KENJI
Křičí. Křičí jen slova, zdá se. Jsou to jen slova. Ale křičí, křičí z plných plic, křičí, jako by strašlivě trpěla, až se zdá, že to snad přehání, a svým křikem způsobuje zkázu, jakou jsem si neuměl představit. Prostě jako by – implodovala. Nezdá se to skutečné. Věděl jsem, že Juliette má obrovskou sílu – a bylo mi jasné, že jsme dosud neobjevili hloubku jejích schopností – ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by dokázala něco takového. Něco takového: Strop praská. Po stěnách, po podlaze přecházejí seizmické vlny, až mi z toho drkotají zuby. Pod nohama se mi chvěje země. Lidé stojí jako přimražení na místě. Jak místnost, v níž se nacházejí, vibruje, všichni se třesou. Lustry na stropě se prudce kývají a zlověstně blikají. A pak, s posledním otřesem, se tři z těch obrovských lustrů utrhnou ze stropu a s rachotem se zřítí na podlahu. Všude kolem se rozletí skleněné střepy. Místnost přišla o polovinu světla. Obrovský prostor teď zalévá podivná zář a najednou je těžké rozeznat, co se děje. Podívám se na Juliette a vidím, jak s otevřenými ústy hledí před sebe, zkamenělá při pohledu na zkázu, kterou způsobila, a já si uvědomím, že už asi před minutou přestala křičet. Nemůže to ale vrátit zpátky. Svou energii už vyslala do světa a teď – Musí ji někam nasměrovat. Otřesy se s obnovenou silou šíří po prknech podlahy, trhají stěny, sedadla i lidi. Vlastně tomu nevěřím, dokud neuvidím krev. Na vteřinu to vypadá jako podvrh, všechna ta bezvládná těla s rozčísnutou hrudí na sedadlech. Zdá se to být zinscenované – jako špatný vtip, jako mizerné divadelní představení. Ale když spatřím tu krev, hustou a lepkavou, prosakující skrz oblečení 7
a čalounění, stékající po ztuhlých rukou, vím, že se z toho nikdy nevzpamatujeme. Juliette právě zavraždila šest set lidí najednou. Z toho se nikdy nezotavíme. Proderu se mezi tichými, omráčenými, stále dýchajícími těly svých přátel. Slyším Winstonův naléhavý vzlykot a Brendanovu klidnou, konejšivou odpověď, že ta rána není tak zlá, jak vypadá, že bude v pořádku, že už zažil horší věci a přežil je – A vím, že mou prioritou teď musí být Juliette. Když se k ní dostanu, strhnu ji do náruče a její studené, nereagující tělo mi připomene okamžik, kdy jsem ji našel, jak stojí nad Andersonem a míří mu pistolí na hruď. Byla tak vyděšená – tak překvapená – tím, co udělala, že sotva dokázala mluvit. Vypadala, jako by se v sobě někam ztratila – jako by si v mozku našla malou místnost a zamkla se tam. Chvíli trvalo, než se mi ji podařilo zase vylákat ven. Tenkrát ale nikoho nezabila. Snažím se, aby se trochu vzpamatovala, a prosím ji, aby se dala dohromady, aby si pospíšila do reality, do přítomného okamžiku. „Vím, že je to teď všechno šílené, ale potřebuju, aby ses probrala, J. Vzchop se. Vystup ze své hlavy. Musíme odsud vypadnout.“ Ani nemrkne. „Princezno, prosím,“ žadoním a lehce s ní zatřesu. „Musíme pryč – hned –“ Ale když se stále nehýbe, dojde mi, že mi nezbývá nic jiného než ji odtamtud odvléct. Začnu ji táhnout dozadu. Její bezvládné tělo je těžší, než jsem čekal, a vydá tichý, sípavý zvuk, který zní skoro jako vzlyk. Zachvátí mě strach. Kývnu na Castlea a ostatní, ať jdou, ať pokračují beze mě, ale když se rozhlédnu 8
ve snaze najít Warnera, uvědomím si, že ho nikde nevidím. To, co se stane pak, mi vyrazí dech. Místnost se nakloní. Zatmí se mi před očima, pak se mi zrak znovu vyjasní a ztmavne jen na okrajích a to vše v jediném, sotva vteřinu trvajícím okamžiku, který mi způsobí závrať. Cítím se vyvedený z rovnováhy. Zakopnu. A pak, najednou – Juliette byla pryč. Ne obrazně. Ale doslova. Je pryč. Zmizela. V jednu chvíli jsem ji držel v náruči a v další už objímám jen vzduch. Zamrkám a zatočím se dokola, přesvědčený, že asi přicházím o rozum, ale když se rozhlédnu po místnosti, vidím, jak se publikum začíná hýbat. Mají roztrhané košile a poškrábané tváře, ale nezdá se, že by někdo byl mrtvý. Místo toho začínají vstávat, zmatení, a jakmile se dají do pohybu, někdo do mě tvrdě strčí. Zvednu hlavu a uvidím Iana. Nadává, vybízí mě, ať se hnu, dokud ještě máme šanci. Snažím se ho odstrčit, snažím se mu říct, že jsme ztratili Juliette – že nikde nevidím Warnera – ale on mě neslyší, prostě mě strká dopředu, pryč z pódia, a když se šum davu promění v řev, vím, že nemám na výběr. Musím jít.
