ÚVOD
Pojmy „jaderná triáda“, „strategická triáda“ či prostě „triáda“ jsou synonymy. Jedná se o odborné termíny z oblasti vojenství a mezinárodních vztahů v jaderné epoše, které byly celosvětově přijaty a přesně definovány na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století, navíc byly i smluvně potvrzeny americko-sovětskými dohodami
SALT / OSV ze sedmdesátých let. Týkají se přesně určených zbraňových systémů, přičemž jejich společnými znaky jsou zařazení mezi jaderné zbraně a stanovený minimální dosah.
Jaderná zbraň se objevuje v polovině července 1945 a o necelý měsíc později je dvakrát nasazena v bojové akci v samém závěru druhé světové války. Její vytvoření a užití patří mezi zásadní mezníky světových dějin, neboť lidstvo jimi vstoupilo do jaderné epochy. Epochy, jež přinesla na jedné straně nebývalou prosperitu, na straně druhé však také tušenou schopnost totální sebedestrukce.
Česká republika je (jako jeden z pokračovatelů Československé socialistické republiky) signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z července 1968, má však s nimi nijak pozitivní historickou zkušenost. Ještě před uzavřením mezinárodní smlouvy se Praha stala signatářem přísně tajné dohody s Moskvou ohledně výstavby tří skladů sovětské jaderné munice na československém území, které měly posílit tehdejší československo-sovětské vojenské vztahy a umožnit rychlé vyzbrojení našich raketových a leteckých jednotek jadernou municí v případě očekávaného vojenského konfliktu. Ona smlouva zůstala tak tajnou, že po výměně vrcholných státních a stranických představitelů přinesla naší zemi asi největší politickou krizi po skončení 2. světové války. Připojení Československa ke smlouvě z července 1968 totiž zcela měnilo vojenskou situaci v zemi. Velmocenský hegemon však nemínil měnit své zpracované plány, zatímco naše politické vedení nemínilo, ať již z neznalosti či kvůli něčemu jinému, ony hegemonovy vcelku zastřené požadavky akceptovat. Výsledkem se stala okupace země vojsky pěti „bratrských“ armád v srpnu 1968
a „dočasné“ rozmístění sovětských vojsk na našem území, které trvalo více než dvě desítky let. Přitom téměř pět let (1983 až 1988) se na našem území nacházela sovětská jednotka s jadernými zbraněmi v činné službě, jejichž potenciál a určení se oněm jednotkám sovětské strategické jaderné triády dosti přibližovaly.
Současná Ruská federace a její prezident Vladimir V. Putin jsou pojmy, které se v reálném světě často překrývají. V mnoha případech jsou termíny „Putinovo“ a „ruské“ téměř synonymy. Této skutečnosti je využito i v případě této knihy, neboť pojem „Putinova triáda“ je vcelku hodnověrným opisem pojmu „ruská strategická jaderná triáda“. Naše země do vývoje tohoto pojmu významně zasáhla před více než 15 lety. Právě v Praze byla v dubnu 2010 podepsána nejnovější americko-ruská dohoda o redukci strategických jaderných zbraní obou velmocí. Nedávno tato dohoda vypršela, aniž by byla nahrazena dohodou novou a aniž by byla zahájena jakákoli jednání o takové nové dohodě. Důležitý vklad našeho hlavního města do vývoje odzbrojovacích jednání skončil svoji platnost a stal se pouhým historickým mezníkem, který by však neměl být zapomenut.
