Issuu

ONDŘEJ MACL ČERNÝ MOST

„Cítím plně s Japonci, že děti jsou nejkrásnější květiny a jejich duše že mají lehkost motýlích křídel. Jenže já ze všech květů nejprudčeji miluji bodlák. Barbarský, divoký, který i při pohlazení zraní. Tisíce lidí přejdou mimo něj, tisíce lidí si nevšimnou. Tak stojí šedý v prachu, sám, až do chvíle, kdy zazpívá slunci svým prostým květem.“ / Lída Durdíková, asistentka Františka Bakule /

I. Máma na kandidátce ( 7 ) Většina lidí je mrtvá ( 12 ) Chobotnice ( 18 )

II. Andělé, víly a Černý Most ( 21 )

III. Isabel ( 73 )

π. Chapadlo ( 107 )

MÁMA NA KANDIDÁTCE

Poslední týdny jsem vídal mámu jedině na billboardech. Hlas pro ty, kteří nejsou slyšet, hlásalo heslo u její tváře zkroucené lepidlem; vyprskl jsem smíchy, když jsem ji po‑ prvé zbystřil na plakátové ploše vedle těch, kteří „prosadí MHD zdarma“, „zajistí víc strážníků v ulicích“ a „co slíbí, to dodrží“. Jejich výrazy na mě působily nuceně až křečovi‑ tě, jen máma – aspoň mně to tak přišlo – se tvářila stejně láskyplně, jako když mi chodila dávat dobrou noc, krátce předtím, než si sundala brýle a svět ztratil obrysy. Akorát že ten výraz projednou propůjčila zákeřnému oku objek‑ tivu, které jej vyostřilo, vyjasnilo a rozfofrovalo chapadly tiskáren po celém kraji. Na sídlišti jí brzy někdo přimaloval tykadla, u pošty knír, jinde kosočtverec na čelo, hákový kříž a heslo „stop mafii!“… Jako by vůbec nebyla tou matkou, které zemřelo děcko, a tak se rozhodla pomáhat druhým, zatímco otec krvácel toutéž ranou, až se scvrkl jak sušená švestka, vonící po slivovici. Jako by nevedla a nepovznesla charitu, v níž si uvědomila meze svých pravomocí, a proto vstoupi‑ la do politiky: blíž k jádru pudla. Pes byl ale zakopaný jinde. 7

„Dáváš přednost moci!“ spílali jí kolegové z charity, kteří ji neměli kým nahradit. Ani my doma jsme jí zrovna nepřidali. Táta byl najednou víc sám, já zas měl odlišné politické názory a vůbec se mi princip předvolební kam‑ paně jevil přinejmenším rozporuplně. Vždyť mámu nutil na celý půlrok přesunout veškeré úsilí k pouhé sebepre‑ zentaci. Najednou nebylo na programu dne konat, nýbrž vytvářet obraz konání. Vymyslet heslo, program, letáček, párky, pivo, koblihy a další lákadla. A máma v tom neuměla chodit o nic lépe než na podpatkách. Neuměla si vymýš‑ let. Neoplývala nedostižným intelektem; byla to „obyčejná ženská“, jak si říkala, workoholička a schopná ekonomka. Když na jedné z rodinných slavností rozpačitě nadhodi‑ la, že neví, jaké si zvolit heslo, předháněli jsme se v důvtipu: Což takhle dát si senát? Nevolte voly. Jsem na houby jen v lese. S mámou bude líp. Chcete mě? Ale i ta nejslibnější hesla nám zamítl výbor její malé křesťanské strany, předem rozhodnut pro nicneříkající „srdcem a rozumem“. Ukažte mi blázna, který by dal přednost srdci a rozumu před MHD zdarma! Na poslední chvíli jsem jí poradil „hlas pro ty, kteří nejsou slyšet“ a vida, prošlo to. „Co to má zna‑ menat?“ ptal se jí hned jeden novinář, což byl signál, aby se rozpovídala o svém programu čili o vykrmování hladových, uzdravování nemocných, kříšení zesnulých… „Zneužíváte socka‑byznys pro svoji kariéru!“ zahřmělo rezolutně zprava. Nalevo se zas propíralo její spolčení 8