9
WARNER
„Já ho zabiju,“ zavrčí se zaťatými pěstičkami. „Já ho zabiju…“ „Ello, neblázni,“ napomenu ji a obrátím se k odchodu. „Jednou,“ pokračuje a rozběhne se za mnou, zatímco se jí v očích lesknou slzy. „Jestli ti nepřestane ubližovat, přísahám, že to udělám. Uvidíš.“ Vyprsknu smíchy. „To není vtipné!“ vykřikne. Otočím se k ní. „Mého tátu nemůže nikdo zabít. Jeho nejde zabít.“ „Každého jde zabít,“ namítne. Ignoruju ji. „Proč s tím tvoje máma nic nedělá?“ zeptá se a chytí mě za paži. Když se jí podívám do očí, vypadá jinak. Vyděšeně. „Proč ho nikdo nezastaví?“ Rány na mých zádech už nejsou čerstvé, ale stále mě bolí. Ella je jediná osoba, která o těch jizvách ví, která ví, co mi táta začal před dvěma lety v den mých narozenin dělat. Loni, když nás všechny rodiny přijely navštívit do Kalifornie, Ella vtrhla do mého pokoje, protože chtěla zjistit, kam se vypařily Emmaline a Nazeera, a přistihla mě, jak si v zrcadle prohlížím záda. Prosil jsem ji, ať nic neříká, ať nikomu neprozradí, co viděla. Rozplakala se a prohlásila, že to musíme někomu povědět, že to řekne své mámě, a já jsem opáčil: „Jestli to povíš mámě, bude to ještě horší. Prosím, nikomu nic neříkej, ano? On už to neudělá.“ Ale udělal to znovu. A měl ještě větší vztek. Sdělil mi, že je mi sedm let a že jsem na pláč už moc starý. „Musíme něco udělat,“ naléhá a trochu se jí přitom chvěje hlas. Po tváři jí stéká další slza a ona si ji rychle otře. „Musíme to někomu říct.“ „Přestaň,“ pronesu. „Už o tom nechci mluvit.“ „Ale –“ „Ello. Prosím.“ „Ne, musíme –“ 13
„Ello,“ přeruším ji. „Myslím, že s mou mámou něco není v pořádku.“ Zklamaně skloní hlavu. Její vztek vyprchá. „Cože?“ Už týdny jsem se ta slova bál vyslovit nahlas, aby se moje obavy nestaly skutečností. I teď cítím, jak se mi zrychluje tep. „Co tím chceš říct?“ zeptá se. „Co je s ní?“ „Je… nemocná.“ Ella na mě zamrká. Zmateně. „Jestli je nemocná, vyléčíme ji. Moji rodiče ji vyléčí. Jsou tak chytří. Dokážou dát do pořádku cokoli. Určitě vyléčí i tvou mámu.“ Zavrtím hlavou, srdce mi teď buší tak, že mi tluče v uších. „Ne, Ello, ty to nechápeš – myslím, že –“ „Co?“ Chytí mě za ruku. Stiskne ji. „Co se děje?“ „Myslím, že ji táta zabíjí.“
14
KENJI
Všichni se dáme na útěk. Základna odsud není daleko, a tak je pro nás nejvhodnější, když cestu zvládneme pěšky. Ale v momentě, kdy se octneme na volném prostranství, se naše skupina – já, Castle, Winston, zraněný Brendan, Ian a Alia – stane neviditelnou. Někdo směrem ke mně vydechne vděčné poděkování, ale já s tím nemám nic společného. Zatnu pěsti. Nazeera. Ty poslední dny s ní mi pěkně zamotaly hlavu. Nikdy jsem jí neměl věřit. Nejdřív mě nenávidí, pak mě nenávidí ještě víc a poté se najednou rozhodne, že nejsem kretén, a chce se se mnou spřátelit? Nemůžu uvěřit, že jsem jí na to skočil. Nemůžu uvěřit, že jsem takový idiot. Celou dobu si se mnou hrála. Ta holka se prostě zničehonic objeví, záhadně napodobí mou nadpřirozenou schopnost a pak – zrovna když předstírá, že je Juliettina nejlepší