Tato kniha se zabývá důležitým prvkem současného ruského velmocenského postavení, strategickou jadernou triádou Ruské federace, kterou sleduje od podpisu oné pražské smlouvy do počátku letošního roku. Knihu tvoří dvě části, lexikon jednotlivých prvků ruské strategické triády a kalendárium, které popisuje její vývoj za posledních 15 let. Lexikon zahrnuje čtyři druhy hesel, týkajících se vojenských jednotek (do úrovně divizí), jejich dislokace, jejich velitelů (do úrovně armád) a jejich výzbroje. Hesla mají standardizovanou strukturu, přičemž je doplňují poměrně obsáhlé fotografické a mapové přílohy. Autorovou snahou je podat čtenáři co nejpřesnější údaje, odpovídající počátku roku 2026, ohledně nejvýznamnějšího prvku vojenské síly Ruské federace. Prvku, který by se nás mohl v budoucnu týkat více, než si nyní jsme ochotni připustit.
PhDr. Jiří Fidler, Ph.D. Kladno, zima 2025/2026
VZNIK A VÝVOJ SOVĚTSKÉ STRATEGICKÉ TRIÁDY
Strategická jaderná triáda Ruské federace je přímým dědicem triády sovětské. Ta začala vznikat již ve druhé polovině čtyřicátých let 20. století spolu s rozvojem sovětského jaderného programu. Sovětská triáda prošla několika fázemi značného rozmachu, zvláště pak v druhé polovině let šedesátých. Na počátku sedmdesátých let dosáhl Sovětský svaz vcelku přibližné jaderné parity se Spojenými státy, přičemž nově vytvořená patová situace vycházela z objeveného principu „vzájemného zaručeného zničení“. Obě hlavní jaderné mocnosti se sice v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století pokusily, s využitím technických inovací (vícenásobné samostatně naváděné hlavice, strategické řízené střely s plochou dráhou letu apod.), dosáhnout převahy, všechny tyto pokusy nakonec vedly k potvrzení výše uvedeného principu. Zároveň však obě strany od počátku sedmdesátých let 20. století souhlasily s diplomatickými jednáními ohledně možnosti omezení či vyřazení některých zbraňových systémů, případně dosažení dohody o obecných i dílčích limitech v počtech a struktuře strategické jaderné triády. Tato jednání začala hrát významnou roli od osmdesátých let, přičemž obě strany se dokázaly několikrát nejen dohodnout, ale také dohodnuté závazky plnit, většinou i v době, kdy daným smlouvám již vypršela platnost. Více než čtyři desítky let americko-sovětského soupeření a tři a půl desítky let soupeření americko-ruského přinesly nejprve obrovské navýšení potenciálu strategické jaderné triády obou států, aby se nyní díky několika uzavřeným a dodržovaným smlouvám současný potenciál stal pouhým zlomkem předchozího.
Vzdušná složka sovětské strategické triády zahájila svoji činnost již v dubnu 1946. Bylo obnoveno Velitelství dálkového letectva, jemuž byly podřízeny tři armády dálkového letectva se šesti sbory, 12 bombardovacími, jednou školní a šesti technickými divizemi. Jeho základem se staly jednak čtyři gardové sbory dálkového letectva,
nacházející se na bývalém středoevropském válčišti 2. světové války (tři sbory se až do června 1946 nacházely na polském území), jednak dva bombardovací sbory na bývalém dálnovýchodním válčišti 2. světové války (jeden se až do června 1946 zčásti nacházel na severu Korejského poloostrova), které byly nově převedeny k dálkovému letectvu. Bombardovací letecké pluky těchto divizí si prozatím nechaly svoji válečnou výzbroj, zčásti sovětskou (Iljušin Il-4) a zčásti americkou (North American B-25 Mitchell, dodávané v rámci Lend-Lease). Zvláštní pozici měl jeden pluk 45. bombardovací letecké divize, u něhož byly soustředěny všechny americké létající pevnosti (Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator), které za války nouzově přistály na sovětském území, byly opraveny a převzaty do operační služby pro výcvik leteckých osádek na čtyřmotorových letounech. Tento pluk byl nakonec přesunut do Kazaně, kde působil jako školní jednotka při výcviku osádek „sovětských“ čtyřmotorových dálkových bombardérů Tupolev Tu-4, s nímž se počítalo jako s nosičem prvních sovětských jaderných zbraní. Existují-li spory o tom, zda se na konstrukci sovětské jaderné bomby podíleli hlavně sovětští vědci nebo sovětští rozvědčíci, u prvního sovětského jaderného nosiče je situace zcela zřejmá. Letoun sice nesl označení Tupolev Tu-4, byl však zřejmou kopií amerických bombardovacích letounů Boeing B-29 Superfortress, které v posledních měsících války při náletech na japonské území musely pro různá poškození přistát na sovětském území. Tupolevova konstrukční kancelář v tomto případě pouze částečně modifikovala konstrukci a užité materiály podle sovětských norem. Upravený letoun Tupolev Tu-4A se stal v říjnu 1951 prvním, z jehož paluby byla do uzavřeného prostoru vojenské střelnice v Semipalatinsku svržena sovětská jaderná puma RSD-3 ráže 42 kt, tedy ekvivalent asi tří hirošimských pum. O tři měsíce později měl již Sovětský svaz k dispozici celkem 35 jaderných pum, jež mohly být v pumovnicích bombardovacích letounů Tupolev Tu-4 operačně nasazeny. Celkem bylo ve třech leteckých závodech vyrobeno téměř 850 těchto strojů, což umožnilo do roku 1953 vyzbrojit 11 těžkých bombardovacích leteckých divizí letouny s jadernými zbraněmi v pumovnicích. Základ sovětské strategické triády tím byl položen. Během vyzbrojování sovětského dálkového letectva upravenou kopií
amerického bombardéru však sovětské letecké konstrukční kanceláře nezahálely, takže již v roce 1955 se do výzbroje dostaly nové dálkové bombardovací letouny Mjasiščev M-4 a Tupolev Tu-16, v následujícím roce Tupolev Tu-95. Zatímco původní letoun Tupolev Tu-4 byl ještě klasickým bombardérem, nuceným dopravovat pumy přímo nad cíl, nové stroje již byly schopny nejen klasického bombardování, ale dokázaly se postupně proměnit na nosiče křídlatých střel, odpalovaných v průběhu letu na cíl ze vzdálenosti, jež se neustále zvětšovala. Bombardéry Tu-4 proto vydržely ve službě pouhé desetiletí, zatímco nové stroje se udržely ve výzbroji dálkového letectva do osmdesátých let 20. století a poslední modernizace letounu Tupolev Tu-95 se ve výzbroji vzdušné složky ruské jaderné triády nachází dodnes. Od konce padesátých let 20. století nastal u ruského dálkového letectva postupný organizační útlum, daný rychlým nástupem pozemní složky strategické triády. V roce 1960 byly dvě ze tří leteckých armád předány nově vytvořenému velitelství raketových vojsk strategického určení a dálkové letectvo bylo nově složeno ze tří samostatných leteckých sborů, přičemž počet bombardovacích leteckých pluků a divizí byl postupně snižován. Na počátku osmdesátých let sice došlo k obnovení leteckých armád, přičemž v letech 1980 až 1988 bylo na čas zrušeno velitelství dálkového letectva, ovšem jejich početní stavy byly pouhým zlomkem sovětských leteckých armád z padesátých let 20. století. Počty dálkových bombardovacích letounů klesly ve srovnání s polovinou padesátých let na pouhou čtvrtinu, ovšem jejich bojová efektivita byla výrazně vyšší. Přesto původně monopolní prvek sovětské jaderné výzbroje kvůli prudkému rozvoji hlavně raketové techniky přišel o svoji výlučnost a v osmdesátých letech 20. století jeho celkový podíl na sovětské strategické triádě klesl pod desetinu.
