9788028405373

OBSAH Do kraje vyhaslých sopek. . . . . . . . . . 8 Ústí nad Labem a okolí . . . . . . . . . . 11 Mezi Labem a Bílinou . . . . . . . . . . . 51 Ranské středohoří . . . . . . . . . . . . . . 65 Milešovka a okolí . . . . . . . . . . . . . . . 87 Litoměřicko . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Velké Březno – Zubrnice a okolí . . 175 Verneřicko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Benešov nad Ploučnicí a okolí . . . . 197 Žandovsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 Kamenický Šenov a okolí . . . . . . . . 217 České středohoří turistické. . . . . . . 237 Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245 p7P

Do kraje vyhaslých sopek V pravěku svého života, ještě jako študák, jsem se vydal stopem z Prahy do Teplic. Asi po půlhodině mně zastavila obytná dodávka se dvěma mladými manžely až z Austrálie. Vyprávěli, že jsou na cestě napříč Evropou, projeli už kdeco, okouzlila je Praha a teď mají namířeno do Německa. Když jsme vjeli do Českého středohoří, začali se udiveně dívat kolem sebe a pak se zeptali, co že je to za zvláštní kopce. Řekl jsem jim, co jsem věděl a na co mé jazykové znalosti stačily. Zmínil jsem i Wagnera, Schillera, Humboldta a Maye. Pozorně mě vyslechli a pak udiveně přiznali, že tolik sopek na tak malém prostoru ještě v životě neviděli. A nechápali, proč se o něčem takovém v průvodcích, kterými se na cestu vybavili, nic nepíše. Nakonec se rozhodli zastavit na pár dní v kempu, aby – jak doslova pravili – tuto čarokrásnou krajinu blíže prozkoumali. Tím pádem mě až do Teplic nedovezli, ale mně to tak moc nevadilo. A tehdy jsem si řekl, že jestli jednou budu mít tu možnost, napíšu o téhle opomíjené krajině něco zajímavého a hezkého, aby si to mohli přečíst třeba lidé až v Austrálii.

Zvídaví cizinci měli pravdu – tolik sopek vedle sebe hned tak někde neuvidíme. Pokud bychom chtěli vyzvednout, jaké má České středohoří fenomény, byly by projevy dávné sopečné činnosti rozhodně na prvním místě. Počátek vzaly ve třetihorách, kdy se vlivem obrovských tlaků, působících na českou kotlinu, plošina v prostoru dnešního Českého středohoří rozlámala a podél zlomů, sahajících mnohdy do značných hloubek, se vylévala láva. Po 40 milionů let trvající erozi zůstala ze sopek pouze nejtvrdší jádra z lávové hmoty, původně skryté pod povrchem. Mají podobu kuželovitých a kupovitých kopců i krátkých hřbetů, často se suťovými poli na úbočích. Dnešní vrcholy

Českého středohoří tedy nejsou v pravém slova smyslu sopky, ale zbytky podpovrchových a postupně obnažených sopečných výlevů. Mezi horninami převažují vyvřeliny, zejména čediče, které tvoří asi 70 procent Českého středohoří.

Jejich typickou vlastností je odlučnost, vznikající během tuhnutí žhavé sopečné hmoty. Nejobvyklejší je odlučnost sloupcová v podobě štíhlých, až 30 metrů dlouhých a velmi úzkých sloupců, jejichž svislá osa je vždy kolmá na plochu ochlazení. V jícnech bývalých sopek měly sloupce uspořádání paprskovité (Vrkoč); pokud hmota tuhla podle několika center, mají proměnlivou polohu (Radobýl). Za pozornost rozhodně stojí i další geologické jevy, jako největší jeskyně v neovulkanitech v Česku – Loupežnická u Velkého Března, ventaroly neboli výrony teplého vzduchu z puklinových systémů kopců, nejvýrazněji vyvinuté na Borečském vrchu, ledové jámy, známé z Plešivce, Bukové hory či z Kamenné hůry. Typické jsou i úzké skalnaté prudce klesající rokliny, v nichž se na malých potocích vytvořily kaskády a romantické vodopády. Nejvyšším bodem popisovaného území je vrchol Milešovky (837 m), nejnižším hladina Labe nad Děčínem.

Vulkanické pohoří a pestrost jeho geologické stavby se zasloužily o velmi bohatou flóru i faunu. Proto je České středohoří už více než půl století (od roku 1976) chráněnou krajinnou

p8P

oblastí, s rozlohou přes 1 000 kilometrů čtverečních druhým největším velkoplošným chráněným územím u nás. Nejcennější lokality se těší zvláštní ochraně v podobě 43 maloplošných území s přísnějším režimem. České středohoří je i krajinou kulturní, protože k současnému stavu vegetace přispěl do značné míry také člověk. Díky jemu získala krajina mozaikovitý ráz, v němž se střídají lesíky, louky, pastviny, sady a pole. Obecně ale platí, že do dnešní doby si tu zachovala převahu teplomilná květena. Bohatá a jedinečná je rozhodně i zdejší živočišná říše.

