9788028408404

A M B E R V. N I C O L E

Trun zavrzenych bohu_vstup.indd 3

29.06.2026 12:43:45

ONUNA

M

ECANUS Pamyel Boel

OSTROVY SLUNEČNÉ PÍSKY

Hadramielovo Stříbrné město

AARIN

Jaeoul

Omael

Adonael Valoel

Charoum

Conah Tadheil

M

Ú

NOCHARI Ecleon

T

E

S

O

V

O

Ř

E

Ofa

É

El D

E

San Pavlao

N

SOUOSTROVÍ NOVA

řeka

Sabin

o

Ý

E Á

Kašuenie

Hayyel

IPIUQIN Naaririel Arariel

Ruuman

E Ofanium

H

T

E

N

B

N

A Eoria

Á

M O Ř E

El Donuma

M

L

U

I

EL DONUMA Morael

Chasin

ZARALL Tirin

M R T V Ý

O C E Á N

N A I M E R S K É

Ř

M

V R T

O C

Kdysi dával svět smysl. Moje sestra onemocněla a Kaden ji zachránil, znovu jí dal dech, když jí ho svět hrozil vzít. Proměnil mě, udělal ze mě jednu ze svých, obdařil mě mimořádnou mocí, které se báli i tvorové noci. Na oplátku jsem dělala, co řekl, a svým způsobem ho měla ráda. Jistě, můj plán práce nebyl nejlepší a občas to byla práce špinavá. „Zabij tamtoho, Dianno. Zmrzač ho, Dianno. Přines mi tamto, Dianno.“ Měl spoustu požadavků, ale bylo to snadné. Dávalo to smysl. Všechno dávalo smysl, dokud se neobjevil on. Král bohů, kterému říkali Ničitel světa. Nechtěla jsem ho přivést zpět, ale když jsem v boji zabila jednoho z jeho nebešťanů, vrátil se s pomstou a svět se zastavil.

Poslední žijící bůh znovu kráčel touto sférou a Jinosvět se otřásl.

Kaden hledal dávnou relikvii a poslal nás ji najít. Proklouzla jsem do rady smrtelníků, abych zjistila, jestli ji Ničitel světa nepřinesl s sebou. Celá staletí poháněla můj život touha udržet Gabby v bezpečí, ale na Ničiteli bylo něco zvláštního. Táhlo mě to k němu jako můru k plameni, nedokázala jsem se od něho držet dál. To byla moje první chyba.

Ta druhá byla, že mě zajali. On a jeho poskoci mě uvěznili a marně se pokoušeli získat má tajemství. Během nezdařeného pokusu o záchranu jsem učinila volbu založenou na strachu, lásce a hluboké touze udržet Gabby v bezpečí. Tím se všechno změnilo.

Pak přišla ta těžká část.

Další obchod, aby Gabby žila, a dohoda s nepřítelem, Ničitelem světů. Jeho lidé ji měli chránit, zatímco mu budu pomáhat při pátrání po tom artefaktu. Udělala jsem to pro ni.

Neměla jsem na vybranou. Říká se, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, ale následky mé zrady mě hluboce zasáhly.

Zůstala jsem s Liamem, pracovala jsem s ním. Zatímco jsme pátrali po relikvii, z dnů se staly měsíce. Vzteklé pohledy se změnily ve vášnivé, hádky se proměnily v smích a jiskra mezi námi se rozhořela ve spalující plameny. Naše vzájemná

10

AMBER V. NICOLE

nenávist vyprchala, nahrazena čímsi mnohem nebezpečnějším a mnohem sladším.

Týdny jsme zůstávali se spojenci a proplouvali napětím, které mezi námi rostlo, až jsme konečně získali pořádné vodítko a vyrazili dokončit misi. V dávno zapomenuté hrobce jsme našli Azraelovu knihu a padli do pasti. Riskovala jsem život v zoufalé snaze zachránit Samkiela i svět, ale místo aby vzal tu knihu, Samkiel zachránil mě.

