PANOVNÍCI KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO
Pavel Juřík
OBSAH
úvod
I. POČÁTKY ČESKÉHO STÁTU
Počátky osídlení českých zemí
Příchod Keltů, Kvádů a Germánů
Příchod Slovanů.
Velkomoravská říše.
Přemyslovci a budování českého státu
KNÍŽE BŘETISLAV I.
PŘEMYSL OTAKAR I.
VÁCLAV I.
VÁCLAV III.
III. OD BEZVLÁDÍ A LUCEMBURKŮ PO JAGELLONCE
JINDŘICH KORUTANSKÝ
RUDOLF I.
JAN LUCEMBURSKÝ
KAREL IV.
VÁCLAV IV.
ZIKMUND LUCEMBURSKÝ
JIŘÍ Z PODĚBRAD
LADISLAV POHROBEK
VLADISLAV II. JAGELLONSKÝ.
LUDVÍK JAGELLONSKÝ
IV. OD NÁSTUPU HABSBURKŮ PO BÍLOU HORU
FERDINAND I.
MAXMILIÁN II.
RUDOLF II.
MATYÁŠ HABSBURSKÝ
FERDINAND II.
FRIDRICH FALCKÝ
V. OD FERDINANDA III.
FERDINAND III.
PO DOBU OSVÍCENSTVÍ
KAREL VI.
JOSEF II.
LEOPOLD II.
VI. OD FRANTIŠKA I. DO KONCE MONARCHIE
František I.
KAREL I.
zdroje ilustrací
ÚVOD
Kniha Panovníci Království českého přináší fascinující životní příběhy sedmdesáti českých knížat a králů, jejichž existence je historicky doložena. Autor v této publikaci detailně představuje jednotlivé panovníky a panovnice – zaměřuje se na jejich mládí, hovoří o jejich vzdělání, popisuje jejich manželství a zabývá se jejich samostatnou vládou. Autor shromáždil všechny dostupné informace, včetně nejnovějších poznatků historiků a archeologů, a prezentuje je čtenáři srozumitelně, čtivě a poutavě.
Kniha nabízí i nové pohledy na česká knížata a krále, tedy názory osvobozené od ideologických či národnostních předsudků a klišé, díky čemuž tyto osobnosti vystupují před námi mnohem plastičtěji a živěji. Zajímavé jsou zejména vhledy do jejich soukromí – dozvídáme se o jejich zálibách, schopnostech a rodinných vztazích.
Čtenář se seznámí s historií českého státu od Velké Moravy – od prvního českého knížete Bořivoje I. k osudu svatého Václava a jeho bratra Boleslava I., který upevnil postavení českého státu a zasloužil se o vznik pražského biskupství. Nechybí reálný příběh „českého Achilla“ Břetislava I. a jeho manželky Judity ani bratrovražedné války prvních
Přemyslovců, které ukončilo až dědění českých zemí z otce na syna.
Korunovaci prvního českého krále Vratislava I. připomíná nejcennější česká knižní památka Kodex vyšehradský, sepsaná u příležitosti jeho korunovace. Po druhém králi Vladislavovi I. následují čtyři generace posledních přemyslovských králů: od Přemysla Otakara I. až po zavražděného krále Václava III.
Dobu zmatků uklidnil až příchod Lucemburků, když se hrabě Jan Lucemburský oženil s Eliškou Přemyslovnou. Král Jan rozšířil rozsah českých zemí a na jeho diplomacii a sňatkovou politiku
navázal císař a král Karel IV. Ten po zvolení římským králem přetvořil město Prahu v nové hlavní město Svaté říše římské. Jeho synové Václav IV. a Zikmund Lucemburský museli čelit papežskému schizmatu a husitské revoluci, přičemž císař a král Zikmund obstál před dějinami lépe.
Velkou předností publikace je rozsáhlá obrazová příloha, která dokumentuje podobu panovníků a jejich životních partnerů. Řada portrétů je českému čtenáři dosud neznámá a otevírá unikátní pohled na českou historii. Nechybí fotografie míst spojených s panovníky – od hradů a zámků až po církevní stavby a politicky významná místa. Kniha obsahuje také rodokmeny od prvních Přemyslovců
až po posledního českého krále Karla I. a poskytuje přehled územního vývoje českých zemí včetně vedlejších území Koruny české – Moravy, Slezska, Lužice či krátkodobě držených Branibor a dalších.
České království bylo historicky propojeno s Uherskem, Polskem či rakouskými zeměmi a všechny tyto souvislosti kniha zachycuje. Součástí jsou i osobní erby panovníků a ukázky jejich podpisů, což čtenáři umožňuje nahlédnout do autentického světa středověkých a novověkých panovníků.
České země leží na strategické křižovatce obchodních cest a na hranici zájmů velkých mocností. Obyvatelé českých zemí se museli po staletí bránit – a ubránili se. Nepatřili k „holubičím národům“, a tak odolali tlakům Avarů, Maďarů či Germánů.
Tato poloha vedla i k přirozenému smíšení českého národa s obyvateli sousedních zemí – k migraci, příchodu řemeslníků a horníků i k válečným tažením. Potvrzují to nejen historické prameny a názvy
lokalit, ale i příjmení, archeologické nálezy a DNA tehdejší populace.
Tato kniha je proto nejen přehledem českých panovníků, ale i oknem do bohaté a živé historie českých zemí. Nabízí čtenáři možnost poznat jejich vládce zblízka a zároveň pochopit, jaké síly českou zemi a její obyvatele formovaly.
