Issuu

PROLOG PO NEHODĚ

Nikdy by mě nenapadlo, že dokážu někoho zabít. Nejsem vrah. Jsem dobrý člověk. Nelžu. Nepodvádím. Nekradu. Jen zřídkakdy zvyšuju hlas. V mém životě by se nenašlo moc věcí, za které se stydím. A teď tohle. Dalo se čekat, že člověk pode mnou se bude vzpírat. Ale ne s takovou intenzitou. Kdo mohl tušit, že sebou bude tak moc házet? A tlumeně sténat. Ještě by se to dalo zarazit. Ještě není pozdě. Zbývá mi patnáct vteřin na rozhodnutí, jestli se chci stát vrahem – možná i třicet. Ale nenechám toho. Nemůžu. A pak konečně – konečně – ten boj ustane. Teď už pode mnou leží jen ochablé tělo bez známek života. Jeden nemusí být doktor, aby poznal mrtvolu. Jak to mohlo dospět až k tomuhle? Zabořím obličej do dlaní, snažím se potlačit vzlyk. Nejsem uplakánek – nikdy tomu tak nebylo –, jen mi to zkrátka v tuhle chvíli připadá vhodné. Když neuroním slzu já, tak kdo? Po chvíli se přinutím narovnat a uklidnit se. Vždyť se to nakonec všechno stalo z dobrého důvodu. Neexistovalo jiné řešení.

Nehoda_OK.indd 7

03.09.26 10:33

I. ČÁST TÝDEN PŘED NEHODOU

Nehoda_OK.indd 9

03.09.26 10:33

JEDNA TEGAN

Nejsem si jistá, jestli zvládnu dojít k domovním dveřím. Od mého malého Fordu Fusion je to ke vchodu bytového domu, kde žiju, zhruba patnáct metrů. Patnáct metrů není daleko. Za příhodnějších okolností bych tu vzdálenost uběhla během několika vteřin. Ale dnes večer ne. Mám pronajatou garsonku v prvním patře nevelkého bytového komplexu v Lewistonu ve státě Maine. Je to děsná čtvrt, ale momentálně si nic lepšího dovolit nemůžu. Směna v supermarketu mi končí až po setmění, takže venku už teď vládne naprostá tma. Dřív cestičku z parkoviště k budově osvětlovala pouliční lampa, jenže měsíc poté, co jsem se nastěhovala, praskla žárovka a dosud se nikdo neobtěžoval ji vyměnit. Jakmile zhasnou reflektory vozu, nevidím ani na půl metru před sebe. Vypnula jsem motor, hned jak jsem zaparkovala, protože si nemohu dovolit plýtvat benzinem. Je taková kosa, že dokonce i v autě vidím obláček vlastního dechu. V Maine teplota v prosinci vždycky klesá pod bod mrazu. Skrz čelní sklo jen s obtížemi rozeznám domovní vchod. Veřejné osvětlení tu není, ale přímo nade dveřmi se nachází drobné svítidlo, které mi pomůže najít klíčovou dírku, abych mohla odemknout.

Nehoda_OK.indd 11

03.09.26 10:33

FREIDA MC FADD E N

Světla je tam tak akorát, abych zahlédla muže postávajícího ve stí nech poblíž vchodu. Vyčkává. Celá se klepu, když odsouvám sedadlo řidiče dozadu, což v těchto dnech nebývá zrovna jednoduchý úkon. Pravou nohou mi vystřelí ostrá, elektrizující bolest. To se mi poslední dobou stává stále častěji. Podle doktora se tomu říká ischias a je to způsobeno podrážděním sedacího nervu. Když už jsem si myslela, že můj život nemůže být horší, tak si jako naschvál ještě ke všemu podráždím pitomý sedací nerv. Mžourám do tmy na toho chlapa u vchodu a přemýšlím, co tam pohledává. Panuje příliš velká tma, abych rozeznala jeho obličej, ale je poměrně vysoký a štíhlý. Na sobě má dlouhý tmavý trenčkot, což můj dojem z něj nijak nezlepší. Jeho obličej vypadá zlověstně, i když upřímně řečeno zlověstně působí každý člověk zahalený stíny. Možná jsou jeho záměry naprosto nevinné. Třeba přišel navštívit kamaráda, který v domě bydlí. Nebo je to policista v utajení. (Nepravděpodobné.) Možná… No, nenapadá mě žádný další důvod, proč by tu někdo přešlapoval o půl desáté večer. Chci jen říct, že tady nemusí být nutně proto, aby mě přepadl. Ať už je to, jak chce, nemůžu přece v autě prosedět celou noc. Sáhnu do kabelky pro pepřový sprej, který u sebe stále nosím, a přesunu ho do kapsy bundy. Pokud ten chlap zatouží po bídném obsahu mé peněženky, postarám se, aby si ho musel tvrdě zasloužit. Klíče od domu vložím do druhé kapsy, abych na ně snadno dosáhla, seberu ze sedadla spolujezdce tašku s nákupem a sevřu ji v náručí. Pan Zakir mi vždycky dává velikou slevu na zboží s blížícím se datem spotřeby a já tu svůj nákup rozhodně nenechám jen kvůli nějakému hrůzu nahánějícímu chlápkovi, který postává před naším domem. Když vystupuju z fordu, pravou nohou mi znovu projede palčivá bolest. Bundu mám rozepnutou, ale s tím bohužel nic nenadělám, protože zip už se několik měsíců nedá zatáhnout. Ne že by snad byl

