es mrtvych_pred AK1.indd 5
„Teď padne opona a všichni v sále se roztleskají – nebo taky ne!“ zařval Franta Resl a ostentativně mrskl scénářem na podlahu. Seděl uprostřed sálu pod velkým nasvíceným lustrem a dlaní si přejížděl po čele, předstíraje, že si otírá pot. „Uf, to byl teda výkon… až jsem se z toho orosil. Proboha, to do toho nemůžete dát víc?! To vám na tom výsledku nezáleží?“ dramaticky se odmlčel. „Když už to nejste schopni uhrát, tak aspoň otvírejte ústa! Je tak velký problém otvírat ústa? Mluvit srozumitelně? Mluvit aspoň trochu hlasitě?! Dát do toho trochu víc decibelů?! Abych vás, do prdele, slyšel?! Aspoň do páté řady – víc diváků ani nepřijde.“ Už mluvil klidně, pečlivě intonoval a vychutnával si, jak se jeho hlas s příměsí vzteku a dokonalosti nese sálem. Hlavu zvednutou k jevišti, kde členové ochotnického spolku čekali na finální hodnocení výstupu. Podle knihy Jak se stát přes noc režisérem sice věděl, že nastal čas na kapku pochvaly, ale prostě to nedokázal. Jejich celkový výkon za kladné hodnocení nestál. Dnes, ani jindy. Pět měsíců dřiny a polovina z nich se pořádně nenaučila svůj text. Aby svému monologu dodal štiplavosti, ukončil ho vypůjčenou replikou: „Nerad to říkám, ale i můj papoušek by to zvládl líp. Minimálně by mu bylo rozumět.“ 5
17.09.2026 14:27:32
„Ty nemáš papouška, rejžo,“ opáčil Petr Kopecký. Výrazný čtyřicátník měl na starosti kulisy a jako obvykle seděl na rybářské stoličce v pravém rohu jeviště a náramně dobře se bavil. „Nepotřebuje papouška – Franta se opakuje sám,“ utrousil dobře slyšitelně a s přehnanou artikulací Ivan Švihák. „To bych řekl,“ přisvědčil muž stejného věku Luboš Povolný a nenuceně se zasmál. Oči přitom nenávistně zapíchl do malého hubeného zrzka, který si už pár měsíců hrál na režiséra. Franta Resl se ušklíbl. V životě by ho nenapadlo, kolik závisti režisérské křeslo přinese. Ruce založil před svůj titěrný hrudník a uraženě pohodil hlavou. „Ještě nějaký postřeh? Nestyďte se!“ Sálem se nesla ozvěna jeho dotčeného hlasu následovaná mučivým tichem. Paradox normality vracel jen zvuk vrzající stoličky, na které se kulisák Kopecký pozvolna začal pohupovat. A taky měkké ženské kroky, které se ze zadní části sálu blížily až k Reslovi. „Tak co, Eli, seděla jsi až vzadu, pověz, bylo to tam slyšet?“ Resl se obrátil na pohlednou třiatřicetiletou blondýnku. Když jí řekl, že tuhle hru bude režírovat, nedala jinak, než že si na starost vezme kostýmy. To ale bylo před pár měsíci a mezi nimi dvěma to bylo jiné než dnes. „Tak bylo, nebo ne?!“ křikl na ni, když odpověď nepřišla okamžitě. Eliška Žáčková se nervózně pousmála. Věděla, že se pohybuje na tenkém ledě. Ať se přikloní na jakoukoli stranu, nikomu se nezavděčí. Její ticho si Resl vyložil po svém a spokojeně zařval. „Takže bylo slyšet akorát…! – Nemusím být vulgární, že?!“
es mrtvych_pred AK1.indd 6
6
17.09.2026 14:27:32
es mrtvych_pred AK1.indd 7
„Ne, to nemusíš…,“ reagoval okamžitě Kopecký a podotkl, že on ze svého místa na stoličce slyšel bravurně, čímž jen přisypal sůl do rány. Resl už se nadechoval k odvetě, ale mladá gymnazist ka Eva Nořinská, která slíbila zajistit líčení herců, nesměle pípla: „Všichni si šetří hlasivky na premiéru, to je jasné.“ „Evino, tebe jsem se na nic neptal!“ vyštěkl režisér, tělem mu projela zlost, která mu rozpohybovala paže. Mával s nimi rázně jako dirigent při nástupu na rychlý pochod. Znovu se otočil na Elišku Žáčkovou: „Tak už se vymáčkni, Eli, slyšela jsi něco – nebo budeme muset od třetí řady nakoupit naslouchadla?