Příšery, démoni, ale i další nejrůznější tvorové provázejí lidstvo od nepaměti. Budí v nás strach, ale zároveň i zvědavost. Opředeni rouškou tajemna se tiše jako noční můry vkrádají do lidských představ i životů a rozdmýchávají naši představivost. Po dlouhá staletí je to stále živé téma, které se otevírá pokaždé, když badatelé a vědci objeví něco, co by mohlo existenci těchto legendárních, v pověstech žijících bytostí dokázat.
Vydejme se tedy po stopách těch nejzajímavějších příběhů. Mnohé z nich jsou z pera kronikářů i vystudovaných historiků a badatelů. Tyto zápisy jsou pro nás majákem v moři plném informací a my bychom se o některé s vámi chtěli podělit. Ale nejen to. Občas nás příběhy zavedou i do přítomnosti, protože ta je, alespoň z našeho pohledu, na témata démonologie stejně bohatá jako doba našich předků.
Převyprávěli jsme pro vás pověsti, ale i příběhy, které mají reálné jádro založené na skutečných událostech, lidech a faktech, s cílem co nejpřesněji zachytit dějovou stopu jednotlivých vyprávění.
Staletími bloudí mnoho přízraků času a tato kniha není kompletním seznamem. Vybrali jsme nejen ty, které již upadly v zapomnění, ale i známé, monstrózní, brutální a lidožravé bestie, jejichž příběhy rozhodně nespadají do sekce dětské literatury.
Popisy jednotlivých tvorů a bytostí se liší kraj od kraje a jejich charakterový vývoj se v průběhu staletí měnil (a mění stále). Z toho důvodu nelze do knihy pojmout ani v ní zachytit vše. Uvedené informace jsou jen všeobecné a zestručněné a věřte, že u některých bytostí by obsahově vydaly na jednu celou publikaci. Jak už vyplývá ze samotného názvu knihy, zaměřili jsme se pouze na tvory, jejichž výskyt je zachycen na území Moravy a Slezska. V minulých časech zde žily národy především slovanské a germánské, ale krajina byla pro všechny stejná. Proto ani my nerozlišujeme a neděláme rozdíly. Bytosti germánské mytologie šly po mnohá staletí ruku v ruce s našimi slovanskými a velmi je oživily a doplnily.
A co tedy na tom našem malebném kousku země žilo? Kde a jak začít? Snad možná slovy slavného upíra Drákuly: „Krev je život!“ Ať se trochu naladíme na temnou atmosféru bestiáře, která vás bude pronásledovat téměř na každé straně této knihy.
Iva Hoňková a Josef Plachý
Ještě než se pustíte do samotného čtení, upozorňujeme, že některé pověsti a příběhy nejsou vhodné pro citlivé osoby a pro děti.
lp je bytost se zlou povahou. Lidé ho často zaměňovali za noční můru (moru) nebo za upíra.
Malý chlupatý mužíček (někdy i žena) s planoucíma očima a bílou čapkou či kloboukem. Dokáže na sebe brát podobu různých zvířat, jako psa, kočky, hada, ptáka, malého motýlka, ale také mlhy. Může jezdit na koni nebo létat jako pták. Alpové se mezi sebou nerozmnožují. Vznikají z lidí, a to pouze za zvláštních situací. Většinou se jedná o nepokřtěné děti. Vyskytly se i případy, kdy byl alp stvořen z duší nedávno zesnulých příbuzných, spíše tedy jako duch nebo přízrak. Alpem se může stát dítě, pokud žena kousne do koňské uzdy, aby zmírnila bolest během extrémně dlouhého a mučivého porodu. Rovněž dítě narozené s chlupy na dlaních. Když těhotnou ženu vyděsí zvíře, může se její dítě narodit jako alp. U mrtvě narozených dětí se také předpokládá, že po smrti ožijí a vrátí se z hrobu přeměněné v alpy, a jejich hlavním úkolem je trápit vlastní příbuzné. Ale pozor! I lidé se srostlým obočím jsou v podezření, že jsou alpové.