Obrovské je především bohatství bezobratlých; řada druhů nebo poddruhů se v rámci celé České republiky vyskytuje pouze zde, byly tady zjištěny i některé pro vědu zcela nové druhy. Zastoupení obratlovců, hlavně ptáků a velkých savců, se od přilehlých území příliš neliší.

Pozoruhodné je značné množství dochovaných památek, světských i církevních, staveb lidové architektury i technických zajímavostí. Z hradů a hradních zřícenin patří k významným Střekov, Blansko, Kostomlaty, Oparno a Vrabinec, renovovaný palác připomíná hrad v Litoměřicích, mezi zámky vládnou Benešov nad Ploučnicí, Ploskovice a Velké Březno. Z lidové architektury, kterou zastupují zděný, hrázděný a roubený dům, je nutné vyzvednout skanzen v Zubrnicích, soubory staveb ve Starém Týně, Brocnu, Dolních Nezlech a Soběnicích.

Zdejší krajina byla obývána nepřetržitě již od pravěku. Od 5. století se tu zabydleli Slované, během 9. a 10. století sjednocení pod nadvládou kmene Čechů. Ironií je, že právě tady, v oblasti bájemi spojené s kořeny rodu Přemyslovců (Stadice), na dohled od staroslavného Řípu, v místech, neodmyslitelně spojených s básníkem Máje Karlem Hynkem Máchou, během staletí z nejrůznějších důvodů převládlo německy mluvící obyvatelstvo. Národnostní problémy mezi Čechy a Němci vyvrcholily ve třicátých letech 20. století, po vítězství fašismu v sousedním Německu. Po odtržení Sudet v roce 1938 připadlo téměř celé České středohoří Říši, hranice sahala až za Litoměřice. Za války utrpěla některá průmyslová města, zejména Ústí nad Labem, značné škody při spojeneckých náletech. Poválečný odsun Němců znamenal výrazné snížení počtu obyvatel a vylidnění některých vsí. Intenzivní průmyslový rozvoj ve druhé polovině 20. století vedl k postupnému zhoršení životního prostředí a přispěl k dalšímu vylidňování venkova. Po roce 1989 je patrná snaha o nápravu škod, i když v řadě případů bude trvat ještě řadu let. Přesto patří České středohoří k velmi atraktivní oblasti s nádhernou přírodou a cennými památkami, dobře dostupnou pěšky, na kole i autem. Značné oblibě se těší i výlety vlakem, třeba po Švestkové dráze nebo historickými soupravami po Zubrnické museální železnici, stejně jako plavba lodí po Labi.

p9P

Ústí nad Labem a okolí

s částečným využitím zdiva původní stavby, byl památník zřízen v letech 1952–1953. Postupující těžba uhlí jej však v roce 1986 spolkla i s památným návrším; z toho se dochovala pouze část severovýchodního svahu nad silnicí.

V roce 2000 byla asi o 800 metrů dál směrem

k severozápadu, na Jánském vrchu u Chabařovic, postavena replika druhé verze památníku, zhotovená kamenosochařem Bartolomějem Štěrbou, do níž byly zabudovány některé původní pamětní kameny, připomínající další významná místa husitského hnutí.

Na místě dolu jezero Zmizel už i „viník“ toho všeho – uhelný důl Chabařovice. Po ukončení těžby v roce 1997 došlo k rekultivaci celého území. Na místě dolu je dnes umělé neprůtočné jezero Milada, jádro postupně budované rekreační zóny. Zaplavování jámy začalo 15. června 2001 a skončilo v roce 2010.

Po 14 let trvající rekultivaci, jejíž náklady dosáhly pěti miliard korun, bylo jezero v květnu 2015 otevřeno pro veřejnost. Má rozlohu 252,2 hektaru a je dlouhé 3,2 kilometru. Zadržuje 35,6 milionu kubíků vody, maximální hloubka je téměř 25 metrů. Je třetím největším jezerem v Česku.

Nabízí ideální podmínky zejména pro koupání a jachting. Voda je velmi kvalitní, díky tomu se zde vyskytují i ohrožené druhy ryb a obojživelníků. To je také důvod, proč je tu zakázán rybolov.

