PŘED K A PITOLA
V NÍZ SE UKAZUJE, ZE TENTO PRÍBEH POTREBUJE
ÚVOD JAKO SŮL
Ne všechny děti byly vždycky malé a ne všechny děti byly na počátku jen dětmi. Kdo tomu nevěří, měl by se zeptat Toma Králíka. Proč zrovna jeho? Hned zkraje si musíme povědět, že právě Tom Králík uměl už odmala číst, psát i počítat a vlastně věděl úplně všechno. Podobně jako hodně ostatních dětí. Jenomže ony to brzy potom, co přišly na svět, v jedné nestřežené chvilce zapomněly. A musely se všechno naučit znovu. Zapomněly také, proč tu jsou a co je čeká. Ve škole se pak styděly před paní učitelkou říct to, na co si jen matně vzpomínaly. Tom Králík to za ně vyslovil hned poprvé, když usedl do své pověstné poslední školní lavice označené vyrytými
dvěma mořskými hady a zavěšenou kotvou. Když paní učitelka kladla různé všetečné otázky a vysvětlovala, co je škola naučí, hodil svižně nohy nahoru na lavici a prohlásil: „Tohle všechno my dávno víme, jenomže jsme to momentálně zapomněli. Stačí nám se dvakrát třikrát vyspat pozpátku a budeme to mít v hlavě jedna dvě.“ A hned šel sám příkladem a zdřímnul si.
Tom Králík si rád pamatoval. Na rozdíl od ostatních dětí, které stále myslí dopředu. Pořád se na něco těší a nemohou se toho dočkat. Strachují se, aby jim nic budoucího neuteklo, a pořád zapomínají. Stále si říkají: ještě dvakrát se vyspíme a přijdou Vánoce, ještě desetkrát se vyspíme a pojedeme k babičce, ještě patnáctkrát se vyspíme a půjdeme do školy, ještě sedmtisíckrát se vyspíme a budeme dospělí. Spí, zdají se jim sny, ale i ty sny jsou dopředu. Je v nich příští škola, vzdálené prázdniny, budoucí sáňkovačky nebo plavby po řece, zítřejší setkání. Je v nich to, co bude, a děti spí a spí. A když dospějí, spí ještě hlouběji. Probudí se a nepamatují si už vůbec nic. Ještě pětadvacettisíckrát se vyspí a jsou staří.
Kdo si ale všechno podstatné pamatoval, byl Tomáš Králík. I to, že byl průvodcem na tajemném souostroví Golorgo, hlavním plánovačem složitého systému krtčích děr v podzemní říši, pavoukolezcem cídícím okenní římsy na mrakodrapech nebo
neohroženým ohýbačem sosáků zlých moskytů v komáří kolonii.
Od doby našeho příběhu se přihodila spousta nesporně velmi zajímavých věcí. Na Zemi přibylo nejméně deset tisíc kráčejících jeřábů, sto padesát milionů obyvatel planety začalo nosit čepici otočenou kšiltem dozadu, hranice nejbližší galaxie překročila zemská sonda s poselstvím „Ha, ha, tu jsme!“ a na internetu se zjevila digitální verze B celého světa, protože verze A už přestala vyhovovat. Přesto mnozí to, co po Tomově objevení následovalo, mají ještě v dobré paměti. Celý následující rok je totiž překvapovala podivná znamení. Zima byla ten rok úporná a na oknech se tvořily nádherné, nikdy nevídané mrazivé květy, spletité a oslnivé obrazce. Už v máji pak dozrávala jablka velká jako dětská hlava, v létě přiletěli místo čápů pelikáni a na podzim lidé slyšeli z místních elektrických transformátorů divné hlasy, které je prý okřikovaly: „Pssst!“
A my jsme tady od toho, abychom osvětlili situaci kolem příchodu Toma Králíka. A pokusili se naznačit, kdo v tom celém měl prsty. Samozřejmě že to mohl být jedině on sám. Podle hodnověrných pramenů se to stalo přibližně takto:
1 . K A P ITOLA
JAK SE OBJEVIL TOM KRÁLÍK
A CO Z TOHO VZESLO
PRO PODBABOVY
Uprostřed všech zemí se rozkládá krajina Čehý-Hot. A přímo v jejím středu, těsně vedle velkého města na klikaté řece zvaného Dobré Město nad Dobrou, leží vesnice pojmenovaná příznačně – Prostředek. Jen kdybychom se k zemi snášeli jako ptáci a kroužili nad krajem stále níž s dravčí soustavností, rozeznali bychom vedle šedivého koláče města v husté zeleni skrytou tu malou vesnici. Ano, je to právě ona, prostředek všeho. A my bychom se tedy nemohli snést přesněji a do vhodnějšího místa. Stejně jako Tom. Jak víme, lidé jsou stále nespokojená stvoření, venkovští směřují do města a městští lidé osidlují venkov a tak stále dokolečka. To platilo i pro dvo-
jici důležitou pro náš příběh. Městský revizor pan
Podbaba a městská úřednice paní Podbabová byli už v důchodu a děti jim odrostly, když se rozhodli usadit se na vesnici, kde se narodili. Jistě vás napadne, že jméno té vsi znělo Prostředek.
