PRVNÍ ČÁST
Sokrates_v_teniskach.indd 31
09.10.2026 21:39:20
PROČ TAK MÁLO UMÍME KLÁST DOBRÉ OTÁZKY?
Nemáme tu snad co dělat s domýšlivostí o znalostech, která je hanebným druhem nevědomosti? Sokrates1
V čem tedy přesně spočívá náš problém? Opravdu tak málo umíme klást dobré otázky? Pokud ano, jak je to možné? A máme naději to změnit, což je ještě důležitější? V této části se ptáme: Co je to vlastně otázka? Proč se vyhýbáme kladení otázek? A když už otázky klademe, proč tak často nejsou moc dobré? „Celý den kladu otázky. Co bych se vůbec mohl naučit?“ Miluji svou práci. Když jsem na večírku nebo na sociálních sítích a někdo se mě zeptá, čím se živím, nevyhnutelně se pustím do nadšeného štěbetání: „Pomáhám lidem klást lepší otázky. Za pomoci fi lozofického přístupu. Pořádám pracovní semináře, kurzy a poskytuji osobní koučink, abych lidem pomohla pochopit jejich myšlenkové procesy a…“ V tu
Sokrates_v_teniskach.indd 33
09.10.2026 21:39:20
34
| SOKRATES V TENISK ÁCH
chvíli mě často druhá osoba přeruší. „Vy pomáháte lidem klást otázky? Ale co je na tom tak mimořádného? Já se ptám celý den. Proč bych měl chodit na kurz?“ Malou chvíli mám nutkání, abych se blýskla chytrostí a poukázala na vzniklou ironii: člověk, který je přesvědčen, že nepotřebuje žádnou pomoc s kladením otázek, právě vytvořil řadu otázek, které jsou sugestivní, rétorické a všechno jiné než otevřené a zvídavé. Vlastně takové, že se sotva dají považovat za skutečné otázky. Ale hned nato se snažím vnímat takovéto střetnutí jako upozornění, kolik práce ještě zbývá udělat a kolik se toho můžeme ještě všichni naučit, pokud jde o kladení opravdu dobrých otázek. Náš přítel na večírku má samozřejmě pravdu. Skutečně se ptáme celý den. Alespoň myslíme, že to tak je. I když jste přesvědčeni, že se ptáte celý den a že to určitě děláte dobře, realita bude pravděpodobně velmi neuspokojivá. Ve skutečnosti nejčastěji jen vyslovujete větu s otazníkem na konci. A k tomu nikdo nepotřebuje kurz. Také dýchání je činnost, kterou děláme neustále, ale odborné studie opakovaně ukazují, že v tom nejsme nijak zvlášť dobří: naše dýchání je většinou příliš rychlé a příliš mělké. Podobné je to, když klademe otázky. Naše nevědomé návyky nás svádějí na scestí. Kladení otázek není dovednost, kterou bychom jako společnost nějak dobře zvládali. Klademe zčistajasna příliš mnoho otázek, které jsou často neúplné, sugestivní, rétorické, nevhodné nebo to vůbec nejsou otázky. „Nemyslíš, že je Tom poslední dobou podrážděný?“ „Proč bych to měl dělat jinak?“ „Na co se chceš tentokrát vymluvit?“ „Nemyslíš, že
Sokrates_v_teniskach.indd 34
09.10.2026 21:39:20
PROČ TAK MÁLO UMÍME KLÁST DOBRÉ OTÁZKY? |
35
Mike přibral?“ „Myslíš, že Anna nepřišla, protože je vystrašená? Nebo je naštvaná, nebo je možná…?“ Když nám někdo představí problém nebo dilema, místo toho, abychom se ho zeptali, co se děje, často přejdeme do pozice „řešitele“. „Zkusil jsi s ní promluvit?“ „Ten terapeut mi hodně pomohl, určitě by mohl pomoct i tobě!“ Nebo toho druhého doslova zavalíme radami. „Víš, co bys měl udělat? Měl bys …“ „Prostě budeš muset zavolat tomu a tomu.“ Nebo překrýváme příběh druhé osoby svými vlastními zkušenostmi. „Přesně to samé se stalo mně! Jenom že to v mém případě bylo spíš…“ Spíše projevujeme snahu přesvědčit druhou osobu, že víme, o čem se mluví, než abychom se blíže seznámili s jejím vlastním názorem. Vyslechneme si její příběh a okamžitě ho spojíme s naším vlastním životem, místo abychom se soustředili na to, co se nám snaží sdělit. Naše mysl už je v předstihu a přemýšlí o tom, co řekneme, jakmile ten druhý přestane mluvit: „Ano, ale já mám na tyhle věci úplně jiný názor…!“ Místo toho bychom si mohli prostě udělat trochu času a opravdu poslouchat. Dobrou zprávou je, že klást správné otázky je něco, co se můžete naučit. Schopnost klást otázky může být vrozená, ale je to také dovednost, kterou se vyplatí procvičovat. Je to podobné jako skok do výšky: teoreticky je to něco, o co se téměř každý člověk může pokoušet od raného věku. Ale byli bychom v tom mnohem lepší, kdybychom přemýšleli o tom, jak k tomu přistupovat, a trénovali svou přirozenou schopnost. Otázky jsou jako nástroje. Ty správné vám umožní vstoupit do duchaplné diskuse a prozkoumat názor druhé osoby.