Na břehu vznikly nebo ještě vzniknou trasy pro cyklistiku, kolečkové brusle, kondiční běh i jízdu na koni. V roce 2020 nechalo krajské město umístit v prostoru jezera Milada tabule s informacemi o historii zaniklých obcí, které musely ustoupit těžbě hnědého uhlí. V létě 2022 sloužilo jezero jako zdroj vody pro letecké hašení lesního požáru v Českém Švýcarsku.

Proti proudu Labe Vraťme se zpět do centra Ústí a vydejme se z Větruše proti proudu Labe. Zelené turistické značce tu dělá společnost naučná stezka s devíti informačními panely. Cesta se po čase změní na kamenitou pěšinu, která nás vede horní částí prudké labské stráně, stoupá a zase klesá, místy serpentinami, místy po schodech, překračuje boční rokliny i balvanové proudy. Občas kličkuje po úpatí skal, které k ní spadají od Bílých stěn. Z řady míst se otvírají pěkné pohledy do údolí řeky a na protější hrad Střekov. Na upravené vyhlídce, k níž odbočuje neznačená pěšina, si můžeme odpočinout na lavičce vedle známého přírodovědce a cestovatele Alexandra von Humboldta; už je, chudák, z toho sedění celý dřevěný.

Vaňovský vodopád

Na konci naučné stezky sestoupíme do úzké a temné skalní rokle, kterou oživuje romantický Vaňovský vodopád na Podlešínském potoce, 12 metrů vysoký, nejznámější v Českém středohoří, vytvářející impozantní skalní amfiteátr. Voda spadá přes horní hranu skalní stěny p 26 P

Z cesty, vydlážděné čedičovými kameny, která od vodopádu sestupuje do městské části Vaňov, můžeme odbočit na pěšinu, která nás dovede na skalní útvar Vrkoč, na upravenou vyhlídku vysoko nad údolím Labe a železniční tratí, jednu z nejimpozantnějších v celém Českém středohoří. Nabízí pohled z ptačí perspektivy do hlubokého labského kaňonu, na blízký hrad Střekov se zdymadlem i na vysoké kopce za řekou.

Vrkoč tvoří vypreparovaná čedičová žíla, která je přímo učebnicovou ukázkou sloupcové odlučnosti čediče, jehož sloupce jsou uspořádány neobvykle do tvaru obráceného vějíře. Podloží, kterým čedičové magma v období miocénu proniklo, tvoří pískovce světle okrové a bělavé barvy, místy narezlé od roztoků železa, ostře kontrastující s tmavou čedičovou horninou, kterou by odborník určil jako olivinický bazalt. Čedičové sloupky jsou pěti až šestiboké o průměru až 20 centimetrů. Bazaltová žíla původně dosahovala až k samotnému řečišti Labe; část nad řekou byla odtěžena v polovině 19. století při výstavbě železnice z Prahy do Drážďan.

Vaňov v malebné poloze pod skálou na levém břehu Labe býval původně slovanskou okrouhlicí z 9.–10. století, jejíž starší zástavbu výrazně narušilo již zmíněné budování železniční trati, ale i silnice v letech 1974–1978. Kostel sv. Josefa je jednoduchá stavba s obdélnou lodí a věží z roku 1939. Zajímavou ukázkou honosné příměstské vily je novobarokní stavba palácového

Ústí nad Labem a okolí

složené ze svislých souběžných čedičových sloupů o průměru jeden až dva metry, dole pak na čas mizí pod vrstvou napadaných balvanů. Potok není příliš vodnatý, a tak je pohled na vodopád nejefektnější hlavně po dešti. Čedičová stěna v blízkém okolí je místy vysoká až 40 metrů, nad ní se pak zvedají tzv. Červené stěny, místy vytvářející bizarní útvary, jako je např. Jeptiška se závojem. Podlešínský potok na cestě k Labi hodně pospíchá. Od pramene v nadmořské výšce 450 metrů až k ústí překonává při délce necelé 2 kilometry výškový rozdíl 320 metrů. Na horním toku stával mlýn, z něhož se dodnes dochovaly výrazné trosky. Rozvalinám se říkalo Čertův mlýn, protože tu údajně strašili rohatí, a tak se jim lidé raději vyhýbali.

Čedičový skalní útvar Vrkoč

typu, kterou si v roce 1931 nad střekovským zdymadlem, ve vyvýšené poloze s romantickým výhledem na okolní krajinu, vybudoval bohatý podnikatel Heinrich Schicht.

Vaňov leží na úpatí rozsáhlého kamenného moře, které vzniklo v dávných dobách zřícením částí čedičových hranolů v oblasti Červených stěn. Blízké svahy nejsou v klidu ani dnes, o čemž svědčí rozsáhlý sesuv půdy, k němuž došlo po velkém zřícení skal v roce 1995. Čelo sesuvu pak bylo zabezpečeno betonovou záporovou zdí.

