KAPITOLA PRVNÍ
Kat
„Nebo by si slečna přála něco s perlou?“
„Velice ráda,“ kývnu.
Odpovídám tónem, který mi není vlastní. Jak by řekla Gem, „decentně kultivovaným“, s přízvukem prozrazujícím mládí strávené na lepších britských školách, jenž se po přestěhování do Nové Anglie vytratil, ale ne docela. Není snadné vyjádřit tohle všechno dvěma slovy a nemyslím, že jsem to úplně trefila, ovšem pán za pultem se laskavě usmívá.
„Šestnácté narozeniny, jak mimořádný den,“ praví.
Nemohu než souhlasit, však jsem je také náležitě oslavila ve vířivce s Nickem Sheridanem a placatkou tequily v domě kamarádky Hannah. Ale teď není vhodné se s tímto zážitkem svěřovat, takže se jen skromně usměju, zatímco Gem přitaká: „Mimořádný den pro moji mimořádnou holčičku.“
Gemin přízvuk je perfektní. Přímo jako ze zpravodajství BBC. A k tomu vypadá jako moderní verze babičky z Panství Downton. Skoro jsem ji nepoznala, když mě přišla vyzvednout, a po cestě do obchodního centra Prudential Center v bostonské čtvrti Back Bay jsem po ní musela pokradmu pokukovat a žasnout nad tou proměnou. Gem si vyčesala ocelově šedé vlasy do stříbřitého drdolu, na sobě má elegantní modrý kostýmek, jaký by se neztratil ani na
královské svatbě, a pomocí kejklů s líčidly umravnila hrubou pleť v jemnou síť zapudrovaných vrásek.
Když se zahlédnu v zrcadle za pultem, nepoznávám ani sebe. Tak především jsem blond a na sobě mám luxusně vyhlížející kombinaci halenky a sukně, která vypadá nákladně, i když bych se vsadila, že drahá nebyla. Na očích mám nedioptrické brýle s želvovinovou obroučkou a připadají mi tak slušivé, že je snad zařadím do šatníku natrvalo. S Gem teď vystupujeme v roli babičky s vnučkou hodlajících oslavit moje narozeniny nákupem drahého šperku v klenotnictví Bennington & Main. A jde nám to náramně.
„Co třeba něco takového?“ předvádí prodavač prstýnek z růžového zlata s jedinou šedou perlou. Přesně takový prsten by zakoupila majetná rozmařilá babička, a ačkoliv Gem rozhodně na takové věcičky není, s upřímným uznáním kývne.
„Zkus si ho, Sophie,“ pobídne mě.
Navléknu si prsten na pravý ukazováček, přidržím ruku před sebou a obdivuji jemný lesk. Vůbec to není můj styl, ovšem pro Sophii Hicks-Hartwellovou se hodí dokonale. Tak se jmenuje moje postava; to jméno jsem zvolila jednak proto, jak okázale zní, ale také proto, že se tak jmenuje jistá dívka, které ukradli instagramovou identitu, a mě hrozně baví poslouchat barvitý podcast o tomhle zločinu. Takový malý vtípek, který nedošel ani Gem.
„Ten je vážně hezoučký,“ prohlásím. „Co myslíš, babi?“
„Rozkošný,“ prohlíží si Gem prstýnek skrz bifokální brýle. „I když na můj vkus trochu malý.“
To je nápověda pro prodavače, jenž se podle štítku na kapsičce jmenuje BERNARD, aby nám ukázal větší a lepší prsteny. Gem po nich přejíždí očima jako duální kamera, zaznamenává každý detail luxusního designu a ukládá si
je do paměti. Gem možná táhne na sedmdesát, ale paměť má tisíckrát lepší než já. Fotografickou paměť, jak říká máma.
„Mohly bychom si prohlédnout něco s diamantem?“ zeptá se Gem.
Jasnačka, dere se mi na jazyk, ale tak by odpověděla Kat. Sophie by tohle nikdy nevyslovila. „Ano, prosím! Můžeme?“ zaculím se a Bernard vytáhne další plato.
„Zdá se, že vás chce babička rozmazlovat,“ pronese, v očích svit příslibu z větší provize.
