Barča a pan čáp
Jednou ráno řekla maminka Barče:
„Dnes si zahrajeme prima hru.“
„Jé, jakou?“ ptala se Barča.
„Nejdřív se naučíme takovou říkanku: Pan čáp ztratil čepičku, měla barvu barvičku...“ Maminka udělala pauzu a podívala se na Barču: „Řekni nějakou barvu.“
„Tak třeba...“ přemýšlela Barča. „Žlutá! Ta je nejhezčí!“
„A teď se rozhlédni kolem sebe, najdi něco žlutého a chyť se toho,“ vyzvala ji maminka.
Barča se zatočila kolem dokola.
„Už to mám!“ zvolala a prstem se dotkla žluté pampelišky, která rostla v trávě.
„No téééda,“ divila se maminka „Ty jsi rychlá jako vítr. Taky musím něco žlutého najít.“
Na okně stál žlutý hrneček, tak ho maminka chytila za ouško.
„To je prima hra,“ prohlásila Barča. „Teď vyber barvu ty,“ vybídla maminku.
„Pan čáp ztratil čepičku, měla barvu barvičku... modrou.“
A maminka honem sáhla na modrou mašli, kterou měla Barča ve vlasech.
„Jen počkej, já ti to oplatím,“ smála se Barča vesele a už držela maminku za nohavici jejích modrých kalhot.
To byla legrace!
„Teď zase já,“ řekla Barča, když se konečně přestaly smát. „Pan čáp ztratil čepičku, měla barvu barvičku... zelenou!“
Barča se rozhlížela kolem sebe, až se najednou znovu rozesmála: „Zelená je přece tráva, to je lehké, viď?“
„Máš pravdu,“ souhlasila maminka. „Ale co kdybychom zkusily najít ještě něco jiného zeleného?“
„Dobře,“ přitakala Barča a už utíkala k zeleně natřenému truhlíku na okně.
„Ty jsi šikulka,“ radovala se maminka. „Teď ještě já.“
Maminka se rozhlížela na všechny strany, až uviděla zelenou konvičku, která stála u záhonku s bylinkami.
Maminka s Barčou postupně vystřídaly nejrůznější barvy. Taky růžovou a hnědou a oranžovou a fialovou... Až se divily, kolik těch barev vlastně je!
Odpoledne seděla Barča na lavičce za domem a usilovně přemýšlela: jestlipak ten pan čáp opravdu nosí nějakou čepičku? A jakou barvu má ve skutečnosti? Kolem běžel pes Alík, tak se ho Barča zeptala:
„Ahoj,
Alíku, neznáš pana čápa?“
„Jasně že znám,“ přisvědčil Alík. „Čáp bydlí na komíně úplně na konci vesnice. Občas si tam zaskočím, abych se ho optal, jak se mu v zimě dařilo v cizině.“
„Alíku, doveď mě tam, prosím, chtěla bych vidět, jestli má nějakou čepičku,“ požádala ho Barča natěšeně.
„Jistě, proč ne? Ale myslím, že žádnou čepici nemá. Má jen dlouhý, opravdu dlouhý zobák.“
„Uvidíme,“ řekla Barča. „Ale nejdřív se zeptám maminky, jestli mě pustí.“
Maminka se ujistila, že Barča nebude běhat přes silnici a půjde s Alíkem polní cestou po okraji vesnice.
A už běželi. Cestička vedla kolem zahrádek a malého potůčku. Za chvilku zahlédli vysoký komín, na kterém seděl veliký bílý pták s dlouhatánským zobákem. Na uvítanou jím několikrát zaklapal.
„Alíku, rád tě vidím.“
„Ahoj, čápe,“ zvolal pejsek. „Přivedl jsem s sebou svou kamarádku Barču. Ráda by věděla, jestli máš nějakou čepici.“
„Dobrý den, pane čápe,“ pozdravila Barča.
„Rád tě poznávám, Barčo. Je to legrační, často se mě někdo ptá na čepici. Ale já žádnou čepici nemám. Ani klobouk.“
„A nikdy jste žádnou čepici neměl?“ chtěla vědět
Barča.
„Kdepak, stejně by mi při létání padala,“ ujistil ji čáp.
„No, co se dá dělat,“ řekla Barča. Pak se zamyslela: „Možná v té říkance někdo popletl jméno.“
Za panem čápem přiletěla paní čápová. A všichni si vyprávěli o dalekých krajích, které čápovi navštívili během svých zimních cest. Čas utíkal rychle jako voda v potoce, a tak se Barča s Alíkem museli vydat na zpáteční cestu.