Nehoda_OK.indd 12

03.09.26 10:33

NEHOD A

nefunkční, ačkoli pokažený zip by plně odpovídal stavu, v jakém se můj život v současnosti nachází. Ne, důvod, proč bundu nemůžu zapnout, spočívá v tom, že už není schopna pojmout mé narůstající břicho. Jsem v osmém měsíci. Jakmile se ocitnu na chodníku, moje nateklé nohy hlasitě zaprotestují. Během dvojité směny v supermarketu nabobtnaly na téměř dvojnásobek své původní velikosti a jen s obtížemi se mi je podařilo narvat do tenisek. V rámci možností se narovnám a do tváře mě udeří studený vítr. Čím déle jsem těhotná, tím více mě zmáhá únava, obzvlášť na sklonku dne, ale ledově studený vzduch mě okamžitě probere. Zabouchnu za sebou dveře a muž opírající se o průčelí b udovy rychle zvedne hlavu. Pořád z něj nedokážu rozeznat o moc víc než silue tu, ale poznám, že hledí přímo na mě. Ruka svírající tašku s nákupem se mi klepe. Tou volnou sáhnu do kapsy pro pepřový sprej. Ani se nepokoušej ukrást mi ten prošlý chleba, lotře. Zhluboka se nadechnu mrazivého vzduchu a odhodlaně vykročím ke vchodovým dveřím. Vyhýbám se očnímu kontaktu, jak jsem se to za ta léta naučila u desítek jiných děsivých mužů, cítím však, že mě ten člověk sleduje. V prstech sevřu pepřový sprej a užuž se ho chystám vytáhnout, když vtom do mých poplašených myšlenek pronikne povědomý hlas: „Tegan?“ Stočím pohled za tím hlasem. Svítidlo nade dveřmi září dost jasně, abych konečně rozeznala mužův obličej. Veškeré napětí ze mě rázem vyprchá. „Jacksone!“ zvolám. „Proboha, k smrti jsi mě vyděsil!“ Muž, ve kterém teď už poznávám Jacksona Brucknera, má na sobě trenčkot a pod ním jako obvykle zmačkanou bílou košili, šedou kravatu a šedé kalhoty. Není místní a předpokládám, že cesta sem mu musí trvat minimálně dvě hodiny, přesto se zdá být pokaždé v dobré náladě, když se ukáže u mých dveří. Aniž bych ho musela o cokoli žádat, převezme ode mě Jackson tašku s nákupem a trochu tím umenší bolest v mých nohou. „Omlouvám se,“ řekne. „Původně jsem měl namířeno do supermarketu, jenže

Nehoda_OK.indd 13

03.09.26 10:33

FREIDA MC FADD E N

GPS mi oznámila, že už je tam zavřeno, tak jsem jel rovnou sem. Rozhodl jsem se počkat, protože jsem si říkal, že se tu stejně každou chvíli ukážeš.“ „Mohl jsi mi poslat esemesku,“ zabručím. Trochu se stydím za to, jak jsem se toho muže v brýlích s tlustými skly a velkýma odstávajícíma ušima bála. Když už ho nehalí stíny, je to v podstatě ten nejméně děsivý chlap, jakého jsem kdy potkala. Je docela hezký, jen z něj čiší jakási společenská neohrabanost. A mimochodem, není otcem mého nenarozeného dítěte. Ani spolu nechodíme. „Psal jsem ti,“ brání se. Sáhnu do kabelky pro mobil a skutečně v něm najdu hromadu Jacksonových esemesek, kterých jsem si předtím nevšimla. No jasně že mi psal. Jackson je zodpovědný člověk. Živí se jako právník a na univerzitě Břečťanové ligy promoval summa cum laude. S tímhle se mi nesvěřil, ale vygooglila jsem si ho. „No jo, vážně jsi mi psal,“ připustím. Koukne se na hodinky. „Taky jsem objednal čínu, měli by ji dovézt za pár minut.“ V žaludku mi při zmínce o jídle zakručí. Měla bych teď jíst za dva, ale dostanu toho do sebe sotva pro jednoho. „Kuřecí Lo mein?“ zeptám se s nadějí v hlase. „Pochopitelně.“ Usměje se na mě. „Odnesu ti ten nákup nahoru a pak se sem pro tu čínu vrátím.“ Chystám se zaprotestovat, jenže vláčet nákup do schodů je s narůstajícím břichem čím dál tím těžší. Pokud je ochoten to udělat za mě, budu mu jedině vděčná. „Díky,“ hlesnu. Naše oči se v matném světle nad vchodem setkají. „Není zač.“ Jackson trpělivě čeká, zatímco se snažím dostat klíč do zámku. Za chladného počasí se neustále zasekává a ve zdejším kraji je chladno deset měsíců v roce. Když se mi konečně podaří odemknout, podrží mi jako správný gentleman dveře. Mám Jacksona vážně ráda. A zbožňuju, když se vytasí s nabídkou večeře, což se v poslední době stává stále častěji.

Nehoda_OK.indd 14

03.09.26 10:33

O žádnou společenskou návštěvu se ovšem v tomto případě nejedná. Jackson se mnou potřebuje probrat důležitou pracovní záležitost. Už zakrátko mi do klína spadne bohatství, o jakém se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech. A to jen proto, že mi v břiše roste ten malý človíček.

Nehoda_OK.indd 15

03.09.26 10:33

DVA

Když vejdeme s Jacksonem dovnitř, poštovním schránkám se raději obloukem vyhnu. Netoužím vidět účty, které tam na mě čekají, beztak nemám dost peněz, abych je uhradila. Raději se pustíme po schodech nahoru k mému bytu. Žárovky na schodišti mají jen pár wattů a omítka na zdech je ošklivě oprýskaná, tady si ovšem nikdo nestěžuje. V nohou mi při každém kroku poškubává, ale to nevadí, protože za chvíli už budu doma. Na pár vteřin se zastavím na odpočívadle, abych popadla dech. V poslední době se věčně zadýchávám. Předpokládám, že je to kvůli plodu, který ve mně roste a brání mým plicím dostatečně se roztáhnout. Taky by to ale mohlo mít nějaký děsivý důvod. Zeptala jsem se doktora Googla a to, co mi sdělil, se mi ani trochu nelíbilo. Příčinou by mohla být krevní sraženina na plicích. Nebo by mohlo jít o srdeční selhání. Dokonce by to mohla být tuberkulóza. Moje zdravotní pojištění ovšem stejně stojí za houby, takže mi nezbývá než držet si palce, aby nešlo o nic vážného. Jacksonovo čelo se ustaraně nakrčí. „Jsi v pořádku?“ „Jasně.“ Ztěžka polknu a pokývnu hlavou ke schodišti. „Pojďme.“ Jen co zdoláme poslední rameno schodiště, pípne Jacksonovi mobil v kapse. Vytáhne ho a podívá se na displej. „Jídlo je tady.“

