Prolog
Do knihovny pronikalo ostré slunce a Tristen se nudila. Opírala malý obličejík do dětských rukou, zírala do knih, které jí Irkala uložila studovat, a přemýšlela, co by jejich vychovatelka udělala, kdyby je zapálila. Představila si její svraštělý obličej, jak ledově ztuhne, a usmála se. V jejích představách Irkala nebyla tak děsivá. Podívala se na bratra sedícího naproti. Černé vlasy mu padaly do čela a zakrývaly jeho soustředěné mračení. Vždy když se učili, vypadal strašně vážně. Drcla do něj pod stolem. „Tris,“ napomenul ji. Jako by byl vychovatelem on. Ani se na ni nepodíval, neřád jeden! „Tame,“ napodobila jeho káravý tón. Tarom konečně zvedl oči. „Pojď ven.“ „Ne.“ „Můžeme se učit potom.“ „Ne, nemůžeme.“ „Máme celý den! Irkala odjela s Matkou do Pevnosti a celý den budou pryč. Nikdo nás nehlídá.“ 9
Tam si povzdechl a přidržel prst na větě, kterou zrovna četl, aby neztratil nit. „Ale mě to baví. Chci vědět, jak tenhle svět funguje. Jednou ho budeme mít na starosti, Tris.“ „Ale ne teď.“ Tristen zavřela knihu a stoupla si na židli. „Teď je čas na dobrodružství!“ Natáhla ručku a ukázala směrem k oknu. „Piráti dobyli město! Co s tím uděláme?!“ Tam k ní vzhlédl a zacukaly mu koutky. „Piráti?“ „Zlý jednooký pirát Strachotřas hodlá vyplenit královskou pokladnici! Schovává se na střeše jednoho z domů Bílého města. Musíme ho najít.“ „Ale kde začneme?“ Tristen vítězoslavně zdvihla pěst. „Musíme prolézt každou střechu ve městě!“ Tam zaklapl knihu a stoupl si na židli taky. „Vzhůru k mrakům!“
l Vyřítili se z knihovny a proběhli kolem stráží, které už jejich ztřeštěnost nepřekvapovala. Zamířili dolů ke stájím, kde vrazili do hlavního stájníka. Muž se na ně ostře zamračil. „Kampak běžíte, princátka?“ „Musíme chytit piráta Strachotřasa!“ vykřikl Tarom. „Tak piráta,“ protáhl. „Doufám, že jste k tomu nehodlali použít jednoho z mých koní.“ „Pokud ale nevyjedeme hned, ztratíme náskok!“ Stájník je oba otočil čelem k východu. „Tak to doporučuju, abyste vyběhli co nejdřív.“ A vystrčil je ze stájí ven. „No a co teď?“ zakňourala Tristen. Tarom ji jen popadl za ruku a vyběhli společně na nádvoří. Přiběhli ke dvěma koním, kteří tam byli uvázaní. „Pomoz mi je odvázat,“ sykl na sestru a Tristen ho okamžitě následovala. „Raguel nás za tohle zamorduje,“ chechtala se. „Hej!“ 10
Obě děti se otočily. Z druhé strany nádvoří si jich všiml voják z palácové stráže. Tristen ale ještě neodvázala svého koně! „Tris!“ Otočila se na bratra, který už držel v ruce otěže. „Stačí nám jeden, nasedni!“ Pustila postroje a proběhla pod koněm. Tam jí udělal z rukou stoličku a skoro ji vyhodil nahoru. Rychle se chytila a skočila do sedla. Voják už byl skoro u nich! „Pospěš si!“ křikla na bratra a natáhla se k němu. Chytil ji za ruku a společnými silami ho usadili za ní. „Vaše Výsosti! Okamžitě sesedněte!“ Voják už po nich nata hoval ruce. Najednou ucítila sladký pach temnoty a pod vojákem se vytvořil malý portál. Zničehonic zařval a okamžitě do něj zahučel. „Tame!“ vykřikla Tristen a zahihňala se. „Kam jsi ho poslal?“ Tam si ale od ní jen vzal otěže a ostře pobídl koně. „Do stájí. Přišlo mi, že mu chybí jedna klisna.“ Oba se zasmáli a vyrazili tryskem z nádvoří. Kopyta zněla na dlažbě jako válečné bubny. Tristen se zasmála a zavýskla. „Rychleji, Tame! Rychleji!“ Prohnali se úzkými ulicemi Alby, která byla plná lidí. Děti křičely, ať jim uhnou z cesty, a měšťané hlasitě nadávali. Nad hlavami se jim ozval svit křídel – vyslali za nimi ofanim. Tristen zasténala. „Co se děje?“ chtěl vědět Tam. „Nedívej se nahoru, ale už jsou nám v patách.“ Tarom zatáhl za otěže a kůň zpomalil. „Co děláš? Takhle nás chytí,“ kňourala Tristen. „Nechytí, pojď!“ Seskočili ze sedla a zmizeli v úzké ulici za obchody. Tristen si zakryla nos. „Někdo sem chodí čůrat,“ postěžovala si. „Tady si hrát nechci.“ Tam na ni ale jen mrkl a objevil se portál. Temnota v něm vířila a neodhalila nic na druhé straně. 11
„Ne! Irkala říkala, že to nemáš dělat.“ „S tebou není žádná legrace!“ „Kam to vede?“ přemohla ji zvědavost. „Jenom na druhou stranu města.“ „A co když ne?“ „Neboj se, udělal jsem ho dost silný.“ „Zase skončíme v nějakým kamrlíku.“ „Hele, ty jsi mě vytáhla ven. Tak nebuď padavka.“ Pochybovačně se zadívala do portálu. „Takže ty už umíš vytvářet portály přes celé město?“ „Moje moc sílí. Tvoje přece taky.“ Tristen bodl osten žárlivosti. Ona uměla jen obyčejné věci! Chtěla tvořit portály, aby se mohla kdykoliv kamkoliv vrtnout. To nejzajímavější, co zatím svedla, bylo nechat vyrůst strom ze semínka. Bylo to působivé, Tam na to zíral s otevře nou pusou. Ale mít takovou svobodu! O tom si mohla nechat jen zdát. „Ty jsi trénoval bez Irkaly,“ obvinila ho. Jejich vychovatelka nechtěla, aby tvořil portály často. Podle jejího názoru to byl příliš primitivní způsob využití rozkladu. Spílala mu, že není žádný vrátný, aby tvořil průchody. Je přece princ. „Jo, trénoval. Takže mi můžeš věřit,“ slíbil a vykročil k vířící temnotě. „Ne že mi zmizíš!“ Podívala se nahoru, ale ofanim zatím nikde nezahlédla. Brzy je najdou a budou mít pěkný průšvih. Tarom se uličnicky usmál a zmizel uvnitř portálu. Hned potom se portál zhroutil. Byla to jen vteřina, temnota se rozvířila a pak se do sebe vcucla. A najednou nic. Jen holá zeď. „Tame?“ Přiběhla ke zdi a zabušila na ni. Ale byly to jen cihly. „Tame! To není legrační!“ Vyběhla z ulice a křičela bratrovo jméno. Lidé se za ní otáčeli, poznávali v ní princeznu a někteří se jí i klaněli. 12
