9788028416454

zapomenuta vrazda_03.indd 1

15.10.2026 12:20

PRVNÍ KAPITOLA

Dům Gwenda Reedová stála na nábřeží a trochu se třásla. Doky, boudy celnice i celá Anglie, zkrátka kam až dohlédla, všechno jako by se s ní kolébalo nahoru a dolů. Právě v tu chvíli dospěla Gwenda k rozhodnutí – které mělo posléze vést k velmi závažným událostem. Rozhodla se nepokračovat vlakem z přístavu do Londýna, jak měla původně v plánu. Proč také? Stejně na ni nikdo nečekal, nikdo ji neznal. Právě vystoupila ze skřípějící rozhoupané lodi (třídenní plavba přes záliv a dál až do Plymouthu byla neobyčejně bouřlivá) a kodrcavá jízda vlakem byla to poslední, co by si momentálně přála. Najde si nějaký hotel, hezky bytelný a nehybný hotel, postavený na poctivé pevné půdě. Tam si zaleze do hezky pevné postele, která nevrže a nejezdí po podlaze. Půjde spát a nazítří ráno – no jistě, jak vynikající nápad! – si pronajme automobil a pomalu, beze spěchu začne projíždět jižní Anglii, aby se poohlédla po nějakém pěkném domku, jak se s Gilesem domluvili. Ano, věru vynikající nápad! (5)

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 5

12.10.2026 13:57:39

AGAT H A C H R I S T I E

Aspoň si trochu prohlédne Anglii – tu zemi, o níž jí Giles tolik vyprávěl a kam se sama nikdy nepodívala, ačkoli ji jako většina Novozélanďanů nazývala domovem. V daném okamžiku jí ovšem nijak přitažlivá nepřipadala. Den byl šedivý, schylovalo se k dešti, foukal protivný ostrý vítr. Plymouth, pomyslela si Gwenda, zatímco poslušně postupovala ve frontě k celní a pasové kontrole, asi žádná perla Anglie nebude. Druhý den ráno už to však cítila docela jinak. Vysvitlo slunce, z okna měla půvabný výhled a obecně už se vesmír nevlnil ani nekolébal, ustálil se na svém místě. Konečně dorazila do Anglie, ona, Gwenda Reedová, jednadvacetiletá vdaná žena na cestách. Zatím zůstávalo nejisté, kdy se do Anglie vrátí Giles. Možná přicestuje už za pár týdnů, stejně dobře to ale mohlo trvat až půl roku. To on jí navrhl, aby se do Anglie vypravila napřed a poohlédla se po vhodném domě. Oba měli za to, že nejlepší bude mít někde trvalé bydliště. Věděli, že Gilesovo zaměstnání bude vždycky zahrnovat cestování. Sice ho občas bude moct doprovázet, ale někdy třeba nenastanou vhodné podmínky, každopádně se jim oběma zamlouvala představa stabilního domova – místa, které bude jen jejich. Navíc Giles nedávno zdědil po tetě nějaký nábytek, tím spíš celá jejich úvaha působila rozumně i prakticky zároveň. Vzhledem k tomu, že byli oba slušně zajištění, pro ně koupě nemovitosti nepředstavovala nic složitého. Gwenda zpočátku protestovala proti tomu, že má dům vybírat sama. „To bychom přece měli dělat společně,“ zdůraznila. Giles však se smíchem odpověděl: „Já se v domech moc nevyznám. Když se bude líbit tobě, bude se líbit i mně. Samozřejmě to chce aspoň nějakou zahradu a aby nešlo o nějakou moderní příšernost – a nic příliš velkého. Představoval bych si ho nejlíp někde na jižním pobřeží, každopádně ne moc daleko ve vnitrozemí.“ (6)