Pozemní složka sovětské (ale také americké) strategické triády získala svůj prvotní impuls na konci 2. světové války převzetím německých zkušeností a projektů v oblasti raketové techniky. Také v tomto případě dokázaly sovětské konstrukční kanceláře rychle navázat na získané zahraniční podněty a již na počátku padesátých let dosáhly na tomto poli překvapivých výsledků, přičemž výzkum raketových nosičů rychle získával i svoji kosmickou dimenzi. Vynesení první
sovětské družice na orbitální dráhu v říjnu 1957 ukázalo, že nosná raketa R-7 z Koroljovovy konstrukční kanceláře má mezikontinentální dosah. Mezikontinentální balistická řízená střela, vytvořená na základě této nosné rakety se dostala (pod označením R-7A) do výzbroje již v roce 1959. Sovětské raketové jednotky navíc mohly využít existující organizační struktury raketometných divizí a brigád z let 2. světové války, takže byly jako těžký dělostřelecký prvek budovány již na konci čtyřicátých let 20. století. Původní německá i nová sovětská raketová technika však byla až do poloviny padesátých let omezena svým dosahem desítek či stovek kilometrů, a proto raketové jednotky zůstávaly součástí pozemního vojska. Změnu přinesl teprve mezikontinentální dosah nových raketových nosičů a v prosinci 1959 vznikl nový druh sovětských ozbrojených sil, raketová vojska strategického určení, který se navíc stal pozemní složkou sovětské strategické triády. Do sestavy raketových vojsk byla v září 1960 převedena dvě bývalá velitelství leteckých armád od dálkového letectva, které v březnu 1961 doplnilo pět nových velitelství samostatných raketových sborů a v červnu 1965 ještě další dvě velitelství. Součástí obou armád a pěti (později sedmi) samostatných sborů byly nejprve raketové brigády, pluky a oddíly, jednak převedené od pozemního vojska, jednak nově vytvořené, ale po zavedení nových mezikontinentálních balistických řízených střel do výzbroje v počtu vyšších stovek, byla organizace raketových vojsk postupně sjednocena v linii pluk – divize – armáda. Již v roce 1960 bylo vytvořeno pět divizí, v roce 1961 dalších 16, v letech 1964 a 1965 zbývajících pět. Celkem 26 raketových divizí pak bylo v červnu 1970, po zrušení sborových velitelství, rozděleno do podřízenosti šesti velitelství raketových armád.
První sovětské mezikontinentální řízené střely měly opravdu charakter nosičů kosmických družic, příprava na odpálení se počítala na hodiny a vybudovaná odpalovací místa vypadala spíše jako raketodromy. Ale již druhý model, řízená střela R-16 z Jangelovy konstrukční kanceláře, odstraňovala většinu dětských nemocí. Její vstup do služby byl ovšem tragický, při jedné z posledních zkoušek, jíž bylo přítomno celé velení raketových vojsk, skončilo v říjnu 1960 obrovskou katastrofou, přičemž oběti výbuchu palivové nádrže se počítaly na desítky, včetně nedlouho předtím jmenované-
ho hlavního velitele raketových vojsk strategického určení maršála
Nědělina. Přechod do operační služby se tím sice odložil až na únor 1962, mezitím však byl vypracován způsob stálé pohotovosti díky umístění řízených střel (nová modifikace R-16U) do vertikálních podzemních sil. Tato podzemní sila byla postupně vybavena masivními kryty, jež je měly uchránit před případným předstihujícím útokem. Rozmístění bylo prováděno v odlehlých a málo osídlených prostorech a jednotlivá sila byla od sebe vzdálena i několik kilometrů. Raketové pluky byly nově tvořeny šesti až deseti sily, prostory jejich umístění byly označovány jako raketová pole. Celkem bylo v první polovině šedesátých let rozmístěno přes 200 řízených střel tohoto typu. V letech 1963 až 1965 byly dále rozmístěny tři desítky tzv. těžkých řízených střel R-9A z Koroljovovy konstrukční kanceláře, hlavní nápor však nastal v roce 1966, kdy do výzbroje vstoupily řízené střely UR-100 z Čelomejovy konstrukční kanceláře. Do počátku sedmdesátých let pro ně bylo vybudováno 990 sil, takže celkový
Plejáda sovětských mezikontinentálních balistických řízených střel ze 60. a 70. let a porovnání jejich velikosti.