Poprvé mě trochu hryzne svědomí. Když Gem navrhla tuhle malou výpravu, byla jsem fakt nadšená, protože Bennington & Main je pro klenotníky něco jako noční můra; někdejší vážený rodinný podnik skončil v rukou namyšleného kryptomiliardáře, jenž se z něj snaží udělat lacinou verzi Tiffanyho. Nový ředitel zaměstnal začínající návrhářku, aby oživila „usedlý“ styl firmy, jak to nazval, a když její návrhy začaly přinášet úspěch, vyhodil ji.
Jinými slovy – pro Gemin nejnovější podnikatelský záměr, jímž je kšeftování s takřka dokonalými padělky ikonických šperků, je Bennington & Main ideální cíl. Zákazníci za cenu stříbra a syntetických zirkonů získají vytoužený luxus a pochybná firma ztratí na ceně. A to se vyplatí, pokud za výhru považujeme fakt, že zmíněný kryptomiliardář bude tratit. Což já za výhru považuju.
Bernard ovšem za nic nemůže. Jen marníme jeho čas, zatímco si Gem důkladně prohlíží nejnovější vzory šperků Bennington & Main a ukládá si do paměti i nejmenší podrobnosti, jaké na webových stránkách nezaznamenáte. „Znamenité,“ mumlá a převrací v prstech diamantový prsten s reliéfem proplétající se révy, zpracovaný tak dokonale, že působí jako umělecké dílo. Z našeho pátrání po internetu
vím, že prstýnek, který Gem drží v rukou, stojí přes dvacet tisíc dolarů, což je i na Sophiinu ligu moc.
Přesto neodolám a nakloním se blíž a představuji si, jaké by to bylo vlastnit něco tak krásného. Jak skvěle by se blýskal na mé ruce, až bych zamávala kamarádce nebo sáhla po mobilu. Na holku, které je za a) šestnáct a za b) nemá ani floka, jsem viděla neobyčejné množství krásných šperků, ovšem tohle… tohle je něco mimořádného.
„Jenže to není pro tebe,“ s úsměvem na mě pohlédne Gem. A i když jen hraje svou roli, přesto ta slova zabolí. To není pro tebe. Někdy mám pocit, jako by to platilo takřka pro všechno, co by měla mít dívka mého věku. „Snad k jednadvacátým narozeninám.“
„Do té doby vám ho tu schováme,“ vtipkuje Bernard a já si připadám jako hlupačka. Nejradši bych už z toho krámu vypadla, chci vypadnout ze Sophiiny rozmazlené hlavičky. To už Gem snad stačí, jsme tu dost dlouho. Snažím se upoutat její pohled, ale pořád zírá na prsten s lístečky révy.
„Babičko, myslím… neobědvala jsem a trochu se mi točí hlava…“ Odstoupím od pultu a třu si spánek. „Nemohly bychom se někde najíst?“
„Nechcete trochu vody?“ ozve se Bernard úslužně. Mávne na kohosi rukou a v příštím okamžiku mi další černě oděný zaměstnanec vtiskne do dlaně miniaturní lahvičku Evianu. Odkroutím víčko a napiju se; Gem se ke mně konečně obrátí a okamžitě nasadí výraz starostlivé babičky.
„Sophie, drahoušku, ovšem že bychom mohly,“ praví. „Že mě to hned nenapadlo. Vždyť vím, že se nikdy pořádně nenasnídáš. Mnohokrát děkujeme,“ kývne na Bernarda a vrátí mu prsten. „Byl jste převelice ochotný. Půjdeme něco zakousnout a pak se vrátíme.“
„Zajisté. Mám vám nechat něco stranou?“ zeptá se Bernard.
Abych ho ušetřila zklamání z toho, že se navždy vypaříme z jeho života, řeknu: „Mně se moc líbil ten první, co jsem zkoušela. Ten s perlou.“ Nejmenší, nejlacinější prstýnek.