Sokrates_v_teniskach.indd 35
09.10.2026 21:39:20
36
| SOKRATES V TENISK ÁCH
Můžete si vybrat jemné pinzety nebo troufalý vrták, být šetrní jako smirkový papír nebo konfrontační jako páčidlo. Stejně jako u každého nástroje bude výsledek záviset na tom, jak jej použijete. Můžu vzít dláto a odsekávat kousky kamene, abych vytvořila sochařské umělecké dílo, ale pokud se nechám unést a nesprávně uhodím přílišnou silou, mohu své soše omylem urazit hlavu. Nebo můžu vzít brusný papír a brousit povrch, jak se mi zlíbí, ale pokud nebudu vyvíjet dostatečný tlak, skoro nic se nezmění. Stejné je to s otázkami: jsou o to účinnější, když s nimi zacházíme dovedně a se smyslem pro účel. Otázka, která vychází ze skutečné zvídavosti, je krok směrem k druhé osobě. Tím, že položíte takovou otázku, vlastně říkáte: Chci se s tebou sblížit a lépe tě poznat. To s sebou nevyhnutelně nese riziko a vytváří určité napětí. Koneckonců, druhá osoba by vám mohla snadno říct, abyste někam zmizeli. A to je jeden z hlavních důvodů, proč se tak zdráháme klást dobré otázky. Co přesně je otázka? Stojí za to zamyslet se na chvíli nad tím, co je to otázka a – což je ještě důležitější – co otázkou není. Je snadné předpokládat, že víme, co máme na mysli slovem otázka, ale při bližším zkoumání se ukáže, že mnoho otázek, které klademe, ve skutečnosti vůbec nejsou otázkami. Místo toho často jde o skryté výroky, předpoklady nebo hypotézy. „Nemyslíš si, že má Alice pravdu?“ „Naznačuješ tím, že…?“ „Ben v tom má přece pravdu, ne?“ Jde spíše o názory zabalené do podoby otázek nebo o hypotézy vyžadující rychlé ověření. Když uvidíte
Sokrates_v_teniskach.indd 36
09.10.2026 21:39:20
PROČ TAK MÁLO UMÍME KLÁST DOBRÉ OTÁZKY? |
37
tyto „otázky“ v psané formě, možná to bude mluvit samo za sebe. „No jasně, že to nejsou skutečné otázky! To přece vidí každý!“ Ale odteď pozorně poslouchejte a začnete si všímat, kolik takových otázek klademe každý den, na rozdíl od otázek, které jsou skutečnými otázkami. Slovník anglického jazyka Oxford English Dictionary definuje „otázku“ jako „větu formulovanou nebo vyjádřenou tak, aby se od osoby získala informace“. I když jde o naprosto přijatelný popis toho, co je otázka – nehodlám se pouštět do polemiky s OED! –, nezabývá se už tím, jak by se s touto větou mohlo nakládat, jaký je její záměr nebo jak může zapůsobit na druhou osobu. V kontextu praktické filozofie a našeho zaměření na to, jak klást dobré otázky, předkládám následující definice: ■ Oázka je pozváním. Pozváním k přemýšlení, vysvětlování, upřesňování, hlubšímu zkoumání, poskytování informací, pátrání, propojování. ■ Dobrá otázka je jasně formulovaná a vychází z otevřeného, zvídavého přístupu. ■ Dobrá otázka se soustřeďuje pouze na druhou osobu a její příběh. ■ Dobrá otázka přiměje člověka k přemýšlení. ■ Dobrá otázka přináší příjemci objasnění, nové poznatky nebo pohledy. ■ Dobrá otázka nemá za cíl dávat rady, ověřovat hypotézy, vnucovat hlediska, sdílet názor, dávat návrhy nebo zanechat v druhé osobě pocit, že je posuzována nebo zahnaná do kouta.