“ Eliška Žáčková si hlasitě odkašlala a s nadšením v hlase řekla: „Myslím, že Kačka byla skvělá. Fakt skvělá. Zrovna tak Sára,“ zdůraznila svým tenkým hláskem, aby tu Frantovu sprchu trochu zklidnila. Tyhle jeho výbuchy machiavellismu moc dobře znala, nejenom že mu asistovala v divadelním spolku, ale v zubní ordinaci, která ho živila, mu už pět let dělala instrumentářku. A za tu dobu se po něm už naučila celkem mistrně obrušovat hrany. V práci i v soukromí. Resl vyskočil z křesla, díval se teď na Elišku, jako by ji chtěl uškrtit, pak sklouzl pohledem na Kačku, kterou obsadil do hlavní role – nevinné stařenky, která se v chatové osadě mistrně zbavuje svých problémových sousedů, a mírně se usmál. Ne moc, věděl, že je v ní víc. Její dceru Sáru však úmyslně ignoroval. Energicky přešlápl na místě, ruce ve vzduchu, ve vlasech, v prostoru, postupně ukazující na každého herce. „Tak jo, vážení, řeknu to na plnou hubu: Kačka možná byla skvělá, ale ostatní stáli za…,“ významně povytáhl obočí. 7
17.09.2026 14:27:32
„Chceš říct za hovno, ale nechceš být vulgární – my víme,“ ujasnil si kulisák. „Ne, to si nemyslím,“ zareagovala okamžitě Kateřina Slavíková a s divadelním důrazem, přičemž očima přeskakovala po svých jevištních kamarádech, dodala: „Všichni do jednoho byli perfektní.“ Zvedla ruce k potlesku, ale Jakub Dreml, učitel dějepisu, stojící po její levici, ji zarazil. „Franta má pravdu, jediný, kdo si zaslouží potlesk, jsi ty. A Sárinka,“ podíval se do mladé nevinné tváře s jemně zdviženým nosíkem, která by mohla patřit budoucí Miss World, a pak na její stejně krásnou matku. Neušlo mu, že oba obličeje zalil roztomilý ruměnec. Kačka se nervózně zasmála: „Nebyla jsem o nic lepší než my všichni,“ očima hledala Elišku, aby ji podpořila. „Neshazuj se, když tě chválí,“ napomenul ji Honza Vácha, místní optik v roli jednoho ze starousedlíků chatařské osady, a nesměle jí položil ruku kolem ramen. „Franta se vyjádřil jasně. Byla jsi hvězdou dnešní zkoušky.“ „Ani jeho papoušek by nebyl lepší,“ zasmál se kulisák. Honza Vácha byl slizoun. Neměl ho rád. Kačka zrudla. Stát na divadelních prknech a předstírat jiný život bylo tak snadné. Zábavné. Bezpečné. Ovšem teď, když zase byla sama sebou, lékárnice a matka samoživitelka, cítila se nejistě. Ne, že by neměla sebevědomí. To rozhodně ne. Ale od té doby, co se v jejím životě opět objevil muž, který se do ní zamiloval, necítila se ve své kůži. Život ji naučil, že co je láska, může být i komplikace – toho se trochu bojí. Obzvlášť když chtěl Honza vyslat gesto, kterému zatím neměl nikdo rozumět. Proto ledabyle setřásla Honzovu paži, přešla pódium zaplněné zasmušilými ochotníky a usedla na jeho okraj do řady, kde vedle sebe seděly letošní přírůstky ochotnického
es mrtvych_pred AK1.indd 8
8
17.09.2026 14:27:32
es mrtvych_pred AK1.indd 9
spolku: příjemný vyšetřovatel Michal Jeníček a student gymnázia Adam Mišička. Zdena Krejčí, přírodou obdařená třicátnice, ji svým ženským houpavým krokem ihned následovala. Jen co vedle ní Zdena usedla, jako stín se na ni přilepil Luboš Povolný, vedoucí bankovní pobočky, kde pracovala. Vybral si stranu, kde nebylo příliš místa, a okamžitě se tlačil na její pravý bok. Všechny k sobě lepila nervozita. Všichni věděli, že ta hra není snadná. Nikde nebylo napsáno, že nezklamou. Eliška Žáčková mezitím ze země sebrala divadelní scénář a hrubě ho vrazila Reslovi do ruky. Byli stejně vysocí, proto se k němu jen naklonila a zasyčela mu do ucha: „Nech těch fórů, Franto, a řekni jim něco pozitivního.“ Její ledový hlas byl omotám stejnou dominancí jako v intimních chvílích. Ano, její velký Machiavelli, který tak rád poroučí, se v posteli rád nechá klepnout přes prsty. To Frantova mladá manželka, se kterou se před rokem oženil, ještě nepochopila, proto nad ním stále má dostatečně silnou moc. Bohužel není jediná. Všimla si jeho nesouhlasného pohledu – teď překročila jejich pravidla, ale hlavně cítila tu nervozitu a nejistotu jdoucí z pódia, která jí dodávala odvahu. „Pochval je!“ zněla nekompromisně, ačkoli teď nebyli v posteli a ona na tenhle tón neměla právo, proto mu už klidně připomněla, co spolu dneska nad resekcí zubu rozebírali. Franta Resl se nervózně zasmál. Nesnášel, když mu kdokoli poroučí. Ale ten Eliščin tón ho vzrušoval – ta hrubost a ostrost. Šlehl po ní pohledem. Ale má pravdu, nemá na výběr – jestli je dneska nepochválí, zítra mu to dá pořádně sežrat. Pomalým krokem se přesouval k jevišti. Zevnitř se kousal do tváře, což dělal pokaždé, když byl nucen lhát. Když 9