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 6

12.10.2026 13:57:39

Z A P O M E N U TÁ V R A Ž DA

„Nějaké konkrétní místo?“ ptala se, ale Giles nic konkrétního na mysli neměl. Jako malý osiřel (sirotci byli oba) a o prázdninách si ho mezi sebou střídavě předávali různí příbuzní, proto pro něj žádné konkrétní místo nemělo výjimečný význam. Měl to být hlavně Gwendin dům – a pokud jde o čekání, až ho vyberou společně, co kdyby Gilese práce zdržela opravdu celých šest měsíců? Co by si tu Gwenda do té doby počala? Vysedávala by po hotelích? Kdepak, jen ať si najde nový domov a zabydlí se v něm. „Tím chceš říct, že všechna ta práce zůstane na mně!“ odsekla. Na druhé straně se jí líbila představa, jak objeví vhodný dům a všechno připraví tak, že až se Giles vrátí, bude ho čekat útulná a zabydlená domácnost. Velmi ho milovala a svoji byli teprve tři měsíce. Nechala si poslat snídani do postele, vstala a všechno zařídila podle plánu. Svůj první den strávila prohlídkou Plymouthu, což si užila, nazítří si pronajala pohodlný daimler i s šoférem a vyrazila poznávat Anglii. Počasí bylo příznivé, vyjížďka náramná. V Devonshiru Gwenda narazila na několik ucházejících domů, ale žádný jí nepřipadal jako přesně to pravé. Na druhé straně nikam nespěchala. Zkrátka se bude poohlížet dál. Postupně se naučila číst mezi řádky nadšených popisů realitních agentů, čímž si ušetřila nejednu zbytečnou pochůzku. Zhruba o týden později, v úterý navečer, když sjížděli z mírného svahu po klikaté silnici do Dillmouthu, míjeli na kraji tohoto půvabného přímořského letoviska ceduli „Na prodej“. Za ní bylo možné zahlédnout mezi stromy bílou viktoriánskou vilku. Gwenda okamžitě pocítila nadšení – skoro jako by to místo poznávala. Tohle je její dům, byla si tím hned jistá. Dovedla (7)

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 7

12.10.2026 13:57:39

AGAT H A C H R I S T I E

si představit zahradu a vysoká okna – zkrátka věděla, že to je přesně ten dům, který si přeje. Bylo už pozdní odpoledne, ubytovala se tedy v hotelu Royal Clarence, načež se následujícího rána vypravila do realitní kanceláře, jejíž název se skvěl na ceduli inzerující prodej zmíněného domu. Momentálně stála, vyzbrojená povolením k prohlídce, v podlouhlé staromódní společenské místnosti, ze které vedla dvě francouzská okna na dlážděnou kamennou terasu a za ní se nacházela jakási skalka protkaná kvetoucími keříčky, strmě se svažující na trávník. Mezi stromy na dolním konci zahrady bylo vidět moře. Tohle je můj dům, pomyslela si Gwenda. Je to ­domov, už teď mám pocit, jako bych ho znala do posledního centi­ metru. Dveře se otevřely a dovnitř vešla vysoká, zasmušilá a zjevně nachlazená žena. Popotáhla. „Paní Hengraveová? Mám povolení k prohlídce z kanceláře Galbraith a Penderley. Asi je ještě velmi časně –“ Paní Hengraveová se vysmrkala a chmurně pronesla, že to vůbec nevadí. Prohlídka začala. Ano, dům byl přesně to pravé ořechové, velikostně přiměřený, trochu staromódní, ale mohli by přidat další koupelny a kuchyně se dá zmodernizovat. Sporák už tu naštěstí je a s novým dřezem a moderním vybavením… Zatímco Gwenda zkoumala a v duchu plánovala, paní Hengraveová slabým hlasem dopodrobna drmolila o posledním onemocnění zesnulého majora Hengravea. Gwenda vnímala jen na půl ucha a vydávala odpovídající zvuky na znamení upřímné soustrasti, soucitu a pochopení. Dozvěděla se, že celá rodina paní Hengraveové žije v Kentu – a ona se nemůže dočkat, až odjede za nimi a ubytuje se někde poblíž… major (8)

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 8

12.10.2026 13:57:39

Z A P O M E N U TÁ V R A Ž DA

měl Dillmouth velmi rád, po mnoho let zastával funkci tajemníka zdejšího golfového klubu, zato ona sama… „Ano… No jistě… To pro vás muselo být hrozné… Zcela přirozené… Ano, tak to v pečovatelských domovech bývá… No jistě… Musíte být…“ A zároveň Gwenda překotně uvažovala: sem asi prádelník… Ano. Dvoupokoj – hezký výhled na moře – to se bude Gilesovi líbit! A tadyhle ta šikovná místnůstka – Giles by v ní mohl mít šatnu… Koupelna – předpokládám, že vana má mahagonové obložení – no ne, vážně má! Jak báječné – a stojí uprostřed! Tak tohle rozhodně nezměním – dobový kousek! Taková krásná ohromná vana! Na okraj toho obložení by se mohla vyskládat jablka. Nebo lodičky – a malované kachničky. Mohli byste si klidně představovat, že se koupete v moři… Už vím, z té tmavé prázdné místnosti vzadu uděláme dvě opravdu moderní koupelny, zelené odstíny a chrom – potrubí se natáhne přes kuchyni, to by vadit nemělo – a tuhle necháme tak, jak je… „Zánět pohrudnice,“ říkala zrovna paní Hengraveová. „Třetího dne se z toho vyklubal oboustranný zápal plic –“ „Strašné,“ přikývla Gwenda. „Není na konci té chodby ještě další pokoj?“ Byl – a přesně takový, jak si ho představovala: takřka kruhový, s velkým oknem vyklenutým směrem ven. Pochopitelně se místnost musí zrenovovat. Sice byla v poměrně slušném stavu, ale proč si lidé jako paní Hengraveová tak potrpí na tmavobéžové stěny? Vrátily se chodbou nazpátek, přičemž Gwenda nepří­ tomně mumlala: „Šest, ne, sedm ložnic včetně té maličké a půda.“ Prkna jí slabě vrzala pod nohama. Už nyní měla pocit, že tu žije ona, ne paní Hengraveová! Ta ženská byla vetřelec, (9)