Nehoda_OK.indd 16

03.09.26 10:33

NEHOD A

Natáhnu ruce po tašce s nákupem. „Zaběhni dolů. Odsud už to zvládnu.“ Zatváří se pochybovačně. „Určitě?“ Střelím po něm pohledem. „Jak myslíš, že to dělám v jiných dnech, když tady nejsi?“ Jeho hubeným obličejem prokmitne záblesk provinilosti, i když netuším proč. K Jacksonovým povinnostem nepatří mě během těhotenství obskakovat. Je od něj hezké, že mi vynesl nákup nahoru, ale mé dítě a já nejsme jeho problém. A už zakrátko – jen co podepíšeme ty dokumenty – mi zřejmě jednou provždy zmizí z očí. Jackson mi vrátí nákup. Žongluju s taškou v levé ruce, zatímco kráčím chodbou ke svému bytu, a pravačkou lovím v kapse bundy klíče. Už mám skoro odemčeno, když tu se za mými zády ozve pronikavý hlas. „Další mužský, Tegan?“ Otočím hlavu a spatřím vodnaté zarudlé oči své sousedky paní Waldenové. Z balíčku, který kdysi zůstal ležet pod schody, jsem zjistila, že se tahle postarší dáma křestním jmenuje Evangeline. O všem když jsme se seznámily, představila se mi jako paní Waldenová, a ačkoli vedle sebe bydlíme už dva roky, dala mi zcela jasně najevo, že ji mám nadále oslovovat takhle. „Nebudu chodit kolem horké kaše,“ prohlásí. „Děláte z tohohle domu bordel.“ Nemám tušení, o čem to mluví. Za celou dobu, co jsme sousedky, je Jackson kromě mého bratra jediný muž, který ke mně zavítal. A navíc spolu ani nespíme. Nemělo by ovšem smysl se hádat. Podle ní bych se mohla po baráku klidně producírovat se šarlatovým písmenem na hrudi. Pohled paní Waldenové sklouzne k mému břichu, dmoucímu se pod černo-zelenou halenkou empírového střihu, kterou jsem si pořídila v second handu. Má volánkovitý límec a je tak nevkusná, že je to až k pláči, jenže v době, kdy jsem si ji kupovala, jsem si rozhodně nemohla dovolit vyhodit fůru peněz za oblečení, které budu potřebovat jen čtyři nebo pět měsíců. A vůbec, paní Waldenová mě nesoudí kvůli ošklivé laciné halence. Soudí mě, protože je mi třiadvacet, jsem v osmém měsíci a svobodná.

Nehoda_OK.indd 17

03.09.26 10:33

FREIDA MC FADD E N

Přitom je jí po tom všem leda tak kulový. „Chtěla jsem se vás zeptat, Tegan,“ spustí tím svým skřehotavým hlasem. „Odstěhujete se, až se to děcko narodí?“ Položím si ruku na břicho a dočkám se odměny v podobě mocného kopance. Jedno o tom dítěti můžu říct s jistotou: přímo srší energií. Nesrovnatelně víc než v tuhle chvíli já. „Možná, ještě jsem se nerozhodla.“ „Víte, mimino by tu působilo dost rušivě.“ Zvedne bradu. „Tolik křiku dnem i nocí! Hotová noční můra.“ Znovu uchopím do ruky klíč čouhající ze zámku a otáčím jím, dokud neucítím uklidňující cvaknutí. „Slyšela jsem, že děti hodně pláčou. To proto, že ještě neumí mluvit.“ „Nikdo se tu nevyspíme!“ pokračuje. „Je to od vás hrozně sobecké, přitáhnout novorozeně do baráku, kde bydlí převážně samí dospělí.“ „No, nedá se říct, že bych si to takhle zrovna naplánovala.“ Žena našpulí rty. „Tomu docela věřím.“ Nejradši bych na paní Evangeline Waldenovou vyštěkla, že vůbec ničemu nerozumí. Věčně vynáší unáhlené a hrubě mylné závěry. Ne jsem typ holky, co vyhledává vztahy na jednu noc a nechá se zbouchnout, aniž by věděla, kdo je otcem dítěte. Ačkoli teď, když se to stalo mně, se cítím provinile vůči všem ženám, které jsem za to v minulosti odsuzovala. Měla jsem do života velké plány a žádný z nich neza hrnoval otěhotnění ve dvaadvaceti letech. Pravda ale je, že jsem ve dvaadvaceti otěhotněla. Byl to vztah na jednu noc. A až donedávna jsem nevěděla, kdo je otcem. Takže nemám moc čím argumentovat, pokud nechci lhát. Raději otevřu dveře a usměju se na ni. „Dobrou noc, paní Waldenová.“ „Promluvím si se správcem o –“ Utnu ji v půlce věty tím, že za sebou zabouchnu dveře. Pokud si chce správci stěžovat, že hodlám do bytu ilegálně nastěhovat svého potomka, tak ať si klidně poslouží. Nehodlám jí to vymlouvat. Teď už ne. Jen co dostanu ty peníze, odstěhuju se odsud. Rozsvítím, čímž jen zdůrazním zoufalou omšelost své garsonky. Bílá omítka není popraskaná, ale vypadá stejně matně a našedle jako

