Skip to main content

9788028416515

Page 1

„Puberta je přechodný stav idiocie postihující děti a jejich rodiče...“ neznámý bezdětný mudrc


9

aby bylo jasno … největší omyl příběhů pro náctiletý je, že hlavní postavou je někdo, od koho se to čeká. Kdo se trochu vymyká. Štve. Dojímá. Sirota. Ubožáček. Třídní otloukánek. Blbeček se sklony k sadismu. Autista trpící genialitou nebo superman bojující s nadvýrobou testosteronu. A nejsmutnější na tom je, že to chceme číst. My, co nejsme ani nejhorší, ani nejlepší. Šedivá masa, ze který čouhají ty dva literárně vděčný konce. My – tuctovky, o kterých se psát nevyplatí. Tak to jen, aby bylo jasno, co v týhle knížce rozhodně nenajdete. Radím vám dobře, hoďte ji zpátky pod postel, kam zapadla hned, jak jste ji dostali za průměrné vysvědčení…


11

já, beze mě, o mně Jmenuju se Olga a je mi dvanáct. Jestli vás zajímá, jestli mi už vyrostla prsa, tak asi napůl. Vůbec bych měla přiznat, že jsem napůl. Napůl vyrostlá, na­ půl malá, napůl hubená, ale napůl celkem opláca­ ná. Školní psycholožka, ke který chodíme napůl s výtvarnou výchovou, tvrdí, že je to normální stádium puberty, kterou si ona sama pamatuje maximálně z dějepisu. Tvrdí, že být napůl dospě­ lý a napůl dítě může být fajn. Kulový! Když jste na­ půl, nejste ani jedno. A když nejste ani jedno, ne­ jste vůbec nic! Ale u mě se všechno zamotalo ještě trochu víc. Snesla bych, že nemám největší prsa, protože Dufková už má výstavní balony, nevadilo by mi, že sním jen šest knedlíků k rajský, když Melánie do­ káže spořádat deset, nemám nejdelší vlasy, proto­ že Zoe se nestříhá už od dvou let, postrádám foto­ grafickou paměť, co zdědila Rybáková, netancuju, nemaluju, nehraju lakros ani nezpívám! Proč mi to ale musí pořád připomínat? V tajným hodno­ cení nejošklivějších holek jsem skončila sedmá od konce, nejsem ani nejsilnější, nejdelší, nejhluč­ nější, nemám prostě nic, co bych mohla nenávi­ dět, nebo milovat. Mám jenom svůj odraz v zrca­ dle, co je tak napůl k sežrání a napůl k rozkopání.


12

A pak to jméno. Olga. Chápete to? Jediná výhoda jména Olga je, že se na něj nic nerýmuje. Aspoň nic sprostýho. Ještě byste měli vědět, že měřím sto šedesát jedna centimetrů a vážím čtyřicet a víc kilo po­ dle toho, kolik čokoládových trubiček tajně spo­ řádám. Oči mám dvě a vlasy bledý jako stará sláma. Chodila jsem na gymnastiku, judo, karate a krav magu. Ne snad proto, že by mě to bavilo, ale pro­ tože to chtěl můj táta. K němu se ještě dostanu. Tohle celý totiž zpac­ kal on. Je posedlý představou, že mi chce někdo ublížit. Unést mě, mučit a skladovat ve sklepě jako bramboru. Znáte to. Rodič žijící z černý kroniky, co jel sockou naposledy ve dvaceti letech. V jed­ nom kuse mi opakuje, že holka má vrozenou ne­ výhodu, protože je slabá. Musí si zautomatizovat vzorce sebeobrany, tak mi to říká. On sám je ale ukázka toho, že chlapi na tom nejsou o nic líp. Loni jsme se dostali do nepříjemný strkanice v obchodě. Táta dostal pár facek a já se za něj strašlivě styděla. Ale ani to nezměnilo jeho ná­ zor, že ze mě musí vyrůst člověk, co těch pár facek vždycky vrátí. U juda jsem vydržela rok. Karate skončilo zlomenou rukou kamarádky a krav maga zase slovy cvičitele: tak a teď je to už jen na vás. Od tý doby čekám, jestli mi někdo vrazí pohlavek a já mu za to zabořím ukazováčky do očních důlků, jak jsme si to natrénovali. Vlastně mi to celý přijde hrozně ulítlý. Jediný, co člověk fakt umí, je zdrh­ nout. To zase říká náš tělocvikář. Ale abych tátovi jen nekřivdila. Od jedenácti let chodím na kendo. Že nevíte, co to je? Taky jsem nevěděla. Tré­ nujeme třikrát týdně a někdy je to vážně legrace. Když říkám legrace, mám na mysli fakt, že jsem