Omylem zastřelil syna Krucifix z roku 1813 při silnici v zahradě restaurace stojí na místě původního z roku 1760.

Dal jej postavit vinař Löbl jako připomínku neštěstí, kdy omylem zastřelil vlastního syna. Hlídal tehdy vinici před zloději, syn se uvolnil z vojny a šel otce navštívit. Doma ho nezastihl, ale tušil, kde ho tou dobou najde – proto se bez váhání vydal za ním. Otec si myslel, že se noční tmou krade zloděj a bez výstrahy vystřelil…

p 27 P

Ústí nad Labem a okolí

Vrkoč je jedním z výběžků skalnatého hřebene, jehož nejvyšším bodem je skalní útes Vaňovská skála (448 m) s upravenou vyhlídkou, která nabízí krásný výhled do údolí řeky, na Vaňov i okolní kopce. Pod vyhlídkou na Vaňovské skále je vybudovaná ferrata Lužická spojka obtížnosti C, zpočátku snadná, později prudce stoupající stěnou nahoru. Jen malý kousek odtud se zvedají dvě mohutná skaliska zvaná Milenci, vypreparovaná ze zvlášť pevné horniny podobné čediči, vzácného monchiquitu, který se v Čechách vyskytuje prakticky jen v okolí Ústí nad Labem.

Stejná hornina tvoří i o něco vzdálenější Panenskou skálu s vyhlídkou Josefínka, strmý skalní výběžek na východním svahu Vaňovského vrchu, opředený pověstmi. Tři skaliska, tvořící Panenskou skálu, jsou prý začarované dívky, které

zpěvem lákaly labské plavce. Uvrhly tím na sebe hněv bohů, kteří je za trest nechali zkamenět.

Pohádková cesta Na samém konci Vaňova při zeleně značené turistické cestě na Dolní Zálezly, v zahradě poslední chaty po pravé straně, jsou umístěny dřevěné plastiky, práce řezbáře Josefa Kašpara; další se nacházejí dál v lese podél cesty – na stromech, v pařezech, dírách či jen tak volně na zemi – v délce ještě asi 500 metrů. Naivní, ale půvabné dřevořezby vycházejí především z pohádkových a zvířecích motivů. Jsou mezi nimi vousatý muž, loupežník, vodník, poustevník, Rumcajs, modlící se žena, krokodýl, hlava zmije, medvědice s medvídkem, divočák, zajíc, sova, jelen, liška, ležící pes, jezevec a také kolo, roztáčené vodou z pramene.

Inspirace Karla Maye Z Vaňovské skály se nám nabídne i pohled na bývalou ves Brná na protějším břehu Labe, od roku 1980 část Ústí nad Labem, a příměstskou rekreační oblast mezi ústím Průčelské rokle a Střekovem. Název pochází od slova brnen, které znamená kalný nebo blátivý. V tomto případě šlo asi o kalnou vodu po deštích, přitékající z Průčelské rokle. Ves se připomíná již

v roce 1057 v zakládací listině litoměřické kapituly. Většinu původních domů zničily požáry v letech 1848 a 1863, přesto se Brná díky příznivé poloze stala ještě v 19. století oblíbeným výletním místem Ústečanů. Na návsi u silnice stojí pozdně barokní kaple sv. Anny Samotřetí z roku 1756, na okraji obce nad silnicí za zámečkem Herzogenberg novogotická kaple Povýšení sv. Kříže z roku 1930. Zámeček býval vilou židovského obchodníka – majitele zahradnictví z konce 19. století; dnes tu sídlí Krajská veterinární správa.

Voda jako v Teplicích Na území Brné však mají i jinou vodu než kalnou. V roce 1930 byl v severní části obce navrtán termální pramen o teplotě 31 °C a vydatnosti více než 1 000 000 litrů denně, který vytryskl do osmimetrové výšky z artézského

Dolní část Průčelské rokle

p 28 P

Jižní část Brné se jmenuje Průčelí. Podle ní dostala jméno zalesněná Průčelská rokle, která sem spadá od východní strany. Příroda jí nadělila romantiky i dramatičnosti měrou vrchovatou. Inspirovala prý i slavného autora indiánek Karla Maye, který v letech 1884–1894 pravidelně pobýval v penzionu Srdíčko v Brné. Je vysoce pravděpodobné, že prvotní impuls k popisu krajiny ve svých knihách čerpal May – o kterém je známo, že Ameriku navštívil až roku 1908 – právě tady, v romantickém prostředí Českého středohoří.

