Je d na
Všimnout si čtyřlístku nebo padající hvězdy bývá těžké.
A zahlédnout magického tvora zrovna tak. I kdyby ti někdo prozradil, že ve stromě na samém konci zahrady spí dračí mládě, s největší pravděpodobností by se ti stejně nepodařilo ho spatřit. Magičtí tvorové totiž dobře vědí, že chtějí -li si v klidu žít své životy, musí zůstat skryti. Musí být tím nejlépe střeženým tajemstvím na světě.
Čas od času se však bytosti jako draci, jednorožci nebo hipogryfové potřebují vyplížit do světa tam venku a vyhledat pomoc, třeba když se zraní nebo když churaví. Pak je všechno mnohem složitější. Magičtí tvorové umí vycítit, komu můžou důvěřovat, ovšem nevolají předem, aby svou návštěvu ohlásili. Nepošlou zprávu, když se cestou někde
zdrží. A rozhodně neklepou na vstupní dveře a nečekají, až je někdo pozve dál. Prostě vtrhnou dovnitř – neohlášení, nepozvaní a naprosto neočekávaní.
A přesně takhle se to stalo, když desetiletá Ember Jiskřivá a její nejlepší kamarád Arno Šeptal usedli jednoho říjnového podvečera v kuchyni k jídlu.
Začalo to jako naprosto běžná večeře. Ember vytáhla z trouby dvě pizzy. Arno je přetáhl z plechu na talíře a oba se chystali pustit do jídla: Arno příborem, protože má rád pořádek a úhlednost, a Ember rukama, protože podle ní je snaha
o pořádek a úhlednost naprostá ztráta času. Vtom ovšem bez sebemenšího varování vlétl otevřeným oknem dovnitř
racek a velmi dramaticky přistál uprostřed jídelního stolu.
Nebo alespoň Ember a Arno zpočátku měli za to, že jde o racka…
„Co tady dělá racek?“ vykřikla Ember, když oba vyskočili ze židle.
Poděšený pták šlápl na hroty vidličky, čímž nástroj vymrštil do vzduchu. Arno se přikrčil, vidlička mu prolétla těsně nad hlavou a řinčivě narazila do kuchyňské skříňky.
Ember se nedokázala nesmát: „Vidíš, Arno? Dokonce i racek chápe, že jíst pizzu příborem je hloupost!“
Pak naklonila hlavu na stranu, protože jí po letmém
přezkoumání najednou došlo, že pták ve skutečnosti vůbec nevypadá jako racek. Zamračila se. V Zevlíně, ospalé
přímořské vesničce na východním pobřeží Skotska, žila celý život. Rackové, které vídala, jak si vykračují po pláži nebo
přelétají nad střechami, mívali šedá křídla, tupé zobáky, žluté oči a na nohou plovací blány. Jenomže tenhle pták
neměl nic z toho. Celé jeho tělo bylo třpytivě bílé jako sníh padající k zemi sluneční září, měl děsivě vyhlížející pařáty,
ostrý zahnutý zobák a oči sytě tyrkysové. Kromě toho měl nebývale dlouhá ocasní pera a nad čelem se mu pírka zvedala do chocholky. Ember oněměla úžasem. Před pouhým půl rokem s Arnem
poznali Rezlyho Třaskomejtla, veterináře magických tvorů, žijícího v tajné jeskyni na pobřeží kus za vesnicí. Od té doby mu pomáhali pečovat o všemožné churavějící nebo zraněné tvory, kteří se dostanou do jeho péče: gryfa se zlomeným křídlem, jednorožce s bolavým zubem, hipogryfa s uštípnutým kopytem. Rezly dokonce Ember a Arna, tehdy už učně veterináře magických tvorů, záhy vyslal na speciální misi, aby pomohli Lochnesce vyléčit žaludeční křeče a navrátili dračí mládě jeho tátovi. Ember zírala na podivného ptáka před sebou. Že by se snad magický tvor tentokrát objevil přímo
tady v kuchyni? Navíc nějaký jí dosud neznámý, s nímž se jako Rezlyho učnice zatím nesetkala?
Pták se zmateně otočil kolem dokola, natrhl ubrus a shodil vázu s květinami, která se vzápětí roztříštila o dlažbu. „Myslíš na to samé, co já?“ zeptala se Ember.
