SXYBOREC14
Kdysi jsem moc rád hrával videohry.
Když mi bylo čtrnáct, koupil mi táta PlayStation. Byl sice z druhé ruky, ale to jsem nikomu neříkal.
Ostatní kluci ze třídy hráli Fortnite. Vždycky utvořili tým a pařili společně. Nejdřív jsem si myslel, že chodí k někomu domů a sedí ve skupince u televize, což znělo dost děsivě, jenže pak jsem zjistil, že přesně takhle to nechodilo. Každý hrál doma ve svém vlastním pokoji. Odděleně.
Ještě si pamatuju, jak mě napadlo, že bych si takhle o samotě v pokoji taky mohl najít kámoše. Znělo to… snadněji než se s někým seznamovat v reálném životě. A tak jsem poprosil tátu a on mi koupil PlayStation.
Trénoval jsem nejdřív na hrách pro jednotlivce. Potom, po týdnech cvičení, jsem byl připravený připojit se k týmu. Myslel jsem si, že už jsem dost dobrý. A taky mě napadlo, že bych mohl být někým jiným.
Otevřel jsem krabici se sluchátky, jejichž pomocí se člověk domlouvá s ostatními hráči. Blikala na nich světélka a byla celá potištěná maskáčovým vzorem, jako bych se měl každou chvíli vydat plížením do boje někam do džungle. Jak jsem tak stál v pokoji a nasadil si je na hlavu, abych se nachystal do bitvy, zamávala mi máma z odpočívadla na schodišti, celá rozzářená samou nadějí a hrdostí.
Hezky si seznamování s novými kamarády užij, Sebe, naznačila mi rty.
Zavřel jsem dveře a spustil hru. Za avatara jsem si vybral takového banánového panáčka. Vypadal robustnější než ostatní, protože měl tlustší kůži a tak. A zdál se mi děsně cool.
Nejdřív jsem si dal přezdívku nováček!234, jenže pak mě v jedné euforické chvilce napadlo si ji změnit na sxyborec14.
Roztřesenýma rukama jsem sevřel ovládání. Můj banánový mužíček už čekal v lobby a trochu cvokle si tančil s batohem plným zbraní na zádech, zatímco mi v těle probublávalo vzrušení z neznámého.
Jeden po druhém se k týmu připojovali ostatní a začali si se mnou povídat přes headset. Říkali věci jako: „Čau, sxyborče14, rád tě poznávám!“
A já na to: „Já vás taky.“ Smáli se.
Když mi hlasy úplně náhodných čtrnáctiletých kluků (protože vycházím z toho, že přesně takoví tam se mnou byli) říkaly kámo a brácho a trousily věty jako: Pojďme jich pár odprásknout!, něco se stalo.
Najednou jsem pocítil štěstí.
Jasně, nejdřív mi to připadalo trochu zvláštní. Připojit se k partě (aspoň zdánlivých) čtrnáctiletých, abych s nimi vraždil další (zdánlivé) čtrnáctileté schované stejně jako já za avatary kočiček, superhrdinů a banánů s obličejíkem… Z toho by člověka mohly klidně přepadnout úzkostné stavy. Byli jsme to my a zároveň nebyli. A zabíjeli jeden druhého. Jenže ne doopravdy. To všechno bylo tak vzdálené od každodenního života. O tolik snazší. Protože bylo vše dovolené. Tady jsem klidně mohl pobíhat jako sxyborec14. Vlastně to bylo docela normální.
Normalizovaný banánový masakr.
Rodičům to nevadilo. Ségře Lily taky ne. Štvalo to jen moji kámošku Shelly, jenže ona už je taková. Tvrdila, že jestli v tom
budu pokračovat, změním se v zombíka bez mozku a vlastní osobnosti, ale já jsem si myslel pravý opak.
Sxyborec14 měl osobnost přímo skvělou. Lidi ho měli rádi. A tím i mě.
Navíc mi to začalo jít. Dokonce dost slušně. Jak hra sama o sobě, tak to, že jsem byl najednou oblíbený. V jedné hře mě dokonce jmenovali Největším kingem sniperů. Začal mi tak říkat jeden rozzlobený Skot jménem anonymnízloduch46 za to, jak skvěle jsem se uměl ohánět opakovací puškou. Dokázal jsem protivníka odprásknout jediným výstřelem rovnou do hlavy, což ten Skot vážně ocenil.
