Narodil se Vladislav Menšík (1928–1934)
SYN VLADISLAV
– DCERA OLGA – ŽIVOT V ŘÍCMANICÍCH A IVANČICÍCH – STĚHOVÁNÍ DO BRNA
Po svém návratu z Francie se Vladislav Menšík v prosinci roku 1928 ve svých devětadvaceti letech oženil s o pět let mladší Andělou Kudláčkovou (nar. 24. 5. 1904) z Ivančic, vyučenou švadlenou.22 Sňatek se nekonal v kostele, jak bychom čekali, ale na okresním úřadě Brno -venkov, protože Vladislav o šest let dříve vystoupil z římskokatolické církve. Za svědky šli ženichův bratr Václav (povoláním účetní) a bratr nevěsty, vedoucí banky v Jihlavě Josef Kudláček.23 Po svatbě žili manželé v Řícmanicích, ale ani ne po roce se Anděla stěhovala zpět do Ivančic, aby tady v rodinném kruhu svých nejbližších 9. října roku 1929 porodila chlapce.24
V Rybářské ulici číslo 29, kde se porod uskutečnil, žili Andělini rodiče Josef Kudláček a jeho manželka Františka, rozená Kačírková. Josef byl ivančickým rodákem, a ačkoliv se jeho otec František živil jako nádeník, on sám se vypracoval na poštovního úředníka a v Ivančicích pracoval jako listonoš. Františka pocházela z obce Sedlec nedaleko Náměště nad Oslavou (otec Jakub byl obuvníkem) a do Ivančic se přivdala v roce 1894.25 Na svět přivedli postupně pět dětí. První Josef se narodil v roce 1895, dále to pak byli Žofie, Františka, Václav a poslední Anděla v roce 1904.26
Křest prvorozeného syna se konal krátce po narození a podle tradice ho měl ke křtitelnici nést sám otec. Jak ale víme, ten z církve vystoupil, a tak nastal problém, kdo ho zastoupí. Podle vyprávění maminky Anděly to byl jeden z bratrů, kterému novorozeně narychlo strčili do náruče. Nikdo však prý nepřipomněl, že ani on již není v římskokatolické církvi. Rodinná historka bohužel neuvádí, o kterého z bratrů šlo, můžeme se jen domnívat, že to byl Josef nebo Václav, neboť ti skutečně v roce 1921 z církve vystoupili.27 Ale byl zde ještě bratr Jan, který sice učinil téhož roku totéž co jeho dva sourozenci, v listopadu 1928 však změnil názor a v kostele v Babicích se do církve zase vrátil.28 Byl tudíž k úkonu oprávněn. To by ale už nebyla
tak zábavná vzpomínka, která jistě u rodiny Menšíků zakotvila jako příjemné připomenutí křtu novorozeněte, jež dostalo jméno Vladislav a které se později proslaví jako Vladimír Menšík. V knize tato dvě jména budu striktně rozlišovat. Až nastane čas, z Vladislava Menšíka (syna) se stane Vladimír Menšík.
Ivančice, ležící na soutoku řek Jihlavy, Oslavy a Rokytné29, patřily v době Menšíkova narození se svými 5 000 obyvateli k městům s bohatým kulturním životem a čilým živnostenským ruchem. Z vinohradnictví na konci 30. let téměř nic nezbylo, stejně tak proslulé pěstování chřestu a ovocnářství bylo v úpadku. 30 Naopak se rozšířilo podnikání v zahradnictví, díky němuž se oproti dřívější době, kdy se zelenina musela dovážet, staly Ivančice soběstačné. V době Menšíkova narození existovalo v obci ke třiceti malých či větších zemědělských podniků, které dokonce část svých produktů vyvážely. Ve městě byla spousta obchodů a obchůdků, počítaje v to šest pekáren, cukrárny, holičství, sklenářství, řeznictví, papírnictví, knihařské dílny, obchody s lahůdkami či smíšeným zbožím. Méně se dařilo průmyslovým závodům, v meziválečném období zde měly své provozy koželužna, továrna na šamotová kamna, byla zde elektrárna či tři cihelny. 31 Jako jinde po republice, i zde vznikaly tělovýchovné jednoty, na tomto místě jmenujme třeba Sokol, který do svých padesáti let navštěvovala i Menšíkova matka Anděla Kudláčková (ta byla ostatně také zapálenou házenkářkou a hráčkou volejbalu)32, nebo Sportovní klub Ivančice, provozující hlavně fotbal, mezi jehož aktivními hráči bychom nalezli i Andělina bratra Josefa.
Do Ivančic na své cestě pravidelně zajížděla kočovná divadelní společnost Brožových. A to byla příležitost pro místní sokolské ochotníky, mezi jinými i maminku Andělu a další její sourozence, ze kterých si divadelníci vybírali herce pro menší role. Menšík později vzpomínal, že „když hráli náročnou hru, třeba Strakonického dudáka, tak
naše maminky tančily víly. Nevypadaly na to, ale tančily.“33 Na jevišti vystupovaly společně s principálovou dcerou
Marií Brožovou, pozdější členkou Vinohradského divadla, jejím bratrem Antonínem a sestrou Růženou, první českou královnou krásy z roku 1910. 34 Menšík později zálibu ivančických obyvatel zhodnotil tak, že kdyby „se narodil o kousek dál, kde viděli v divadle něco nekalého, bylo by to se mnou jiné“. 35 Vedle divadelních představení mohli Vančáci (jak se obyvatelé Ivančic sami nazývají) navštěvovat i fi lmové projekce v celkem třech kinech. Podle vzpomínek byl Vladislav Menšík od malička velmi živé dítě a hodně se rodičů nazlobil. Sotva začal pořádně mluvit, vydával se na výlety k sousedkám, které byly uneseny z jeho roztomilého žvatlání. Jak vyrůstal, začaly se výlety prodlužovat, až jednou málem odjel se slovenským dráteníkem. Maminka, která se ho v čele houfu sousedek vydala neprodleně hledat, ho našla až na ivančickém nádraží. Všem se hned ulevilo –a hlavně onomu dráteníkovi, který se stále marně snažil neposedného uličníka zahnat zpátky domů. Traduje se, že tehdy paní Anděle došla trpělivost a v Řícmanicích, na radu dědečka Františka, začala svého syna přivazovat za nohu lanem, které bylo právě tak dlouhé, aby mohl doběhnout pouze na ulici zvanou „Bóřilka“. Dál ani krok. 36 Maminka později vzpomínala, že zlobil tak, že si to prý „ nikdo ani představit neumí. Nebylo to k vydržení. Strašný rošťák. Byl neuvěřitelně vitální. Nic ho nezlomilo, z ničeho si nic nedělal, do všeho šel po hlavě. Pořád byl celý potlučený.“ 37 Vladimír Menšík na dětství v Řícmanicích po letech vzpomínal:
„Sám jsem dětství a mládí prožil s kupou bratranců a sestřenic, kamarádů a kamarádek, protože tenkrát bylo docela běžné, že osm deset dětí měla na venkově každá chudší rodina … Na mém dětství však bylo krásné, že v něm každý den byl napínavým dobrodružstvím. Neměli jsme moc hraček, nejezdili jsme na výlety, ale poznali kdeco. Kulturu jsme si museli vyrábět sami. Každou sobotu večer se všichni z okolí scházeli na dědečkově neoploceném dvoře v Řícmanicích, který obci nahrazoval náměstí i korzo. Tam se posedělo a každý něco uměl – můj tatínek třeba vytrvale předváděl akrobacii, ale hlavně se hodně zpívalo, tancovalo a vyprávěly historky, které už sice všichni znali, ale které se neustálým opakováním rozpracovávaly, rozrůstaly a vlastně proměňovaly. Hodně se zpívalo a povídalo také doma: věděl jsem všecko z mládí mé maminky, znal všechny její kamarádky,
ale i nápadníky, jejichž podobu vylepšoval tatínkův komentář, rodiče, ať byli v divadle, v kině nebo kabaretu, tak nám o tom vyprávěli, a kde se co zpívalo, tak se to, nevím jak, naučili. A my jsme kromě národních písniček uměli kuplety a ,osudové‘ kramářské písně, kterým jsme sice úplně nerozuměli, ale opravdově se při nich bavili nebo taky brečeli … Byly to písničky, k nimž naši přistupovali nikoli s ironickou, ale shovívavou nadsázkou, a my děti jsme je potom se stejnou úctou k žánru tlumočili dál … z těch dětských a mladických posezení, improvizovaných představení, z ochoty povídat a slyšet se navzájem pramení ty nejcennější hodnoty, které jsem si vzal s sebou do života, k nimž mě rodiče s láskou přivedli a které pak ve mně vykrystalizovaly v rozhodnutí hrát, v potřebu něco lidem sdělovat.“ | Kopecká, Slávka: Smích a slzy Vladimíra Menšíka, s. 18.
Neoplocený dvůr Menšíků se stal také významným místem při každoročních poutích. Z Řícmanic se nejčastěji chodilo do Líšně, Zábrdovic, Sloupu anebo také kolem stavení Menšíků do Křtin. 38 Tady na dvoře se procesí z Bílovic vždy zastavilo, defi nitivně zformovalo a cestou přes Vrchní pole pokračovalo dál až do blízkého významného církevního centra. 39 Někdy se vydalo i opačnou cestou, na pouť do Vranova, o čemž ostatně píše i Rudolf Těsnohlídek ve své Lišce Bystroušce. A nejen to, dokonce zmiňuje jako jednoho z poutníků i předka Vladimíra Menšíka.40 Nikdo si možná už ani v souvislosti s Menšíkovým dvorem nevzpomněl, že v roce 1924 František usiloval o oplocení, obecní rada jeho žádost ale zamítla.41
V Řícmanicích žil malý Vladislav do svých pěti let.42 Oproti velkým Ivančicím se zde žilo skromněji, až do počátku padesátých let neměla obec stálé kino a fi lmovou produkci zde šířila čas od času kina pojízdná. Velkou slávou byly zábavy a plesy, na jejichž přípravě se podíleli všichni obyvatelé. K poslechu jim hrála řícmanická hudba, od roku 1935 to pak byli většinou „Pantůčci“, jejichž obliba časem stoupala. V létě bylo populární koupání v Kanickém potoce nebo ve vzdálenější řece Svitavě, někteří využívali i bílovický splav k projížďkám na lodičkách.43
Ivančice se pak Menšíkovi staly druhým domovem, trávil tam každé prázdniny. S kamarády zažíval spoustu dobrodružství, jezdil na kole, na plácku mezi akáty hrál fotbal. Slévaly se tady řeky Jihlava, Oslava a Rokytná, a tak bylo hodně příležitostí chodit na ryby. Každý den se pohyboval kolem vody, buď na splavu, nebo stačilo přeběhnout zahradu za domem a už byl u mlýnské strouhy.