kamarádka – nás přepadnou na sympoziu a Juliette málem zavraždí šest set lidí? To ne. To je blbost. Není možné, aby to byla jen náhoda. Juliette se toho sympozia zúčastnila, protože ji k tomu Nazeera vybídla. Přesvědčila ji, že je to správné rozhodnutí. A pak, pět vteřin předtím, než Brendana postřelili, mi Nazeera řekne, ať uteču? Oznámí mi, že máme stejné schopnosti? Blbost. Nemůžu uvěřit, že jsem se nechal oblbnout hezkou tvářičkou. Měl jsem věřit Warnerovi, když mi řekl, že Nazeera něco skrývá. Warner. Bože. Ani nevím, co se s ním stalo. Sotva se vrátíme na základnu, naše neviditelnost pomine. Nevím jistě, zda to znamená, že Nazeera šla jinudy, ale 17
nemůžeme zpomalit natolik, abychom to zjistili. Rychle nad naším týmem vytvořím novou vrstvu neviditelnosti. Budu ji muset udržet tak dlouho, abychom se všichni dostali do bezpečí. Návrat na základnu přitom není jeho dostatečnou zárukou. Vojáci budou mít spoustu otázek a já právě teď nemám odpovědi, které potřebují slyšet. Budou naštvaní. Jako skupina se vydáme do patnáctého patra, do našeho domova na základně v Sektoru 45. Teprve nedávno byla pod Warnerovým dohledem dokončena jeho přestavba. Pro naše nové velitelství nechal vyklidit celé nejvyšší patro, ale sotva jsme se tam stačili zabydlet, všechno šlo do háje. Nechci na to ani pomyslet, ještě ne. Je mi z toho špatně od žaludku. Jakmile se shromáždíme v naší největší společenské míst nosti, spočítám přítomné. Jsou tu všichni členové Bodu Omega, kteří přežili. Objeví se i Adam a James, aby zjistili, co se stalo, a Sonya se Sarou zůstanou jen tak dlouho, aby shromáždily informace, načež odvezou Brendana na ošetřovnu. Winston se záhy vytratí za nimi. Juliette a Warner se neukážou. Všichni se rychle svěříme s vlastní verzí toho, co jsme právě viděli. Netrvá dlouho a potvrdí se, že jsme všichni byli svědky v podstatě téhož: krve, chaosu, zavražděných těl a pak – o něco méně krvavé verze téhož. Nikdo se nezdá být tím zvráceným zvratem událostí tak překvapený jako já, protože, podle Iana, „když se podivné nadpřirozené věci dějí téměř pořád, nejsou nakonec vůbec podivné“. Jedno je ovšem nejdůležitější: Nikdo neviděl, co se stalo s Warnerem a Juliette. Nikdo kromě mě. Pár vteřin na sebe všichni zíráme. Srdce mi buší jako splašené. 18
Mám pocit, jako bych hořel vzteky, jako by mě spalovalo pobouření. Popření. Alia promluví jako první. „Nemyslíš, že jsou mrtví, že ne?“ Ian vyhrkne: „Pravděpodobně.“ Vyskočím na nohy. „ZMLKNI. Nejsou mrtví.“ „Jak si tím můžeš být jistý?“ zeptá se Adam. „Kdyby byli mrtví, věděl bych to.“ „Cože? Jak bys –“ „Prostě bych to věděl, jasné?“ přeruším ho. „Věděl bych to. Nejsou mrtví.“ Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil. „Nebudeme panikařit,“ vyslovím co nejklidněji. „Musí existovat nějaké logické vysvětlení. Lidé přece jen tak nezmizí, že ne?“ Všichni na mě zírají. „Chápete přece, co tím myslím,“ odseknu podrážděně. „Všichni víme, že Juliette a Warner by spolu jen tak neutekli. Před sympoziem spolu ani nemluvili. Takže je s největší pravděpodobností někdo unesl.