1
TONY
Led pod bruslema duněl řevem fanoušků, když časomíra ukázala posledních dvacet vteřin. Každá z nich nesla váhu celý sezóny i mý kariéry. Adrenalin mi tepal v žilách – horkej a neúprosnej, zatímco jsem se řítil k soupeřově brance. Oči jsem zaměřil jen na puk. Hluk kolem mě se rozplynul v jedinej nekončící šum. Věděl jsem, že je tenhle zákrok riskantní. Každej pohyb musel bejt perfektní. Pokud by se to povedlo, mohl bych dostat náš tým na vrchol. Mistři světa. A navíc doma, před tisícema fanoušky, před rodinou a každým, kdo kdy věřil, že tohle dokážu. Byl to sen, kterej jsem nosil v hlavě od chvíle, kdy jsem si poprvý nazul brusle. Tenhle okamžik by mohl bejt lístkem do NHL. Pot mi stékal z čela a pálil mě v očích. Tělo bylo na pokraji vyčerpání, ale hlava křičela, že ještě není konec. Srdce mi zběsile bušilo, každej úder mě popoháněl dopředu. Soustředil jsem se na pohyb, na koordinaci rukou a nohou. Zároveň jsem si neustále opakoval: To zvládneš. Teď, nebo nikdy. Hlubokej nádech. Rychlý vyhodnocení situace. Brankář byl připravenej, svaly měl napnuý. Čekal na chybu, ale já mu ji nedopřál. Puk sjel po čepeli mý hokejky. Nápřah. Výdech. A prudká střela, která prosvištěla vzduchem jako šíp. Gólmanova ruka se 9
pohnula o zlomek sekundy později, než bylo potřeba. Puk se s tichým cinknutím odrazil od zadní tyčky branky a dopadl na led. Ticho. Těch několik setin vteřiny, než se publikum nadechlo, se zdálo nekonečnejch. A pak to přišlo. Exploze. Lavina zvuku. Lidé vstávali, zvedali ruce, křičeli a skákali. Vlajky vlály nad hlavama a na led začaly padat čepice, šály, a dokonce i nějaký ty plyšáci. Spoluhráči se ke mně rozjeli, jeden po druhém, řvali a smáli se. Někdo mě popadl kolem ramen, jinej mi bouchal do helmy. Z tribuny skandovali moje jméno. Měl jsem pocit, že jsem mimo svý tělo. Jako by to byl jenom sen. Slyšel jsem hučení davu, cejtil doteky spoluhráčů, ale zároveň jsem vnímal všechno. Hruď se mi zvedala těžkejma, rychlejma nádechama, zatímco jsem vztyčil ruce nad hlavu. Zadostiučinění, adrenalin, radost, neuvěřitelná úleva. Tenhle moment jsem si představoval tolikrát, ale realita ho překonala. Podíval jsem se na časomíru – z jedničky se změnila na nulu. Gól, kterej rozhodl. Možná nejdůležitější v mým životě. „Jo!“ zakřičel jsem, ale můj hlas zanikl v burácení kolem. Vtom se ozval jinej zvuk. Monotónní pípání, který nemělo na ledě co dělat. Všechno zmizelo. Oslavy, světla, zvuk davu. Ocitl jsem se ve tmě a moje ruka automaticky zamířila k nočnímu stolku. Budík. S povzdechem jsem ho zamáčkl a posadil se. Pokoj byl tichej, jen slabý světlo z pouliční lampy prosvítalo mezi žaluziema. Na chvíli jsem zůstal sedět, dlaněma jsem si promnul obličej. Sen. Celý to byl jen sen. Ne. Byl to výsměch. Strhl jsem ze sebe deku a podíval se na svý nohy. Levá se zdála naprosto v pořádku, zdravá, přesně taková, jaká měla bejt. Ale pravá? Hubenější. Svaly z ní zmizely, ztratily sílu. Koleno pevně 10