Bernard, profík ve svém oboru, se dobrotivě usměje. „Skvělá volba,“ prohlásí, zatímco vyžahnu zbytek vody způsobem, jaký se k Sophii ani trochu nehodí. „Nechte si chutnat.“ Jeho pomocník se vrátí, aby si ode mě vzal prázdnou lahvičku a rychle ji odnesl z dohledu.
Spolu s Gem vykročíme po huňatém koberci k lesklým stříbrným dveřím, které nám sekuriťák otevře a se zdvořilým úsměvem kývne: „Pěkné odpoledne, dámy.“
„Vám také,“ odpovíme unisono a překročíme práh.
Jakmile se dveře zavřou a ocitneme se v hale nákupního centra, vydechnu si úlevou. Ne proto, že bychom prováděly něco špatného – i když prakticky vzato ano –, ale protože to bylo poprvé, kdy si Gem vyžádala moji pomoc. Gem Hayesová sice není moje opravdová babička, ale je mi snad ze všech lidí nejbližší. Nevím, jaký by byl můj život, kdyby matka před dvanácti lety Gem nepotkala, ale jedno vím jistě: byl by trudný.
Když tedy vezmu Gem za rámě a Sophiiným hláskem zašvitořím: „Mám tě moc ráda, babi,“ zní to jako komedie, ale vlastně to myslím doopravdy.
Právě teď to můžu říct nahlas. Gem je totiž, jak sama říká, „stará protivná bréca“, která by buď protočila panenky, nebo by se mi vysmála, kdybych tohle řekla za normálních okolností.
Gem se v odpověď jen uchechtne, i když jindy by se rozchechtala na celé kolo. „A já tebe, drahoušku.“ Počká, dokud nesjedeme po eskalátoru dolů a neocitneme se mimo
největší dav, a pak normálním hlasem dodá: „Tak co, opravdu máš hlad? Chceš si skočit někam do bufetu?“
„Ne, to je dobrý,“ řeknu a potlačím úšklebek při představě, jak se Gem v tom svém vkusném kostýmku s perlami láduje v Panda Expressu. „Vydržím to domů.“
Gem trvá na tom, že mi koupí kafe u stánku s gurmánskou kávou, který se specializuje na caffè mocha, takže pak po cestě z nákupního centra usrkávám sametově hebký nápoj. Je báječný slunečný den na konci června a mám dobrou náladu, i když mě začínají bolet nohy. Gem musela zaparkovat o šest bloků dál, než našla placené parkovací místo, a Sophiiny střevíčky nejsou na takovou túru stavěné.
Už jsme skoro u auta, když se to stane. Normálně si to špacírujeme a v dalším okamžiku se rozplácnu na zemi, caffè mocha se rozprskne všude kolem, protože Gem do mě vší silou vrazí. Ne – to do Gem někdo vrazil, chlápek, který se vzal kdoví odkud a chce jí sebrat kabelku. Snaží se ji vytrhnout, ale nejde to, protože Gem svírá popruh pevným stiskem.
Namáhavě se posadím. Sotva popadám dech a kolena rozedraná od chodníku mám jako v ohni. Gem a rádoby lupič stále zápasí o kabelku a mému otřesenému mozku to připadá jako zpomalená přetahovaná.
„Pusť to, ty stará krávo, nebo tě vykuchám,“ vrčí chlap.
Srdce mi vyskočí až do krku. On má kudlu?
Pomalu se dostávám do dřepu, když Gem pustí kabelku – jen proto, aby se mohla s nehty napřaženými jako drápy vrhnout na zlodějovy oči. Chlap zaječí překvapením a bolestí, zapotácí se, dopadne na kolena a pustí kabelku.
Rychle po ní chmátnu a vyškrábu se na nohy, ale vzápětí mi ji z ruky hrubě vytrhne – Gem. Vší silou praští chlápka do hlavy, až se svalí na zem.
