Jmenuji se Jakub Kočička aje mi devět let. Teď jsem měl
sedět vletadle naSrí Lanku, ale nesedím. Dřepím nastatku
pratety Huberty, protože mám neštovice.
Neštovice, jak známo, jsou velmi infekční onemocnění.
Kdo se jimi nakazí, nesmí nakrok zdomu. Když je chytil můj nejlepší kamarád Patrik, nemusel chodit doškoly čtrnáct dní. To mi přišlo báječné. Tajně jsem se vplížil kPatrikovi dopokoje aolízl lžičku, kterou měl vhrnku nedopitého
čaje. Doufal jsem, že je také dostanu.
Bohužel jsem netušil, že varicella (neboli neštovice) má
inkubační dobu čtrnáct dnů, jak mi oznámila doktorka.
To znamená, že jsem onemocněl zrovna nazačátku letních prázdnin.
Ach jo!
Někdy se iten nejlepší úmysl zvrtne.
2.
Moje prateta Huberta je stará. Nevím, kolik jí přesně je, ale tipuju, že minimálně sto. Možná víc. Její obličej vypadá jako písečná pláž, pokteré projel tank. Možná natu pláž ivypálil– tváře má poseté černými dolíky.
Žije nasamotě někde mezi Dolní Rosičkou aHorní Rosou, což jsou ty nejmenší vesnice naVysočině, co existují.
Říkám to, kdyby mě někdo zvás náhodou chtěl navštívit.
(Samozřejmě jen ten, kdo už neštovice prodělal! Protože
jsou fakt děsně infekční!!)
Unás zrodiny zaručeně měla neštovice právě teta Huberta. Ty černé dolíky vetvářích jí zůstaly ponich. Moje maminka nikdy neštovice neměla, aprotože čeká moji sestřičku, raději odletěla statínkem naSrí Lanku, neboť pobyt vdžungli není pro její těhotenství tak nebezpečný jako pobyt se mnou.
Teta Huberta je milá, má jen jednu jedinou vadu. Příšerně páchne pokočkách. Má jich přesně tolik, kolik jí je let.
Nejmíň sto. Když je šero, je jich ještě víc. (Iteta vypadá večer
starší.)
Nikdy rodičům nevěřte všechno, co říkají. Například
mně maminka řekla: „Utety Huberty se ti bude líbit, je milá astarostlivá. Má několik koček, atak se nebudeš cítit sám.“
Přijel jsem včera večer asám se rozhodně necítím.
Napeřině mi leží tři mourovaté kočky ajedna bílá. Zakrkem
mi vrní starý černý kocour, který nějak nepochopil, že teď
ten polštář patří mně, protože jsem marod.
Že stůňu, si teta Huberta vzala ksrdci. Stále mi nosí
teplé mléko, občas vněm máčí ikousky rohlíků. Doufám, že dnes kobědu uvaří pořádné jídlo, nebo začnu taky mňoukat.
Nastatku není co dělat, protože tu není televize ani wifi. Dokonce ani můj mobil nefunguje, protože operátor zde nemá pokrytí. Připadám si jako vdžungli. Bez spojení sokolním světem, ohrožován nebezpečnými šelmami. (Černý kocour mi právě skočil nahlavu azakousl se domého pravého ucha.)
Nejraději bych utekl aprozkoumal okolí statku. Ale nemám šanci. Teta Huberta si přitáhla křeslo vedle mé postele ahlídá mě, abych se nedrbal potěle. Jinak prý budu vypadat jako ona.
Zatím vypadám jako ropucha bradavičnatá– mé tělo je celé kompletně poseto malými puchýřky, které bohužel den zadnem přibývají!
Když jsem se probudil, muselo být pozdní odpoledne, protože sluníčko už bylo dost nízko. Teta stále seděla vkřesle apletla. Určitě pletla hodně dlouho, neboť vedle sebe měla tu nejdelší šálu, co jsem kdy viděl.
„Už je ti dobře, chlapče?“ zeptala se, když si všimla, že na ni zírám.
Přikývl jsem.
Přiložila mi načelo ruku, vekteré stále svírala jehlice, ausmála se: „Prášek zabral, už nemáš teplotu. To vypadá nadějně.“
„Hm,“ utrousil jsem. Bylo mi fuk, jestli mám nebo nemám teplotu, protože kůži natěle jsem měl vjednom ohni.
Strašně mě svědila. Ale vážně strašně.
„Co budeme dělat?“ kýchla teta azatroubila dokapesníku, až kocour umé hlavy nadskočil.