„Tame!“ Svist křídel. Přímo před ní dopadla mohutná ofanim. „Výsosti? Co se stalo?“
l „Ty hloupá! Mohli jste se zabít!“ Irkala přecházela po místnosti a supěla vzteky. „Tvůj bratr ví, že nesmí dělat portály. Mohl by být kdekoliv!“ Tristen seděla na pohovce v Irkalině pracovně a tiše vzlykala. Za okny už byla dávno tma, Taroma hledalo celé město, ale nikdo ho neviděl. Jako by se po něm slehla zem. Když se vojáci dozvěděli o princově zmizení, okamžitě zavolali Irkalu i Matku zpět do Alby. Celé pátrací akci velel sám Raguel. Prince všichni milovali, takže se zapojil doslova každý. Jenže po Taromovi jako by se slehla zem. „Dokud se nenaučí dokonale ovládat stabilní portál, nikdy neví, kam dopadne. Může ho vytvořit sto metrů nad zemí! Nebo v jezeře a utopit se! Může ho strhnout jiný stabilní portál na druhé straně Edenu!“ Irkala zuřila jako málokdy. Tristen plakala nejen proto, že se o něj bála, ale protože věděla, že Tarom dostane příšerný výprask. Tohle bylo opravdu špatné. A celé to byla její vina. To ona ho donutila jít ven. „Přestaň vyvádět. To ničemu nepomůže.“ Tristen si otřela slzy. Irkala neměla ráda, když ona nebo Tam plakali. Ještě jednou škytla, jak se snažila potlačit vzlyky. Irkala k ní přišla blíž a vzala její ruce do svých. Ten dotek byl konejšivý, takže se k ní Tristen naklonila blíž. „Silné city nám zamlžují hlavu. Musíš se je naučit potlačit a vypustit kontrolovaným způsobem. Dýchej.“ Tristen se trhaně nadechla. „Výborně. Chladnou hlavu, dítě. Jinak tě to smete a nebudeš schopna uvažovat rozumně.“ „Ano, Irkalo.“ 13
„Jdi spát,“ pustila ji a odešla se posadit za stůl. „O tomhle si ještě promluvíme zítra.“ Sesunula se ze sedačky a doplahočila se ke dveřím. Irkala už něco škrábala za stolem na papír. Tristen za sebou sklíčeně zavřela dveře a vydala se do svého pokoje naproti Taromovu. Dřív spávali vždy spolu, ale před pár měsíci je Irkala rozdělila. I tak se občas proplížili k sobě, aby se mohli ve spánku přitulit zády k sobě. Bez Tama nebyla celá. Odvrátila se od svých dveří a vklouzla do bratrova pokoje. Na stropě visely maličké luminusy, které mu tam pomohla připevnit, když jejich pokoje rozdělili. Byla to hvězdná obloha, i když jako obloha vůbec nevypadala. Spíš jí to připomínalo hejno světlušek rozprsklých po stěně. Vyskočila si na Tamovu postel a dala obličej do dlaní. Urči tě ho najdou, vždyť ho hledá celá městská stráž. A Raguel. A ten je zatím vždycky našel. Musí se k ní vrátit. Ani on bez ní nebyl celý. Ucítila jemné mravenčení za krkem. Trhla hlavou. Portál! „Tame!“ Vyskočila na nohy a zastavila se těsně před portálem. Už se do něj chtěla vrhnout, když vtom její bratr vypadl z temnoty přímo na podlahu. „Tame! Ach Tame!“ Portál za ním se zavřel a zmizel. „Irkalo! Irkalo, Tam se vrátil!“ křičela a sklonila se k němu. „Kde jsi byl? Kam jsi zmizel?“ Vtom jí došlo, že něco není v pořádku. Tarom se choulil na zemi a byl celý špinavý. Vyvolala v ruce luminus a položila ho vedle něj. To je krev? Dotkla se jeho ramene, ale ucukl. On před ní ucukl. Její Tam. „Tame? Tame, co se stalo? Kde jsi byl?“ Tvářička jejího bratra se k ní pomalu obrátila. Měl na ní zaschlé slzy a nejdřív mu nerozuměla, takže se přiblížila a v nose ji zaštípal kovový pach krve. 14
„Erecie,“ zašeptal. „Byl jsem… na Erecii.“ Tristen si dala šokovaně ruku před pusu. Vytvářet portály na Erecii bylo přísně zakázané. „Cos to provedl? Až to zjistí Irkala…“ Jeho malé ruce se k ní natáhly. Za nehty měl hlínu. „Neříkej jí to,“ zaprosil šeptem. „Ale proč ne? Vždyť se na sebe podívej! Někdo ti ublížil.“ „To není moje krev…“ zavrtěl hlavou a namáhavě se zvedl. „Musím to říct Matce.“ „Ale Irkala…“ Chytil ji pevněji. Věděla, z čeho má strach. Irkala ho potrestá tak jako tak, ale pokud zjistí, že vytvořil portál na Erecii… „Nepovím to. Ale musíš mi říct, co se ti stalo.“ Tarom už byl na nohou. Tristen si pomyslela, že vůbec nevypadá jako její Tam. Jako by někdo na jeho místo nasadil cizince s chladnou maskou. Pozorovala, jak se vydal ke dveřím, kroky tiché jako vždy. Než vzal za kliku, tváří mu probleskla bolest. Milovaný princ se vrátil. On sám však šel jako na popravu. „Tame? Co se ti stalo?“ Otevřel dveře a šel čelit svému trestu.