Sokrates_v_teniskach.indd 37
09.10.2026 21:39:20
38
| SOKRATES V TENISK ÁCH
Poslední bod je obzvláště důležitý. Toto omezení se může zdát samozřejmé, ale mnoho otázek, které běžně pokládáme, spadá do této vyloučené zóny. Aniž bychom to zamýšleli nebo si to uvědomovali, klademe velmi často otázky, které se zaměřují na nás samotné. Na naše vlastní obavy, pocity, představy, předsudky, potřeby. Nevědomky používáme naše otázky k promítnutí těchto starostí do příběhu druhé osoby. Jinými slovy, klademe otázky, abychom ujistili sami sebe, místo toho, abychom pozorně vnímali nebo se dotázali na to, co druhá osoba skutečně říká. Je to, jako když si vaše nejlepší přítelkyně poslechne, co řeknete o hádce s vaším partnerem, a odpoví: „Takže ty ho chceš opustit?“ Nebo kolega, který reaguje na vaše vyprávění o dovolené v Toskánsku slovy: „Nebylo ti po týdnu nevolno z pohledu na těstoviny a pizzu?“ Nebo přítel, který vyslechne vaše obavy o zhoršujícím se zdraví vaší matky a řekne: „Takže uvažuješ o tom, že se o ni budeš pečovat? To je těžké, víš. Já jsem to taky chvíli dělal…“ Neexistují špatné otázky? Často slýcháte, že neexistují špatné otázky, a vcelku se tomu tvrzení nedá příliš vytknout. Obvykle to může být výzva k tomu, abyste se neostýchali se zeptat – a to je samozřejmě dobrá věc. Otázky nejsou určeny k tomu, aby se polykaly. Mnoho dobře míněných otázek je však špatně formulováno. I když je účel otázky smysluplný a motivy tazatele nezávadné, otázka sama o sobě může zcela minout cíl. Jak kdysi napsal Oscar Wilde: „Neexistuje nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou dobře napsané nebo špatně
Sokrates_v_teniskach.indd 38
09.10.2026 21:39:21
PROČ TAK MÁLO UMÍME KLÁST DOBRÉ OTÁZKY? |
39
napsané.“2 Stejné je to s otázkami. Otázky nejsou samy o sobě dobré nebo špatné. Mohou však být dobře nebo špatně formulovány a dobře nebo špatně použity. Když v této knize mluvím o „dobrých otázkách“, mám vždy na mysli autentické, upřímné otázky, které povzbuzují druhou osobu k přemýšlení. Jsou to otázky kladené bez úmyslu ovlivňovat nebo směrovat věci určitým směrem. Nemají za cíl vyřešit problém nebo vnucovat vlastní způsob uvažování. Dobrá otázka je taková, kterou lze jako otázku jasně rozpoznat, která je účinná v kontextu, v němž je položena, a jejíž záměr odpovídá jejímu smyslu. Uvádět zde konkrétní příklady by se minulo účelem: otázka, která funguje velmi dobře v jednom kontextu, vůbec nemusí dobře fungovat v jiném. To, co je vhodné v jedné situaci, nemusí být vždy vhodné v jiné. Účinnost otázky závisí také na záměru, který se uplatňuje v té či oné konverzaci. Opakovaně se vracím ke své vlastní defi nici: Otázka je pozváním. Co tvoří hlubokou konverzaci? V této knize vám také povím o hlubokých konverzacích: rozhovorech s opravdovou podstatou, které se dostávají k jádru věci. Stojí za to se na chvíli zamyslet nad tím, co dobrý, hluboký rozhovor vyžaduje. Dobrý rozhovor není nudný ani jednostranný. A nespočívá ovšem v tom, že dva lidé vedle sebe kladou své názory, vyměňují si anekdoty, vedou banální řeči, překrývající se monology nebo současně breptají. K hluboké konverzaci naopak patří zkoumání zkušeností jednoho z účastníků a bližší pohled na předmětné myšlenky,
