Úvod
Iv pravěku čas plyne jako voda, nebo spíš jako divoká řeka. Přes kameny askály, přes popadané stromy. Aani malá tyranosauří holčička Rexinka už nebyla tak maličká. Povyrostla, vypadala jí spousta mléčných zoubků, narostly nové aostřejší tesáky, akdyby nosila kalhoty, už dávno by jí byly krátké. Aostatní dinosauříci na tom byli úplně stejně.
A protože tááákhle vyrostli, školka jim začínala být malá. Což oto, hraní bylo pořád prima, ale oni chtěli objevovat svět aučit se o něm… Dinosauříky čekala, tak jako mnoho zvás, škola. Ajak to vtakové dino škole vypadá? Pojďte se podívat. Slyšíte, už zvoní!
Vítej ve škole, dinosauříku
Malí dinosauříci to ale mají trochu jiné než vy. Nemusí na zádech nosit aktovky aneučí se psát ačíst. To víte, někteří by to kvůli svým drápkům, packám nebo ploutvím neměli vůbec snadné. Za to se ale učí jiné věci, které kživotu potřebují.
Třeba znát rostliny, protože ne všechny se mohou sníst apo některých vás ukrutánsky bolí břicho. Ataké poznávat změny počasí, počítat úlovky, nebo čas. Zjišťovali také, kdo je kdo, aby osobě věděli všechno co je potřeba. Třeba před kým raději vzít nohy na ramena, aby vás nezblajznul, a s kým se naopak můžete směle kamarádit.
A také se učili, jak se vyvíjela samotná Země. Protože v pravěku to byla pořádná divočina. Jedna sopka tady, druhá tam, tady se zase trhal kontinent… jeden dinosaurus to ani nestíhal sledovat.
To a mnohem víc se učilo vdinosauří škole, kam se chystala Rexinka ajejí kamarádi ze školky. Dveře 1. dinosauří B už se otevírají. Lavice tady ale nenajdete!
Rexinka jde do školy
Tyranosauří holčička Rexinka se do školy těšila. Školku měla ráda, ale občas už se tu nudila. Stavěli si sice věže zkamenů, kreslili obrázky do písku ahonili se po okolí, ale Rexince už to nestačilo. Vhlavičce nosila tisíc ajednu otázku a zoufale na ně hledala odpovědi.
„Mami, proč sopky prskají tu červenou horkou hmotu? Atati, proč se sluníčko na obloze hýbe aproč je měsíček občas ukousnutý?
Aproč se dinosauři líhnou zvajíček ajiná zvířata se rodí?“ zasypávala maminku itatínka každý den otázkami. Jenže odpovědi rodičů jí nestačily, chtěla vědět víc. Jedno proč hned stíhalo další…
„Všechno se dozvíš ve škole,“ ubezpečila ji maminka, která sama na některé otázky ani neznala odpověď. Rexinka už se nemohla dočkat. To bude zase dino dobrodrůžo, říkala si súsměvem.
Abrzy přišel ten velký den D. Rexinka šla do školy!
Škola byla dál než školka, atak ji ráno maminka vzbudila, odvedli malého brášku do školky apak šup do školy.
Těšila se. Ataky se trochu bála. Atěšila. Pocity se střídaly jako na houpačce anechtěly se uklidnit.
„To bude dobré,“ pohladila ji maminka po hlavě. Zanedlouho už se blížily kněkolika obrovským sekvojím.
U každé ležely na zemi velké kameny. Zdnešního pohledu bychom tomu říkali lavice. Unejvětšího balvanu bylo místo pro vyučující. Kmenším kamenům se posadili dinosauříci.
Rexinka hned spěchala kedmontosaurovi Edíkovi, kterého znala ze školky, asedla si kněmu. Měl oči navrch hlavy stejně jako ona.
„To je hustý jak láva, co?“ okomentoval to Edík jednou zhlášek, která vpravěku zrovna frčela. Rexinka jen kývla hlavou adál se zvědavě rozhlížela.
Vtu chvíli se ozval hlasitý hvízdot. To pan školník parasaurolophus dával na svůj roh vědět, že začíná první vyučovací hodina aje čas zamířit do lavic. Prostě takové pravěké zvonění.
Rexinka nejdřív skoro nadskočila leknutím, ale to už do třídy vešla paní učitelka Allosaurová. Rexince připadala obrovská. Mimoděk se přikrčila vlavici ačekala, co bude. Paní učitelka všechny pozdravila avysvětlila, jak to vtakové dino škole chodí aže se není čeho bát. Smála se od tesáku ktesáku aRexince ze srdce spadnul kámen velký skoro jako jejich lavice.
Ani nevěděla, jak se to stalo, ale najednou byl konec vyučování apřed školou na ni čekala maminka.
„Tak jaké to bylo?“ ptala se hned zvědavě.
„Dobrý, mami,“ pípla Rexinka. Měla vhlavičce pořádný zmatek.
Nestačila sledovat nové spolužáky, učitelku, šum vobrovských korunách stromů, svačinu, oběd, výuku… bylo toho tolik!
Rexinka se snažila všechno stíhat azapamatovat si, kdo jí co
říká, ale moc se jí to nedařilo. Pořád to sní vlavici šilo. Vrtěla se
( 10 )
anevěděla, jak má sedět. Ve školce neustále někde běhali ateď musela být tááák dlouho na jednom místě. Měla pocit, jako by jí po těle lezla spousta mravenců, apořád se musela ošívat. Mysl si létala, kde chtěla, aRexinka paní učitelku moc nevnímala. Zajímavější jí přišlo, jak plují mraky na obloze nebo jak kapka vody cestuje po listě.
Uběhl první den, druhý… anež Rexinka mrkla, byl týden pryč. Kam se jen poděl?
Další týden na ni čekalo nepříjemné překvapení. Když paní učitelka hned první hodinu přišla do třídy, oznámila:
„Ateď mi každý zvás ukáže domácí úkol, který jste si měli přes víkend vypracovat.“
VRexince hrklo. „Cože to mám ukázat?“ škrábala se drápkem na hlavě.
( 11 )
O ničem neměla ani tušení azmateně se rozhlížela po třídě, jak každý dinosauřík vyndává na lavici listy akvětiny, které rostou v jejich pralese a o nichž se ten den měli učit. Jen ona nic neměla.
Zmateně koukala po ostatních abála se, co na to paní učitelka řekne. Zapomněla na svůj první úkol, to je ostuda! Bylo jí do breku.
Paní učitelka ji však pohladila po hlavičce: „To se může stát každému, příště už jistě nezapomeneš.“
Rexinka to hned svatosvatě slíbila, div si hlavu neukývala.
Jenže to lepší nebylo…
Rexinka pořád něco zapomínala aučení jí nešlo… byla ztoho smutná.