Když byla kniha v rukou nepřátel, přešli jsme na plán B a vydali se na pozůstatky jeho světa. Navštívili jsme Sudbu, která nám odhalila proroctví o tom, co má přijít, a že je konec světa na dohled.

Netušili jsme, že v našem středu žijí zrádci. Osoby, kterým jsem svěřila svůj i Gabbyin život, patřily Kadenovi. Využily naší nepřítomnosti a jako odplatu za mou zradu unesli tu, kterou jsem milovala nejvíc, a předaly ji Kadenovi.

Okamžitě jsme se vrátili na Onunu a marně jsme ji hledali, až do vysílání, které se neslo celým světem a napříč sférami. Kaden měl pro nás vzkaz, pro mě, a chtěl, aby ho slyšel i svět.

Bylo to jen lupnutí, jediné prasknutí, a svět, který kdysi dával smysl, už smysl nedával. „Takto končí svět,“ zašeptala předtím Sudba, a já se jim chystala ukázat, že měla naprostou pravdu.

Dianna

1

Samkiel Od okamžiku, kdy odešla, uplynulo dvacet tisíc jedno sto a šedesát minut a já každou z nich počítal. Oči mi zalétly k velkým hodinám na protější straně místnosti. Teď už šedesát jedna. „Takže obrovský netvor se šupinatými křídly zničí půlku Stříbrného města a jenom tak zmizí?“ Moderátorka se vrtí na židli a zírá na mě. Jmenuje se Jill, že? Nebo to bylo Jasmine?

Odsouval jsem ze sebe velký rozžhavený kovový plát, který mi pálil kůži. Země rachotila, jak jsem se dral ven z díry, kterou vyhloubilo moje tělo, když narazilo do ulice. V uších mi zvonilo, a když jsem se jich dotkl, cítil jsem na prstech mokro.

Stříbrný lesk mi řekl všechno, co jsem potřeboval vědět.

Krev. Křičela tak hlasitě, až mi to prorazilo bubínky.

Prudce jsem zaklonil hlavu; nebem se rozlehl další srdcervoucí řev. Zněla v něm bolest a vztek a zlomené srdce.

Vyrazil okna všude kolem a já přemýšlel, jestli je ho slyšet i v jiných sférách.

Jedno mocné máchnutí křídel, pak další, a byla ve vzduchu. V brázdě za ní zaduněl hrom, jak při rychlém stoupání rozrazila vzduch. Na ulicích ječely sirény a míhala se světla, budovy kolem mě olizovaly plameny.

Nedokázal jsem přestat myslet na čas, který jsme spolu strávili, na každou vteřinu, od první až k poslední. Diannina slova mi zněla v hlavě, jako bychom byli znovu v tom prokletém sídle.

12

AMBER V. NICOLE

Její úsměv ve mně cosi probudil a poprvé za tisíc let jsem cítil, jak led, kterým jsem obrnil své srdce, praská. Hleděla na mě přes ty husté řasy, oříškové oči plné vřelosti, jako bych za něco stál. Natáhla jediný malý prst a já zadržel dech. Co to se mnou je? „Slibuju na malíček, že tě nikdy neopustím, Výsosti.“ Další z těch jejích podivných slov, ale něco pro mě znamenala. Všichni, které jsem miloval, mě opustili. Ztratil jsem je a stáhl se do ústraní, ale tenhle tvor... ne, tahle žena mi slíbila něco, po čem jsem toužil. Tak jednoduchá slova, tak jednoduchý čin a cosi ve mně se zlomilo a můj svět se pohnul.

Zíral jsem na prázdné noční nebe, sledoval, jak její temná křídla mávají oblohou, hladké tělo mizí v převalujících se mracích. Pryč ode mne. „Slíbilas mi to,“ zašeptal jsem, zatímco sirény dál kvílely.

Redakci zaplavil hluk, vytrhl mě ze vzpomínek a vrhl mě zpět do přítomnosti. Zářily na nás reflektory. Nepamatoval jsem si jméno ženy, která seděla naproti mně, přestože mi ho několik lidí připomínalo.

