ÚTERÝ 7. PROSINCE, 7.10
„Dobré ráno, Jennifer,“ pozdravil Jack s větší horlivostí, než jakou cítil. Jelikož byl spíš introvert, na rozdíl od některých z jednačtyřiceti forenzních patologů neměl ve zvyku dávat najevo své postoje a náladu. Doktorka Jennifer Hernandezová patřila k relativně novým přírůstkům týmu soudních lékařů a tento týden měla pohotovost, což znamená, že pokud potřeboval některý z jejích kolegů v průběhu noci vypomoct, byla řada na ní. Jejím dalším úkolem bylo chodit do práce brzy, prostudovat případy, které se nahromadily přes noc, u každého potvrdit nezbytnost pitvy a pak je rozdělit mezi soudní lékaře. „Máme dnes něco zajímavého?“ zeptal se Jack, když přistoupil ke stolu, kde seděla Jennifer. Snažil se tvářit lhostejně.
„Přišla jsem jen dvě minuty před tebou,“ vysvětlila. „Ještě jsem ani pořádně nezačala.“ Před sebou měla skromný stoh složek s podrobnými posudky vypracovanými medicínsko-právními vyšetřovateli, vysoce kvalifikovanými lékařskými asistenty, kteří se v případě nutnosti pohybovali v terénu a posuzovali veškerá úmrtí, jež mohla být možnými případy pro soudní lékaře. S tím, která úmrtí je třeba ze zákona ohlásit OCME a která ne, byla dobře obeznámená i policie a vedoucí personál nemocnic. Ačkoli příděl z předešlého dne byl značný, dnešních případů bylo co do počtu poměrně málo; Jack jich odhadl zhruba na dvacet.