“ Odmlčím se. Znovu se rozhlédnu. „Že jo?“ „Nebo jsou mrtví,“ prohodí Ian. „Jestli to budeš pořád opakovat, Sanchezi, přísahám, že dneska v noci tu vážně někdo umře.“ Ian si hluboce povzdechne. „Poslyš, nechci znít jako naprostý idiot. Vím, že jste si hodně blízcí. Ale buďme realističtí: s námi ostatními si moc blízcí nebyli. Možná že právě proto mě to až tak nevzrušuje, ale taky na to díky tomu pohlížím mnohem vyrovnaněji.“ Počká a dá mi šanci odpovědět. Neodpovím. Ian si znovu povzdechne. „Jen říkám, že možná právě teď dovoluješ svým emocím zastínit tvůj zdravý úsudek. Vím, 19
že nechceš, aby byli mrtví, ale pravděpodobnost, že už nejsou mezi živými, je fakt velká. Warner zradil Obnovu. Divím se, že se ho nepokusili zabít už dřív. A Juliette – no, to je přece jasné, ne? Zavraždila Andersona a prohlásila se za vládkyni Severní Ameriky.“ Povytáhne obočí. „Ti dva měli na zádech terč už celé měsíce.“ Zatnu zuby. Uvolním je. Zase je zatnu. „Takže,“ pokračuje Ian tiše. „Musíme to řešit chytře. Jestli jsou mrtví, je třeba přemýšlet o dalších krocích. Kam půjdeme?“ „Počkej – co tím chceš říct?“ zeptá se Adam a nakloní se dopředu. „O jakých dalších krocích to mluvíš? Myslíš, že musíme odejít?“ „Myslím, že bez Warnera a Juliette tu nejsme v bezpečí.“ Lily vezme Iana za ruku, aby mu vyjádřila emocionální podporu, což ve mně vyvolá násilné pocity. „Vojáci přísahali věrnost právě těm dvěma – zejména Juliette. Nevím jistě, zda by nás bez ní následovali.“ „A pokud Obnova nechala Juliette zavraždit,“ dodá Ian, „je to nejspíš teprve začátek. Každou chvíli si přijdou vzít zpátky Sektor 45. Jestli chceme přežít, je naší největší šancí zvážit, co je pro náš tým nejlepší. Jelikož jsme zjevně další na řadě, myslím, že bychom měli zmizet. Brzy.“ Odmlčí se. „Možná dokonce už dnes v noci.“ „Kámo, zbláznil ses?“ Až příliš prudce se sesunu na židli a mám chuť se rozkřiknout. „Nemůžeme jen tak zmizet. Musíme je hledat. Musíme naplánovat záchrannou misi. Hned teď!“ Všichni na mě jen zírají. Jako bych to byl já, kdo přišel o rozum. „Castle, pane?“ řeknu a marně se snažím, aby v mém hlase nezazněl ostrý tón. „Chcete se k tomu vyjádřit?“ 20
Ale Castle se ještě hlouběji zaboří do křesla. Zírá nahoru, na strop, do prázdna. Vypadá otřeseně. Nemám čas se tím zabývat. „Kenji,“ osloví mě Alia mírně. „Je mi líto, ale Ian má pravdu. Myslím, že už tu nejsme v bezpečí.“ „Neodejdeme,“ vyhrkneme současně Adam i já. Překvapeně se otočím. Zasáhne mě mohutná vlna naděje. Možná k Juliette cítí víc, než dává najevo. Třeba nás Adam všechny překvapí. Snad se konečně přestane schovávat a nebude se dál krčit v pozadí. Možná, pomyslím si, je Adam zpátky. „Děkuju,“ prohlásím a ukážu na něj gestem, které všem říká: Vidíte? Tohle je oddanost. „James a já už nebudeme utíkat,“ promluví Adam s chladem v očích. „Pochopím, když se vy ostatní rozhodnete odejít, ale James a já tady zůstaneme. Byl jsem voják Sektoru 45. Žil jsem na téhle základně. Snad získám imunitu.