Zmizela? Tak to říkali. Uletěla a prorazila přitom díru v budově i v mém srdci.

Nahodil jsem si na tvář úsměv, vytvořený ze lži a zoufalství, a předklonil se. „Zmizí je zavádějící výraz, přinejmenším. Jak víte, pro mocné tvory je velmi snadné se ukrýt.“ Žena se lehce začervenala a mně se zvedl žaludek. Jak snadné je zmanipulovat smrtelníky úsměvem a laskavými slovy. Neměli tušení, co přichází. Brzy dojde k pohromám, kterých jsem se bál. „Ano, a když o tom mluvíme, jak byste chtěl, aby vás lidé nazývali?“ Přisunula se blíž a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Když jste se oficiálně vrátil?“ Nepřemýšlel jsem a nezaváhal. Znal jsem odpověď, kterou jsem až příliš dlouho popíral. „Samkiel.“ Přinutil jsem se k dalšímu falešnému úsměvu. Copak to nevidí? „Samkiel je správně.“ Liam byl štít, za

TRŮN ZAVRŽENÝCH BOHŮ

13

který jsem se schoval, jako bych mohl předstírat, že jsem něco jiného než Ničitel světa. Liam byl můj pokus o nový začátek, i když byl rozbitý. A Liam mě stál všechno. Kdybych byl králem, o kterém byly napsány všechny texty, ochránce, kterému staří bohové stavěli pomníky, možná bych ji mohl zachránit, pomoct jí. Takže ne, jsem Samkiel. Ta, pro niž budu navždy Liam, zemřela s částí Diannina srdce, které té noci puklo.

Byl jsem zpět v Cechu v Boelu, dlaně položené na stole.

Vincent vedle mě vzdychl a založil si ruce. „Dostali otázky, kterých se měli držet. Omlouvám se.“ Tvrdým pohledem sjel hubeného muže za mnou. Ten si upravil brýle a rychle projel tablet, který nosil všude s sebou. „Přísahám, že si vzali vlastní otázky, můj pane. Nikdy bych...“ Odmlčel se. „Napravím to.“ Vzdychl jsem, přešel k oknu a otočil se k nim. Gregory.

Tak se jmenuje. Byl to člen rady, kterého vyslali jako poradce, aby pomohl uklidnit rostoucí odpor mezi smrtelníky.

Vincent ho schválil. Zdálo se, že Gregoryho schvalují všichni. Všichni viděli, že potřebuju podporu navíc, ale s mým problémem mi Gregory pomoct nemohl. „Ještě jednou, co že to máte za pracovní pozici?“ zeptal jsem se Gregoryho a znovu jsem se zamračil na Vincenta; věděl jsem, že v tom má prsty víc než roztřesený nebešťan.

Gregovi poskočil ohryzek. „V článku 623 dreadwellského sněmu stojí, že všichni vládnoucí monarchové musí mít poradce. S veškerou úctou, můj pane, vaši rodiče ho měli a vy ho také potřebujete. Měl jsem vám být přidělen ihned, jakmile jste se vrátil, ale nestalo se tak. Jelikož jste plně zpět, rada má pocit, že je načase, abych zaujal své místo. Jsem dostatečně zběhlý v jednání s médii. Mám zkušenosti i v politických, legislativních a justičních záležitostech. Jsem kompetentní osoba.“

14

AMBER V. NICOLE

„Aha.“ Přikývl jsem. Vzduch v místnosti ztěžkl, Vincent se pohnul a přesunul na stole pár papírů. „Od kompetentní osoby tedy mohu očekávat, že se nehody jako ta dnešní už nepřihodí. Správně?“ Gregory se podíval na Vincenta a pak na zem, vyhnul se očnímu kontaktu se mnou. „Půjdu se vypořádat se současnou situací.“ „Skvělé,“ prohlásil jsem, otočil se k oknu a zahleděl se na čisté nebe a smrtelníky dole.