Publikace vychází v roce 2026 u příležitosti 500. výročí volby Ferdinanda I. českým králem a nástupu Habsburků na český trůn. Historie českých zemí je sama o sobě zajímavá, ale se znalostí nejnovějších výzkumů historiků a archeologů získává nový, poutavý rozměr. Máme důvod být na tuto historii hrdí – a současně máme odpovědnost jednat tak, aby i budoucí generace mohly být hrdé na tu současnou.
Kolín 25. listopadu 2025
Autor
▲ Staroměstská mostecká věž v Praze byla svědkem mnoha dramatických dějinných událostí českých zemí. Na její klenbě z doby vlády krále Václava IV. je zapsána historie – jsou zde erby Království českého, Svaté říše římské, Starého Města pražského a králův osobní znak – ledňáček v točenici, to vše pod ohranou andělů.
I. POČÁTKY ČESKÉHO STÁTU
Počátky osídlení českých zemí
Když člověk poprvé vstoupil na území dnešních Čech a Moravy, našel krajinu pokrytou převážně lesy (asi z 80 %), bohatými na zvěř i rostlinné zdroje, a říčními údolími. Les poskytoval ochranu, potravu i materiál pro nástroje a přístřeší. Nejstarší obyvatelé se živili lovem a sběrem a do krajiny zasahovali jen minimálně.
Zásadní změna nastala s příchodem zemědělství, které se z Předního východu rozšířilo kolem roku 5500 př. n. l. Lidé se začali trvale usazovat, zakládat pole a pastviny a kácet lesy kvůli půdě i dřevu na stavby, topení a výrobu nástrojů. Osídlení se postupně přesouvalo do úrodnějších nížin a krajina se začala výrazně proměňovat.
Společnost byla organizována do rodů vedených náčelníky. Boje o území a o zdroje vedly ke vzniku
opevněných hradišť na vyvýšených místech. Proměny krajiny pokračovaly v době bronzové (2300 až 800 př. n. l.) i železné (800 př. n. l. – 0) a výrazně zesílily ve středověku při kolonizaci dosud neosídlených oblastí. Dodnes to připomínají názvy obcí jako Klučov nebo Žďár nad Sázavou.
Postupně tak vznikala kulturní krajina, v níž se formoval budoucí český stát. Z 9. století pocházejí první písemné zmínky o hradištích na Moravě a v Čechách (např. v anonymním středověkém dokumentu z 9. století zvaném Bavorský geograf).
Nejstarší ověřená zmínka o Vyšehradu je z roku 1088 a první písemná zpráva o českých lesích pochází z roku 1119, kdy kronikář Kosmas zaznamenal ničivou bouři v okolí Vyšehradu.
▲ Za nejstarší český les je považován Libický luh u Kolína na soutoku Labe a Cidliny, který je asi dva tisíce let starý (na obrázku vlevo). Na Moravě nalezneme nejstarší lesy v oblasti soutoku Moravy (na obrázku vpravo) a Dyje nebo v CHKO Litovelské Pomoraví.
Příchod Keltů, Kvádů a Germánů
Území dnešní České republiky bylo osídleno již v hlubokém pravěku. Nejstaršími doklady lidské činnosti jsou kamenné nástroje z cihelny u Brna, nástroje staré až 800 000 let. V Moravském krasu byly nalezeny pozůstatky předchůdců člověka, datované asi do 130 000 př. n. l., a z Koněpruských jeskyní pochází kosterní nález moderního člověka, starý přibližně 43 000 let. V mladší době kamenné (neolitu) se na našem území usadili první zemědělci, kteří založili trvalá sídliště a položili základy usedlého způsobu života.
Ve starověku tvořila střední Evropa severní hranici římské říše. Římané zde vybudovali síť pevností a obchodních center, například Vindobonu (Vídeň), pevnost Castra Regina (Řezno) nebo Aquincum (Budapešť). Mnohá z těchto sídel se stala základem pozdějších významných měst.
Ve 4. století př. n. l. pronikly do střední Evropy keltské kmeny. Keltové roku 387 př. n. l. dokonce dobyli Řím, což zanechalo v římském povědomí hlubokou stopu. V mladší době železné (laténské kultuře, 4.–1. století př. n. l.) obývali území dnešních Čech zejména Bójové, po nichž Římané nazvali kraj Boiohaemum – z toho vznikl název Bohemia. Římané zanechali první písemné zprávy o obyvatelích českých zemí. Zároveň vybudovali na Moravě řadu pochodových táborů, z nichž největší ležel u Mušova poblíž Mikulova. Působilo zde až 20 000 vojáků a císař Marcus Aurelius (121–180) zde zvažoval vznik nové provincie Markomanie.
Od 1. století n. l. začaly Kelty vytlačovat germánské kmeny, především Markomané. Jejich král Marobud (asi 35 př. n. l. – 37 n. l.) vytvořil silný svaz Markomanů a Kvádů.
▲ Mapa vyznačující rozsah římské říše v roce 125 n. l.
▲ Rekonstrukce valů keltského opida v Bibractu (Burgundsko, Francie)
Zásadní zlom přineslo stěhování národů na konci 4. století n. l. Vpád Hunů, vedených Att ilou († 453), rozvrátil germánská území i severní provincie Západořímské říše (padla roku 476 n. l.).