Arno se ušklíbl. „Že je první den podzimních prázdnin a my už jsme rozbili vázu, natrhli ubrus a pozvali k večeři neznámou magickou bytost?“
Ember se zablýskalo v očích. „Myslíš, že sem tohohle magického tvora, nebo co to je, zavál poryv větru? Nebo při letu zabloudil a omylem vlétl sem k nám?“
Arno se zhluboka nadechl. Byl zvyklý, že když se děly neočekávané události, Ember to připadalo vzrušující a často humorné, zatímco jemu to připadalo stresující a často znepokojivé. „Ať už je tu z jakéhokoli důvodu, musíme ho dostat ven, než vám tu kuchyň dočista zlikviduje.“ Pták měl však naprosto jiné úmysly.
Jakmile se k němu Ember a Arno přiblížili, uskočil stranou. Pak rozpřáhl křídla a rozlétl se přes místnost, narazil do lustru a nakonec se zaskřehotáním přistál na lednici. Tam se uvelebil s křídly tvrdohlavě přitisklými k tělu a obezřetně si Ember a Arna prohlížel. Ti ale v tu chvíli nehleděli na opeřence. Zírali na kuchyňský stůl. Uprostřed stolu, kde
před chvilkou seděl pták, se teď v záři odpoledního slunce
třpytila kopa sněhových vloček.
Ember vyhlédla z okna. Kde se tu vzaly? Byl říjen a obloha
zářivě modrá. Nikde ani mráček. Rozhodně nemohlo sněžit! Na stole však zcela nepochybně ležely sněhové vločky
a Ember si všimla, že úzká bílá cestička vede po zemi až k lednici.
Vzhlédla k ptákovi, který na ně z výšky shlížel pronikavýma očima.
„Jaký magický pták za sebou trousí sněhové vločky?“
„S tím dlouhým ocasem vypadá trochu jako fénix,“ uva-
žoval Arno. „Z těch se ale sypou žhavé jiskry, ne sníh. Rezly by věděl, s kým máme tu čest. Zmiňoval se, pokud si vzpomínám, že nám nestihl říct o všech magických tvorech…“
Ember mrkla na hodiny na zdi a povzdechla si. „Půl šesté. Máma ještě pracuje v servisu, ale už jen tak půlhodinku. Rozhodně nemáme dost času zajet na kolech až do Rezlyho jeskyně.“
„Tak co kdybychom ho vzali naproti k paní učitelce Vetchokroké?“ navrhl Arno. „Možná bude vědět, o koho se jedná.“
Paní učitelka Vetchokroká učila v zevlínské základní škole a byla taky Rezlyho nejbližší kamarádka už od dob,
kdy jako malá jeho jeskyni náhodou objevila. Dozvěděla se, že Rezlyho předkové se začali starat o magické bytosti, když před několika stoletími objevili fénixe hnízdícího
poblíž jejich sídla. Rezly zdědil roli veterináře a paní
učitelka Vetchokroká spolu s ním během let pečovala o spoustu zraněných jednorožců nebo churavějících draků. Jenomže teď byla mnohem starší a kolena jí pomalu vypovídala službu, tak na jaře vyslala Rezlymu na pomoc
Ember a Arna. Měla totiž tušení, že Ember váže k magickým tvorům speciální pouto, ale taky věděla, že tihle dva
budou skvělý tým.
„Za pokus to stojí,“ odpověděla Ember a chystala se vyrazit k opeřenci.
Arno ji zadržel. „Nesmíme to uspěchat. Vzpomeň si na
Rezlyho pravidla…“
Ember se kousla do rtu. K pravidlům neměla nijak vře -
lý vztah. Připadala jí stejně tak užitečná jako příbory. Ta Rezlyho jsou ovšem důležitá, nechcete-li skončit napíchnutí
na jednorožčím rohu nebo sežraní drakem.
„Pravidlo číslo jedna,“ zašeptala Ember, „nechej magického tvora, aby přišel on za tebou.“
Vzhlédla na zvláštního ptáka usazeného na lednici.
Chocholka stříbřitě bílého peří se mu zachvěla.
„Všechno je v pořádku,“ pronesla tiše. „Tady jsi v bezpečí.
Neublížíme ti. Zůstaneme tam, kde jsme, než si budeš jistý, že nám můžeš věřit.“
Pták Ember dál upřeně pozoroval tyrkysovýma očima.
„Nevypadáš zraněný,“ pokračovala Ember polohlasem.
„Možná se necítíš dobře? Jestli to tak je, proč jsi nezamířil
rovnou do Rezlyho jeskyně? Každý magický tvor v nouzi podle všeho ví, jak Rezlyho najít, kdykoli je to třeba…“
Pták se ani nehnul. Pírka se mu ve sluneční záři třpytila.