Kroky se vzdálily a za okamžik jsem uslyšel, jak se zavřely dveře.

Moc zakolísala a já se zhluboka nadechl, abych se uklidnil. Světla zabzučela. Nadechl jsem se znovu, vdechl jsem nosem a pomalu vydechl ústy. „Musíš upustit páru.“ Vincent přešel ke mně a strčil si ruce do kapes. „Další bouřka by neškodila,“ kývl k oknu.

Zavrtěl jsem hlavou. „Pršelo celé dny.“ „A uschlo to. Udělej to. Potřebuješ to.“ Zvedl jsem hlavu a zatímco jsem shromažďoval energii, cítil jsem pod kůží důvěrně známé mravenčení. Vnímal jsem každý atom. Odrážely se od sebe, sbírala se bouře. Vyšlehl ze mne záblesk moci. Znovu jsem se nadechl. Slunce zmizelo, nebem se valily těžké mraky. Světem otřáslo hřmění, mraky se roztrhly a spustil se déšť, jako by někdo otočil obrovským kohoutkem. Vítr vyl a zdola z ulice jsem slyšel kletby smrtelníků. „Je ti líp?“ „Ne.“ Z deštěm pocákaného okna na mě zíral můj odraz. Navlékali mě do obleků, ve kterých jsem prý měl smrtelníkům připadat přístupnější, ale věděl jsem, že ve skutečnosti jim mají ukázat, že se nehroutím. Tvář jsem měl hladce oholenou a vlasy ostříhané nakrátko. Chtěli, abych působil vyrovnaně, ne jako zlomený král, o kterém věděli tak málo.

TRŮN ZAVRŽENÝCH BOHŮ

15

Hraj úsměv. Tvař se solidně, jako by celý tvůj svět nebyl v troskách.

Předstírej. Předstírej. Předstírej.

To mi Vincent řekl, to mi kázal. Chtěl, aby se smrtelníci cítili v bezpečí, ne jako by svět byl na pokraji další katastrofy.

Oblohou projel blesk a dveře se otevřely. Pátral jsem v odrazu v okně. Toužil jsem ji spatřit, jak se těmi dveřmi žene dovnitř a s širokým úsměvem na tváři mi nese tác s jídlem, jak to udělala ve Vanderkaiově sídle. „Vidíš, venku se to mračí, úplně jako ty.“ Její obraz vybledl a já se prudce otočil. Dovnitř přispěchal Logan, v ruce tablet menší než Gregův. „Něco jsme našli.“ Přesunul jsem se od okna a v mžiku byl vedle Logana.

Logan mi podal tablet; na obrazovce byl graf. Modré, žluté a červené čáry, všechny vykazovaly vzestupný trend.

Prohlédl jsem si obrazovku a všiml si malých čísel dole. Čas zahrnoval přes třicet minut, ale pořád mi to nedávalo smysl. „Na co se to dívám?“ Vzdychl jsem a promnul si čelo.

Vincent ustoupil za svůj stůl a sledoval nás. „Vlny, které vidíš, ukazují elektromagnetickou interferenci, hodně podobnou té, ke které dochází během vysílání televize a rádia. Špička byla právě tady, když Kaden začal mluvit, a trvalo to až dokud–“ Zarazil se a já věděl, že ho taky zasáhla Gabbyina smrt, i když se o tom nikdy nezmínil. „Každopádně, brzy potom to přestalo.“ „A?“ Vincent si odkašlal. „Logan si myslí, že se to nevysílalo jen k nám, ale i mimo Onunu.“ Logan se na něho ušklíbl. „Nepletu se. Byla tam špička, a tak silná, že to mohly zachytit nejen televize a rádia v téhle sféře, ale i dál.“ Vincent obrátil oči v sloup. „Říkej si co chceš, myslím, že neexistuje způsob, jak by signál mohl dosáhnout za tuhle

16

AMBER V. NICOLE

sféru. Sféry jsou uzavřené, a i kdyby to bylo možné, komu

by Kaden dával zprávu? Všichni jsou mrtví. Opravdu si myslíš, že by nějaká kosmická bytost přežila až doteď a stála by o zvláštní vysílání o Dianně?“ „A proč o tom slyším až teď?“ zamračil jsem se a díval se z jednoho na druhého.