Dětský život nebyla ale jen zábava, k jeho povinnostem patřilo chodit na trávu králíkům, sbírat koze halouzky, na poli klásky nebo chodit do lesa na houby, které malý Vladislav sbíral opravdu nerad.44 Někdy se na něj dospělí zlobili, že jejich děti, své bratrance, odtahuje od práce, jak dosvědčuje sestřenice Miloslava: „Náš tatínek potřeboval, aby mu synové pomáhali v zahradnictví, protože měl velké hospodářství … A ne aby se pokoušeli s Laďou zdejchnout z domu. Nejraději na ryby … Tatínek se na něj často zlobil.“45 I přes negativní zabarvení je to úsměvná vzpomínka, kterých bylo jistě více. S nejstarším strýcem Josefem, bratrem jeho matky, už to tak zábavné nebylo. Ten se v roce 1921 oženil s Marií Váňovou a díky tomu zároveň vyženil v Ivančicích i velkou vilu. A přestože v ní žil sám pouze se ženou, nikdy prý zvědavé děti, které kolem stále pobíhaly, k sobě domů nepozval. Když to později svému synovci, již známému herci, nabídl, ten ho s poděkováním odmítl. Za to si vysloužil poznámku, že si hraje na hvězdu, ale sláma mu čouhá z bot. Menšík mu však odpověděl, že „možná právě díky té slámě vím, kam patřím, a jsem tím, čím jsem.“46 Rudolfu Křesťanovi se zase v souvislosti se svým dětstvím svěřil s tím, jak ho jeden pes vystrašil natolik, že na dlouhou dobu nebyl schopen plynulé řeči: „… [Menšík] začal vyprávět příhodu z dětství, kdy šel s povidlovou buchtou po Malém rynku a náhle se vyřítilo psisko, skočilo po buchtě, chlapce Menšíka povalilo a ten z leknutí začal koktat. Trvalo to tři čtvrtě roku, než se mu řeč zase dala dohromady.“47
Dne 11. července roku 1932 se manželům Menšíkovým narodila dcera, která dostala jméno Olga, traduje se, že na výslovné přání tehdy skoro tříletého Vladislava, zamilovaného v té době do dívky stejného jména.48 Ten na svou jedinou sestru nedal nikdy dopustit a i v dospělém věku k sobě měli hodně blízko.49 A sestra? Ta se zase zastávala svého neposedného bratra, když dostával svůj díl za své zlobení. Dokládá to například historka z Vánoc, kdy Vladislav odřezal žiletkou na násadě všechny čokoládové ozdoby. Maminka si to prý nenechala pro sebe a vše to řekla tatínkovi, který svému synovi ručně domluvil. Když pak jako vždy musela svého prudkého manžela mírnit, sestra Olga si k mamince neodpustila poznámku: „Vidíš? Nemáš na něj žalovat!“ 50
Pokud se zmiňujeme o Vánocích, ty patřily v širší rodině Menšíků k vítaným příležitostem, jak se jednou za čas společně sejít. Zcela jistě se z Brna jezdilo do Řícmanic, Ivančic a to stejné platilo i opačným směrem. Pozdější Menšíkův kolega a přítel Jiří Sovák vzpomínal, jak mu Menšík kdysi líčil jedno takové setkání na Štědrý den: 51
Ke štědrovečernímu stolu rovněž zasedalo všemožné příbuzenstvo z obou stran. Taky strýc Alois, kterej byl, podle Menšíkova svědectví, krátkozrakej a k tomu blbej. Ale tatínek Vládi Menšíka měl strýce Aloise rád, rád ho viděl a patřilo mu čestné místo u štědrovečerního stolu – hned u perníkového betléma, kde bylo množství figurek pastýřů, taky Ježíšek v jesličkách a už při zrození téměř v životní velikosti, a Marie s Josefem, králové a apoštolové a spousta zvěře. Betlém prostřenému stolu výrazně dominoval, a nebylo tak vidět na postavu nevelkého strýce Aloise. Menšíkova maminka naservírovala nejprve polévku, pak rybu se salátem. Všichni pokojně jedli, občas zapěli koledu, zkrátka Vánoce plné pohody… Najednou příbuzní nevěřili vlastním očím! Strýc Alois zkonzumoval hlavní jídlo a bez okolků se pustil do svatýho Matouše! Ukousl mu nohy až u zadku. Vůbec se nerozpakoval! Považoval družinu kolem jesliček za dezert! Ovšem jedna z četných tet to zmerčila – a vyrazila zbytek Matouše strejcovi z ruky. Zachránila tak horní část světce, jakousi bystu. Pak to u Menšíků v betlému narafičili tak, že zmíněný Matouš sedí v trávě poblíž jeslí na bobku a takto přikrčen se raduje z Ježíškova zrození. Vláďa Menšík se radoval hlavně z téhle příhody, s oblibou ji vyprávěl, ale už mi nesvěřil, jestli strýce Aloise dál zvali. Betlém totiž měli jen jeden –ten perníkovej.
V souvislosti se sestrou Vladimíra Menšíka je zajímavá ta skutečnost, že pozdější dlouholetá Menšíkova spolupracovnice a přítelkyně Alena Horáková-Fonová jako jediná z pamětníků ve svých vzpomínkách zmiňuje, že Vladimír Menšík měl sestry dvě. Činí to dokonce na několika místech, například u Menšíkovy historky o trenýrkách ušitých ze sukně patřící jedné ze sester. I když existují jasné důkazy, že to tak být nemohlo (maminka Anděla vždy vzpomínala pouze na děti dvě, „Láďu a Olinku“ ), přesto se vkrádají pochybnosti o tom, že by se člověk, který měl k Vladimíru Menšíkovi opravdu blízko a trávil s ním hodně času, v tak zásadní věci mýlil. 52
Otec Vladislav se zřejmě živil jako opravář aut, příležitostně také jako osobní řidič, jistou dobu měl dělat i osobního řidiče Adolfu Sehnalovi, známému hoteliérovi z Luhačovic. 53 Na počátku třicátých let však získal stálé zaměstnání řidiče u fi rmy Josef Krassl v Brně, která se zabývala výrobou mýdla a chemických přípravků a jejíž počátky sahaly až do roku 1890. Po smrti Josefa Krassla se spolu s vdovou Hildou Krasslovou stal podílníkem ve
firmě Ervín Wittmann, jenž se o dva roky později stal jediným majitelem. 54 Za něj došlo ke změně místa podnikání, kdy počátkem třicátých let odkoupil továrnu krmiv a rybích mouček od fi rmy Piskarmola, sídlící na ulici Na špitálce 8. 55 Během roku 1934 probíhala rekonstrukce
objektu a 10. prosince téhož roku byl na nové adrese zahájen provoz. 56 Vzhledem ke zvětšení prostor k podnikání došlo také pravděpodobně k nabírání nových pracovních sil. Cesta do Brna byla pro Vladislava Menšíka a jeho rodinu volná.
Předválečné Brno (1934–1939)
VELKÉ BRNO – ŽIDENICE – ŽIVOT V BRNĚ – OBECNÁ ŠKOLA VE STARÉ OSADĚ –
OBECNÁ ŠKOLA NA TÁBORSKÉ – NEBEZPEČÍ VÁLKY – NĚMECKÁ MENŠINA V BRNĚ –MNICHOVSKÁ DOHODA – VZNIK PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA
V době přestěhování Menšíkových z Řícmanic do Brna byly Židenice57 již šestnáct let součástí tzv. Velkého Brna. Od roku 1911 se sice snažily o povýšení na město, v červenci 1914 jejich žádost ale vídeňská vláda zamítla a po vypuknutí 1. světové války byly na pořadu dne již jiné starosti. 58 Židenice tak nadále zůstaly patrně největší vesnicí na Moravě. V roce 1918 pak využily příležitosti a připojily se k žádosti dalších dvaadvaceti obcí, které ke konci téhož roku daly podnět k jednání o připojení k Brnu. 59 Zvláště Židenice (co do počtu obyvatel druhá největší z připojovaných obcí, hned za největším Královým Polem)60 si od toho slibovaly zlepšení poměrů v mnoha oblastech života, chyběla kanalizace a řádný vodovod, pozemní komunikace postrádaly kvalitní dláždění, elektrifi kováno bylo pouze veřejné osvětlení, bylo potřeba zajistit obslužnost elektrickou drahou a také přestavbu železniční zastávky na nádraží. Mluvilo se rovněž o dluzích, kterými byly zatíženy. Na druhé straně mohla nová brněnská čtvrť také něco nabídnout, provozovala obecní elektrárnu v Šámalově ulici, která napájela přes dvacet dalších obcí, byly zde čtyři obecné a dvě měšťanské školy české a jedna obecní škola německá, měla tady sídlo pošta, četnická stanice a tři peněžní ústavy. Co se týče průmyslu, podnikalo tady 13 českých a sedm německých firem, které poskytovaly obživu celkem 634 zaměstnancům.