Sokrates_v_teniskach.indd 39
09.10.2026 21:39:21
40
| SOKRATES V TENISK ÁCH
koncepty a otázky, v neposlední řadě i na projevy lidské povahy. Soustředit se na zkušenosti druhé osoby je ve skutečnosti složitější, než se zdá, protože bez záměrného úsilí můžeme mít silné nutkání sdílet vlastní příběh, zkušenosti nebo názor namísto toho, abychom to vše nejprve dostatečně důkladně prozkoumali u druhé osoby. Hluboká konverzace by měla být podnětným a oboustranným úkolem, společným hledáním moudrosti. Jakkoli byla reakce mé drahé babičky na zprávu, že jsem si vymkla kotník, jistě dobře míněná, nebyla zrovna nejvhodnější. „Ach, chudáčku, to je ale smůla. Gretina neteř si loni udělala to samé. Téměř tři týdny byla mimo provoz. Nemohla řídit, nemohla chodit – byla úplně bezmocná. To je hrůza! Prostě hrozné!“ Proč dobré otázky nevznikají snadno? Abychom se naučili klást lepší otázky, je důležité především pochopit, proč nám to často nejde. Pokud chci být skvělým diskutérem, musím se smířit s tím, že budu muset hodně cvičit. Ale samotné cvičení mě k tomu nedovede. Musím se také naučit rozpoznávat úskalí a osvojit si teorii tím, že pochopím, jak vést debatu a předložit pádný argument. Abych se stala lepší kuchařkou, musím doplnit svůj kuchyňský um o porozumění tomu, jak spolupůsobí chutě, vůně, struktury a ingredience, a ujasnit si, proč se používají konkrétní kombinace, nástroje a techniky. Každý, kdo viděl, jak se mu jeho pokus o čokoládové suflé zhroutil přímo před očima, pochopí, proč je někdy nejlepší začít tím, že se zaměříte na možné nástrahy a příčiny neúspěchu.
Sokrates_v_teniskach.indd 40
09.10.2026 21:39:21
PROČ TAK MÁLO UMÍME KLÁST DOBRÉ OTÁZKY? |
41
Než se tedy pustíme do nácviku onoho „jak“ při kladení dobrých otázek, stojí za to se zamyslet nad tím, proč se dobré otázky nevytvářejí tak lehce. Jakmile pochopíte důvody, proč v této oblasti tolik lidí selhává, možná si uvědomíte, že i vy děláte mnoho z těchto klasických chyb. Už jen tato znalost vám pomůže lépe si uvědomit vaše vlastní schopnosti jako tazatele a pomůže vám vyhnout se úskalím. Navíc budete brzy schopni lépe vnímat běžné konverzace ve svém okolí, stejně jako rozhovory v médiích, a naučíte se spoustu věcí, které byste měli a neměli dělat, když chcete klást dobré otázky. Když jsem psala tuto knihu, usilovala jsem o zpětnou vazbu, poskytovala jsem interview a kladla nejrůznější otázky. Dvě z nejvýznamnějších zněly: „Co vám zabraňuje položit otázku?“ a „Proč se lidé podle vašeho názoru ostýchají klást otázky?“ Když jsem srovnala získané odpovědi se svým vlastním výzkumem, zkušenostmi, objevy a závěry, došla jsem k šesti důvodům, proč jsme někdy neschopní položit dobré otázky: 1. LIDSKÁ POVAHA: Mluvit o sobě je spojeno s mnohem příjemnějšími pocity než klást otázky. 2. STRACH Z KLADENÍ OTÁZEK: Položit otázku může být děsivá záležitost. 3. ZÍSKÁVÁNÍ BODŮ: Názor udělá větší dojem než otázka. 4. NEDOSTATEK OBJEKTIVITY: Naše schopnost objektivního uvažování upadá. 5. NETRPĚLIVOST: Myslíme si, že klást dobré otázky je ztráta času. 6. NEDOSTATEK SCHOPNOSTI: Nikdo nás neučí, jak to dělat.