17.09.2026 14:27:32
musel překročit svůj stín. Když musel skousnout, že věci nejsou podle něho. Že někdo jiný má větší moc. Nakonec se přiměl k úsměvu, být režisérem je taky jenom role. Tolik o ni stál. Jen je ji teď nucen hrát jinak, než to cítí. Spojil ruce před tělem a propletl prsty. Několikrát hlasitě vydechl. „Tak fajn. Je vidět, že se snažíte – přesto bych pár poznámek měl. Generálka je tu co nevidět… A my to nechceme podcenit, že? Na tom se shodneme, ne?“ „Tak předně,“ pohled mu sklouzl na drobnou osma třicátnici, která seděla na opačném kraji jeviště než kulisák. „Zuzka tu není od toho, aby vám celou divadelní hru předčítala jako pohádku před spaním. Role nápovědy je něco jako záchranná brzda, když už nevíte kudy kam! A to znamená co?“ otočil hlavu opačným směrem a upřeně se díval do očí Ivana Šviháka, který po nápovědě neustále házel hlavou. „Ideálně ji nepoužijete ani jednou!“ Vysoký pohledný blonďák rozhodil rukama: „Tak od toho tam je, ne?“ Andrea Buriánková, profesorka místního gymnázia, povytáhla obočí. Ivan byl totální propadák. Kdyby to tu vedla ona, nikdy by s jeho přijetím do spolku nesouhlasila. Už kvůli starým prohřeškům, které ani po letech ne skousla. „Ivane, kdyby ses zeptal jednou. Ale ty jsi potřeboval nahodit patnáctkrát!“ otevřel scénář, kam si dělal čárky. „Tím ses stal dnešním vítězem,“ rukama naznačil potlesk. „Trumfnul by tě jenom Frantův papoušek,“ uchechtl se kulisák. Seděl už v první řadě, tenhle finiš byl jeho nejoblíbenější součást zkoušky – lepší než samotná hra – a chtěl si ho užít jako divák. Resl se otočil na Kopeckého: „Chceš to vzít za mě, Petře? Ne, asi ne, tak zmlkni, prosím. Kde jsem skončil?“
es mrtvych_pred AK1.indd 10
10
17.09.2026 14:27:32
„Že jsem se stal dnešním vítězem,“ připomněl Ivan Švihák, na rtech vítězný úsměv, jako by právě dostal Thálii. Mrkl na nápovědu. Resl se zamračil a obrátil hlavu na mladého bystrého muže v kostýmu ne příliš vzdáleném od iluze Sherlocka Holmese: „Ovšem na paty ti zdatně šlapal náš vrchní vyšetřovatel Michal Jeníček.“ „Já… omlouvám se… Nejspíš vám to všem jenom kazím…,“ řekl Jeníček sklesle, v očích téměř slzy. Kačka Slavíková chytla mladého vyšetřovatele za ruku a vřele ji stiskla. „Ještě to zkoušíme, všichni děláme chyby.“ Pak se obrátila na režiséra, který na divadelních prknech stával skoro tak dlouho jako ona. „Kluci jsou tu noví, učí se. Sám víš, že to chce roky praxe.“ „Ano, přesně tak: roky praxe,“ podotkla Andrea Buriánková. „Vzpomeň si na svoje začátky,“ připomněla mu Eliška Žáčková. Podobné výstupy následují po každé zkoušce a v šatně se už pár lidí zmínilo, že jim Reslův přístup za to nestojí. Chtějí hrát, protože pocit žít na chvilku v cizí kůži je baví, ale Franta, který tu pozici režiséra bere až moc osobně, jim leze krkem. Pár z nich už koketuje s myšlenkou, že tohle je jejich poslední sezona, jestli se nevymění režisér. „Všichni děláme chyby, ale jednoho dne je dělat přestaneme, viď, Franto,“ řekl trochu dvojznačně Jakub Dreml a pak dodal: „Jednou budeme ve své roli všichni perfektní jako,“ odmlčel se, to, co chtěl říct, nakonec spolkl a větu dokončil jinak. „Budeme perfektní jako Kačka.“ „Nebo jako Frantův papoušek,“ podotkl kulisák. Honza Vácha, zamilovaně hledící na Kačku, jen vydechl: „Kačka je rozená herečka. Její úrovně nikdy nedosáhneme.“
es mrtvych_pred AK1.indd 11
11
17.09.2026 14:27:32
