POZNÁMKA AUTORKY
Selene a Jules žijí a bojují v krutém světě, kde v žilách několika výjimečných volně koluje krev a magie. V rámci tohoto příběhu si Jules i Selene několikrát rozříznou kůži a krvácejí. Nedělají to proto, aby si ublížili, ale pokud jste citliví na sebezraňování v magickém a rituálním kontextu, neváhejte tuto knihu odložit – ať už jen pro dnešek, do chvíle, než budete připraveni se do ní zase začíst, nebo navždy. Ať si zvolíte jakoukoli možnost, je oprávněná a já jsem na vás za ni hrdá.
Svatá říše vatikánská: hierarchie
Hlavní exorcista svaté říše vatikánské
Hlavní exorcista je nejvyšším vládcem a duchovním vůdcem Svaté říše vatikánské, ačkoli své každodenní panování rozděluje mezi dvě imperia podle jejich příslušného pole působnosti vojenského vůdce či hlavy vlády.
Současný hlavní exorcista, Jeho Svatost Alexander II., má podlomené zdraví, a tak odevzdal do rukou mladého, ambiciózního imperia bellum více povinností než obyčejně.
Imperium bellum | pán války
Jako vojenský vůdce Svaté říše vatikánské má imperium bellum na poli válečných konfliktů téměř neomezenou moc. Tuto roli v současné době zastává Cesare Alleva, který se zhoršujícím se zdravotním stavem hlavního exorcisty získal ještě větší moc. Za časů války může být obzvláště silný imperium bellum znám také pod přezdívkou Stín Boží.
Cesare Alleva je Stín Boží.
Imperium politikos | kancléř
Tuto roli aktuálně zastává exorcista Adriano de Sanctis.
V předchozích letech se tento politický orgán vatikánské mocenské struktury oddělil od Vatikánu samotného a kultu Bezsmrtného Boha, ale v posledních padesáti letech se stávalo jen velmi zřídka, že by danou funkci zastával někdo jiný než římský exorcista.
Suverénní císařovna svaté říše vatikánské
Pozici císařovny říše zastává Ofélie Augusta. Jako vládkyně ale naplňuje čistě obřadní roli. Císařská rodina přišla o moc, když se v Římě zabydlel kult Bezsmrtného Boha a Vatikán získal vliv a kontrolu.
exorcisté první třídy
Nejvýše postavená třída exorcistů ve Vatikánu. Její členové vedou skupiny ostatních a je jim dopřána svoboda řídit své spolupracovníky, jak uznají za vhodné, pokud je ovšem nevyšle přímo imperium bellum. Tato třída exorcistů je vyhrazena pouze těm, kteří jsou schopní – nebo aspoň svým představeným za schopné uznaní – porazit vikomta, démona páté úrovně. Dokonce i exorcisté první třídy mají odhadem jen jednoprocentní šanci přežít střet s démonem vévodou.
exorcisté druhé třídy
Aby byl exorcista povýšen do druhé třídy, musejí o něm být pověřené osoby přesvědčeny, že dokáže zabít šlechtice – démona čtvrté úrovně. Ve výjimečných případech je pro ně démon páté úrovně výzvou, z níž nevyváznou živí.
exorcisté třetí třídy
Čerstvě vyškolení exorcisté se po absolvování Akademie automaticky stávají členy třetí třídy. Nezískají-li pro to potřebné
schopnosti, nejsou připuštěni k absolutoriu. Exorcista třetí třídy si musí umět poradit se všemi démony úrovně I–III.
Ve vzácných případech se exorcista může specializovat na léčení stejně jako bratr zdravotník nebo sestra zdravotnice. Na rozdíl od řemeslníků jsou ale léčitelé z řad exorcistů schopni daleko mocnější magie, a tedy i zázraků. Přesto jim postup na kariérním žebříčku bývá odepřen, protože se o nich obecně soudí, že nedokáží zabít šlechtice, démona čtvrté úrovně, což je požadavkem pro postup do vyšší třídy.
I přesto jsou léčitelé nesmírně cenní.