Obecně lze ale říci, že Židenice patřily k těm chudším obcím (bydlela zde hlavně dělnická třída) a okolí jim to mnohdy dávalo nepokrytě najevo. Špatný odtok kanalizace a kontaminace pitné vody přinášela do vsi časté nemoci (břišní tyfus), které se mnohdy přelily i do blízkého Brna. I když přes Židenice vedl březovský vodovod, napojení na vodu nebylo stále řešeno a potřeby obyvatel, společně se sousedními Husovicemi, byly brněnskou radnicí
dlouhodobě přehlíženy. Rychlé řešení nemělo přijít ani po připojení k Brnu, jak byly předměstské obce upozorňovány.61 To se stalo 16. dubna 1919, kdy Národní shromáždění Československé republiky přijalo zákon o sloučení sousedních obcí s Brnem.62 Jeho rozloha se tak zvětšila téměř sedmkrát a počet obyvatel vzrostl na dvojnásobek. A co bylo také pro novou republiku důležité, vzhledem k převážně českému rázu připojených obcí došlo v Brně k výrazné národnostní proměně ve prospěch Čechů.63 Nárůst počtu obyvatel byl mezitím v Židenicích stále na vzestupu a s tím se pojila i výstavba nových rodinných a bytových domů. Před příjezdem rodiny Menšíků stoupl v letech 1921 až 1931 celkový počet bytů v Židenicích o 80 %. Ne všichni však měli dostatek fi nancí na nové bydlení, v nouzových koloniích, v domcích, které byly stavěny z toho, co bylo právě k dispozici, žila početná vrstva dělnického obyvatelstva. Hodně jejích příslušníků nemělo ani na vlastní bydlení a využívali podnájmů, které se mnohdy nacházely v nevyhovujících sklepních prostorách. Pro tuto vrstvu se počítalo s výstavbou finančně dostupnějších bytů, realizace postupovala ale pomalu.64 Velký nárůst ve 30. letech zaznamenala městská výstavba, vedle tří kostelů vznikly v Židenicích dvě náměstí a nespočet ulic, mezi nimi v roce 1931 i ulice Na zahrádkách (dnešní ul. Konečného), kam se nejpozději v létě roku 1935 do domu číslo popisné 18 nastěhovala i rodina Menšíků.65 Nevíme, kdy přesně Vladislav Menšík získal zaměstnání u mydlárenské firmy Josef Krassl, zda to bylo při zahájení provozu na nové adrese v roce 1934, nebo až rok poté (není ani vyloučena možnost, že byl zaměstnán už od dob, kdy firma sídlila na ulici Bratislavská). Je možné, že do Brna z počátku dojížděl a připravoval zázemí pro rodinu, která se sem pak přistěhovala za
ním. I když změna vesnického, popřípadě maloměstského ivančického prostředí byla významná a nabízela spoustu příležitostí pro další rozvoj rodiny, pro život malého Vladislava a jeho sestry Olgy nemusela být až tak zásadní. Život v Židenicích se nijak zvlášť nelišil od toho, na který byli oba sourozenci zvyklí z Řícmanic. Podle pamětníků brněnské předměstí „nebylo ani město a nebyla to ani vesnice“.66 Na dobových fotografiích můžeme vidět nevydlážděné cesty, po jejichž stranách stojí selská stavení. Pro vodu se chodilo do studní nebo do obecní kašny, nebylo ani výjimkou, že se voda různé kvality brala přímo z řeky Svitavy. Auta jen velmi pomalu nahrazovala koňské povozy a drožky. Na rozdíl od dnešních dní byly ulice plné dětí, které ve svých hrách měly naprostou volnost, ač se to z našeho pohledu může zdát od tehdejších rodičů nezodpovědné.
Život rodiny Menšíků kopíroval standardní vzorce života většiny obyvatel tehdejších Židenic. Otec Vladislav byl zaměstnán v prosperující fi rmě a naštěstí tento stav nijak zvlášť nepoznamenala ani krize v 30. letech 20. století. Manželka Anděla zůstala v domácnosti a jako spousta jí podobných žen se starala o manžela a své děti. Ty bychom ve všední dny našli většinou venku, kde si hrály se svými vrstevníky. Po snídani, ke které se podávala povětšinou káva z cikorky a umletého žita, prchaly ven a domů se vracely jen ve chvíli, kdy pocítily hlad. Byly ale i takové předškolní děti, jejichž oba rodiče byli v práci, a pokud nebyl, kdo by se o ně postaral, svůj hlad utišily až v době jejich návratu. V chudších rodinách dostávaly děti většinou brambory s omáčkou, mezi jídlem jen kousek chleba, který byl vzácností a úzkostlivě se zamykal. Také rohlík byl nebývalou dobrotou. Podle sociologických průzkumů z 30. let 20. století se jedlo poměrně málo masa a i v zajištěnějších úřednických rodinách šlo o maso koňské. Ve všední dny bývala nejčastěji šusterka (bramborové šulánky s mákem), šterc (škubánky), bramborové placky nebo noky s povidlovou omáčkou. Polévky byly většinou luštěninové nebo bramborové.67
Ve volných dnech chodily rodiny s dětmi na procházky. Když bylo léto, spousta z nich skončila u vody. Ze Židenic to bylo blízko do betonové strouhy v Zábrdovicích nebo opodál k řece Svitavě na místo zvané Na Nivě. Tady byly za dvacet haléřů (1 šesták) dětem navíc k dispozici houpačky, kolotoče a podobné atrakce. Jediná dvě koupaliště, Riviéra v Brně-Pisárkách a druhé v Hlinkách, byla daleko. Největším lákadlem v okolí se tak od roku 1932 staly nově vystavěné městské lázně v Zábrdovicích,
dětmi zvané „švimbáda“. Na místě starých lázní byly podle projektu architekta Bohuslava Fuchse vybudovány nové, moderní lázně, hlásící se svým slohem k brněnskému funkcionalismu. Oproti dřívějším lázním byly navrženy jak pro letní, tak i pro celoroční provoz. V létě tady na návštěvníky čekaly tři bazény s můstky, skluzavkami a skokanskými věžemi, pro další vyžití pak byly k dispozici dva tenisové kurty a dvě volejbalová hřiště. Podle pamětníků jim prý pramálo vadil hustý dým, který se občas snášel z parních lokomotiv, projíždějících hned vedle po železničním náspu. Věhlasu lázní pomohly i dvě velké sportovní události v první polovině 30. let. V roce 1933 hostily mistrovství ČSR v plavání, o rok později pak mezinárodní plavecké závody. V zimě byly v budově navštěvovány lázně parní a vanové, společně s kavárnou, která sloužila i v letním provozu.68
Malý Vladislav znal jistě i loutkové divadlo v Typosu nebo panoramatické barevné obrázky ze vzdálených světů v průchodu honosného domu U čtyř mamlasů na náměstí Svobody. Doma v Židenicích zase mohl s rodiči navštěvovat hned čtyři kina, v té době již plně ozvučená. Nejblíže to měli do kina Slavia na Rokycanově ulici, kde se hrála čtyři představení týdně. Na Vojanově ulici to pak s dvěma představeními do týdne byl menší Vesmír, založený Jednotou Československého Orla.69
Po prázdninách roku 1935 se začala v životě Vladislava Menšíka psát další kapitola. Z malého dítěte, které se, i když v jeho případě jen obrazně, drželo doposud máminy sukně, se stal žák první třídy obecné školy. V dosavadní literatuře i vzpomínkách některých pamětníků se jako první uvádí škola v Ivančicích. Tady měl šestiletý Vladislav navštěvovat první třídu, podle některých dokonce třídy tři.70 Mohlo by to být jedině v obecné škole chlapecké, která vznikla oddělením od školy měšťanské v roce 1924 (stejně jako téhož roku obecná škola dívčí).71 V třídním katalogu pro rok 1935/36 ovšem není o Vladislavu Menšíkovi žádná zmínka, jeho jméno nefiguruje ani v Přehledu změn o počtu žactva (žáci, kteří během školního roku ústav opustili nebo do něj naopak nastoupili).72 Ani Vladimír Menšík, který ve svých vyprávěních často na školní léta vzpomínal, nám moc nepomůže. V jednom z nich zmiňuje paní učitelku tělocviku Sedláčkovou, která ho naučila „snášet vejce“ 73 , a pak Marii Vránovou, se kterou měl být v první třídě na výletě na Réně, což je, jak už víme, proslavený a mezi ivančickými obyvateli hojně navštěvovaný park. Paní učitelka tam dětem vyprávěla o stromech, ale Menšík nedával pozor a věnoval se spolužačkám.
Kino Slavia, stav k roku 1925. Budova bývalého kina Slavia, současný stav.
„ Paní učitelka si mě všimla a povídá: Menšíku, vo čem jsem mluvila? Já tam dělal: bl bl blá, kretena jsem tam dělal a neslyšel jsem ani todleto a vona eště jednou: Menšíku! Já zase tam dělal blbce. Pak se ke mně rozběhla, že mně dá výchovnej pohlavek, a uklouzla na jehličí a kopla mě tak špičatou botou, že jsem měl týden stolici jak dospělej.“ | Menšíková, Olga: Dary Vladimíra Menšíka, s. 152–153.