„Taky dělám chyby,“ zasmála se Kačka Slavíková. „Všichni dělají chyby, až na tebe, v tom musím nesouhlasit,“ podotkl Resl, rozhodnutý přejít do pozitivní role. Na rukách se zapřel o okraj pódia a vyskočil nahoru mezi herce. „Nechci tě přechválit…,“ nakousl. „Ne, to se ti vážně nemůže stát,“ rýpl si Ivan Švihák. „Nechci tě přechválit,“ řekl důrazně a po Ivanovi švihl pohledem, načež se usmál na Kačku, „ale když to na premiéře zahraješ jako dneska, do týdne máš nabídku z Prahy,“ poplácal ji familiárně po zádech. Na její dceru Sáru, která stála přímo vedle něj, se opět schválně nepodíval. I když o ni tu šlo především. O její budoucnost. „Před chvílí jsi mluvil jinak,“ utrousila Andrea Buriánková sotva slyšitelně. Honza Vácha se spokojeně pousmál. „Z Národního, minimálně.“ „Jestli ti to nevyfoukne Frantův papoušek,“ konstatoval kulisák. „Ty se moc nerozplývej, Honzo,“ mrkl do poznámek Resl. „Nápověda: celkem šestkrát.“ „Ale jinak slušný výkon, ne? Na to, jak jsem dlouho na place.“ „Myslíš těch pár štěků? – Ale jo. Ucházející výkon. Což se ovšem nedá říct o Lubošovi,“ přešel k tmavovlasému čtyřicátníkovi s pevným držením těla, který se tělem tiskl k plným bokům Zdenky Krejčí. „Luboši, ty si musíš předně uvědomit, že nejsi v bance, nenabízíš nám nový produkt, ale hraješ roli policejního lékaře v důchodu. Jasně jsem ti řekl, že máš působit lehce nejistě, zadumaně. Něco jako Columbo. Ale ty jsi jak ten chlápek z reklamy s mixéry!“ Zdena Krejčí vyprskla smíchy. Resl si podřepl těsně za jejími zády. Ruku jí položil na rameno, po kterém něžně
es mrtvych_pred AK1.indd 12
12
17.09.2026 14:27:32
přejel. „Slyšíš ten svůj smích, Zdeničko?“ odmlčel se. „Tak přesně ten uslyšíš, když svou roli nebudeš správně intonovat. Hraješ roli usedlé zdravotní sestřičky, ne fotbalové roztleskávačky. Intonace, rozumíš?“ frázoval. „A ty, Michale,“ jemně chytil zezadu za krk mladého vyšetřovatele, „myslel jsem si, že když tě obsadím do role hlavního vyšetřovatele, bude to pro tebe jako dělané – vzhledem k tvým pracovním zkušenostem, ale s každým tvým dalším výstupem mám pocit, že se živíš jako hrobník, ne jako policajt. Nahlas, musíš mluvit nahlas! Jasný?!“ Zase vstal a přešel k doktoru Karlu Hubáčkovi. „A ty… jsi doktor,“ odmlčel se. „Jsem gynekolog,“ opáčil starší lékař obranně, protože tušil, co bude následovat. „Já jsem zase zubař, ale vím, jak to vypadá, když někdo exne. I Kuba Dreml ví, jak to vypadá, a to je jen učitel dějepisu. To ví každý, ne?“ rozhodil vztekle rukama. „No jasně, to ví i rejžův papoušek,“ uchechtl se kulisák. Jo, proč tohle někdo nenatočí. To by byl trhák pro Netflix. Prvotřídní reality show. „Mně ale nikdo neexnul,“ zasmál se uvolněně doktor Hubáček. „Já nejsem chirurg ani internista, já přivádím nové človíčky na svět! Život je můj svět.“ „Ale určitě víš, že sebou mrtvola nemůže dalších třicet minut škubat smíchy pokaždé, když někdo splete svou repliku!“ vyštěkl Resl. „Neříkej, že ses nesmál, když pan komisař,“ ukázal na Michala, „řekl: Je mi líto, musím vás zatnout. Nebo: Zaplačte, nasadím vám pouta na srdce.“ Michal Jeníček se začervenal: „Jsem se přeřekl.“ Franta Resl zavrtěl hlavou: „Teď mluvíme o tobě, Karle. O tvých chybách. Poslouchej: ty vypiješ ten jed, chytneš
es mrtvych_pred AK1.indd 13
13
17.09.2026 14:27:32
se za krk a spadneš na zem jako pytel brambor. A už se nehneš. Jasný?!“ „Možná bys mu to měl ukázat,“ navrhla Eliška Žáčková. Dnes o polední pauze jí to přehrával. Svalil se do zubařského křesla a chtěl po ní, ať mu změří čas nehybnosti, aby věděl, jestli je tak nadlidský úkol se chvíli nepohnout. Resl po ní sekl očima. „Karel to chápe. Bude ležet nehybně jako tělo ve formaldehydu.“ Gynekolog přikývl. Když mu jeho terapeut navrhl, že by si měl najít koníčka, aby si trošku odpočinul, považoval to za celkem slušnou ideu. Teď si je však jistý, že si měl vybrat kreslení nebo kroužek fotografování. „Stejné platí pro další oběti. Kdo je mrtvý, je mrtvý. I kdybych do vás zaryl zubařskou vrtačku, vy se prostě nehnete.