Fascinace zbraněmi a vojenskou technikou nikdy nebyla jen zálibou několika nadšenců – pro mnohé je to svět plný příběhů, historie a modelů. Modelů, které si v této knize můžeš i sestavit.
Zároveň by ses určitě chtěl o zbraních a vojenské technice něco dozvědět. Kniha tě provede celou historií vývoje zbraní a válečných strojů od doby kamenné až po současnost. Pokud chceš, můžeš si postavit funkční středověký obléhací prak, nebo si vyrobit modely tanků z druhé světové války.
Co v knize najdeš?
58 3 5 1
barevných, oboustranně vytištěných kusů techniky, např. děl, tanků a jiné výzbroje. Vystřihni si je a udělej si z nich sbírku.
vojáčků. Co by to bylo za techniku, kdybys u ní neměl vojáčky. Jsou vždy upraveni tak, aby se velikostí hodili k modelům a technice.
zajímavé hry. Můžeš se těšit na deskovou hru Bitva u Trafalgaru nebo si zahrát karetní hry Vojenské pexeso a Prohrál jsi bitvu.
skvělých vystřihovánek. Postavíš si modely tanků z druhé světové války. K nim si vystřihneš dalších 17 vojáčků. Můžeš si také vyrobit 3 modely stíhaček též z druhé světové války.
návod na model funkčního obléhacího praku z kolíčků na prádlo. Ten ale zvládnou spíše zručnější modeláři. S ním ti budou nejspíš muset pomoct rodiče nebo starší sourozenec.
také se dozvíš hodně z historie vojenství. Určitě tě zajímá, jak zbraně fungovaly.
Co budeš potřebovat?
Připrav si nůžky, lepidlo a pastelky nebo vodovky. Pokud si budeš chtít postavit model středověkého obléhacího praku, budeš potřebovat i ostrý nůž, vteřinové lepidlo, dřevěné kolíčky na prádlo a gumičky.
Hodně zábavy přejí Pavel a Jakub
Jak si postavíš techniku a vojáčka?
(A) Vyber si techniku, kterou si chceš postavit. Opatrně obrázek vystřihni podle přerušova-
Ané čáry. Čím přesněji to zvládneš, tím lépe.
(C
(B) Rozstřihni bílý podstavec podle přerušovaných čar. ) Každou část pak podle pravítka ohni na jinou stranu, aby vznikl stabilní podstavec.
Všechna technika ivojáčcijsou oboustranněvytištěni
oboustranně
Některou techniku nebo vojáčky si můžeš sám vybarvit pastelkami či vodovými barvami. Zapoj svoji fantazii. Lze se také inspirovat naší předlohou.
Stejně jako techniku si zhotovíš i své vojáčky.
První zbraně byly kamenné
Naši první předkové připomínali spíše opice než moderního člověka. Těmto lidem říkáme hominidé. Žili v takzvané starší době kamenné (paleolitu). Na rozdíl od opic chodili vzpřímeně a měli delší palec na ruce, což jim umožňovalo lépe držet předměty. Asi před 2 000 000 lety př. n. l. začali vyrábět zbraně a nástroje z pazourku. Začátkem střední doby kamenné (mezolitu) byli již mezolitičtí lidé podobni těm dnešním. Říkáme jim Homo sapiens sapiens. Ti vyráběli složitější zbraně. Před 20 000 lety př. n. l. už lidé používali oštěpy, luky a šípy, sekery a kopí – pochopitelně s kamennými hroty. Kamenné nástroje tedy člověk používal nejdéle.
Nejstarší a nejjednodušší zbraně – kámen a klacek
Kamenem se dalo zasadit úder, nebo se dal hodit.
Jednoduchý oštěp, nebo kopí - klacek se opálil a třením o kámen vznikl jednoduchý hrot.
První skutečná zbraň - pěstní klín
Prvním skutečným nástrojem byl pěstní klín vytvořený z kamene pazourku. Ten se používal po dobu delší než milión let. Postupným osekáváním tohoto kamene jiným, vznikaly ostré hrany. Nástroj pak sloužil k řezání, porcování masa, nebo jako zbraň.
pěstní klín
Předtím než začali předchůdci dnešních lidí vyrábět opravdové, byť kamenné, zbraně, používali na lov nebo k boji jen nalezené předměty. Kameny různých tvarů, ulomené větve, či kosti velkých savců. Někdy kámen přivázali šlachou ke klacku, nebo si vytvořili jednoduchý oštěp, jaký vidíš na obrázku vlevo.