Tento příběh tedy můžeme zcela jistě spojit s Ivančicemi, ne tak už s obecnou školou, mezi tamními učiteli se žádné z uvedených jmen nevyskytuje. V dotčeném školním roce vedla první třídu Růžena Husáková, tělocviku pak vyučovala Jarmila Mrvková.74 S třídní učitelkou Vránovou se ale setkáme, nebude to však v Ivančicích, nýbrž o několik let později na obecné škole v Brně-Židenicích, kdy se připomíná učitelka Božena Vránová.75
A aby to bylo ještě zamotanější, Vladimír Menšík, způsobem svým vlastním, v silvestrovském Křesle pro hosta ke své ivančické školní docházce uvádí: „Ředitelem na naší škole byl Vašek, což byl rodný bratr Petra Bezruče. Básník Bezruč také asi dvakrát byl u bratra v Ivančicích, pak mu tam někdo líznul sako, tak už tam nejezdil.“ 76
Je s podivem, že nikdo z Menšíkových životopisců svá tvrzení nekonzultoval s dostupnými prameny. Vždyť už v katalogu prospěchu z první třídy figuruje obecná škola v Brně-Židenicích jako vůbec první, na kterou Menšík nastoupil. V třídním katalogu ze školního roku 1935/36 tak můžeme číst, že Vladislav Menšík „začal choditi do školy vůbec v Židenicích dne 2. září 1935, do školy zdejší dne
2. září 1935.“ 77 Oba časové údaje souhlasí na den, můžeme tedy s určitostí tvrdit, že to byla právě tato škola, kam Menšík v necelých šesti letech nastoupil do první třídy. Nebrání nám to ale v domněnce, že pokud malý Vladislav ivančickou školu skutečně navštěvoval, bylo to pár dnů v září a hned zkraje měsíce se Menšíkovi přestěhovali do Brna. Výkaz o docházce a prospěchu žactva ještě nemusel být založen (první záznam v Přehledu je z 18. září), a tak by se do něj poznámka o této skutečnosti nemusela vůbec dostat. A protože nebyl veden ve škole v Ivančicích, mohly být jako datum a místo nástupu uvedeny první školní den a obecná škola v Židenicích. Je tu ale ještě třídní výkaz židenický a podle něj žádný nový žák během roku nenastoupil. A tady by pro potvrzení naší domněnky muselo platit to stejné co v Ivančicích. Když ale opustíme myšlenku, že to muselo být nutně v první třídě, nabízí se ještě další vysvětlení, které se pojí se zářím 1938 a mnichovskou krizí. Tehdy Menšíkova sestra Olga, pravděpodobně s matkou a bratrem, dočasně pobývala v bezpečí Ivančic, kde také navštěvovala místní školu.78 Je velmi pravděpodobné, že totéž se týkalo i Vladislava. Je možné, že si Menšík a pamětníci později tuto vzpomínku nezařadili do správného časového období? Každopádně je to jediné pravděpodobné vysvětlení všech zmatků kolem Menšíkovy docházky do ivančické školy. Pokud se týká první třídy, všechny důkazy se kloní ke škole v Židenicích a můžeme si být téměř jisti, že pravdivá je naše verze, tedy ta, že Vladimír Menšík ve svých šesti letech do školy v Ivančicích vůbec nechodil. Na základě těchto důkazů můžeme tedy odvážně zavrhnout v literatuře hojně
Budova obecné školy na ulici Komenského (nyní Filipínského), stav k roku 1909.
uváděný fakt, že ve stejné škole navštěvoval první třídu, nemluvě pak o třídách třech.
Zůstaňme tedy u toho, že Vladislav Menšík začal plnit základní školní docházku 2. září roku 1935 v Brně-Židenicích, ve Staré osadě na ulici Jungmannova . Dodnes zde stojí rohová budova, kde do roku 1919 sídlila obecná škola chlapecká. V tomto roce byla ale rozdělena a od té doby zde sídlily školy tři. Po další tři roky bude Vladislav vstupovat do II. pětitřídní obecné školy chlapecké z ulice Jungmannovy (nynější Rokycanova), ze strany druhé (třída Komenského 1, nynější Filipínského) byl pak vchod do budovy I. a II. obecné školy dívčí.79 Historie školní budovy sahá do třetí třetiny 19. století a ve své době byla škola v Židenicích první svého druhu. Do té doby se vyučovalo v mnohem skromnějších podmínkách, ostatně počátek historie školního vzdělávání v obci můžeme posunout ještě téměř o sto let dále do minulosti.
Nás ale bude zajímat rok 1935, tehdy společně s dalšími devatenácti chlapci nastoupil 2. září 1935 do židenické obecné školy i náš Vladislav Menšík.80 Bylo to nedlouho poté, co byla škola vymalována, elektrické vedení se dočkalo částečné rekonstrukce a bylo zprovozněno elektrické zvonění. Školní dvůr byl navíc rozšířen, a tak ho žáci mohli v létě využívat jako tělocvičnu. 81 Dostávali se také do školy, která je v budoucích osmi letech měla naučit spoustu nového, vést je k lásce k vlasti a republice a naučit je pomáhat jeden druhému, k čemuž je měl vést celý učitelský sbor.
V první školní den nové žáky přivítal Josef Kraus, třídní učitel a od vzniku školy v roce 1919 zároveň její správce. Pro následující dny na sebe vzal zodpovědnost uvést malé děti do nového světa a přičinit se, aby se
Budova bývalé obecné školy na ulici Filipínského (dříve Komenského), současný stav.
malým školákům v lavicích líbilo. Většina z nich byla fixována na nejužší rodinu, většinou na matku, a museli se teprve s novým kolektivem a jeho zákonitostmi sžít. V osobě Josefa Krause se dětem dostalo výtečného pedagoga a člověka, jenž se vedle svých pracovních povinností věnoval i dalším veřejně prospěšným činnostem. Mezi takovými se musíme hlavně zmínit o zásluhách na chodu Krejcarového spolku v Židenicích, jehož byl zároveň od roku 1907 předsedou.82
Během tří let, po které Vladislav navštěvoval školu ve Staré osadě, se učitelský sbor téměř neměnil. Vedle Vladislavova třídního zde působili Antonín Gála, Vlasta Świrková (s přestávkou tří měsíců v roce 1936), Alois Hula, Klement Budil a od prosince 1937 Zdeňka Svobodová. Kromě nich na škole krátce vyučovaly Františka Šilhavá (jako záskok za uč. Świrkovou) a do listopadu 1937 Sylva Dráždilová. Josef Kraus měl ve své třídě na starost čtení, společně s mluvnicí a slohem, dále pak prvouku, počty a zpěv, s tělocvikem pomáhal Antonín Gála a Vlasta Świrková vyučovala psaní. Novinkou ve skladbě předmětů byla prvouka, kterou učitelé vnímali jako základ pro další podobné předměty.
Součástí školního života byla i zdravotní péče, žáci několikrát do roka absolvovali obecná i odborná vyšetření. 20. září Vladislava a jeho spolužáky prohlédl školní lékař dr. Karel Adamus a všichni žáci školy byli i měřeni a váženi. V listopadu pak navštívili zubní ordinaci, ve které mnohé děti byly poprvé. Stav chrupu – a to nejen u dětí –byl ostatně za první republiky velmi neuspokojivý. Pokud si děti zuby vůbec čistily, většinou to nebylo ani vlastním kartáčkem, mnohdy se to odbývalo jen prstem. Tomu odpovídala nelítostná statistika, která byla provedena
Učitelský sbor II. pětitřídní obecné školy chlapecké v Brně-Židenicích ve Staré osadě. Sedící (zleva doprava): Josef Kraus, Klement Budil. Stojící: Alois Hula, Vlasta Świrková, Antonín Gála.
mezi žáky obecných škol, zdravý chrup měla jen necelá tři procenta dětí. Zkraje příštího roku prvňáčky navštívila dr. Skalníková z Masarykovy ligy proti tuberkulóze, v květnu třída zavítala na ušní kliniku a koncem měsíce proběhlo očkování proti neštovicím. 83 Pokud mluvíme o zdraví, můžeme na tomto místě podotknout, že Vladislav Menšík se v tomto ohledu nijak nelišil od svých vrstevníků, pouze v dubnu 1936 prodělal spalničky. 84
K posilování národního uvědomění dětí pomáhaly oslavy výročí, o kterých třídní učitelé vždy patřičně promluvili. Necelé dva týdny před památným dnem výročí vzniku republiky, 28. říjnem 1935, zhlédli všichni žáci v blízkém kině Slavia89 fi lm Fidlovačka. 26. října pak měli třídní učitelé poslední vyučovací hodinu slavnostní proslovy, zazněly také národní písně a zcela určitě i národní hymna.90 A za necelé dva měsíce zase učitelé ve svých třídách hovořili na aktuální téma rezignace T. G. Masaryka na post prezidenta.
Jaké bylo první Vladislavovo vysvědčení? Za první půlrok byl ohodnocen společnou známkou velmi dobrou,
V dětech byl pěstován zdravý postoj k druhým, láska k vlasti a národní uvědomění. K tomu byly vedeny hned od prvních školních krůčků, podporovaly například žáky v Tichově (u Zlína), kam pravidelně posílaly sbírku oděvů, školních potřeb a jídla, nebo přispívaly různým dobročinným organizacím v rámci členství v Dorostovém odboru Československého Červeného kříže.85 Učitelé šli příkladem, v červenci 1936 mezi sebou vybrali příspěvek 2 500 Kč, který upsali na půjčku obrany státu.86 Svou solidaritou se podíleli i rodiče žáků. Škola se přihlásila k mléčné lize Okresní péče o mládež v Brně, což znamenalo, že každý žák dostával před desátou hodinou ke svačině porci chleba a čtvrt litru mléka. Co se týkalo chudých žáků, ti dostávali svačinu zdarma a na placení obědů přispívali movitější rodiče. Nebylo ani výjimkou, že takoví žáci byli zváni na oběd do rodin spolužáků. Pokud neměli prostředky na nějakou školní pomůcku, „bez problému obstarají ji spolužáci.“ 87 Potřebných žáků ale během školního roku 1935/36 ubývalo, což se přisuzovalo zlepšení hospodářských poměrů.88
na konci druhého pololetí, 27. června 1936, přinesl domů vysvědčení se čtyřmi jedničkami a třema dvojkami. Šel mu zpěv, prvouka, tělesná výuka a náboženství, méně úspěšný byl zatím v matematice (počty a nauka o tvarech měřických), čtení a mluvnici.91
Druhý školní rok začal opět s třídním učitelem Josefem Krausem a s předměty, jejichž skladba zůstala stejná jako v první třídě. I v tomto roce slyšíme o podpoře chudých žáků, na které se tradičně podílel Krejcarový spolek, Moravanka nebo Občanská záložna, solidárně se chovali i žáci samotní: „O 10 hodinách měli přesnídávku všichni žáci. Radostno bylo pozorovati, jak majetnější žáci se předbíhali, aby podělili jídlem žáky, kteří někdy náhodou ničeho na desátku neměli.“ Dva žáci mohli také z darovaných peněz chodit na obědy do blízkého Drápalovahostince, pět dětí bylo zváno na obědy do rodin svých spolužáků. Co se týče oblečení, nikdo netrpěl nedostatkem, všichni žáci byli „slušně a účelně oblečeni a obuti“ 92 Zdárně se vyvíjel i patronát nad školou v Tichově, na Vánoce uspořádali ve škole žáci páté třídy sbírku oblečení a také potravin, aby „Ježíšek v Tichově nechodil kolem prázdných stolů“.93 Vzhledem k napjaté mezinárodní situaci se malý Vladislav, stejně jako ostatní děti, začal setkávat s preventivním cvičením civilní obrany. Koncem roku 1935 se v Brně konaly přednášky o protiletecké ochraně a v létě roku následujícího byli Brňané svědky denních i nočních cvičení civilní obrany proti nepřátelským náletům. Závěrem roku majitelé domů navíc v souladu s nařízeními upravili fasády svých domů tak, aby v případě leteckého útoku nebyly ze vzduchu tak nápadné.94 Začalo se také s organizováním protiletecké civilní obrany, jež se samozřejmě dotklo i škol. Poprvé se žáci se svými učiteli zúčastnili cvičení 22. června 1937, kdy byl v dopoledních hodinách zahájen fi ngovaný letecký útok na Brno. Organizace školní protiletecké ochrany proběhla bez chyby, při následné požární evakuaci se žáci i učitelé přemístili do blízkého kina Slavia, které bylo pro tyto účely vybráno jako protiletecký kryt.95 Vladislav a jeho spolužáci to jistě brali jako příjemné rozptýlení školního života a učitelský sbor pevně věřil, že se mezinárodní situace uklidní. Republika byla odhodlaná svou svébytnost chránit a zdálo se, že spojenci stojí při Československu. Jak ale víme, následující rok 1938 měl přinést hořké zklamání.