Nehoda_OK.indd 18

03.09.26 10:33

NEHOD A

všechno ostatní v tomhle bytě. Jako by na každičkém kousku nábytku a příslušenství ulpívala vrstvička špíny, které se nedokážu zbavit, ať ji drhnu sebevíc. Takhle to být nemělo. Brala jsem si v supermarketu dvojité směny a usilovně se snažila našetřit dost peněz, abych mohla jít na zdravotnickou školu. Po práci jsem sebou vždycky plácla na gauč, do zblbnutí koukala na televizi a ládovala do sebe večeři pro jednoho. S těhotenstvím jsem nepočítala. Přesto se už za měsíc a kousek všechno změní. Narodí se mi dítě. Živá, dýchající lidská bytost, za kterou ponesu odpovědnost. Nebudu ji moct nechat o samotě a bude potřebovat oblečení, jídlo a časem i vzdělání. Navíc kvůli ní nejspíš půlku noci probdím, takže během dne budu vypadat jako zombie. Vklouznu do mrňavého kuchyňského kouta, kam se ve třetím trimestru už sotva vejdu. Papírovou tašku s nákupem odložím na linku. Každý den před odchodem ze supermarketu proberu zboží, které už se blíží datu spotřeby nebo ho má za sebou. Dneska jsem ukořistila hromádku konzervovaných potravin, chleba a sýr. Taky krabici mléka, které je prošlé jen jediný den, takže chuťově bude určitě v pořádku. A navrch pět konzerv tuňáka. Každá žena má své specifické těhotenské chutě. V mém případě je to tuňák. Co mi začal druhý trimestr a přešla mě nevolnost, nemůžu se ho nabažit. Kvůli obsahu rtuti ho nesmím sníst tolik, kolik bych si přála, ale kdyby to šlo, cpala bych se jím od rána do večera, klidně bych si ho dávala i k snídani. Právě proto jsem svůj plod neformálně pojmenovala Tuňáček. K večeři bude tuňák, mami? No jo, tohle je další moje podivnůstka. Často se oddávám představám, že ke mně holčička z mé dělohy promlouvá. Nezbláznila jsem se, přísahám. Vím, že osmiměsíční plod není schopný řeči. Občas ale slýchám její slaďounký hlásek naprosto zřetelně. I když jsem ještě ani nespatřila její tvářičku, už teď ji miluju. Chci pro ni lepší život, než jsem měla já, a všechny výhody, kterých se mně nedostalo. A udělám vše, co bude třeba, abych jí to zajistila. Proto necítím ani sebemenší stín výčitek kvůli blížícímu se výplatnímu dni.

Nehoda_OK.indd 19

03.09.26 10:33

TŘI

O necelých pět minut později se u mých dveří objeví Jackson s hnědým papírovým sáčkem. Chystá se jídlo odnést do kuchyňského kouta, jenže jsem na něj příliš rychlá. Vytrhnu mu pytlík z rukou a on jen cupitá s ušima ještě zarudlýma z venkovního mrazu za mnou. Roztrhnu sáček, čímž uvolním závan vábivých vůní, a rychle vytáhnu jednu z bílých kartonových krabiček. Ve své nedočkavosti trochu natrhnu chlopně. Ani se neobtěžuju s talířem. Ze zásuvky u dřezu vyndám vidličku a začnu jíst přímo z krabičky. Nejsem si jistá, jestli jíst je ten správný výraz. Přesnější by bylo hltat. V poslední době mám pořád příšerný hlad. „Promiň,“ omlouvám se s plnou pusou, „byla jsem dlouho bez jídla. Dvojitá směna.“ Zamračí se. „Nevadí to miminku?“ „Už to nebude dlouho trvat.“ Zatímco já byla příliš netrpělivá, abych se zatěžovala talíři, Jackson vyndá dva ze skříňky nad dřezem. Už se chystá vytáhnout ze sáčku druhou krabičku, když se najednou zarazí. „Jo, vlastně, něco jsem ti přinesl.“

Nehoda_OK.indd 20

03.09.26 10:33

NEHOD A

Tolik jsem se soustředila na křehké kuřecí masíčko, že jsem si ani nevšimla malé dárkové tašky, kterou Jackson odložil na linku – nejspíš ji vyzvedl z auta, když šel dolů pro jídlo. Je růžová a třpytivá, což mi přijde k smíchu, protože on sám je pravým opakem čehokoli růžového a třpytivého. Těžko si ho dokážu představit, jak něco takového kupuje. Možná mi čte myšlenky, protože se rozpačitě usměje. „To je pro miminko.“ Ládovat do sebe nudle Lo mein je sice báječné, ovšem představa dárku mě naplní ještě větším nadšením. Zatím jsem žádné dárky pro miminko nedostala. Tedy kromě autosedačky, kterou mi poslal bratr a která stále leží v krabici, v níž ji doručili. Zvednu tu třpytivou růžovou taštičku a zalapám po dechu, když spatřím, co je uvnitř. Je to doslova ta nejroztomilejší věc, jakou jsem kdy viděla. Miniaturní obleček ušitý pro neuvěřitelně mrňavou lidskou bytost – už vím, že se mu říká dupačky. A na hrudníčku stojí růžovými písmeny slova, nad kterými mi jihne srdce: Máma mě miluje. V tu chvíli mě Tuňáček kopne, jako by chtěla potvrdit pravdivost těch slov. Ačkoli do jejího narození zbývá už jen něco málo přes měsíc, ještě jsem nezačala shánět dětské oblečky, takže tenhle je můj první. I přes to vyboulené břicho a neustálé kopance do žeber si teprve při pohledu na dupačky poprvé uvědomím, že je to všechno skutečné. Porodím holčičku a tohle bude nosit. Proboha, já se snad rozbrečím. „Líbí se ti?“ zeptá se Jackson dychtivě. Kdybych v tu chvíli něco řekla, třeba jen prosté „ano“, nejspíš bych se sesypala, takže pouze přikývnu. A jeho obličej se rozzáří. Nic z toho by dělat nemusel. Není jeho povinností nosit mi čínu nebo nádherné miminkovské oblečky. S účelem jeho návštěv to nijak nesouvisí. Při těch jde čistě o obsah koženého kufříku, který nechal stát u vchodových dveří. To je ten pravý důvod, proč je tady, vlastně jediný důvod, proč sem vůbec chodí. Až to všechno dořešíme, už se tu víckrát neukáže. Už nebude žádné lo mein ani vaječné závitky ani překvapivé návštěvy po dlouhé směně v práci. Jackson sem nepřišel ze společenských důvodů. Je tu kvůli práci.