s tou majetnickou katolickou církví. Nemluvě o tiché touze všech patriarchů napříč stranami, aby ženské vládly spíš posteli a kuchyni než státu… Pokud však matka přebírala rozumy od primase Duky, její srdce tlouklo rytmem papeže Františka. Takže ač konvenčně odmítala eutanazii, manželství pro všech‑ ny a podobně, jsem přesvědčen, že kdybych zatoužil po sňatku s partnerem, nejspíš by mě i oddala, a kdybych si přál zemřít za asistence lékaře, nakonec by mi udělila požehnání. Víc než s biblí splýval její Bůh s mým bráškou, který hned z Betléma musel pokračovat na Golgotu a ona přitom táhla jeho kočárek. Dlouho jsem věřil, ať už si myslela cokoliv, že v ní vztah k druhému převládá nad voláním nebeského království. I tváří v tvář jejímu billboardu jsem ještě věřil, ač napůl jatý děsem… A v její ložnici se zatím prsily hezounké vyžehlené halenky, za nimiž se vzpínala hora bordelu až ke stropní‑ mu nebi, jen ona nikde. Ples? Konference? Divadlo? „Znáš ji,“ zachraptěl z rozkvetlého balkónu vykuřující otec, který tam pravidelně utápěl své oči v úplňku… Pak nastal den D, kdy nespěchala ven a místo obvyk‑ lého „ach jo, to je hrůza“ si ulevila ještě v pyžamu: „Teď je to v Božích rukách.“ Bylo to nicméně v rukách voličů, jak věděli všichni ostatní politici. Vzal jsem si štos odkládaných knížek a vyrazil do základní školy, jejíž třídy se lusknutím prstů proměnily ve volební místnos‑ ti. Kdysi jsem tu řádil na chodbách s aktovkou, učil se číst, psát, počítat, šikanovat i líbat s jazykem. Teď se tu belhali zejména lidé připomínající studenty z univerzity 9

třetího věku (z mého pohledu všichni nad čtyřicet), jako by napřed měli zpopelnit v magické urně svůj hlas, než jim smrt vystaví omluvenku. Takhle mě zabavovala ta mrcha fantazie, zatímco jsem po předložení občanky pouze škrtal jejich jména z listu voličů… „Zas malá účast!“ láteřil člen1. „Volby stejně nic nezmě‑ ní,“ zamudroval člen2 a náhle vypadal tak zbytečně, až jsem ho chtěl políbit. „Že jim my blbci vždycky naletí‑ me…“ předvídal člen3 volební výsledky. A já se zabýval buřičskou básní o rozpoutání apokalyptického požáru, když odzvonilo. Dveře se zavřely, pečeť roztrhla, urna vyvrhla obálky. Sčítání bylo vskutku strašné, a nejen v mém okrsku. Kvečeru už nemohlo být pochyb: zvítězila a p o l i t i č n o s t. Smějící se bestie s měkkými nosy, maloměstské celebrity čili kuchaři a zubaři, leckomu povolní prospěcháři, otitulovaní lenoši, oživlé pomníky zapadlých dob, figurky jistého zbohatlíka s nejbombas‑ tičtější kampaní i Herodové s krvavýma očima, Midové s oslíma ušima, Ubuové s hovnovým dechem… Mnozí volí antidemokracii, neboť jim začíná být hůře než kdysi. Mnozí volí stále totéž, neboť lepší známý zloděj než neexistující spasitel. Mnozí nevolí, neboť si spojují politiku s orwellovskou mašinérií, vůči níž staví ideál vlastního hnízdečka, do nějž nikomu nic není! Sám považuju za jádro každé politiky vztah. Vztah k životnímu prostředí včetně druhých lidí. Politika zna‑ mená lípy za oknem, dopravní pravidla, chování policie, podmínky pracovního procesu i kvalitu odpočinku. Ovliv‑ ňuje, kde bydlím, kudy chodím, čím se bavím, co jím i jak vypadám. A nejvíc mě ovlivňuje, když ji přehlížím; 10

v opačném případě se snažím ovlivnit já ji. Politika zna‑ mená, že věci je možné měnit. Tak jsem se svěřoval pouličním lampám cestou domů. Tváře na předvolebních plakátech, které jsem míjel, se teď víc šklebily, než usmívaly, a písmena v jejich hes‑ lech se zpřeházela, až nedávala smysl. Zatímco vítězné strany bouchaly v prominentních krčmách šampaňské a svými úspěchy se opily na roky dopředu, mámu jsem nalezl zhroucenou na kraji postele. Halenky nejspíš ukli‑ dila do skříní, nebo zmizely v útrobách té hory bordelu za jejími zády, pod níž byla najednou tak drobounká, a vedle chrápal otec. „Nemohu spát. Přijdu si jak po výprasku,“ pravila hlasem, který nebyl skoro slyšet, který jsem slyšel jenom já, a rukama si zakrývala tvář. Beze slov jsem si ji přivinul na prsa, jako by byla mou dcerou. Budeme slabší, mámo, no a co. Budeme více spolu.