Podbabová každý den vymetla světnice a pak sedla k oknu a chvíli se místo na televizi dívala na zurčící potok pod domem a na šelestící mladé olše se stříbřitými pramínky listů za ním. Pak přichystala pro manžela velký hrnek s řídkou kávou, do
které si on celé dlouhé minuty lámal kousky z krajíce chleba a srkavě ji pil. Podbaba potom odmetl ze zápraží listí nebo sníh a měl vystaráno až do doby, kdy šel pro nákupy. Občas vyřezal z měkkého dřeva ženě vařečku nebo kvedlačku nebo opravil špruncli žebříku či upevnil okap. Neměli se zkrátka kromě domu o co starat, tak se rozhodli, že začnou chovat domácí zvířata. Koupili párek kůzlat, soused jim daroval psa, ujali se zatoulané kočky a zřídili si pýchu usedlosti: plnou králíkárnu, jak oni říkali, ušatých mycáků.
Po chovatelsku belgických obrů.
Podbabovi totiž toužili po něčem teple blízkém a mluvili hořce o vlastních dětech, které na ně zapomněly. Na návštěvu už léta nepřijížděly a oba jako staromilci odmítali mluvit s nimi přes nějaký virtuální telemost. Starý revizor k tomu dodával, že nejsou žádná telata na mostě, a co je virtuální, nevěděl. Měli tak jenom ty králíky, mladé kozičky, psa a nějaké kočky, které chodily k plné misce u jejich domu. To jim ale mělo stačit?
Bývalý revizor Podbaba teď každé ráno brzo vstával a srpem nasekal pro mycáky na zahradě tučné, vláhou nalité pampeliškové lupeny smíchané s čerstvou travou a ve vonící nůši to dovlekl
za dům. Jednou rukou otevíral kotec po kotci, odstrkoval srstnatá
těla dupavých zvířat a nahazoval jim sekačku dovnitř. Jeho žena vypustila kozlata do travnatého výběhu a kolem nohou jí poskakoval pes Štěk, který halasným štěkotem oznamoval, že chrání dům. Tak jim zdánlivě spokojeně ubíhal den za dnem ve sluncem prozářené krajině Prostředku. Jednoho rána při krmení však revizor Podbaba pootevřel pletivem opatřená dvířka u nejprostornějšího kotce a podivil se. Žádná ze samic nebyla březí, ale uvnitř poletovala spousta jemného chmýří z králičích kožichů. A něco tu přebývalo. Hospodář počítá a počítá. Skutečně, jeden králík je tu navíc. Nahlédl tedy pozorně hlouběji do králíkárny a jeho překvapení přešlo v úžas. Mezi třemi mohutnými samicemi belgických výstavních kusů ležel další přírůstek. A ony jako by ho zahřívaly. Byl přitom větší a i trochu jiný. Podbaba rozhrnul dupající hradbu, která se jen neochotně rozestupovala. Pomalu vytáhl ven chlupaté tělíčko.