Ústí nad Labem a okolí

vrtu hlubokého 327 metrů. Vrt dalo pořídit sousední město Střekov ve snaze vyřešit problémy s pitnou vodou. Podle odborných názorů je to voda léčivá, s bohatým obsahem alkálií, téměř shodná s vodou v Teplicích. Však se také po prvních vrtech lázně Teplice s městem Ústí soudily, že jim odvádí vodu. Záhy vznikly při prameni termální lázně, označované jako střekovské. Po roce 1945 nechal ale nový majitel (národní podnik Restaurace a jídelny) všechno zchátrat a zničit. Přesto se zdejší termální voda využívá, a to v oblíbeném koupališti se třemi bazény, tobogánem a půjčovnou loděk.

Jeden z vodopádů v Průčelské rokli

Největší vodopád Roklí protéká asi tři kilometry dlouhý Průčelský potok, který překonává výškový rozdíl 480 metrů a na své cestě k Labi vytváří četné kaskády a romantické vodopády. Zajímavou podívanou nabízí hlavně Průčelský vodopád, který se vytvořil na jednom bočním – pravém – přítoku. Dojdeme k němu po naučné stezce, která začíná u kaple sv. Anny v Brné. Vodopád má několik stupňů, dobře vidět je ale jen ten spodní, vysoký šest metrů, horní část se ukrývá za skalami. Vydat se k němu je dobré krátce potom, co pořádně zaprší; za suchého počasí je z něj jenom čůrek. Za vydatných dešťů se ovšem potok mění na dravou říčku, která strhává vše, co se jí postaví do cesty. Asi o půl kilometrů výš proti proudu, v místech, kde se jiný boční přítok prodírá skalní hradbou Výřích skal, oblíbeným horolezeckým terénem, se ukrývá Výří vodopád, nejvyšší v celém Českém

středohoří a podle některých autorů dokonce druhý nejvyšší v Česku. Měří zhruba 48 metrů a má osm stupňů, vysokých 2–11 metrů, ale jeho větší část je stejně jako u vodopádu Průčelského takřka nepřístupná a skrytá. I tady platí, že čím víc dešťové vody, tím impozantnější pohled nabízí, a já bych ještě dodal: přijďte na podzim, až opadá ze stromů listí. Anebo v zimě, kdy voda postupně namrzá a je navíc zajímavě zbarvená od rozpuštěných minerálů. V Průčelské rokli uvidíme i největší suťové pole v oblasti a také některé rostliny i živočichy, běžné ve vyšších polohách. Vyhovuje jim nízká teplota, která se během roku drží na dně hluboko zaříznutého údolí. Patří k nim mlok skvrnitý, z rostlin třeba devětsil bílý, podbílek šupinatý, měsíčnice vytrvalá, kyčelnice cibulkonosná nebo tařice skalní. Na jaře tu hnízdí přísně chráněný sokol stěhovavý a výr velký.

p 29 P

Ústí nad Labem a okolí Úchvatný výhled z Vysokého Ostrého

Z Průčelské rokle pokračuje naučná stezka za stálého stoupání romantickou krajinou až na vrchol Vysokého Ostrého (587 m), výrazného čedičového kužele, jehož název přesně vystihuje jeho podobu. (Říká se mu i Polabský Rigi, podle známé hory v Alpách, ikonického symbolu švýcarské krajiny.) Výstup na něj je opravdu náročný a zejména posledních pár desítek metrů dá zabrat i velmi zdatným chodcům. Přesto stojí za to zatnout zuby a vystoupat až nahoru, na upravenou plošinu na samotném skalnatém vrcholu, přístupnou po kamenných schodech. Otevře se nám dechberoucí panoramatický výhled na Děčínský Sněžník, Krušné hory, Milešovku, Kletečnou, zříceninu hradu Kostomlaty, Bořeň u Bíliny, Házmburk, Varhošť,

Říp, Bukovou horu a Růžovský vrch. Za příznivých podmínek se dá zahlédnout i pražský Petřín. Asi 450 metrů hluboko pod námi teče Labe, jehož přerušenou hladinu můžeme vidět asi sedmkrát. Vrcholek tvoří pevný tefrit, který je silně magnetický, proto tu kompas poněkud tančí. V osmdesátých letech 19. století vznikla na vrcholu malá dřevěná rozhledna, která se po roce 1945 rozpadla. Roku 1986 vznikla naučná stezka Pod Vysokým Ostrým a na vrcholku vyhlídková plošina, kterou roku 2012 zničili vandalové, a to včetně bronzové desky s výhledovými panoramaty. Město Ústí nad Labem se společně s Klubem českých turistů postaralo o opravu a v květnu 2014 byla obnovená vyhlídka otevřena.