Příchod Slovanů
Dalším z národů, které přišly do střední Evropy, byli Slované. Podle zpráv raných kronikářů se jejich původ nachází ve východní Evropě – zřejmě v oblasti dnešní Ukrajiny. Moderní genetické výzkumy potvrdily, že jejich nejstarší domovina ležela mezi jižním Běloruskem a střední Ukrajinou.
Slované rozhodně nebyli „holubičí povahy“, jak se někdy tradovalo v 19. století. Byli to houževnatí a bojovní lidé, kteří po celé 6. století podnikali časté výpady proti byzantské říši na Balkáně. V té době se také usadili v české kotlině, na Moravě, ale i v Polsku a Sasku a ubránili se útokům ze strany jiných národů.
Archeologové nacházejí od Balkánu až po Polsko jejich jednoduchá obydlí – polozemnice, stejně jako typickou slovanskou keramiku a nástroje. Úspěch Slovanů při osidlování střední Evropy spočíval v jejich jednoduchém, přizpůsobivém životním stylu a v početných rodinách, které zajišťovaly stabilitu i v nejistých dobách.
Praotec
V oblastech dnešního východního Německa a Polska našli Slované řídce osídlenou krajinu, z níž dřívější obyvatelstvo v době stěhování národů odešlo dále na západ. Jejich usazování zde proto probíhalo bez většího odporu. Naopak na Balkáně se Slované smísili s místními obyvateli, což dokládají i genetické studie. Na území Čech a Moravy však ke smíšení slovanského a germánského obyvatelstva ve větší míře docházelo až ve středověku, především díky sňatkům a migracím.
Moderní genetické analýzy ukazují, že dnešní obyvatelstvo má velmi vyvážené genetické složení, neobvyklé ve střední Evropě.
To se vysvětluje polohou českých zemí na křižovatce Evropy. Přibližné složení genomu české populace podle současných studií vypadá takto: 37 % genom slovanský, 25 % západoevropský (Francie, Německo, severní Itálie), 9 % balkánský, 9 % semitský (Arabové, Židé), 7 % germánsko -skandinávský, 15 % ostatní.
Čech a příchod Čechů
O nejstarších dějinách Slovanů v Čechách se zmiňuje Kronika česká latinsky píšícího kronikáře Kosmy (asi 1045–1125). Popisuje příchod kmene Čechů, který do země přivedl jejich vůdce praotec Čech. Ten podle legendy stanul na vrchu Řípu u Mělníka, shlédl na úrodnou krajinu a rozhodl se zde se svým lidem usadit. Kosmas píše:
Poněvadž ty, otče, se jmenuješ Čech (Boemus), kde najdeme lepší a vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy (Bohemia)?
Kosmova Kronika česká
Kosmas ale psal latinsky, takže praotce národa nazval Boemus, ne Čech. Latinský název Čech už tehdy byl Boemia (země Bójů). Současní historici se domnívají, že Kosmas si jméno praotce Čecha a příchod Čechů do střední Evropy vymyslel. Pomohly mu při tom příklady ze zahraničí, které mohl znát. Legendy o příchodu národa do „zaslíbené země“ známe nejen ze Starého zákona, ale i od jiných národů, v Evropě to jsou např. u Poláků kníže Lech, u Chorvatů praotec Charvát nebo u Řeků Hellén (syn Deukaliona a Pyrrhy – lidí, kteří jako jediní přežili potopu seslanou Diem).
Další verzi Kosmova příběhu přináší Dalimilova kronika z počátku 14. století. Zde se objevuje motiv útěku z charvátské země (oblast od severní Moravy po Lvov), vraždy, výstupu na Říp a titulu „lech“:
Leží země v srbském kraji, Charváty ji nazývají, a v ní kdysi vládl lech, který nosil jméno Čech.
Neboť dopustil se vraždy, zbaven domova byl navždy.
Dalimilova kronika
◀ Hora Říp ve středních Čechách se stala symbolem příchodu Čechů
▲ Vyobrazení legendy s Přemyslem Oráčem na fresce v rotundě svaté Kateřiny na znojemském hradě (okolo 1050)
Krátce po usazení Slovanů v Čechách a na Moravě se jejich kmeny střetly s výbojnými avarskými kočovníky. Střídala se období klidu a válek. Některé slovanské kmeny Avarům vzdorovaly, jiné jim platily daně a bojovaly po jejich boku, jak dokládá Fredegarova kronika:
Kdykoli Avaři vojensky útočili na některý národ, stáli s celým svým vojskem před táborem, Slované pak bojovali. Jestliže vítězili, vyrazili Avaři, aby se zmocnili kořisti; jestliže byli Slované přemáháni, opřeli se o pomoc Avarů… Nakonec však synové Avarů, které zplodili s manželkami a dcerami Slovanů, odmítli nadvládu svých otců a začali se bouřit.
◀ Praotec Čech na hoře Říp – toto romantické vyobrazení od Josefa Mathausera vzniklo koncem 19. století a stalo se jedním ze symbolů českého národního obrození.
PRVNÍ KŘESŤANÉ V ČECHÁCH
Nejstarší zmínky o křesťanství na území dnešních českých zemí pocházejí ještě z dob, kdy zde žily keltské a germánské kmeny. Zvlášť zajímavá je zpráva o markomanské královně Fritigil, která se na sklonku 4. století zajímala o křesťanství.