Jakousi zlověstnou předzvěstí se stalo 14. září 1937, kdy zemřel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V den úmrtí si malý Vladislav společně s ostatními žáky vyslechl smuteční proslovy, ve 3. třídě tuto neblahou novinu oznámil nový třídní učitel Alois Hula
(v jednom ze svých pozdějších vyprávění udělá Vladimír Menšík po letech ze svého třídního učitele Aloise Huly paní učitelku Hůlovou, která mu pořád dávala dvojky z chování).96 V říjnu pak celá škola ještě v místních kinech Slavia a Hvězda zhlédla fi lmy Ze života presidenta Osvoboditele a Poslední léto a pohřeb presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka 97
Z dalších událostí můžeme zmínit nákup a zprovoznění školního rozhlasu, na jehož zřízení se svou fi nanční podporou podíleli jak rodiče žáků obecné školy chlapecké, tak i jedné třídy II. obecné školy dívčí, která se nacházela ve stejné budově. Za vytrvalé práce a vedení učitele Klementa Budila byl zakoupen rozhlasový přijímač s mikrofonem, gramofon a do jednotlivých tříd šest amplionů.98 Před Vánoci zase proběhla tradiční sbírka oblečení, potravin a školních potřeb, která byla tentokrát zaslána do obecné školy v Krhově.99 K významným společenským událostem na půdě školy patřilo výročí 60. narozenin správce školy Josefa Krause.100 Největší společenskou událostí v Brně se ale stala Jubilejní školská výstava, kterou před začátkem prázdnin v červnu 1938 navštívil i Vladislav Menšík se svými spolužáky.101
Nesmíme zapomínat, že to vše se již odehrávalo v atmosféře hrozícího nebezpečí ze strany nacistického Německa. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se Československo ocitlo v obklíčení ze tří stran. Význam tolik oceňovaných pohraničních pevností ztratil částečně smysl, protože na jižních hranicích s bývalým Rakouskem nebyly připraveny čelit delšímu soustředěnému útoku a zůstaly tak nejslabším místem opevnění. Reakcí na tento vývoj byla květnová částečná mobilizace československé armády, při které nastoupilo do zbraně na 180 tisíc mužů.102 Čestné ujišťování, že Německo nemá žádné další územní požadavky a už vůbec ne jakékoliv útočné úmysly vůči Československu, které bylo nyní další na řadě, vezme za pár měsíců za své.
V životě rodiny Menšíků došlo během školního roku 1937/38 k jedné významné události, a tou bylo opuštění domu v ulici Na Zahrádkách a přestěhování se na nedalekou ulici Resslova 131 (nynější ulice Jílkova). Pro osmiletého Vladislava to znamenalo nejen změnu domovské adresy, ale také změnu školy. Podle nové úpravy školních obvodů, která začala platit od začátku školního roku 1938, spadalo nové bydliště do obvodu obecné školy na ulici Táborská 157. Zajímavostí je, že ulice Resslova patřila do obou školních obvodů, určujícím bylo, která část byla před a která za železničním mostem, jenž ji protínal.
Budova II. pětitřídní obecné školy chlapecké v Brně-Židenicích na ulici Táborská č. 157, stav k roku 1920.
Pokud se podíváme na mapu, zjistíme, že v Menšíkově případě šlo opravdu „o pouhé metry“.103 Rodiče mohli využít možnosti zažádat o výjimku, aby mohl jejich syn pokračovat nadále ve škole ve Staré osadě. Možná tak ale neučinili z důvodu bezpečnější cesty do nové školy nebo vzdálenosti, která byla přece jen o něco kratší než ta na Starou osadu. A nesmíme zapomínat, že s Vladislavem začala do školy, která byla ve stejné budově, chodit po letních prázdninách i jeho sestra Olga.104 Školu měl na starost řídící učitel Antonín Daněk, novým Menšíkovým třídním učitelem se na půl roku stal Emil Petr, pak ho nahradil Josef Adámek. Učitel Petr byl od druhého pololetí přidělen na II. dívčí obecnou školu ve Staré osadě, kde se navíc ujal vedení celé školy po dlouholetém správci a Menšíkově prvním třídním učiteli Josefu Krausovi, který odešel v listopadu 1939 do penze.105
Nad Československem se mezitím snášel stín zrady a zmaru. Situace ohledně územních požadavků Adolfa Hitlera se nadále stupňovala, ve věci se výrazně angažovali českoslovenští spojenci Francie a Velká Británie. Výsledkem byla na konci září připravená dohoda, podle které Československo souhlasilo s postoupením oblastí s převážně německy mluvícím obyvatelstvem a s plebiscitem o dalších územích s menším počtem Němců. Hitler ale začal své nároky stupňovat, zahrnul do práva na sebeurčení nejen Němce, ale i Slováky, Poláky a Maďary, kteří byli připraveni si ze slibované kořisti také urvat svůj díl. A navíc, při jednání v Bad Godesbergu Hitler přišel s již nepřijatelným požadavkem obsazení (anšlusu) celých
Budova bývalé II. pětitřídní obecné školy chlapecké v Brně-Židenicích na ulici Táborská č. 157, současný stav.
Sudet. To už bylo příliš, v českých zemích začali lidé demonstrovat a žádat změnu vlády a okamžitou mobilizaci. V Praze se 21. září vydal stotisícový dav směrem na pražský Hrad, kam pozdě večer dorazil a domáhal se vstupu. Tady také zaznělo známé: „Dejte nám zbraně – dali jsme si na ně.“ Za zaskočeného prezidenta Beneše musel dav improvizovaným projevem uklidňovat armádní generál Jan Syrový. Druhý den byla spontánně vyhlášena generální stávka, která vyvrcholila demonstrací téměř čtvrt milionu lidí před parlamentem na dnešním náměstí Jana Palacha.106 V Brně se velký dav lidí 22. září srotil před zemským vojenským velitelstvím na Kounicově ulici a vyzýval armádu k obraně republiky. A nezůstalo pouze u této demonstrace, další se odehrávaly na náměstí Svobody nebo Zelném trhu.107 Výsledkem tohoto lidového rozhořčení bylo ustanovení úřednické vlády a večer 23. září mobilizace všech záloh do 40 let věku v celkovém počtu 1,5 milionu mužů.108
Ve škole na Táborské nastaly změny. Kvůli strachu z leteckých útoků odvezla část rodičů své děti ke známým na bezpečnější venkov, podle školní kroniky šlo až o třetinu školáků. U Menšíků bylo jasno, v pondělí 26. září po vyučování odjeli Olga a Vladislav spolu s maminkou k příbuzným do Ivančic, kde byli necelý týden, do 1. října. Podmínkou bylo ovšem nezanedbat školní výuku, proto tady děti začaly přechodně chodit do obecné školy. Toto vše se dozvídáme z poznámky v klasifi kačním protokolu, kdy Olga Menšíková „od 27. 9. do 1. 10. 38 bydlila přechodně v Ivančicích“. U Vladislava Menšíka se podobný údaj
nevyskytuje, je ale nanejvýš pravděpodobné a logické, že do Ivančic odjely obě děti i s matkou, nebyl důvod, aby někdo kromě otce zůstával doma.109
V Brně zatím pro potřebu vojska probíhalo zabírání veřejných budov, škola na Táborské byla záboru ušetřena (i když původně to bylo v plánu), výuka mohla tedy pokračovat dál. Kvůli menšímu počtu žáků se třídy spojovaly, ostatní učebny tak byly k dispozici dalším školám, kterým se jich nedostávalo.110 K normálnímu stavu se škola vrátila až 7. října, totéž ale nemůžeme říct o stavu Česko -Slovenské republiky, jejíž název se nyní psal s pomlčkou (jako zdůraznění státu s rovnoprávnými národy Čechů a Slováků). Té již na základě mnichovské dohody z 30. září scházely rozsáhlé části území, které z větší části náleželo Německu, menší území si pak urvaly Polsko a Maďarsko. Navíc bylo v říjnu mezinárodním výborem v Berlíně rozhodnuto o dalším záboru československého území, tentokrát se jednalo o lokality s převážně českým obyvatelstvem. Tak se stalo, že do tzv. pátého pásma spadl i Moravský Krumlov, vzdálený jen sedm kilometrů od Menšíkova rodiště Ivančic, které se tak na čas staly novým příhraničním městem. V souvislosti s jednáním komise stanovující nové hranice hrozilo nebezpečí odtrhnutí také oblíbenému ivančickému parku a lesu Réna, který měl připadnout Německu.111 Pro lepší představu, k jaké demografické změně došlo, přejděme k číslům – původní území se zmenšilo o třetinu a ve stejném poměru také došlo k úbytku obyvatel.