15
1 Ta rom První nádech, který jsem kdy udělal, byl v rukou bohyně. Probudil jsem se a byla tam, skláněla se ke mně s hloubavým pohledem, který mě děsil. Naučil jsem se ho milovat až později. Ten způsob, jakým se dívá na svá stvoření. Jako by v nich něco hledala.
Tarom se skrýval před sluncem ve stínu nízkých budov. Stál opřený o výlohu řeznictví, za jehož sklem viselo nějaké mrtvé zvíře. Stánky roztroušené po ulicích byly plné barevného ovoce a sušených plodů, ve vzduchu byla cítit vůně pečiva. Pomalu se pohnul ze stínu a prošel za stánky, aby se vyhnul tlačenici v ulicích. Prodíral se mezi stánkaři a naslouchal jejich hlasitému, hrdelnímu jazyku, kterému nikdy zcela nepřišel na kloub. Nehpesh si všechny rozuměly, ale lidské bytosti rozdělovalo mnoho věcí. Nevěděl, v jakém čase se ocitl. Muži nosili dlouhé kaftany, ženy měly zahalené vlasy. Nepotřeboval však zjišťovat víc – s jistotou poznal jedině to, že tohle je období, ve kterém už měly lidské bytosti střelné zbraně. Podle toho ostatně určoval čas, do kterého se vydal. Podle efektivity, s jakou se nehpesh vzájemně zabíjely. Vklouzl do postranní ulice, ruch trhu ho otravoval. V horké uličce viselo prádlo na natažených šňůrách mezi domy. Vypadala prázdná, on však její temnotu cítil, ještě než vyšla ze stínu vchodu; pouhá úzká silueta v černé uniformě. 16
„Samael.“ „Můj pane.“ Nemělo by ho překvapovat, že ji tu vidí. Přesto ho to popudilo. „Tohle zvládnu sám.“ „O tom nepochybuji.“ „Vrať se.“ „S tvým dovolením zůstanu.“ Zvážil, že by ji donutil. Ale kdy naposledy použil sílu k vynucení poslušnosti? Navíc byl unavený. Nespal, ne od té doby, co se to stalo. Věděl, že když zavře oči, bude snít o ní. Byli teď příliš napojeni a on nebyl připravený se s ní vidět. Ne dokud se neuklidní. Nesměla ho vidět takhle; rozrušeného, pokřiveného. Příliš ho vychýlila z osy. Claire. Prošel kolem Samael a nedbal jejího tichého dechu, když ho následovala. Zrychlil krok, protože už neměli moc času a on chtěl mít dobrý výhled. Měl celou jednotku temnonošů, která pravidelně procházela skrz různé časy na Erecii a vyhledávala podobná místa. Sepsal si je nejen kvůli nehpesh, ale také kvůli evidenci. Bylo pro něj důležité archivovat všechny důvody Matčina pochybení. Jako by se ho někdy někdo zeptal na důkazy. Jako by někdy někoho zajímaly. Opustili město a vyběhli na malý kopec. Tohle bude muset stačit. Už přilétali. „Můj pane.“ „Teď ne.“ Velcí kovoví ptáci se vyřítili zpoza kopce. Obyvatelé města se ani nestihli rozkřičet, když jim na hlavy spadla první bomba. Ozvaly se výbuchy, které otřásly i místem, na kterém stál se Samael. Nechal si ty otřesy provibrovat tělem, prostoupit je do svých kostí. Křik se ozval až ve chvíli, kdy byly letouny pryč. 17
Z dálky viděl obrysy postav, které se trmácely skrz trosky. Pokusil se zahlédnout jejich obličeje, ale byl příliš daleko. Bude muset jít blíž. Samael mu dala ruku na paži. „Vrací se,“ ukázala na oblohu. A opravdu, další várka bomb srovnala se zemí další čtvrť. Chvíli jen sledoval kouř, který se z města linul. „Myslela jsem, že budeš chtít vědět, že behemoth je zpátky ve sklepeních a jeho zabezpečení jsme posílili. Nikam se nedostane.“ Přikývl, aniž by se na ni podíval. „Zajistila jsem všechny jednotky. Konečně jsme spočítali padlé. Bylo velmi náročné dopočítat se, kvůli stavu…“ Najednou se odmlčela. „Viděl jsem, co jim provedla,“ řekl chladně Tarom. Nechala je rozprášit, podobně jako bomby letadel vymazaly město před nimi. Spatřoval v tom jistou krásu. Dokázala to Claire docenit? Eleganci ničivé síly, již byla schopna ovládnout? Byla na ni pyšná? Samael otevřela ústa, ale pak je zase zavřela. Stažené vlasy jí dodávaly přísný vzhled, stejně jako ostré rysy a vzpřímený postoj. Přesto něco na tom, jak stála, vypadalo zranitelně. „Mnohé z nás zajímá, jak je to možné. Ta nehpesh, co dokázala… nerozumím tomu.“ Ne, nerozuměla tomu. Byli hloupí, on byl hloupý. Podcenil Matku, její motivy. Její nenávist vůči němu i odhodlání odříznout ho od vlády. Odemčení Podsvětí mělo s využitím Claiřiny moci trvat pouhých několik vteřin. Ale něco se pokazilo. A on byl teď opět na začátku. „Podcenili jsme Matku. Nevložila jen zámek do nehpesh, ona opravdu stvořila dalšího dědice.“ „Jenže ona je nehpesh. Proto jsme vyslali zkázonoše pro knihu cyklů. Neměla by knihu cyklů, pokud by…“ 18