„Ale vždyť je to chlapeček,“ vykřikl, protože tělíčko mělo zřetelně lidské a hlavně chlapečkovské rysy, jestli víte, co tím myslím. Jemně si ho položil do náruče a nesl ho do chalupy. Paní Podbabová se nejprve lekla, jenomže to podivné děťátko na ni zakoulelo hřejivýma hnědýma očkama a jejich pohled byl tak přívětivý, očekávající a zároveň zkoumavý, že užasle otevřela pusu. Pak se na zvláštní chlupaťoučké stvoření ulekaně usmála. V zarostlé tvářičce, kde mezi fousky zářily temné oči, to zacukalo, pusinka se roztáhla a zvířátko-chlapeček se také usmálo. Pak do Podbabů praštil blesk. Nejprve tomu sami ani nevěřili. Pusinka se totiž znovu otevřela a řekla: „Tak.“ Nic víc. Trošku skřehotavě, ale přece jen pevně. Jenom to jediné slovo. A vzápětí ho spokojeně zopakovala: „Tak!“
Trochu tu bytůstku umyli. Trochu vykartáčovali.
A hned byl stůl plný chomáčů. Paní Podbabová brala jako povinnost zbavit ho té nepatřičné srsti.
A tak ho poctivě drhla kartáčem a chlapeček ležel klidně a zvídavě, až se jeho tělíčko postupně objevilo ve své růžové nahotě. Ještě mu vytrhali zbytek vousků z tvářičky, nebolelo to, pouštěly samy. Pak mu vytáhli zbylé dlouhé chlupy ze hřbítku a boků, přiložili uši k týlu – a byl to docela pěkný hoch. A na svůj věk podivuhodně hodný a samostatný. Ani nezaplakal. Byli z toho úplně u vytržení. Tvoreček jen rozkládal kolem sebe ručkama a obracel hlavu hned
sem, hned tam, koulel očiskama a hlavně – rostl.
Cože, ještě další překvapení? Nakonec zcela vyjevení Podbabovi nad všemi těmi zvláštnostmi jen rezignovaně kroutili hlavami. Když zjistili, že se chlapeček-zvířátko nějak podivně natahuje, přeložili ho z vystlaného prádelního koše do postýlky odložené na půdě. Jenomže chlapec rostl dál, rostl celý zbytek dne i další den. Poctivě, i když s užaslou nedůvěrou, ho krmili mlékem z láhve s dudlíkem a on jim za ty dva dny úplně vyrostl. Nakonec se posadil na židli, kterou mu přinesli, a laškovně kýval nohama a velkou hlavou.
„Jak mu budeme říkat, mámo?“ zeptal se Podbaba s kruhy pod očima, nevyspalý od ustavičného krmení, a otřel si opocené čelo.
Paní Podbabová pokrčila rameny. „Já nevím, to máš přece těžký.“
A tak mu dali jméno Tomáš, protože paní Podbabová pořád říkala „to máš tak a tak“ a pan Podbaba, když krmil zvířata, je neustále oslovoval „tu máš“ a všechna zvířátka pro něj byla Tumášové. A tak se z neznámého chlapečka najednou stal Tomík nebo Tumík. Zkrátka Tom. A protože ho našli v králíkárně, začali mu říkat Tomáš Králík.
Všichni v okolí samozřejmě věděli, že děti už mít nemohou a že paní Podbabová nebyla v žádné porodnici nejméně třicet let, takže museli s pravdou ven. Do týdne nahlásili Tomáše na místním úřadu
jako odložené dítě, které nalezli za vrátky a ujali se ho.
Na matrice v Dobrém Městě podezíravě zkoumali jeho velké přední zuby – lopaty, které po nich chňaply – i chlupaťoučká dlouhá ušiska, upomínky jeho zvláštního původu. Když jim pan Podbaba podstrčil láhev dobře pálené domácí slivovice, prohlásili, že si vše ještě ověří a znovu si je pozvou.
Ano, ty uši, v budoucnosti tak význačné a slavné, vzbuzovaly hned od prvních dnů zaslouženou pozornost. Kolikrát se je paní Podbabová snažila Tomovi skrývat pod jeho čepicí, jenomže dýnko čapky vždycky nějak nadzvedly. Postupně, jak Tom Králík ještě rostl, naštěstí ušiska ztrácela na své dominantnosti. Nakonec byl Tom jenom chlapcem s trochu chlupatějšími ušními boltci. Ale zatím se Podbabovi o svého chlapečka tak báli, že si zakázali s ním byť jen vycházet před dům. Všechno na ně bylo příliš rychlé a neobvyklé.