počet sovětských mezikontinentálních balistických řízených střel dosáhl v roce 1974 svého zenitu – 1 582 ks. Původní řízené střely byly od konce šedesátých let postupně nahrazovány svými modernějšími modifikacemi a od sedmdesátých let byly jejich původně jednoduché hlavice nahrazovány vícenásobnými, nejdříve směřujícími na jeden cíl, později schopné zasahovat více cílů najednou. Od sedmdesátých let se hlavní pozornost sovětských raketových konstruktérů zaměřila na mobilnost. Původně olbřímí rozměry řízených střel se postupně dařilo zmenšovat. V polovině sedmdesátých let se proto objevuje řízená střela RS-16 z Nadiradzeho konstrukční kanceláře, nacházející se na šestinápravovém přepravníku, jenž zároveň sloužil i jako odpalovací platforma. Pro tyto řízené střely byly původní raketové pluky reorganizovány, nově je tvořily tři oddíly a v každém se nacházela tři přepravní a odpalovací vozidla. Ta sice měla stálou základnu, v době operační pohotovosti však přepravníky s řízenými střelami byly v pohybu na několika vybraných trasách o délce desítek kilometrů, které se nepravidelně střídaly. Na mobilní formu začala v osmdesátých letech přecházet většina tzv. lehkých řízených střel. Pokusy o přemístění řízených střel RS-22B na železniční platformy ve druhé polovině osmdesátých let zůstaly ojedinělé kvůli nízké operační hustotě vhodných železničních tratí. Trend osmdesátých let ohledně přesunu hlavní pozornosti na mobilní odpalovací systémy zůstal v pozemní složce strategické triády zachován, stejně jako zůstalo zachováno její klíčové postavení s nadpoloviční většinou nosičů i hlavic, které si vybudovala již v první polovině šedesátých let 20. století.
Námořní složka strategické triády byla nejmladším prvkem nejen u Sovětů, ale také u Američanů i dalších tvůrců triády. Vzhledem ke značným rozměrovým i hmotnostním požadavkům na nosiče jaderných zbraní a vzhledem k potřebě ochrany takového nosiče až do okamžiku aktivace, bylo brzy jasné, že námořní složku budou muset tvořit ponorky, schopné nést a odpálit balistické řízené střely. Pouze ponorky se mohly dostat nepozorovaně do blízkosti nepřátelských břehů, kde by měly šanci na odpálení řízených střel, jež zpočátku kvůli hmotnostním limitům neměly velký dolet. I když vývoj balistických řízených střel na ponorkách postupoval velmi rychle, svým
doletem se přiblížily mezikontinentálním balistickým řízeným střelám až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století.
Při projektování ponorky na atomový pohon, která měla být zároveň nosičem balistických řízených střel, získali Američané v druhé polovině padesátých let 20. století výrazný náskok, který se Sovětům aspoň zčásti podařilo eliminovat až po osmi letech. Americká atomová ponorka George Washington byla zařazena do služby v prosinci 1959, přičemž byla vyzbrojena 16 balistickými řízenými střelami Polaris s dosahem přes 2 000 km. Ve stejné době měla sovětská balistická řízená střela R-11FM z Koroljovovy konstrukční kanceláře dosah pouhých 150 km a dieselové ponorky projektu 629 musely mít výrazně zvětšenou věž (a v jejím místě i hlubší kýl), aby bylo možné na jejich palubu umístit aspoň tři tyto řízené střely. Podobná situace byla také u nových atomových ponorek projektu 658, kde byly sice instalovány balistické řízené střely R-13 s dosahem přes 600 km, ale opět pouze tři. Sověti nakonec v první polovině šedesátých let postavili přes tři desítky těchto ponorek (z toho pouze osm s atomovým pohonem), které by se však mohly pokusit o zasažení nepřátelských cílů pouze ve formě sebevražedné mise.