Strávil jsem v tom světě měsíce a měsíce. Přes maskáčová sluchátka jsem navázal spousty kamarádství a pronášel věci jako bro a wow, ty teda umíš stavět úplně cizím lidem. Dobře, možná ne úplně cizím, ale rozhodně takovým, které jsem v reál ném světě nikdy nepotkal a asi taky nepotkám.
Slyšel jsem, jak se smějí mým hláškám. Říkali mi, že jsem fakt cool a že by to beze mě určitě projeli. Že jsem ten nejcennější hráč. A já s nimi souhlasil. Vybudoval jsem si brnění. Štít síly, neohroženého přístupu a sebevědomí, zatímco jsem ve dvě ráno seděl jen v kašmírových slipech z M&S s překříženýma nohama na koberci ve svém pokoji. Navíc během školního týdne.
Pak se mi jednou PlayStation pokazil. Nechtěl jsem, aby mi táta musel zaplatit nový, a tak jsem zalhal a tvrdil, že mě to hraní stejně nebaví a ostatní dokážou být dost nezdvořilí a sprostí. Jenže mi to vážně chybělo. Scházel mi svět, v němž věci běžely jinak. Možná divně, nebo dokonce vážně špatně, ale pořád prostě odlišně.
Jakmile byl PlayStation pryč, něco jsem pochopil. Uvědomil jsem si, že se mi realita moc nelíbí. Bylo to poprvé, kdy jsem ten pocit dokázal vyjádřit slovy. Že nemít rád realitu může
být opravdická záležitost. Že se člověku vážně může stát, že se v ní necítí pohodlně ani bezpečně. Zato v té virtuální mi bylo dobře.
Ta hra mi totiž jasně ukázala, jak jinak bych se ještě mohl cítit. Mocný, silný a… jiný. Což bylo všechno tak nové. Tak vzrušující. Tak osvobozující.
Realita vyšla z toho srovnání o tolik hůř. Protože jsem poznal, že v ní natrefíte na o dost horší věci než na avatary s bouchačkou. Třeba na skutečné lidi s názorem a schopností se na mě opravdu podívat. Zahledět se mi do duše a vidět mě. Zahlédnout pravdu a pak si ji skutečnými mozky přebrat, aby pak skutečnými slovy vyjádřili, kdo vlastně jsem. Nebo taky nejsem.
Takže tím chci říct jen to, že celá moje zkušenost s PlayStationem vyústila v drobnou existenciální krizi. Když jsem pak opravdu přemítal o tom, co tohle všechno znamená, došel jsem k jádru věci:
Já, Sebastian Harry Seaton, bych raději než lidskou bytostí byl kresleným banánem.
JEDNA
MRTVÁ RYBA
Cítím zdechlou rybu. A puch krve. Zahnívající. Kovový. Smíchaný se slaným vzduchem.
„Sebe! Hni sebou!“
Hlavou mi zavíří fragmenty paměti. Budova HappyHead, bílá a sterilní. Video hrající v aule. Autobus. Hořká pilulka. Zavázané oči.
Jako by mi někdo podtrhl půdu pod nohama. Ucítím něčí ruku na rameni. „Tak pojď…“
Sedím na podlaze. Něco se kolem mě ve tmě pohybuje. Je to mokré. Vsakuje se mi to do látky šatů i do bot a táhne mě to ke dnu.
„Co je to s tebou, Sebe? Vstávej!“
Ten hlas je dobře slyšet a přichází odněkud z mé těsné blízkosti. Rozlepím oči, ale temnota zůstává. Gumička na šátku přes oči se mi zarývá do uší.
Vzpomínky ne a ne ustat. Kluk s rukama plnýma puchýřů. Vytetovaná včela.
Najednou mi někdo strhne šátek. Zabliká světlo. Vypne se a zapne. Oslepující bílá zář. A pak pád zpět do černočerné tmy.
„Já…“ Vlastní hlas mě škrábne v krku. „Já nemůžu…“
Skřípění. Pak další křik. Pláč.