z pěti holek třetí nejhorší. Ale i tak. Na posledním turnaji jsem vybojovala čtvrtý místo. A to je pro někoho, jako jsem já, vlastně vítězství. Už proto, že první rok, kdy jsme trénovali jen kroky dopře­ du a dozadu, jsem kendo nenáviděla stejně vášni­ vě jako tátu sedícího s počítačem v rohu tělocvičny. Aby ale bylo jasno, kendo je starý japonský umění boje. Ken­do je doslova vedení meče. Teda my žádný meče nemáme, mlátíme se klacky, což je podle táty mnohem praktičtější, protože kde vez­ meš v normálním životě meč? Já osobně si myslím, že kendo je pro moji budoucnost stejně zbytečný jako všechny ostatní úpolový sporty, který jsem protrpěla. Jediný rozdíl je, že v kendu nejsem nej­ horší. Trenér mi dokonce jednou řekl, že jsem „na­ dějná“. A že dokážu cítit s mečem. Teda s klackem. Doslova řekl: „Holka, nejsi úplně marná…“


15

školní jídelna „… rajskou se šesti.“ Mohla jsem si dát i špenát nebo rizoto z cukety. Ale copak jsem kůň? Kdybych vám měla vyprávět o naší jídelně, stala by se z týhle knížky nechutná rozvařená kejda plná upatlaných ubrusů a židlí. Proti mně si sedla Hrubá. Měli byste vědět, že Hrubá je zatraceně hezká. Není napůl, je už úpl­ ně hotová. Dokonalá. Její máma ji dala na mode­ ling, a tak má individuální učební plán, aby moh­ la jezdit na přehlídky. Dala si rizoto a snaží se ho spolknout. Všichni ve třídě víme, že pak poběží na hajzlík a hezky ho tam zase vyblinká, aby doma nedostala vynadáno, že tloustne. Od tý doby, co jsme měli přednášku jedný zázračně zachráně­ ný bulimičky, to zkusily skoro všechny holky na druhým stupni. Mně osobně se zvracení hnusí. To radši chodím na kendo. Jo, to jsem vám vlast­ ně neřekla, kendo se cvičí v takových podivných starožitných úborech s maskou. To znamená, že je úplně jedno, jak kdo vypadá. Všichni jsme tak trochu strašidla. Teď musím ještě vydržet anglinu a chemii, kte­ rou na naší základce protekčně učí už od sedmý tří­ dy, aby se zavděčili madam Skłodowský, po který se celý ten náš neslavný ústav jmenuje. A zatímco