Pokrčil jsem rameny. Co se naopuštěném statku dá asi dělat? Měl jsem chuť zahrát si namobilu hru, ale u tety
není zavedená elektrika, takže nato můžu rovnou zapomenout.
Nadispleji svítil nápis Slabá baterie: zbývá 5%.
„Co rád děláš, Jakube?“ zopakovala otázku. „Kolik ono už ti je let? Sedm? Osm?“
„Devět,“ podrbal jsem se zauchem.
„Devět. To to letí. Naposledy jsem tě viděla, když jsi ještě nosil plenky. Někde tu mám fotku, jak ses plazil na dvoře mezi slepičinci. Kam jsem ji jen dala?“ Odložila pletení do velkého proutěného košíku, který stál vedle mojí postele, aodběhla dokuchyně.
Super! Sice si budu muset prohlížet sebe vplenkách, ale aspoň mě chvilku nehlídá amůžu se pořádně podrbat.
To je úleva!
Staří lidé jsou celkem nudní, ale mají jednu velkou výhodu–potřebují hodně spánku.
Když se teta srozněžnělým šišláním (které mohlo být klidně způsobeno špatně padnoucí protézou) dostala do třetiny alba, začala se jí klížit víčka aklesat brada. Snapětím jsem sledoval záškuby tváře, kterými se snažila dostat zpátky dobdělého stavu, anemohl se dočkat, až definitivně vytuhne.
Staří lidé jsou jako nemluvňata– když zaberou, neprobudí je ani novoroční ohňostroj, natož řev mojí oblíbené rockové skupiny Tři bizoni, při jehož hlasitém přehrávání jsem vybil baterku svého mobilu na0%.
Teta stále hlasitě chrápala ajá se dost nudil. Chvíli jsem lovil holuby znosu acvrnkal je pokočkách, ale ani střelba na pohyblivý terč nebaví věčně. Vyskočil jsem zpostele, abych se zašel podívat dokuchyně, zda tam není kjídlu něco víc než jenom mléko asuché rohlíky.
Když jsem přelézal křeslo, nakterém seděla teta Huberta, nohou jsem zavadil oalbum, které měla rozložené naklíně. Sklouzlo nazem tak rychle, jako by bylo přitahováno magnetem. Ozvala se rána, až dva kocouři, kteří zaujali mé místo napolštáři, leknutím nadskočili.
Ijá nadskočil. Azařval: „Auuuuu!“, neboť zalba cosi vypadlo, zapíchlo se mi to donohy, aby to vzápětí zmizelo vkoberci.
Podíval jsem se natetu Hubertu. Ta ani nehnula brvou. Ve stejném monotónním rytmu aslehce zakloněnou hlavou pomalu nasávala vzduch ústy aspříšerným skučením jej vypouštěla ven.
Sehnul jsem se ahledal neznámý předmět, který mě zranil.
Byl celkem maličký, takže mi chvilku trvalo, než jsem ho vkoberci posetém kočičími chlupy našel. Ale našel!
„Co to tu dělá?!“ vylítlo mi zpusy bezděčně.
Vzal jsem tu malou ostrou věc doruky azblízka ji zkoumal. Je přece nemožné, aby TOHLE jen tak vypadlo zrodinného alba.
Než jsem stihl domyslet, jak se TO sem mohlo dostat, praštilo mě douší srdceryvné „gchgchrááá“, které vylítlo tetě Hubertě zpusy.
Okamžitě jsem strčil ruku, vekteré jsem držel TO, dokapsy, zkameněl jako socha abez dechu si přál, aby teta Huberta, notně třepetající víčky, opět upadla dohlubokého limbu.
Uf! Spala tvrdě dál.
Zmizel jsem vkuchyni. Obsah ledničky byl ale tím posledním, co mě nyní zajímalo. Sedl jsem si kestolu avyndal ruku zkapsy. Položil jsem ji přesně doprostřed stolu, kam dopadalo nejvíce světla ze staré petrolejové lucerny zavěšené nad ním.
Potom jsem uvolnil pevný stisk prstů adlaň rozevřel.
Byl jsem si jistý. Nespletl jsem se. Namé kůži leželo přesně to, co jsem si myslel. Nade vše pochyby! Jakože mám neštovice, Klára Měsíčková je nejhezčí holka ze školy aTři bizoni jsou nejhustější kapela, která kdy něco nazpívala.
„Jakube!“ ozvalo se náhle zamými zády.
Škubl jsemsebou amaličký předmět, který ležel vmé dlani, vylítl dovýšky anepravidelnou rotací se skutálel až knohám tety Huberty.
„Co to máš?“ zamžourala kesvým pleteným pruhovaným ponožkám amírně se sehnula.