Pak mi podá kabelku zpátky a vytáhne z kapsy kostýmku klíče. „Buď tak hodná a odemkni auto, Kat,“ řekne a hodí mi klíče. Rozklepanými prsty se mi podaří trefit tlačítko odemykání, zatímco ona smrtícími podpatky dupe chlápkovi po hlavě. „Opovaž se vstát,“ zavrčí. A světe div se – vlastně ani ne, protože Gem působí dost děsivě –, chlápek poslechne. Zapadnu do sedadla spolujezdce a rychle za sebou přibouchnu dvířka. Srdce mi buší tak, že mám pocit, jako by občas vynechalo, pak čekám nekonečnou minutu, než si Gem vleze za volant. Jakmile zavře dveře, stisknu tlačítko zamykání. „Ty bláho,“ vydechnu a natahuju krk, jestli se chlap neobjeví někde za námi. „Co to… jako bylo?“
„Vybral si nesprávnou babku, že jo?“ uchechtne se Gem, nastartuje a vyjede do ulice, aniž by se obtěžovala ohlédnout. Nějaké auto na nás hlasitě troubí a Gem dodá: „Není ti nic? Pořádně sis natloukla kolena.“
„To je dobrý,“ řeknu, z přihrádky vytáhnu pár papírových kapesníků a opatrně si otírám zakrvácená kolena.
Tenký papír se přilepí, a když ho chci odlepit, natropím ještě víc škody. V krku mám pořád ještě knedlík z té hrůzy, ale statečně polknu a snažím se napodobit Gemin klidný tón.
„Jen jsem si vyrazila dech. Co ty?“
Gem je ženská od rány a desítky let chodí do kurzů sebeobrany, ale beztak. Kdybyste se mě zeptali, jak dlouho by jí trvalo složit dospělého muže, odhadla bych to víc jak na minutu.
„To pocítím zítra,“ zakrouží ramenem. „Ale on je na tom hůř. Prevít. A k tomu ti vylil kafe.“
Podívám se na zničenou halenku a skoro vyprsknu smíchy. Nejradši bych řekla žádná škoda, ale Gem možná Sophiin styl vzorné studentky nepovažuje za tak odpudivý jako já. „Taková bitka kvůli bezcenné kabelce,“ řeknu radši.
„Bezcenné?“ předstírá pobouření. „Jak tohle můžeš říct?“ Gemina kabelka je pro každého, kdo ji zná, věčným terčem vtipů. Bez ohledu na to, jakou zrovna nosí – ať už je to obvyklá taška s velkými uchy, nebo tahle bábrlinkovská kabelka, kterou jsem u ní ještě neviděla –, vždycky překypuje tolika krámy, že se do ní peněženka nevejde, ani kdyby Gem chtěla. Což nechce, protože všechno důležité nosí v kapse.
„Vždyť tam mám všechno, co potřebuju.“
„Když to říkáš,“ zabořím se s úsměvem do sedadla a teď teprve na mě dolehne únava, protože adrenalin začíná vyprchávat.
„A kromě toho by tvůj excelentní výkon přišel vniveč.“
„Můj co?“
Gem se ušklíbne. „Koukni do kapsičky.“
„Jaké kapsičky…,“ rozhlížím se po autě a pak si uvědomím, že pořád držím na klíně její kabelku. Obrátím ji a všimnu si rozepnuté kapsičky na levém boku. Sáhnu dovnitř a nahmatám něco malého a tvrdého – něco, co je na omak hrbolaté a přitom hlaďounké. A ještě než tu věc vytáhnu na světlo, okamžitě vytuším, co to je.
Nemýlím se. Diamantový prsten s lístečky révy z dílny zlatnictví Bennington & Main se v odpoledním slunci zatřpytí jako celá galaxie hvězd.
KAPITOLA DRUHÁ
Kat
Mámu jsem opravdu rozzlobenou viděla jen dvakrát.
Poprvé to bylo před čtyřmi lety, kdy se ji bývalý přítel – nebo jak máma říká „ten lidský odpad, co si říká Luke Rooney“ – pokusil na Facebooku požádat o přátelství, a to po osmi letech bez jakéhokoliv kontaktu. Luke byl první muž, se kterým si po odchodu od mého příšerného otce něco začala, pokud se tomu tak dá říkat. Byl taky poslední, protože jejich tehdejší krátký a kromobyčejně nešťastný románek mámu utvrdil v přesvědčení, že má na chlapy nenapravitelně špatný vkus.
A podruhé to je právě teď, u Gem.