Podle záznamu notáře a životopisce jménem Paulinus z Milána si Fritigil dopisovala s tehdy významným církevním učencem svatým Ambrožem († 397), biskupem v Miláně. Paulinus o tom roku 397 napsal ve svém dopise svatému Augustinovi (354–430):
V tom čase Fritigil, královna Markomanů, když náhodou slyšela od jistého křesťana, který k ní přišel z Itálie, zvěst o muži (sv. Ambrožovi), uvěřila v Krista, který má takového služebníka, a žádala, aby ji písemně poučil, jak má věřit. On pro ni sepsal skvělý list na způsob katechismu… Paulinus z Milána
Z této zprávy vyplývá, že křesťanské myšlenky pronikaly mezi germánské Markomany již ve 4. století, tedy dříve, než Slované přišli do Čech. Ačkoli nevíme, zda se Fritigil skutečně setkala s Ambrožem osobně, její příběh představuje první známý kontakt obyvatel českých zemí s křesťanstvím. O několik století později se o šíření víry mezi Slovany pokusil mnich Amand (asi 584–679). Podle legendy pocházel z Flander a v době Sámovy říše přišel jako misionář k Slovanům, žijícím severně od Dunaje. Roku 649 se stal biskupem v Maastrichtu a byl později svatořečen. Jeho žák Baudemundus napsal kolem roku 680 legendu o jeho životě, kde stojí:
Když již ten svatý muž viděl, že se někteří lidé vlivem jeho kázání obracejí na víru, a planul ještě větší touhou po tom, aby se obrátili i jiní, doslechl se, že Slované, ošálení nesmírným bludem, jsou ujařmeni v osidlech ďáblových. A spoléhaje na to, že tam nejspíše dosáhne palmy mučednické, přešel přes Dunaj, obcházel tyto kraje a svobodně kázal pohanům evangelium Kristovo… Baudemundus, Život svatého Amanda
Tyto rané prameny – příběh markomanské královny Fritigil i legenda o svatém Amandovi – ukazují, že křesťanství pronikalo na naše území postupně už od 4. do 7. století.
Ještě dlouho však zůstávalo vírou jednotlivců a misionářů. Teprve příchod Cyrila a Metoděje v 9. století přinesl křesťanství, jež mezi obyvateli českých zemí trvale zakořenilo.
▶ Verdunskou smlouvou z roku 843 byla franská říše krále Ludvíka I. Pobožného rozdělena mezi jeho tři syny: Ludvíka II. Němce, Karla II. Holého a Lothara I.
Sámova říše a franská nadvláda
Počátkem 7. století se do čela volného svazu slovanských kmenů postavil franský obchodník Sámo (600–653/661), který pravděpodobně obchodoval s otroky. Ten zorganizoval proti Avarům úspěšné povstání. V letech 623–624 porazily jeho kmeny Avary a vytlačily je na území dnešního Maďarska a do části byzantské říše. Sámova říše zahrnovala území Moravy, části Dolního Rakouska a západního Slovenska, na západě sousedila s franskou říší, kterou sjednotil král Dagobert I. (asi 600– 639).
Dagobert se snažil rozšířit své území na východ a použil k tomu záminku oloupení franských obchodníků. Jeho vojska byla však v roce 631 poražena v třídenní bitvě u hradiště Wogastisburg (jeho přesná lokalita není známa). Po Sámově smrti se říše rozpadla a pravděpodobně ji převzali jeho synové.
Franská říše se mezitím měnila. V roce 751 se moc majordoma Pipina Krátkého (714–768) proměnila v královskou, jeho syn Karel Veliký (asi 748–814) vybudoval sjednocenou křesťanskou říši, sahající od Atlantiku až po západní hranici Čech. Roku 800 ho papež Lev III. (okolo 750–816) korunoval prvním císařem Svaté říše římské, která trvala až do roku 1806. Tím byla světská i duchovní moc spojena s odkazem západořímské říše.
Z hloubky nejstarších českých dějin vystupuje rok 805, kdy do Čech proniklo vojsko pod velením Karla Mladšího († 811), císařova mladšího syna. Vojska se před bitvou spojila a oblehla hradiště Canburg (pravděpodobně Hradsko u Mšena), ale nedobyla jej. Při obraně padl podle kroniky vůdce Čechů, vévoda Lech (†805). Moissacká kronika nás o tom informuje následovně:
A ona tři vojska dorazila společně k řece, kterou nazývají Ohře, odtud táhla ke Canburgu, onen oblehla a zpustošila krajinu vůkol na té straně Labe i za Labem. Chronicon Moissacense
▲ Římský císař Karel I. Veliký vybudoval sjednocenou křesťanskou říši od Atlantického oceánu až po střední Evropu. Na mapě je franská říše v době mezi lety 481 a 814.
Další panovníky raného období českých dějin historici přesně neznají. Kronikář Kosmas sice uvádí řadu legendárních knížat od praotce Čecha – Kroka, Libuši, Přemysla, Nezamysla, Mnatu, Vojena, Vnislava, Křesomysla, Neklana a Hostivíta –, jejich historická věrohodnost je však sporná. Po smrti císaře Karla Velikého v roce 814 připadly Čechy a další slovanská území východně od Bavorska jeho synovi Ludvíku I. Pobožnému (778–840).
O tři roky později je získal Ludvík II. Němec (805 až 876), východofranský král a bavorský vévoda.