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 9

12.10.2026 13:57:39

AGAT H A C H R I S T I E

někdo, kdo nechává pokoje vymalovat tmavobéžovou barvou a obývací pokoj vyzdobit vlysy s motivem vistárie. Gwenda sklopila oči k papíru s informacemi psanými na stroji, který držela v ruce. Stály na něm technické podrobnosti a požadovaná cena. Stačilo těch posledních pár dnů, a už se v cenách nemovitostí slušně zorientovala. Za tuto konkrétní nechtěli nijak horentní sumu – dům bude pochopitelně potřebovat určité úpravy, ale i tak… Pak si všimla dovětku „dohoda možná“. Paní Hengraveová se nejspíš nemohla dočkat, až bude v Kentu, blízko „svých“. Když sestupovaly po schodech, Gwenda zničehonic pocítila, jak se přes ni převalila vlna iracionální hrůzy. Strašný pocit, ale zmizel skoro stejně rychle, jako se objevil. Přesto ji přiměl k netradiční otázce. „A není tenhle dům – nestraší tu, že ne?“ zeptala se. Paní Hengraveová, která se právě o schod níž dostala ve svém příběhu do bodu, kdy se stav majora Hengravea rychle zhoršoval, dotčeně vzhlédla. „Pokud vím, tak ne, paní Reedová. Proč – někdo vám snad něco takového tvrdil?“ „Sama jste tu nikdy nic necítila ani neviděla? Nikdo tu neumřel?“ Dosti nešťastná otázka, pomyslela si o zlomek vteřiny později, protože major Hengrave nejspíš – „Můj manžel skonal v Domově svaté Moniky,“ pronesla žena škrobeně. „Aha, no jistě, vždyť jste to říkala!“ Paní Hengraveová pokračovala mrazivým tónem: „Tenhle dům postavili někdy před sto lety a lidé dřív umírali doma běžně. Slečna Elworthyová, od níž ho můj drahý manžel před sedmi lety koupil, se těšila vynikajícímu zdraví, dokonce ( 10 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 10

12.10.2026 13:57:39

Z A P O M E N U TÁ V R A Ž DA

se chystala odjet do zámoří, vykonávat misionářskou práci. O žádných nedávných skonech v rodině se nezmiňovala.“ Gwenda se ji honem snažila uklidnit. To už byly zpátky v obývacím pokoji, půvabné a poklidné místnosti s přesně takovou atmosférou, po jaké Gwenda toužila. Předešlá chvilková panika jí samotné připadala absurdní. Co to do ní vjelo? S tímhle domem je očividně všechno v pořádku. Zeptala se paní Hengraveové, jestli se smí jít podívat na zahradu, načež vyšla francouzským oknem na terasu. Tady, pomyslela si, by měly být schody vedoucí dolů na trávu. Místo toho před sebou viděla bujný a rozrostlý zlatý déšť, který se majitelům očividně vymkl z rukou a úspěšně zmařil vyhlídku na moře. Gwenda pro sebe přikývla. To se všechno změní. Vydala se za paní Hengraveovou po terase až ke schodům na vzdálené straně. Všimla si, že kamenná dlažba je zanedbaná a zarostlá a většina kvetoucích skalniček by potřebovala prostříhat. Paní Hengraveová omluvně zamumlala, že je zahrada značně neudržovaná, protože pána na výpomoc si může dovolit jen dvakrát do týdne, a ke všemu se často vůbec neukáže. Prohlédly si malou, ale dostačující kuchyňskou zahradu, načež se vrátily před vchod. Gwenda vysvětlila, že se má podívat ještě na pár dalších domů, a ačkoli se jí Na Úbočí (jak obyčejné jméno!) moc líbí, nemůže se rozhodnout na místě. Paní Hengraveová se s ní rozloučila poněkud teskným pohledem a posledním popotáhnutím, které Gwenda v duchu slyšela ještě dlouho poté. Vrátila se do realitní kanceláře, vyplnila do formuláře se znaleckým posudkem vlastní cenu, kterou je ochotna za nemovitost zaplatit, a zbytek dopoledne se procházela po ( 11 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 11