„Kniha cyklů není vázaná na stvoření nehpesh, ale na cykly. Navíc dokud nemám knihu v ruce, nedokážu posoudit její pravost. A tu jsi mi donést nedokázala.“ „Ale…“ „Nemůže být nehpesh a vyvolávat rozklad – obzvlášť ne tak, jak ho vyvolává ona.“ „Můj pane, ona je nehpesh,“ trvala na svém. „Jsem si tím naprosto jistá.“ „Na tvůj úsudek se očividně spolehnout nemůžu.“ Samael ostře vdechla a sevřela pěsti tak, až jí zbělely. „Můj úsudek?“ Pomalu se vydal k troskám města, které odhalil zvířený prach a písek. Potřeboval je vidět. Potřeboval se setkat s jejich strachem. Cítit jejich šok a neštěstí. Nedokáže bez toho pokračovat dál. Ne po tom, jak se na něj dívala ona. „Takže mě trestáš. Protože nám utekli. Je to má chyba.“ Proč na něj dorážela? Proč ho nemohla nechat na pokoji? Copak nechápala, co tady dělal? Vždycky věřil, že ho Samael zná lépe než kdokoliv jiný. Lépe než Tristen. Když ho Matka svrhla do Podsvětí, ona byla první, kdo ho následoval. Stála po jeho boku tak dlouho, že důvěra v její schopnosti a loajalitu byla skoro součástí jeho bytí. Tohle bylo poprvé, kdy pochyboval. Při zajištění paláce udělala chyby, kterých by se jindy nedopustila. Ještě nikdy ji neviděl prohrát v boji. Ten seraf byl silný, ale Podsvětí ho oslabilo – vždyť to sám cítil! Buď byl seraf silnější, než předpokládal, nebo… ne, nad tím nechtěl přemýšlet. „Neměla jsi sem chodit, Samael. Víš, že chci být sám.“ „Nemůžu tě nechat nechráněného mimo palác.“ Otočil se k ní. Zavolal na temnotu a spojil se s portálem pod palácem. Uvnitř víru se objevila spoře osvětlená chodba. Samael pevně zaťala zuby, až jí naběhla na čele žíla. Když však Tarom nic neřekl, vešla do portálu, který za ní nechal zmizet. 19
Pochybovala o něm stejně jako on o ní. Přes veškerou oddanost si Samael vždy cenila hlavně jeho síly. Tahle porážka jimi všemi otřásla. Proto byl teď tady. Znovu vyšel směrem k troskám. Něco mu unikalo, něco důležitého. Potřeboval odpovědi, ale neměl jak je získat. Samael totiž měla pravdu – pokud by Claire nebyla nehpesh, neměla by knihu cyklů. Jakou hru s nimi Matka hrála? A za čí nitky stále tahala? V momentě, kdy se poprvé dozvěděl o možnosti klíče v podobě nehpesh, vyslal své zkázonoše do knihovny. Jenže v tu chvíli už byla Claire dávno v Edenu. V rukou té otravné zrzavé cherubky. Oyshu by pro Claire poslala jedině Tristen, jenže jeho sestra byla příliš pobožná na to, aby ohrozila nehpeshský cyklus. To, že se do cesty připletli serafové, ho nepřekvapovalo. Ale Tristenin mazlíček? Nedokázal se zbavit pocitu, že tu je někdo další. Skrytá postava ve stínu, která tahá za jejich nitky. Jenže on nehodlal být ničí loutkou. Došel k prvním troskám a vplul do rozvířeného prachu jako do vody. Už se pomalu začal usazovat, odhaloval mu spoušť, kterou po sobě ty příšerné zbraně nechaly. Viděl první zkrvavené končetiny. On ale potřeboval vidět tváře. První nehpesh už se začínaly procházet kolem něj. Viděly ho, narozdíl od věčně slepých lidských bytostí. Rozhlížely se zmateně. Vyděšeně, ale překvapeně. Ten útok nikdo nečekal. Světlonoši věřili, že on a jeho stoupenci nehpesh nenávidí. Nechápali, že kat je pouze vykonavatelem spravedlnosti. Pro něj to nikdy nebylo osobní. Nehpesh se ho nebály kvůli nějaké slepé nenávisti. Bály se trestu, který jim uloží. Za zvěrstva, která samy věděly, že spáchaly. Nevadilo mu být v jejich očích monstrem. Alespoň dokud neviděl její reakci. 20
Nechápala, že není cesty zpátky. Nevěděla, že se pokusil vymyslet jakoukoliv jinou možnost než vše začít znovu. Erecie nemohla být zachráněna. Prošel ji celou, procestoval bezpočet epoch a v každé to bylo stejné. Zabíjení. Nenávist. Násilí, které nemělo konce. Pokud to nepochopí, bude se muset prostě podvolit. Stejně jako všichni ostatní. Nehpesh pomalu zaplnily prostor kolem něj. Jeho aura je přitahovala, podobně jako portál, který se před nimi měl každou chvíli objevit a vzít je do Jezera světla. Traumatická smrt lidské schránky nehpesh vždy ochromila natolik, že nevěnovaly náležitou pozornost vlastním instinktům. Bylo jich víc, než čekal. V určitou chvíli zjistil, že ne všechny lidské bytosti v sobě nesou nehpesh. Matka přestala reprodukci lidské rasy stíhat už dávno. Ale dnes měl štěstí. Budou tu temnotu potřebovat. Vyvolal portál a zjistil, že Samael stále stojí v chodbě paláce a čeká na něj. „Připrav klipoty,“ řekl jí skrz portál. „Začne sklizeň.“
21
2 Cl a ir e Když vzpomínám na svou první proměnu, polije mě směs strachu a nezměrné lásky. Neviděl jsem a neslyšel nic. Matka tam byla, aby mě tím provedla. Pamatuju si tmu, potom světlo. Pamatuju si všechno. Dotek trávy i teplo slunce. Nemohl jsem mluvit, byl jsem na ni odkázaný tak dlouho! Bude to takhle pokaždé? Vždy dostanu tak křehké, bezbranné tělo? Teď už jsem skoro na konci, mé tělo chřadne. Brzy se prý vrátíme zpátky nahoru.