Námořní složka sovětské strategické triády nikdy nezískala své samostatné velení, její ponorky byly zařazeny jednak do Severního loďstva s určeným pásmem činnosti hlavně v Atlantském oceánu, jednak do Tichomořského loďstva s určeným pásmem činnosti v Pacifiku. V sestavě Severního loďstva byla v roce 1961 vytvořena 18. ponorková divize, učená právě pro ponorky s balistickými řízenými střelami, v sestavě Tichooceánského loďstva byla v roce 1963 vytvořena 45. ponorková divize, v níž ale kromě ponorek nosičů balistických řízených střel byly soustředěny i další ponorky s raketami krátkého dosahu.
Situace se radikálně změnila v polovině šedesátých let, kdy se podařilo dokončit atomovou ponorku projektu 667A, jež se již tehdejším americkým atomovým ponorkám vyrovnala aspoň v počtu 16 nesených balistických řízených střel R-27 z Makejevovy konstrukční kanceláře s dosahem až 3 000 km. Sovětské loděnice (Severomorsk a Komsomolsk na Amuru) se navíc při stavbě ponorek vypjaly k mimořádným výkonům a celou sérii 34 atomových ponorek
dokázaly postavit během za pouhých sedm let, od listopadu 1967 do prosince 1974. Díky projektu 667A přestala být námořní složka sovětské strategické triády podceňovaným prvkem, neboť již na počátku sedmdesátých let 20. století překonala v počtech nosičů i hlavic sovětskou vzdušnou složku. Další navýšení této síly přinesla ponorka projektu 667B, což byl pod sice stejným číslem zcela nový lodní i zbraňový systém, který ve čtyřech modifikacích vstoupil do výzbroje v prosinci 1972, ale poslední loď z celkového počtu 43 atomových ponorek projektu se dostala do služby až v prosinci 1990. Již první modifikace těchto ponorek byla vyzbrojena balistickou řízenou střelou RSM-40 s dosahem přes 8 000 km, její další verze se pak přiblížily v dosahu 10 000 km. Tato skutečnost jim umožňovala operovat v bezpečných vlastních vodách, přičemž byly schopny v případě válečného nasazení bez problémů zasahovat jakoukoli část nepřátelského území. Většina ponorek poslední modifikace tohoto projektu, po výrazné modernizaci, slouží v ruském vojenském námořnictvu do současnosti.
Sovětský maximalismus se v sedmdesátých a osmdesátých letech projevil i v této oblasti, a to projektem a stavbou největších atomových ponorek na světě, jejichž výtlak na hladině (23 200 ts) odpovídal výtlaku standardních letadlových lodí počátečního období 2. světové války. Atomové ponorky projektu 941 byly vyzbrojeny 20 balistickými řízenými střelami RSM-52 s dosahem 8 500 km, přičemž každá z nich měla 10 jaderných hlavic MIRV. Šest ponorek tohoto projektu, které vstoupily do operační služby od prosince 1981 do září 1989, by tak bylo schopno v případě jaderného konfliktu zasáhnout 1 200 cílů hlavicemi ráže 200 kt, tedy více než desetinásobkem hirošimské pumy.
Prudký nárůst počtu sovětských atomových ponorek nosičů od druhé poloviny šedesátých let se také projevil v organizační struktuře sovětského vojenského námořnictva. V sestavě Severního loďstva byly postupně vytvořeny tři ponorkové flotily, přičemž v jejich rámci působilo nakonec pět divizí, vyzbrojených atomovými ponorkami s balistickými řízenými střelami. V sestavě Tichooceánského loďstva vznikly dvě ponorkové flotily a počet obdobných ponorkových divizí stoupl na čtyři. Námořní složka sovětské strategické triády si svoji
pozici, dosaženou na počátku sedmdesátých let, nenechala vzít a na přelomu osmdesátých a devadesátých let tvořila více než třetinu celkové síly triády.