obepínala ortéza, která mi připomínala všechno, co jsem ztratil. Ještě osm tejdnů. Osm nekonečnejch tejdnů, než se jí zbavím. Hokej je nebezpečnej. Všichni mě na to upozorňovali. Trenéři. Doktoři. Rodiče. Hlavně teda na vyražený zuby. To bylo něco, s čím jsem se smířil už dávno. Modřiny? Ty byly běžný, skoro ani nestály za řeč. Občasnej otřes mozku? Jasně, to k tomu patří. Ale tohle? Nikdy mě nenapadlo, že v sedmnácti skončím se šroubama v koleni a budu sledovat, jak se mi kariéra sype pod rukama ještě předtím, než vůbec začala. Fraktura čéšky po přímým zásahu pukem. Jasně, to se stává, říkali. Ale mně to znělo jako vtip. Do prdele, kdo se zraní takhle pitomě? Zákrok vypadl z učebnice dokonalosti, ale ten puk? Ten letěl přesně tam, kam neměl. Abych se postavil, musel jsem se chytit nočního stolku u postele. Tiše jsem zanadával, když mi ruka podklouzla kvůli složce s papírama od doktora a já tak akorát dopadl zpátky na zadek. Poslední operaci jsem podstoupil před čtyřma tejdnama. Byl červenec. A já neměl v háji jen hokejovej tábor, na kterej jsem se těšil celej rok, ale taky celý léto. Nemohl jsem nic dělat. Nic. Sotva jsem se mohl jít vychcat, aniž by se naši ujistili, že jsem v pořádku. Sledovali mě jako ostříž. Táta byl přehnaně starostlivej, máma zase zbytečně optimistická. „To zvládneš, Tondo,“ opakovala mi každou chvíli. Podíval jsem se na svůj odraz ve skle okna. Stíny mi propůjčily ostřejší rysy, než jaký jsem měl doopravdy. Vypadal jsem starší. Vyčerpanější. Přesně tak jsem se i cejtil. Chtěl jsem křičet. Nebo brečet. Nebo obojí. Ale místo toho jsem jen seděl a zíral na nohy, jako kdybych mohl pouhým pohledem přimět tu pravou, aby se vzpamatovala. Věděl jsem, že to nebude tak snadný. Nic v životě není snadný. Obzvlášť návrat na led. Jestli se tam vůbec někdy vrátím. 11
Ten sen mi to dal jasně najevo. Nebyl to jen gól, o kterým jsem snil. Byla to naděje. Cíl, ke kterýmu jsem mířil celej svůj život. A teď jsem si nebyl jistej, jestli je pořád na dosah. Vztekle jsem bouchl pěstí do matrace. V hlavě mi to pořád vířilo dokola. Do prdele, vždyť jsem teď klidně mohl bejt v reprezentaci na Mistrovství světa juniorů. Antonín Bartoš, mistr světa. Místo toho jsem Antonín Bartoš se šroubama v koleni. Skvělý, fakt skvělý. Rozsvítil se mi telefon s upozorněním a já si začal projíždět socky. Žádná nová zpráva od kluků z hokeje ani od Kryštofa. Pak jsem najel na studentskou aplikaci školy a všiml si, že nám už publikovali rozvrh. Musel jsem se vrátit zpátky na gympl, protože už jsem neměl nárok na individuální studium. Jasně, naši to ještě mohli ukecat na moje zranění, ale bylo prej vhodný, abych se „socializoval s vrstevníky“. Jediná výhoda toho všeho byla, že mě naši budou vozit autem do školy a nebudu muset autobusem. Což byla ironie, protože bych radši šel pěšky, kdybych mohl. Na druhej pokus se mi podařilo vstát a doplazit se do koupelny. Každej krok mě štval. Připomínal mi, jak jsem v hajzlu. Udělal jsem základní ranní hygienu a snažil se ignorovat zrcadlo nad umyvadlem. Stále jsem se na sebe nedokázal podívat, aniž bych cejtil vztek. Naštěstí už jsem neměl chuť rozbít ho pokaždý, když jsem se viděl. Rána po prvním incidentu se mi konečně zahojila.