Logan si odkašlal. „Vincent si myslel, že je to nesmyslná stopa, že vede jen do další slepé uličky, ale když jsem viděl ten graf, věděl jsem, že jsem na správné cestě.“ Vincent zabručel. „Musíme se soustředit na to, aby byli smrtelníci v klidu, a ne se honit za vlastním ocasem, náznaky a tušením. Ty špičky můžou být z energie, kterou oba vydali, když Gabby–“ „Nezodpovídáš se Vincentovi,“ vyštěkl jsem na Logana.

Nechtěl jsem s ním takhle mluvit, ale bylo mi jasné, že jsem to během minulých dvou týdnů dělal až příliš často. Logan se na Vincenta zamračil. Natáhl jsem se a vzal si tablet. Nevšímal jsem si jejich pohledů a prohlížel si obrazovku. „Pokud se Logan náhodou neplete, na koho mluvil? A ještě důležitější je, proč by se zajímali o Diannu a její sestru?“ Logan pokrčil rameny. „Nevím, ale vím, že tam byla energetická špička tak silná, že neovlivnila jen veškerá zařízení tady, ale zasáhla i satelity. Možná nedokážeme dosáhnout do dalších sfér, ale–“ „Ale nic. Je to nemožné,“ skočil Loganovi do řeči Vincent.

Hleděl jsem na grafy a jejich dohadování se vytrácelo do pozadí.

Logan se ohledně špičky nemýlil, ale přestával jsem vnímat zvuky, světlo a svět kvůli lince, která ji následovala.

Klesla okamžitě poté, co Gabby umřela. Obrazovkou se táhla rovná hladká čára. Hlavou mi zněl ozvěnou Diannin řev. „Díky, Logane,“ řekl jsem nakonec a zarazil je uprostřed hádky. Otočil jsem se a odešel, stále s očima na tabletu.

TRŮN ZAVRŽENÝCH BOHŮ

17

„Ještě nám zbývá jedno interview!“ zavolal Vincent, ale nešel za mnou. „Zruš ho.“ „Nemůžu,“ slyšel jsem ho zašeptat. „No, tak ho dej ty,“ odpověděl mu Logan.

Zamířil jsem k hlavní jednací místnosti a jejich hlasy se vytratily. Vyjel jsem pár pater výtahem, prohlížel jsem si a učil se nazpaměť ten graf, zatímco se mi hlavou hnalo milion a jedna možností. Pokud se Logan nepletl, kdo by stál o to být svědkem něčeho takového?

Opřel jsem se do dvoukřídlých mahagonových dveří.

V konferenční místnosti už se svítilo. Tmavé kožené křeslo se zatočilo a zastavilo se čelem ke mně, upravené nehty zabubnovaly o stolní desku. Usmála se na mě. „Tohle je nové?“ Dianna.

2

Samkiel „Dianno.“ Její jméno mi šeptem vyklouzlo ze rtů a málem jsem rozdrtil tablet. Vstala a obešla stůl. Udělal jsem dlouhý krok k ní a sevřel ji v náruči. Tiskla se ke mně a já se málem rozplakal. Její teplo ke mně prosakovalo oblečením, ta má část, která patřila jí, s křikem procitla. Tak zatraceně moc mi chyběla. Byla tady, živá a zdravá. Mohl jsem se jí dotýkat, cítit ji. Sklonil jsem hlavu, abych ji políbil, potřeboval jsem to spojení, ale odvrátila hlavu. Pak jsem si uvědomil, že necítím její objetí. Stiskla mi rukama paže a odstrčila mě, přinutila mě ji pustit. „Tohle je drahé. S dovolením?“ Mé srdce zakolísalo. Dianna o krok couvla a upravila si rozepnuté přiléhavé sako. Přejela po něm rukama, jako by smetala můj dotek. „Hledal jsem tě. Kdes byla? Celé týdny. Dva, abych byl přesný.“ Napůl se odvrátila a shrnula si z obličeje pramen vlasů. „Tys je počítal?“ „Počítám každou vteřinu, kdy jsi pryč.“ Tiše se zasmála, lehce zvedla obočí, přejela prsty po stole a přerovnala pár per. „Trochu přeháníš, ne?“ Srdce se mi zastavilo, zatímco jiná má část náhle bila na poplach. „Co je s tebou?“ „Vlastně nic.“ Odmlčela se, jako by přemýšlela. „Ach, ty myslíš kvůli tomu mému výstupu?“ Mávla perem ve vzduchu, pak si jím ťukla o dlaň. „Připouštím, že to bylo trochu