úchop pěstního klínu
omotávka kůží
divokýchzvířat.
Tětivabylavyrobenazešlach
Šípy původně neměly stabilizační křidélka.
připevnění hrotu k násadě oštěpu
kamenný nůž s rukojetí z kosti oštěp
nebo bojovník je oblečen do kůže divokých zvířat. Na krku má talisman se zvířecími tesáky.
Takto byla kamenná sekera upevněna do topůrka.
Krásné zbraně doby starověku
Vypravme se do doby, které říkáme starověk. Je to období od 3 500 př.n.l. do 6.‒7. století, kdy vznikal středověk. Určitě jsi slyšel o starověkém Egyptu, Řecku, Římské říši nebo Číně. Nejznámější armádou v této době byla obrovská římská armáda. Římská říše tehdy ovládala skoro celou Evropu, jejich vojákům se říkalo legionáři. Již ve starověku lidé uměli zpracovávat kovy, jako jsou bronz, železo, zlato a stříbro. Tyto zbraně byly mnohdy lépe zpracované než v období raného středověku.
Egyptský voják
Meče starověké Číny
Číňané vyráběli celou řadu velmi kvalitních chladných zbraní – meče, šavle a další dlouhé dřevcové zbraně. A také zbroj.
Egypťan v šupinové zbroji na obrázku výše má meč nezvyklého tvaru nazývaného chopeš, což je jakýsi předchůdce šavle. Tato zbraň mohla být i bronzová.
Na obrázku je makedonský voják v krásné zbroji, přilbu má zdobenou chocholem. V ruce má prohnutý jednobřitý meč kopis , připomínající šavli.
Římský voják – legionář
Každý legionář měl dva oštěpy a krátký meč. Někdy měli vojáci i kopí a dýku. Legionáře chránila přilba, segmentové brnění a velký obdélníkový štít.
Starověké obléhací stroje
Před vynálezem střelného prachu, v dobách, kdy neexistovala děla a místo pušek byly luky, používaly armády různé mechanické zbraně vystřelující kameny a jiné projektily. Ty sloužily k dobývání pevností a hradů. V tomto vynikali již Římané několik století před naším letopočtem. Největším válečným vrhacím strojem impéria byl onager. Říkalo se mu divoký osel. Při nárazu ramene do zadního příčníku se zadní část stroje totiž zvedla, jako by kopal osel. Rameno poháněly zkroucené šlachy a žíně. Po uvolnění spouště bylo rameno vymrštěno a po nárazu do příčníku vypustilo střelu.
příčné břevno
svazek zkroucených šlach a žíní
onager
svazek zkroucených šlach a žíní balista
římský důstojník
spouštěcí zařízení
Jedním z dalších důmyslných zařízení byla např. balista. Ta dokázala vystřelovat těžké kameny, nebo velké šípy až na vzdálenost 300 m. Ramena poháněly zkroucené šlachy a žíně. Balista se napínala pomocí navijáku a pák. Po uvolnění spouštěcího zařízení se ramena vymrštila a tětiva vystřelila projektil. Zuby u spouštěcího zařízení zabraňovaly předčasnému výstřelu, když se zvětšovala napínací síla. Balisty se používaly k obléhání měst, byly jimi ale vybaveny i některé římské lodě.
materiál pro ztlumení nárazu
pružné lučiště
Posledním válečným strojem je makedonský katapult . Makedonci vybudovali důmyslné stroje k ničení hradeb nepřátel. Vytvořili také velké obléhací věže Helioposy , kterými se inspirovali i středověcí dobyvatelé. Katapulty byly různého typu a velikosti. Vystřelovaly projektily, nejčastěji kameny, nebo kamenné koule. Střely poháněla velká ramena podobná těm, která měla i kuše. Ta byla napínána rumpálem na zadní části stroje. Po napnutí ramen byla do ramene se lžící vložena střela.