VĚTŠINA LIDÍ JE MRTVÁ

Z celkového sčítání vyšlo najevo, že vítězem voleb se stal muž se zkřivenou tváří, totiž jeho nové hnutí Za normál‑ ní stát. (Na druhém místě skončila Koalice mocných, za ní Česko nedáme, Praváci, My jsme jedna rodina, Zlatý důl, Velká Morava a poprvé do Sněmovny těsně proklouzli i Fotbalisté.) Už jsme si zvykli na Čecha s japonskými kořeny, jak štve národ proti cizincům, nebo na politika z chudých po‑ měrů brojícího za exekuce, a zdá se to být opět stejné schéma. V téhle zemi můžete uspět s odlišností pouze tak, že ji potvrdíte jako obecně škodlivou, čímž si vysloužíte status privilegované výjimky. Cizinci jsou zlí, pravil cizinec. – Kdo jiný by to měl vědět líp než on! Muž se zkřivenou tváří stavěl část své kampaně na kri‑ tice „začleňování postižených lidí do společnosti“. Tvářil se přitom, jako by měl zcela zdravou tvář, a nebylo ko‑ rektní se o jeho vadě zmiňovat. A přece jeho tvář mluvila. Zkřivená tvář posvěcovala jeho zdravou řeč. Tvář svědčila o tom, že takhle nemluví od přírody, ale že sám sebe pře‑ sáhl. Že je mezi normálními lidmi metafyzikem. 12

Pouze v jednom bulvárním pořadu se ho odvážili ze‑ ptat: „Jak jste se vyrovnával v dětství s tím, že vypadáte jinak?“ „Tak jasně, byl to handicap. Lepší je být zdravý, krásný, vysportovaný… Nejdřív to nevnímáte, rodiče vás mají rádi, pak jdete do školky a děti se vás ptají a pak okolo puberty, holky a tak. Ale já vždycky byl spíš ďáblův spratek než otloukánek a srovnal jsem se s tím rychle. Mnohem těžší to měl naopak můj zdravý bratr…“ Táta už to nevydržel poslouchat a přepnul na krimi se‑ riál, kde právě vyšetřovali vraždu nezletilé dívky. Ne že by byl zhnusen politikou a chtěl se takhle nepřípadně rozptý‑ lit, ale o tom druhém bratru věděl svoje. Koukal na policis‑ ty bezradně pročesávající les, a přitom se těšil na to, až ho zase uvidí. O reklamách mu zavolá. Politikův bratr neobstál, jako mnoho jiných, v nárocích normality a stal se vyvržencem. Jediného z dobře zajiště‑ né právnické rodiny ho uhranula filozofie. Zpočátku deva‑ desátek se tomu nešlo divit. Starodávná pražská fakulta se vzrušujícím způsobem obrozovala, ještě nezabředla v zákopové linii Platón – středověk – novověk – myšlení po holocaustu. Chlapec vysedával v zašlých učebnách, kde se tenkrát smělo kouřit, a když zrovna nemyslel, mnul si svůj řídký plnovous a ohlížel se z okna po oblacích nad Hradem, zda nezbystří dravého ptáka. A když ho zbystřil, dal se opět do přemýšlení: jaký má asi dravec život? Ne‑ chává se nadnášet větrnými proudy a číhá na kořist… Ne‑ namáhá se tak jako třeba vrabci, kteří by si bez těch svých sebepečujících kolonií ani neškrtli… Sám sobě pánem… 13

Tehdy byl tento mladík skutečně šťastný. Školu však nedodělal. Kde cítil spřízněnost s některým z těch geniál‑ ních zmrdů západního myšlení, tam si nesedl se zmr‑ dovcem či zmrdiánem, který o něm přednášel, a naopak skvělí učitelé se z jeho pohledu věnovali obskurnostem typu řeč Hitlerových rukou. Nebyl dost vytrvalý, aby své myšlení přetvořil v zářivý krystal, mocnější než sen, přesto se už svými zmatenými slovními tanci a odporem k běžným pravdám stačil odci‑ zit většině lidí. Té většině lidí, jejíž existenci si odvozujeme z nedorozumění, hovorů, odposlechů na veřejných prostranstvích a masmédií. Většina lidí ožívá a rozšiřuje se; rodí se dříve či později, než bylo v plánu, pracuje v jiném oboru, než jaký vystudovala, dře za málo, dělá svou práci špatně a z úspěchu země nic nemá. Většina lidí je při prvním rande nervózní, na seznamce se nepopsala úplně pravdivě a nepřeje si za partnera kuřáka. Většina lidí by chtěla založit rodinu, přitom však tuší, že první láska nebude ta jediná; rozchází se hned po Novém roce, a to z velmi malicherných důvodů. Většina lidí prožívá mezi čtyřicítkou a šedesátkou vážnou krizi a ve světě se zatím děje něco výjimečného, co většina lidí nevnímá! Většina lidí to nemá v hlavě v pořádku, žije v iluzorní realitě a nechává se pohřbít v obleku. Většina lidí se domnívá, že nepatří k většině lidí… Podobné úvahy dovedly nezdárného studenta k nut‑ nosti nasadit léky. V novém životě pro něj bylo nadlidské vstát ráno z postele, v níž spal celé věky sám. Ve světlej‑ ších chvilkách proklikával nabídky práce a dával do kupy motivační dopisy – někdy i v hexametrech, pokud se mu 14