Nehoda_OK.indd 21

03.09.26 10:33

FREIDA MC FADD E N

„Takže,“ řeknu, když se znovu chopím své krabičky s čínou a odnesu si ji k futonové rozkládací pohovce, která mi současně slouží jako nesmírně nepohodlné lůžko. Svezu se na futon a nateklé nohy si opřu o konferenční stolek. Božská úleva. „Co jsi se mnou potřeboval probrat?“ Jackson si vezme svoji porci a přisedne si ke mně. „Jenom pár drobných detailů ve smlouvě. Až přijdu příště, už bude připravená k podpisu.“ V břiše ucítím jakýsi záchvěv a nejsem si jistá, jestli za to může nervozita, nebo dítě. Připadá mi neuvěřitelné, že vážně podepíšu smlouvu, díky níž obdržím obrovskou finanční částku, která mě zajistí na zbytek života. Všechno to začalo před necelými osmi měsíci. Vyrazily jsme s kamarádkou navštívit mého bratra Dennise do lyžařského střediska, kde pracuje jako instruktor, takže tam obvykle dostaneme slušnou slevu. Toho večera na nás neměl čas, a tak jsme si zašly do jednoho místního baru na skleničku. A právě tam jsem potkala muže v tmavém obleku, který se nabídl, že mi koupí drink. Byl hezký takovým konzervativním způsobem, měl drahý účes a ostře řezané rysy a jeho nenucený šarm mě přesvědčil, abych pozvání přijala. Řekl mi, že přijel do města kvůli důležitému obchodnímu jednání – zdrží se jen na jednu noc. Zatímco pozornost mojí kamarádky si uzurpoval nějaký chlápek s mulletem, já jsem začala flirtovat s tím sebevědomým přitažlivým starším mužem, který se tak moc lišil od všech, koho jsem znala doma. Abych to zkrátila, nejspíš jsem těch drinků vypila víc, než by bylo záhodno. Moc si toho z oné noci nepamatuju, ale probudila jsem se s pocitem, že se mi snad rozskočí hlava, a v puse jsem měla jak v polepšovně. Návrat s tím fešáckým podnikatelem do mého hotelového pokoje jsem si matně vybavovala, s hanbou však musím přiznat, že jeho jméno se mi z paměti vykouřilo úplně. Připsala jsem to na seznam svých životních zkušeností a snažila se na celou příhodu zapomenout. Jenže pak jsem to nedostala. Nikdy jsem nebyla žádná party holka – skoro nikam jsem nechodila a prakticky veškerou energii jsem vynakládala na to, abych si

Nehoda_OK.indd 22

03.09.26 10:33

NEHOD A

naspořila na svůj sen vystudovat zdravotnickou školu –, a přesto jsem se stala ztělesněným klišé. Opila jsem se, nechala se zbouchnout a ani jsem pořádně nevěděla, kdo je otcem dítěte. Takhle jsem si svůj život neplánovala ani náhodou, nicméně po delším sebezpytování jsem se rozhodla si dítě nechat a vychovat ho. Třeba se časem vynoří ten pravý, ale pokud ne, poradím si i sama. A zdravotnická škola – no, jestli je mi souzená, nakonec se na ni dostanu. Tím jsem si byla jistá. A pak se přihodilo něco nečekaného. Před třemi měsíci jsem s talířem vybalancovaným na rostoucím břiše sledovala zprávy, když jsem na obrazovce spatřila nějakého muže. Na titulku pod pohledným obličejem stálo, že se jmenuje Simon Lamar. Byl to místní podnikatel specializující se na development ne movitostí. Poznala jsem v něm muže, s nímž jsem odcházela z baru tu noc, kdy jsem počala Tuňáčka. Co se dělo dál, nemělo zrovna pohádkový konec. Ráda bych řekla, že jsem Simona Lamara vyhledala a on byl mým těhotenstvím sice trochu zaskočený, ovšem současně ohromně nadšený a okamžitě prohlásil, že mě bude podporovat. Ráda bych řekla, že po pár měsících dvoření se svezl na koleno a požádal mě o ruku, aby se z nás tří mohla stát jedna velká šťastná rodina. Tenhle scénář jsem si v duchu představovala, když jsem Simona zkontaktovala, abych ho informovala o své situaci. Dopadlo to však celé trochu jinak. Ačkoli si nevzpomínám, že by měl toho večera nasazený snubní prsten, byl Simon Lamar zcela nezpochybnitelně ženatý. A nejen to, měl už dvě vlastní děti a naprosto nulový zájem o nelegitimního potomka. Navíc si nepřál, aby se jeho milovaná žena, se kterou byl už deset let, o nevěře dozvěděla – a už vůbec ne, aby se to doneslo mé diím. Odmítl se se mnou třeba jen setkat, a to i poté, co test o tcovství, který si vyžádal, prokázal, že je skutečně otcem mého dítěte. Poslal za mnou ovšem Jacksona, který mi předložil velice zajímavou nabídku. Hromadu peněz – dost, abychom z toho bez problémů vyžili já i dítě a ještě něco zbylo. Už nikdy bych si nemusela dělat starosti s nájmem, školkou, dokonce ani se školným na vysokou pro svoji