řemeslníci
Řemeslníci se dělí na dvě třídy podle specializace, která je dvojí: léčení a válka.
léčitelé
Bratři a sestry zdravotníci jsou vatikánskými léčiteli a posledním obranným valem mezi Římem a zkázou, protože to oni brání tomu, aby byly vatikánské řady zdecimovány.
válečníci
Bratři a sestry válečníci se vydali na cestu boje a mohou si zvolit jednu ze čtyř podtříd:
♦ Pistolníci – válečníci specializovaní na děla a výbušniny
♦ Rváči – vzácná podtřída zaměřená na zápas holýma rukama
♦ Sekáči – válečníci specializovaní na boj na středně velké vzdálenosti s meči a ostatními chladnými zbraněmi
♦ Dálkaři – válečníci specializovaní na útoky na delší vzdálenosti, kteří ale nepoužívají střelné zbraně
Mnoho exorcistů si také volí zaměření na jednu z výše uvedených tříd boje, ačkoli je pro ně tato specializace méně důležitá pro přežití, protože mají k dispozici magii. Řemeslníci se naproti tomu smějí specializovat jen jednou a během posledního roku na Vatikánské akademii, kde získají akreditaci, si vyrobí svou vlastní zbraň.
Příručka Vatikánské akademie:
démoni
úroveň i: démoni zvaní proklínači
Ze stínů lidem našeptávají šílenství. Někteří jsou přitahováni exorcisty i mocnějšími démony, ačkoli je jejich blízkost většinou zahubí. Pokud nejsou dostatečně chytří, v lidském světě zaniknou. V určité podobě ale mezi lidmi vždycky přebývali.
úroveň ii: démoni zvaní ghúlové
Potřebují-li ghúlové hmotnou schránku, mohou se dočasně vtělit do mrchožravých ptáků a lidských mrtvol, protože je o nich stejně jako o škůdcích známo, že se v našem světě vyskytují spíše v podobě průsvitné kouřovité bytosti než ve fyzickém těle. Přesto jsou nebezpeční a dokážou na krátký okamžik ukázat zuby a drápy, kterými rádi svého protivníka zmrzačí nebo zabijí.
úroveň iii: démoni zvaní škůdci
V tomto světě mají jen výjimečně celistvá těla, častěji se dají pozorovat spíš jako kouřové než jako hmotné bytosti.
Ve své průsvitné podobě ovšem nejsou o nic méně nebezpeční. Dokážou posednout člověka, ale jejich přítomnost je škodlivá natolik, že svého hostitele brzy zničí.
Pro všechny specializace řemeslníků a pro exorcisty třetí třídy mohou představovat náročné soupeře.
úroveň iv: démoni zvaní šlechtici
Šlechtice dokáže zabít exorcista druhé a vyšší třídy. Tento druh démona je velmi nebezpečný civilnímu obyvatelstvu a státním zaměstnancům. Ačkoli nepředstavují hrozbu tak velikou jako démoni úrovně páté a šesté, dokáží šlechtici zpustošit ohraničené oblasti a jsou považováni za životu nebezpečné.
Pro exorcisty druhé třídy mohou představovat náročné soupeře.
úroveň v: démoni zvaní vikomti
Vikomti jsou první ze třídy zkázonosných démonů. Mohou mít přístup k základní magii. S jistými následky dokážou posednout člověka, ale jejich oběť má po úspěšném zásahu vatikánského exorcisty šanci přežít. Ohrožují dokonce i exorcisty první třídy.
úroveň vi: démoni zvaní vévodové
Vévodové jsou ti nejmocnější ze všech démonů. Snadno ovládnou lidi a díky vrozené magii živlů jsou schopni způsobit rozsáhlou zkázu. Když někoho posednou, nějakou dobu zůstávají neodhalení, ale jejich magie je příliš mocná na to, aby ji v sobě lidská tělesná schránka dokázala dlouho udržet. Vatikán pojmenoval a zapsal do katalogu každého z těchto démonů.
Ze setkání s nimi mají šanci vyváznout jen exorcisté první třídy.
Přesto Svatá říše vatikánská nepředpokládá, že by kdokoli přežil, a děkuje vám za život i za smrt.