Kosmetika Elida a mýdlo s jelenem Ve velkém ohybu Labe pod mohutnou skálou leží asi nejhezčí ústecká čtvrť Střekov. Vznikla v 9. nebo 10. století jako slovanská osada na místě osídleném již od mladší doby kamenné.

Po bitvě Na Běhání roku 1426 husité zničili město Ústí a pravděpodobně napadli a poškodili také ves Střekov. Roku 1680 obyvatelstvo vsi vymřelo morem. Ve druhé polovině 19. století

zažil Střekov bouřlivý průmyslový rozvoj. Přispěl k tomu unikátní 309 metrů dlouhý dvoupatrový most přes Labe, který se začal stavět v roce 1872 a o rok a čtvrt později spojil Rakouskou severozápadní a Ústecko-teplickou dráhu. V jednom patře vedla trať, sedm metrů pod ní byla umístěna vozovka z dřevěných prken pro silniční provoz a chodník pro pěší,

p 30 P

Obec se velmi rychle rozvíjela, prudce stoupal i počet obyvatel. Proto tu dala v letech 1924 až 1931 firma Schicht postavit velké množství rodinných domků a vilek. Obecní rada podala žádost o povýšení Střekova na město, které však bylo vyhověno až v roce 1936. Ve stejném roce byla dokončena výstavba druhého mostu přes Labe, na návrh starosty Leopolda Pölzela pojmenovaného po prezidentu Benešovi, v říjnu 1938 přejmenovaného na most Adolfa Hitlera.

V roce 1939 Němci město přes odpor střekovské radnice připojili k Ústí nad Labem.

zadržující jezero dlouhé 19,8 kilometru. Koncem druhé světové války uložili nacisté do jezu trhaviny, které ústečtí odbojáři naštěstí dokázali v pravou chvíli zneškodnit a jez zachránit.

Ústí a film Město na Labi zanechalo svou stopu v dějinách českého i světového filmu. Známé a oblíbené Činoherní studio v dnešní Varšavské ulici na Střekově bývalo za první republiky kinem, kde byl 29. dubna 1929 promítnut první zvukový film na území Československa. Ústecká filmová společnost naspořila tehdy závratnou částku půl milionu korun a zakoupila absolutní novinku – promítačku zvukového filmu. Při premiéře z plátna k divákům, kteří se sjeli ze širokého okolí, promluvil známý ústecký podnikatel Georg Schicht, který předpověděl skvělou budoucnost zvukového filmu. Ústeckým rodákem byl filmový producent Rudolf Sieber, manžel slavné filmové hvězdy Marlen Dietrichové, která spolu s ním Ústí také několikrát navštívila. Špičkovým a vysoce ceněným kameramanem v Hollywoodu byl svého času další Ústečan Frank Planner, k jehož nejznámějším dílům patří Snídaně u Tiffanyho a Prázdniny v Římě s Audrey Hepburnovou v hlavní roli. V nové době se zde natáčely třeba filmy podle románů Vladimíra Párala Soukromá vichřice a Mladý muž a bílá velryba.

Kvůli splavnění řeky a využití vodní energie pro výrobu elektřiny bylo v letech 1923–1934 podle projektu arch. Františka Vahaly vybudováno přímo pod hradní skálou vodní dílo Střekov – Masarykovo zdymadlo s jezem, rybím přechodem a hydroelektrárnou se třemi Kaplanovými turbínami, poslední a největší zdymadlo na labské cestě na českém území. Vodní hladinu zvedá o téměř 10 metrů a umožňuje tak bezpečnou plavbu; slouží i jako lávka pro pěší. Jde vlastně o labskou přehradu, Střekovské zdymadlo na Labi p 31 P

Ústí nad Labem a okolí

V dubnu 1945 most silně poškodilo spojenecké bombardování, proto byl po válce snesen a nahrazen novým. Roku 1882 se na Střekově rozjela výroba v jedné z největších továren na výrobu jedlých tuků, mýdel a dalšího toaletního a drogistického zboží v celé Evropě (pozdější Setuza) podnikatele Georga Schichta. Její výrobky, například jedlý tuk Ceres, kosmetická řada Elida nebo mýdlo s jelenem, získaly světovou proslulost. Vznikla zde i stavební firma a loděnice, továrna na mazací oleje pro lokomotivy, výrobna želatiny, později i továrna na gramofonové desky (s ochrannou známkou psa u gramofonové trouby s nápisem His Master‘s Voice) aj.