Sokrates_v_teniskach.indd 41
09.10.2026 21:39:21
42
| SOKRATES V TENISK ÁCH
PRVNÍ DŮVOD: LIDSKÁ POVAHA Na to, abychom kladli dobré otázky, jsme prostě příliš sobečtí. Není to zrovna pěkné úvodní zjištění, ale je tomu tak: často jsme příliš zahledění do sebe, než abychom mohli klást dobré otázky. To totiž znamená ochotu vstoupit do světa jiných osob a zkoumat jejich myšlenky a zkušenosti. A přitom zpravidla jejich svět nepovažujeme za tak zajímavý jako ten náš, jsme zaujati svými vlastními názory, vlastním vnímáním, vlastní identitou, svým vlastním příběhem. V konverzaci existují určité projevy, které odhalují naši neochotu ptát se a náš zvyk soustředit se na sebe. Přerušování, brebentění, opakování vlastního názoru Někteří lidé jsou v tom přeborníci: vyzvou vás k rozhovoru, jen aby vás během několika vteřin přerušili a začali mlít o sobě. „Jaká byla vaše dovolená na ostrovech? Užili jste si to?“ „Jo, byli jsme na skvělém hudebním festivalu. A byla tam krásná cyklostezka podél pobřeží a…“ „No jo, Jake a já jsme tam před lety jeli na ten samý festival. Musela to být jedna z našich prvních společných cest. Bylo to úžasné. Ale v noci byla strašná zima! Vlastně mrzlo! Nenapadlo nás vzít si teplé bundy. Vždyť byl červen, proboha, copak by mohla být velká zima? No, tvrdě nás to poučilo, jak se tam může počasí změnit…“ Všichni víme, že to je skvělý způsob, jak konverzaci totálně zabít. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by řekl: „Jaká je
Sokrates_v_teniskach.indd 42
09.10.2026 21:39:21
PROČ TAK MÁLO UMÍME KLÁST DOBRÉ OTÁZKY? |
43
to báječná společnost. Prostě se mi líbí, jak mě přeruší, sotva začnu mluvit. A jak pak pořád dál tlachají a opakují svoje názory… Chci říct, jak je to skvělé! Vážně je miluju!“ Přestože je toto chování zjevně iritující, málokdy se zamýšlíme nad tím, odkud pochází. Je to příznak neschopnosti naslouchat. Jakmile někoho přerušíte, vzdáváte se jakékoli snahy porozumět druhé osobě a zajímá vás pouze to, abyste mohli mluvit sami. A tím, že neustále mluvíte, si konverzaci úplně přisvojíte a druhé osobě neponecháte prostor, aby vstoupila do dialogu. Opakováním svého názoru dokazujete pouze to, jak málo vám záleží na pohledu druhé osoby. Přemýšlení o tom, co řeknete, zatímco druhá osoba ještě mluví Někdy už přemýšlíte o tom, co řeknete, ještě než druhá osoba domluví. „Chci se vrátit k tomu bodu, o němž byla zmínka na začátku, protože s tím opravdu nesouhlasím a mám k tomu pár vlastních připomínek, které musím uvést, protože jinak zapomenu, co jsem chtěl říct, a je nejvyšší čas, aby někdo pochopil, jaký je můj názor na tuto otázku.“ To je další známka toho, že jste se odpojili a posloucháte nanejvýš jenom napůl. Jste zaneprázdněni přemýšlením o sobě a nezabýváte se druhou osobou. A nejste v tom sami! Často vnímáme jen první dvě věty, které druhá osoba řekne, než se naše myšlenky rozběhnou a náš mozek začne hledat naše vlastní názory, anekdoty a nápady. ANNA: Dnes jsem dala výpověď. Bylo to opravdu stresující, ale byla jsem tak trochu hrdá na svou statečnost.
Sokrates_v_teniskach.indd 43
09.10.2026 21:39:21
44
| SOKRATES V TENISK ÁCH
Několik dní jsem sbírala odvahu a nakonec jsem vkročila do kanceláře své nadřízené a řekla jí to. WALTER: Máš něco v plánu? ANNA: Ne, zatím ne. Ale… WALTER: Pokud se mě ptáš, nebyl to moc chytrý tah. Podle mého – proč zahodit to, co máš, když není nic jiného na obzoru? Prostě si nemyslím, že je to moudré, zvlášť teď, když je všechno tak nejisté. ANNA: Není to tak zlé. Zvážila jsem klady a zápory, než jsem se rozhodla. A také jsem přemýšlela o tom, co je pro mě opravdu důležité. Přiznejme si to, tady se nevede žádný skutečný dialog. Mnoho rozhovorů není koneckonců nic jiného než střídání dvou monologů. A dva monology opravdu nedávají dohromady dialog. Reflex pomoci a rady Když se lidé během rozhovoru setkají s problémem někoho jiného, mnozí reagují jako býk na červený hadr – vrhnou se na něj po hlavě. Ne s otázkami, které by mohly pomoci osvětlit situaci, ale s poučováním, pomocí a radami. „Víš, co bys měl udělat? Zavolej tomu a tomu. A zkusil jsi už…?“ Záměr je sice ušlechtilý, ale svědčí to o určité míře egocentrismu reagujícího účastníka. Ten se přednostně zaměřuje na „řešení“ a „nápravu“, místo aby naslouchal, snažil se pochopit problém a kladl otázky týkající se způsobu myšlení, motivů a zkušeností osoby, se kterou hovoří. V konečném výsledku daná rada obvykle dost vypovídá o osobě, která ji