“ Zamračím se. „Ale –“ „James a já nikam neodejdeme,“ pronese Adam. Hlasitě. Odhodlaně. „Klidně plánujte, ale bez nás. Stejně už musíme jít.“ Adam vstane a otočí se k bratrovi. „Je čas jít spát.“ James upře oči na podlahu. „Jamesi,“ vybídne ho Adam s jemným varováním v hlase. „Chci tu zůstat a poslouchat,“ namítne James a překříží si paže na hrudi. „Můžeš jít spát beze mě.“ „Jamesi –“ „Ale já mám teorii,“ promluví desetiletý chlapec. Slovo „teorie“ vysloví, jako by pro něj bylo úplně nové, jako by to byl zajímavý zvuk v jeho ústech. „A chci se o ni podělit s Kenjim.“ Adam vypadá tak strnule, že mě to napětí v jeho ramenou stresuje. Myslím, že jsem mu nevěnoval dostatek pozornosti, protože mi až teď došlo, že vypadá hůř než jen unaveně. 21
Vypadá vyčerpaně. Jako by se mohl každou chvíli sesypat, zlomit se. James z druhé strany místnosti zachytí můj pohled. Oči má kulaté a dychtivé. Vzdychnu. „Jakou máš teorii, mladý muži?“ Jamesovi se rozjasní tvář. „Jen mě napadlo, jestli celé to předstírané vraždění nesloužilo jen k odvedení pozornosti.“ Povytáhnu obočí. „Jako kdyby někdo chtěl unést Warnera a Juliette,“ zamyslí se James nahlas. „Víš? Jak jsi mi to kdysi řekl. Vyvolat takovou scénu by bylo perfektní odvrácení pozornosti, ne?“ „No. Jo,“ zamručím a svraštím čelo. „ Asi jo. Ale proč by Obnova potřebovala odvádět pozornost? Kdy se tajili tím, o co jim jde? Kdyby chtěli ostatní vrchní velitelé unést Juliette nebo Warnera, neobjevili by se tu prostě s podělanou hromadou vojáků a nevzali si, co chtějí?“ „Pozor na jazyk,“ okřikne mě Adam pobouřeně. „Omlouvám se. Jamesi, vyškrtni si slovo ,podělanou‘ ze záznamu.“ Adam zavrtí hlavou. Tváří se, jako by mě chtěl uškrtit. Ale James se usmívá a to je vlastně to jediné, na čem záleží. „Ne. Nemyslím si, že by sem takhle vtrhli, ne s tolika vojáky,“ opáčí James a jeho modré oči se rozzáří. „Ne, pokud mají něco, co chtějí tajit.“ „Myslíš, že něco tají?“ ozve se Lily. „Před námi?“ „Nevím,“ pokrčí James rameny. „Lidé tají spoustu věcí.“ Při těch slovech letmo pohlédne na Adama. Ten jeho pohled způsobí, že se mi srdce rozbuší úzkostí. Chystám se odpovědět, ale Lily mě předběhne. „No, je to možné,“ pronese zadumaně. „Ale Obnově nikdy nešlo o zachování zdání. Už dávno přestali předstírat, že jim 22
záleží na názoru veřejnosti. Kosí lidi na ulici jen proto, že se jim chce. Nemyslím si, že by se obtěžovali s tím, aby před námi něco skrývali. Castle se nahlas zasměje a my se všichni otočíme a upřeme na něj oči. Když konečně vidím, že reaguje, uleví se mi, ale pořád vypadá, jako by byl ztracený v myšlenkách. Jako by se zlobil. A já jsem ho rozzlobeného ještě nikdy nespatřil. „Tají před námi spoustu věcí,“ promluví ostrým tónem. „A nejen před námi, ale i před sebou navzájem.“ Po dlouhém, hlubokém nádechu se konečně postaví na nohy. Opatrně se usměje na desetiletého kluka v místnosti. „Jamesi, jsi vskutku hlavička.“ „Děkuju,“ zamumlá James a mrkne na něj. „Castle, pane?