Baliel cítil váhu světa, který mu nepatřil, ještě dřív, než
měl oči, aby se na něj podíval. Obtáčel se kolem něho a dusil jeho světlo. Ten svět byl potemnělý. Jako noc. Baliel zkusmo zakroužil rameny. Kůže mu byla příliš těsná. Napínala se a trhala. Samotná vlákna masa praskala, jeho magie je nad lopatkami musela znovu sešít dohromady.
Také svaly a šlachy se roztrhaly, za okamžik ovšem zase srostly.
Zašlé sklo zrcadla zachytilo obraz, který Baliel nepoznával. Pomalu se otáčel a prohlížel si křehkou skořápku, která teď byla jeho novým domovem.
Pořád byl krásný. Jeho esence vytvarovala kosti hostitele tak, aby mu lépe vyhovovaly, jenže během toho ho zároveň ničil.
Dokonce i zatímco všechno sám sledoval, sežehla mu zářivá modř jeho očí důlky dočerna.
Asi to takhle bude muset stačit, pomyslel si a několikrát zacvičil prsty protažené jeho mocnou esencí. Kůže na kloubech mu okamžitě praskla a on znechuceně vycenil zuby. Elysejští jako on se zřídkakdy pohodlně vešli do lidského těla – snad až na schránky hostitelů, kteří se sami narodili
s elysejskou krví v žilách. S přimhouřeným okem by ale stačila i krev kairoská.
Lidé jim všem říkali bez rozdílu démoni.
Jakmile vyšel na ulici a zamířil do kamenného kostela na stráni, nahé končetiny mu ovanul chladný vzduch. Byl o celou hlavu větší než všichni ti malí lidičkové, kteří se před ním okamžitě rozprchli do stínů jako krysy.
Kolem něho vířily zmrzlé vločky něčeho bílého.
Sněhu, nabídla mu paměť.
Opatrně se pokusil to slovo říct nahlas. Ovšem chrapot v jeho hlase naznačoval, že se mu rozpadají hlasivky. Tohle tělo dlouho nevydrží.
Baliel zamával prsty, čímž vločky odehnal, a jeho magie srovnala se zemí celou ulici. Jeho esence se zablýskla a zasáhla rozbouřená mračna šlehnutím azurového plamene. Všechno, co zůstalo z ulice plné řadovek, byly uhelnaté sloupy tyčící se k obloze jako zčernalý, spálený les.
Baliel tu scénu přelétl očima a zamračil se.
Bude si muset dávat větší pozor. Tahle schránka ho sotva udržela.
KAPITOLA JEDNA
Bůh stvořil člověka a démona.
Démon ukřižoval Boha.
Člověk Boha opustil.
A další dogma, které znal jen Vatikán: Člověk spoutal zvrácenou magii démonů.
Selene Allevová lehounce přejela čepelí nad bledě modrými žílami na vnitřní straně předloktí a zastavila se u symbolu vyřezaného do jejích kostí. Pohltit. Zaváhala. Její magie byla nepřítel, který při každém vymítání prolil její krev. Kdyby ji zastavil jen strach z bolesti nebo nějaký pomýlený princip, jistě by to překonala. Bolest už ji neděsila – během let výcviku ve Vatikánu si na ni zvykla.
Dio immortale, zaklela. Dnes se dopustila chyb. Pokud by jednu věc udělala jinak, nevězela by teď v takové kaši a nemusela si znovu pouštět žilou pro trochu moci, obklopená puchem hniloby a plísně s kovovou pachutí krve někde na pozadí. Nikdy neměla ztrácet pozornost.
Vzduch prosycovala hrozba sněhu. Selene se zachvěla, ale nemohl za to večerní chlad, který se jí jako nůž zařízl do zad. Smrdutá vlna démonického kouzla se jí opřela o oči, zuby a zabořila se až někam do lebky.
Za tím vězel víc než jeden démon. Bylo jich víc.
Chutnali po násilí. Jako rozražený ret. Neurčitě železitě a žlukle.