TRŮN ZAVRŽENÝCH BOHŮ

19

dramatické. Omlouvám se za tu budovu, ale spravil jsi ji, takže je to v pořádku.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Na domě mi nezáleží. Odešla jsi, potom, co–“ „Aha, tamto.“ Pokrčila rameny. „No, víš, měla jsem hodně co dělat a potřebovala jsem si vyčistit hlavu.“ „Dianno.“ Mé rty vyslovily to jméno v bolestné prosbě.

Cítil jsem její bolest, pamatoval jsem si ji, a ona se ji teď pokoušela pohřbít. „No tak, netvař se takhle. Jsem v pořádku.“ Mrkla na mě, natáhla prst a zahrozila mi jím. „Na malíček.“ Stáhla se mi hruď. „Poškodil jsem tě nějak?“ zeptal jsem se. Chovala se tak přezíravě. „Poškodil?“ Potlačila zasmání. „Bohové, občas zapomínám, jak jsi starý. Co to vůbec znamená?“ „Jen se pokouším pochopit, jak to vidíš.“ Zatočila perem mezi prsty. „Co?“ „Nás.“ Odfrkla. „Nás? Není žádné my.“ Zamávala rukou, dlaní ke mně. „To označení je pryč. Už spolu nepracujeme. Vzpomínáš?“ „To je všechno, čím jsem pro tebe byl? Práce?“ „Poslyš, byla to zábava. Pobavili jsme se, ale to neznamená nic vážného. Víš, myslela jsem, že to chápeš, vzhledem ke své minulosti.“ „K mé minulosti?“ „Už jsi měl náhodné známosti. Pamatuješ? Viděla jsem je.“ S lehkým úsměvem si poklepala prstem o spánek.

V uších mi hučela krev a srdce bušilo o závod. Tohle je špatně. Ona... lže. Věděl jsem to. Věděl jsem, co jsme měli, co jsme oba cítili. Bolest v mém srdci se změnila ve spalující pochopení. Učil jsem válečníky potlačovat emoce a blokovat je, při přípravě na bitvy, které je mohly stát život. A tohle dělala Dianna, zoufale se pokoušela odstrčit mě od sebe, připravovala se na válku. Svou válku.

20

AMBER V. NICOLE

Založil jsem si ruce. „Proč to děláš?“ „Protože tě znám. Vím, že si budeš dělat starosti a stát mi v cestě, ale já jsem opravdu v pořádku. Jenom musím zabít pár lidí.“ Odmlčela se a široce, hravě se usmála. „Nebo pár set.“ Vykročil jsem a přiblížil se k ní. „Víš, že to nepřipustím.“ Dál si hrála s perem. „Vím.“ Udělala krok ke mně, přejela mi rukama po hrudi a štípla mě do brady. Trhl jsem sebou a ona pootevřela rty. „Proto jsem tě přišla varovat.“ Zvedl jsem koutek rtů a zpola se zazubil. „Varovat mě? Dianno, po tom všem si zase budeme vyhrožovat?“ „Není to výhrůžka, spíš slib. Drž se mi z cesty a já se budu držet z cesty tobě a všichni se šťastně vrátí domů.“ „Slib? Nemůžeš mi ublížit. Víš to.“ Byla to lež. Její slova mě doslova rvala na kusy, jedno po druhém. Hleděla na mě úplně lhostejně a ten pohled mě drtil. Bolelo to.