Alp se chová jako můra (mora). V podobě mlhy pronikne do domu oběti, spokojeně se usadí na hrudi nic netušícího spícího člověka tak, že nemůže dýchat, a pustí se do hodování – tedy sání krve oběti. Během tohoto procesu se člověku zdají zlé sny – tedy noční můry. Ty dostaly příznačný název Alpdrücke – „alpí stisk“. Krev pije z bradavek mužů a malých dětí, ale jeho pozornosti neuniknou ani ženy. A to hlavně v období, kdy kojí. Stávají se preferovanou obětí jen alpa mužského pohlaví, protože mu chutná mateřské mléko. Pokud jsou alpové nasycení, pustí se do trápení lidí i domácích zvířat. Zvládnou osedlat koně, na kterém se pak prohánějí celou noc anebo tak dlouho, dokud ho neuštvou k smrti. Rádi prý koním zaplétají hřívy do složitých uzlů. S oblibou napadají i husy, kachny a slepice. Jsou obviňováni i z dojení krav na sucho. Také se vyžívají v zaplétání lidských vlasů. Svými droboučkými prstíky zavážou mnoho tenkých uzlíků tak precizně, že se ženy a dívky často musí ostříhat. V mírnějších případech nechají tito tvorové hospodyňkám zkysnout čerstvě nadojené mléko.
Alpy bychom mohli přirovnat k upírům, a to právě díky tomu, že se živí sáním lidské krve. Od upírů se však liší oním magickým kloboukem. Bez této pokrývky
není alp schopen naplno existovat. Čerpá z ní sílu a stává se, pokud chce, neviditelným. Někdy alp svůj klobouk ztratí. Pokud ho člověk nalezne, tvor ho brzy vyhledá a nabídne za jeho navrácení velkou odměnu.
Podle pověstí vlastní každý alp tzv. kouzelné „zlé oko“. Pokud přes něj pohlédne, přivolá k lidem nemoc nebo neštěstí či prokletí. Odstraněním nebo poškozením tohoto oka se alp stává mírnějším. Takže na rozdíl od jiných bytostí alpa lze zkrotit.
V raném novověku už se setkáváme s alpy jako se služebníky čarodějnic. Jsou to jejich věrní sluhové, konající zlé příkazy.
Tohoto tvora není tak jednoduché najít. Podaří se to pouze v případě, když je nemocný, zraněný či oslabený. Někdy může alpa přivolat čarodějnice, ale také zlý člověk, který si přeje ublížit jinému člověku nebo na něho seslat kletbu. Takového prokletí je pak velmi obtížné se zbavit! S alpem je možné vyjednávat, uplatit ho či přelstít (na rozdíl od větších démonů nebo samotného ďábla – s těmi se nesmlouvá, ne proto, že to není vhodné, ale proto, že s lidmi nikdy vyjednávat nebudou).
Jak se proti alpům chránit?
Mezi běžné ochrany patří položení koštěte pod polštář. Zavěšení železných podkov na sloupek rohu postele či položení bot na rám postele špičkami ke dveřím nebo umístěním zrcadla na truhlu. Samozřejmě nemohou chybět kříže v jakékoliv podobě, množství i velikostech.
Pokud se vám stane, že se během hodování alpa na vaší hrudi probudíte, oslovte ho a požádejte, aby odešel, vrátil se ráno a něco si od vás půjčil nebo si s vámi vypil ranní šálek kávy. Alp při těchto slovech okamžitě uteče a ráno přijde buď ve své „pravé“, nebo lidské podobě, aby přijal vaše dary. Buďte tedy připraveni.
Jakmile vstoupí do místnosti, je nutné zacpat všechny klíčové dírky, které jsou ve dveřích. Tento na první pohled zcela nenápadný rituál tvora uzavře uvnitř místnosti, protože alp může odejít pouze vchodem, kterým k vám přišel. Na Vidnavsku, kde se to podle pověstí alpy jen hemžilo, lidé věřili, že k tomu, aby se přízraku zbavili, postačí příslib kousíčku chleba.
Další nepochybně fungující ochranou je světlo. Když necháte celou noc rozsvíceno, alp k vám nepřijde. Jinou možností je oslabení či znehybnění tohoto tvora. Stačí vám na to citron, který mu prostě a jednoduše zastrčíte do pusy.
Alpa není možné usmrtit. I když na první pohled může vypadat jako mrtvý, nenechte se zmýlit. On si na vás počká a může se k vám vrátit i po dlouhých letech a v daleko horší náladě.
Pověstí o alpech rozhodně není málo. V jejich existenci se věřilo ještě ve 20. století, u nás především na Krnovsku, Zlatohorsku, Javornicku, Vidnavsku a Libavsku.
Noční nepokoje v Nové Vsi
(podle skutečné události)
éta Páně 1727 zavládly v obci1 velké nepokoje. Lidé žádali farní úřad, aby bylo ze hřbitova odstraněno tělo Marty K. a podle starého zvyku pohřbeno na hranici obcí...