„Kam že jsi to Kat přivedla a co že jsi to po ní chtěla?“
„Klid, Jamie,“ uklidňuje ji Gem. Tváří se nevzrušeně, nicméně její sevřená čelist prozrazuje, jak málo se jí tenhle rozhovor zamlouvá. Tohle by si k ní kromě mé mámy málokdo dovolil. „Vždyť si vedla skvěle.“
Asi jsem se neměla smát, protože Jamie na mě vrhne smrtící pohled. „Tenhle výraz si ušetři,“ sykne a obrátí se zase ke Gem. „Děláš si ze mě srandu? Neměla si vést skvěle. Především jsi ji do toho neměla zatahovat. Ona se vším tady nemá mít nic společného!“ rozmáchne se po interiéru Gemina podniku, sestávajícího ze dvou prostorů. V přední části se nachází uspořádaná uniformní kancelář, jíž dominuje nápis
SPOTLESS, umístěný na jedné stěně obložené dřevem. Spotless je úklidová firma, kterou Gem vede pár desítek let, ačkoliv název – a adresa – se často mění. Máma tu začala jako uklízečka, když mi byly čtyři, a postupně se vypracovala na Geminu účetní. Teď Jamie chodí do večerní školy a zbývá jí už jen pár kreditů k získání diplomu kvalifikované účetní. Ale to je přední místnost. Jenže to „všechno tady“ zahrnuje i zadní místnost, kde se odehrává další část Gemina podnikání. Na dlouhých stolech se vrší hromady luxusního zboží, jako jsou kabelky, elektronika a značkové oblečení –ale převážně šperky. Něco z toho jsou falešné repliky vyrobené přímo zde, ale většina ne. Většina je kradená, protože firma Spotless a s tím související činnost jsou zástěrkou pro Gemin nejvýdělečnější byznys: krádeže šperků.
Ostatně doopravdy se ani nejmenuje Gem; nevím, jak se jmenuje. Gem znamená klenot a je to taková prvoplánová přezdívka ještě z dob dávno před naším setkáním.
„Pozor, Jamie,“ řekne Gem úsečně. „Tohle tě živí. A Kat také.“
Jamie se prudce nadechne. Mámě odjakživa říkám křestním jménem; je jen o osmnáct let starší než já a převážnou část mého dětství se chovala spíš jako starší sestra než máma. Nebo spíš hlídačka dětí, která se snaží, seč jí síly stačí, ale už se nemůže dočkat, až se vrátí rodiče.
„To já vím, Gem,“ snaží se máma ovládnout. Nakrčí nos a ještě víc vyniknou její pihy, kterých máme obě spoustu.
Tmavé vlasy má sepnuté do nepořádného uzlu, skoro úplně jako teď já, když jsem si sundala blonďatou paruku. Mnohdy nás považují za sestry, zejména když si Jamie oblékne šaty, které má už víc než deset let. Kdyby věděla, že se dneska střetne s Gem, asi by si vzala něco jiného než rozdrbané legíny a prastarou mikinu s obrázkem Ptakopyska Perryho.
„Já přece jsem vděčná. Vím, jak se o Kat staráš. Ale myslela jsem, že už to bude jinak. S těmi falešnými replikami začínáme mít úspěch a…“
„A vydělávají jen zlomek toho, co potřebujeme,“ přeruší ji Gem. „To musíš sama vědět, Jamie, panebože. Staráš se o účetnictví. Máme výdaje za materiál, režijní náklady, a přijaly jsme nové holky. Mám jim říct, že už pro ně není práce?
Co kdybych to před dvanácti lety ve Vegas řekla tobě? Kde bys teď byla?“
Svírám hranu stolu, na kterém sedím, zatímco Jamie se krčí, jako by jí Gem dala facku. Las Vegas. Tohle je pro matku citlivé, ostudné období a Gem do toho většinou nevrtá. Obvykle už jen to slovo stačí, aby Jamie ustoupila a nebránila se.