Karel Veliký se snažil ovládnout také Moravu. V letech 791–795 vedl vojenskou výpravu do oblasti dnešního Maďarska, kde potom porazil Avary.
Roku 795 zdejší kmeny přijaly křesťanství a císař zřídil korutanskou a východní marku (Panonie), z níž podnikal výpravy i na Moravu.
Franská říše postupně získala vliv i v českých zemích. Když vypukl konfl ikt mezi Slovany a Avary, císař Karel Veliký se v roce 811 postavil na stranu Slovanů, kteří se následně stali vazaly jeho říše.
Velkomoravská říše
Počátky říše
Na počátku 9. století vznikl na území dnešní jižní Moravy a západního Slovenska první známý státní útvar západních Slovanů. Historici ho nazývají Velká Morava. V tehdejších písemnostech se objevuje pod různými názvy – Marava, Murava nebo Marawa.
Na Moravě se v té době formovalo mojmírovské knížectví, zatímco v okolí Nitry existovalo samostatné Knížectví nitranské. Vztah mezi oběma státy není úplně jasný, ale víme, že jejich vládci se
brzy střetli. Prvním známým knížetem v Nitře byl Pribina , který vládl do roku 833. Po svém vyhnání z Nitry našel nové útočiště u Balatonu, kde se stal vládcem tzv. Blatenského knížectví.
Na Moravě se kolem roku 830 dostal k moci Mojmír I. (795–846). Byl to schopný panovník, který v roce 833 (možná 836) dokázal nitranské území připojit a sjednotit tak oba slovanské státy. Tím vznikl základ budoucí Velkomoravské říše.
Mojmír I., přijetí křesťanství a zápas o nezávislost
Mojmír I., původně pohanský vládce Moravanů, přijal v první třetině 9. století křesťanství pod vlivem zahraničních misionářů. Nová víra mu otevřela cestu k užším kontaktům s mocnými sousedy, zejména s východofranským králem, a přispěla k rozvoji moravské vzdělanosti i státnosti.
První kostely na Velké Moravě vznikly v nejvýznamnějších centrech – v Mikulčicích a v Modré u Starého Města. Archeologické nálezy dokládají vysokou úroveň tamní kultury, převyšující soudobé Čechy. Velká Morava tak přijímala kulturní vlivy jak z franské, tak z byzantské říše.
Po Mojmírově smrti převzal vládu jeho synovec Rostislav († po roce 870). Východofranský král Ludvík II. Němec jej na trůn původně dosadil jako svého vazala, Rostislav se však brzy rozhodl
moravské postavení posílit a osamostatnit. V roce 855 se postavil Frankům na odpor a úspěšně odrazil dvě jejich vojenské výpravy. Teprve o devět let později byl obležen na hradišti Dowina (pravděpodobně Děvín) a donucen uznat franskou svrchovanost – spíše formálně než skutečně.
Zhoršující se vztahy mezi Moravou a franskou říší nakonec přivedly do popředí Rostislavova synovce Svatopluka (asi 840–894), který se stal vládcem Nitry. Zpočátku byl Rostislavovým podřízeným, brzy však mezi oběma muži propukl spor o moc. Podle dobových kronik se Rostislav dokonce pokusil svého synovce zavraždit. Svatopluk se však zachránil a s pomocí Franků Rostislava zajal. Rostislav byl poté oslepen a uvězněn – krátce nato zemřel.
Svatopluk I. –
rozmach
Velké Moravy
Frankové využili zmatku a dosadili na Moravě své správce. Svatopluka dokonce na čas uvěznili. Když se však Moravané vzbouřili a dosadili kněze Slavomíra, byl Svatopluk z vězení propuštěn, aby povstání potlačil. Ten se však k Moravanům přidal a společně Franky porazili. Od té doby vládl Svatopluk jako nezávislý panovník.
Král Ludvík II. Němec se s porážkou nesmířil a v roce 872 podnikl další výpravu, ale bez úspěchu. Nakonec se spokojil s tím, že mu Svatopluk přísahal věrnost a slíbil platit roční tribut. Po smrti Ludvíka Němce kníže Svatopluk loajalitu formálně obnovil u císaře Karla III. Tlustého, ale fakticky vládl jako suverénní panovník.
▲ První východofranský král Ludvík II. Němec se snažil ovládnout Velkou Moravu. Tím by získal i kontrolu nad obchodními cestami v Podunají.
ZRADA
Autor Fuldských análů nám podrobně popisuje, jak Svatopluk I. svrhl svého strýce Rostislava I.
Rostislavův synovec Svatopluk, staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s panstvím, které měl v držení, Karlomanovi. Proto se Rostislav na synovce silně rozhněvá, tajně mu činí úklady a rozhodne se jej nic zlého netušícího při hostině zavraždit; … [Svatoplukovi] to někdo, kdo o tom úkladu věděl, naznačil, a (Svatopluk) jako by se chtěl bavit se sokoly, vyvázl z připravených nástrah. Když pak Rostislav viděl, že jeho záměr byl prozrazen, pronásleduje svého synovce se svými bojovníky, aby ho jal, ale… se chytil do léčky, kterou nastrojil, neboť právě tímto synovcem je jat, spoután a vydán Karlomanovi; a jím také za doprovodu vojáků… poslán do Bavorska a uvržen do vězení…
Karloman pak bez jakéhokoliv odporu vtrhl do jeho království a podrobil si všechna města a hrady; a když uspořádal království a rozdělil jeho správu mezi své a obohatil se královským pokladem, vrátí se zpět… A zakrátko… [Ludvík Němec] po poradě se svými lidmi přikázal, aby mu byl předveden Rostislav svázaný těžkým řetězem, a nařídil, aby byl –ač odsouzený k smrti soudem Franků, Bavorů i Slovanů… – pouze zbaven zraku.