„Kapitánko Allevová?“
Selene svého podřízeného umlčela pohledem. Ambrose Zurzulo nebyl dost citlivý, aby tu pošpiněnou magii zaznamenal, a ona neměla na jeho nedostatek přirozeného talentu trpělivost. Letmo se podívala na kov plný vyrytých run, který mu pevně ovíjel ruce. Boxery. Vážně? Jenže Ambrose byl příliš zahleděný do sebe, než aby si jejího pohrdání povšiml.
Proč by si někdo zvolil pěstní zápas a dobrovolně k sobě nechal démony přijít takhle blízko, jí zůstávalo záhadou.
„Jsme už blízko. Honem!“ Vedla svůj tým po krátkém schodišti za chladnou přitažlivostí démonské magie až do budovy plné odrolené štukové výzdoby na konci ulice. Vypadala opuštěná, jenže nebyla. Číhali tam hned dva. Ne, tři. A možná ještě víc. V srdci Říma nebylo podobné zamoření neznámým jevem, ale takhle blízko Vatikánu k němu docházelo jen vzácně.
Za to úsilí odmění Selene démony ocelí.
Selene se prudce zastavila těsně před okny, s Ambrosem a Benedettou po svém boku. Oba byli v jejím týmu nováčci, a i když Benedetta Fioreová studovala se Selene v ročníku, příliš se nekamarádily. Nebylo vůbec ideální, že její první příležitost vidět dva nové přírůstky v akci byla zrovna tahle.
Ambrose si protáhl prsty, až mu zapraskaly klouby. „Půjdu první,“ řekl a několikrát bouchl pěstmi jen tak do vzduchu. Tohle není ideální ani náhodou.
Jenže Selene nemohla nic moc namítat. Nadřízení se vyjádřili, a pokud Vatikán něčím skutečně byl, pak místem, kde vládla přísná hierarchie.
„Myslím, že nepůjdeš,“ řekla Selene nebezpečně tichým hlasem. „Bez mého dovolení se na démona ani nepodíváš.“
Začala vypočítávat na prstech: „Poslouchej. Udělej na mě dojem. Přežij to. V tomhle pořadí. Jasné jako facka.“ A to dokonce i pro tebe.
Pohledem připíchla Benedettu ke stěně. „Drž se blízko Zurzula. Ochrání tě.“
Ambrose kývl na souhlas a obruč starostí, která Selene ještě před chvílí svírala hruď, o chloupek povolila.
„A co ty?“ zeptala se Benedetta.
Selene se jí zadívala do očí. „Taky tě budu krýt.“
Benedetta vytřeštila oči, zamrkala a potom se rozzářila jako žárovička. „No, to přece vím. Ptala jsem se ale, kdo bude chránit tebe?“
Selene se nedomnívala, že by na tohle musela odpovídat.
Zpoza rohu se vynořila vysoká postava. „Kapitáne, můj kapitáne!“ protáhla Caterina Altamurová a odhodila do tmy dodoutnávající cigaretu. „Klídek. Pomoc dorazila.“
Selene konečně cukl koutky nepatrný úsměv.
Caterina byla podobně jako Ambrose řemeslnice vyrábějící zbraně a její zručnost se rovnala její neposlušnosti.
Pak se za Caterinou vyloupl ze tmy ještě někdo.
Lucia Scavová natočila špičatou bradu do vánku a nakláněla pohlednou srdčitou tvář na stranu, jako by něco větřila. Pro svou citlivost na magii démonů byla proslulá po celém
Vatikánu a Selene jejím instinktům věřila skoro stejně jako těm svým.
I ona teď zostřila smysly a vyslala je na průzkum. Moc ji nikdy neopouštěla. Měla ji v krvi. V přítomnosti démonů ale zpívala o to hlasitěji. Krátce pohlédla na Luciu: „Necítím tu nic silnějšího než úroveň dvě.“
Sestra léčitelka kývla. Tváře měla celé zrůžovělé chladem. „A nebude jich tu víc než pět. Všechno nízké stupně.“
Vatikán hodnotil démony na stupnici od jedné do šesti.
Proklínači a ghúlové se tu poslední dobou objevovali často. Sice se dali snadno zlikvidovat, ale dokázali způsobit vedlejší škody dost velké na to, aby na jejich přítomnost Vatikán rychle reagoval. A také extrémně zaujatě.