Někdo mi položí dlaně na hrudník a zatlačí mě zpět. Zkroucené ruce mě bolí jako čert.
Trčím přivázaný k trubce vyčuhující ze stěny.
Cizí ruce mi popotahují za provaz kolem zápěstí. Prsty zápasí s uzlem. Roztřesené. Krvavé.
„Lidi! Voda stoupá!“
Bílý záblesk. Pak zase tma.
„Sebe, musíš mi pomoct, proboha!“ Soustředím se na pár očí podlitých krví a naplněných hrůzou. Po umazané dívčí tváři stéká rudý čůrek krve. Skoro bych ji nepoznal. Blonďatou hřívu má ucouranou a špinavou. Zelenou mikinu roztrhanou.
Eleanor?
Zakousne se do provazu a trhá ho zuby jako zvíře, až uzel konečně povolí. Jakmile se to stane, vykroutím zápěstí ze sevření pout. Moje ruce vyklouznou ven, doruda spálené od lana.
„Co to sakra…“
Eleanor na mě obrátí šílený pohled. „Soustřeď se, Sebe. Soustřeď se.“
V mihotavém světle zahlédnu rezavé stěny. Jsme v podlouhlé kovové místnosti plné lidí, kteří se snaží udržet na nohou, krčících se a napůl ve vodě.
Voda. Všude samá voda. Teď už po kolena.
„Hladina pořád stoupá,“ varuje mě udýchaně Eleanor. „Pojď,“ nabídne mi ruku a já ji přijmu. „Musíme pomoct osta–“
Země se znovu otřese a pošle mi ji rovnou do náručí. Oba nás to odhodí na stěnu. Náraz mi vyrazí dech, a tak se předkloním. Jak se místnost nahýbá, tvoří se vlny, které se přes nás přelévají. Jejich tíha mě táhne pod hladinu a štiplavý chlad mi vniká až do mozku. Na chvilku se jen tak bez tíže vznáším ve vodě.
Musíš se pohnout. Otočím se a nohama hledám podlahu.
Tady je.
Odrazím se ode dna, vynořím nad hladinu a hltavě nabírám do plic doušky ledového vzduchu.
„Pomoc! Prosím! Pomozte mi!“ křičí někdo. Když se za tím zvukem obrátím, uvidím dvě postavy skrčené u protější stěny.
Na ty dvě si pamatuju z HappyHead. Jsou to ta dvojčata.
Li lomcuje rukama sestry, jejíž hlava zmizela pod vodou.
Na hladině povlává vějíř modrých vlasů.
„Ty uzly jsou moc utažený!“ ječí Li. „Zvedni se, Jing! Prosím!“
Hned se k nim vrhnu. „Pusťte mě k tomu!“ Zanořím se pod vodu a šátrám v kalném přítmí po konci provazu, který ovíjí Jing kolem pasu. Ručkuju po laně dál a dál, až někde na jejích zádech nahmatám uzel. Pak do něho zaryju prsty a tahám a tahám, až se bojím, že si vylámu nehty. No tak. No tak.
Lano povolí a Jing se už sama pokouší vykroutit. Úsilím div nevyplivnu plíce. Můj inhalátor. Kde skončil?
Když se vynořím, mám pocit, že mi někdo vyměnil tělo.
Jing se napřímí, zalapá po dechu a opře se o stěnu.
„Jsi v pohodě. Dýchej,“ odhrne Li sestře z očí vlasy.
„Co se to tu sakra děje?“ prská Jing.
Ohlédnu se. Jeden ze záblesků světla trvá natolik dlouho, abych tu napočítal devět dalších dospívajících přikrčených u kovových stěn.
Dohromady je nás deset. Deset vyvolených.
„Už jste se všichni vysvobodili?“ zaburácí něčí hlas. Patří tomu klukovi s drdůlkem – Samovi. Očima přeletí skupinu a v duchu nás přepočítá. Pak kývne.
Hlava mi třeští jako střep. Vnikají mi do ní okolní hlasy. Slova jako by pozbyla významu.
„Jak se dostaneme ven?“
„Jen se nad tím chvilku zamyslete, lidi. Tohle je jasná výzva.