12
Stalo se to hned po příjezdu z nemocnice. Stačil mi jedinej pohled. Viděl jsem svoje slabý tělo, jak se opírá o berle a sotva se drží na nohou. Byl jsem bledej, kruhy pod očima jako dva puky, co se mi vysmívaly. Hnědý vlasy jsem měl mdlý, roztřepený a delší, než jsem je obvykle nosíval. Ale co mě vyděsilo nejvíc, byly moje oči. Nepoznával jsem je. Dřív to byly oči kluka, co věřil, že mu svět leží u nohou a jeho budoucnost bude plná výher, trofejí, oslav. Teď? Vyhaslý. Oči někoho, kdo všechno ztratil. Prázdný, jako by z nich někdo vyrval duši. Ten pohled mě rozčílil takovým způsobem, že jsem to ani nečekal. Moje pěst sjela přímo doprostřed zrcadla a sklo se rozlítlo na stovky kousků. Střepy ležely na podlaze stejně jako moje sny. Bolest mě pálila v kloubech, krev stékala po dlani, ale já necejtil skoro vůbec nic. Až na špetku uspokojení.
Byl jsem vztekloun. Už od dětství. Máma vždycky říkala, že si zlost vybíjím na věcech kolem sebe, místo abych se naučil ovládat. Proto mě táta přihlásil na hokej. Prej aby mi to pomohlo vybít přebytečnou energii. Zbožňoval jsem bruslení, to tempo, zvuk bruslí řezajících led. Ale hokej možná nebyl tak skvělej nápad. Protože když šlo do tuhýho, byl jsem vždycky prvním, kdo odhodil hokejku a rukavice. Vrhal se do rvaček, protože jsem nedokázal snýst jedinou provokaci. Trenéři mě za to fakt milovali. 13
Bylo to silnější než já. To vzplanutí, výbuch emocí. Ve hře to fungovalo. Mimo led? Tam už to bylo horší. A teď jsem byl nervák, co neměl ani ten led, kam by mohl utýct. „Fakt skvělý, Tondo,“ zamumlal jsem si pro sebe a opřel se o studený kachličky koupelny. Sklonil jsem hlavu a jenom tam zůstal stát. Vztek ve mně pořád bublal, ale už jsem ani neměl energii ho nechat explodovat. Cejtil jsem se slabej na to cokoliv udělat. Nemohl jsem. Nechtěl jsem.
14
2
MATĚJ
Snažil jsem se odejít tak tiše, jak jen to šlo. V našem malém bytě se to však zdálo skoro nemožné. Byl slyšet každý krok. Našlapoval jsem mezi plechovkami a prázdnými flaškami od piva, které lemovaly podlahu jako pasti na medvědy. Obývák představoval poslední překážku mezi mnou a vchodovými dveřmi. Tam, na staré rozvrzané pohovce, ležel můj otec. Hlavu měl zakloněnou, ústa pootevřená, jeho chrápání připomínalo motor rozbité sekačky. Přišel domů z noční směny těsně nad ránem, cvakl si tři piva a zaparkoval to před televizí. Můj pohled sklouzl k hodinám na stěně. Bylo šest patnáct. Potřeboval jsem minimálně deset minut na cestu na zastávku. Autobus mi jel o půl sedmé. Každá sekunda teď hrála proti mně. Zhluboka jsem se nadechl a udělal rozhodný krok. Rychle jsem prosvištěl přes pokoj a snažil se nezakopnout o žádný bordel. Otec se ani nepohnul, jeho chrápání pokračovalo ve stejném rytmu. Už jsem se viděl venku. Jen co jsem došel ke dveřím, obul si boty a chytil za kliku, ozval se za mnou jeho hlas. „Matěji, to jsi ty?“ 15