Ambrose poslal vzduchem šestiúhelný disk, který se zaleskl v chabém světle lamp, než ho Selene hbitě chytila.
Zamračila se. „Netušíš, co by to mohlo být?“
Rváč si zastrčil ruce do kapes. „Našel jsem to.“
„Kde?“
Pokrčil rameny.
Selene předmět obrátila mezi prsty, aby si ho dobře prohlédla. Byl označený pečetí Bezsmrtného Boha. Ochranná mince. Jedna z mnoha schovaných v sochách po celém Římě. Jejich spojená mocná magie pomáhá chránit město před démony. Pak se ovšem nabízela otázka, co taková věc dělala v Ambroseových rukou.
Tok jejích myšlenek přerušil Luciin nezvykle váhavý hlas. „Cítím tu… možná… škůdce?“
Při těch slovech zbledla Benedetta jako stěna a v chvatné modlitbě se dotkla nejdřív čela, pak krku a nakonec hrudi. Jako by Selene potřebovala další potvrzení, že Benedetta v terénu na lovu démonů neměla co hledat.
„Modlení si nech,“ okřikla ji Selene chladně. „Netřeba volat Pánaboha kvůli obyčejné trojce.“
Caterina úsměv spolkla, zato Lucia se křenila dost nepokrytě.
Selene je všechny ignorovala, schovala si minci do kapsy a zamířila do budovy. Oprýskaná štuková fasáda vypadala ve světle pouličních lamp spíš oranžová než růžová, ale Selene se víc než na barvy soustředila na bytosti za zdmi. Malinko se chvěly jako motýli sevření v dlani
a ona je brzy stejně tak snadno rozdrtí. I přes sebevědomí se jí u srdce přece jen usadilo znepokojení. Něco tu nehrálo.
Caterina přitiskla palec k těsnění kulometu. Sotva její krev odemkla plný potenciál zbraně, po šesti hlavních zbraně se rozběhly zářivé nitky energie.
Všech pět se pak vydalo do různých směrů, aby v tichosti prohledali byty v přízemí, než se pustí nahoru po schodech do dalšího patra. Selene šla těsně za Ambrosem a Benedettou, aby je neztratila z očí. Caterině a Lucie v ničem radit nemusela – ty začaly stoupat po hierarchickém
žebříčku na Akademii už dva roky před Selene a tvořily fungující tým o hodně déle, než jim Selene velela. Jejich zdatnost plně respektovala, zato dvěma nováčkům příliš nevěřila.
Když zjistila, že s ní půjde Benedetta na misi, bránila se zuby nehty, ale kdepak. Dva léčitelé, poručili nadřízení, a tak Selene poslechla rozkaz.
Ze stínů se jako obláček kouře podobný ještěrovi vynořil proklínač a hned se sápal na Ambrose. Jednička. Selene ho rozsekla dřív, než si ho Ambrose vůbec všiml, a prudkým pohybem si očistila zbytek stínů z čepele. Pak se natočila doprostřed místnosti a schovala meč zpět do pochvy.
Něco za ní zařinčelo, z odstaveného kuchyňského výtahu se vyškrábal ghúl a vycenil na ně dvě řady rozeklaných tesáků v širokém šklebu. Dvojka. Což se dalo rozeznat tak, že ho Selene vnímala jen jako nepatrné zachvění kouzelné síly. Usídlil se v ošklivě se rozkládající mrtvole a poskvrnil ji svou magií. Benedetta ucouvla, zato Ambrose vykročil neohroženě vpřed. Oči mu plály ohněm podřízeného, který se zoufale snaží dokázat svou kuráž.
Selene zvedla ruku, aby ho zastavila. „Počkej!“
To už ale Ambrose vydal bojový skřek a rozmáchl se k úderu, jenž měl démonovi srazit hlavu.
Ghúl byl nečekaně rychlý. Otevřel příšernou tlamu a spolkl Ambroseovi ruku až po loket. Jeho křik se prohnal Seleniným hrudníkem.