“ „Za týden mi sundají sádru, tak by to mělo být v cajku,“ odvedl řeč jinam doktor Zálesný. Seděl na vozíku a manželčinou pletací jehlicí číslo dvanáct se právě drbal pod sádrou na levé noze. Aniž vzhlédl, ujistil všechny: „Budu skákat jako zajíc.“ „Miloši, to je prima, ale já si myslím, že k té tvé roli ten vozík dokonale sedí. Co kdybychom ho použili jako rekvizitu?“ Resl si Miloše zamyšleně prohlížel, ačkoli už byl rozhodnutý. O jeho názor nestál. Miloš Zálesný pokrčil rameny. Jako primář ortopedie může jeden vozík postrádat. „Kubo, a teď k tobě. Říkám si, že bys měl začít kouřit doutníky,“ obrátil se na učitele dějepisu. „Moje postava je čistě nekuřácká.“ „To možná je, ale když budeš něco držet v ruce, bude to vypadat – přirozeně. Anebo jsem snad jediný, kdo si všiml,
es mrtvych_pred AK1.indd 14
14
17.09.2026 14:27:32
jak pořád mácháš rukama?! Hraješ roli sedmdesátiletého staříka, který sbírá známky, ne tanečníka z Karibiku.“ „Kuba hraje hospodského,“ podotkla Andrea Buriánková. „Jo, promiň!“ sekl po Andree pohledem a na Dremla se obořil: „Ani hospodský nemáchá rukama jak tanečník z Karibiku!“ „To dělá Kuba běžně,“ podotkla Olina Majerová. Dreml se obrátil na svou kolegyni ze školy: „Jak jako běžně? Já nemávám rukama.“ „Ale máváš.“ „Olinka má stejný problém,“ připomněl režisér. „Já si klidně zapálím,“ nahmatala v kapse krabičku cigaret. „To ať tě ani nenapadne! Hraješ mladou nezkaženou zdravotní sestřičku.“ „To je ta pravá,“ podotkla Andrea Buriánková. Jako učitelka z místního gymnázia, které pod rukama prošli téměř všichni přítomní divadelníci, o každém věděla vše. Viděla jim až do jejich nitra. Lidi se nemění. Jací byli ve školních lavicích, jsou i v dospělosti. Olina by udělala pro pozornost cokoli. „Co jste říkala, paní profesorko?“ zeptala se Olina Majerová sladce. „Že tě František naprosto odhadl,“ falešně se usmála. „Máváš rukama jak polonahá televizní rosnička, která rozhání nad republikou bouřkové mraky.“ „Cílem role je probudit v sobě novou osobnost,“ podotkla Eliška Žáčková, aby tak utnula další rodící se konflikt. „Tak doufám, že se to povede,“ pronesla Andrea Buriánková sotva slyšitelně a své hluboké oči upřela na Anetu s Tondou, mladý pár, který se v Jindřichově Hradci
es mrtvych_pred AK1.indd 15
15
17.09.2026 14:27:32
usídlil zhruba před rokem a přímo na náměstí otevřel malou kavárnu. O těch dvou nic nevěděla. Nic, než že se minulou sezonu připojili k jejich spolku, někdy v té době, kdy Ervín Hulinský spáchal sebevraždu. Při vzpomínce na Ervína, který jejich spolek vedl pětadvacet let, se jí oči zalily slzami. Nikdy nepochopila, proč to Ervín udělal. Nikdy nepochopila, proč nenechal dopis na rozloučenou. Proč všem ochotníkům ze svého mobilu poslal zprávu, že se jeho nástupcem v křesle režiséra má stát Franta Resl. Hlasitě vzdychla. František byl vždycky komediant a samozvaný vůdce, ale od té doby, co je režisér, s ním něco není v pořádku. „A já jsem byla jaká, Františku?“ zeptala se, aby nějak odůvodnila ten dlouhý pohled. „Vy, paní profesorko,“ odmlčel se, „celkem dobrá. Repliku jste spletla jen jednou, ale to, hádám, víte.“ Andrea Buriánková byla jediná, komu nedokázal říct pravdu do očí. Z té ženy, která ho na prknech jindřichohradeckého gymnázia pravidelně dusila před tabulí, měl stále strach. A nešlo jen o vzpomínky ze školních lavic. „Mít váš talent…“ „Mít můj talent…,“ usmála se křehce. Ona by byla v roli režisérky mnohem lepší. Ona by neváhala. Neshazovala. Chválila by a vedla by. Nikdo by neměl problém s hlasem, natož s intonací. Všichni by perfektně znali své role. Každému by věnovala čas a péči. A své zkušenosti. A že jich má… Ano, byla by mnohem fundovanější režisérkou než Resl. Ale to všem jistě brzy dojde… nejpozději na premiéře. „Jé! To je hodin!“ vykřikla Zuzka Povolná a s rychlou omluvou vyběhla ze sálu.