Musíme zapojit mozek.“
„Prohledejte stěny – někde musí být dveře.“
Prsty přejedu po drsné rzi v naději, že něco nahmatám. Cokoli.
Někdo se ke mně připojí. Slyším mělké vzlyky.
Lucy. Lucy. Byla vždycky tak hodná…
„Sebe,“ zašeptá, „nic tu není.“
Ozve se prásknutí. Další křik. Světlo nad námi zasrší a vybouchne. Na hladinu se snesou jiskry.
Tma. Cítím, jak se mi voda obtáčí kolem pasu.
„Co teď?“ ozve se Matthew Parry-Brokingstock hlasem napjatým panikou.
Někdo shora zachytí můj pohled. Když se moje oči přizpůsobí šeru, zahlédnu obrys svítícího obdélníku.
„Hele! Tam nahoře!“
„Jsou tam dvířka!“ řekne Raheem někde blízko u mě.
„Jak se tam dostaneme?“ zeptá se Jing.
„Zvedněte mě nahoru,“ houkne Ayahuasca-Rachel – a já rozeznám její postavu, jak se brodí doprostřed místnosti.
Připojí se k ní další silueta. Vysoká, s pořádnými rameny. Takže Lednice-Jamie. Popadne ji, posadí si ji na ramena a přisune se pod dvířka. „Doufám, že to klapne…“
Rachel přejede dlaněmi po stropě.
„Támhle! Už to máš!“ volá Raheem.
Rachel na tu záklopku tak tak dosáhne. Zatlačí na ni.
„Pospěš si!“
„No jo! Ty dveře jsou fakt těžký!“
S úsilím to zkusí znovu, div se nepřekotí zpět do vody. Pak se najednou záklopka se skřípnutím otevře a do místnosti pronikne proužek světla. Rachel odsune těžký plát bokem a odhalí nám pohled na čtvercový kus oblohy. Dovnitř se jím prožene poryv větru a hvízdne nám kolem uší.
„Opatrně, Rachel,“ Jamie se pevně zapře, když se místnost znovu nakloní.
„Vystrč mě nahoru!“ houkne Rachel.
Lednice ji chytí za nohy a její hlava pronikne otvorem na vzduch.
„Ty kráso!“ zazní k nám dolů její hlas.
„Co je?“
Rachelina hlava se znovu objeví pod otvorem. „Ty vole! My jsme na lodi!“
DVĚ
VELKÝ ŠPATNÝ
Tváře mi bičuje déšť a nozdry mi plní štiplavý zápach benzínu. Když se zkouším protáhnout poklopem ve stropě, nohy mi nešikovně visí dolů a svaly v pažích se nekontrolovaně třesou. Už hrozí, že mě váha vlastního těla stáhne zpět, když mě Jamie popadne za nohy a vyhodí nahoru.
Poskočím vpřed. Ujedou mi ruce.
Prásk. Bradou tvrdě dopadnu na palubu.
„Zvedněte ho.“
Do zorného pole mi naběhne spousta chodidel a pak už mě někdo táhne vzhůru a dál po palubě. Kloužu po špinavých dřevěných deskách, než mě odhodí na hromadu rybářských sítí.
Odplivnu si. Samá krev.
Někdo mě posadí. Raheem. „Honem, kámo. Zvedni ruce.“
Přetáhne mi něco přes hlavu a zacvakne mi to kolem pasu.
Je to žlutá záchranná vesta s mým jménem na přední straně a rozesmátým smajlíkem HappyHead hned pod ním.
Sevře se mi žaludek.
„Jsi v pohodě?“ zeptá se Raheem. „Je ti dobře?“
Kývnu.
Sleduju cvrkot kolem. Vyděšené tváře a vlající končetiny rozmazané provazy deště. Jeden po druhém se i zbytek skupiny
dostává dvířky na palubu a škrábe se ke svým vestám pohozeným po ní. Potom se Matthew se Samem nahnou nad průlez a vytáhnou ještě Jamieho.
Hejbni sebou. Unaveně se postavím.
Nahoře na jednom konci lodi stojí kapitánský můstek. Škrábu se k němu v naději, že tam najdu nějaké instrukce, nebo možná dokonce někoho. Když tam dorazím, zachytím se o okenní římsu, až mi na dlaních ulpí odlupující se nátěr. Přes jedinou okenní tabulku rozeznám v šeru veliké kormidlo.