Ústí nad Labem a okolí

O slovanském původu Střekova svědčí i uspořádání původní okrouhlé návsi – dnešního Malířského koutku u Labe při jižním úpatí hradní skály. Romantické místo se zajímavou vyhlídkou na zříceninu hradu vyhledávali v 19. století malíři, po kterých dostalo jméno. Stojí tu několik hrázděných domů (např. čp. 6), pískovcový milník z roku 1800 a dřevěná zvonička se šindelovou střechou, jejímž středem probíhá „vidlák“ se zavěšeným zvoncem.

V areálu nádraží Ústí nad Labem-Střekov se dochoval technický unikát – parní vodárna, uvedená do provozu v roce 1874 na prvním úseku železniční tratě z Lysé nad Labem do Děčína. Sloužila k čerpání vody do vodních jeřábů (pump), zásobujících parní lokomotivy. Voda se

odebírala z řeky Labe zvláštní vykopanou štolou. Vodárna se dochovala včetně původní technologie – stojatého parního kotle, parního stroje a vlastních vodojemů. V roce 2011 byl parní stroj rekonstruován a uveden do provozu. Postupně zde vznikla expozice věnovaná drážnímu vodárenství.

Nad severní částí Střekova se zvedá výšina Sedlo (také Malé Sedlo, 284 m), korunovaná volně přístupnou kamennou rozhlednou s dřevěnými prvky, vystavěnou v letech 2009–2010. Jmenuje se Střekovská vyhlídka, má podobu válcové věže a je osm metrů vysoká. Když vystoupáme po 47 schodech vnějšího spirálovitého schodiště na ochoz, nabídne se nám hezký pohled na centrum města, Větruši a České středohoří.

Hrad jako z pohádky Nejznámější a nejvýznamnější památkou Střekova je ale majestátní hrad, oblíbený výletní cíl, stojící na 110 metrů vysoké strmé znělcové skále nad pravým břehem Labe, jeden z nejromantičtějších hradů v Čechách. Jeho původní jméno znělo poněkud jinak, a stačilo k tomu jediné písmeno: Skřekov (německy Schreckenstein). Z pověření krále Jana Lucemburského jej

po roce 1316 vystavěl na vlastní náklady bohatý pražský měšťan Pešík (Pešek) z Veitmile, aby chránil labskou cestu a zajistil vybírání poplatků z plavby po řece. Panovník pak za to hrad v roce 1319 udělil Pešíkovi v léno včetně dědických práv. Stavebníka však s hradem pojily hlavně ekonomické zájmy, a tak ho po roce, ještě ne zcela dokončený, prodal Vartemberkům,

Hrad Střekov, po staletí strážce labské vodní cesty

p 32 P

Dominantní hláska střekovského hradu

kteří jej pak drželi až do konce 14. století. Za husitských válek tu byl purkrabím stoupenec krále Zikmunda Vlášek z Kladna. Kališnické vojsko se v okolí několikrát pohybovalo, není však známo nic o tom (ani po bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426), že by hrad dobylo. Pod ochranu pevných střekovských zdí se tehdy uchýlil i probošt a část konventu roudnických augustiniánů, stejně jako mnišky z kláštera benediktinek v Teplicích. Po roce 1485 byl Střekov přestavěn a rozšířen, od počátku 16. století šel z ruky do ruky. Roku 1563 jej koupil Václav Popel z Lobkowicz a dal renesančně upravit; Lobkowiczům patřil až do roku 1953, kdy jej převzal stát.

Bílá paní V roce 1613 přijeli na Střekov Vilém z Lobkowicz a jeho mladičká manželka Marie. Čekali děťátko a chtěli, aby přišlo na svět právě tady, na lobkovickém rodinném sídle. Za pár dní se jim tu narodil syn a byl pokřtěn v hradní kapli; čtvrtý den po porodu však matka i dítě zemřely. Obě mrtvoly pak byly ve smutečním voze převezeny ze Střekova do Duchcova a pohřbeny v rodinné hrobce tamního chrámu. Vilém Lobkowicz se po několika letech oženil znovu, na Střekov ale zanevřel a již nikdy sem nepřijel.

Tato tragická událost stála v pozadí vzniku pověsti o střekovské bílé paní, která se prý na hradě zjevovala, v náručí držela děcko a usedavě plakala.