Odvrátila se ode mě a posunula pero podél okraje dlouhého stolu. „Mimochodem, líbí se mi, jaké tu všichni děláte pořádky.“ Znovu se přes rameno usmála. Tentokrát jsem si všiml, že ne očima. Byl to jen bledý stín jejího skutečného úsměvu, který jsem toužil znovu spatřit. „Neunavuje tě někdy vypadat před všemi těmi kamerami tak dobře? Chci říct, líbí se mi ten nový účes, je skvělý.“ „Dianno.“ „A taky ses vrátil k Samkielovi, že? Vzdal ses celé té věci s Liamem? Asi to dává smysl. Nakonec jednoho unaví předstírat, že jsme něčím, čím nejsme. Mě tedy ano.“ Zalistovala několika papíry na stole. „Dianno.“ „No, takhle je nenajdete. Nejspíš se stáhli na svá panství, schovávají se jako zbabělci.“

TRŮN ZAVRŽENÝCH BOHŮ

21

Natáhl jsem ruku, vzal ji za paži a otočil ji k sobě. „Poslyš, říkej si co chceš, vím, že jsi zraněná. Nech mě, ať ti pomůžu.“ „Už jsem ti řekla jak.“ „To není...“ Odmlčel jsem se. Velení převzal rozum. Šok z pohledu na ni ustoupil a konečně jsem si všiml těžkého pachu, který z ní sálal. Zvedl se mi žaludek. „Proč jsi cítit krví smrtelníků?“ Usmívala se nepokrytě jedovatě.

V jednom okamžiku jsem stál před ní. Vzápětí mnou mrskla na stůl, zády jsem do něj udeřil tak tvrdě, až dřevo zasténalo a silou nárazu prasklo.

Dianna mi stiskla krk a naklonila se nade mne. Pokusil jsem se posadit, ale překvapivě snadno mě udržela. Šok bylo slabé slovo. Trénovali jsme spolu, ale nikdy nebyla silnější než já a nedokázala mě udržet na zemi. Krmila se smrtelníky, a mnoha. „Jedno si ujasněme. Znám tě. Jsi milý a dobrý a všechny ty věci, co my nejsme. Budeš mi chtít pomoct, ale není jak.

Jediné, co pro mě můžeš udělat, je držet se mi z cesty. Přišla jsem tě o to poprosit hezky. Znovu prosit nebudu. Zkřížíš mi cestu a zaplatíš krví jako oni, jako on. Tak co kdyby ses prostě díval jinam, jako před tisícem let, no?“ „Víš, že na hrozby nereaguju zrovna dobře.“ Sevřel jsem rukou útlé zápěstí, ale nepokusil se uvolnit stisk na krku.

Pokud musím, můžu předstírat podvolení. Dokud mluví, nechám ji myslet si, že má navrch. „Fajn. Jenom si pamatuj, že sice jsi nesmrtelný, ale tví přátelé, rodina a ti, co k tobě vzhlížejí,“ mlaskla, „ne. Tak kolik jich chceš ztratit, protože mě nenecháš udělat, co potřebuju?“ Dílky mi v hlavě zapadly k sobě a vytvořily temný obraz. „Myslíš zavraždit všechny zodpovědné za její smrt?“ To má v plánu? Vzpomněl jsem si na výkřik, jekot, když její sestra zemřela. Týdny byl v centru mých nočních můr.