Není nutné zdůrazňovat, v jakém stavu se po mnichovské zradě ocitla česká společnost. Jen málokdo věřil, že bezbranná republika, zbavená svých obranných pozic a opuštěná svými bývalými spojenci, dokáže přežít další možnou mezinárodní krizi. Domníval se někdo, že se za současné situace může Česko-Slovensko svobodně vyvíjet, že bude strpěna poslední demokracie ve střední Evropě? Může o svém osudu ještě spolurozhodovat? Republika a lidé v ní ale museli fungovat dál, i když ve ztížených podmínkách. Bylo velmi těžké nepropadnout beznaději, zachovat si víru, že Německo dodrží své slovo o autonomii Čech a Moravy, do které nebude zasahovat. V první linii byli učitelé, ti museli zapomenout na poraženeckou náladu a dětem dále předávat to, na co byly dosud zvyklé, zejména je utvrzovat v lásce k vlasti a národu a k pomoci jeden druhému. Zároveň v nich pěstovali odhodlání přečkat zlé časy, nepolevovat ve své práci a neztrácet naději, že jejich oběť nebyla zbytečná a pomohla míru v Evropě. V těchto nelehkých časech došlo roku 1938 svého naplnění i přestoupení Vladislava Menšíka zpět ke katolické
víře. Dne 27. listopadu téhož roku byli se svou manželkou Andělou opět oddáni, tentokrát však proběhlo vše podle církevních zvyklostí v blízkém kostele svatých Cyrila a Metoděje v Brně-Židenicích.112
Ve městě se zatím vše přiostřovalo a brněnská pátá kolona čekala na svou chvíli. Po neúspěšném pokusu henleinovců prosadit začlenění Brna do německého záboru dostali příkaz, aby se nestěhovali do Říše (jak původně chtěli), ale setrvali a vyčkali dalších příkazů. Nacističtí zastupitelé v městské radě činili totéž, připraveni kdykoliv přiložit ruku ke společenské a politické destabilizaci. Samotný štáb německých nacistů měl svou centrálu v Německém domě na Lažanského náměstí (nynější Moravské náměstí), odkud vycházely časté provokace s cílem zavdat důvod k obsazení zbytku republiky. Výsledkem těchto akcí byly i rozhlasové zprávy vídeňského rozhlasu, které mluvily o násilnostech páchaných na německém obyvatelstvu. Mezi brněnskými henleinovci se v té době rozšířil nový pozdrav „Heil März“ (Ať žije březen) jako připomínka blížící se oslavy Památného dne (německých) hrdinů 113 a také „Es kommt der Tag!“ (Přijde den!). Brněnští nacisté se také podíleli na šíření podvratných letáků a s pomocí dalších byly do Brna pašovány a ukrývány německé zbraně.
Pár dnů po zabrání československého území začaly směrem do vnitrozemí proudit vlny uprchlíků, jejichž počet se udává na 150 tisíc. Byli mezi nimi jak Češi, Židé, tak i němečtí emigranti, kteří z Německa nebo bývalého Rakouska uprchli před pronásledováním. Byla nouze o ubytování a práci, které se nedostávalo. Nařízením československé vlády pro nezaměstnané vznikaly pracovní útvary. Mezi těmito lidmi se nacházelo i spousta učitelů, z nichž někteří byli narychlo přijímáni na školy ve vnitrozemí. Škola na Táborské přijala tři bývalé řídící učitele ze zabraných území, nyní „nadpočetné“ učitele, mezi nimi i Josefa Adámka, od února nového Menšíkova třídního. Ten učil na škole v Čavisově (nedaleko Ostravy), dokud území nezabrala polská armáda.114
Po vánočních prázdninách, které byly pro nedostatek uhlí prodlouženy do 8. ledna 1939, se děti vrátily k výuce v novém roce, kdy se mělo za pár měsíců zcela změnit to, na co byly doposud zvyklé. Už od listopadu na příkaz Ministerstva školství a národní osvěty ve třídách chyběly obrazy prvních dvou prezidentů. Po protestech učitelského sboru byl „dále jako ozdoba tříd na přiměřeně důstojném místě“ ponechán alespoň obraz prezidenta Masaryka.115 Ve městě mezitím docházelo ke stále častějším
provokacím ze strany brněnských nacistů, a proto byli občané české národnosti ze strany výkonné moci varováni, aby nezavdávali důvod k násilným konfrontacím. K panice obyvatelstva došlo v úterý 14. března dopoledne, když se rozšířila zpráva o pochodu tisíce Němců z blízkých Modřic na Brno. Policejní kordony sice pochod překazily, přesto ale mezitím docházelo k hromadnému vybírání peněz z bank a k vykupování základních potravin.116 Téhož dne prezidentem Emilem Háchou narychlo svolaný slovenský sněm vyhlásil samostatný „Slovenský štát“ a samotný prezident Hácha podlehl 15. března časně ráno v Berlíně nátlaku, kterému byl vystaven ze strany Hermanna Göringa a Adolfa Hitlera. Od časných ranních hodin se pak ze všech stran začala valit ohromná německá armáda, aby dorazila bezbranné zbytky všemi opuštěného státu, který si kdysi říkal Československá republika.
Ve středu 15. 3. [19]39 obsadilo vojsko německé Brno. Téhož dne obsadila se též celá země Moravskoslezská a Čechy německou armádou a republika československá přestala existovati … Zřízen Protektorát Čechy a Morava. | Školní kronika I. chlapecké školy obecné v Židenicích na Táborské, s. 131.
Němečtí nacisté se v Brně činili. Ještě před příchodem okupantů se stačili zmocnit několika autobusů brněnských dopravních podniků, se kterými po půlnoci odjeli směrem k německým hranicím vítat u Modřic německou armádu. Pod vedením Německého domu byli mezitím nacisty obsazovány důležité úřady. Od třetí hodiny ranní postupně převzali kontrolu nad policejním ředitelstvím, brněnskou radnicí, nádražím, telefonní centrálou a všemi silnicemi vedoucími z města. Po osmé hodině obsadila Brno postupně německá armáda.
Ulice byly toho 15. března přeplněny Němci, čeští lidé se neukazovali, nejvýše šli rychle po své práci. Někteří obchodníci se pokusili zavřít krámy, ale bylo jim nařízeno, že musí otevřít. Německé rodiny zvaly k sobě důstojníky, německá děvčata chodila zavěšena s vojáky, heilovalo se a vítalo, německá mládež chodila v průvodech sem a tam … a kde se sebralo tolik hnědých košil a odznaků, tolik standart a praporů, před kterými čeští lidé museli smekat, protože když nesmekli, srazil jim klobouk civilista, který k tomu účelu šel nenápadně po chodníku vedle pochodující mládeže.
Městem se proháněla rychlá auta, pochodovala vojska hned tam a hned jinam, ve vzduchu burácela letadla s německými výsostnými znaky. Nikde nebylo vidět lhostejné lidi. Buď byli nesmírně zarmoucení, bledí, stísnění a dívali se k zemi, anebo byli nesmírně nadšení a rozjásaní. Odznaků na klopách kabátů ženských i mužských rázem přibylo … Brno bylo v tu chvíli tak německé, jak je už nikdo neuvidí. | Golombek, Bedřich: Co nebude v dějepise, s. 108.
Ulice byly přejmenovávány, z náměstí Svobody se na pár dnů stal Adolf Hitler Platz. Německými úřady byla také zavedena jízda vpravo, která byla v někdejším Československu stále odkládána. Pro brněnské Němce se 17. března stala velkou událostí tříhodinová návštěva německého kancléře Adolfa Hitlera. Cílem jeho cesty se stalo Dominikánské náměstí, kde ho uvítaly davy německého obyvatelstva, a poté brněnská radnice, kde mu vzdali hold němečtí členového městského zastupitelstva a další čelní nacisté.117
Na změny reagovala první porada učitelského sboru v březnu. Děti měly být poučeny, aby dbaly na svou bezpečnost kvůli nově zavedené jízdě vpravo. Měly se také chovat nekonfl iktně, „vyhnouti se naprosto všem sporům, které nám byly osudné v minulosti a které by v přítomnosti mohly vážně ohroziti jsoucnost národa“. Všichni učitelé museli podat výkaz o árijském původu.118 Byla zrušena branná výchova, pro „nevhodnost“ musely být z knihovny vyřazeny dvě čítanky, z budovy školy byl sňat státní znak a uložen do archivu. Začátkem května ale škola ještě mohla v kině Hvězda zhlédnout fi lm X. všesokolský slet v Praze 1938 119 V dubnu se na školách poprvé konaly oslavy narozenin Adolfa Hitlera.120 Prázdniny rodina Menšíků zcela jistě zčásti strávila opět v Řícmanicích a Ivančicích. Dá se předpokládat, že se to týkalo jen matky Anděly a dětí, otec Vladislav měl stálou práci v Brně. Obec Eibenschütz, jak se nově Ivančice jmenovaly, se změnila. Ulice Rybářská, kde děti u příbuzných trávily prázdniny, se „proslavila“ první vyvěšenou vlajkou s hákovým křížem. Jistě se k Menšíkům donesly i zprávy o tragických úmrtích z prvních dnů okupace. V samotném městě se oběsil obchodník se železem Otto Ehrlich, který se nedokázal vyrovnat s hrůzou, již místní nacisté šířili při pokusu o svržení městského vedení. V blízkých Alexovicích (nyní součást Ivančic) se zase po hádce se svými německými zaměstnanci zastřelil továrník Alfred Placzek.121 Většina z obyvatel Protektorátu Čechy a Morava neměla tušení, čeho všeho jsou němečtí fašisté a jejich
kolaborantští přisluhovači schopni. Německo dalo zatím záruky, že po skončení okupace se český národ bude moci v jistých mezích dále národnostně rozvíjet. Pouze s tím rozdílem, že nyní to bude pod „ochranou“ silné Německé říše. Někteří ale toužebně hleděli do budoucnosti s očekáváním, že doba ústupků Hitlerovi končí, ostatní svobodné státy sáhnou ke zbraním
a dojde tak k válce. Ta konečně zastaví rozpínavost Německé říše, fašismus bude v Evropě poražen a možná, že se ve svých původních hranicích obnoví i Československá republika. Nikdo ovšem v té době nemohl tušit, že to bude nejstrašnější vojenský konfl ikt, jaký kdy lidstvo zažilo, s nesmírným počtem mrtvých a zavražděných.