Ztuhl jsem na místě. Kousl se do jazyka, abych zadržel sarkastickou odpověď, která se mi drala na jazyk. Naskakovaly mi hned celé série. Ne, tati, to je zloděj. Nebo možná tvoje svědomí, co nemáš. Bylo by tak jednoduché to říct, ale věděl jsem, jak by to skončilo. A já fakt neměl náladu na další kolo. Místo toho jsem jen sevřel kliku pevněji a přiměl se k odpovědi. „Jo, to jsem já.“ „Co řekneš, až se tě někdo zeptá na tu modřinu?“ Zatnul jsem zuby. Horkost mi vystřelila do tváře – a nejen kvůli jeho otázce. Kolem oka jsem měl monokl, co připomínal dárek od Mikea Tysona. Táhl se až k natrženému obočí a hrál všemi barvami duhy. Na první pohled bylo jasné, že ho nezpůsobil pád ze schodů. Zamaskovat jsem si ho nemohl, make-up je pro holky, ne pro kluky. Pevně jsem zavřel oči a stiskl ruce v pěst. „Řeknu, že jsem uklouzl v koupelně,“ odpověděl jsem stroze. Tón mého hlasu byl řezavý, skoro až na hraně. Byla to lež. Nebo spíš něco mezi lží a pravdou. Uklouzl jsem. Jenže důvod, proč jsem tam byl, nikdo vědět nemusel. Otec něco zamručel, ale už mi nevěnoval pozornost. Když jsem se otočil, viděl jsem, že znovu zavřel oči. Z jeho pusy se ozvalo hlasité zachrápání. Využil jsem toho a vytratil se ven. Ranní vzduch byl studený a ostrý, ale já ho vítal. Těch pár kroků k zastávce jsem skoro uběhl, jako by autobus mohl odvézt i ten dusivý vztek svírající moji hruď. Ani první paprsky světla nezahnaly pocit, že tohle ráno, tahle cesta – to všechno je jen další kolečko v nekonečném kruhu bez úniku. 16
Když jsem dorazil na zastávku, autobus už stál na místě. Motor tiše brumlal a z výfuku stoupala tenká šňůrka kouře. Na zádech mě dřel starý batoh. Popruhy byly tak zničené, že jsem měl chuť ho prostě zahodit, ale nemohl jsem si dovolit nový. Všechno, co jsem měl, muselo vydržet. Nastoupil jsem a řidič po mně hodil unavený pohled, aniž by se obtěžoval pozdravit. Ukázal jsem lítačku a zamířil dozadu, kde jsem se svalil na volné sedadlo. Byl jsem zvyklý sedět sám. Většina lidí si ke mně stejně nechtěla přisednout – kvůli monoklům, které jsem nosil častěji, než bych měl. Možná za to mohl i můj výraz, jenž jasně říkal, že by mě radši měli nechat na pokoji. Opřel jsem hlavu o studené okno a zavřel oči. Autobus se rozjel a já se snažil aspoň na chvíli vypnout. Bylo to k ničemu. V hlavě mi pořád dokola zněla otcova otázka. Co řekneš, až se tě někdo zeptá na tu modřinu? Ta slova se mi zařízla do mysli jako ostrý nůž. Mozek mi je přehrával pořád dokola a hledal správnou odpověď. Ale žádná nepřišla. Pravda byla něco, co jsem nemohl říct nikomu. Ani učitelům, ani kamarádům. Při vzpomínce na to, co se stalo, jsem sevřel ruce v pěst, až mi klouby zbělaly. Chtěl jsem to z hlavy vytěsnit, pohřbít to hluboko do temnoty, kde by to nikdo nikdy nenašel. Ale čím víc jsem se snažil zapomenout, tím živější to všechno bylo. Zvuk otcova hlasu, jeho ruce, jak mě chytily… Okamžik, kdy jsem ztratil rovnováhu a narazil hlavou do umyvadla. Zamračil jsem se na odraz v okně autobusu. Dívaly se na mě zpátky hnědé oči i vlasy a já viděl i tu paseku, co otec napáchal. „Zatraceně,“ zamumlal jsem, když jsem si sáhl na zranění a z obočí do spánků mi vystřelila ostrá, řezavá bolest. Skvělý. Jestli to bude ještě víc nateklý, budu vypadat jako zápas ník, co prohrál v prvním kole. 17