es mrtvych_pred AK1.indd 16
16
17.09.2026 14:27:32
Luboš Povolný se jen ošil, ale zůstal sedět. Prsty zajel Zdeně Krejčí pod sukni kostýmu, neboť si byl jistý, že ho nikdo nevidí, a pohladil ji po nahém stehně. „Taky budu muset běžet,“ řekla nesměle Kačka, vstala a kývla na Sáru. Franta Resl spráskl ruce. Po tváři mu přejela úleva. „Tak, to je pro dnešek všechno. Nezapomeňte, o Vánocích máme ještě jednu zkoušku, třetího generálku a na Tři krále nás čeká premiéra. Svou přítomností nás potěší i samotná autorka hry – nesmíme ji zklamat.“ Nervózně se podíval na svou instrumentářku. Eliška Žáčková jediná věděla, že autorka Monika Hrubešová není jediná, koho pozval. Přijet má i televize a rozhlas. Když to vyjde, snad mu Sára odpustí.
es mrtvych_pred AK1.indd 17
17
17.09.2026 14:27:32
Sobota
6. ledna
1
Ostré světlo ho píchlo do ospalých očí, okamžitě si přetáhl peřinu přes hlavu. Ale to už slyšel otcův řev a bylo mu jasné, že před ním se nikam neschová. Přesto dál nehybně ležel a snažil se ten protivný zvuk vytěsnit. Možná je to jen sen. Anebo taky ne – někdo mu strhl peřinu. Světlo bylo všude. „Co vyšiluješ?“ zachraptěl Alex Dvořáček ospale, oční víčka přivřená. Rukou hledal svou přikrývku. „Vždyť je sobota, vole.“ Poslední slovo zamumlal. Otec ho hrubě chytl za rameno a zvedl z postele. „Au! To bolí! Tati!“ „Tak tati? Ne vole?“ Měl chuť mu jednu vrazit, ale ovládl se. Jeho syn je ve větším průseru, než že svému otci řekne vole. Namísto toho ho chytil za bradu, hleděl do vyplašených očí svého sedmnáctiletého syna. Vztek hnaný strachem jím přímo lomcoval. „Máš problém, synátore.“ „Za to vole sorry – spokojený? Už můžu spát?“ „Ne, to nemůžeš. Padej z tý postele! Tohle musíme řešit.“ „Ti jebe? Je sobota.“ „Neser mě!“ pustil syna a chtěl mu jednu vlepit.