Brno v době války (1939–1945)
MĚŠŤANSKÁ (HLAVNÍ) ŠKOLA NA TÁBORSKÉ – HLAVNÍ ŠKOLA NA ŠUJANOVĚ NÁMĚSTÍ –ČESKÁ ŠKOLA V DOBĚ OKUPACE – VYŠŠÍ PRŮMYSLOVÁ ŠKOLA STROJNICKÁ –
LETECKÉ NÁLETY – SKLONEK VÁLKY V IVANČICÍCH
Začátek nového školního roku se nesl ve znamení vyhlášení války Německu. To po napadení Polska 1. září již dovršilo počet ústupků, které byly svobodné evropské mocnosti ochotny tolerovat s cílem zachování míru v Evropě, a Hitler společně s vrchním velením německých vojsk s tím musel začít počítat. Dne 3. září Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku. Ve škole v Židenicích na Táborské zatím skoro desetiletý Vladislav vstoupil do páté třídy, kterou dostala na starost třídní učitelka Božena Vránová. Nadpočetní učitel Josef Adámek, zastávající tuto funkci od února 1938, byl přeložen na školu v Brně-Slatině. Do výuky se zatím ze strany okupační moci oficiálně nezasahovalo, okupační správa se tvářila, že školství a jeho vývoj bude pod českým patronátem. Bylo tedy na učitelích, jak se s novou dobou vypořádají. Ve škole na Táborské měli žáci nově zdravit „ Zdar!“ a každá hodina se začínala vlasteneckou Modlitbou za vlast. 122 Snaha o národní povzbuzení se projevila i v požadavku navýšení počtu hodin českého jazyka, „který má vzbuditi lásku a úctu k našemu lidu, národu a jeho kultuře“, schválen byl také návrh Boženy Vránové, aby se každá třída vyzdobila obrazem Svatý Václav od Josefa Myslbeka. Výuka německého jazyka zůstávala na obecných školách stále nepovinná. Ale i domnělá svoboda ve výuce měla své meze, týkalo se to hlavně knih, které byly děleny na závadné a nezávadné. Učebnice se zatím nelikvidovaly, protože nové nebyly stále k dispozici, takže v nich zatím byly dětmi v hodinách začerňovány „závadné“ pasáže . Novinkou pro rodiče žáků byla možnost účastnit se každý pátek do 10 hodin osobně výuky svých dětí.123
V prosinci se možná i malý Vladislav zúčastňoval kurzů plavání, které zaštiťoval spolek Radost ze života,
a prostřednictvím nově zakoupené gramofonové desky se mohl seznámit s říšskými státními hymnami 124, což spousta žáků brala na lehkou váhu. A nebyli sami, obecně se stále častěji stávalo, že nespokojenost českých obyvatel s novým pořádkem a neprojevování povinné úcty k symbolům německé říše vyvolávaly zbytečné tresty ze strany okupační moci. Učitelé své žáky na toto pravidelně upozorňovali a stále jim vštěpovali, jak se mají na veřejnosti chovat k německým občanům a Němcům vůbec. Po vánočních prázdninách, prodloužených pro nedostatek topiva až do samotného konce ledna, byla o tomto ještě vydána příručka pro rodiče. Uhelné prázdniny se nakonec protáhly až do začátku března, přičemž děti dostávaly dvakrát týdně domácí úlohy. Vytopení dvou tříd bylo povoleno pouze u příležitosti předání pololetních vysvědčení.125
Na konci června se rozhodovalo, kteří z žáků páté třídy budou moci ve studiu pokračovat na vyšším stupni školy. Až na jednoho byli na učitelské poradě všichni prohlášeni „za způsobilé postoupiti do měšť[anské] školy.“ Byl to předposlední rok, ve kterém o postupu rozhodoval výhradně prospěch žáka, pokud by Vladislav Menšík končil školu o dva roky později, týkala by se ho již jiná, přísnější pravidla. V dubnu 1941 byla měšťanská škola prohlášena za výběrovou a pro žáky stanoveny limity, které nesměly být překročeny. Ti, kteří se na školu nedostali, museli zůstat na obecné škole a svou docházku dokončit tam.126
A jak to bylo s prospěchem Vladislava Menšíka za uplynulých pět let? O prospěchu v první třídě jsme si již pověděli, v dalších ročnících předměty přibývaly a až do třetí třídy se Vladislav držel s nejhorší známkou chvalitebnou. Moc mu nešly počty a psaní, ve třetí třídě se k nim připojily vlastivěda, občanská nauka, psaní a volitelná
II. pětitřídní obecná škola chlapecká v Brně-Židenicích, ulice Táborská. Třídní výkaz docházky a prospěchu žactva, školní rok 1939–1940.
Budova chlapecké měšťanské školy v Brně-Židenicích na ulici Táborská 185, stav k roku 1917.
němčina. Můžeme se jen domýšlet, jak k těmto výsledkům přispěly zarděnky, které Menšík prodělal zřejmě v lednu 1938. Po přestupu na školu v Táborské ulici začal mít problém s chováním. Ve školním roce 1938/39 si v třídním výkazu vysloužil poznámku „Stále vyrušuje“. Za to mu na konci roku hrozila dvojka z chování, ale zřejmě po zákroku otce – který byl prý dobrák, ovšem hodně vznětlivý – se Vladislav umoudřil a učitelé mohli změnit názor. Z vyučovacích předmětů to pak byly opět většinou dvojky a nutno přiznat, že oproti pololetnímu vysvědčení se hodně zlepšil (například z němčiny o dva stupně). V páté třídě ve svém studiu přidal a na konci roku se doma mohl pochlubit jedničkami a nějakou tou dvojkou. Co se ale nezlepšilo, bylo chování, ze kterého mu opět hrozila snížená známka. Třídní učitelka Vránová nám zanechala několik zápisů, z nichž se dozvídáme, že „ve vyučování vyrušuje, je neposlušný a drzý“. Ale hned v další zprávě, která následuje, konstatuje, že „v chování se velmi polepšil, proto známka (z chování – pozn. aut.) opravena“. Co se stalo? Že by opět za zlepšením stál otec a jeho pádná ruka? Jak se zachoval po poslední poznámce „znepokojuje spolužáky“, se opět můžeme jen domýšlet.127
Do měšťanské školy na dnešní adrese Táborská (Taborgasse) 185 Vladislav Menšík nastoupil v září 1940. Pod vedením třídního učitele Josefa Navrátila zde pobyl pouhý jeden rok. Ve svém prospěchu si pohoršil, jedničku ve třídním výkazu nalezneme jen jednu, a to jen díky nízkému počtu zameškaných hodin. Podle známek patřil jeho výkon do slabého průměru a i jeho chování bylo klasifi kováno dvojkou jako uspokojivé. Prvního snížení známky z chování se tedy nedočkal od třídní učitelky
Budova bývalé chlapecké měšťanské školy v Brně-Židenicích na ulici Táborská 185, současný stav.
Vránové (jak později tvrdil), ale až o rok později na měšťance. Na rozdíl od předešlých záznamů nevíme o prohřešcích vůči mravům nic bližšího.128
Vladimír Menšík často vzpomínal na školní docházku a s tím i na své problémy s chováním, často ale, jak bylo jeho dobrým zvykem, notně přeháněl. O své první dvojce tvrdil: „První dvojku z mravů mi dala učitelka Vránová.“ V jiném vyprávění „vysvětloval“ své snížené známky z mravů takto: „A tak jsem si myslel, jestli paní učitelka Hulová, když dlouho psala furt jen ty jedničky, to je fádní, si řekla: ‚Teď si pro změnu hezky vykrouhnu dvojku‘, a ono to vždycky padlo na mě…“ 129 K velkým problémům s chováním a školní docházkou vůbec dojde až na Vyšší průmyslové škole.
Výzdoba tříd se opět změnila, z čelní stěny byl odstraněn střední státní znak a ponechán pouze kříž (obrazy prezidenta Háchy a Adolfa Hitlera se objevily až v květnu roku následujícího, přičemž státní znak a kříž se přestěhovaly na boční stěny učeben). Na veřejnosti včetně škol ale zůstávala stále spousta připomínek starých časů, na což byly v červnu 1940 školy upozorňovány. Podle říšského protektora Neuratha bylo nemyslitelné, aby se 14 měsíců po zřízení Protektorátu ve výkladních skříních nacházely stále legionářské obrazy nebo výsostné znaky bývalého státu . Správci škol byli vyzváni, aby podrobili školní budovy prohlídce a závady dali nejpozději do měsíce odstranit. Současně byli varováni, aby hleděli „na nejvážnější následky, jež by pro ně mělo vzápětí opomenutí provádění tohoto nařízení“.130
Ohlašovací lístek Vladislava Menšíka (otce) z 18. června 1941, z doby přestěhování se do nového bydliště Na Špitálce 8.
V červnu 1941 se rodina Menšíků opět stěhovala.131
Otec Vladislav, který ve firmě Krassl dosud zastával funkci řidiče a garážmistra, dostal jako strojní zámečník na starost správu výrobních strojů a ty potřebovaly nepřetržitou kontrolu. Z toho důvodu mu byl nabídnut firemní byt v areálu mydlárny Na špitálce (Spitalwiese) 8, aby byl v případě potíží se stroji neustále k dispozici.132
Pro syna Vladislava a jeho sestru to znamenalo nejen stěhovat se do nového domu, ale začít i navštěvovat novou školu. V případě Vladislava to byla hlavní škola chlapecká na ulici Čechyňská (Tschechnergasse).