Ember a Arno stáli tiše jako pěny. A pak uslyšeli to, na co
čekali: nezaměnitelný šepot hluboko ve svém nitru.
Záblesk, Záblesk, Záblesk, ozýval se šepot stále dokola, jako když tluče srdce.
Ember a Arno se na sebe zakřenili. Už s magickými tvory strávili dost času, takže věděli přesně, co to znamená: magická bytost jim důvěřovala dost na to, aby jim sdělila
své jméno.
Ember lehce kývla: „Ahoj, Záblesku.“
Věděla, že magičtí tvorové s lidmi dokáží sdílet své jméno, avšak jinak komunikovat neumí. Viděla ale, že jí pták rozumí, protože jí odpověděl stejným, velice pomalým kývnutím. Taky nějakým nepochopitelným způsobem věděla, že je to kluk, ne holka, a z něčeho v jeho výrazu vytušila, že je navíc velice mladý.
Arno postoupil o krůček blíž. „Pravidlo číslo dvě: nabídni svačinu. Sněhové pusinky pro jednorožce, koblížky pro gryfy,
čokoládové éclairs pro hipogryfy. Jenže,“ zarazil se, „nevíme, co jsi zač, tak ani netušíme, co by sis rád dal.“
Ember utrhla kousek pizzy a s nadějí ho Zábleskovi nabídla, ten na něj však zareagoval dost podobně, jako psi obvykle reagují na svoje první koupání: se směsicí nelibosti a pohoršení.
„Takže pizzu ne,“ odtušila Ember.
Pták pohlédl směrem k oknu a vydal z hrdla rozrušený skřek. A další a další, jako by se snažil silou vůle Ember a Arna přimět pochopit, co tím myslí, načež roztáhl stříbrná křídla a vznesl se z lednice do vzduchu. Ember napadlo, že snad vylétne oknem zase ven. On však přeletěl jen ke stolu, kde k Embeřinu a Arnovu úžasu s vyčerpaným žuchnutím přistál a okamžitě usnul uprostřed hromádky sněhu.
Ember a Arno si ho prohlíželi. Nespal jako racek s hlavou pod křídlem. Místo toho se schoulil do klubíčka a omotal se kolem dokola svým dlouhým ocasem. Vypadal rozkošně a neškodně, ovšem Ember a Arno se už dávno naučili, že magičtí tvorové dokážou být divocí a nepředvídatelní. Obzvlášť když o nich vlastně lautr nic nevíte…
„Jestli je takhle vyčerpaný,“ zašeptal Arno, „tak sem možná přicestoval z velké dálky.“ Odmlčel se. „Možná nějak vycítil
tvoje pouto k magickým tvorům, Ember, a potřebuje pomoc
s něčím, s čím mu můžeš pomoct jedině ty.“
Ember přeběhl mráz po zádech. Kvůli jejímu poutu k magickým tvorům bažil po její pomoci ještě někdo jiný. Avšak z výrazně temnějších důvodů… Škoděj Sedmišejdíř. Jeden
z nejnebezpečnějších zločinců v zemi, o němž se tradovalo, že za adekvátní úplatu dokáže vyslídit a zlikvidovat kohokoli a cokoli. A momentálně se zaměřoval na magické tvory.
Ember v březnu na vlastní oči viděla, jak jeho gang polapil fénixe, aby ho pak prodal někomu ze své sítě zámožných
sběratelů. Ulovil by i dračí mláďátko, kdyby ho Ember a Arno ze Škodějových spárů nezachránili a nevrátili otci.
Od března naštěstí nebylo po Škodějovi a jeho gangu
nikde ani vidu, Ember a Arnovi ale bylo jasné, že rozhodně chystají něco nekalého. Možná vzdali pátrání po Rezlyho jeskyni, avšak Škodějova poslední slova předtím, než zmizel, byla zcela jasná: vrátí se… Nejen pro magické tvory, ale taky pro Ember, protože snažit se je vyslídit vlastními silami bylo zdlouhavé.
Ember magické tvory přitahovala. Škoděj viděl, jak se na ni jeden z magických tvorů, pískulíšek, sám od sebe obrá-
til pro pomoc. Viděl, jak si Ember v mžiku získala důvěru Lochnesky. A taky viděl, jak jí na pomoc přispěchal obrovitý drak. Magičtí tvorové Ember vyhledávali, když potřebovali pomoc, a podle všeho se ji na oplátku taky snažili chránit.