Ovládací panel. Stoličku.
Všechno osiřelé.
Paluba zaskřípe, až se mi z toho rozechvějí kolena. Rám okna se také zatřese.
V rychlém sledu mi dojdou hned dvě věci. Zaprvé: jsme na téhle lodi sami. A zadruhé: naše skořápka se potápí. Do vody.
Do opravdového moře. Ta skutečnost mi protahuje mozek do tenounké nitky napnuté tak, jako by měla každou chvíli prasknout.
Jak jsme se sem dostali? Vůbec si na to nepamatuju…
Zachytím v zamlženém skle svůj odraz. Šedivý. Polomrtvý.
Někde se objeví prasklina, která se pak šíří celou mou tváří, až ji rozřízne napůl.
„Sebe!“ vyjekne Eleanor. „Jdi od toho!“
Opatrně se posunu k okraji paluby a chci se chytit kovového zábradlí, jenže mi prsty vypovídají poslušnost. Jsou nateklé a nepřirozeně bílé.
Zadívám se do vody. Je černá. Zpěněná. Živoucí.
Sakra. Tohle není dobré.
Vlastně je to velký špatný.
Otočím se zády k burácejícímu rozvířenému moři a očima přelétnu palubu. Jsou tu se mnou všichni. Drží se zábradlí a mrkáním vyhání vodu z očí, zatímco se na mě z jejich prsou zubí smajlík HappyHead.
„Co teď?“ obrátí se na mě Lucy pro odpověď.
„Potápíme se,“ zahuhlám. Sám slyším, jak chladně a bez citu to zní.
„Musíme teď spojit síly,“ rozhodne Sam, „a pracovat jako tým. Přesně tohle po nás chtějí. Jen se na chvilku zamyslete…“
„Jo. Klidně si tu počkejme. Skvělej plán,“ prskne Matthew. Dobře si všimnu, jak se mu chvěje ret.
„A ty máš lepší?“ štěkne Sam.
„Určitě nám někdo přijde na pomoc?“
„Pojďme najít něco, čím vyšleme nouzový signál!“
„Na vestách jsou píšťalky…“
Vzduch pročísnou hvizdy tak ostré, až se mi z toho zatočí hlava. Zkusím ten zvuk zatlačit někam do pozadí a přemýšlet tak, jak po nás HappyHead žádá, ale neudržím myšlenku.
„Nikdo nám nepomůže! Musíme zjistit…“ spustím, ale nikdo mě neposlouchá.
Z poklopu začíná na palubu probublávat voda, která se nám rozlévá kolem kotníků. Když zvednu hlavu k obloze, z úst mi unikne obláček páry, aby se spojil s mraky kroužícími nad hlavou. Chtěl bych taky zmizet. Vypařit se do nich. Nechat se nést jejich nedozírností někam daleko odsud. Kamkoli.
Ne. Kamkoli ne. K němu.
V hrudi mi vzplane bolest, mučivě se mi sápe po krku.
Kde jsi? Potřebuju tě.
A pak periferním viděním zachytím něco žlutého. Vlajku.
Na zádi odolává větru stožár s vlajkou, na níž velkým černým písmem stojí napsáno:
Mávnu na Eleanor na druhé straně paluby. Koukej nahoru. I ona už to zahlédne a zírá tím směrem.
Eleanor. Můj protějšek. Bože. Skoro jsem zapomněl…
Pak do mě zapíchne pohled a vykulí oči. Neříkej jim to…
Ignoruju ji.
„Hej, lidi! Přestaňte!“ mávám na ostatní. „Koukněte na tu vlaku!“ Zatímco se všichni otáčejí, cítím, jak mě Eleanor vraždí pohledem. Sleduju, jak se zbytku skupiny pomalu projasňuje tvář, jak jim dochází, na co jsem je upozornil.
„Oheň? “ podiví se Matthew. „Co to sakra znamená?“
Chvilku nikdo neřekne ani slovo. Rozhlížíme se, jako by měla paluba každou chvíli vzplát.
„Támhle!“ zavolá Jing a ukazuje přes vlny na kus země zahalený do šedivého oparu. Země! Na pobřeží se ve větru mihotá táborák.