V polovině roku 1991, tedy v době, kdy do konce existence Svazu sovětských socialistických republik zbývaly pouhé měsíce, čítala sovětská strategická triáda 2 354 nosičů a 10 880 hlavic. Pozemní složka triády měla 1 334 mezikontinentálních řízených střel s 6 280 hlavicemi, námořní složky měla 914 balistických řízených střel na 62 atomových ponorkách a 3 626 hlavic, vzdušná složka měla 106 bombardovacích letounů s 974 hlavicemi. Ve stejné době však došlo k přijetí nové americko-sovětské odzbrojovací smlouvy, která měla daný strategický jaderný arzenál snížit v počtu hlavic téměř o polovinu.
Kvantitativní i kvalitativní proměny celé strategické jaderné triády i jejích jednotlivých složek byly dány nejen základní výstavbou, rozšiřováním a modernizací zbraňových prvků, ale také dohodnutými limity celé řady bilaterálních jednání a smluv, nejprve americko-sovětských, nově americko-ruských.
Jednání s označením SALT (Strategic Arms Limitation Talks) / OSV (Ograničenije stratěgičeskich vooruž enij) byla zahájena v listopadu 1969 a probíhala střídavě na setkáních vyjednávacích týmů v Helsinkách a ve Vídni. V rámci těchto jednání byla přesně definována odborná terminologie, která byla při jednáních potřebná, mimo jiné došlo k přesné definici strategické jaderné triády. Jednání byla úspěšně zakončena v květnu 1972 podpisem americko-sovětské smlouvy v Moskvě, označené jako SALT I / OSV-I. Ve smlouvě byly určeny dílčí limity pro pozemní a námořní složku strategické triády. Obě smluvní strany se zavázaly po 1. červenci 1972 nezahajovat další výstavbu podzemních sil pro mezikont inentální balistické řízené střely ani neměnit technické parametry již postavených zařízení (např. provádět přestavbu sil pro „lehké“ řízené střely na sila pro „těžké“ řízené střely). V námořní složce došlo k vyjednání maximálních sublimitů, pro Sovětský svaz to znamenalo, že nesměl mít ve výzbroji více než 62 ponorek nosičů balistických řízených střel, přičemž počet těchto řízených střel nesměl přesáhnout počet 950 celkově a 740 na ponorkách s atomovým pohonem. Platnost smlouvy byla stanovena na pět let
(do října 1977), ale obě strany ji dodržovaly i nadále. Již v únoru
1974 se oba státy dohodly, že jednání o omezování strategických jaderných zbraní budou pokračovat, během nich budou zachovány již dosažené limity a v nové smlouvě budou přijaty limity ještě přísnější.
Tato nová jednání byla zakončena v červnu 1979 ve Vídni uzavřením smlouvy SALT II / OSV-II. Dohodnutá omezení se týkala jak celkových počtů, tak počtů jednotlivých komponent. Maximální počet nosičů strategické triády byl v okamžiku uzavření smlouvy stanoven na 2 400 jednotek s tím, že od ledna 1981 měl být dále omezen na 2 250 jednotek. Vzhledem k předchozímu zavedení vícenásobných hlavic byl celkový počet nosičů s nimi limitován na 1 200 ks a zároveň počet těchto nosičů u pozemní složky triády byl omezen na 820 ks. Počet deklarativně určených strategických bombardérů neměl přesáhnou 120 ks, mohl být navýšen pouze výměnou za snížení počtu výše uvedených řízených střel o stejný počet. Došlo také k dohodě o počtech hlavic na jednotlivých typech nosičů. Mezikontinentální balistické řízené střely mohly mít maximálně 10 hlavic a balistické řízené střely na ponorkách nejvýše 14 hlavic. Bombardovací letouny vyzbrojené strategickými řízenými střelami s plochou dráhou letu (což byl dosah nad 600 km po odpálení) jich mohly nést maximálně 28. Obě strany se také dohodly, že po dobu platnosti oné smlouvy, tedy do prosince 1985, mohou do operační služby zařadit pouze jeden nový typ mezikontinentální balistické řízené střely. Nová smlouva sice nebyla americkou stranou ratifikována, ale její parametry byly z valné části dodržovány až do konce osmdesátých let (odchylky nepřesáhly u obou signatářů 3 %).