12.10.2026 13:57:40

AGAT H A C H R I S T I E

Dillmouthu, kouzelném staromódním přímořském městečku. Na vzdáleném „moderním“ konci stály dva novější hotely a několik nedokončených přízemních domků, jinak však nežádoucímu rozrůstání Dillmouthu bránil tvar pobřeží spolu s přilehlými útesy. Po obědě Gwendě zavolali z realitní kanceláře, že paní Hengraveová na její nabídku přistoupila. Gwenda se s rozpustilým úsměvem na rtech odebrala na poštu a poslala telegram Gilesovi. Koupila jsem dům. Miluju tě. Gwenda. „To ho nabudí,“ řekla si pro sebe. „Jen ať vidí, že mně se rozhodně zelení!“

( 12 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 12

12.10.2026 13:57:40

DRUHÁ KAPITOLA

Tapety Uplynul měsíc a Gwenda se konečně mohla přestěhovat do domu Na Úbočí. Nechala ho zařídit nábytkem po Gilesově tetě, který jí přivezli z úschovy. Šlo o samé kvalitní staromódní věci. Příliš velké šatní skříně Gwenda prodala, ale zbytek zařízení do domu hezky zapadl, ladil s ním. V obývacím pokoji stály veselé papírmašové stolečky vykládané perletí, s malovanými zámky a růžemi, dále přibyl menší šicí stůl s nabíraným vakem z vínového hedvábí pod pracovní deskou, sekretář z růžového dřeva a mahagonový stolek k pohovce. Takzvané klubovky umístila Gwenda do různých ložnic a místo nich koupila sobě a Gilesovi dvě neskutečně pohodlná, velká a měkká křesla, která nyní stála vedle sebe u krbu. K oknům nechala postavit prostornou chesterfieldskou pohovku, na závěsy vybrala staromódní bleděmodrý chintz s růžemi ve vázičkách a žlutými ptáčky. Zdálo se jí, že teď už místnosti vůbec nic nechybí. Ještě se nestihla pořádně zabydlet,, protože v domě se stále pohybovali řemeslníci. Už měli být hotoví, ale Gwenda ( 13 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 13

12.10.2026 13:57:40

AGAT H A C H R I S T I E

nakonec správně usoudila, že jestli se nenastěhuje, neskončí nikdy. Úpravy v kuchyni byly hotové a blížilo se i dokončení nových koupelen. S dalším zařizováním se rozhodla chvíli počkat, chtěla mít čas, aby si mohla nový domov vychutnat a rozhodnout se, jakou přesně barevnou škálu vybere do jednotlivých ložnic. Dům byl skutečně ve velice dobrém stavu, proto nebylo nutné dělat všechno najednou. V kuchyni momentálně tábořila paní Cockerová, blahosklonně laskavá žena, která zjevně nesouhlasila s příliš demokratickou přátelskostí své paní, ale uvolnila se, jakmile Gwenda ustoupila a uspokojivě zaujala své náležité místo. Toho konkrétního rána položila Gwendě, usazené ještě v posteli, na kolena podnos se snídaní. „Pokud v domácnosti není přítomen pán,“ prohlásila, „upřednostňuje dáma snídani v posteli.“ Gwenda se tomuto zřejmě anglickému výnosu ochotně podvolila. „Dnes ráno míchaná,“ dodala paní Cockerová a myslela tím vejce. „Říkala jste něco o uzené tresce, ale tu jíst v ložnici nechcete, věřte mi, zůstává po ní zápach. Připravím ji k obědu jako pomazánku na toastu.“ „Děkuji, paní Cockerová.“ Žena se shovívavě usmála, připravená odejít. Gwenda usoudila, že do velké dvouložnice se nastěhuje, až se vrátí Giles. Prozatím si vybrala onen pokoj na konci chodby s kruhovým půdorysem a vyklenutým oknem. Cítila se v něm doma a doopravdy šťastná. Když se teď rozhlédla, impulzivně zvolala: „Mně se ten pokoj tak líbí!“ Paní Cockerová se rovněž shovívavě rozhlédla. „Docela pěknej, milostpaní, i když krapet malej. Podle těch mříží na okně hádám, že bejval pro dítě.“ ( 14 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 14