22

AMBER V. NICOLE

Pořád jsem ještě cítil bolest, jak mé tělo prolétlo zdmi, okny a kovem. Tohle není ona. Ta prázdná skořápka bez citu není moje Dianna. „To nejsi ty, Dianno. Nikdy bys se mnou nemluvila takhle. Nevyhrožovala bys.“ Zasmála se a pustila mě. „Ty si celé to hrdinství opravdu bereš k srdci, že? Teď je na řadě říct mi, že znáš mé pravé já? Prosím, vyzvracím celý oběd.“ Promnul jsem si krk, ulevil lehké bolesti a plynulým pohybem se zvedl na nohy. Stůl pode mnou zasténal, trhlina mezi námi se zvětšovala. „Hledal jsem Gabby, a od vteřiny, kdy jsi zmizela, jsem pátral i po tobě.“ Dianna se odmlčela, falešný úsměv se vytratil a v očích se mihla bolest. Klamná maska, kterou nosila, při mých slovech praskla. Za rudýma očima jsem zahlédl jiskru života. „Nedokázal jsem ji najít, ale zkusil jsem to. Myslel jsem si, že ty taky, ale tvůj výraz mi říká, že ne.“ Neodpověděla, jen na mě civěla. A tak jsem natáhl ruce a sevřel ty její v dlaních. Sklopila zrak, podívala se na ně, ale nepohnula se, neucukla ode mě jako předtím. „Vím, že cítíš bolest, Dianno. Ať mi řekneš nebo odsekneš cokoliv, vím, kde se to bere. Zažil jsem to. Ty to taky znáš. Trpíš a jsi sama a... dovol mi ti pomoct. Prosím. To nejsi ty.“ Prudce zvedla oči, vytrhla mi ruce a naše pohledy se střetly. Věděl jsem, že jí má slova nějak otřásla. „Teď ano.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, tomu nevěřím a nikdy neuvěřím. Už před měsíci jsi mi ukázala, kdo jsi. Pamatuju si každou vteřinu každého dne. Pomáhala jsi mi a starala ses o mě, když jsi nemusela. Riskovala jsi život pro každého. Já si beru do boje zbroj a tohle je tvoje verze brnění. Uzavíráš se před vším, aby ses chránila, potlačuješ to, ale já nepochybuju, že moje Dianna tam pořád je.“

TRŮN ZAVRŽENÝCH BOHŮ

23

Dveře se otevřely. „Podařilo se mi vyřešit vaši nedávnou obavu...“ Gregory se podíval na mě, na Diannu a umlkl.

Vteřina, víc to netrvalo. Dianna sáhla za mě, sebrala ze stolu cosi malého a hodila to. Věc prolétla vzduchem rychlostí blesku a slyšel jsem, jak narazila do cíle. Sevřelo se mi srdce, když následovalo žuchnutí a Gregory padl na zem tváří dolů, zezadu mu z lebky trčelo pero. Z těla se vynořilo modré světlo, chviličku se vznášelo kolem a pak vystřelilo stropem vzhůru. „Už mi věříš?“ Nic jsem neřekl. Jak bych mohl? Ještě jsem ani nezpracoval posledních pár minut a teď Dianna přede mnou zavraždila nebešťana, jakoby nic. „Je tu jedno mrtvé tělo. Zkřížíš mi cestu a bez problémů přidám další. Dostanu svou pomstu. Vědí, jaká je cena za to, že se jí dotkli, a jestli mi budeš bránit, poznáš ji i ty. Dívej se stranou, Samkieli. Tohle se tě netýká.“ Zaječel alarm, napětí zakolísalo a prostor u dveří ozářil vír stříbrných paprsků. Do místnosti pronikl kouř s chemickou příměsí, která měla vyděsit tvory z Jinosvěta. Byl to nový obranný mechanismus, který Vincent nainstaloval po minulém útoku na Cech, jenže už bylo pozdě.

Dianna se ohlédla na mihotavá světla a pak zpět na mě. „Až spálím tenhle svět na popel a ty mě budeš líčit jako zloducha, vzpomeň si, že jsem se opravdu pokoušela být dobrá... kdysi.“ Tělo se jí zavlnilo, zahalila je temná mlha, a potom jsem byl v místnosti sám.

A po pravdě řečeno, byl jsem vyděšený tak důkladně, že jsem netušil, co s tím.