„Kapitánko!“ škemral teď Ambrose s rukou včetně boxerů zabořenou v mordě přízraku. Čas jako by běžel pomaleji, když se mu dívala do hnědých očí, zčernalých zoufalstvím. Zachraň mě, žadonily, pomoz mi, prosím.
Ta ruka se zachránit dala, ale Ambroseova hloupost? Smrtící.
Během okamžiku držela čepel nad holou kůží a kostí těsně nad symbolem pro pohlcení. Zaváhala. Pokud v sobě vyvolá magii, znovu jí spolkne kousek duše. Nedá-li si pozor, brzy už nebude mít žádnou. Při té nevítané myšlence jí po zádech přejely ledové prsty strachu. Zase čepel odtáhla.
Promiň, Ambrosi.
I jediná kapička její magie měla větší cenu než pouhá končetina. A tak obětovala Ambroseovu ruku na oltář vlastních ambicí. Po světě se potloukali jiní, daleko mocnější démoni, které bylo třeba zabít, a ona netušila, kolik duše jí ještě zbývá.
Obrátila nůž, schovala ho do pochvy, a tím samým táhlým pohybem vyňala pušku. Ambrose vytřeštil oči, když si Selene – jako už tolikrát – vybrala boj a odsouzení horkým kovem a čepelí. První kulka mu oddělila paži v rameni. Selene přišla blíž a pálila tak dlouho, dokud se démon nepřestal hýbat. Pak do něho lehce dloubla špičkou boty a znechuceně nakrčila nos. Mrtvější než mrtvý. A pořád ne dost. Selene si v duchu pohrávala s myšlenkou na tu obludu vypálit ještě jednou.
Místo toho se ale otočila na patě a mrkáním si setřásla z řas kapičky krve. Benedetta už klečela vedle Ambrose a přikládala mu na ruku škrtidlo.
Zatímco Ambrose žalostně skučel, proběhlo Selene hlavou poslední nepsané dogma jejich náboženství. Člověk spoutal zvrácenou magii démonů.
Tajemství. Ačkoli možná ne jejich nejnebezpečnější. To, jež znalo jen pár vyvolených, kteří absolvovali vatikánskou elitní vojenskou akademii. Démoni jim dali prostředky, jak se bránit. Neochotně. Snad i s hořkostí.
Protože rváč pořád naříkal, Selene na něho ukázala. „Utiš ho.“
Benedetta se kousla do rtu a přitiskla mu dva prsty na čelo. Ambroseova bolest rázem polevila. Teď už jen tiše zíral přes Benedettino rameno na Selene a jeho utrpení ustoupilo nenávisti.
Selene se k němu sklonila. „Uděláme ti novou paži –tentokrát z oceli jako ty tvoje boxery.“
Benedetta se nyní zaměřila na démona. Pod kápí hábitu si odhrnula jako chmýří jemné plavé vlasy a vytáhla lahvičky, do nichž sbírala krev a tělesné tekutiny. Zaváhala nad břečkou, kterou Selene udělala démonovi z lebky, načež z ní opatrně vytáhla zub, aby ho později podrobila pečlivé analýze.
Selene zostřila smysly a opatrně obcházela místnost, otevřená jakémukoli hnutí démonské magie. Nic. S uspokojením se zaměřila na šum hlasů na chodbě, kde si Caterina s Luciou zrovna porovnávaly poznatky o dnešním úlovku.
Prošla dveřmi přesně ve chvíli, kdy Caterina zvedla svou druhou zbraň, brokovnici, a odstřelila dalšího démona na druhý konec místnosti. Jakmile se kulka přízraku dotkla, jasně zaplála.
Jen co se ale otisk zabitého démona vytratil, ucítila přítomnost jiného.
Otočila se na patě a začala prohledávat temná zákoutí. Někde blízko číhal ještě jeden. Hrál na její smysly jako pavouk brnkající na nitky pavučiny a sbíral o ní informace. Zatím se zdálo, že jich získal víc než ona o něm. Selene se zasyčením vytasila pistoli. Příliš pozdě. Démon prolétl mozaikovým oknem nad dveřmi na druhé straně chodby.