Claire cítila, jak balancuje na hraně útesu. Mohla ji nahmatat uvnitř sebe, hranu, která jí hrozila střemhlavým pádem do propasti. Neměla tušení, co ji ještě drží zpříma a díky čemu drží rovnováhu. Snažila se nemyslet na věci, které ji hrozí strhnout dolů. Hustý déšť máčel už tak vlhkou zem na nádvoří Strážnice a výsledkem bylo po kotníky vysoké bláto, které se lepilo vojákům na vysoké boty. Okřídlení ofanim drželi svá křídla vysoko, aby jejich konce nezmáčeli. Seděla na schodech vedoucích do zbrojnice a pozorovala je. Ani v nejdivočejších snech by ji nenapadlo, že by někdy viděla něco takového. Přímo před ní se procházeli skuteční andělé! Teď už jí nepřipadali jako mystické bytosti. Byli to obyčejní vojáci a vojačky, zpocení z tréninku a zmáčení od deště. Za celý svůj lidský život nikdy nebyla na žádné vojenské základně. Teď měla pocit, že se její život točí pouze kolem války. Uběhly jen dva dny od té doby, co se vrátili z Podsvětí. Dva dny od chvíle, kdy utekla Taromovi a jeho vojákům. Dva dny 22
od chvíle, kdy použila magii, která se jí skrývala v těle, aby ublížila druhé bytosti. Několika bytostem. Podívala se na své ruce, jako to dělala každých pět minut od té doby, co se vrátili. Její temnota byla pryč. Cítila ji, ale ne uvnitř. Vycházela odněkud z dálky, kde vězel v zemi velký kráter. Pekelná brána. Nebo – jak jí říkali edenští obyvatelé – prostě jen Brána. Pekelná bylo Claiřino přirovnání. Nedokázala temnotu brány přivolat, nedokázala přivolat ani tu svoji. Přece žádnou moc nechtěla! Od začátku se tomu vzpírala. Tak proč jí teď připadá, že jí něco chybí? Zřejmě to tak mělo být. Vždyť by měl přijít nějaký trest za to, co provedla. Za to, co byla ochotná udělat. Byla zcela připravená vypustit do světa ďábla, aby se pomstila svému otci. A pak zabila tolik lidí, že už to nedokázala spočítat. Nedokázala. Nemohla. Nevěděla, kolik jich bylo. Celý oddíl? Celé vojsko? Kolik zkázonošů se je pokusilo zadržet? Vždyť si ani nedokázala vybavit jejich tváře. Pro serafy to bylo nutné zlo. Děsilo je to, viděla to na nich, když jim vyprávěla, jak lehce ji jejich moc poslouchala. Jak lehce sprovodila nepřátele ze světa. Přesto ji nikdo nezavřel, nikdo ji nestrčil do nepropustné železné krabice jako zbraň hromadného ničení. Teď byla deaktivovaná. Ale co když je tikající bombou? V břiše ucítila jemné zatahání. Otočila se a uviděla Rafaela, jak se k ní brodí skrz bláto. Světlé vlasy si ulízl dozadu, aby mu mokré nepadaly do obličeje. Přes bílou koženou zbroj měl uvázaný křížový pás na meč, který visel jako vždy na jeho zádech. Vypadal zdravě, do tváře se mu vrátila barva a silné tělo měl celé. Ale jak se k ní blížil, nemohla se zbavit pocitu, že vypadá zraněný. Beze slova se k ní posadil a skryl se tak před deštěm. Jeho boty zavrzaly a ze širokých ramenou mu sálalo teplo, které 23
jí přišlo vhod. I tak se ale trochu posunula, aby mezi nimi vytvořila prostor. Chvíli jen mlčky seděli. Pak ucítila to zatahání znovu. „To děláš ty, viď?“ Přikývl a ve tváři měl úsměv, který mu ale nebyl vidět na očích. Vypadal nejistě. Chápala to, taky nevěděla, jak se k němu chovat. Když se potkali poprvé, držel jí nůž pod krkem. Celou dobu, co se znali, na ni převážně štěkal jako starý dědek. Ale taky jí několikrát zachránil život. Vydal se za ní až do samotného pekla, aby ji zachránil. Přestože jí řekl, že je sobec. Přestože měl pravdu. A teď se dozvěděla, že byl jejím průvodcem. Ani pořádně nevěděla, co to znamená. Žena, o které si celou dobu myslela, že její průvodkyní je, ji zradila. Myšlenka na Jane ji bolestivě bodla do srdce. „Je to jedna z výhod našeho…“ odvrátil se a upřel pohled někam do deště, „pouta,“ vyrazil ze sebe, jako by se tím slovem dusil. Claire protočila očima. „Takhle daleko bych asi nezacházela.“ „Můžu tě najít kdekoliv. Vždy tě… cítím. Jako by mi narostl v těle další orgán, kde jsi ty.“ Claire se ošila. Z té představy jí nebylo příjemně. „A co přesně cítíš?“ Všimla si, že mu po té otázce lehce zrudly uši. Možná to měla formulovat lépe. „Chci říct… čteš mi myšlenky? Nebo moje emoce?“ Zavrtěl hlavou. „Ne úplně. Cítím, když jsi rozrušená. Dokážu přečíst některé tvé emoce. Cítím, když jsi zraněná. Ale není to… nevím, jak to popsat. Cítím tebe. To, kým jsi.“ „Tak to mě mrzí,“ odfrkla si. Bordel, kterým právě teď byla, by jako břemeno nikomu nepřála. A už vůbec ne jemu. Nemáš právo použít svůj žal jako zbraň. Měl pravdu, když jí to řekl. Teď už to chápala. 24
Vždycky pro tebe přijdu. Podívala se na jeho profil. Stále hleděl do deště. Z vlasů mu odkapávala voda na zmáčenou koženou uniformu. Vypadal unaveně, dlouhé řasy mu vrhaly stíny na kruhy pod očima. Přemýšlela, jestli se mu spí stejně špatně jako jí. Věděl, jaké sny se jí zdají? „Nevím, jak se tohle dělá,“ řekl najednou, jako by to přiznával dešti před nimi. Nepodíval se na ni. „Nikdy jsem nebyl průvodcem, nevím, jak to funguje. Znám teorii, ale…“ Povzdechl si a přejel rukama po tváři. „Musíš se mnou mít trpělivost.“ Ta slova ji přikovala na místě. Tvrdá skořápka muže, který před ní seděl, lehce křupla. Spoustu věcí už si vyříkali, když se vrátili zpátky z Podsvětí. Omluvil se jí, ona se omluvila jemu. Přesto mezi nimi visela spousta nevysloveného. „Nechci ti dělat potíže.