Tentokrát tomu však není. Přestane se krčit a prohlásí:
„Kat je šestnáct.“
„A jsem přímo tady,“ přihlásím se. „Můžu taky něco říct?“
Nejspíš ne, protože Jamie pokračuje: „Je to naprosto nepřijatelné. Na tomhle jsme se nikdy nedomluvily, a pokud myslíš…“
„Tak jo, Jamie, dohodněme se,“ řekne Gem. „Nešla jsem do toho klenotnictví s plánem ukrást prsten. Jen jsem si ho potřebovala prohlédnout, porovnat ho s naší kopií. Která je mimochodem perfektní. Náhodou jsem ji měla s sebou a Kat sehrála skvěle načasovanou scénku – vím, že jsi to neměla v úmyslu,“ zvednutím ruky zarazí jakoukoliv poznámku z mé strany. „Ale stalo se. A tak jsem udělala to, co by udělal každý podnikatel se špetkou rozumu: využila jsem příležitosti.“
Jamie se na chvíli odmlčí a těká očima mezi Gem a mnou. Pak řekne: „Náhodou jsi ho měla s sebou?“ „Hm?“ zabručí Gem.
„Ten padělek. Byla to náhoda? Ne plán?“
Gemin hlas o několik tónů klesne. „Copak to neříkám?“
Probodávají se očima a mně se zrychlí tep. Poslední dobou k takovým střetům mezi Jamie a Gem dochází dost často a mě se vždycky zmocní neurčitá úzkost, kterou si nedokážu úplně vysvětlit. Chápu, že máma musela přistoupit na spoustu věcí, a kolikrát mě přepadá strach, že ji jednoho dne zatknou, a někdy se stydím za to, co nám platí naše bydlení, naše oblečení, naše jídlo.
Ale také nevím, jak bychom to jinak zvládly.
A Gem si dává pozor a dovede si všechno spočítat; je přímo hrdá na to, že nikdy neokrade někoho, komu by ta věc opravdu scházela. Nebo, jak říká, kdo si to skutečně nezaslouží. To, co dělá, je v podstatě sbírání drobků od bezohledných kapitalistů drancujících tenhle svět.
„Mně to nevadilo,“ vyhrknu a seskočím ze stolu. „Myslím pomáhat.“
Gem poněkud zjihne, ale než stačí něco říct, Jamie mě popadne za paži a postrčí mě ke dveřím. „Počkej na mě v kanclu,“ procedí skrz zuby. „Mazej.“
„Vážně? Nesmím být u toho, když se o mně mluví?“ protestuju, zatímco mě strká ke dveřím.
„Tenhle rozhovor není jen o tobě.“ Jamie mě vystrčí ven a práskne za mnou dveřmi.
To zní zlověstně.
Co tím chtěla říct? A co jsem vlastně já sama myslela tím, že mi nevadí pomáhat? Myslela jsem to upřímně, ale stejně… co ten chudák Bernard? Nechci, aby měl potíže. Nemluvě o tom, že jsme si s Gem nepočínaly zvlášť rafinovaně. Vypadaly jsme dost nápadně, skoro jako karikatury. Jistě, měly jsme převleky, ale bude to stačit, až si někdo prohlédne záznamy z bezpečnostních kamer?
Kdybych věděla, co vlastně děláme, rozhodně bych se snažila kamerám vyhnout.
„Už jsou zase v sobě, co?“
Rychle se otočím a hned se uklidním, když za monitorem stojícím na psacím stole uvidím Geminu dceru Morgan. Morgan je stará zhruba jako moje máma, a protože se Gem k Jamie chová jako k vlastnímu dítěti, jsou s Morgan jako dvojčata. K čemuž patří i sourozenecká rivalita, zvlášť když to někdy vypadá, že Gem upřednostňuje Jamie.
„Jo,“ kývnu, zapadnu do židle naproti a natočím se k Morgan.