Byla polovina září a podzim už pomalu klepal na vrata. Lidé si začali dělat zásoby dřeva, protože zimy v tomto kraji bývaly kruté a dlouhé. Sbírali všichni. Malí i staří. Nikdo dopředu nevěděl, na jak dlouho je sníh odřízne od světa. Starousedlíci měli v živé paměti mrazivé časy, kdy teploty klesaly hluboko pod nulu. Někdy se vesnice proměnily v obří labyrinty, kde si sousedé odhrnovali cestu alespoň do dřevníku nebo k sousednímu stavení, pokud bylo blízko.
Mezi vysokými závějemi sněhu stěží rozeznávali špičky střech a jen uzounké proužky dýmu stoupající k nebi z malých komínů prozrazovaly známky života.
To všechno místní dobře pamatovali.
A pamatovala si to i paní Marta. Onoho podzimního dne si jako každé ráno přivstala, oblékla se, na hlavu si uvázala šátek, z kůlny si vzala nůši a vydala se do nedalekého lesa.
Z něho však už živá nevyšla.
Její mrtvé tělo našli ještě téhož dne a o pět dní později byla pohřbena na hřbitově.
Dodnes se neví, co se v lese událo a proč přišla o život, ale od té doby to šlo s místními vesničany z kopce. Jako by obyvatele Nové Vsi tížilo nějaké prokletí. Mnoho svědků vypovídalo, že je v noci něco tlačí, tahá za vlasy a za ruce. Slýchávali podivné hučení, tlumené kroky po světnicích, klepání a bušení do stromů před domy. Někteří měli dokonce vydojené nebo odvázané kravky, které ráno zmateně pobíhaly ve chlévech. Všichni se shodli, že je ohrožuje alp. Cítili se vyčerpaní, unavení a trpěli silnými bolestmi. Mezi lidmi se šeptalo, že se jim mrtvá Marta zjevila, tančila před nimi s velkým černým psem – tedy alpem, který na sebe vzal tuto zvířecí podobu – a oba se rozplynuli až při kohoutím zakokrhání. O dva měsíce později zemřelo v téže vesnici malé dítě. K smrti vystrašená matka ho nechtěla nechat spát samotné v kolébce, a to právě z hrůzy před možným napadením alpem. Žena si dítě vzala k sobě do postele a zalehla jej.
Do vsi se sjeli vzdělanci i lékaři a na jejich příkaz byla provedena exhumace obou mrtvých těl – Marty i malé mrtvolky dítěte. Bezvládné tělíčko děvčátka převezli do teplé místnosti, kde na něm provedli pitvu. Po řezných ranách provedených ostrým nožem a rukou chirurga se z těla nemluvněte začala řinout čerstvá krev. Vše bylo jasné!
„Dítě je nakaženo dechem jiné mrtvé osoby!“ volali všichni přítomní v místnosti zděšeně. A protože Marta zemřela jako poslední, veškerá vina padla na ni. Posmrtně byla obviněna z čarodějnictví. Malé dítě si v hrobě oživila proto, aby si z něj udělala svého přisluhovače. A jelikož čarodějnice jsou v neustálém spojení s ďáblem, je tedy potřeba se jí i nakaženého sluhy zbavit.
A tak i přesto, že tělo Marty po smrti nevykazovalo známky posmrtné magie, byla obě těla vydána na milost a nemilost světskému rameni. Kat oběma tělům usekl hlavy, oddělil nohy i ruce od trupu a to už místní občané nosili dřevo na hranici.
Když alp saje malé děti (Vidnava)
(podle pověsti)
eden čas se ve Vidnavě rozmnožili alpové, kteří napadali malé děti. Novorozencům se stávalo, že jim prsa otekla natolik, až jim z bradavek začalo vytékat mléko, což jim způsobovalo velkou bolest. Věřilo se, že toto trápení mají na svědomí alpové, kteří chodí v noci děti vysávat. Dlouho si vesničané lámali hlavy, jak tento problém vyřešit. Jako velmi účinným se nakonec ukázalo jednoduché protiopatření. Ze slámy, hadrů, větví a listí lidé vyrobili ošklivé karikatury, které musely být stejně velké jako napadené děti. Tyto strašáky pak umístili na podlahu pod kolébku nebo postýlku, ve které sužované děti spaly. Někdy lidé slaměné loutky přibíjeli na dveře uvnitř světnic. Jakmile do místnosti vstoupil alp, loutky se zalekl, vzal nohy na ramena a už se nikdy neukázal.
Dárek pro alpa (Vidnava)
(podle pověsti)
dysi žil ve Vidnavě lovec. Byl to urostlý chlap jako hora, který měl pro strach uděláno. Měl hodně přátel a mezi vesničany se těšil velké oblibě. Když tu z ničeho nic začal chřadnout a ztrácet se před očima. Svým přátelům se svěřil, že začal trpět zlými nočními můrami. Jeho nejlepší kamarád mu poradil: „Pokud tě sužuje alp, počkej si na něho, a jakmile vkročí do tvé světničky, něco mu slib.“
„ A co by to mělo být?“ mračil se lovec.
