1
Toto je poslední den života, jaký jsem si pro sebe představovala. Jako obvykle jsem se vzbudila dvě minuty před zvoněním budíku. Pět padesát osm a pink: s doširoka otevřenýma očima jsem připravená přivítat den. Ranní vstávání mi nikdy nedělalo problémy. Stejně tak jsem nikdy, ani jedinkrát v životě, nestiskla tlačítko pro odložené buzení. Pomáhá tomu abstinence. Nepiju. Pomáhá i kázeň. Kázně jsem dostala do vínku přehršel. Vlastně jí prakticky překypuju, což je podle mě důvod, proč mi v životě nikdy nic nedělalo větší potíže. Ani mateřství, ani manželství, ani budování firmy, ani služba Jemu. Všechno mi to připadalo jako sled úkolů, které je potřeba každý den splnit, v tu správnou dobu, ve správném chronologickém pořadí. Vím, že pro jiné lidi to není snadné, pro mě však opravdu je. Proto si mě tak oblíbilo tolik cizích lidí. Druhým důvodem byly peníze. Ty tomu rozhodně taky napomohly. Bylo zimní období. Leden. Horským průsmykem právě prošla studená fronta. Radiátor u okna v ložnici vyfukoval horký vzduch. Obloha byla temná jako smrt a ještě pár hodin to tak mělo zůstat. Naše farma byla usazená ve zvlněné krajině mezi dvěma horskými hřebeny v Idahu, kvůli čemuž jsme v zimních měsících spatřili slunce vždy až kolem deváté ráno. Nacházeli 7