“ Ale věděla, že bude. To, co chtěla, se vymykalo jeho povinnostem i jeho pravidlům. Nehpesh se správně nesměly vracet zpátky do svých vžitých životů – cyklů, jak jim tady říkali. Ale ona chtěla. Chtěla zpátky do svého cyklu, ze kterého ji vytrhla Jane, když ji zabila. Věděla, že sem nepatří. A on byl zcela jasně proti, protože z ní chtěl mít Vyvolenou. Nehpesh, která podle proroctví přijme místo bohyně Matky a zachrání Edenskou říši před zkázou. Konečně se na ni podíval a nevesele se usmál. „Myslím, že potížím se asi nevyhneme.“ Stiskl rty a přemýšlel. Neuhnula pohledem a čekala, až si utřídí myšlenky. „Ty a já jsme teď tým. Mým úkolem je ti pomoct. V tom úplně nemám na vybranou.“ Přesně to jí řekla Jane, když se poprvé potkaly. Rafael si její zaskočený výraz vyložil špatně. „Nevěříš mi.“ Ušklíbla se. „Je těžké tady někomu věřit. Obzvlášť pokud ti říkají, že nemají na vybranou.“ On místo odpovědi přikývl a znovu se od ní odvrátil. „Myslím to tak, že mě k tobě váže 25
posvátná přísaha. Nestvořil jsem ji já ani ty. Svázala nás Matčina ruka.“ „Já tě k ničemu nezavazuju. Nemusíš mi pomáhat.“ Obrátil se k ní a podíval se jí přímo do očí. Zeleň v nich byla hustý les vlnící se ve větru a na chvíli ji úplně odzbrojila. „Jediná moje povinnost je teď vůči tobě,“ řekl prostě. Jako by pronášel jasný fakt. Nebe je modré, tráva zelená. „Ty v tom taky úplně nemáš na vybranou. Nikdy jsem nebyl Průvodcem. To, co potřebuješ, možná nebudu umět…“ A znovu ta skořápka. Znovu nahlédla dovnitř. „Já myslím, že taky nejsem dobrá nehpesh.“ Drcla do něj kolenem, aby uvolnila jeho napětí. Zacukaly mu koutky. „Ne, to asi nejsi.“ Claire protočila očima. „To jsme teda tým,“ zopakovala jeho předchozí slova. Přikývl, jako by si nevšiml jejího sarkasmu. „Chci, abys věděla, že se ti budu snažit pomoct, jak nejlépe umím.“ Když neodpověděla, podíval se na ni. „Věříš mi?“ Věřila mu, že udělá to, co udělat chce. Jeho slova však byla prázdná, pokud je nenásledovaly činy. Potřebovala vědět, že jí nebude stát v cestě, až se rozhodne vydat domů. Ellie byla na Erecii úplně sama. Ten fakt ji užíral s každým úderem srdce. Byla tam sama. Její Ellie. Kam teď uteče, až to u jejich otce doma nebude k vydržení? Jak se vypořádá se smrtí vlastní sestry? Hlavou jí prolétla myšlenka na Ellie na pohřbu, viděla ji celou v černém, krátké vlasy trčící do stran. Stiskla si kolena tak pevně, až do nich zaryla nehty. Nechala ji v tom samotnou. Je jedno, jak dlouho to bude trvat. Ona najde způsob, jak se vrátit zpátky. Věděla však, že Rafael má o její budoucnosti jinou představu. 26
„Myslím, že sis moji důvěru zasloužil,“ řekla vyhýbavě, ale tak, aby jej nezranila. Opravdu si její důvěru zasloužil. Jejich zájmy se však neslučovaly. Ona nebyla Vyvolená. Byla starší sestra. A nehodlala se nechat připravit o to, kým je. Ani Rafaelem, ani kýmkoliv jiným.
27
3 T r ist en Matka je obdivuhodná archivářka, vše si sepisuje. Chci ji v tom následovat, přijde mi to jako skvělý nápad. Odteď budu psát opravdu každý den. Přijde mi důležité sepsat to, když jsem byl první. Co když se k tomu někdo bude později potřebovat vrátit? Je důležité vše zdokumentovat. Musím následovat jejího příkladu.
Nad rušnou ulicí se prostíralo jasné nebe a Tristen jí procházela po boku Itriel, velitelky městské stráže. Lidé jim uhýbali z cesty – nehpesh i malak se klaněli a otáčeli za svou královnou. Usmívala se, a když k ní přišli, brala je za ruce. Znervózňovala tím Mikaela, který stál za ní a nedůvěřivě se rozhlížel. Nesnažila se ho uklidnit. Ještě před měsícem na ni při veřejné korunovaci byl spáchán atentát, který zosnoval člen vlády. V jejím paláci byli uvězněni právě ti útočníci, kteří pobili tucet jejích vojáků. A přesně tihle útočníci byli teď předmětem její diskuze s Itriel, která byla každou chvíli přerušená dalším nadšeným poddaným. „Veličenstvo,“ řekla nehpesh před ní a hluboce se uklonila. „Díky bohyni, že jste živá a zdravá.“ Žena jí vtiskla do rukou větvičku, která pod Tristeniným dotykem rozkvetla. Nebyla z Matčina stromu, i tak bylo ale zvykem nechat si od královny požehnat větev. Nosili si ji pak domů do vázy nebo se jí pyšnili připnutou na klopě pro štěstí a prosperitu. 28
Měla pravdu, když naléhala, že opět vyjde mezi lidi. Přestože se hned po atentátu objevila na několika veřejných shromážděních, všichni si pamatovali výbuch, který otřásl polovinou města. To, že ho přežila bez úhony, jen posílilo její pozici. A to, že ji teď viděli procházet se bezstarostně po ulicích Alby, bylo dobré znamení. Útok na korunovaci. Šedá nehpesh. Oysha. Byla ráda, že jí její poddaní nemohou vidět do hlavy. Co by udělali, kdyby věděli, že se Třetí pokusil zavraždit jejich královnu? Kdyby věděli, že žena, která s ní dřív sdílela lože, zabila nehpesh? Že ta samá žena vyrazila na pokyn Třetího ukončit cyklus jiné nehpesh a přivést ji do Alby, aby nahradila jejich panovnici? Jenže pro nic z toho neměla důkazy. Pouze dohady, domněnky, neurčité zprávy napsané kódem, kterému rozuměla jen ona, Irkala nebo samotný pachatel. Docházel jí však čas. Jakmile Irkala přiveze šedou nehpesh do Alby, strhne se naprostý chaos. Potřebuje přednést důkazy, které Třetího vyřadí ze hry. Bez něj se nikdo nepokusí navrhnout samovládu nehpesh. „Musíme je pustit,“ řekla tlumeným hlasem Itriel, když se konečně vymotali z hloučku, který je čekal na konci ulice. „Malak nesmí držet nehpesh pod zámkem.“ Matčiny zákony určovaly nehpeshský cyklus za posvátný a nepřerušitelný. Kohokoliv, kdo mu stál v cestě, mělo čekat zatracení. „Už teď se blížíme k nebezpečnému konci doby, po jakou je máme dovoleno zadržovat.“ „Ale oni se nehodlají vrátit. Mluvila jsem s tím jejich velitelem. Nenávidí své cykly.“ Itriel si uhladila ulíznuté vlasy. „Na to se zákon neptá, Veličenstvo. Musí jim to být umožněno.“ „Já vím, co říká zákon, Itriel,“ řekla netrpělivě. „Ale můžeme je pustit s podmínkou, že se okamžitě vrátí zpátky na Erecii.“ 29