es mrtvych_pred AK1.indd 19
19
17.09.2026 14:27:32
Alex rychle uhnul. „Už jsem se ti omluvil, co chceš víc?“ řekl bezbranně. „Hele, nepokoušej mou trpělivost a vylez z toho pelechu! Máš větší problém, než si myslíš. Tak ven z tý postele! Čemu na té větě nerozumíš?!“ „Kolik je?“ Alex se natáhl pro mobil, který se povaloval pod postelí vedle prázdné láhve od Coca-Coly. Zvedl ho, rozdrcené brambůrky se mu přilepily na prsty. Otřel ty umaštěné drobečky do mikiny, hned vedle šmouhy od bílého prášku, a zamžoural na displej. „Je teprve deset. Do oběda času dost.“ Vzhlédl dotčeně k otci. Teprve teď si všiml, že fotr má na sobě tmavý oblek, nagelované vlasy, je čerstvě oholený. V hlavě mu okamžitě šrotovalo, jestli ten předvolební mítink, na kterém ho měl za pětilitr podpořit, není už tuhle sobotu. „Tak dost debilních vtipů a makej, Alexi!“ cedil otec skrz zuby. Jeho slova nesla hrubost struhadla na zelí. „Hoď na sebe nějaký čistý hadry, Franěk je tu každou chvíli.“ „Franěk?“ podivil se. Zdeněk Franěk byl tátův spolužák z gymplu a vyhlášený advokát, který mu pomáhal tutlat všechny průsery a podvody. Neměl za to, že by ho fotr jen tak pozval na kafe a sušenky. Jarda Dvořáček připomínal boha války. Ukazovák zdvižený, ostentativně jím hrozil. „Jestli v tom seš namočenej, tak se modli, aby ti Franěk pomohl. Vražda, kamaráde, z tý se jen tak nevymotáš. Ne s tím tvým repertoárem průserů.“ „Cože? Jaká vražda?“ To slovo ho probudilo. Ozval se zvonek domovních dveří. Jarda Dvořáček se prudce otočil. „Máš minutu.“ „O jaký vraždě to mluvíš?“ „Dělej! Obleč se! To je Franěk,“ vyběhl ze synova pokoje. „A vyvětrej si tu!“
es mrtvych_pred AK1.indd 20
20
17.09.2026 14:27:32
O pár minut později vstoupil Alex do luxusně zařízeného obývacího pokoje. Na drahém koženém gauči dřepěl advokát Franěk se svými sto padesáti kily živé váhy. Jako vždy měl na sobě drahý oblek, nyní mírně ušpiněný od snídaně. V ruce svíral skleničku whisky a spokojeně z ní upíjel. Jarda Dvořáček seděl naproti němu. V ruce taky držel skleničku zlatavého moku, ale jeho tvář přetékala zoufalstvím. Alex se neubránil úsměvu. „No to je dost,“ zavrčel Dvořáček a mávl na syna, ať si k nim přisedne. Alex stiskl upocenou ruku, kterou k němu natáhl advokát. „Se tváříš jak na funuse,“ řekl k fotrovi a uchechtl se. „Už přišly výsledky volebního průzkumu?“ „Nemel blbosti a zapadni do gauče!“ Alex se beze slova posadil na kraj konferenčního stolu, bokem k otci. Ne proto, že by v místnosti nebylo dost míst k sezení, ale protože sedět na stole byla určitá forma protestu. Zdenda Franěk vzdychl a rukou ho poplácal po koleni. „Tak co se stalo, mladej?“ Alex zavrtěl hlavou: „Nevím – teda táta slušně vyšiluje, ale o co jde, fakt netuším.“ „Co jsi dělal včera večer?“ zeptal se Franěk a lokl si whisky. „Já?“ „Jo, ty! Kdo jinej než ty!“ vyjel na něj otec. „A proč to chcete vědět?“ opáčil nejistým hlasem. Franěk se podíval na Jardu Dvořáčka a pak na Alexe. Oba měli stejné kontury plné drzosti. „Jde o to, že – Erik Mladoň je mrtvý.“
es mrtvych_pred AK1.indd 21
21
17.09.2026 14:27:32
„Cože?!“ Alex se bezděčně chytil za hlavu. V obličeji se mu během několika vteřin vystřídala řada emocí, ale vyhrála bezmoc. Nakonec ji vypudil smích. „Děláte si prdel?“ „Ne, bohužel ne,“ řekl advokát věcně a Jardovi, jehož zoufalství vytlačoval vztek, naznačil, ať to nechá na něm. „Ráno ho našla jeho máma – mrtvého.“ „Ale… já s jeho smrtí nemám nic společného. Fakt ne!“ „Říkáš ty. Pokud vím, tak jste včera večer byli spolu.“ Alex se na něj podíval. „Jak to víte?“ „Včera večer jste byli spolu,“ pokračoval bez odpovědi. „Poprali jste se. Vyhrožoval jsi mu, že ho zabiješ. A dneska je mrtvý,“ mluvil stále klidně, ale každé jeho slovo bylo méně slyšet. Alex se hlasitě rozplakal. „Nikdo to neví…“ „Vím to já. Ví to tvůj otec. Kdo další u toho byl?“ „Komu jsi to řekl?“ vyštěkl starý Dvořáček. V noci, když přišel jeho syn domů, byl pěkně pod parou. Oba byli pod parou. Celkem si v té chvíli rozuměli. On mu svěřil, že klátí novou babu, a Alex se pochlubil, že má taky luxusní buchtu. Už se kvůli ní i porval. Když si svlékl mikinu, na triku měl krev. Samozřejmě ho za to pochválil a jeho syn zamachroval, že ten druhý dopadl mnohem hůř. Že mu pořádně rozbil držku. Dokonce mu prozradil, i o koho šlo: o Erika Mladoně. „Musíte… Do prdele, musíte… mi pomoct…,“ dostal ze sebe Alex, když se trošku uklidnil. „Já… jo, pomuchlal jsem ho, ale určitě jsem ho nezabil. Ne… to bych neudělal. Byl stoprocentně živý, když jsem z tý party vypadl.“ „Ty debile, mohlo jít o vnitřní krvácení!“ neudržel se starý Dvořáček. „Máš svědky? Co jsi dělal potom? Kam jsi šel?“ pokračoval konejšivě Franěk.