Tenhle se usadil v těle malého děvčátka. Jasné, panenkovsky modré oči hezky prosvítaly pod černou ofinou, jen lokty mělo tělíčko, jež se hbitě prohnalo po stropě a zmizelo v přítmí předsíně, ohnuté naopak. Čtverka.
Caterina s Luciou měly tuhle část domu už vyčistit, ale očividně to podělaly. A Selene sama usnula na vavřínech. Jak to, že nevycítila, že jim tu běhá šlechtic? Když skokem prorazila mléčné pavučiny, ocitla se v obýváku zlomek vteřiny po démonovi. Protože ho teď živila esence dítěte, dalo se čekat, že brzy vyhoří. Jakmile se jeho moc začne ztrácet, najde si jiné tělo, které pak pohltí zevnitř. Parazit.
Už zatlačil Benedettu do kouta.
Selene se dítěti zadívala do modrých očí. Ne, sakra! Neztrácej soustředění! Ta malá je dávno pryč. Ona připomínka zněla dutě.
Selene vyzařovala klid a krátce pohnula prstem. Běž!
Benedetta se opatrně sunula k nejbližším dveřím.
„No ahoj,“ prohodila nenuceně Selene.
„Exorcistka,“ zasyčela bytost a olízla si mrtvou tvář. Selene se teď musela snažit, aby z ní démon nespustil pozornost. „Žasnu, že ses dokázal dostat tak daleko do Říma, aniž by tě někdo odhalil. Slušný výkon. Asi budeš opravdu mocný,“ pokračovala Selene.
Démon hrdě nafoukl hruď. „S tebou ale budu ještě mocnější. Rád se zmocním tvého těla. Pak budeme mít na dosah každý můj rozmar,“ sevřel vykloubené prsty místo do dlaně ke hřbetu ruky, až mu v ní popraskala kůže a šlachy.
Selene moudře pokývala hlavou. „Ach ano. I mně se líbí tvoje fantazie.“
Démon zamrkal dvojitými víčky a naklonil hlavu. „Skutečně?“
Selene povytáhla obočí. Tahle příšera tedy všechno brala doslova.
Benedetta se ocitla skoro z dosahu, když jí pod podrážkou zakřupalo sklo. Démon prudce otočil hlavu. Jakmile se za mladou exorcistkou pustil, Selene jí hned spěchala na pomoc, ale bylo to téměř nemožné, ačkoli démonovy dívčí prstíčky už praskaly ve švech. Když po Benedettě skočil, vykloubila se mu čelist a natrhla mu tváře. Přesto se ještě zvládl zakousnout Benedettě do krkavice.
Ne!
Benedetta klesla na kolena.
Selene se klopýtavě přiblížila, namířila a zmáčkla spoušť.
Její kulka roztříštila pavučinami opředený lustr, ale démon hbitě uhnul. Jak utíkal, vydral se mu z úst zvláštní zvuk. Smích.
On se jim chechtal.
Hnaná ledovým hněvem se Selene vydala za ním. Sáhla po meči, který jí v pochvě visel na zádech, a zasáhla příšeru právě ve chvíli, kdy se pokoušela proletět kolem dalšího lustru. Jediným mohutným seknutím připravila démona o nohy pod koleny.
Do uší jí pronikl bolestný skřek, načež se svět ponořil do absolutního ticha. Ambrose si na druhé straně místnosti tiskl dlaň zbylé ruky na krvácející ucho.
Selene ignorovala vlastní bolest. „Uteč!“
Zatímco Ambrose plnil její příkaz, démon tvrdě přistál na podlaze.
Selene ho k ní připíchla mečem a sedla si na něho, aby mu mohla lépe držet škrábající ruce. Démonovo malé, ale mocné tělíčko se zuřivě vzepjalo. I jen dvěma přerostlými prsty by jistě dokázal rozdrtit lebku dospělému muži, Selene však byla silnější. Naklonila se, aby se mu zadívala do děsivých modrých očí, a vycenila zuby, připravená ho nechat za Benedettinu smrt pořádně trpět.
Démon se ale vrhl vpřed a jeho zuby cvakly těsně před Seleninou tváří. Exorcistka mu zasadila dobře mířenou
ránu pěstí. Jednu, pak druhou. Té třetí se démon vyhnul, a tak Selenina ruka tvrdě narazila na kamennou podlahu.