Fuldské anály
▲ Hradiště v Mikulčicích na úrodné jižní Moravě bylo hlavním centrem Velkomoravské říše (mode).
Za Svatoplukovy vlády dosáhla Velká Morava svého největšího rozmachu. K jejímu území patřila nejen Morava a Slovensko, ale také část Čech, území na horní Odře a na horní Visle i část dnešního Maďarska.
Svatopluk bývá v pramenech označován dokonce jako král, což svědčí o síle a významu Velké Moravy mezi evropskými státy 9. století.
Velká Morava byla prvním státním útvarem západních Slovanů. Z malého knížectví se pod vládou Mojmíra, Rostislava a Svatopluka stala mocná říše, která hrála významnou roli mezi franskou a byzantskou říší. Kromě politické moci přinesla i kulturní rozkvět – právě sem později přišli věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří zanechali odkaz přetrvávající dodnes.
Příchod slovanských věrozvěstů
Církev pod franským vlivem
Křesťanství se na území Velké Moravy začalo šířit již na přelomu 8. a 9. století. První misionáři přicházeli z pasovského biskupství, které spadalo pod mocenský vliv franské říše. Křtěni byli především knížata, velmožové a jejich družiny, zatímco běžné obyvatelstvo přijímalo novou víru pozvolněji. Pohanská obětiště a rituály byly postupně potlačovány a nahrazovány křesťanskou vírou.
První kazatelé na Moravě sloužili bohoslužby v latině, jednom ze tří tehdy povolených liturgických jazyků vedle řečtiny a hebrejštiny. Tito latinsky mluvící kněží se většinou opírali o franskou podporu, a Morava proto podléhala pasovskému biskupství, kterému odváděla poplatky.
Kníže Svatopluk – podle některých pramenů již jeho předchůdce Rostislav – si uvědomoval, že tímto způsobem zůstane Morava v podřízenosti cizí moci. Proto usiloval o zřízení vlastní církevní
provincie nezávislé na franském vlivu. Roku 861 požádal papeže Mikuláše I. o zřízení biskupství, avšak neuspěl, neboť papež nechtěl narušit vztahy s franským králem Lotharem.
Poselstvo do Byzance
Moravané se však svého cíle nehodlali vzdát. Již následující rok se tedy obrátili na byzantského císaře Michaela III. s žádostí o vyslání učenců a misionářů, kteří by šířili víru ve slovanském jazyce. Císař žádosti vyhověl – nejen z náboženských důvodů, ale také proto, že tím mohl posílit byzantský vliv ve střední Evropě.
V Životě Konstantinově se píše o žádosti knížete:
Ačkoli naši lidé odvrhli pohanství a drží se křesťanského zákona, nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily… Pošli nám tedy takového muže, který nám uspořádá veškeré právo.
Na základě této žádosti byli na Moravu roku 863 (někdy se uvádí počátek roku 864) vysláni dva bratři ze Soluně: Konstantin (826/827–869), později nazývaný Cyril, a jeho starší bratr Metoděj (815–885). Oba byli vzdělaní mniši a již dříve působili jako misionáři u Chazarů na Krymu, kde Konstantin údajně nalezl ostatky papeže Klimenta I., zemřelého ve vyhnanství na pobřeží Černého moře. O tomto přechodu Velké Moravy k byzantské misii se později zmínil papež Hadrián II. ve své bule Gloria in altissimis Deo, která se částečně dochovala ve staroslověnském překladu:
Žádali jste proto učitele nejen u této velekněžské Stolice, nýbrž i u zbožného císaře Michaela, takže poslal blaženého Filozofa Konstantina i s bratrem, zatímco my jsme [to] nestačili.
Hlaholice a staroslověnská liturgie
Soluňští bratři přinesli na Moravu nejen křesťanskou víru, ale také první slovanské písmo. Konstantin sestavil novou abecedu – hlaholici, jejímž prostřednictvím přeložil základní církevní texty, včetně evangelií. Staroslověnština se stala liturgickým jazykem, srozumitelným i širokým vrstvám moravského obyvatelstva.
▲ Svatí věrozvěsti Konstantin a Metoděj přinesli křesťanství a písmo na Velkou Moravu.
Ještě před odchodem na Moravu Konstantin sepsal básnický prolog k evangeliím – Proglas, považovaný za nejstarší dochovanou slovanskou poetickou památku. Bratři také sestavili gramatiku a slovník nového liturgického jazyka. Díky tomu se vzdělanost i křesťanství dostaly podstatně blíže lidem – bohoslužby již nebyly vedeny v cizí řeči, jíž
▲ Třetí velkomoravský kníže Svatopluk diskutuje v mnišském rouchu na dvoře krále Arnulfa. Rukou ukazuje na svou manželku, která byla Arnulfovou sestrou (Dalimilova kronika).
většina obyvatel nerozuměla. Životy obou bratří –Vita Constantini a Vita Methodii – patří mezi nejstarší původní slovanské literární památky vztahující se k českým dějinám.