Sokrates_v_teniskach.indd 44
09.10.2026 21:39:21
PROČ TAK MÁLO UMÍME KLÁST DOBRÉ OTÁZKY? |
45
dává, a velmi málo o osobě, která sdílí svůj problém nebo obtížnou situaci. Ačkoli máme často v úmyslu nabídnout pomoc nebo radu, druhá osoba možná o naši takzvanou „pomoc“ nežádá nebo o ni nemá zájem. V druhé části této knihy se zabývám zvláště tím, proč naše nutkání poskytovat v těchto situacích rady ne vždy funguje tak, jak bychom si přáli. Podrobněji se pak zaměříme na různé druhy empatie a zjistíme, proč někdy nemusí být empatie vždy tím nejlepším řešením nebo reakcí, i když si to myslíme. Psycholog Huub Buijssen, který na toto téma napsal celou knihu3, k tomu říká následující: Často se nemůžeme dočkat, až někomu poradíme. Zřejmě si myslíme, že právě to od nás ten druhý očekává. Vždyť mi předkládá svůj problém, takže zjevně chce řešení. A nabídnout pomoc je příjemné, zvyšuje to náš pocit štěstí a sebeúcty. Ale bez ohledu na to, jak lákavé může být najít řešení problémů někoho jiného, tomuto pokušení byste měli odolat.4 Tendence nebo automatická reakce dávat rady, nabízet pomoc nebo uvádět vlastní zkušenosti může být spojena s příjemnými pocity, ale je to jeden z klíčových faktorů, který nám brání klást hodnotné otázky. Nakonec je pro druhou osobu lepší, když si odpověď najde sama. Takovou, která se shoduje s jejími vlastními základními hodnotami a jejím chápáním smyslu života. Někdy je těžké, abyste si sami srovnali tyto věci v hlavě. K tomu potřebujete někoho jiného. Ne někoho, kdo překypuje dobře míněnými radami, ale někoho,
Sokrates_v_teniskach.indd 45
09.10.2026 21:39:21
46
| SOKRATES V TENISK ÁCH
kdo vám položí správné otázky – takové, které vám pomohou myslet jasněji. Já jsem zažil totéž! (Jen to bylo ještě velkolepější) Někteří lidé jsou nadáni schopností zmocnit se konverzace. Jste právě zpátky z dovolené na Maledivách a nemůžete se dočkat, až o tom lidem povíte. Zhluboka se nadechnete, připraveni vyprávět vše, co jste dělali a viděli, když se do toho vloží druhý člověk a nadšeně převezme konverzaci: „Ach, Maledivy, tam jsme byli na svatební cestě! Tak krásné! Podnikli jsme okružní cestu po několika ostrovech a…“ Při konverzaci vás sotva něco může frustrovat víc, než když někdo přebere vaše téma, vytáhne svou vlastní podobnou historku a nekonečně ji omílá. Někdy vás dokonce „předčí“: „Maledivy? To nic není! My jsme po svatbě procestovali půl světa. Viděli jsme všechno od Chile po Kostariku a Kubu. Bylo to nejlepší období našeho života!“ I tady je cesta do konverzačního pekla často dlážděna dobrými úmysly. Upadáme do „reflexu já“, abychom dali druhé osobě najevo, že sdílíme její zanícení, a dychtíme to podpořit podobnými zkušenostmi z vlastního života. Naším cílem je navázat pouto, ukázat, že jsme na stejné vlně. Dosáhneme však přesně opačného výsledku: zklamání, nervozity a pravděpodobně i toho, že druhá osoba jednoduše rozhovor ukončí. Stručně řečeno, velmi často selháváme v kladení otázek kvůli našim konverzačním reflexům. Jakmile nám někdo sdělí příběh, vysvětlí osobní problém nebo položí otázku, jsme
Sokrates_v_teniskach.indd 46
09.10.2026 21:39:21
PROČ TAK MÁLO UMÍME KLÁST DOBRÉ OTÁZKY? |
47