To Škoděje přivedlo na nápad, že kdyby našel způsob, jak
Ember přimět, aby mu pomáhala lákat magické bytosti do jeho spárů, všechno by se tím náramně usnadnilo a on by ještě víc zbohatl.
Ember všechny myšlenky na Škoděje zaplašila. Teď bylo třeba dostat Zábleska k paní učitelce Vetchokroké, aniž by si toho někdo všiml.
Zatajila dech a pomalu a opatrně vzala magického tvora do náručí. Záblesk na okamžik otevřel oči a hned je zase zavřel. Byl těžší, než Ember čekala, avšak navzdory
sněhovým vločkám, které se sypaly z jeho ocasních per, bylo jeho tělo teplé. Jako by si tiskla k hrudi ohřívací lahev, když venku sněží.
„Skvěle,“ zaradoval se Arno. „Podám ti kabát, zapnu ho přes vás, aby si nikdo ničeho nevšiml, až půjdeme přes ulici, a pak…“
Ember a Arno ztuhli. Zaslechli, jak se předzahrádkou po kamenné cestičce blíží k domu kroky.
v a
Arno přiskočil k oknu. „To je tvoje máma!“ procedil
polohlasně skrz zuby. „Vrací se dřív! Návštěva u paní učitelky se nekoná! Schováme Zábleska u tebe v pokoji, ať ho neuvidí!“
Cestou nahoru brali schody po dvou, takže doběhli do
Embeřina pokoje právě ve chvíli, kdy se vstupní dveře otevřely. „Ember! Arno!“ zavolala Embeřina máma. „Skončila jsem dnes dřív a cestou z autoservisu jsem potkala paní učitelku Vetchokrokou. Upekla vám muffiny! Prý dárek ke konci čtvrtletí pro její nejpilnější žáky!“
Ember a Arno se samým hledáním vhodného úkrytu ani nezmohli na odpověď. Nad muffiny od paní učitelky nijak nedumali, natož aby na to cokoli řekli.
„Pod postel?“ vyhrkla Ember.
Arno zavrtěl hlavou a zavřel za nimi dveře pokojíku. „Tam už je tolik komiksů, že se k nim nic dalšího nevejde.“
A měl pravdu. Jednotlivá vydání Embeřina oblíbeného komiksu Úžasná dobrodružství Nebojsy Neskutečné postupně
zaplavovala celou místnost. Pět balíků pod postelí, tři balíky na pracovním stole, ohromná hromada na křesle a asi
tucet čísel všude možně po zemi. Tam se válelo i nejnovější vydání, v němž hlavní hrdinka Nebojsa Neskutečná
využila svých nadpřirozených schopností, aby odletěla do vesmíru a otrávila mimozemského válečníka odhod-
laného zničit planetu Zemi. A na tohle vydání právě čůral sněhobílý křeček.
Ember zaúpěla. „Nech toho, Šlofíku!“
Pak přiskočila ke skříni a zastrčila Zábleska mezi složené
oblečení. Znovu na okamžik otevřel oči, ale nevyskočil ze skříně ven ani nezaskřehotal. Jen vydal z hrdla sotva patrné zakrákání, což vlastně klidně mohlo být jen zívnutí, schoulil se do oblečení a zase usnul. Ember se obrátila na křečka: „Kolikrát ti to mám opakovat, Šlofíku? Nečůrej na komiksy, dokud si je nepřečtu!“
Arno se ušklíbl. „Nebo co třeba rovnou: nečůrej na ně vůbec?“
Ember nechala dveře skříně pootevřené, aby měl Záblesk
dost vzduchu, a vzala Šlofíka do dlaně. Vypadal úplně jako křeček, ale ve skutečnosti to byl pískulíšek: velmi malý a velmi věrný magický tvůrek, kterého Ember v březnu tak trochu omylem zachránila na pláži za vesnicí. Embeřina máma
samozřejmě stále předpokládala, že jde o křečka. Neměla tušení, že dokáže skákat do nesmírné dálky, zářit ve tmě a kvílet tak hlasitě, že i rozlícený hipogryf zůstane stát jako přikovaný. Ember to však dobře věděla. A tudíž bylo zhola nemožné se na Šlofíka vydržet dlouho zlobit.
Dveře pokojíku se otevřely a zjevila se v nich Embeřina máma s plechovou krabičkou plnou muffinů.