Po uvolnění spouštěcího mechanismu narazilo rameno do příčného břevna a střela byla vržena na nepřítele. Katapulty pak používaly v téměř nezměněné podobě také středověké armády.
mena podobná těm, která měla i kuše. Ta byla napínána rumpálem na
makedonský voják
rameno se lžicí projektil rameno
legionář
katapult
Antické lodě starověku
Již ve starověku používali lidé lodě na dopravu zboží po moři nebo řekách. Obzvláště významná byla doprava po řece Nil ve starém Egyptě. Lodě převážely náklad mnohem rychleji a v mnohem větším množství, než by bylo možné po souši. I první vojenské využití lodí tak spočívalo hlavně v dopravě vojsk na vzdálená místa a jejich následném zásobování. Slavným příkladem je doprava řeckého vojska k městu Trója. Podle Homérova mytologického díla Illias vyplulo z Řecka tisíc lodí! Jako první „válečné“ lodě se používaly běžné obchodní plachetnice. V první známé námořní bitvě mezi Egyptem a takzvanými mořskými národy fungovaly obchodní lodě jako plovoucí platformy pro lučištníky a námořní pěšáky, kteří přestoupili na nepřátelské lodě a jejich posádky zneškodnili bojem z blízka.
Plachty tvořily pomocný pohon lodi. V bitvě se ale vždy svinovaly.
Římané z počátku příliš neovládali námořní válčení – prohrávali s kartaginským loďstvem. Proto vymysleli pro své lodě zařízení zvané corvus neboli havran či vrána. Šlo o můstek s kovovým hákem, který spouštěli na nepřátelskou loď a po kterém mohla přejít námořní pěchota a využít tak boj zblízka, ve kterém Římané dominovali.
Prvními válečnými loděmi byly dlouhé veslice jako řecká biréma (vlevo). Birému poháněly dvě řady veslařů sedících nad sebou (odtud název biréma, doslova „dvě vesla“). V bitvě veslice útočily na nepřátelské lodě kovovým klounem na přídi, který měl prorazit bok lodi a tím ji znehybnit nebo potopit. Veslaři umožňovali birémám provádět složité manévry, a tak útočit z boku. Před vlastním útokem museli co nejvíce zvýšit rychlost, aby měl kloun dostatečnou sílu.
kloun
Nejrozšířenější válečné lodě Římské
říše, mohutné trirémy (dole) měly tři řady vesel s až 144 veslaři. Tempo veslařům udávali bubeníci. Trirémy používaly kloun v přídi, a kromě toho mohly nést také různé válečné stroje jako onager a balistu.
stan velitele věž pro lukostřelce a balistu
Středověk – doba rytířů a hradů
Středověk je období, které trvalo skoro 1000 let, a je to doba, kdy se stavěly hrady a krajinou se proháněli na koních rytíři v blyštivé zbroji
Středověk začíná v průběhu 5. století, kdy se zhroutila Římská říše pod nájezdy germánských kmenů a západní Evropa se rozpadla na množství menších království. Za konec středověku se považuje objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492. Jako vrcholné období středověku se uvádí 11.–13. století. V 15. století končil pozdní středověk. Z bohatých vlastníků půdy vzešli páni a rozvinul se feudální řád. Ve středověku museli bohatí feudálové a králové počítat s tím, že vypukne válka nebo je napadnou nějaké loupeživé skupiny. Začali tedy stavět kamenné hrady, aby se ubránili nepřátelům. Nejvíce hradů bylo postaveno v 9.–16. století. Takový středověký hrad byl vlastně malé město. Žil tu král nebo vyšší šlechtic s rodinou. Spolu s nimi tam pobývali sloužící a vojenská posádka.
Jak probíhalo obléhání středověkého hradu?
Nejlepší bylo, když byl hrad postaven na skále, kterou navíc obtékala řeka. To bránilo ve snadném přístupu nepřátel ke hradu. Někdy se také budovaly kolem hradu umělé příkopy, kam se přivedla voda.
Dobýt dobře postavený hrad, který měl navíc silné a vysoké kamenné hradby, nebylo snadné, a proto také mnoho hradů nikdy nebylo dobyto.
Na jeho obsazení však bylo potřeba mnohem více vojáků než na jeho obranu. Obránci se mohli před střelbou útočníků schovávat za pevnými hradbami, střílet z krytých střílen a z hradeb na útočníky lít vařící vodu, sypat horký písek nebo házet kamení.
Nepřátelé se snažili hradby rozbořit pomocí obléhacích praků, prorazit bránu beranidlem, přelézt na hradby pomocí přistavených věží nebo vylézt na hradby po dlouhých žebřících opatřených háky. Někdy se také pokusili pod hradby podkopat.