nadmíru potěšeni, že můžeme poradit, nabídnout pomoc nebo přizvukovat s vlastními podobnými zkušenostmi. Jsme více zaujati sami sebou než osobou, se kterou mluvíme. Chceme navázat kontakt, přesvědčit našeho partnera, že jsme na jeho straně, a napínáme při tom všechny síly. Je však ironií, když takové naše chování způsobí, že se dotyčný člověk necítí ani zdaleka viděn nebo vyslyšen a je velmi pravděpodobné, že ztratí zájem. A v nejhorším případě si možná dvakrát rozmyslí, než s námi znovu naváže konverzaci. Klást otázky není obzvlášť příjemné – mluvit o sobě ano Nemělo by překvapovat, že jsme tak pohotoví ve vkládání svých vlastních názorů do konverzace a v přemýšlení o sobě, i když mluví druhá osoba. Existuje totiž velmi logické vysvětlení: je to příjemné! A to doslova. Výzkumy ukázaly, že z 60 procent mluvíme o sobě.5 A pokud se podíváme na naše příspěvky na sociálních sítích – například na Twitteru nebo Facebooku – tento podíl stoupá až na 80 procent. Zdá se, že máloco nás baví víc než sdělovat světu, co nás dopaluje, co nás trápí nebo kdy jsme šťastní. Nadšeně ohlašujeme své úspěchy a rozpitváváme své stížnosti. A všude jsem Já coby hvězda show. Existuje pro to také pádné biologické vysvětlení: výzkumy ukazují, že když mluvíte o sobě – sdělujete osobní věci a na co myslíte – váš mozek začne produkovat dopamin, chemickou látku, která vám skýtá úžasný pocit opojení. Vědci z Harvardské univerzity se tímto jevem zabývali.6 V experimentu provedeném pomocí fMRI skeneru požádali
Sokrates_v_teniskach.indd 47
09.10.2026 21:39:21
48
| SOKRATES V TENISK ÁCH
195 subjektů, aby mluvily jednak o svých vlastních názorech a charakterových vlastnostech, jednak o názorech a vlastnostech ostatních. Poté vyhodnocovali rozdíly v neurologické aktivitě mezi tím, co účastníci řekli o sobě (prvky zaměřené na sebe) a co řekli o ostatních (prvky zaměřené na ostatní). Tři oblasti mozku přitom vystoupily do popředí. Jak se dalo očekávat a v souladu s předchozím výzkumem, mluvení o sobě vyvolalo vyšší úroveň aktivity v mediální prefrontální kůře, oblasti, která je obecně spojována s přemýšlením o sobě. V tomto experimentu však vynikly i dvě další oblasti, které dosud s tímto typem myšlení nebyly spojovány: nucleus accumbens a ventrální tegmentum. Obě jsou součástí mezolimbického dopaminového systému, který vyvolává reakce odměny a příjemné pocity spojené se stimuly, jako je sex, kokain nebo dobré jídlo. Zjištění, že se tyto mozkové systémy aktivují, když mluvíte o sobě, naznačuje, že sdělování informací o sobě, sdílení vlastního příběhu, mluvení o sobě je stejně příjemné jako sex, drogy nebo skvělý pokrm. To vysvětluje, proč jsou lidé přirozeně motivováni mluvit více o sobě než o jiných, jakkoli zajímavých tématech. Mluvit o sobě je – ze své podstaty – prostě mnohem příjemnější. A přináší vám to další, bezprostřednější výhody (to lahodné dopaminové opojení!) než kladení otázek. Sokrates by zastával názor, že náš vlastní příběh není ve skutečnosti až tak zajímavý. Pro něj se skutečně intenzivní a obohacující rozhovory týkají toho, co si myslí ostatní lidé, kde lze zkoumat jejich přesvědčení a události jejich života. Stát se
Sokrates_v_teniskach.indd 48
09.10.2026 21:39:21
PROČ TAK MÁLO UMÍME KLÁST DOBRÉ OTÁZKY? |
49
moudřejším je společné úsilí a mysl jiného člověka je místem, kde můžete najít nové poznatky. Můj profesor filozofie jednou ve své přednášce učinil zajímavé rozlišení mezi „názory“ a „myšlenkami“. Vyjádřil to tak, že názory musí někomu patřit, že jsou to pohledy, které si osvojujeme. Pokud jsou zpochybňovány, máme pocit, jako bychom byli zpochybňováni my sami, byť nepřímo. Myšlenky naopak nikomu nepatří. Myšlenka je přesně to, co slovo napovídá: myšlenka. Je to něco, co je otevřené diskusi. Myšlenku můžete zpochybňovat, napadat ji, trochu si s ní pohrávat. Když si vyměňujete myšlenky, vstupujete do konverzace na rovnocenné úrovni. Vyměňujete si postřehy, kladete otázky a společně se stáváte moudřejšími. Zeptejte se sami sebe: ■ Když jste si nyní přečetli o těchto konverzačních nástrahách, které z nich u sebe poznáváte? Máte sklon dávat rady? Mluvit o sobě? ■ Příště se snažte pozorně sledovat toto: Jaký vliv má nabídnutí pomoci, rady a převzetí konverzace na vaše rozhovory a na osobu, se kterou mluvíte? Povzbudí ji to, nebo odradí? ■ Jak se cítíte, když vám někdo při rozhovoru skočí do řeči s nevyžádanou radou? ■ Jak reagujete, když někdo porovnává své vlastní zkušenosti s vašimi?