A pak si vzpomenu. Říkali, že poplujeme někam na ostrov. Na Svatjilm.
Najednou se ozve ohlušující rána. Okno kapitánské kabiny se roztříští a na palubu se rozsype tisíc střepů.
„Honem!“ vyjekne Jamie a popadne Rachel za loket.
„Co to děláš?“ objeví se mi najednou přímo před obličejem
Eleanořina tvář. „Nestůj tam tak!“ chňapne moji ruku a pořádně cukne. Moje nohy se ale odmítají pohnout. „Co to s tebou je, Sebe? Ty nechceš vyhrát?“
Zamrkám.
Eleanor pootočí hlavu, než se nakloní blíž a zašeptá mi do ucha: „Nezapomeň, co jsem pro tebe udělala. Zachránila jsem ti kůži. Vrátila ti tvoji šanci. Tak se neopovažuj nám to kazit.“ Šanci na co? Na štěstí?
Znovu zamrkám. „Ty krvácíš.“
Opatrně si sáhne na hlavu. „Nic mi není.“ Jak se tak dívá na červenou šmouhu na špičce prstu, tváří se jí mihne sotva
znatelný stín strachu. Prudce zvedne hlavu: „Jen tu marníme čas.“ A ten stín je pryč.
Zanedlouho už mě táhne k boku lodi, a než se naděju, přelézáme zábradlí. Zakymácím se, jak hledím do inkoustově černé vody.
„Připraven?“ zavolá Eleanor a popadne mě za ruku. „Teď!“
Společně skočíme dolů. Tělo mi zaplaví chlad a vyžene mi z poslední buňky v těle kyslík. Záchranná vesta mě táhne zpět na hladinu, až vynořím hlavu.
Zase dýchám.
Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. No tak.
Vedle mě to hlasitě žbluňkne, pak znovu a znovu, jak se i ostatní vrhají do moře.
Eleanor už přede mnou bojuje s vlnami.
„No tak, Sebe!“ volá udýchaně. „Hni sebou!“
Začnu tedy plavat. Pryč od ostatních, zato k ní.
Kopu, kopu a kopu. Boty i oblečení mě táhnou ke dnu a zdržují mě, až unaveně polykám andělíčky. Už necítím tělo. I chlad z něho vyšumí.
Svaly mě pálí a v uších mi zvoní tak, že to přehluší vše ostatní, přesto upínám pohled jen a jen k ohni. Jak se pomaličku přibližuje, něco mi připomene. Konec něčí zapálené cigarety.
Jeho cigarety. Finnovy.
Moje mysl se soustředí jen a jen na ten obraz. Na jeho vlasy. Vůni. Na ledově modré oči a drsné prsty, které mě něžně laskají na kůži.
Co s tebou jen provedli?
Dýchej.
Existuje způsob, jak se z toho dostat. Jak tohle zastavit. Jak zarazit profesorku Manningovou a její Nikdyplán. Jak dostat zpět Finna. Odvedla ho pryč ještě z pozemku HappyHead,
ale pořád máme doktorku Stoneovou. Ona už bude znát odpovědi. A Finn bude v pořádku.
Musím tomu věřit.
Zůstaň silný, napsala mi doktorka přes pager, který mi dala.
Uvidíme se ve Svatjilmu. Mohl bych jí zkusit napsat.
Najednou se mi v hlavě rozhostila panika.
Ten pager! Přestanu plavat a začnu si prohledávat kapsy.
Ne. Ne.
„Co to tam děláš, Sebe?“ Eleanor šlape vodu o pár metrů dál.
Zanořím hlavu pod vodu a vykřiknu do tmy.
TŘI
DANCING QUEEN
Když doplavu na břeh, zaryju prsty do drsného štěrku a vytáhnu se ven z vody. Moje tělo žuchne na zem. Soustředím se na oheň před námi a cítím jeho teplo, jak na šedivou oblohu vyfukuje oblaka černého dýmu.
Teplo.
Eleanor už tam je, černá silueta na pozadí plamenů. Dorazila k ohni jako první.