A – použití beranidla, B – katapult poháněný zkroucenými šlachami, C – použití žebříků s háky, D – pojízdné zábrany proti šípům a šipkám, E – velký prak trebuchet, F – obléhací věž, G – zapálený vnitřek hradu útočící armádou, H – vodní příkop, I – již částečné pobořené věž a hradby, J – lučištníci a kušijníci, K – bránící se posádka hradu kryjící se za hradbami, L – hlavní brána
kopí ušaté kopí oštěp
Chladné zbraně středověku
Chladné zbraně jsou ty, které nepoužívají střelný prach. Dělíme je na sečné, bodné, úderové, nebo kombinované, podle způsobu použití. Ve středověku se jich používalo nepřeberné množství. Nejznámější z nich jsou meč, kopí a oštěp. Zbraně byly pochopitelně různé kvality – záleželo na nančních možnostech jejich majitele.
Vpravo je raně středověký rytíř s dvoubřitým mečem, dýkou a štítem. Chráněn je přilbou a převážně kroužkovou zbrojí.
hlavice
rukojeť
Dřevcové zbraně jsou zbraně na dlouhé násadě. Vyobrazeny jsou vlevo nahoře a pod tímto textem.
sudlice
sudlice s hákem na strhávání jezdce z koně
velmi rozšířená středověká zbraň – halapartna
Středověký meč a jeho části
čepel ostří hrot
meč raného středověku
jedenapůlruční meč galský meč
zakřivený tesák tesák dýka
Sečné zbraně. Nahoře vidíš různé typy středověkých sečných zbraní – některé jsou jednobřité, jiné dvoubřité.
bojová sekera dvoubřitá sekera
bojové kladivo
řemdih
Bodec zvaný šídlo dokázal proniknout skrz oka kroužkové zbroje.
Husita s cepem v boji s německým rytířem. Ten má na sobě celoplátovou zbroj.
kůsa – narovnaná kosa kropáč cep palcát
Sečné a úderové zbraně. Nahoře vidíš sečné a úderové zbraně. Bojové kladivo sloužilo k proražení protivníkova brnění.
Husité používali upravené zemědělské nářadí. Okovali cep na obilí, narovnali kosu, nebo pobili dřevo různými ostny.
záštita
Středověké mechanické střelné zbraně
Luk byl nejrozšířenější středověkou střelnou zbraní. Tato zbraň sloužila vojákům po celá staletí a znali ji již v době kamenné. Luk svým dostřelem, přesností a rychlostí střelby překonával palné zbraně na střelný prach ještě dlouho po jejich vzniku. Luky se v Evropě vyráběly z tisového, nebo jasanového dřeva. Luk musel mít dostatečnou sílu, aby šíp dosáhl požadovaného dostřelu a zároveň pronikl brněním nebo jiným cílem.
Dlouhý anglický luk
Je lepší kuše, nebo luk?
Lukostřelec s lukem z tisového dřeva. Takzvaný anglický dlouhý luk. Ten byl vyroben z jednoho kusu dřeva. Všimni si, jakými prsty voják luk natahuje.
Hlavní výhodou luku je mnohem rychlejší střelba. Nevýhodou je dlouhá doba výcviku lukostřelce a fyzická náročnost na napnutí luku.
Na přípravu vojáka s kuší je potřeba podstatně kratší doba. Pokud je kuše napínána mechanickým zařízením, mohou mít šipky větší dostřel a průraznost.
Středověká válečná kuše
končík pro uchycení tětivy zářez pro tětivu opeření tětiva
Kompozitní luky
Daleko kratší jsou kompozitní luky. Ty jsou vyrobeny nejméně ze tří vrstev, říkáme jim také vrstvené luky. Jsou u nich kombinovány materiály odolné tahu a stlačení. Kratší luky umožňovaly také střelbu z koní. Na obrázku vpravo vidíš mongolského válečníka v koženém brnění s destičkami.