Nehoda_OK.indd 23

03.09.26 10:33

FREIDA MC FADD E N

dceru. Simon to všechno zaplatí. A jediné, co pro to musím udělat, je podepsat slib mlčenlivosti, jímž se zavážu, že kromě Simona a mě (a Jacksona) se nikdo nedozví, kdo se mnou dítě zplodil. A já souhlasila. Měla jsem snad na výběr? Musela jsem to udělat. Simon nabízel, že mě i Tuňáčka zajistí na celý život. Jakožto budoucí matka samoživitelka bych byla hloupá, kdybych odmítla. Díky Simonově štědré nabídce budu moct nastoupit na zdravotní školu tak, jak jsem plánovala, nebo možná ještě dřív. Budu moct svoji dceru posílat do nejlepších soukromých škol. Nebudu ji muset vychovávat v mrňavé garsonce. Zachránil mě. „Díky, že se té smlouvě tak věnuješ,“ řeknu Jacksonovi s pusou plnou nudlí. Mávne nad tím rukou. „Je to moje práce.“ Opravdu? Jackson ke mně jezdí pravidelně jednou týdně, abychom smlouvu vypilovali. Spoustu věcí bychom mohli vyřešit po telefonu, ale on vždycky trvá na tom, že dorazí osobně. Což o Simonovi, kterého jsem od té osudné noci nespatřila, rozhodně říct nemůžu. Navíc Jacksonovi věřím, že má opravdu na srdci mé nejlepší zájmy. Ve smlouvě byly klauzule, které bych ve své naivitě klidně odsouhlasila, ale Jackson mi to rozmluvil. Tohle není vzhledem k růstu životních nákladů dost. Nebylo by to vůči tobě fér. Jackson sáhne do vnitřní kapsy obleku a vyndá obálku, kterou položí před nás na konferenční stolek. Ze zkušenosti už vím, že je plná dvacetidolarovek – je jich tak akorát, aby mi vystačily na jídlo, drogistické zboží a zdravotní výdaje. Ten opravdový balík mě teprve čeká, ovšem tyhle obálky plné bankovek mi v posledních pár měsících hodně ulehčily život. „Díky,“ řeknu. Jackson si popostrčí brýle s tlustými skly na nose o kousek výš. „Není zač. V bance měli ještě otevřeno, než jsem vyrazil na cestu.“ Nikdy předtím se nezmínil, že by chodil do banky. Když jsme se pustili do vyjednávání, dal mi Simon velice jasně na srozuměnou, že od něj nedostanu ani halíř, dokud nebude smlouva podepsaná, jenže pak začal Jackson nosit tyhle obálky s menšími finančními částkami a já z toho usoudila, že otec mého dítěte zřejmě změnil názor. Teď

Nehoda_OK.indd 24

03.09.26 10:33

NEHOD A

se mi ovšem honí hlavou, jestli pro mě Jackson celou dobu nevybírá hotovost ze svého osobního účtu. „Mimochodem,“ ozve se dřív, než se na to stihnu zeptat, „Simon sem za pár dní přijde podepsat finální verzi smlouvy a probrat s tebou několik věcí.“ „Aha.“ Při představě, že Simona znovu uvidím, se mě zmocní ner vozita – možná kvůli tomu, jaký nedostatek nadšení dával najevo od chvíle, kdy se dozvěděl o mém těhotenství. Ostře to kontrastovalo s tím naprosto okouzlujícím mužem, s nímž jsem se tenkrát večer seznámila. „To je fajn, teda aspoň myslím.“ „Budu u toho taky,“ dodá. Konejšivě se na mě usměje a já se nedokážu ubránit myšlence, že bych si přála, abych oné noci v baru na té horské chatě potkala raději Jacskona. Ochotně bych se vzdala obrovské sumy, kterou mi Simon nabízí, výměnou za možnost založit rodinu s takovým báječným chlapem. Takhle se na to ale dívat nemůžu. Nedokážu změnit minulost. Měla bych být vděčná, že jsem od Simona dostala takovou štědrou nabídku, která zajistí mou dceru po zbytek jejího života.

Nehoda_OK.indd 25

03.09.26 10:33

ČTYŘI

Zrovna skládám prádlo, když na mě přijde kontrakce. Není nijak silná. Nespadá do kategorie, která by mi každých pět minut vyrazila dech a donutila mě rozběhnout se na pohotovost. Ovšem je dost otravná na to, abych musela na zlomek vteřiny přestat dělat, co zrovna dělám, a rozdýchat ji. Tyhle kontrakce mě postihují několikrát denně. Doktor Hanson jim říká poslíčci. Což znamená, že dítě už brzy přijde na svět. Nejspíš ne dnes nebo zítra a možná ani tenhle měsíc. Už zanedlouho se ale Tuňáček narodí. Cítím se nepřipravená. Tak předně jsem vyčerpaná. Zatím ještě chodím do práce a bojím se dát výpověď, dokud nebudu mít v rukou podepsanou smlouvu, protože trpím paranoidním strachem, že se to celé nějak podělá. Hlavním důvodem mé únavy je ovšem fakt, že se pořádně nevyspím. Mívám poslední dobou noční můry. Nevybavuju si, co přesně se v nich odehrává, končí to však pokaždé tím, že se nade mnou vznáší Simonův hezký obličej. Upřeně na mě hledí a z jeho očí sálá odhodlání. Po probuzení se celá třesu strachem, který mi zalézá až do morku kostí. (A pak musím vylézt z postele a jít se vyčůrat.) Takže ano, můj spánek stojí za starou belu.

Nehoda_OK.indd 26

03.09.26 10:33

NEHOD A

Přiložím si dlaň na břicho. Ještě jsem pro holčičku nevybrala jméno. Pochopitelně jí nemůžu doopravdy říkat Tuňáček. Slyšela jsem o párech, které se kvůli jménu pro miminko dokázaly rozhádat, mně se ovšem tenhle problém netýká. Můžu své dítě pojmenovat, jak chci, protože je jen a jen moje. Jenže mě zatím nic pořádného nenapadlo, takže v mé hlavě zůstává dítě Tuňáčkem. Ahoj, mami! Nezapomeň mi koupit postýlku, jinak nebudu mít kde spát! „Už brzo.“ Tisknu ruku na postupně se uvolňující děložní svaly. „Jakmile dostanu šek od tvého táty, půjdu koupit postýlku. A spoustu dalších věcí.“ Jen co kontrakce přejde, zazvoní mi někde v bytě mobil. Ještě štěstí, že bydlím v garsonce, jinak bych spoustu věcí vůbec nenašla. Mívají i jiné ženy v těhotenství takovou mozkovou mlhu? Včera jsem hledala rozečtený paperback, abych se něčím rozptýlila, a nakonec jsem ho našla v lednici. Procházím (ne, kolébám se) po garsonce a pátrám po mobilu. Ze začátku mi poskytuje nápovědu k místu, kde se nachází, vyzvánění, které mě vede do kuchyňského kouta. Pak ovšem utichne a já ztratím stopu. Těkám očima po kuchyňce a hledám svůj maličký mobil. Proboha, jestli ho najdu v kastlíku se sýry, budu na sebe pořádně naštvaná. Ale ne, leží na mikrovlnce, skoro splývá s jejím černým povrchem. Zvednu ho v přesvědčení, že mi volal Jackson, aby doladil nějaký finální detail smlouvy. Podepsat bychom ji měli zítra a chci, aby všechno běželo podle plánu. Zastávám názor, že žádné zprávy jsou dobré zprávy, takže momentálně po novinkách netoužím. Zmeškaný hovor ale není od Jacksona. Volal mi bratr Dennis. Ramena mi poklesnou úlevou, když tisknu tlačítko zpětného volání. „Tegan?“ Ucho mi zahltí bratrův dunivý hlas. „Jsi v pořádku?“ Pokaždé když mluvím se svým starším bratrem, zmocní se mě z jakéhosi důvodu pocit, že je mi zase pět. „Jo, jsem.“ Dennis si dlouze vydechne. „Co se děje, Teggie?“ „Jenom jsem…“ Rozhlédnu se po nevelkém prostoru, který obývám. „Cítím se osamělá.“