„ Pospěš si, Sebe!“
Vyškrábu se na nohy a chvilku jen stojím a vdechuju studený vzduch. V hlavě se mi vynořuje víc a víc vzpomínek, až se série momentek spojí… v realitu.
V realitu.
Jsem tady. A tohle je skutečnost. A tohle je pěkný peklo.
Jak jsem mohl být tak pitomý? Pager byl naší jedinou cestou ven. Jedinou šancí utéct.
Finne, kde jsi?
„No tak!“ popohání mě Eleanor.
Nejradši bych na ni zařval, že jsem slyšel, už když na mě hulákala poprvé.
Najednou se za mnou ozve pronikavý výkřik. Prudce se otočím. Byl to Raheem. Táhne Lucy z vody na břeh.
Ta holka vypadá dost zvláštně. Nepřirozeně bezvládně.
A nemá vestu.
Za nimi se začínají vynořovat i ostatní páry. Promočené až na kost prskají vodu a brodí se na kamenité pobřeží.
Loď je skoro potopená. Nad vlnami už ční jen žlutá vlajka a střecha kapitánské kabiny.
„Proč se zastavuješ, Sebe?“
Jdi se bodnout, Eleanor.
„Pomozte nám někdo!“ Dívám se, jak Raheem položí Lucy na záda. Ruce a nohy má povolené jako rozbitá panenka. Něco tu nehraje. S tou holkou není něco v pořádku.
Matthew kolem nich za loket protáhne Jing. „Zvládli jsme to!“ vypískne radostí, když doběhnou k ohni.
Jing se mu vytrhne.
„Co to děláš?“ štěkne Matthew.
„Myslím, že Lucy má potíže,“ odpoví Jing, než se otočí zpět k vodě. „Potřebuje pomoc. Pojď!“
Společně s Jing tam rychle zamíříme. Padnu na kolena ved le Lucy.
„Co se stalo?“
„Myslím, že si tu vestu pořádně nezacvakla,“ odpoví Raheem roztřeseně. „Sklouzla jí do vody.“ Bere jí hlavu do dlaní a zatřese jí. „Lucy!“ vzlyká. „Lucy!“
„Potřebuje umělé dýchání,“ řekne Jing.
„Cože?“
„Z úst do úst. Sama nedýchá.“
Lucy je bledá jako papír a rty má promodralé, jako by cucala propisku.
To není dobrý. To vůbec není dobrý.
Jing se sehne nad Lucyinu tvář, zakloní jí hlavu a začne jí vdechovat vzduch do úst. Vnímám, jak se kolem začali shromažďovat ostatní.
Jing znova foukne, ale vůbec nic se neděje. Zvedne tedy hlavu a podívá se na mě. „Stlačovat hrudník! Sebe, pojď!“
Nešikovně položím ruce doprostřed Lucyiny hrudi a předstírám, že vím, co dělám. Začnu pumpovat nahoru a dolů.
„Zaber!“
Přesunu jednu ruku na druhou a zatlačím na Lucy plnou váhou svého těla. Cítím, jak se pode mnou prohýbají její žebra.
Umře tady?
„Jing, kolikrát ještě?“
„Jeď dál!“
„No tak, Lucy,“ zašeptá Raheem a po tváři se mu kutálejí slzy.
„Rychleji, Sebe!“
„Já se snažím…“
„Musíš ale do rytmu. Každé dvě vteřiny.“
„Cože?“
„Zkus to s písničkou.“
„S jakou?“
„ Staying Alive.“
„Prosím?“
„Stlačuj jí hruď do rytmu té písničky. Musíš pumpovat rychleji, Sebe!“
„Já ji ale neznám! Nechcete mě někdo vystří…“
„ Dancing Queen od ABBy?“
Jo, tu znám. Aspoň melodii. Začínám si v hlavě broukat refrén a zabírat rukama do rytmu.
Hmmm hmmm hmmm – hmmm hmmm hmmm. Hm hm hm hmmm hm hm hmmm… Óóó óóó óóó…
„To je lepší!“ pochválí mě Jing.
Začnou mě bolet paže. Na vteřinu opustím své tělo, vznáším se někde nad ním a dívám se na dění dole z oblohy. Pak mi dojde rozsah toho, čemu zrovna přihlížím. Parta puberťáků
se na pustém ostrově pokouší zachránit něčí život a na pozadí
běží soundtrack ze sedmdesátkové diskotéky.