16

Marie Curie drtila ve vaně uran kladivem, nás drtí Mendělejevovou tabulkou o rok dřív než ostatní děcka. Ale mně to nevadí. Chemie je naopak jedna z mých oblíbených hodin. Asi proto, že nikdo jiný chemii rád nemá. Loni jsem dokonce soutěžila na chemický olympiádě a postoupila do celostátního kola. Tam jsem samozřejmě rupla a skončila někde uprostřed. Diplom za dvacátý šestý místo úplně nepotěší. Ale co? Chemii mám ráda, protože tam všechno funguje. Je upřímný přiznat, že na jazyky střevo nemám. Všechna cizí slovíčka se mi slívají v jeden nesrozumitelný blábol. Táta pracuje jako programátor a je přesvědčený, že angličtina je nejjednodušší jazyk na světě. A zvládne ho každý trouba, i kdyby nechtěl. Jenomže já jsem důkazem toho, že nemá pravdu. Já vážně chci! „Takže další pětka!“ Uvědomila jsem si, že chemikář zírá přímo na mě. Jaká další pětka? Z chemie mám samý biče. O vteřinu později jsem pochopila, že předešlý ortel uštědřil Sodík, tak říkáme našemu učiteli chemie, mým dutým spolužákům. „Seš moje poslední naděje, Olgo. Co je to!?“ vykřikl a uhodil dlaní o tabuli. Byla jsem sice myšlenkama už na kendu, ale ve vteřině jsem pochopila, že na tabuli je vzorec nejoblíbenější Sodíkovy sloučeniny – rajskýho plynu. Sodík tenhle halucinogen a hypnotikum v jednom přímo miloval, ačkoliv naprosto odporoval učivu sedmý třídy. Na začátku školního roku přinesl do hodiny šlehačkový bombičky a každý si směl jednou opatrně loknout plynu. Ne, že by se Sodík bál o děti, ale chtěl, aby mu zbylo co nejvíc, až se po obědě natáhne v kabinetu na kanape a sám se nafoukne


17

rajským plynem jako pouťový balon. Pochopitelně nám sdělil, že velká dávka je návyková a nebezpečná. Když to říkal, oči mu jiskřily a v koutku úst se mu objevil chuchvalec bílých slin. „Rajský plyn se vyrábí tepelným štěpením amoniaku,“ dodala jsem. „Výborně! K čemu se používá?“ Vsrkl sliny a bolestně se nadechl, jako by i myšlenka na lok rajskýho plynu rozněžnila jeho plíce. Mechanicky jsem mu zopakovala jeho vlastní slova. Tak to měl rád. Lékařství, průmysl, narkotika. Náhodný objev v dobách, kdy lidé zkoušeli uvařit zázrak z čehokoliv. Sodík jen přikyvoval a pak ukázal prstem k tabuli. Za trest všichni – a to myslel všechny! – napíší vzorec rajskýho plynu stokrát do kostičkovanýho sešitu A5. Do pondělí! Zazvonilo, a tak jsem neměla čas protestovat, proč i já. Sodík už byl i s bombičkami plynu v kabinetu. Pokleknu, pokloním se a sáhnu pro meč. Když jsem se prvně měla poklonit tý bambusový věci, chechtala jsem se do masky jako u komiksu. Teď beru poklonu zbrani mnohem vážněji. Na meči závisí můj život. Šinai, tak se jmenuje tenhle lehký, ale pádný nástroj, mě může ochránit před smrtí. Tak to aspoň tvrdí náš trenér. Je to skutečný samuraj, který strávil dvacet let v Japonsku jako klášterní učedník. Když složil mistrovský zkoušky, rozvedl se s japonskou ženuškou a vrátil se do Čech, což mu trochu zazlívám, protože můj táta je taky rozvedenej. Jó, to jsem vám vlastně ještě neřekla. Teď ale nemám čas na klábosení, lehký brnění bógu jen zvoní, jak na mě dopadají rány. „Co je s tebou?!“


18

Rána, která mi dopadne na hlavu, mi na okamžik rozvibruje celý tělo. Trenér jako jediný nemá hůl, ale mává mečem, i když nenabroušeným. Jeho rány by dokázaly porazit i vola. Chce mě vyprovokovat. Rychle uhnu a otočkou se mu dostanu do zad. Řvu, co mi síly stačí. Asi i proto mám kendo ráda. Člověk se tu může vykřičet. Úder je totiž spojení síly a energie, kterou dokážeme výkřikem nasměrovat k nepříteli. Hůl a meč se znovu zaklesnou. Odrazila jsem další ránu a ještě jednu na stehno. Trenér se pokusil zaútočit sekem, ale podařilo se mi přeskočit jeho bokutó, a, světe, div se, břinkla jsem ho lehce zezadu do helmy. Zařval a ukončil trénink. Nemohla jsem pochopit, jak se to stalo. Samuraje tu ještě nikdy nikdo nezasáhl, ani kluci, co chodili už deset let. Strhl si helmu a hodil ji prudce do kouta. „Co to mělo bejt?!“ Třásla jsem se hrůzou, protože z trenéra šla nepředstavitelná zloba. Popadl mě za loket a třásl se mnou jako se švestkou v září. „Tys mě trefila do hlavy!“ „Já… já se strašně omlouvám,“ blekotala jsem, ale samuraj mě stejně neposlouchal. Místo toho, aby se pokorně uklonil, jako to musel dělat každý z nás po konci tréninku, otočil se a zmizel v šatně. V tělocvičně bylo najednou úplný ticho, jen brnění na nás šustilo. Konečně ke mně popošel asistent a vzal mi hůl. „Tos neměla, tohle…“ Domů jsem se dostala až za tmy. Vůbec jsem nechápala, co se to dneska děje. Jako bych byla víc vedle než uvnitř sebe. Táta ještě nebyl doma. Dostala jsem jen esemesku, abych udělala večeři. Paráda. Takže než se uvaří vajíčka natvrdo, což je