12.10.2026 13:57:40

Z A P O M E N U TÁ V R A Ž DA

„No vidíte, to mě vůbec nenapadlo! Možná máte pravdu.“ „No bodejť,“ prohodila paní Cockerová významně a s tím zmizela. „Však uvidíme, jen co budeme mít v domě pána,“ jako by říkala, „bude dětský pokoj zase třeba.“ Gwenda zčervenala. Rozhlédla se kolem sebe. Dětský pokoj? Ano, byl by to krásný pokoj pro děťátko. V duchu ho rovnou začala zařizovat. Tamhle u stěny velký domeček pro panenky, nízké skříňky s hračkami, v krbu vesele plápolající oheň a před ním vysoká kovová zábrana, na níž se bude větrat prádlo. Ale ta ohavná hořčičná barva musí pryč. Pořídila by sem nejspíš příjemné tapety, něco barevného a veselého, kde by se kupříkladu střídaly kytice vlčích máků s kyticemi chrp… Ano, to by bylo krásné. Rozhodla se zkusit takové tapety vypátrat, byla si jistá, že už je někde viděla. Zas tolik nábytku sem potřeba nebylo, protože se tu nacházely dvě vestavěné skříně. Bohužel jedna z nich, ta rohová, byla zamčená, ale klíček nikde. Navíc byla celá zatřená barvou, zřejmě ji už roky nikdo neotvíral. Gwendu napadlo požádat řemeslníky, ať před odchodem vypáčí dveře, aby si měla kam uložit oblečení. S každým dnem si Na Úbočí připadala víc jako doma. Vtom do pokoje dolehlo otevřeným oknem hlasité zachrčení, následované krátkým záchvatem suchého kašle. Gwenda se spěšně pustila do snídaně. Foster, tedy příležitostný, náladový, a ne vždycky spolehlivý zahradník, zřejmě pro jednou dodržel slovo a přišel, jak slíbil. Gwenda se vykoupala, oblékla si tvídovou sukni a svetr a pospíšila si ven na zahradu. Foster se právě činil před okny obývacího pokoje. Gwenda rozhodla, že jako první nechá udělat ve skalce vedle terasy schody na trávník. Foster protestoval, poukazoval, že by musel vykopat zlatý déšť i vajgélii ( 15 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 15

12.10.2026 13:57:40

AGAT H A C H R I S T I E

a také šeřík, ale Gwenda byla neoblomná. Teď už pracoval takřka s nadšením. Se smíchem ji pozdravil. „Vypadá to jako návrat ke starejm časům, slečno.“ (Trval na tom, že ji bude oslovovat „slečno“.) „Ke starým časům? Jak to?“ Foster klepl rýčem do země. „Narazil jsem tu na starý schody – vedly tudy, vidíte? Úplně přesně, jak je chcete mít vy. Pozdějc je někdo zahrabal a nechal zarůst.“ „Taková hloupost,“ soudila Gwenda. „Člověk chce přece z obývacího pokoje vidět celou scenérii, trávník i moře za ním.“ Foster si nebyl úplně jistý, co se přesně pod pojmem scenérie myslí, přesto opatrně a neochotně souhlasil. „Máte recht, že se tím leccos vylepší. Budete mít pěknej výhled, a taky ty keře zacláněly světlu, uvnitř musela bejt tma. Ale vypadaj krásně, eště sem neviděl zdravější zlatej déšť. Ten šeřík není nic moc, zato ty vajgelky něco stojej a upozorňuju vás, že na to, abych je přesadil, už sou moc starý.“ „To chápu, ale takhle je to opravdu mnohem hezčí.“ „No jo.“ Foster se poškrábal na hlavě. „Asi je.“ „Je to tak správně,“ dodala Gwenda a přikývla. Najednou ji něco napadlo. „Kdo tady bydlel před Hengraveovými? Ti tu moc dlouho nepobyli, že ne?“ „Tak šest roků, nějak sem nezapadli. A před nima? Slečny Elworthyový, hodně věřící, zapálený anglikánky, co šířily víru a tak. Jednou tu za nima byl dokonce černej duchovní. Byly čtyři a k tomu jejich bratr, ale tomu se mezi tolika ženskýma moc nevedlo. No a před nima – počkejte chvilku –, jo, paní Findeysonová! To byla vážně dáma, ta sem patřila. Bydlela tu, už když jsem se narodil.“ ( 16 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 16