Když autobus zastavil u školy, odlepil jsem se od sedadla a hodil batoh přes rameno. Venku stála skupinka spolužáků, všichni s mobily v ruce. Vypadali jako modelové z reklamních plakátů – perfektně upravení, beze stopy starostí. Přesně ten typ lidí, kterým stačil jediný pohled na mě, aby začali šeptat. Prošel jsem kolem a předstíral, že jejich zírání nevnímám. Ale cítil jsem je. Horké bodnutí do zad, jejich oči mě snad chtěly propálit skrz naskrz. Ohlédl jsem se a všiml si, že mě pozoroval jeden kluk z party a šklebil se. Pokračoval jsem rovnou do školní budovy místo toho, abych na to nějak reagoval. V hlavě jsem si opakoval stejnou mantru jako vždycky: Hlavně přežít. Jen dnešek. A pak další. A další. Zatímco jsem mířil k šatnám, došlo mi, že to bude dlouhý den. Ale co na tom záleželo? Dlouhé, krátké dny – bylo to jedno a totéž. Ať už se dělo cokoliv, svět se prostě točil dál. A já musel nějak najít způsob, jak s ním držet krok. Vyměnil jsem si boty za přezůvky, bundu hodil do skříňky a vydal se na první hodinu. Bylo teprve pondělí ráno, ale chodby už byly plné – víc než obvykle. Něco se dělo. Studenti se hromadili u schodiště a kousek dál v hloučcích postávali další. Někteří šeptali, jiní jen stáli a civěli, jako by čekali na nějaké drama. Holky se chichotaly a ukazovaly si něco na telefonech. Kluci měli ruce v kapsách a tvářili se nenuceně, i když každý z nich nepochybně doufal, že uvidí něco zajímavého. Rvačka? blesklo mi hlavou. Šikana a bitky byly skoro na denním pořádku a nikdo se je ani nesnažil skrývat. Pokračoval jsem dál chodbou v naději, že se mi podaří protáhnout kolem toho cirkusu a zmizet ve třídě. Ne že by mě matika nějak extra brala, ale tam jsem měl alespoň klid. Sednout si dozadu, zapadnout mezi ostatní a tvářit se, že poslouchám – to bylo přesně to, co jsem potřeboval. 18
Jenže jakmile jsem se přiblížil k hloučku u schodiště, moje zvědavost převládla. Protlačil jsem se davem a uviděl důvod, proč všichni čumí. Přišlo nové maso. Na první pohled nevypadal nijak výjimečně. Hnědé vlasy se mu lehce kroutily kolem uší. Tvář klidná, ale bez špetky úsměvu. A pak ty oči – ledově modré, se zvláštním leskem, který říkal „nezkoušejte to na mě“. Byl vysoký, štíhlý, pod mikinou se však jasně rýsovaly svaly, které si musel tvrdě vybudovat. A přesto to nebyla jeho postava, co všechny fascinovalo. Byly to berle, co měl v rukou, a ortéza, jež mu stahovala pravé koleno. Jeho pohyby byly pomalé, opatrné. Každý krok mu nejspíš způsoboval utrpení, ale ani jednou si nenechal pomoct. Vedle něj stála žena – pravděpodobně jeho máma – a něco mu šeptala. Nabízela mu ruku, on ji ovšem s neústupným odmítnutím odsunul. Nikdo se nehnul, neřekl ani slovo. Jen zírali, jako kdyby to byl nějaký výkon hodný ovací. Já tam stál a přemýšlel, jestli se fakt nikdo nezmůže na to, aby mu pomohl. Naše škola nebyla tak moderní, aby měla výtah. Jediná cesta nahoru vedla po schodech. Neměl jsem v plánu dělat scény. Jenže absurdita té situace mi začala lézt na nervy. Otočil jsem se a dřív, než jsem si to rozmyslel, ze mě vypadlo: „Chceš pomoct?