Ember na ni pohlédla zcela bez výrazu. Ve skrývání lumpáren byla vážně nepřekonatelná.
Ovšem Arno byl naprosto beznadějný případ: „Rozbili jsme vázu! Roztrhli jsme ubrus! Nesnědli jsme pizzu!“ Zhroutil se na postel a zabořil obličej do dlaní. „Večeře se naprosto vymkla kontrole!“
Embeřina máma se však nerozčílila, jak by se snad rozčílili mnozí jiní rodiče. Jen nadzvedla obočí a na rtech se jí objevil náznak úsměvu. Ember neuhnula pohledem, protože moc dobře věděla, že trocha nepořádku jí rozhodně projde, když je do situace zapletený i Arno. Celý předchozí rok byl
totiž vážně náročný, jelikož Embeřin táta odešel a Ember se samým smutkem bála trávit čas s kamarády, aby ji i oni nakonec neopustili… Ale pak se do Zevlína přistěhoval Arno.
A podařilo se mu vytáhnout ji z jejího zoufalství. V důsledku toho pro něj Embeřina máma měla slabost. A Ember díky tomu všelicos prošlo.
„Takže?“ zeptala se máma. „Co se stalo?“
Ember zvažovala možnosti. „Byl to vítr!“ prohlásila.
Máma si opřela ruku v bok. „Od rána se venku nehne ani lísteček.“
Ember to zkusila znovu. Tentokrát o něco blíže pravdě.
„Byl to pták!“
„Pták,“ zopakovala máma.
Arno kývl: „Vletěl dovnitř oknem a…“
„A nadělal v kuchyni příšernou paseku!“ dokončila dramaticky Ember.
Máma přimhouřila oči. „Takže tvrdíte, že nějaký pták ze zahrady, třeba červenka nebo pěnkava, zvládl vlétnout dovnitř, rozbít vázu a roztrhnout ubrus?“
„Byl to racek,“ pronesla Ember temně. „Vážně obrovský. Asi jako okřídlená ovce.“
Tomu se máma zasmála. „Žiju v Zevlíně už třicet let, a ještě nikdy jsem neviděla, že by racek někomu vlétl do domu.“
„Tenhle to vážně udělal,“ přidal se zase Arno. „Ale už je pryč, takže si nemusíte dělat starosti. Kuchyni žádné další škody nehrozí.“
Ember s vážnou tváří pokývala hlavou.
„No dobrá,“ uzavřela to máma, „když mi přijdete dolů pomoct ten nepořádek uklidit, můžete si dát muffiny od paní učitelky, tedy až si dojíte pizzu.“
Odklopila víko krabičky a pokojík zaplavila lahodná vůně skořice a muškátového oříšku. Vtom se dveře skříně pootevřely o kousíček víc. Ember znepokojeně pohlédla na Arna, ten jen vykulil oči. Zdálo se, že na to máma něco řekne, ale v tu chvíli se jí k ohromné úlevě obou dětí rozezvonil telefon. Položila plechovku na koberec a vylovila si mobil z kapsy lacláčů.
„To je táta,“ oznámila a vzhlédla od obrazovky k Ember.
„Mám mu říct, že bys ho koncem týdne ráda přijela navštívit?“
Ember kývla. Táta žil ve vedlejší vesnici se svou novou přítelkyní Sally a Ember si po většinu loňského roku myslela, že se ji Sally snaží otrávit čokoládovými medvídky. Což ovšem nebyla pravda. Ember si taky myslela, že jejímu tátovi na ní nezáleží, protože se odstěhoval. Ale ani to nebyla pravda. Takže teď spolu všichni tři vycházeli o něco lépe a Ember je v jejich domku často navštěvovala. Kousek od
nich byl obchod s cukrovinkami, kam Sally Ember často brávala (nedošlo k jedinému případu otravy), a táta měl vždycky pro Ember přichystané nějaké dobrodružství:
opékání marshmallow na pláži, plavání v moři nebo pouštění draků na útesech.
Máma zvedla telefon a už se natahovala po plechovce, že ji odnese, ale Ember plechovku popadla jako první.
„Přineseme je dolů,“ vyhrkla. „Hned tam budem.“
Máma kývla a vyrazila po schodech právě ve chvíli, kdy dveře skříně znovu zavrzaly a pak se otevřely ještě víc. Ember a Arno sledovali, jak se ze skříně vysypalo nejdřív několik
sněhových vloček a vzápětí se vynořil zahnutý zobák.