„Má to něco společného s tím, že jsi nahastrošená jako…“ Morgan natáhne krk a důkladně si mě prohlíží. „Jak to jenom popsat?“
„Šprtka, co zběhla z internátní školy?“
„Jestli to byl úmysl, tak jsi to trefila přesně, Kat.“
„Nejsem Kat. Jsem Sophie Hicks-Hartwellová.“
Morgan se ušklíbne. „Jasně že jo.“
Je to zvláštní. Když mě Gem vyzvala, abych si pro tuhle akci vybrala jméno, doslova „jakékoliv“, přičemž velkoryse máchla rukou jako džin plnící přání, málem jsem řekla Kylie Burkeová. Nevím, co mě to napadlo, nikdy jsem to jméno nevyslovila nahlas. Někdy si říkám, jestli Gem o té dívce z dávné minulosti něco ví. Když mě dnes poprvé zapojila do svých kšeftů, připadalo mi to jako znamení, že bychom si o těchto věcech mohly promluvit. Ale nakonec jsem usoudila, že i když Gem věřím víc než komukoliv na světě, tedy kromě mámy, jméno Sophie bude bezpečnější.
Nebo Kat.
„A jak si dnes Sophie vedla?“ chce vědět Morgan. Všechno jí vypovím a ona se rozchechtá.
„To není směšné,“ mumlám si, pořád znepokojená tím, jak se Jamie tvářila, když mě vystrčila ze dveří. Jamie je člověk, který jde s davem; v našem bytečku pro dvě osoby jsem to obvykle já, kdo rozhoduje o tom, co budeme jíst, na co se budeme koukat a jestli nakrmit toulavé kočky, které nějakým způsobem přitahujeme (odpověď je vždycky ano). Ten nečekaný projev rozhodnosti, než mi zabouchla dveře před nosem? To bylo něco nového.
„Trochu jo. S Jamie vypadáte jako laciná imitace Gilmorek.“
Bezděčně se usměju: „Jsem si docela jistá, že tohle byl můj první a poslední kšeft.“
„Moc se poštěkaly?“
„Gem zase vytáhla Vegas.“
„A kruci.“ Morgan se zatváří patřičně ohromeně. „To je drsný.“ Přimhouřenýma očima si mě nad monitorem změří: „Ale tebe to nevytáčí jako Jamie, co?“
„Vždyť mi tenkrát byly čtyři,“ připomenu jí. „Sotva si na to vzpomínám. A nepamatuju si to jako nějakou hrůzu.“
Možná proto, že jsem nebyla sama – nejvíc si z toho víkendu pamatuju, jak se držíme za ruce s pětiletým synem Luka Rooneyho, tak pevně a tak dlouho, že mi jeho ruka připadala jako prodloužení mé vlastní. Musela jsem vás od sebe doslova odtrhnout, vyprávěla vždycky Gem.
Morgan pokrčí rameny. Afektovaně, jako dělá všechno; ramena se jí doslova dotknou uší. Je jako bidlo, vysoká a šlachovitá, s krátkými vlasy, které si stříhá sama, a s jednou paží celou potetovanou. „Jasně, tebe hned tak něco nerozhází, ale ztratit se jako dítě v Las Vegas musí být děsivý.“
Někdy si myslím, že si to pamatuji špatně – že jsem těch šest hodin bezprizorného toulání po Las Vegas radši vytěsnila. Protože si na žádné hrůzy nevzpomínám. Možná
proto, že ve čtyřech letech jsem už zažila mnohem horší věci.
A možná proto se k téhle vzpomínce radši nevracím. Nikdy.
„Pamatuju si hlavně hotelový bufet,“ mávnu rukou. „Asi jsem snědla víc zákusků, než jsem sama vážila.“ Abych předešla dalším dotěrným otázkám, ukážu bradou na počítač:
„Na čem děláš?“
Po tváři jí přejede stín. „Jako obvykle. Technická podpora,“ utrousí.
To je Morganina oficiální pracovní pozice. Neoficiálně se specializuje na oškubávání ultrapracháčů a docela jí to jde. Ale proslýchá se, že poslední kšeft zpackala, a to natolik, že Gem je na ni od té doby pěkně namíchnutá. O co přesně šlo, neví ani Jamie a Morgan se nám s tím pochopitelně nehodlá svěřovat.
Je mi jasné, že rozhovor skončil, takže vytáhnu mobil a mrknu na příchozí zprávy. Pár jich přišlo. Boston je jedno z lepších měst, co se týče možností najít si nové kamarády.