„Já nevím, Veličenstvo. Stavět se do cesty nehpesh…“ „Oni na to nepřistoupí. A my je pak můžeme zadržovat, protože skýtají nebezpečí pro další nehpesh.“ Ulicemi města se linula vůně jídla a pečeného chleba, která se lahodně mísila se slaným vzduchem nedalekého moře. Tristen Albu milovala, to, jak bylo Bílé město plné lidí, vjemů, života. Bylo to místo, které nestvořila Matka. Tím, čím je, jej udělali Edenští. Udělala by všechno, aby ochránila integritu tohoto místa. I pokud to znamenalo porušit zákon. „Já si uvědomuju, co to znamená,“ ujistila svou velitelku, která zamračeně kráčela vpřed. „Ale oni jsou nám schopni poskytnout další informace.“ „Výslechy nikam nevedou.“ Tristen se zastavila. „Itriel.“ Velitelka se zastavila a její mohutná křídla vrhala stín na ulici za nimi. „Já nepotřebuju slyšet všechny důvody, proč to nejde. Já je znám. Pokud mi chceš pomoct, nepřesvědčuj mě, že je něco nemožné. Najdi cestu.“ Itriel zamrkala. „Samozřejmě že vám chci pomoct.“ „Tak mi pomoz zjistit, kdo za tím stojí. Potřebuju hmatatelné důkazy.“ „Vy máte nějaké konkrétní podezření,“ odhadla velitelka a Tristen přikývla. „Mám.“ Nehodlala je vyslovit nahlas. Třetí měl špehy všude. „Až se Irkala vrátí, chci jí přednést první důkazy. Spolu s ní snad dokážeme vznést dostatečně neprůstřelné obvinění. Dostaneme jedinou šanci.“ Itriel svitlo v očích pochopení. Pokud nestačilo slovo samotné královny Edenu, znamenalo to jediné. Útočník musel být vysoce postavený vládní úředník. Itriel otočila tvář k bílému paláci, jehož okna na ně shlížela z vysokého kopce nad městem. „Nemám síť špehů po celé říši, Veličenstvo. Pokud vám mám pomoct, potřebujeme spojence.“ 30
Jenže kolik spojenců měli? „Seženu ti špehy. Ty mi sežeň odpovědi.“ Náměstí, na kterém stála Svatyně, bylo plné života. Hluk města byl balzámem pro její uši – známka toho, že se Alba uzdravuje. V dálce si všimla nějakého kázání; vášnivá kněžka v taláru Triády horečně gestikulovala k davu pod sebou. Na čele měla viditelné zelené znamení – nehpesh z Verdanie. Události posledních měsíců přivedly nejednoho malak a nehpesh k sektám, které jim slibovaly ochranu výměnou za několik potichu pronesených slov. Jejich síla ji děsila. Ale nevyužívala snad ona sama sílu sekt pro udržení vlastního obrazu o svaté dceři světla? Triáda získávala další příznivce každým dnem a po nezdařené korunovaci zaznamenala příliv konvertitů. Jejich mýtus byl silný a příjemný – ještě existovalo nějaké řešení. Ještě se mohli zachránit… Málem by to zlákalo i ji. Kdyby mohla odhodit korunu nějaké neznámé nehpesh a nechat jí vládu a všechny Vyšší, ulevilo by se jí? Ne, nejspíš ne. Vybrala si delší cestu ke Svatyni, aby zachytila alespoň pár slov z kázání triádské kněžky. Nemohla být viděna, jak jejich kázání poslouchá, ale nedokázala odolat. „Temnota není naším nepřítelem. Naše nejsvětější trojice je vždy naše Matka, její světlo a naše temnota. Rozklad, který v sobě nosí nehpesh, musí být respektován. Rozklad Edenu musí být respektován. Všichni cítíme nerovnováhu, která naši říši postihla. A Mater Lucis se nám snaží namluvit, že by nás snad mělo zachránit světlo? Hanobí temnotu, nehodlají ji přijmout za svou spásu. Ale Matka byla stejnou měrou temnonoška jako světlonoška. Nezaslouží si snad temnota stejnou úctu?“ Musela se znovu na ženu podívat, ale ne, opravdu měla na sobě talár i trojúhelníkový přívěšek Triády. Její slova byla nebezpečně podobná kázáním, která rozesílala Umbra mortis. 31
Málokteří z temných kněží kázali veřejně, jejich způsob získávání příznivců byl mnohem nenápadnější. Ale žádné jiné sekty nemluvily o uctívání temnoty. „Jenom nehpesh jsou schopné poznat rovnováhu, kterou Matka zamýšlela pro náš svět. Nenechte si namluvit, že nevíte, co je pro vás dobré. Modlete se k Matce a ona vám ukáže cestu.“ Otočila se k Itriel, která měla rty stažené do úzké čárky. Velitelka pozorovala dav, který se před kněžkou srotil, s ostražitostí generála před bitvou. „Tohle jsou vyloženě slova do pranice,“ okomentovala to Tristen. Přemýšlela, jestli když přijde dostatečně blízko, uvidí nitky té loutky, která stála na stupínku a kázala ty štvavé řeči. Snažili se zaset rozkol mezi nehpesh a malak – ale proč? Vždyť Triáda měla spoustu malackých věřících. Itriel však nevypadala překvapeně. „A není to poprvé. Překvapuje mě, že se to k vám ještě nedoneslo. Tyhle řeči se teď rozsévají po celé Albě.“ „Takže Triáda hodlá uctívat temnotu.“ „Lidé mají strach, Veličenstvo. Plné město neznamená, že se v říši neschyluje k boji. Cítíme to všichni. Jedinou otázkou je, jak a kde k tomu boji dojde. Doufám, že bude na obyčejném bojišti, tam bych vám alespoň dokázala pomoct.“ Došli ke Svatyni. Po celých schodech nahoru ke vchodu byli usazeni modlící se nehpesh. V ruce nebo na krku měli medailon stromu za vycházejícím sluncem. Někteří měli zavřené oči a modlili se. Někteří prostě jen seděli a zírali na ni, svou budoucí bohyni, jako na spásu. Velekněžka Mater Lucis měla drápy v občanech hlavního města silně zaryté. Otočila se ke kněžce Triády, která teď vedla hromadnou modlitbu. Bude to stačit? „Pomoz mi sehnat to, oč tě žádám, Itriel. Tím mi pomůžeš nejvíc.“