Jenomže mezi sousedy se brzy rozkřiklo, jakého že divného tvora si Podbabovi na své stáří pořídili. V hospodě Na Součku se to stalo pravidelným tématem dne. Začalo se mluvit o únosu, nebo dokonce vydírání či o pokusech na dětech, což potvrzovala sousedka Bradáčová, která přes okno a své silné brýle zvláštní chlupaťoučké Tomovo tělíčko nakonec stejně uviděla. Jednoho večera krátce nato zazvonila před dveřmi Podbabových dvojice policistů.
Velmi rázně si vynutila vstup dovnitř s povolením k domovní prohlídce. Policisté vrazili do pokoje, kde v posteli ležel spící Tom Králík, a na místě podrobili Podbabovy křížovému výslechu. Nakonec
si Toma vyfotografovali, ten se při zablesknutí nespokojeně vzbudil a začal stříhat ušima. Podbabovi pak museli na místě vyplnit žádost o ponechání nalezence v pěstounské péči. Samozřejmě, zdůraznili policisté, jestliže se někdo o dítě přihlásí, musí ho
ihned vrátit. Ale kdopak by chtěl takové chlupaté, umouněné dítě, mínil jeden z orgánů.
Uběhlo dalších pár dnů, během nichž Tom rostl jako z vody. Už vstával dříve než Podbabovi, otevíral dveře do ložnice, halasně je budil a zpíval jim jednoduchý popěvek. Bývalý revizor ho po zralé úvaze označil za Králičí píseň. Zněl nějak podobně jako: „Ty, ty, ty! Cupy dup, dupy dup, kdo to jde, hned tu je. Ty, ty, ty! Cupy dup, dupy dup, chroupejte, co tu je…“ a tak pořád dokola. To, že začal tak brzo plynně mluvit, jim už ani nepřišlo.
Pak zazvonil u Podbabů telefon. Jakýsi důležitý úřední hlas jim oznamoval, že je navštíví sociální pracovnice z místního odboru péče o dítě. Bude k nim chodit každý týden kontrolovat čistotu jejich obydlí a úroveň výchovy, dokud dítě nevyroste. Když paní Podbabová řekla, že už vyrostlo, na druhém konci drátu byla chvíli pauza a potom si úředník trval na svém – dítě, jak bylo zjištěno, je čerstvě narozené, a proto nejsou žerty namístě. Paní Podbabová ale tvrdila, že se přesto z ničehož nic předevčírem samo rozešlo a od té doby jim chodí. Přísný hlas odvětil, že děti nejsou žádné natahovací hodinky a že si na ně posvítí, načež muž zavěsil.
O pár dní později se u dveří Podbabových ozvalo několik rezolutních zazvonění. Hned věděli, kolik uhodilo. Suchá a nervózně podupávající pracovnice se představila jako Roubalová, odstrčila paní
Podbabovou ode dveří a vtrhla dovnitř. Ani se nezabývala dotazem, kde Tom je, a ihned začala kroužit stavením. Dívala se pod otoman a postel, jestli tam nezametají špínu, zkoušela otáčet kohoutkem, jestli mají teplou vodu, a otevírala jim lednici, zdali nezeje prázdnotou. Pak ochutnala trochu z oběda, který se právě připravoval, vsunula do polévky lakmusový papírek, jestli není příliš kyselá, a nespokojeně vyjekla. Marně paní Podbabová vysvětlovala, že jde o zelňačku, jejich nalezencem zbožňovanou. Pak Roubalová vytáhla poznámkový blok, prováděla úkony a odškrtávala si bod za bodem. Postupně změřila teplotu v pokoji, hloubku sklepa, vůni na záchodě, zapsala si počet květin v domku, kyselost vody, počet much na mucholapce, obsah pastí na myši, velikost sousedovic psa, který běžel náhodou kolem, suchost křížal na lískách v komoře, otírala prstem police, jestli alespoň tam není prach. Ona přímo nesnášela jakoukoliv špínu a ve své bělostné koupelně byť jen spadlý vlas. Pan Podbaba si musel svléci kalhoty, jestli má čisté spodní prádlo, a paní Podbabová ukázat ruce, jsou-li umyté a se zastřiženými nehty. Potom teprve úřednice vrazila do pokoje, kde spal Tom Králík. Rostl tak rychle, že z dětské šprunclíčkové postýlky, kterou stáhli Podbabovi z půdy, mu už vykukovaly nohy. Sociální pracovnice ho několikrát s velkou námahou převrátila na bok a na záda
a zkoušela, jestli není mokrý. Tom jenom nespokojeně zavrkal. Roubalová prohlásila, že tak velké dítě vzhledem k věku ještě neviděla a připadá jí, že těžkne každou chvílí. A když pan Podbaba nerozvážně a po pravdě dodal, že ho našli mezi belgickými obry, přísně se ptala, jestli ho nekrmí sečkou a zdali nemá nadýmání, protože jeho bříško je příliš objemné. Upozornila je, že si na ně skutečně dá pozor. S takhle zvláštním případem se ještě nesetkala.