Najednou ucítím, jak sebou Lucy pod mýma rukama škubne a divoce se rozkucká.
„Otočte ji!“ štěkne Jing. „Na bok!“
Ostatní se sklánějí, aby nám pomohli.
Jakmile Lucy leží ve správné poloze, vyzvrací se na štěrk na břehu. Jing jí prsty vyčistí ústní dutinu od zbytků zvratek.
Pak bouchne Lucy do zad, čímž uvolní další obsah jejích útrob, který jí pak vyletí z úst a zůstane viset na bradě.
„To je ono, Lucy,“ hladí ji Jing po rameni. „Dobrá práce.“
„Panebože, Lucy. Jsi v pořádku?“ zeptá se Li.
Lucy se opře o lokty a z úst jí ještě tečou žluté a hnědé sliny. Otře si pusu. „Co se stalo?“
Zvedne k nám krví podlité oči.
„Málem ses utopila.“
„Jo. Fajn,“ řekne s podivným klidem. Pak se popadne za spánky: „Au! Moje hlava.“
„Musíš se zahřát,“ promluví k ní Jing. „Pojď, odvedeme tě k ohni.“
Jednu její paži si přehodím kolem krku já, zatímco Raheem se chopí té druhé. Společně klopýtáme k táboráku – kdo ho asi rozdělal? – kde už stojí a zírají Eleanor s Matthewem, a položíme Lucy k němu.
„Je v pohodě?“ postává tu trochu plaše Matthew.
„Jo, ale ne díky tobě,“ ujede mi.
„Co jsi říkal?“
„Že ne díky tobě. Klidně jsi kolem ní proběhl.“
„Já ale nevěděl, že se topila,“ Matthew rozhodí ruce, jako by se tím chtěl zbavit zodpovědnosti za svoje idiotské rozhodnutí.
„Nechte toho, lidi. Jsou tu všichni?“ spočítal nás znovu Sam. „Dobře. Vteřinku, ano?“
Shlukneme se kolem Lucy ve snaze její roztřesené tělo
ochránit před studeným větrem. Teplo z ohniště mi prohřívá tvář, zatímco se rozhlížím kolem po tvářích Deseti vyvolených. Prvních pěti párů, které byly vybrány, aby v programu pokračovaly dál.
Je tu Jing s modrým přelivem, její sestra Li zase se zeleným. Stojí tu s ledovým klidem a soustředěním. Za Jing přešlapuje
její protějšek Matthew a trucuje jako batole. Za Li se ochranářsky tyčí Sam. Jamie si položil vypracovanou paži na ramena Rachel, která mu zabořila tvář do podpaží. Raheem klečí vedle
Lucy a tře jí ruce ve snaze ji zahřát.
Podívám se na Eleanor. Na svoji druhou polovičku. Drží se trochu dál od davu a má založené ruce. Jako by se zlobila.
Vidím na ní, jak se musí držet, aby nic neřekla. Jenže pak jí to nedá. „Takže… Kdo vyhrál?“
Teď je to potvrzené. Ta holka je totální, šílený psychopat.
„Myslím, že na tom teď nesejde,“ prohlásí Rachel.
„Jen jsem si tak říkala… Přece jen to byla zkouška…“
„Jo,“ vloží se do toho Matthew. „Nestálo na tý vlajce, že pár, který se první dostane k ohništi, vyhrává? Ale kdo to byl?“
„Já!“ ozve se Eleanor.
„Ale jako pár jsme sem první dorazili my,“ hádá se Matthew.
„Prosím tě, sklapni,“ okřikne ho Jing.
Nastane ticho. Těžko říct, jestli si teď všichni stejně jako já myslí, že jsme v pěkné rejži a měli bychom Lucy urychleně dopravit do nemocnice, protože vypadá, jako by právě umřela.
A technicky vzato je to pravda.
„Kde ses tohle všechno naučila?“ otočím se na Jing.
„Dělaly jsme se ségrou plavčice. A vedly hodiny pro děti,“ odpoví, aniž by spustila oči z Lucy.
„No jo. V každým případě jsi byla skvělá.“
„Díky.“