l 32
„Počkám na vás zde,“ řekla Itriel, když společně vystoupali až na vrchol schodů vedoucích ke Svatyni. Od korunovace sem nevstoupila. Bílý kámen zdejších zdí byl neporušený, moc světla ho opravila naprosto bezchybně. Pískovec byl pod jejími prsty hrubý, ale pevný. Stál na svém místě stejně jako Matčin strom, který byl vidět skrz obloukový vchod. Do svatyně nevedly žádné zavíratelné dveře, byla zcela otevřená a přístupná komukoliv. Dala předem vědět, že přijde, proto na ni čekal prázdný prostor. Matčin strom byl postaven přímo doprostřed, kde se setkávaly paprsky z dlouhých klenutých oken umístěných těsně pod zlatě zdobenou kopulí. Samotný strom byl obrovský, dosahoval závratné výšky a jeho kmen měl průměr minimálně výšky dvou dospělých mužů. Zůstala stát jen pár kroků od vchodu. Strom zabral úplně celé její zorné pole. Věděla, že je dobrý nápad sem přijít. Chtěla sem znovu přijít. Vidět ji. Čekala, jestli Mikael zůstane s ní, ale schválně mu to nepřikázala. Tušila, že po její poslední návštěvě nedopustí, aby tam šla sama. Otřela si zpocené ruce o šaty. Mikael se zastavil za ní. „Jaká je vaše matka?“ zeptala se. „Moje matka je už dlouho po smrti, Veličenstvo. Zemřela, než mě odvedli na výcvik.“ „To je mi líto.“ Pokusila se udělat krok vpřed. Bylo to přece směšné. Měla plné právo tady být. „Přál byste si, abyste ji raději nepoznal?“ Byla to nehorázná otázka. Ale ty, které spojovala ztráta, spojovala i solidarita nad hrůznými myšlenkami. Mikael nad tím chvíli přemýšlel. „Nechtěla jsem vás urazit,“ řekla, když dlouho mlčel. „Rozumím vaší otázce,“ zavrtěl se jí za zády. „Ale nemám odpověď, která by vám pomohla.“ „Nechci správnou odpověď. Chci vědět pravdu.“ Ta věta se odrážela celou místností, jako by se jí vysmívala. 33
„Jsem rád, že si ji mohu pamatovat,“ sklonil hlavu. „Vždycky bych přemýšlel, jaká byla. Vím toho málo, ale i to mi poskytuje útěchu.“ Přikývla. „Pamatuju si její suché tvrdé dlaně. Jako kdyby celý náš svět vystavěla vlastníma rukama. Vždy jsem je obdivovala.“ Proto měla ráda kůru jejího stromu. Připomínala jí matčin dotek. „Chtěla jsem být tak pracovitá jako ona, věděla jsem, že to je ta největší svatost. Být bohyně pro ni znamenalo sloužit svému lidu, pracovat pro ně.“ Mávla rukou kolem sebe. „Nenáviděla by tyhle svatostánky. Chtěla úctu, ne uctívání.“ Zhluboka se nadechla. Jenom zdržovala nevyhnutelné. „Mám počkat tady?“ Tristen zavrtěla hlavou. Nebyl to on, koho teď chtěla mít po boku. I tak ale nechtěla být sama. „Pojďte se mnou.“ Zadržela dech a vykročila dopředu. Nic se nestalo. Strop se nezhroutil, žádná síla ji odsud nevyhodila. Stále tu mohla být. Pomalu přistoupila až ke stromu, přímo pod paprsky prosvítající skrz větve. „Ahoj mami,“ zašeptala a připadala si hloupě. Přišla získat odpovědi od stromu. Zhluboka se nadechla a natáhla ruku. Velmi pomalu přiblížila prsty ke kůře. Stačilo jen trošku pohnout klouby a dotkla by se ho. „No tak, Tristen,“ zamumlala. Potom přiložila na kmen celou dlaň. Nic se nestalo. Nic necítila. Odpovědí jí bylo jen ticho. Zavřela oči a přitlačila ruku ke kůře. Zavolala na světlo, které ze stromu vycházelo, ale žádné jí neodpovědělo. Byl němý, stejně jako několik posledních let. Neměla žádný způsob, jak se Matky zeptat, kdo je její následník. Stejně jako Irkala a všichni ostatní mohla jen hádat. 34
„Nefunguje to,“ zašeptala do ticha. Otočila se na svého strážce – jediného svědka její hanby. „Nefunguje to. Ať se snažím, jak chci, nedokážu přinutit Strom ani kvést, natož plodit jablka.“ Plivala na něj ta slova jako obvinění. A on její tón mlčky snášel. Musela existovat ještě další možnost, jak přinutit Strom kvést. Irkala si byla jistá, že se proroctví mýlí. Ale něco bylo jinak, něco, co Irkala nepředpokládala. Ta nehpesh zřejmě musela být anomálie v rovnováze. Proto Strom nekvete? Mohlo být s jejím světlem něco v nepořádku? Měla by být naštvaná – na Matku, na Irkalu, na všechny ty lži, kterými ji krmili. Na to, že je nikdy nezpochybňovala. Na neznámou nehpesh, která pouhou svou existencí rozryla její pevnou půdu pod nohama. Mikael stál pevně jako skála a nechal její obavy, ať se přes něj přelijí. Naposledy přesně v těchto místech riskoval život, aby zachránil ten její. Tenhle voják reprezentoval jen jednu kapku v moři věrných bojovníků, kteří ji následovali. Odkaz, který představovala. Dědictví, které z ní dělalo svatou dceru. Jejich budoucí bohyni. Kým pro ně byla, když ne jí? Kým byla pro sebe? „Omlouvám se. To není vaše starost. Neměl byste poslouchat mé osobní kolísání víry. Nic to neznamená.“ V jeho světlých smutných očích se odrazil soucit. „Jsem na vaší straně, Veličenstvo. Ať je ta strana jakákoliv, stojím při vás.“ Věrný až do konce. Mělo by to na ni udělat dojem, ale spíše ji to rozesmutnilo. Přinutila ho stát na straně potápějící se lodi.
35