9788028415877

Věnováno všem neposedným koťatům.

neposedne_kote_vilik_BLOK.indd 7

27.08.2026 19:15:07

neposedne_kote_vilik_BLOK.indd 8

27.08.2026 19:15:10

I.

Vilíkovy nezbednosti

neposedne_kote_vilik_BLOK.indd 9

27.08.2026 19:15:10

Hola hej, hola hej, už jsem tady, podívej!

To odpoledne bylo venku boží dopuštění. Bum! Prásk!

Blesky křižovaly oblohu, hromy duněly, jako kdyby nějaký obr tloukl o sebe obrovskými poklicemi. Prudký déšť ohýbal stébla trávy a květiny až k zemi. Všude vládla tma a vítr divoce vyl. Prásk! Bum! Stará švestka se zlomila jako párátko.

A do toho všeho jsem se narodil já.

No, to se rozumí, že se mi to dvakrát nelíbilo, a tak jsem se rozkřičel na celé kolo. Z toho neznámého světa plného hluku, rachotu a divných zvuků kolem jsem se roztřásl strachem. Netrvalo to dlouho a uslyšel jsem ještě nějaký další

11

neposedne_kote_vilik_BLOK.indd 11

27.08.2026 19:15:11

prapodivný zvuk… Vycházel přímo ze mě. Copak se to děje?

Najednou mi v bříšku zaškrundalo a hned mi to došlo… lidi, já měl takový hlad! Zvuky nezvuky, divné nedivné, musím se hned najíst. Rozhodl jsem se, že prozkoumám to teplé a chlupaté vedle sebe. Byla to moje maminka, zahřívala mě a chránila svým tělem. tady někde na mě čeká jídlo. Ale co to? Všude je obsazeno. Nějaké válečky, které voněly podobně jako já, byly k mamince pevně přisáté. Uhněte, nechte mi taky trochu mlíčka! snažil jsem se mezi ně vecpat, ale nebylo mi to nic platné. Všichni byli silnější než já. To asi proto, že jsem se narodil jako poslední, napadlo mě. A tak jsem to zkusil jinak. „Mamííí… Mamííí… Umírám hladýýý…!“ Na hlavě jsem ucítil teplý maminčin jazyk. Maminka mě pečlivě olizovala, pak mi začala čistit záda, převalila mě na bok a pustila se do údržby mého bříška. Tak dost! Tohle se mi nelíbí.

Já chci přece jíst! Jíst! Vztekle jsem mňoukal, ale maminka jako by mě neslyšela. pokračovala v kartáčování mého kožíšku, dokud nebyla dočista spokojená a já nevypadal jako mokrá myš. pak mě čumákem popostrčila blíž ke svému břichu,

12

neposedne_kote_vilik_BLOK.indd 12

27.08.2026 19:15:12

neposedne_kote_vilik_BLOK.indd 13

27.08.2026 19:15:12

od kterého se zrovna odkulil jeden z mých sourozenců, a já jsem se hladově přisál a pil a pil, až jsem všechno mlíčko vypil.

A protože jsem ještě pořád neměl dost, překulil jsem se kousek dál a pokračoval. prostě, vypil jsem všechno, co mí sourozenci nechali. tak jsem se unavil, že jsem se natáhl jak dlouhý, tak široký přes záda brášků a sestřiček a ve vteřině usnul. spal jsem dlouho. Byl jsem pořádně vyčerpaný. přesto jsem se při každém dalším hromu a blesku neklidně vrtěl

neposedne_kote_vilik_BLOK.indd 14

27.08.2026 19:15:13

a lekal. Maminka mi pak častokrát říkala, že všechen nepokoj téhle noci přešel do mé povahy. A když to tvrdila maminka, stoprocentně jsem tomu věřil. Všichni moji sourozenci byli klidní, spokojení a hraví, jen já jsem pořád někde pobíhal, ztrácel se, zlobil, až jsem kolikrát dostal maminčinou packou za ucho a ostatní si se mnou nechtěli hrát. „Je to takový blázínek, všude musí strkat čumáček,“ svěřila se maminka Sísa kočce Majce. „S tím si tedy dáš, měla bys ho pořádně srovnat,“ odpověděla jí sebevědomá krasavice Majka, když trochu opovržlivě pozorovala moje neposedné skotačení.

Mamince se vůbec nelíbilo, co říká a jak se na mě dívá, a tak zavelela: „Vilíku, jdeme domů.“ Pak se otočila k Majce a jen tak přes rameno pronesla: „Je vidět, žes ještě neměla koťata, to bys mluvila jinak.“ Opatrně mě uchopila za kůži za krkem, zvedla mě ze země a odkráčela domů.

Tam už spali moji sourozenci. Vyvalovali se jeden přes druhého, klidně oddechovali, jen občas se ze spaní trošičku protáhli.

15

neposedne_kote_vilik_BLOK.indd 15

27.08.2026 19:15:13

„Tak a spát!“ přikázala maminka a položila mě mezi ostatní koťata. „Ale mně se nechce spát…“ odmlouval jsem. „Když nebudeš spát, nevyrosteš,“ odvětila přísně. „Pojď za mnou,“ mňoukla po chvilce.

Stulil jsem se mezi její přední tlapky a poslouchal vzdálený tlukot jejího srdce. To byla první písnička v životě, kterou jsem slyšel, když jsem byl ještě u ní bříšku. „Buch, buch… Buch, buch… Buch, buch…“ znělo mi do oušek. A pak maminka začala tiše vrnět: Spinkej, ty můj maličký, zavrním ti písničky o myšce a o ptáčkovi, které kočky rády loví.

Ty jsi moje děťátko, naučí tě zakrátko všechno tvoje drahá máma, to, co umí ona sama.

Mám tě ráda, i když vím,

16

neposedne_kote_vilik_BLOK.indd 16

27.08.2026 19:15:14