„Ale nic.“ Seskočil jsem ze židle avrhl se kjejím nohám.
Ale teta Huberta byla onanosekundu rychlejší. Dokonce
rychlejší než dva rezaví kocouři, které poskakující hračka také zaujala.
„Co to je?“ zeptal jsem se vechvíli, když už teta Huberta ukládala nález dobavlněného kapesníčku.
„To je nějaký svinčík,“ prohodila súsměvem apak mě něžně pohladila povlasech. „Teď mazej zpátky dopostele, ať se nenastydneš! Jsi přece nemocný.“
Stiskla mou ruku ajá se pomalu zvedl ze země. Když jsem se však ještě jednou podíval napodlahu, kde to ještě před chvilkou leželo nabílo-černé dlažbě, všiml jsem si, že má teta Huberta jednu pruhovanou ponožku mnohem buclatější než tu druhou. Trochu zvláštní, když obě nohy, které zponožek stoupají pod staré puntíkaté šaty, jsou hubeňoučké jako špejle.
To je teda záhada, napadlo mě. Přesněji: záhada tlusté ponožky.
Ale mnohem víc mě trápilo, proč zalba plného buclatých mimin vypadl ČIP, okterém teta Huberta prohlásila, že se jedná osmetí.
Dvě záhady, ale já jim přijdu nakloub! mumlal jsem steploměrem vpuse doté doby, než jsem tvrdě usnul.
Když jsem se probudil, nedokázal jsem myslet nanic jiného než nareportáž internetové televize PRAVDIVÉ VÝMYSLY, kterou jsem zhlédl asi před měsícem. Byla otajném vládním projektu OBRANA, jehož úkolem je ochránit společnost před nejnebezpečnějšími jedinci.
Jasně, pořady televizního kanálu PRAVDIVÉ VÝMYSLY
jsou snůškou blábolů, jak tvrdí můj vědecky založený otec. Ale já imůj kamarád Patrik si myslíme, že najejich reportážích něco je aurčitě se vyplatí naně koukat (minimálně na ten závěrečný skeč, kde reportér skáče spadákem zletadla a potom, co se rozplácne nalouce, vykřikne: „Pravda bolí!“ –to se pokaždé můžeme umlátit smíchy).
OBRANA. Obrana je údajně tajná složka ministerstva spravedlnosti, která má chránit před nejnebezpečnějšími zločinci, kriminálníky aškůdci. Jejich nejnovější metodou, jak docílit bezpečnosti, je zavedení plošného čipování lidí. Což se jim zatím nepovedlo, protože lidé se proti čipování bouří.
Ani se nedivím. Nejsme psi, aby nás očipovali azískali tak přehled, který patník zrovna občůráváme nebo kterému sousedovi vybíráme zpopelnice zbytky odvečeře.
Vté reportáži jeden takový prťavý čip ukazovali. Navelkém monitoru počítače byl mnohem větší než veskutečnosti ajá si ho mohl dobře prohlédnout. Takže možnost, že bych si to, co se mi zaseklo donohy, spletl sněčím jiným, byla nulová.
Čip, který jsem držel vruce achvíli nato schovával vkapse pyžamových kalhot, byl nachlup stejný. Sotva centimetrový plíšek zapouzdřený vkřemičitém skle.
Co tady naopuštěném statku vnejzapadlejší části Vysočiny dělá čip nasledování lidí?! Nebo slouží jen kesledování koček?
Kdo ví?
Každopádně to budu muset vypátrat!
Jen co budu mít příležitost ateta Huberta mě nachvilku přestane hlídat.
Další nevýhodou starých lidí je, že se zjeví, když je vůbec nečekáte. Teta Huberta je nato úplný expert. Třeba včera–jak mě načapala vkuchyni. Ateď. Jen co jsem otevřel oči, stojí nad mojí postelí.
„Co budeš snídat, Jakoubku?“ zeptala se mile.
Pozorně jsem si ji prohlížel. Patří snad teta Huberta mezi nebezpečné zločince? Nebo je jen vášnivá chovatelka koček, které si nechala očipovat?
„Tak pověz, naco má dneska chuť můj marod?“ položila mi napeřinu tác sjídlem, který držela vruce. Byla naněm miska kaše, jablko, rohlík amléko votlučeném hrnku s uraženým uchem.
Neochotně jsem zabořil lžíci dokaše. Byla tvrdá jak beton. Vaření nejspíš není tetina silná stránka. Ale neodvažoval jsem se jí cokoli říct. Jen jsem lžící uhlodával kousky kaše apředstavoval si, že tak nějak podobně se kutá vdolech uhlí. Těžce aurputně.