“ Okamžitě ke mně zvedl své modré oči. Skenoval mě nepřátelským pohledem, jako by se snažil rozpoznat, co za tím je – jestli si z něj střílím nebo se jen chci předvádět před ostatními. „Ne,“ řekl nakonec. Jeho hlas byl hluboký, drsný. Tak zní někdo, kdo je zvyklý odmítat. „Nechci.“ „Fajn,“ pokrčil jsem rameny a udělal krok zpátky. Něco v jeho postoji mě ale přimělo zůstat stát o chvíli déle. Možná to bylo tím napětím, které z něj sálalo, nebo způsobem, jakým ho máma stále přemlouvala, i když už několikrát naznačil, 19
že nemá v plánu ustoupit. Možná i tím, že ostatní jen nečinně stáli a čekali, až se konečně stane něco zajímavého. Neřekl jsem už nic. Jen ho sledoval, jak pokračuje po schodech – krok za krokem – a tvrdohlavě ignoruje všechny kolem sebe.
Den pokračoval jako každý jiný, což znamenalo, že byl mizerný. Na hodinách jsem se pokoušel vypadat, že dávám pozor, ale myšlenky mi pořád sklouzávaly k tomu klukovi. Antonín Bartoš. Jo, už jsem zaslechl jeho jméno. Takhle to na škole chodilo – lidi o vás věděli všechno dřív, než jste si stihli rozepnout bundu. Na oběd jsem zamířil do jídelny. Vzal jsem si tác s nějakým podezřele vypadajícím jídlem – rýže a něco, co vzdáleně připomínalo kuře, a zamířil k našemu stolu. Kluci už tam byli. „Hej, viděl jsi toho nového?“ zeptal se Tomáš, sotva jsem dosedl. „Jo,“ odsekl jsem a pustil se do rýže. Koho zajímalo, kdo to je? Jen další student a co, že má berle. Tohle nebylo nějaké k-drama, proboha, jenže všichni se tak chovali a to mě štvalo. „Co je to za týpka? Sotva se sem došoural, ale tváří se, jako by mu to tady patřilo,“ zasmál se Filip, Tomášovo dvojče, a teatrálně pokrčil rameny. Ostatní u stolu se zasmáli s ním, protože Filip měl dar lidi strhnout. Byl pokaždé ten nejhlasitější, nejpohodovější a vždycky 20
měl na něco názor. V tomhle případě ho doplnila Terka, jeho přítelkyně. „Prej je to hokejista,“ poznamenala a nabrala si těstoviny. Ta informace mě překvapila, ale snažil jsem se to nedat najevo. Seděli jsme v zapadlém koutě školní jídelny, kam nikdo nechodil, pokud nemusel, a tvořili takový malý svět mimo hlavní dění školy. Tady jsme se o nic nestarali, protože nikdo neřešil nás. Prostě jsme existovali. „Hokejista?“ ozval se Tomáš. Otočil se na Terku, jedno obočí zvednuté. „To jako fakt? Seš si jistá?“ „Jo,“ přikývla Terka. „Slyšela jsem, jak to řešily holky z 3. B.