Nehoda_OK.indd 27

03.09.26 10:33

FREIDA MC FADD E N

„Kdy máš podepsat tu smlouvu s Lamarem?“ „Zítra.“ Kousnu se do spodního rtu. „Ty bys sem asi nemohl při jet, co?“ „Kéž by,“ povzdychne si. „Víš, že jsem teď zavalený prací.“ Proti tomu nelze nic namítat. Dennis pracuje na severu jako lyžařský instruktor v resortu příhodně pojmenovaném Sněžná hora. Lyžování miluje odjakživa. Málem se stal profesionálem – až tak byl dobrý. Jenže krátce po dvacítce si zlomil nohu, a tak namísto toho skončil na teplém místečku lyžařského instruktora. Prosinec je pro něj bohužel jedním z nejnáročnějších měsíců vrcholícím vánočními svátky. Celou zimu dře jako mourovatý a po zbytek roku si pak užívá pohodičku. „Pokusím se na pár dní utrhnout, až se malá narodí,“ slíbí. „Nebo nechtěla bys na chvíli přijet sem? Mám volný pokoj.“ Není to tak špatný nápad. „Promyslím si to.“ To pozvání zní lákavě. Dennis mě pokaždé obskakuje, když ho navštívím, a neviděli jsme se od toho dne, kdy jsem otěhotněla. Náš táta byl workoholik a ve čtyřiceti, když jeho firma zbankrotovala, ho sklátil masivní infarkt, takže Dennis, kterému bylo v té době dvanáct, po něm převzal roli hlavy rodiny. Celé se to opakovalo o osm let později, když máma zemřela na rakovinu slinivky. Bratr plnil všechny úkoly, jež se očekávají od otce, včetně toho, že mi schvaloval, případně neschvaloval mé nápadníky. Když mě jeden kluk přišel vyzvednout a táhl z něj alkohol, chopil se Dennis baseballové pálky a vyhnal ho dřív, než jsem stihla nastoupit do auta. Popravdě řečeno většina mých nápadníků neodpovídala jeho vysokým nárokům. Simona mi rozhodně neschvaluje. Napadne mě, co by asi říkal na Jacksona.

Nehoda_OK.indd 28

03.09.26 10:33

PĚT

Dneska budeme podepisovat smlouvu, která zajistí moji budoucnost. Jsem hotový uzlíček nervů, ačkoli jediné, co se ode mě žádá, je naškrábat své jméno na kus papíru. Spala jsem ještě hůř než obvykle, noční můry mě budily prakticky každou hodinu. Jako by snad pokaž dé, když jsem konečně usnula, vnikl do mých snů Simonův obličej a znovu mě probral. Zkrátka jsem ho nedokázala vypudit z hlavy. Kolem čtvrté ráno jsem zanechala marných pokusů. Včera jsem zašla do second handu a koupila si těhotenské šaty s květinovým vzorem. Bohužel tam neměli zkušební kabinku, takže jsem si je mohla jen podržet před tělem, a když jsem si je doma oblékla, vypadala jsem trochu jako velryba obsypaná květy. Ale pořád lepší než zbytek mého šatníku. Stejně nevím, proč se vůbec strojím. Na koho se snažím udělat dojem? Na Simona? Copak snad vážně předpokládám, že jakmile mě spatří v tom květovaném pytli, rozhodne se kvůli mně opustit rodinu? A přála bych si to vůbec? Ne, nepřála. Popravdě už nechci mít se Simonem Lamarem nic společného. Existuje jediný člověk, kvůli kterému bych chtěla vypadat hezky, a rozhodně to není Simon. Je to muž, kterého v poslední době vídám dost často, kterého jsem začala mít ráda a kterého,