19

jídlo, který umím opravdu dobře, vylíčím vám tátu a naše smutný rozloučení s matkou. Ti dva se potkali celkem náhodou na palubě. Teda, ne na lodi, v letadle. Na letence měli oba stejný číslo sedadla a ani jeden nechtěl ustoupit. Nakonec je posadili vedle sebe a mezi nimi cosi přeskočilo. V jiný knížce by třeba napsali – láska. Já říkám – polární slepota. Už proto, že oba letěli do Tampere, což je hodně na severu a v lednu to tam bylo zasypaný sněhem. Náhodou bydleli i ve stejným hotelu, a tak se stalo, že za devět měsíců jsem se z týhle slepoty narodila já. To už ale bohužel otec i matka dávno prozřeli. Táta pochopil, že napudrovaná dáma, co chce dělat kariéru, nebude zrovna jeho životní láska. Máma si pak musela přiznat, že milostný románek v Tampere s člověkem, jako je můj otec, zapříčinil buď epileptický záchvat, nebo drogy, který jí v letadle přimíchal do pití. Tak či onak se shodli na tom, že společný život je to poslední, po čem svorně touží. A všechno by bylo v pořádku, kdyby tu nezacláněla moje maličkost. Matka prý byla ochotná dát mě pryč, což jsem tenkrát ještě nevěděla, co znamená. Z obchodního hlediska jsem byla špatná investice. Děti až po třicítce! Jenomže táta je nejmizernější exemplář chlapa: líný, nudný, pedantní a smrdí potem. Ale není vrah! A tak, s ochotou ledního medvěda opékat se na slunci, připustil, že si mě po rozvodu nechá. Snad vám přijde, že o rodičích mluvím trochu hrubě, ale nějak jsem nenašla čas je milovat. Psycholožka tvrdí, že i to je součást puberty. Že prý kdybych byla ochotná trochu vzpomínat, jistě bych v našem soužití našla i nějaký hezký okamžiky. Možná. Ale kdo má čas vzpomínat, když


20

mu splašeně roste zadek a na hrudníku dvě misky na kompot. Zvonek! Á, to budou vajíčka. Táta přišel až v půl devátý. Mají v bance nějakou uzávěrku a všechna data musí být na svým místečku. Bože, jak já tuhle větu nenávidím. Data na svým místečku! Proč se mnou pořád mluví, jako by mi bylo sedm. Čučel na televizi a při tom žvýkal chleba s vejcem, který jsem na zkoušku posypala cukrem místo solí. Nepoznal to. Než jsem si vyčistila zuby, usnul v křesle. Zbytek večeře se rozplácl o parkety. Přikryla jsem ho dekou. Ne, že bych o něj měla strach, ale představa, že se nachladne a na mě zbude starat se o něj, byla horší než trocha tý předstíraný lásky. Celou noc jsem přemýšlela nad tím, jak je možný, že jsem trenéra trefila bambusem do hlavy. Možná prostě jen neměl svůj den. Nebo se otočil za některým z jiných bojovníků a já, místo abych přestala, jsem ho napálila zezadu do helmice. Bylo hrozný vědět, že nevíte. Táta se ráno tvářil, jako by spal na štaflích. Obličej měl oteklý a na tváři dva pruhy s obtisknutým polstrováním. Mračil se a listoval v telefonu. Zírala jsem na něj a snažila se vybavit si něco hezkýho, jak nám radila psycholožka. Napadl mě jen šimpanz z pražský zoo. Když jsem byla menší, jezdili jsme spolu na kole. Táta tvrdí, že kdysi v pravěku byl mistr republiky v cyklokrosu. Ve starších žácích. A pak ještě bronzový na horským kole. Jenom nepochopení rodičů ho připravilo o hvězdnou budoucnost cyklisty. O tom jsem nepochybovala. Děda s babičkou jsou ještě stokrát nesnesitelnější než on. V záchvatu krize středního věku si táta koupil nový kolo. Krásný. Zářivě zelený. Tvrdil, že stojí