„Cokoliv, čeho se můžeš zbavit. Tetka mi povídala, že alp hned odejde a ráno se k tobě vrátí pro odměnu.“
Vysílený muž jen zlehka přikývl. Čekal, až se setmí. A opravdu. Jen co slunce zapadlo za obzor a vesnice se ponořila do tmy, sestoupil k němu alp. Sedl si na jeho hruď, vycenil ostré tesáky a chystal se k večeři.
„Zadrž!“ zvolal lovec. „Daruji ti malý bochník chleba, když mě necháš na pokoji.“
Sotva to muž dořekl, tlak na hrudi polevil, alp zmizel a lovec se konečně mohl v klidu vyspat. Na druhý den ráno, jen co kohout u sousedů zakokrhal, otevřely se dveře a uprostřed světnice stála stařena ze sousední vesnice.
„Co si přeješ?“ otázal se lovec a prohlížel si ji se zamračeným pohledem. Žádné odpovědi se však nedočkal.
„ Aha! Už tomu rozumím! Ty jsi můj alp! A chceš svůj malý bochník chleba!“ vykřikl.
Žena jen mlčky přikývla.
Lovec jí po krátkém zaváhání podal, co slíbil, potom popadl koště a stařenu vyhnal z chalupy ven. Od té doby měl pokoj a klid. Alp se už k němu nikdy nevrátil.
Alpí kletba v bříze (Krnov)
(podle pověsti)
eden mladý muž měl pěkný velký statek. Oženil se s krásnou a pracovitou dívkou, která však byla prokletá. Před svatbou ani po svatbě se svému milému s tímto tajemstvím nesvěřila. Byla skromná a nechtěla muži zbytečně přidělávat starosti. Už tak se oba společně s čeládkou měli co ohánět, ve chlévech, maštali i na polích.
Statkář ale nebyl hloupý. Jeho pozornému zraku neuniklo, že jeho mladá žena vstává každou noc v hodinu duchů z postele a odchází neznámo kam. Marně si lámal hlavu nad touto podivností, ale nikdy na žádné vysvětlení nepřišel. Jedné noci, když jeho žena zase odešla, stál dlouhé hodiny v měsíčním světle u okna a zamyšleně ji vyhlížel.
Po čekání, které se mu zdálo nekonečné, zahlédl její siluetu, kterak kráčí pomalou chůzí od brány přes dvůr do stavení. Když vešla do pokoje, zeptal se jí pevně a vážně, proč byla celou noc venku. Tato otázka ženu velmi zaskočila. Chvíli váhala, ale nakonec se přiznala. Řekla, že ji každou noc trápí noční můry, které ji nutí chodit k bříze za statkem. Musí silně objímat tento strom a tlačit se na něj jako na noční můru.
Statkář kroutil hlavou. Kdo jen mohl na jeho milou snést takové prokletí!? Když se jí na to zeptal, žena jen bezmocně pokrčila rameny a nešťastně rozhodila rukama. Netušila, jaká síla ji nutila a vháněla do náruče černé tmy, v dešti, bouřce i v zimě, jen věděla, že si prostě nemůže pomoci.
Muž chvíli přemýšlel, ale nakonec se rozhodl. Hned druhý den ráno pořezal břízu a nechal ji přinést k nim na dvůr. Myslel si, že žena zůstane na statku a nebude se vydávat na noční pochůzky za zdi jejich statku.
Ale jeho ženě to nepomohlo.
Další noc se opět vydala na místo, kde stávala bříza. Sedla si a objímala pařez, jenž stále zůstával v zemi. Když se to muž dozvěděl, rozhodl se vykopat a přinést i ten pařez. Ženě se trochu ulevilo. Avšak s tím se její muž nespokojil. Přišel s nápadem pařez úplně zničit. Myslel si, že jen tak se kletba navždy přeruší a zlo ustane. Proto nařídil, aby každá část břízy byla rozštípaná na malé
třísky a okamžitě spálená. I stalo se, jak přikázal. Naneštěstí nepomohlo ani to. Jeho žena brzy nato onemocněla a zemřela.
Statkář se nikdy nedozvěděl, kdo ji proklel, a zlo zůstalo nepotrestáno.
1. Nyní Nové Oldřůvky (německy Neudorf – Nová Ves).
Z aniklá moravská obec ve vojenském újezdu Libavá.