Nehoda_OK.indd 29

03.09.26 10:33

FREIDA MC FADD E N

obávám se, už nejspíš nikdy neuvidím, až napíšu své jméno na tečkovanou linku. V práci jsem si odpoledne vzala volno a docela mě to stresuje, protože výplatu fakt nutně potřebuju. Pořád si musím připomínat, že počínaje dnešním odpolednem budu mít tolik peněz, že nebudu vědět co s nimi. Je těžké srovnat se s touhle realitou, protože… No, nikdy v dosavadním životě jsem neměla peněz nazbyt. Až je získám, jako první si seženu třípokojový byt v lepší čtvrti. Nebo možná dokonce dům. V pět hodin dole zabzučí interkom, který mě upozorní, že Simon s Jacksonem dorazili. Zatímco čekám, až vystoupají po schodech, přecházím sem a tam po garsonce. Netrvá to ale dlouho. Jen co se mým bytem rozezní protivné zvonění ode dveří, otevřu je a za nimi se ukážou dva muži v oblecích. Jackson působí jako obvykle roztomile zmuchlaně, na nose mu zase trůní brýle s tlustými skly. A vedle něj stojí Simon. Neviděla jsem Simona Lamara už… no, od té noci, která mi kompletně změnila život. Je skoro o dvacet let starší než já, ale na svůj věk vypadá velice dobře. Dočista jsem zapomněla na klasickou krásu jeho obličeje, jako by jej do kamene vytesal zkušený sochař. Od té doby jsem ho viděla na řadě fotek, naživo je ale jiný – a taky mu to víc sluší. Při pohledu na jeho tvář mi v hlavě vyskočí nejasná vzpomínka na tu noc, kterou mám pořád dost v mlze. Pokouším se ji zachytit, má mysl se usilovně snaží vybavit si něco ze dne, kdy byla počata má dcera. Jenže nic. Je tam prázdno. Skoro jako by mi někdo mozek vygumoval. Jediné, co si vybavím, jsou noční můry s jeho obličejem, které mě pronásledují se vzrůstající frekvencí. Přece ho ale nemůžu vinit za své ošklivé sny, ne? Tenkrát v baru mi Simon se svým nenuceným úsměvem připadal srdečný a přátelský. Dnes jako by ho štvalo, že tu musí vůbec být. Sotva mě spatří, podívá se na hodinky, pak pohledem sklouzne k mému břichu a obličejem se mu rozlije nezastírané znechucení. „Proboha,“ prohodí. „Měl bych firmu, co ty kondomy vyrobila, zažalovat.“ Jackson střelí po Simonovi pobouřeným pohledem a já cítím, jak se mi rozpaluje obličej. S radostí vítám informaci, že jsme aspoň použili

Nehoda_OK.indd 30

03.09.26 10:33

NEHOD A

kondom. Pro jistotu jsem si nechala udělat testy na všechny pohlavně přenosné choroby. Vyšla jsem z nich čistá. „No,“ prohlásím zvesela, „tak pojďte dál.“ Znechucený výraz ze Simonova obličeje nezmizí, ani když vstoupí do mého ošuntělého bytu. Odvedu ho k futonu a on zaváhá, jestli se na něj má vůbec posadit. Skoro čekám, že mě požádá o ručník, který by si mohl dát pod sebe. Nakonec se přece jen usadí na krajíčku. Je na něm vidět, že by si přál být kdekoli jinde, jen ne tady. Sama si najdu místo na opačném konci futonu, tak daleko od něj, jak to jen jde, aniž bych spadla na zem. „Smlouva vypadá přesně tak, jak jsme se dohodli,“ spustí přívětivým tónem Jackson, když se usadí na jediný další kus nábytku v místnosti – rozviklanou dřevěnou židli, kterou jsem našla u popelnic. „Jak už jsem říkal, můžeš si ji nechat zkontrolovat od vlastního právníka.“ „Věřím ti,“ odvětím. Nic jiného mi ani nezbývá, protože si momentálně vlastního právníka nemůžu dovolit. Simon se ovšem nad mými slovy ušklíbne, což mě vede k úvahám, jestli bych si nějakého přece jen neměla sehnat. Ten jeho potměšilý výraz znovu popíchne moji paměť. Je to tak protivné, když se snažíte něco si vybavit, a ono to nejde. Demence musí být příšerná. „Probrali jste přesné podmínky slibu mlčenlivosti, že ano?“ promluví Simon. „Jistě,“ potvrdí Jackson. „Je to tak, Tegan?“ „Jo…“ Slib mlčenlivosti mě na té smlouvě znervózňuje ze všeho nejvíc. Pokud ji podepíšu, nesmím nikomu říct, že je otcem Tuňáčka Simon. Na rodném listu se jeho jméno neobjeví. Nesmím to prozradit živé duši – nikdy. Dokonce to nebudu smět povědět ani své dceři, jinak mě Simon naprosto ožebračí. Budu jí muset říct… Já nevím… Že její otec zemřel při tragické nehodě. „Takže tomu rozumíš?“ naléhá Simon a upírá na mě své šedé oči. Trhnu sebou při disharmonické vzpomínce na to, jak vroucně jeho oči působily toho večera. „Nesmíš to nikomu prozradit. Ani příbuzným, ani kamarádům, ani svému dítěti.“ Svému dítěti. Už teď se zcela zřekl zodpovědnosti. „Rozumím.“

Nehoda_OK.indd 31

03.09.26 10:33

FREIDA MC FADD E N

„Chytrá holka.“ Mrkne na mě. „Tak to tedy podepíšeme. Je vidět, že peníze vážně potřebuješ.“ Mně se ten pán nelíbí, mami. Nechci ho za tatínka. Simon se sehne k drahému kufříku, který s sebou přinesl, aby vytáhl smlouvu. Přitom se ke mně přiblíží a můj nos zachytí závan jeho kolínské. Stejné kolínské, kterou použil toho večera. Je to neobvyklá vůně. Vanilka. Dub. A nějaký kořeněný podtón. Na moment zavřu oči a spatřím před sebou jeho obličej jako v těch nočních můrách. Tentokrát je to ale jiné. Nevidím jen tvář, ale taky nahé tělo. Leží na mně. A v očích má lačný výraz, který mě děsí. Ne, podaří se mi ze sebe vypravit neskutečně ztěžklým jazykem. Já nechci. Ne. Ne! Simon zakoulí očima. Tys to pivo nedopila? Jen zase hezky usni, Tegan. Ne. Já nechci… A pak… Zprudka otevřu oči. Scéna odehrávající se v mé hlavě působila naprosto skutečně a já najednou s děsivou jistotou vím, že skutečná byla. Věřila jsem, že když ve svých snech vídám Simona, je to jen tím, že si se mnou pohrává má představivost, jenže to nebyly žádné představy. Byla to vzpomínka. Teď to všechno najednou dává hrůzostrašný smysl. Věděla jsem, že jsem toho tenkrát večer nevypila až tak moc. Za celý svůj život jsem neměla opilecké okno, natož po pár pivech. Simon mi něco nasypal do pití. A když jsme se pak ocitli v mém hotelovém pokoji, tak mě… Proboha.

Nehoda_OK.indd 32

03.09.26 10:33