21

jako naše auto. Má tlumiče úplně všude, metalízu a visí pověšený u stropu na chodbě. Táta na něm byl všehovšudy třikrát. Pak si vzpomněl, že má operovaný meniskus a artrózu. Prodat ho ale nechce. Hned jak ho přestane bolet tělo, začne prý zase jezdit. Pořádně jezdit. Vrátí se do veteránských kategorií a splní si sen. Objede tuhle malou bezvýznamnou zemi na kole. Aleluja! Kéž by už vypadl. To by bylo! Měsíc mít byt jen pro sebe. Každý ráno bych se převlíkla do bógu a bušila mečem do kanape. Nakoupila bych si mraženou pizzu a hranolky. Možná i colu a magnum. Nějaký peníze by mi tu přece nechat musel! „Co je, Oli?“ Uvědomila jsem si, že na mě otec zírá. Představa, jak jsem doma sama, mi zrychlila tep. Vzdychla jsem jako pes na vodítku a vidličkou bušila do prostírání. „Tak čau!“ Zvedla jsem se a sebrala tašku. „Počkej. Volala máma, o víkendu tě bere na výlet.“ „Nechci!“ „Tam nebyl otazník, Oli. Odpoledne si sbal!“ „Mám trénink!“ „Nemáš žádnej trénink.“ „Jsem unavená!“ „U mámy se dospíš.“ „Je trapná!“ „Ujede ti autobus!“ „Kašlu na vás oba!“ „Hezký den!“ Kdo jenom dospělým poradil, aby se k dospívajícímu chovali jako k slabomyslnýmu. Tohle by přece vytočilo i toho největšího kliďase! „Taky seš trapnej!!!“


22

Dobře, dobře, možná jsem trochu nespravedlivá. Snad mě matka nechtěla tak úplně zavraždit, ale jestli to neudělala před třinácti lety, tak za poslední dva roky mě chtěla zabít stokrát. A já tisíckrát ji. Je příšerná! Supertrapná a ubohá. Buďte rádi, že ji neznáte. Nevypadá asi špatně, tedy na to, že je tak nesnesitelně stará. Loni jí bylo čtyřicet. Znáte to, z posledních sil udržovaná zahrada. Všechno, co za něco stálo, dávno uvadlý. Jenom pár posledních záhonů se snaží díky vědě vypadat k světu. Stačí ale jedna pořádná bouřka a přijde čas všechno zarýt pod drn. Máma má silikonový prsa. Vím to, protože mi jednou ukázala jizvy. Tvrdí, že je to moje vina. To já jsem ji prý připravila o svěžest a mladický tvary. Že má se svým druhým mužem dvě další děti, už prý nehraje roli. Konec její krásy jsem způsobila já. Vlastně to byl táta a pak ta strašná zima v Tampere a vodka a vůbec. Jsem jí prý dlužná. Hodně dlužná. No a tak se občas stane, že musím na víkend k ní. Jednou dvakrát do roka, když ji popadne záchvat mesiášství. Pak vystrká dvojčata i s tunou lega do ložnice a já musím spát v malých smradlavých postelích a počítat každou vteřinu nekonečnýho víkendu. Vlastně by nestál vůbec za zmínku, kdyby se tu nesnesitelnou sobotu nezačal odvíjet příběh, kvůli kterýmu prvně v životě sedím nad papírem a soukám ze sebe věty. Ještě pořád to můžete zavřít. Jestli ale zaváháte, máte smůlu. Budete číst až do konce. Ne snad proto, že bych byla kdovíjaká vypravěčka. Jde o něco jinýho. O fakt, že puberťák nemá chuť si vymýšlet. To stojí moc sil. A tak je jasný, že to, co přijde, bude pravda pravdoucí.