12.10.2026 13:57:40

Z A P O M E N U TÁ V R A Ž DA

„A zemřela tu?“ zeptala se Gwenda. „Kdepak, umřela v Egyptě nebo kde, ale přivezli ji domů, je pochovaná na našem hřbitově. To ona vysadila tu magnolii a štědřenec. A taky ty slizoplody, na keře si potrpěla.“ Foster se nadechl a pokračoval: „Tehdá eště na kopci nestály všecky ty nový domy, prostě venkov. Žádný kino, žádnej z těch novejch obchodů ani promenáda u moře.“ Z jeho tónu zaznívalo typické zavržení příslušníků starší generace, zatracující jakoukoli inovaci. „Pořád musej něco měnit,“ odfrkl si. „Nic nezůstane, jak to bejvalo.“ „Tak to asi chodí,“ podotkla Gwenda. „Koneckonců se spousta věcí zlepšila, ne?“ „To se sice povídá, ale já si rozhodně nevšim. Pořád něco měnit!“ Máchl rukou k cypřišovému živému plotu po levé straně, skrze nějž bylo vidět záblesk jakési budovy. „Tam jsme mívali pořádnou venkovskou nemocnici,“ vysvětlil. „Na pěkným místě a po ruce. Ale to ne, nakonec postavili parádní nemocnici víc jak kilometr a půl od města. Abyste se tam dostala, musíte jít dobře dvacet minut po svejch – nebo dát tři pence za autobus.“ Opět ukázal k živému plotu. „A tady je teď dívčí škola, už asi tak deset let. Samý změny. Lidi si dneska najdou dům, bydlej v něm deset dvanáct let a prásknou do bot! Nevydržej na jednom místě. Nevím, co je na tom tak dobrýho. Člověk přece ani pořádně nezaloží zahradu, když nevidí hodnej kus dopředu.“ Gwenda se zálibně zadívala na starou magnolii. „Jako paní Findeysonová,“ pronesla. „No jo, to byla pořádná ženská. Provdala se sem, vychovávala tu děti, než vylítly z hnízda, pohřbila tady manžela a v létě sem za ní jezdily vnoučata. Když nakonec odešla, bylo jí skoro osmdesát.“ Z Fosterova tónu čišelo vřelé uznání. ( 17 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 17

12.10.2026 13:57:40

AGAT H A C H R I S T I E

Gwenda se vrátila dovnitř a trochu se při tom usmívala. Promluvila si s řemeslníky, načež se odebrala zpátky do obývacího pokoje, kde se posadila k psacímu stolu a sestavila několik dopisů. Ke korespondenci, na niž bylo ještě třeba odpovědět, patřil i list od nějakých Gilesových příbuzných z Londýna. Naléhali, že kdyby chtěla navštívit Londýn, ať se ubytuje u nich v Chelsea. Raymond West byl známý (spíše než oblíbený) spisovatel románů a jeho žena Joan, jak Gwenda věděla, malovala obrazy. Jistě by se s nimi rozptýlila, ale pravděpodobně by jim připadala jako barbar. My s Gilesem totiž nejsme snobi ani maličko, pomyslela si. Z haly se náhle ozvalo majestátní zahřmění gongu zasazeného v bohatě vyřezávaném rámu z černého dřeva, jedné ze skutečně cenných položek pozůstalosti po Gilesově tetě. Paní Cockerová si tento způsob ohlašování, jak se zdálo, vyloženě užívala a pokaždé do toho dala vše. Gwenda si rukama zakryla uši a vstala. Rychle přešla přes obývací pokoj, načež se zarazila u zdi vedle protějšího okna. Podrážděně si odfrkla, už se jí to totiž stalo potřetí. Pokaždé jako by tu chtěla do sousední jídelny projít zdí. Došla ke dveřím na opačném konci pokoje, odtamtud do hlavní haly a z ní to vzala kolmo k obývacímu pokoji podél stěny a do jídelny. Zbytečně dlouhá oklika, v zimě bude určitě nepříjemná, protože v hale je průvan a radiátory ústředního topení se nacházejí jen v obývacím pokoji, v jídelně a ve dvou ložnicích nahoře. Nevidím důvod, pomyslela si Gwenda, když usedala k poměrně drahému, ale půvabnému sheratonskému jídelnímu stolu, který právě koupila, aby nahradil tetin mahagonový čtvercový od firmy Lavender’s. Nevidím důvod, proč bych ( 18 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 18