“ oslovím ho a můj hlas zní tvrději, než jsem chtěl. „Mohl byste nám prosím říct, co se to sakra děje? Vy něco víte?“ Castle si povzdechne. Přejede si dlaní po strništi na bradě. „Dobře, Nazeero,“ prohlásí a otočí se k nicotě, jako by mluvil s duchem. „Pokračuj.“ Když se Nazeera objeví jakoby odnikud, nejsem jediný, kdo je naštvaný. Dobře, možná jsem jediný, kdo je naštvaný. Ale všechny ostatní to přinejmenším překvapí. Zírají na ni, na sebe navzájem a pak se všichni – všichni – otočí a podívají se na mě. „Kámo, ty jsi o tom věděl?“ zeptá se Ian. Zamračím se. Schopnost stát se neviditelným je moje věc. Moje věc, sakra. Nikdo nikdy neřekl, že se o ni musím s někým dělit. Zvlášť ne s někým jako Nazeera, lhářkou, manipulátorkou – Nádhernou. Nádhernou lidskou bytostí. Zatraceně. 23
Otočím se a upřeně se zahledím do zdi. Už mě nesmí dál rozptylovat. Ví, že se mi líbí – moje zamilovanost je nejspíš zřejmá každému v okruhu deseti kilometrů, aspoň podle Castlea – a ona zjevně využívá mou hloupost ve svůj prospěch. Chytré. Tu taktiku respektuju. To ale taky znamená, že musím být ve střehu, když je poblíž. Už na ni nesmím zírat. Už o ní nesmím snít. Už nesmím přemýšlet o tom, jak vypadala, když se usmívala. Nebo o tom, jak se smála, jako by to myslela vážně, tu samou noc, kdy na mě křičela, zatímco jsem jí pokládal samé rozumné otázky. Což, mimochodem – Nemyslím si, že jsem byl blázen, když jsem se nahlas divil, jak může dcera vrchního velitele bez potíží nosit nepovolený šátek. Později mi svěřila, že nosí šátek symbolicky, jen občas, že si nemůže dovolit nosit ho pořád, protože to vážně není povoleno. Ale když jsem na to poukázal, dala mi co proto. A pak se do mě ještě pustila, protože jsem z toho byl zmatený. Pořád jsem zmatený. Teď si vlasy taky nezakrývá, ale zdá se, že si toho nikdo jiný nevšiml. Možná ji takhle už viděli. Třeba s ní všichni kromě mě ten rozhovor už vedli, už slyšeli její příběh o tom, že jej nosí jen symbolicky a jen občas. Nelegálně, když to její táta nevidí. „Kenji,“ osloví mě a její hlas je tak ostrý, že zvednu hlavu a upřeně se na ni zadívám, přestože jsem si velmi důrazně přikázal, abych se koukal jen na zeď a nikam jinam. Stačí pouhé dvě vteřiny očního kontaktu a mně znovu poskočí srdce. Ty rty. Ty oči. „Jo?“ Překřížím paže. Vypadá překvapeně, jako by nečekala, že budu naštvaný, ale mně je to jedno. Měla by vědět, že jsem naštvaný. Chci, aby věděla, že být neviditelný je moje parketa. Že si uvědomuju, 24
jak jsem malicherný, a je mi to fuk. Navíc jí nevěřím. A taky, co je to s těmi dětmi vrchních velitelů, že všechny vypadají tak úchvatně? Skoro jako by to udělali schválně, jako by ty děti vytvořili ve zkumavkách nebo jak. Zavrtím hlavou, abych si ji pročistil. Nazeera opatrně řekne: „Opravdu si myslím, že by ses kvůli tomu měl posadit.“ „To je v pohodě.“ Zamračí se. Na vteřinu se zatváří skoro uraženě, ale než z toho stihnu mít špatný pocit, pokrčí rameny. Odvrátí se. A to, co nám pak poví, mě málem dostane do kolen.
25