nabídka práce obzvlášť líbila –, které pak odesílal perso‑ nalistům. V doprovodném mailu si neodpustil poznám‑ ku, že personalismus je pozoruhodný myšlenkový směr, který jistě nepřehlédne jeho osobu. Po měsících ticha a zamítání mu nezbylo než vykonávat profese, o jaké roz‑ hodně nestál; jeho osoba se měla chovat jako nemyslící stroj. A tak se marně ucházel o invalidní důchod, několi‑ krát se pokusil o sebevraždu, ale ani tady neuspěl… Pi‑ nožil se po zemi jako drobná vystrašená myš, nad kterou se slétají dravci. Když se seznámil v jedné z hospod s mým tátou, kte‑ rý byl asi o deset let starší, zajiskřila jim vzájemně očka a v opilecké fantazii si usmyslili, že spolu založí kapelu. Bude se jmenovat Housle, protože v ní nikdo na housle hrát nebude, stylově prý „conceptual anti‑music“. Táta, který tou dobou doprovázel na klávesy leda bohoslužby v azylovém domě, měl ráno vygumováno, ale jeho nový kamarád nezapomněl, a tak se začali scházet v naší gará‑ ži a později ještě s přibraným tulákem‑kytaristou na zimní noclehárně v areálu bývalého letiště. Zatímco máma byla kolem kampaně v jednom kole, táta se vytrácel jednou týdně „za klukama“, a když už z předvolebních průzkumů nebylo pochyb o vítězství muže se zkřivenou tváří, napochodoval si to jeho bratr do zkušebny se zbrusu novým textem: Je lepší bejt nemocnej než zdravej a ze všeho nejlepší je bejt mrtvej. 15

Je lepší bejt starej než mladej a ze všeho nejlepší je bejt mrtvej. Je lepší bejt chudej než bohatej a ze všeho nejlepší je bejt mrtvej. Je lepší bejt šílenej než normální a ze všeho nejlepší je bejt mrtvej. „Stejně nechápu, jak to tvůj bro v týhle zrůdný zemi do‑ kázal uhrát na tak vysoký čísla s kecy o normalitě, co to vůbec je?“ divil se táta, když spolu po zkoušce čůrali na okraji ranveje. „A chápeš ten vesmír nad náma?“ vzal si slovo někdejší okouzlenec filozofií. „Ani za mák, co? Ale hodně chytřej‑ ších, než jsme my, se ho snažilo pochopit, tak se přišlo na to, že se točíme kolem Slunce a že v tom nejsme sami, že to celý vzniklo z nahuštěný mlhoviny, pravděpodobně… Hodně se toho vypočítalo díky teorii pravděpodobnosti. To byl ten zdravej rozum v matematice. Když něco nese‑ dělo, bralo se to jako projev vyššího řádu a zkoumalo se dál. No jo ale, kamaráde, když to tak dobře funguje pro vesmír, řekli si tehdy ti osvícenci, proč ty samý modely nepoužít na společnost? A tak se začalo experimentovat 16

s něčím jako sociální matematika nebo fyzika, propočítá‑ valy se pravděpodobnosti zločinů, sňatků, vznikl koncept průměrnýho člověka jako toho bájnýho normála – ale po‑ zor, celý je to čistě statistika, nic hlubšího v tom nenajdeš. Prostě seš jen nejvíc lidem nejpodobnější, to je ta norma‑ lita. Když se pak ten, no, Comte vytasil se sociologií, tak už na to šel víc přes tělo, ale obávám se, že můj bratříček má raději čísla…“ Táta si dopnul poklopec, naposledy se rozhlédl bez‑ radně po nebi a dodal jenom: „To já ve svejch třiceti volal do hvězdárny, jestli existuje Bůh… Je lepší bejt blbej než chytrej…“ „Hahá, to přidáme jako pátou sloku!“