Když si opatrně procvičovala prsty, před očima se jí bolestí roztančilo tisíc hvězdiček.
Jakmile příšera trochu polevila, vytasila Selene nůž. Nejlepší bude to rychle ukončit. Takže vymítání, pomyslela si se známou bolestí pod žebry, než umře ještě někdo další.
A tak si nožem, který nepoužila na záchranu Ambroseovy paže, vyryla do kůže symboly.
Pohltit. Návrat. Zuby. Spálit.
Poté, co se její krev smísila se vzduchem, proměnila se v pramínek kouře, který se kroutil a zase natahoval jako jedovatá zmije. Symboly v kosti zlatě zazářily, jako by je naplňoval roztavený kov. Její magie by dokázala srovnat se zemí celý blok domů, kdyby chtěla. Nebo možná celý Řím.
A právě v tom dechu zneužité magie by se jí stalo něco horšího než smrt a ona sama by se proměnila v monstrum ve více smyslech toho slova.
Sluch se jí navrátil, zrak rozjasnil. Jako by se kolem místo zšeřelého večera prostíralo zářivé letní odpoledne. Jen démon pod ní se dál halil do stínu. Svíjející se supernova nezkrocené energie. Tohle byla síla.
Teď cítila všechno, co se v té obytné budově pohnulo, včetně tlukotu srdce poplašené myšky, která čekala celá ztuhlá někde v díře ve zdech.
Jako by se zpomalil čas. Když Selene položila ruku na démonovo čelo, dokázala by spočítat každou řasu a pihu na jeho ukradené tváři. Bytost se vzepjala, zuby se jí prodloužily, ale potom se rozplynula ve výbuchu světla tak jasném, že by dokázal člověka oslepit.
Selene několikrát zamrkala a přiskočila k Benedettě. Koruna zlatých vlasů kolem její hlavy se pomalu barvila karmínem. Hrůzný pohled dokonce i pro někoho, komu se říkalo Mecellaia di Roma. Římská řeznice.
„Promiň,“ vydechla Selene, než něžně zavřela léčitelce víčka.
Průvan zvedl ze zašlých parket chomáčky prachu a polaskal Caterininy havraní vlasy těsně nad líčkem, kde se táhla stříbřitá jizva. „To byla čtyřka,“ vydechla vyčítavě, načež si znovu přehodila brokovnici přes rameno.
Selene jen mávla rukou. „Já vím. Necítila jsem ho.“ Pak se otočila k Lucie v hábitu celém od krve a tělesných tekutin. „A ani ty ne. Myslela jsem, že jsi v tomhle dobrá.“
„Všichni děláme chyby,“ pokrčila rameny Lucia.
Selene píchla prstem do míst, kde leželo Benedettino tělo. „To povídej jí.“
Caterina stanula mezi oběma dívkami. „Říkala, že je jí to líto.“
„To právě neřekla,“ protáhla Selene a znovu obešla místnost. „A já ti snad nemusím připomínat, že Lucia dnes nebyla jediná, kdo se dopustil chyb.“
Caterině cuklo v čelisti, ale nehádala se.
„Příští oblastní mise bude celá vaše. Aspoň na chvilku vypadnete z Říma a užijete si trochu klidu.“
V dálce se zrovna rozklinkal Ave Maria, jeden z šesti vatikánských zvonů, poté se k němu připojil i zbytek. Selene natočila zápěstí, aby se podívala na hodinky. Pozdě. Sakra.
Otočila se na patě, nechala úklid po démonech na ostatních z týmu a její výraz se přelil z nazlobené grimasy do tichého přemítání.
Kdyby takovou botu udělala ona sama, byla by to jedna věc. Jenže Lucia se při odhadu sil a počtu nepřátel naprosto přepočítala, což bylo neobvyklé, protože právě ona měla nejcitlivější smysly v celém Vatikánu. Selene se sevřel žaludek. Pokud šlo o démony, nevěstily neobvyklé úkazy nikdy nic dobrého.
Znamenaly totiž, že se něco změnilo.
A že bude následovat jen další smrt.