23

nuda s bonusem Zdálo se, že tenhle víkend bude ze všech víkendů strávených u matky a jejího novýho amanta ten nejnudnější. Chlap se jmenuje Juho a je Fin. No ano, zase Finsko! Ta země se mi pořád plete do života. Finové mluví jako Turci a Maďaři, ale vůbec si nerozumí. Mně to zní jako úpění židle sunutý po dlaždičkách. Nic, co by vám připomínalo nějaký normální lidský zvuky. Jeho angličtina zní stejně nesrozumitelně, takže si nemáme co říct. Což mi ale vůbec nevadí. Zato jejich dvojčata mi vážně pijou krev. Jmenují se jako nějaký trollové Väinö a Onni. Je jim sedm a v jednom kuse mi čučí na prsa. S mámou mluví špatně česky a s tátou asi ještě mizerněji tím trollím jazykem. Suma sumárum to vypadá asi takhle. V pátek po škole, kdy bych chtěla na kendo, ale nemůžu, přijedu autobusem do jejich bytu. Mají velikánský podkrovní mezonet, který má jedinou chybu. Nemá skoro žádný pokoje. Jako by architekt usnul a vzbudili ho těsně předtím, než měl odevzdat plány. Hlavní místnost je velká jako naše tělocvična. Na jedný straně mají kuchyň a o sto kilometrů dál je pohovka. V dalším rohu má Juho počítač, když pracuje z domova. A pak jsou tu ještě dvě miniaturní ložnice. Jedna pro malý trolly a v druhý se


24

mačká moje matka na toho tlustýho Fina. Jo, to jsem vám neřekla. Amant má asi sto kilo. Taky trol­ lové mají nadváhu. I proto už prý nemůžou jezdit do Finska za příbuznými. Tam by je za tu nadváhu zavřeli do vězení a děti by jim sebrali. Možná by se ulevilo všem. Máma chtěla udělat kariéru. Na mateřský vystudovala MBA a nechala si operovat nos i oční víčka. Měla to dobře rozjetý, ale když letěla podruhé do Tampere na pohovor, potkala v letadle Juha a za devět měsíců se jim narodili trollové. Po tom­ hle neštěstí už to vzdala. Přestala lítat do Tampere a rozhodla se usadit v Čechách. Vede účetnictví několika soukromníkům a svýmu Finovi. Juho naopak vydělává tolik, že strčí do kapsy i mýho tátu s kolem v ceně našeho auta. Má prý největší mozek v celým Finsku a je budoucností čipový architektury, ať už to znamená cokoliv. Jen jeho sociální inteligence se už do tak velký mysli nevešla. Chová se a vypadá jako neandertálec. Vedle něj je i můj vyhořelý otec celkem přitažlivý. Máma pořád opakuje, že začínal v Nokii a skončí v NASA. Teď bude asi někde uprostřed hvězdnýho nebe. Jednou za rok se jejich tučná famílie zvedne, objedná tryskáč a odletí na soukromý ostrov v Karibiku. Znám to jen z fotek, protože to bohužel nikdy nevyšlo na víkend, kdy jsem byla u mámy já. Zalezla jsem do nevyvětranýho kutlochu trol­ lů a začala psát trestnou stovku vzorců rajskýho plynu. Asi v půlce jsem si vyklepala ruku a několikrát práskla do matrace baseballovou pálkou, kterou jsem našla na skříni. Vylítl prach a zaúpělo cosi z lega, co jsem přehlídla. Udělala jsem pár dalších výpadů a hezky si zakřičela, jak nás to naučil trenér. Z tělocvičny se ozvalo ostré zařehtání.


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
9788028416515 by Knižní­ klub - Issuu