Ember pohlédla na plechovku muffinů. „Myslím, že už vím, co je Zábleskova oblíbená dobrota.“
Záblesk spořádal muffiny vcukuletu. Vlastně to vypadalo, jako by je spíš vdechl, než snědl. Když dojedl, hlasitě si říhnul. „Zdá se, že mu chutnalo,“ odtušil Arno. „Víš, podle mě to nebyla náhoda, že nám paní učitelka poslala zrovna muffiny.“
Ember přikývla. Paní učitelka Vetchokroká mívala v kuchyni vždycky zásobu čerstvě napečených dobrot, aby je mohla Rezlymu předat, kdykoli se zastaví. Všemožné svačinky pro různé typy magických tvorů, kteří by snad v jeho jeskyni hledali útočiště.
„Musela Zábleska zahlédnout, jak letí k nám do kuchyně,“
odpověděla Ember. „A když poslala muffiny, které Záblesk podle všeho miluje, tak to možná znamená, že ví, o jakého magického tvora jde. Sníme si pizzu a půjdeme se jí zeptat.“
Arno svěsil ramena. „Vzpomněl jsem si, že táta dneska
pracuje dlouho a já mámě slíbil, že přijdu brzo a pomůžu jí uložit ségry. Takže s tebou jít nemůžu.“
Ember ho nepřemlouvala. Jeho sestřičky potkala mockrát: dvě sady dvojčat mladší čtyř let. Dostat je všechny do postele
byla plnohodnotná vojenská operace.
Arno pohlédl na Šlofíka, který vyskočil Ember z dlaní
a očichával sněhové vločky roztroušené po koberci. „Vypadá to, že ty budeš nejspíš mít dneska večer taky plné ruce práce, tak co kdybychom za paní učitelkou raději zašli oba zítra?“
Záblesk sledoval pískulíška tyrkysovýma očima a ani nemrknul. Pak obrátil pohled k Ember, jako by si lámal hlavu, jak se to jen mohlo přihodit, že má člověk za mazlíčka magickou bytost. Ember se připravila na to, že Šlofík, jak už to míval ve zvyku, když potkal někoho nového, půjde návštěvníka okamžitě počůrat. Tentokrát to ale Šlofík neudělal. Udržoval si od Zábleska uctivý odstup, potom sklonil hlavu až ke koberci, skoro jako by se klaněl, načež nervózně pohlédl k oknu a utíkal se schovat pod kobereček u postele.
„Vypadá vyděšeně,“ všimla si Ember, vylovila pískulíška
zpod koberečku a pevně ho sevřela v dlaních.
Šlofík znovu úzkostlivě pohlédl oknem ven a poté spěšně
skočil Ember rovnou do kapsy.
„Nemyslím, že by se vyloženě bál Zábleska,“ opáčil Arno.
„Spíš jako by ho děsilo něco jiného, možná něco tam venku?“
Ember došla k oknu a vyhlédla ven. Ale Zevlín vypadal
úplně jako vždycky. Všude klid, nikde se nic nedělo. Jeden ze sousedů, kterému Ember přezdívala Lopotil Plahočivý
(protože to byl nejnudnější člověk, jakého kdy v životě potkala), venčil na ulici psa a dva rackové se na chodníku zuřivě
prali o kůrku chleba.
„Kdo ví?“ pokrčila Ember rameny. Klekla si a sebrala z ko-
berce sněhové vločky, aby je vyhodila z okna, než se všechny rozpustí. „Potkáme se před naším domem zítra ráno v osm.
Stavíme se zeptat paní učitelky, jestli neví, co je Záblesk zač, a pak vyrazíme k Rezlymu.“
„Nemyslíš si, že osm ráno je na návštěvu staré dámy moc brzy?“
Ember nakrčila nos. „Staří lidi milují překvápka.“
„Myslel jsem, že z nich spíš dostávají infarkty,“ opáčil Arno.
„Vždycky se bojíš nejhoršího.“ Ember přemístila Zábleska zpátky do skříně. „Půjde to skvěle. Záblesk si zdřímne.
Podívej, už zase usíná. A zítra přijdeme na to, co je zač a jak mu můžeme pomoct, než odletí domů.“
Ember ovšem nevzala v potaz, že Záblesk neměl v úmyslu letět domů sám. Přiletěl sem pro Ember, protože u něj doma se dělo něco podivného. Zlověstného. A k Ember ho to táhlo, jelikož měl tušení, že jedině ona mu může pomoct přijít tomu na kloub.