“ To bylo vysvětlení samo o sobě. Holky z 3. B byly jako školní bulvár – když něco věděly ony, věděli to všichni. „Vypadá na hokejistu,“ uznal Filip a kývl směrem k nováčkovi, který právě seděl u stolu blízko dveří, zády k nám a já zády k němu. Všiml jsem si ho až teď. Hnědé vlasy měl rozcuchané, jako by se nesnažil vypadat upraveně, přes široká ramena mu visela volná mikina. Vypadal, že by mohl někoho srazit jen tím, že by kolem něj prošel. „No, jestli to je hokejista, tak je to pořádně pomlácenej hokejista,“ zavtipkoval Tomáš a ukázal na jeho ortézu. Všichni se zasmáli, kromě mě. Někdy mi přišlo, že kluci to trochu přehánějí, a já je musel krotit. „To není vtipný lidi,“ zamračil jsem se, ostatní jen protočili oči. „Hrál za nějakej tým v juniorech. Mohl být v reprezentaci na mistrovství do dvaceti let. Ale… na jednom zápase se zranil,“ pověděla Terka. Hodila doprostřed stolu telefon. Na obrazovce už běželo video. Kvalita byla typicky mizerná – záběr z tribuny, otřesy, rozmazané tváře hráčů, ale bylo jasné, co se tam děje. Kluci na ledě se pohybovali jako šelmy. Brusle se odrážely od ledu, puk sviš21
těl vzduchem, a když do sebe hráči narazili, mantinely zaduněly tak, že to muselo být slyšet až venku. Hráč s číslem 84, Antonín Bartoš, bruslil přesně a rychle. Měl puk na hokejce a elegantním pohybem se vyhnul soupeři, který se ho snažil natlačit na mantinel. Nohy mu pracovaly v dokonalé synchronii s rukama, jako kdyby na ledu tančil. Při tom pohledu se mi zatajil dech. Z hlediště se ozývalo nadšené povzbuzování, křik fanoušků a tleskání, když přelstil dalšího protihráče. Pak se to stalo. Puk se při přihrávce odrazil od čepele soupeřovy hokejky a letěl přímo na něj. Zdálo se, že ho uviděl na poslední chvíli, protože udělal nepatrný pohyb hlavou. Ale nebylo úniku. Zasáhl ho přímo do kolene. Ztratil rovnováhu a tvrdě dopadl na led. Hala na okamžik ztichla, ozývalo se jen pískání rozhodčího. Antonín tam ležel, držel si nohu a já měl pocit, že slyším jeho bolestné sténání, i když to na záznamu nebylo. „Sakra,“ zamumlal jsem. „Jo,“ řekla tiše Terka. Přitáhla si telefon zpátky a video vypnula. „Podle toho, co jsem si o něm našla, to mohl dotáhnout daleko. Profík v tom NHL nebo tak něco. Třeba se tam ještě vrátí, kdo ví.“ „Co ta modřina?“ ozval se Filip a kývl směrem ke mně. Jeho hlas zněl nenuceně, ale já věděl, že otázka taková nebyla. Na okamžik jsem zaváhal, jazykem si přejel po vnitřní straně tváře. To krátké ticho bylo dost dlouhé na to, aby se na mě Terka taky zvědavě otočila. „Nic,“ pokrčil jsem rameny. „Uklouzl jsem v koupelně.“ Terka přimhouřila oči. „Uklouzl?“ Její hlas zněl pochybovačně. „Jo,“ přikývl jsem, zatímco jsem si pohrával s rohem stolu. „Voda na podlaze. Koupelny můžou bejt fakt nebezpečný místo, víš?“ Hodil jsem po ní úsměv, který byl všechno, jen ne upřímný. 22
Filip se uchechtl. „Jo, jasně. V koupelně.“ Znovu se podíval na modřinu, ale nechal to být. Terka vypadala, že chce něco dodat. Naštěstí ji přerušilo zvonění. Téměř okamžitě se otočila zpátky k Filipovi, který už něco brebentil o tom novém klukovi, a já mohl konečně vydechnout. Zvedl jsem pohled ke dveřím. Nováček pořád seděl u svého stolu, upřeně zíral někam do prázdna. Nevypadal, že by měl zájem zapojit se do čehokoliv, co se tady dělo.
23