12.10.2026 13:57:40

Z A P O M E N U TÁ V R A Ž DA

nemohla nechat udělat z obývacího pokoje průchod do jídelny. Až přijde odpoledne pan Sims, promluvím si s ním o tom. Pan Sims byl stavař a bytový architekt, přesvědčivý muž středního věku se zastřeným hlasem a malým notýskem, který měl vždycky po ruce, aby si mohl zapisovat rozličná nákladná přání svých zákazníků. Když to s ním Gwenda probrala, vyjádřil nadšený souhlas. „Bude to hračka, paní Reedová – a výrazné vylepšení, když dovolíte!“ „Vyjde mě to hodně draho?“ Gwenda už o souhlasech a nadšení pana Simse začínala lehce pochybovat. Několikrát museli řešit menší nepříjemnosti kvůli dodatečným nákladům, jež v jeho původním odhadu zahrnuty nebyly. „Prkotina,“ opáčil zastřeným hlasem shovívavě a lehce chlácholivě. Gwenda se zatvářila ještě pochybovačněji. Protože právě prkotinám pana Simse se naučila nedůvěřovat. Jeho přímočaré odhady se ukazovaly jako záměrně umírněné. „Něco vám povím, paní Reedová,“ zkusil to tedy jinak, „pošlu sem Taylora, až bude dnes odpoledne hotový s převlékárnou, ať se na to podívá. Pak už budeme mít přesnou představu. Samozřejmě hodně záleží na tom, z čeho je ta zeď.“ Gwenda souhlasila. Napsala Joan Westové, aby jí poděkovala za pozvání s tím, že momentálně nemůže Dillmouth opustit, protože na řemeslníky je třeba dohlédnout. Poté se šla projít po pobřeží a nadýchat se mořského vzduchu. Když se vrátila do obývacího pokoje, Taylor, předák pana Simse, který se zrovna krčil v rohu, se napřímil a usmál se na ni. „Tohle nebude nic složitýho, paní Reedová. Stejně tu totiž dveře kdysi byly,“ prohlásil. „Někdo o ně asi nestál a nechal je zaházet.“ Gwendu to příjemně překvapilo. Opravdu zvláštní, pomyslela si, jako by celou dobu cítila, že tu ty dveře byly. Vybavila ( 19 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 19

12.10.2026 13:57:40

AGAT H A C H R I S T I E

si, jak automaticky k nim cestou na oběd pokaždé zamířila. Vzápětí se však trochu zachvěla, to uvědomění v ní vyvolalo znepokojivě nepříjemný pocit. Když se to tak vezme, vlastně jde o dost divnou věc… Jak by mohla vycítit, že v té zdi bývaly dveře? Nezůstaly po nich žádné stopy, nic, co by prozrazovalo jejich existenci. Tak jak mohla uhodnout – vědět –, že přesně na tom místě kdysi bývaly? Průchod z obývacího pokoje do jídelny se samozřejmě vyloženě nabízel, ale proč pokaždé bez rozmyslu zamířila na to jedno konkrétní místo? Vždyť by se mohl nacházet v kterékoli části stěny, jež od sebe místnosti oddělovala. A přece šla pokaždé stejným směrem, docela mimoděk, myslela při tom na jiné věci. Pokaždé přímo k místu, kde skutečně bývaly dveře. Doufám, pomyslela si s náhlou obavou, že nejsem nějaká jasnovidka nebo něco takového… Nikdy na sobě senzibilní sklony nepozorovala, nebyla ten typ. Nebo že by? A co ty venkovní schody z terasy dolů, skrze křoví na trávník… Mohla snad nějak vytušit, že tam bývaly? Proto tak naléhala, aby je zahradník zhotovil přesně na tom místě? Nakonec možná přece jen trochu senzibil budu, pomyslela si celá nesvá. Nebo to souvisí s tímhle konkrétním domem? Proč se tehdy při prohlídce paní Hengraveové zeptala, jestli v domě straší? Nestraší! Je báječný! S ním nic špatně být nemůže, i paní Hengraveová se zdála takovou otázkou upřímně překvapená. Ačkoli nepůsobila přece jen lehce zdrženlivě, možná dokonce ostražitě? Propána, začínám fantazírovat, pomyslela si Gwenda. A s tím se přinutila soustředit na rozhovor s Taylorem. „Mám ještě něco,“ oznámila mu. „Jedna skříň nahoře v mém pokoji je zaseknutá. Ráda bych, abyste mi ji otevřeli.“ ( 20 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 20