Kuše jsou mechanické zbraně, ze kterých lze provádět mířenou střelbu. Jejich lučiště byla vyrobena nejprve ze dřeva a později z oceli. Z kuše mohl střílet i voják s menší fyzickou sílou. Šipky vystřelené z výkonné kuše snadno prostřelily i silné pláty brnění.
páka spouště socha
Janovan Na obrázku je italský kušijník s kuší s ocelovým lučištěm. V kabele má velké množství šipek. toulec
šipka ořech
ocelové lučiště omotávka
třmen tětiva
Řez kuší znázorňuje funkci mechanismu s takzvaným ořechem.
Při natahování kuše tětiva pootočila ořechem (obr. A). Ořech se zablokoval o část mechanismu a nepustil napnutou tětivu (obr. B).
Po stlačení páky spouště se ořech uvolnil, kolečko se otočilo a došlo k výstřelu.
šíp
ořech A
B pružina
spoušť
bandáž lučiště
krček
Jak se střílelo z luku a kuše
Napínání luku
Luk nemohl zůstat stále v napnutém stavu. Postupně by totiž zeslábl. Před bitvou jej bylo třeba napnout a nasadit tětivu. Na obrázku A vidíš, jak se dlouhý luk napínal.
Střelba
Ve skloněné poloze se šíp drážkou v jeho konci zacvakl do tětivy (obr. B). Pak se zvrátil do svislé polohy a střelec jej napnul, zamířil a šíp vypustil (obr. C).
Způsoby napínání kuše ruční napínání –nejjednodušší způsob pomocí háku na opasku
Angličtí lučištníci byli obávanou vojenskou silou středověké armády. Byli schopni zasypat nepřátelské jezdectvo mračny šípů. Vystřelený šíp ze silného luku dokázal prostřelit i silný plát brnění. Rychlost střelby byla mnohem větší než u kuše. Kuši nešlo napnout snadno jako luk. Každá kuše byla opatřena třmenem, do kterého voják strčil nohu a podržel jej u země. Potom ji mohl napnout některým ze způsobů na obrázcích vlevo.
Všimni si, jakými prsty se luk napíná. Na levé ruce má střelec koženou ochranu proti šlehnutí tětivy do paže. Na prstech natahujících tětivu měli lukostřelci návleky (které na obrázku nejsou zobrazeny).
Hradní kuše byly nejvýkonnější, tedy s největším dostřelem a průrazností. Na jejich napnutí se používal rumpál. To bylo ale zdlouhavé. Vojáka s rumpálem vidíš na obrázku výše. Je to ten úplně vpravo.
Jak se z kuše střílelo? Voják si zavěsil kuši za tětivu na hák na opasku, sešlápnutím na zem ji napnul (obr. A). Do drážky v soše na horní části vložil šipku (obr. B). Mířilo se přes křidélko šipky, pokud měla tři pera a hrot. Jestliže měla jen dvě, tak pohledem přes celou šipku. Po stlačení páky spouště došlo k výstřelu (obr. C).
pomocí tažné páky
S kuší se dalo mířit. pomocí rumpálu
Středověké obléhací stroje
Dobýt hrad, nebo středověké město nebylo snadné. Ani s početnou armádou by to bez důmyslných zařízení nebylo možné. Používaly se tedy stroje, kterými se středověcí válečníci inspirovali obléhací technikou používanou už v dobách antiky. Používala ji např. římská armáda už v době před naším letopočtem.
Obléhací věž bylo zařízení, které sloužilo k pokusům o zaútočení na posádku hradu ze stejné výšky, ve které se nacházeli obránci. Věž měla v přední části padací most, který se při útoku sklopil na hradby. Zezadu byl žebřík, po kterém vojáci stoupali do jednotlivých pater, která měla střílny, nebo až k padacímu mostu.
kamenný projektil ve vaku
kladky
namáhavé stažení ramene pomocí pák
Beranidlo Pomocí beranidla se snažili útočící vojáci prorazit bránu hradu. Na řetězech konstrukce byl zavěšen kmen stromu a na přední straně měl železnou hlavici. Vojáci přitlačili zařízení k bráně, kmenem pak kývali a snažili se bránu prorazit. Beranidlo bývalo opatřeno stříškou, která chránila obsluhu před střelami.
bedna naložená kameny
beranidlo
železná hlavice
Trebuchet byl velký obléhací prak. Fungoval na principu vahadla o různých délkách ramen. Do dřevěné krabice na kratším ramenu se dalo velké množství kamení. Delší rameno se pomocí kladek stáhlo a do vaku se naložila kamenná střela. Po uvolnění lana rameno vystřelilo střelu, která narážela do hradeb a bořila je.
rameno
Postav si velký funkční obléhací prak
spouštěcí mechanismus
Po odjištění spouštěcího zařízení došlo k vymrštění projektilu.