Ať už Morgan provedla cokoliv, doufám, že to nezvorala natolik, aby se firma Spotless musela zase stěhovat.
Zrovna chci odpovědět na textovku od kamarádky Hannah, když do kanclu konečně vejde Jamie. Sama a tváří se úplně vyšťaveně.
Morgan se opře v židli: „Tak jak to šlo?“
„Skončila jsem,“ řekne Jamie stručně.
Zmateně se po sobě s Morgan podíváme. „Jako že už jste domluvily?“ zeptám se.
„Jo. A taky končím se vším,“ odpoví Jamie. Což je pro nás s Morgan zcela nedostatečná informace, a tak ji zpřesní a rozmáchne se po kanceláři: „Se Spotless a se vším, co bude dál. S prací, s kšeftama pro Gem. Prostě… se vším končím.“
„Moment,“ vyhrknu se sevřeným žaludkem a Morgan klesne brada. „Dáváš výpověď? Protože jsem jednou pomohla Gem?“
„Ano i ne,“ řekne Jamie a popotáhne si lem mikiny. „Odcházím, ale ne kvůli tobě. Tyhle nekalé praktiky – já už na to prostě nemám. Už nějaký čas. A neřešíme to poprvé. Jen se to teď… urychlilo.“
Je to kvůli mně. Jenom to nechce říct. Srdce se mi rozbuší, hruď se mi sevře a cítím skoro něco jako paniku. A co teď jako budeme dělat?
Morganiny myšlenky se zřejmě ubírají stejným směrem, i když asi ne s takovou úzkostí. Ukáže perem na Jamie: „Takže pokud tady končíš… jak si konkrétně chceš vydělávat?“
„Gem mi do začátku pomůže,“ prohlásí Jamie. „Zná někoho v realitce v Cambridge – v legální realitce –, kde hledají účetní. Slíbila, že se za mě přimluví.“
Jen zírám. Objektivně vzato, jistě – tohle je džob, po kterém Jamie touží už roky. I proto se pustila do studia na večerní škole. A uklidní mě i to, že Jamie po hádce s Gem nezůstala bez plánu.
Jenže pracovat pro Gem znamená, že se o nás vždycky někdo postaral. Znamená to, že můžeme žít ve čtvrti, kterou bychom si upřímně řečeno v životě nemohly dovolit. Kde je bezpečno, kde můžeme nechat minulost za sebou, protože by nikoho ani nenapadlo nás tam hledat.
„Fakt? Takhle jednoduše?“ diví se Morgan skoro závistivě.
„Takže tvrdíš, že končíš, a hned máš teplý místo v kanclu?
S penzijním připojištěním a se vším?“
„Tak jednoduché to zase není,“ odpoví Jamie.
Něco v jejím hlase mě zneklidní. Morgan se v židli napřímí: „Aha, takže teď se bavíme o nějaké protislužbičce?
Co musíš udělat?“
„Nejde o nic velkého,“ řekne Jamie zdánlivě klidným tónem, ze kterého přímo křičí Jde o hodně, fakt o hodně. „Jenom ještě jedna fuška.“
Morgan poklepává perem o desku stolu. „Copak je to za fušku?“
„V Sutherlandově komplexu,“ řekne Jamie. „V srpnu.“
To jméno mi nic neříká, ale Morgan se zachmuří: „Moment, vážně? Se Sutherlandem jsem přišla já, přes můj kontakt. Pokud vím, tak to padlo.“
„O co šlo?“ zeptám se.
Jamie si mě nevšímá a upírá zrak na Morgan: „Gem je opačného názoru,“ prohlásí.
Morgan si odfrkne. „Bylo by hezké, kdyby se mi o tom zmínila.“
Ani jedna se na mě nepodívá. Má trpělivost překročí meze a lusknu jim prsty před očima. „Haló! Nezapomněly jste na mě? Já jsem v téhle místnosti s vámi. Pořád nevím, o co jde. Co je to ten Sutherlandův komplex?“
Morgan namíří prstem jako zbraní a palcem naznačí odjištění kohoutku. „Sutherlandův komplex,“ řekne, „je rozlučka tvojí mámy s plnou parádou.“
