Pripravy na cestu
„Tak co, holka? Jakpak se dneska máme?“ oslovil Strelu laskavě hned udveří zaměstnanec muzea pan Karel Stehlík, průvodce a zároveň i vlakový průvodčí.
„Pořád stejně,“ povzdechla si Strela. „Den jako každý jiný. Lidé přijdou, vytáhnou z kapes své malé telefony, nacvakají donich pár fotek azase odejdou,“ postěžovala si, aniž ji mohl někdo slyšet.
„Dnes se spolu podlouhé přestávce zase konečně projedeme!“ usmál se pan Stehlík. Vzal rázně zakliku, otevřel dveře a po malých schůdcích vešel do vozu. Vstoupil do prostoru strojvedoucího a rychlým pohledem zkontroloval palubní desku. „Jsi připravená na velké dobrodružství?“ kamarádsky poplácal Strelu po dřevěném rámu v kabině.
„To záleží, čemu říkáš velké dobrodružství,“ utrousila Strela.
„Jestli to bude jako vždycky, že domě nasáčkujete hromadu lidí
ajá si snimi objedu to známé kolečko do Ostravy a zpátky, tak potěš koště,“ ušklíbla se a obrátila oči v sloup.
Ale pan Stehlík jí samozřejmě rozumět nemohl. Otevřel okénko, tiše
se posadil nasedadlo azasnil se. Vysloužilé vlaky a lokomotivy miloval.
Vždycky si představoval, jakou tratí projížděly vdobách své největší
slávy. O Slovenské strele měl hodně nastudováno. Přečetl si o ní všechny knihy i novinové články. Věděl, že to je mašinka, která toho má dost za sebou. A upřímně doufal, že i před sebou. Byl rád, že dostal na starost právě ji. Jedinečný skvost mezi všemi motoráky vzemi.
„Dobrý den,“ ozval se pod oknem motoráku mužský hlas pana strojvedoucího Václava Jonáše. „Potřeboval bych dokabiny ještě jedno malé sedátko,“ houkl napana Stehlíka. „Budeme mít ssebou společnost,“ ukázal palcem dolů na drobnou copatou dívenku s blonďatými vlásky. „Vnučka je u nás na prázdniny,“ vysvětlil.
„Dobrý den,“ špitla holčička a zamávala.
„Zdravíčko!“ pozdravil pan Stehlík. Vykoukl ven anadzvedl si čepici.
„Samozřejmě! To nebude problém.“