„A ty tvoje chloupky bych odstranila jedna dvě,“ řekla do ještě mírně ochlupené Králíkovy tvářičky.
Ona totiž se všemi chlupy nebo chloupky, zvláště na nohou, vždycky udělala rázný konec. Vyholila si své nohy doběla a představovala si, že kdyby měla tu moc, tak by i ostatní vyholovala a vyholovala.
Když chtěla Toma ještě jednou obrátit, nevrle k ní zvedl hlavu a prohlásil: „Ty nejsi králík, viď?“
To Roubalovou šokovalo.
„On mluví,“ vyjekla.
„Hmm, mluví od samého začátku,“ potvrdil jí Podbaba.
Chlapec k ní natahoval baculatou ručku se vztyčeným prstem, jako by na ni ukazoval. Zkoumavě se k němu naklonila a řekla zřetelně: „Králík, to nejsem, chlapečku, nejsem.“
„Škoda,“ upřel na ni velké, pronikavě tmavé oči
Tom a pak sklapnul víčka.
Roubalová se pousmála, poodstoupila, ale cvakavý zvuk drápků na podlaze ji zarazil. Něco ji přimělo podívat se na zem, jako by tam tušila špínu, která předtím unikla jejímu bystrému, vycvičenému oku. Snad nějaká myš? Nebo jí ta svědivá, šimravá nečistota dokonce lezla i po nohách?
„Fuj,“ vyjekla. Pak zařvala. Zpod sukně jí nevykukovaly štíhlé nohy s elegantními švy tmavých punčoch, ale, proboha, chlupaté a dole zahnuté běhy s drobnými drápy. Jako nějaké bosorce! Propána, co se to děje? Na nic už nečekala a vystřelila z pokoje. Vlastně by ráda vystřelila, kdyby jí běhy nepodkluzovaly, tu na jednu, tu na druhou stranu. Cvakala drápky na dlaždicích síně a pak jako po ledě zoufale klouzala po vydlážděném dvoře až k vratům.
„Pomoc!“ křičela a šermovala na všechny strany kabelkou, jako by se bránila před neviditelným útočníkem. Po šíleném běhu dorazila k autobusové zastávce, kde sklesla na lavici, aby si dolní končetiny ohmatala. Cože? Střevíce a punčochy byly sice zaprášené a pomačkané tím úprkem… ale jinak naprosto na svém místě! Je možné, aby se jí zdálo, že měla nohy pokryté zaječí nebo králičí srstí? Není přece blázen. „Tam už víckrát nevkročím,“ umínila si rezolutně, protože opatrnosti není nikdy nazbyt.
A tak Tom Králík dorůstal během následujících dnů a měsíců zbaven její starostlivé sociální péče i jiných podobných nešetrných zásahů. Po dalších dvou cestách pana Podbaby do Dobrého Města a dalších láhvích domácí pálené nakonec úřady vydaly Tomovi místo rodného listu alespoň zvláštní potvrzení. Stálo v něm v kolonce určené na jméno pro nás už málo překvapivé: Tomáš Králík, v kolonce rodiče: nalezenec, pod tím dopsáno: toho času u Podbabů i s adresou. Tím se jeho přebývání v Prostředku stalo naprosto oficiálním a nezpochybnitelným.