Sokrates_v_teniskach.indd 49
09.10.2026 21:39:21
50
| SOKRATES V TENISK ÁCH
DRUHÝ DŮVOD: STRACH Z DOTAZOVÁNÍ Otázky děsí Když jsem vedla s lidmi rozhovory na toto téma, jedna z mých otázek zněla: „Co vás vede k rozhodnutí neklást otázku?“ S odpověďmi, jaké jsem dostala, se všichni můžeme ztotožnit. Pokud jde o kladení otázek, bojíme se tří věcí: 1. Abychom nezpůsobili nepříjemné pocity druhé osobě. 2. Úzkosti a rozpaků, které možná pocítíme sami. 3. Konfliktů, střetů a celkové nepohody. Vzpomínám si, že jsem poslouchala podcast moderátorky Anne Neijnensové, ve kterém se ptala spisovatele Jana Geurtze, kolik vztahů momentálně má.7 Nebyla to tak podivná otázka, jak by se mohlo zdát: věděla, že Geurtz nahlíží na monogamii značně široce a někdy měl několik vztahů současně. Geurtz na to odmítl odpovědět s tím, že to považuje za „příliš osobní otázku“, a Anne se cítila hluboce zahanbená, že se na to zeptala. Zároveň si však byla jistá, že odpověď by posluchače opravdu zajímala, zejména proto, že se celý rozhovor točil kolem vztahů, lásky, konfliktů, monogamie a všeho, co s tím souvisí. Sigrid van Ierselová, autorka povídek a moderátorka, si uvědomuje strach z kladení určitých typů otázek: Nejtěžší na kladení otázek je předvídat, jak může druhá osoba reagovat. A zvažovat, jestli ji vaše otázka může uvést do rozpaků. Nebo se bát konfrontovat ji s něčím,
Sokrates_v_teniskach.indd 50
09.10.2026 21:39:21
PROČ TAK MÁLO UMÍME KLÁST DOBRÉ OTÁZKY? |
51
za co by se mohla stydět. Nebo s něčím velmi osobním. Nejvíce mě znervózňují osobní otázky, které se dotýkají nějaké zranitelnosti. Je v pořádku zeptat se muže s jasným postižením na to, co už nemůže dělat nebo co nejvíc postrádá? Odvážím se zeptat ženy, která sotva umí číst a psát, zda by chtěla vidět písemný přepis našeho rozhovoru? Koneckonců není prakticky negramotná? Nakonec jsem se zeptala, ale bylo to nepříjemné. A nepříjemně jsem se cítila spíše já než ona. Už dávno totiž překonala stud za svůj jazykový handicap. Ptát se na věci, které mohou zraňovat, je stále obtížné. Promítáme své vlastní tušení studu na druhou osobu a obáváme se, že pro ni bude toto téma nepříjemné nebo možná konfrontační. To vypovídá o naší vlastní zranitelnosti. Vím, že bych si to vyčítala, kdybych to neposoudila správně. A tak nakonec tu otázku nepoložím. Zároveň to ale vnímám jako promarněnou příležitost.8 Sigrid uhodila hřebík na hlavičku. Bojíme se klást případné, ale možná choulostivé otázky, které by mohly někomu způsobit nepříjemné pocity. Přesto jsou to často právě tyto otázky, které vedou k opravdovému propojení, protože mnoho z toho, na čem v životě záleží, se nachází právě v této zranitelné zóně. Příliš rychle předpokládáme, že se někdo bude zdráhat odpovědět na určitou otázku. Dalším důvodem, proč se některé otázky nekladou, může být vaše vlastní stísněnost nebo strach z ní. V souvislosti s rozhodujícími životními událostmi, jako je narození, smrt nebo nemoc, existují témata, která mohou být příliš bolestivá a osobní, než aby se o nich mluvilo. A to může způsobit,
Sokrates_v_teniskach.indd 51
09.10.2026 21:39:21