Odkaz Cyrila a Metoděje
Byzantská mise měla i politický rozměr. Císař Michael III. získal nového spojence proti Frankům, což potvrdila i papežská bula Gloria in altissimis Deo V ní papež Hadrián II. uznal, že Moravané si žádali
▲ Kostel svaté Markéty Antiochijské u obce Kopčany (okrese Skalica, Slovensko) je jediná zachovaná architektonická památka z doby Velké Morav y.
učitele od obou stran – od papeže i od byzantského císaře – a že Konstantin s Metodějem byli vysláni z Konstantinopole dříve, než stačil reagovat Řím.
Krátce před svou smrtí roku 869 v Římě Konstantin přijal mnišské jméno Cyril. Jeho bratr Metoděj pokračoval v misijní práci na Moravě a byl později jmenován arcibiskupem panonsko-moravským.
Roku 880 papež Jan VIII. vydal bulu Industriae tuae, která schválila staroslověnštinu jako liturgický jazyk vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny. Tím byla Velká Morava povýšena na samostatnou církevní provincii se dvěma biskupstvími a získala významné postavení v tehdejší křesťanské Evropě.
Po Metodějově smrti roku 885 se však situace změnila. Kníže Svatopluk I. se přiklonil k latinskému Západu, nechal slovanské kněze vyhnat a obnovil latinskou liturgii. Vyhnaní žáci Cyrila a Metoděje nalezli útočiště především v Bulharsku, odkud se staroslověnská vzdělanost rozšířila dál – do Srbska, Chorvatska i Ruska. V těchto zemích jejich písmo a liturgie výrazně ovlivnily kulturní vývoj slovanského světa. Ale i na Moravě pravděpodobně zůstali někteří kněží, kteří znali slovanskou i latinskou liturgii.
Zánik Velkomoravské říše
Roku 894 zemřel kníže Svatopluk I., nejmocnější panovník Velké Moravy. Po jeho smrti se jeho říše ocitla v nejistotě – není jisté, kdo se stal Svatoplukovým nástupcem. Podle byzantských kronik se o trůn dělili tři Svatoplukovi synové. Pokud jde o jejich jména a osud, nejsme si jisti, ale s nimi se pojí známá pověst o svazku prutů:
Umírající Svatopluk údajně zavolal své syny a podal jim svazek prutů se slovy, aby se ho pokusili zlomit. Dokud byly pruty svázané, nikdo to nedokázal. Když je ale rozdělil, každý prut se zlomil snadno. Tak jim ukázal, že jen ve svornosti bude jejich moc pevná. Jak víme, svornost mezi bratry však dlouho nevydržela.
Svatopluk, vévoda Moravanů a schránka veškeré věrolomnosti…, vybízeje své lidi, aby nebyli milovníky míru, nýbrž aby setrvali v nepřátelství vůči sousedům, nešťastně zemřel.
Fuldské anály
Mojmír II. a rozpad říše
Jméno dalšího moravského vládce se v pramenech objevuje až v souvislosti s rokem 898 – byl jím Mojmír II. († 906), patrně Svatoplukův syn. Zdroje zmiňují, že vedl spor se svým bratrem
Vznik
Svatoplukem II., který pravděpodobně vládl v Nitře. Tím se kdysi jednotná říše rozdělila.
Už kolem roku 895 se od Velké Moravy odtrhly Čechy a získaly pak podporu východofranského krále Arnulfa Korutanského. Mojmír II. se snažil svou moc upevnit alespoň na zbylém území. Úspěchem jeho vlády bylo obnovení církevní organizace –roku 899 poslal papež Jan IX. na Moravu tři legáty, kteří vysvětili nového arcibiskupa a tři biskupy.
Zatímco se Morava potýkala s vnitřními rozpory, na východě se objevilo nové nebezpečí – kočovní Maďaři. Ti se kolem roku 862 začali objevovat na stepích východní Evropy a na přelomu 9. a 10. století se usadili v karpatské kotlině, odkud podnikali ničivé výpravy po celé Evropě – až do Itálie a Španělska.
Roku 901 uzavřel Mojmír II. spojenectví s východofranským králem Ludvíkem III. a společně se jim podařilo první maďarský vpád odrazit. Už o několik let později se však Maďaři vrátili – tentokrát v obrovské přesile.
V letech 906–907 vtrhli Maďaři znovu na Moravu. V této době byla země vyčerpána vnitřními boji i vnějšími tlaky, a proto se nedokázala ubránit. Mojmír II. pravděpodobně padl v boji a jeho říše byla zpustošena. Západní část Moravy se brzy dostala pod vliv českých Přemyslovců, zatímco východní území (dnešní Slovensko) připadlo nově vznikajícím Uhrám.
českého státu, bájná knížata a legendy
O počátcích samostatného českého státu víme jen velmi málo. V 9. století byly Čechy rozděleny na několik menších knížectví, která spolu soupeřila o moc. Západní kroniky, zejména Fuldské anály, zmiňují, že 13. ledna 845 bylo v Řezně pokřtěno čtrnáct českých knížat. Šlo zřejmě o pokus navázat přátelské vztahy s franskou říší a vyhnout se jejím vojenským vpádům.
▲ Obraz Proroctví Libušino zobrazuje známou scénu s proroctvím o Praze: Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkat (Emanuel Boháč, 1925).