O samotném stěhování nemáme žádné podrobnější zprávy, pokud nebudeme počítat pozdější Menšíkovu vzpomínku týkající se jeho maminky, která prodávala kamna. Ta si tatínek Vladislav přivezl prý z Francie a rodina je užívala až do přestěhování do mydlárny Na špitálce. Tam ale bylo ústřední topení, a tak vznikl problém,
co s kamny. Ale „poněvadž jsme je milovali, to byl jediný náš takový cennější kousek majetku, tak jsme je měli v rohu, ale pak jsme se jako rodina rozrůstali, ty kamna tam překážely, a tak maminka dala takovej inzerát do mlíkáren, že prodá stáložárný americký, vysoce chromovaný kamna.“ Pomineme-li vtipnou poznámku o rozrůstání rodiny (poslední přírůstek do rodiny přibyl před necelými deseti lety narozením sestry Olgy), dává nám vzpomínka alespoň nějaký vhled do události krátce po přestěhování. A nebyl by to Menšík, aby vzpomínku na dětství nezakončil humorným dovětkem, ve kterém jeho maminka zájemkyni, která se nechala přesvědčit a drahocenný kousek koupila, prý doporučila, že „chcete-li se paní vopravdu ohřát, tak si tam zatopte ekrazitem … a když paní odešla, povídá [tatínek] , jestli je ta paní jako ty, maminko, tak se pěkně vohřejou, ale v nebi. Maminka ale povídá: no vždyť přece, ale on povídá: antracit, ne ekrazit“.133
bývalé měšťanské (hlavní) školy chlapecké v Brně, ulice Čechyňská (Šujanovo náměstí).
Nedlouho před stěhováním proběhla 6. srpna 1941 v Protektorátu reorganizace českých středních škol, a tím i škol měšťanských. Z nejdůležitějších změn uveďme, že se měšťanská škola přejmenovala na „hlavní“ a nyní navazovala na čtvrtý ročník školy obecné.134 Žáci tedy mezi těmito ústavy, pokud měli štěstí a vešli se do úzkého výběru, přestupovali o rok dříve než starší ročníky. Pokud toto víme, nepřekvapí nás, že Vladislav Menšík nastoupil po prázdninách na nové škole místo do druhého rovnou do třetího ročníku. Podle klasifi kačního protokolu se o žádném předmětu nedá říci, že by v něm Menšík prospíval. Opět vidíme spíše slabý průměr se známkami chvalitebnými a dobrými. Jedničky získal pouze z tělocviku a zpěvu.
Jaká byla náplň výuky dvanáctiletého Vladislava a jeho spolužáků? I školní rok 1941/42 se na měšťanských školách řídil podle směrnic z ledna 1941.135 Souhrnně lze říci, že většina vyučovaných předmětů nějakým způsobem podléhala jediné myšlence, a to poznat svého německého ochránce, jeho řeč, zvyky a kulturu a vést žáky „k úctě k Velkoněmecké říši a jejímu Vůdci“. Velkému významu se proto těšil zejména německý jazyk, který dostával stále větší prostor (5 hodin týdně). Důraz byl kladen na praktické využití, před mluvnicí a zkoušením německých slovíček byla dávána přednost konverzaci, během níž si student měl osvojit všechny ostatní jazykové znalosti. Překládání vět do češtiny bylo omezeno na minimum, ve vyšších ročnících se při výuce doporučovalo používat pouze němčinu. Okupační moc si tak od toho slibovala, že bude docíleno toho, „aby byl u žactva probuzen zájem o německý jazyk jako o světový jazyk vůbec“. Ještě většímu tlaku znalosti němčiny byli vystaveni samotní učitelé, kteří od února 1942 museli před zkušební komisí skládat zkoušky podle vydaného zkušebního řádu.136
Při hodinách českého jazyka a literární historie byla věnována pozornost těm spisovatelům, jejichž díla obsahovala motiv vzájemné spolupráce mezi českým a německým národem. Od četby „článků a básní politicky tendenčních, naplněných duchem národní zaujatosti, a vůbec takových, které by svým obsahem odporovaly dnešnímu postavení Protektorátu Čechy a Morava v rámci Velkoněmecké říše,“ muselo být bezpodmínečně upuštěno. V dějepise, který se od listopadu 1941 neklasifikoval, byla soustředěna pozornost na společnou historii Čechů a Němců a jejich vzájemné spolupráce, ze světových dějin pouze na ty události, které se dotýkaly českých a německých zemí. Dějepis byl součástí tzv. věcných nauk, mezi něž patřily
Budova
třeba ještě zeměpis nebo přírodopis. Nutno upozornit, že se nadále učilo ze starých, „upravených“ učebnic, nové byly stále v nedohlednu. K ostatním předmětům ještě patřily počty, měřictví a rýsování, kreslení a ruční práce. Tělesné výchově se věnovaly čtyři hodiny týdně, německým vzorem měl být mladý, tělesně zdatný a odolný jedinec. V rámci hodin zpěvu se žáci museli naučit dvě německé hymny v původním znění, a to Deutschland, Deutschland über alles (Německo, Německo nade všechno) a nacistickou neoficiální státní hymnu Die Fahne hoch! (Vzhůru prapor!).137
Celý třetí ročník a všeobecně život v Brně se už nesl v ovzduší války vyhlášené Sovětskému svazu (22. června 1941). A nacisté se rozhodli přitvrdit i v Protektorátu. Dosavadní protektor Konstantin von Neurath byl Adolfem Hitlerem shledán příliš shovívavým a neschopným tvrdě se vyrovnat s narůstající nespokojeností obyvatel a na konci září byl jeho zástupcem jmenován nekompromisní a Čechy nenávidějící Reinhard Heydrich, který prakticky vykonával úřad za něj (Neurath byl pak za dva roky oficiálně odvolán). Ten ihned vyhlásil stanné právo a za nastalého masového teroru bylo zatčeno a popraveno mnoho Čechů, mezi prvními i předseda protektorátní vlády Alois Eliáš. V Brně se neslavně proslulými staly Kounicovy koleje, kde se na popravy dokonce prodávaly lístky.138 V jaké atmosféře žila rodina Menšíků, si můžeme představit už jen z toho, že každý den přinášel tisk jmenný seznam popravených. Určitě se k nim donesly zprávy, že obyvatelé bydlící u Kounicových kolejí se raději stěhují k příbuzným nebo utíkají na celý den pryč, jen aby unikli psychickému stresu z pravidelných salv popravčích čet, které se v hustě zabydlené oblasti neúprosně rozléhaly. Na ulicích probíhalo zatýkání, nikdo ani nevěděl, podle jakého klíče gestapo postupuje, spousta nešťastníků končila na brněnském popravišti, velká část byla deportována do koncentračních táborů.139
Obyvatelstvo také začalo pociťovat stále větší nedostatek zboží denní potřeby, za potravinové lístky bylo k mání stále méně jídla, které bylo navíc nekvalitní, o mase a masných výrobcích ani nemluvě. Lépe na tom byli ti, kteří měli příbuzné na venkově, ale i pak bylo čím dál obtížnější získaný proviant propašovat přes stále důkladnější kontroly. Můžeme se jen domýšlet, že Menšíkovi patřili díky svým kontaktům k těm šťastnějším a občas si z Řícmanic nebo Ivančic nějaké to přilepšení na svůj stůl přivezli. Po vyhlášení totální války roku 1943 bude však ještě hůř. Čeští obyvatelé tyto nesnáze brali také z lepší stránky, pokud mají hlad oni, budou mít dříve
nebo později hlad i němečtí vojáci a v konečném důsledku to urychlí jejich porážku.140
Všeobecný nedostatek se promítl také do běžného života ve školách. Ty se za okupace „změnily v rozsáhlé sběrny surovin“ a „učitelé v úředníky či spíše ve zřízence“, kteří svým vlivem a autoritou měli vést své studenty (a tím i jejich rodiče) k co nejlepším výsledkům.141 Ke konci války bylo dokonce nařízeno, aby ve všech vyučovacích předmětech byla potřeba sběru patřičným způsobem zdůrazňována. První jednotně řízená akce začala podle lednového výnosu v dubnu 1940 sběrem kostí a rohoviny, ze kterých se vyrábělo krmivo pro dobytek a hnojivo, ale i nedostatkové mýdlo, svíčky a jedlý tuk. Rodina Menšíků byla prostřednictvím školy v onen rok postupně zapojena také do sběru léčivých bylin, gumy, papíru, textilu a kovů, v roce 1942 přibylo nařízení o povinném odevzdávání pecek některých ovocných stromů.142 Od roku 1943 přibyl sběr lesních plodů, hub, žaludů, bukvic a olejnatých plodů. Zároveň bylo zakázáno brát kosti od řezníků, k tomu byli určeni „sběrači z povolání“ nebo obchodníci s odpadky.143 Od téhož roku byli do sběru bylin zapojeni i žáci německých škol.Výsledky akce byly vždy statisticky zhodnoceny, vítězné školy obdržely knihy či jiné školní potřeby, nejlepší žáci pak měli dostat vstupenky na dětská představení nebo jiné vyžití, později to byly už jen třeba tužky. Prémie nesměly být v žádném případě předávány v hotových penězích. František Bosák tehdejší stav ve školství popisuje: „Celý školský aparát od nejzapadlejší jednotřídky po ministerstvo musel sloužit něčemu, co nemělo se školou vůbec nic společného. Fungoval spolehlivě a pracoval zadarmo.“ 144
Školní rok 1942/43 se stal pro Vladislava Menšíka velmi důležitý, ve čtvrtém ročníku se mělo rozhodnout, jak se bude jeho život vyvíjet dále. Směr udal otec Vladislav, kterého prý velmi trápilo, že nikdy nedosáhl ve svém oboru patřičného vzdělání, že nemá vystudovanou alespoň průmyslovku. A syn, podle vlastních slov, nechtěl otce zklamat, i když k technice neměl patřičně kladný vztah. Sám k tomu po letech uvedl, že „k tomu neměl vůbec žádný poměr. Nakonec jsem na tu průmyslovku šel, protože jsem měl tatínka strašně rád.“ 145 Už delší čas ho totiž bavilo divadlo, s kamarády založili herecký spolek M-trio, pro který pak společně sepisovali a hráli scénky a kuplety kde se dalo, rodiče ho v zálibě navíc podporovali. O této fázi svého života se Vladimír Menšík zmínil v několika pozdějších rozhovorech: „V Brně jsme dali dohromady takovou skupinu, psali jsme si scénky, hráli, zpívali, jezdili na Znojemsko, kde jsme pořádali představení pro tzv. široké okolí.