Na předchozích stranách jsi se dozvěděl
něco o obléhání hradů a o velkém obléhacím praku. Určitě bys chtěl mít vlastní obléhací stroj, jako je trebuchet. Nyní si ho můžeš postavit. Popros rodiče, nebo sourozence, ať ti s tím pomohou.
dvanáct dřevěných kolíčků
jednu špejli
jednu, nebo více gumiček
Špejli zalep do drážky po pružince, ta také zpevní konstrukci.
případně plastové víčko
vteřinové lepidlo
malou pilku
kuličky z alobalu
Jako střelivo se osvědčily kuličky vytvořené z alobalu. Úložiště pro střelu lze nahradit upraveným víčkem.
Kolíček nalep na stojku tak, aby šikmá plocha na jeho přední straně směřovala dopředu, podle obrázku. Druhou část opři o příčník rámu a také zalep. Špejli zalep do drážky po pružince.
příčník rámu
Část kolíčku nalepeného na rameno vytváří bezpečný prostor pro zaháknutí jedné, nebo více gumiček. Dobře střílí i s jednou.
vzpěry a jejich umístění
odpalovací zařízení
Nejprve rozeber kolíčky. 4 pružinky si ale nechej, budeš je potřebovat (obr. 1).
Slep si 4 dvojice kolíčků, 2 na část rámu a 2 na stojky (obr. 2).
pohled na prak zepředu
Podle obrázku 3 slep vrhací rameno praku.
Pozor! Musíš je slepit důkladně, při výstřelu dochází k nárazům. Na jeden konec poté přilep jen malou část z kolíčku.
Na hřebík navlékni rameno praku.
Pružinky z rozebraných kolíčků nevyhazuj, budeš je ještě potřebovat.
Dále si připrav spodní rám.
Na dvě slepené půlky kolíčků (obr. 2) nalep další dvě půlky kolíčků (obr. 1).
Nejtěžší budou stojky. Na ně budeš potřebovat 2 díly (obr. 2). K nim přilep části uříznuté z kolíčků. To ukazuje červený kroužek na obrázku vpravo.
Na horní část stojek zalep pružinky podle horního obrázku.
Stojky přilep do rámu tak, aby byly kolmé k jeho hraně. Spodní konec stojky usaď do žlábku v kolíčku a horní konec opři o příčku v rámu. Z vnitřní strany každé stojky nalep další dvě půlky kolíčků – tím stojky zpevníš. Tyto půlky kolíčků zároveň přilep i k rámu, aby celek lépe držel. Nakonec konstrukci ještě dodatečně zpevni dalšími půlkami kolíčků podle obrázku.
Hřebík tvořící osičku má průměr obdobný jako špejle.
Po sestavení pružinky zakápni vteřinovým lepidlem. Dřevěné rameno se otáčí kolem osičky ze hřebíku, nebo špejle.
Teď zbývá jen nasadit jednu, nebo více gumiček. To názorně ukazuje obrázek nahoře i vpravo.
Takto je při natažení nasazeno spouštěcí zařízení. Při zatažení za špejli dojde k uvolnění ramene a prak vystřelí. Kapsa je zhotovena také z částí kolíčků a špejle. Můžeš ji ale nahradit upraveným víčkem, jak vidíš na obrázku vpravo dole.
Zde vidíš konstrukci lůžka pro střelu.
1 2
Pokud si netroufáš na velký prak, ale přesto bys nějaký chtěl, můžeš si zhotovit jednodušší variantu podle obrázků 1–3. Lůžko pro střelu vytvoříš z upraveného víčka od minerálky. K pohonu budeš potřebovat asi pět gumiček. Při střílení podrž spodek rámu rukou (obr.4). Tohle zvládne určitě každý!
Nyní si vyrob odpalovací zařízení. Do další pružinky vlep kousek špejle. Na spodní část přivaž provázek podle toho, jak ti napovídá modré kolečko níže. Druhý konec provázku přivaž na zadní část příčky rámu – to zase vidíš na obrázku v zeleném kolečku. Pro jistotu přivázané provázky zakápni vteřinovým lepidlem.