es mrtvych_pred AK1.indd 22
22
17.09.2026 14:27:32
Alex jen vrtěl hlavou. Když včera Mladoňovi rozbil držku, cítil se jako Bůh. Vznášel se štěstím, opájen svou samolibostí, lehký jak obláček na nebi. Dokázal to. Ale teď z něj veškerá síla unikala. Všechno, co měl, se sypalo z nebe dolů. Přímo do pekla. Neměl svědky a ani jistotu, že s Erikovou smrtí nemá nic společného. Důvodů, aby ho zabil, měl hned několik. A všichni jeho kámoši o nich věděli. Jarda Dvořáček vyskočil z křesla. „No tak to je v prdeli! Celá kampaň je v prdeli! Jestli se ukáže, že je můj syn vrah, můžu na radnici dělat tak vrátného. Do prdele!“ Franěk si odfrkl a podal Jardovi svou prázdnou skleničku. „Klídek, radši mi dolej a sedni si. Mladej nám hezky řekne, co si pamatuje, a já mu hezky poradím, co a jak.“ „No, tobě se to řekne: klídek. Ty se nepereš o křeslo se starostkou,“ odsekl Dvořáček. „Klídek,“ zopakoval. „Volby dopadnou dobře a co nevidět z tebe bude hejtman,“ usmál se a vrátil pozornost k Alexovi. Tenhle kluk je po tátovi. Schopný všeho. Ale on ho zvládne, Dvořáčky umí.
2
Kapitán Kašmír dorazil do Vodárenské ulice krátce po jedenácté hodině. Na adrese, kde byl nahlášen nález mrtvého těla, už bylo poměrně rušno. Ta věc se rychle rozkřikla. Nejdřív záchranka, pak příjezd policistů. To už sousedy začne zajímat. Prodral se hloučkem zvědavců a pozdravil se s nadporučíkem Hanouskem z místního oddělení. Ten svým přísným úředním výrazem bránil vstupu na pozemek všem nepovolaným.
es mrtvych_pred AK1.indd 23
23
17.09.2026 14:27:32
Na zahradě, která se nacházela na mírném svahu k řece Nežárce, se motalo dalších pět policistů z místního oddělení. Ale nikdo z nich si nevšímal ženy sedící na studeném kamenném schodišti vedoucím do velké luxusní vily. Kapitán Kašmír vykročil jejím směrem. Zastavil se těsně před ní. Před Alicí Mladoňovou – na to, aby ji neznal, žili v příliš malém městě. „Jsem kapitán Kašmír z jindřichohradecké kriminálky,“ řekl měkce a sáhl do kapsy svého kabátu pro služební průkaz. „Já vím, kdo jsi,“ vzhlédla k němu zhruba čtyřicetiletá žena. Hlas se jí třásl. Tvář měla mokrou od slz, ale nesetřela si je. Nevnímala je. Mysl měla doslova omráčenou. Mrtvolně bílý obličej milovaného syna byla jediná realita, kterou vnímala. Jediné dítě. Kašmír se k ní sklonil, z kapsy kabátu vyndal čistý vyžehlený kapesník. Mlčky jí ho nabídl. Pak si svlékl kabát, přehodil ho ženě přes ramena a usedl na ledový schod vedle ní. „Je mi to moc líto, paní Mladoňová. Alice,“ chytil ji něžně za ruku a jen nepatrně ji stiskl. Celá se chvěla. Měkkost jeho hlasu vnímala jen podvědomě. Ale to teplo velké hrubé dlaně jasně cítila. Zvedla k němu oči, dívala se přímo do těch jeho. Hlubokých a moudrých. „Já… to já jsem ho… našla,“ propukla v další nával pláče. Rukama se chytla kolen a schovala mezi ně hlavu. Kašmír ji jemně objal. Rozuměl jí. I její bolesti. Její ztrátě. Tolik by tomu všemu chtěla utéct, ale i když bude utíkat, schovávat se, popírat pravdu a snažit se zapomenout, nikdy se jí to nepodaří. I když se jí všichni budou snažit sebevíc pomoct, ta nepříjemná pravda tu stále bude s ní. Ztratila syna.
es mrtvych_pred AK1.indd 24
24
17.09.2026 14:27:32