12.10.2026 13:57:40

Z A P O M E N U TÁ V R A Ž DA

Společně vyšli do patra a řemeslník prozkoumal dveře zmíněného nábytku. „Přemalovali je hned několikrát,“ poznamenal. „Jestli vám to bude stačit, zítra sem pošlu chlapy, aby vám ji otevřeli.“ Gwenda souhlasila a Taylor se vypoklonkoval. Toho večera byla Gwenda nervózní, přepadl ji neklid. Seděla v obývacím pokoji a snažila se číst, ale vyrušilo ji každé vrznutí nábytku. Párkrát se ohlédla přes rameno a zachvěla se. Opakovala si, že celá ta věc se zazděnými dveřmi a se schůdky z terasy není nic víc než souhra náhod. Kdyby něco, v obou případech šlo o závěr, k jakému by došel každý, kdo má selský rozum. Aniž si to přiznala, nechtělo se jí jít do postele nahoru. Když se konečně zvedla, pozhasínala a otevřela dveře do haly a přistihla se, jak ji cesta po schodech děsí. Spěchala, v podstatě do patra přímo vyběhla, proletěla chodbou a konečně rozrazila dveře do svého pokoje. Jakmile se dostala dovnitř, strach se okamžitě utišil. Láskyplně se rozhlédla po místnosti. Cítila se tu v bezpečí a šťastná. Ano, tady jí nic nehrozí. (Co by ti asi tak mělo hrozit, ty hloupá? osopila se na sebe v duchu.) Podívala se na pyžamo, rozložené na posteli, na připravené pantoflíčky. Ale vážně, Gwendo, děláš, jako by ti bylo šest! Měla by sis pořídit bačkůrky s králičími oušky a čumáčkem. S pocitem úlevy zalezla do postele a záhy usnula. Druhý den ráno musela zajít do města vyřídit různé věci, a když se vrátila, byl čas na oběd. „Řemeslníci otevřeli tu starou skříň ve vašem pokoji, milostpaní,“ ohlašovala paní Cockerová, když jí servírovala jemně opečeného platýse se šťouchanými brambory a dušenou karotkou. „No výborně,“ pochvalovala si Gwenda. ( 21 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 21

12.10.2026 13:57:40

AGAT H A C H R I S T I E

Měla hlad a opravdu si moc pochutnala. Posléze si dala v obývacím pokoji kávu a nakonec se odebrala nahoru. Ve svém pokoji došla k rohové skříni a zkusila ji otevřít. Vzápětí zděšeně vyjekla. Vytřeštěně zírala do jejích útrob, polepených tapetou, kterou musel být původně vytapetovaný celý pokoj, než ho přemalovali béžovou barvou. Šlo o roztomilou tapetu s květinovým vzorem, kytičky šarlatových vlčích máků se střídaly s kytičkami modrých chrp… Gwenda dlouho jen stála a civěla na tu tapetu, než se nakonec roztřeseně posadila na postel. Ocitla se v domě, kde v životě nebyla, v zemi, kterou nikdy nenavštívila – a přece tu přede dvěma dny ležela, v téhle posteli, a představovala si, jak by měla vypadat ideální tapeta do této místnosti. A najednou se ukáže, že přesně taková tyto stěny kdysi zdobila. Hlavou jí prudce vířily útržky možných vysvětlení. Připomínalo to Dunneho Pokus s časem – jen ona místo vpřed vidí nazpátek… Schůdky z terasy i průchod mezi obývacím pokojem a jídelnou by si ještě mohla vysvětlit jako náhodu – ovšem toto už rozhodně žádná náhoda není. Prostě si nemůžete představovat tapety s tak konkrétním vzorem, a čirou náhodou posléze zjistit, že tu přesně takové byly… Kdepak, to musí mít nějaké vysvětlení, které jí zatím uniká a které ji – ano – děsí. Co chvíli má vidění, jen ne věcí budoucích, nýbrž minulých – původního stavu tohoto domu. A kdykoli může přijít něco dalšího – něco, co by vidět vůbec nechtěla… Dům ji začínal zneklidňovat. Jenomže je to vůbec domem, nebo jí ­samotnou? ­Nechtěla patřit k lidem, kteří vidí věci. ( 22 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 22

12.10.2026 13:57:40

Z A P O M E N U TÁ V R A Ž DA

Zhluboka se nadechla, vzala si kabát a klobouk a pospíchala ven. Došla na poštu a odeslala telegram následujícího znění: Westovi, Addway Square 19, Chelsea, Londýn. Smím změnit názor a zítra za vámi přijet? Gwenda A rovnou předplatila odpověď.

( 23 )

Zapomenuta_vrazda_07_(imprimatur).indd 23

12.10.2026 13:57:40