Nová americko-sovětská jednání ohledně redukce strategických jaderných zbraní byla zahájena v březnu 1985 v Ženevě, a byla označena START (Strategic Arms Reduction Treaty) / SNV (Dogovor o sokraščenii stratěgičeskich nastupatělnych vooruženij). Jednání byla velmi komplikovaná, přelom vedoucí k jejich zdaru nastal až poté, co byly podepsány jiné americko-sovětské odzbrojovací dohody. K podpisu smlouvy, označené jako START I / SNV-I, došlo v Moskvě v červenci 1991 a hlavní limity nutily obě smluvní strany k výrazné redukci zbraňových systémů v průběhu následujících sedmi let. Obě
strany se dohodly, že počet mezikontinentálních balistických řízených střel a strategických bombardérů bude činit dohromady maximálně 1 600 kusů, a že celkový počet hlavic strategické triády klesne na 6 000 ks.
Krátce po uzavření této dohody došlo k rozpadu Svazu sovětských socialistických republik, čímž se prvky jeho strategické triády dostaly na území celkem čtyř nových států. Z celkového počtu 9 806 hlavic strategické jaderné triády (stav k lednu 1992) se 6 893 hlavic nacházelo na území Ruské federace, 1 612 hlavic na území Ukrajinské republiky, 1 220 na území Kazašské republiky a 81 hlavic na území Běloruské republiky. Nastalý problém nominálního rozšíření počtu členů „jaderného klubu“ byl vyřešen v květnu 1992 podpisem tzv. lisabonského protokolu. V něm se Bělorusko, Kazachstán a Ukrajina zavázaly k rychlé likvidaci svých jaderných arzenálů a k přistoupení ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní z července 1968. Následná americko-ruská jednání o další redukci přinesla dílčí výsledek v lednu 1993 v Moskvě, kde došlo k podpisu smlouvy START II / SNV-II. Hlavním výsledkem mělo být snížení počtu hlavic strategické triády na 3 500 ks do ledna 2003. Tentokrát však ratifikaci smlouvy
Americký prezident Obama a ruský prezident Medveděv po podpisu pražské smlouvy Nový START / OSV-III v dubnu 2010.
odmítla ruská strana, takže její limity v platnost nevstoupily. Následovalo desetiletí vcelku neplodných jednání a teprve v květnu 2002 byla v Moskvě podepsána nová dohoda o redukci hlavic strategické triády na celkový počet maximálně 2 200 ks. Tato dohoda měla být splněna do prosince 2012, ale nakonec byla zrušena, neboť jí stanovené limity byly překonány novou dohodou.
V dubnu 2010 totiž došlo v Praze k podpisu smlouvy Nový START / OSV-III, která byla ratifikována oběma stranami do počátku února 2011. Smlouva byla dohodnuta na deset let, s možností prodloužení o dalších pět let, tedy do února 2026. Podle dohody mohly mít obě strany k dispozici 700 nosičů všech tří složek strategické triády v operační službě, a to s maximálním počtem 1 550 hlavic. Dalších 100 nosičů mohlo být k dispozici mimo operační službu. Prodloužená platnost této smlouvy však již skončila, aniž by bylo jasné, v důsledku radikálních změn v mezinárodních vztazích v posledních čtyř letech, zda a kdy budou americko-ruská jednání o dalších změnách v rámci strategických jaderných triád pokračovat.