O několik desetiletí později, v roce 871, zaznamenávají anály jinou událost – franský přepad svatebního průvodu dcery jednoho českého knížete, která cestovala na Moravu za svým ženichem, pravděpodobně za Svatoplukem Velkomoravským. Frankové tehdy ukořistili neuvěřitelných 644 koní, což svědčí o bohatství a významu české šlechty v této době.
Z nejstarší epochy českých dějin se nám bohužel nedochovaly žádné přímé písemné prameny. O tehdejších vládcích víme jen z legend a pověstí, které o dvě století později sepsal první český kronikář Kosmas (1045–1125). Podle jeho Kroniky Čechů
vládlo české zemi několik bájných knížat: Krok, Libuše, Přemysl Oráč, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.
Tyto příběhy nelze považovat za přesné historické záznamy, přesto v sobě skrývají zrnka pravdy o vývoji raného českého společenství a jeho přeměně v dědičné knížectví Přemyslovců. Pověsti o Libuši, Přemyslovi a prvních knížatech se staly základem české národní identity. Ve středověku posilovaly úctu k rodu Přemyslovců, v 19. století pak sehrály důležitou roli při českém národním obrození.
Přemyslovci a budování českého státu
Bořivoj I. – První český kníže
Kníže Bořivoj a sv. Ludmila
Prvním spolehlivě doloženým vládcem Čech byl kníže Bořivoj I. († 889/890), zakladatel rodu Přemyslovců. Na počátku své vlády, kolem roku 867, byl ještě vazalem velkomoravského knížete Svatopluka, kterému odváděl poplatky. Svatoplukova moc tehdy sahala až do Čech. Bořivoj se však brzy dokázal osamostatnit a kolem roku 872 už vystupoval jako svrchovaný vládce českých kmenů.
▲ Křest knížete Bořivoje I. na ilustraci
v Dalimilově kronice (1. pol. 14. století)
Podle kronik Bořivoj podpořil Svatopluka ve válce proti východofranskému králi Ludvíkovi II. Němci, a jeho vojsko dokonce porazil, pravděpodobně u Netolic v jižních Čechách. Tím si získal uznání i mezi ostatními knížaty v zemi a stal se jejich vůdcem.
Kosmas i pozdější Kristiánova legenda zmiňují Bořivojovu manželku svatou Ludmilu (asi 860 až 15. září 921, hradiště Tetín). Ta pocházela z kmene Pšovanů z okolí Mělníka. Oba manželé se podle legendy kolem roku 883 vydali na návštěvu ke Svatoplukovi na Velkou Moravu a přijali zde křest z rukou arcibiskupa Metoděje.
Druhého dne poučil vévodu i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry, a když vykonali obřadný půst, obrodil je přeposvátným pramenem křtu.
Kristiánova legenda
Přijetí křesťanství mělo pro Přemyslovce zásadní význam – otevřelo jim cestu k mezinárodní prestiži a umožnilo jim získat převahu nad ostatními českými rody. Pro křesťanské panovníky západní Evropy se stali rovnocennými partnery, už nebyli pohany.
Bratrovražedné boje o moc
Přijetí křesťanství však neprošlo bez odporu. Část pohanských velmožů Bořivojovu konverzi neschvalovala a situaci využila k jeho svržení. Na knížecí stolec dosadili příbuzného Strojmíra, pravděpodobně rovněž člena přemyslovského rodu. Bořivoj s manželkou Ludmilou museli uprchnout na Velkou Moravu, kde pak nalezli ochranu u knížete Svatopluka.
Politické poměry se však brzy změnily. Strojmír nezískal u obyvatel dostatečnou podporu, a Bořivoj se tedy mohl vrátit zpět a znovu usednout na knížecí stolec. Po návratu pokračoval v upevňování své moci a v postupném sjednocování jednotlivých českých oblastí.
Původně Bořivoj sídlil na Levém Hradci, kde nechal krátce po svém křtu vystavět rotundu sv. Klimenta – vůbec nejstarší známý křesťanský kostel v Čechách. Teprve později přesunul své sídlo do Prahy, která se postupně vyvinula v nejvýznamnější politické a obchodní centrum země. Podle tradice založil na Pražském hradě kostel Panny Marie, první sakrální stavbu v jeho areálu. Tento raně
středověký kostel už dnes neexistuje, stával zhruba mezi dnešním druhým a čtvrtým nádvořím.
Bořivoj zemřel kolem let 889–890. Zanechal za sebou tři syny – Spytihněva I., Vratislava I. a pravděpodobně ještě jednoho bezejmenného – a tři dcery. Po jeho smrti vypukla krize nástupnictví, protože nejstarší Spytihněv ještě nebyl dospělý. Situaci využil mocný vládce Velké Moravy Svatopluk, který dočasně rozšířil svůj vliv nad českými knížaty.
Bořivoj I. je právem považován za zakladatele české státnosti i přemyslovské dynastie. Přijal křesťanství z Velké Moravy, sjednotil většinu českých kmenů a položil základy růstu Prahy jako politického i duchovního centra. Jeho manželka Ludmila i potomci pak pokračovali v díle, které postupně vyústilo ve vznik českého státu a formování národního vědomí.
Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, z Ludmily, dcery Slavibora, knížete z hradu Pšova. Kosmas
◀ Nejstarší kostel v Čechách dal v 80. letech 9. století postavit kníže Bořivoj I. na svém hlavním sídle v Levém Hradci. Kostel byl zasvěcen papeži svatému Klimentovi, jehož ostatky přinesli na Moravu věrozvěsti Cyril a Metoděj.