Hrad Střekov – vyhlídka gotického „střihu“

p 33 P

Ústí nad Labem a okolí

Za třicetileté války se tu střídaly posádky císařské, saské i švédské, hrad byl několikrát pobořen a vypálen. Není bez zajímavosti, že švédská posádka generála Torstensona, která Střekov obsadila v roce 1645, dala prohloubit a rozšířit koryto Labe tak, aby po něm mohly plout i větší lodě s válečnou kořistí, kterou Švédové nakradli po celých Čechách. Roku 1658 se Střekov popisoval jako „od lidu vojanského od mnoha let spálený a zbořený“. Byl ponechán svému osudu, kaple se sesula, stejně tak část paláce i klenba rytířské síně. Bojovalo se tu ještě za sedmileté války, ale koncem 18. století byl hrad již naprostou zříceninou. Před úplnou zkázou ho zachránil až romantismus 19. století, kdy se stal oblíbenou inspirací pro četné literáty, malíře i hudebníky. Učaroval Karlu Hynku Máchovi i německému básníkovi Theodoru Körnerovi, z malířů třeba Ernstu Gustavu Doerellovi

Ústí nad Labem a okolí Střekov – pohled z hradu do údolí Labe

a zejména Ludwigovi Adrianu Richterovi, jehož slavné obrazy Bouře nad Střekovem a Převoz pod Střekovem jsou dnes vystaveny v drážďanské galerii; druhý z nich je považován za jednu z nejkrásnějších krajinomaleb 19. století vůbec.

Okouzlený Wagner V roce 1842 si z teplických lázní „odskočil“ na Střekov německý hudební skladatel Richard Wagner. Majestátním hradem byl okouzlen, dokonce – jak sám napsal v dopisu – se jedné měsíční noci zahalil do prostěradla a lezl po hradbách, aby sám sobě dělal strašidlo. Traduje se (a nebude to zřejmě daleko od pravdy), že ho romantický hrad v mnohém inspiroval při skládání opery Tannhäuser. Její děj se sice odehrává v roce 1207 na hradě Wartburg, ale do podoby se zřejmě promítla i řada dojmů ze Střekova.

Hrad se stával stále častějším cílem výletníků, stoupající návštěvnost si v roce 1830 vyžádala otevření hostince, zřízeného v prostorách někdejší hradní kuchyně, byly přistavěny i nové hospodářské budovy na dolním nádvoří.

Později se areál dočkal několika záchranných akcí, velkou částku na opravy věnoval i majitel hradu Ferdinand Zdeněk Lobkowicz, který roku 1918 hrad pronajal Klubu českých turistů. V roce 1938 jej zkonfiskovali Němci; po skončení války se majetku znovu ujal Max Lobkowicz, tehdejší československý vyslanec ve Velké Británii. Ne nadlouho. Komunistická vláda Střekov znárodnila a Lobkowiczové dali následně přednost emigraci. Až v roce 1992 mohl dědic William Lobkowicz převzít střekovský hrad v restituci zpět. Dnes je tedy soukromou, ale veřejnosti přístupnou památkou.

Vypravit se sem můžeme po většinu roku – zavřeno mají jen od ledna do března. Dominantou rozlehlého areálu, rozděleného na přední a zadní hrad, je 17 metrů vysoký bergfrit, dochoval se severní a jižní palác, kaple, torza dalších obytných staveb, tři brány, hospodářské budovy, hradby s baštami aj. Nejhodnotnější interiéry, jako přízemní místnost s gotickou křížovou klenbou a plochostropá komnata v prvním patře, se nacházejí ve věžovitém paláci. Dosud stojí i valeně klenuté přízemí velkého jižního paláce. Expozice představuje dějiny objektu, jeho majitele, období romantismu 19. století, je tu i model podoby hradu z 15. století, vybavení středověké mučírny, během roku se pořádají různé zajímavé akce, noční prohlídky aj. V hradní minigalerii se konají krátkodobé výstavy, návštěvníkům slouží dvě restaurace a vinárna. Z hradní terasy je nádherná vyhlídka na Labe i na město. Bývalý poplužní dvůr a statek v podhradí, které tvořily hospodářské zázemí hradu, byly zbořeny v roce 1961 a na jejich místě vybudováno parkoviště.

Za mokrou krásou vodopádů Při Labi východně od Střekova leží městská část Olšinky, původně ves, založená koncem 16. století. Již tehdy tu na horním konci

bočního údolí Kojetického potoka stával mlýn, k němuž se váže zajímavý příběh, ideální téma pro šestákové krvavé romány.

p 34 P

Majitelka svádovského panství Anna Marie Františka si vzala za manžela mnohem mladšího vévodu Gastona z Toskány, posledního potomka Medicejských. Johann Gaston tím ale nijak netrpěl; brzy si totiž našel cestu za mladou a krásnou dcerou zdejšího mlynáře. Mimomanželský vztah ale nezůstal bez následků – milencům se narodil syn. Zhrzená manželka se s tím nechtěla smířit a zjednala na mlynářovu dceru vrahy, kteří její sokyni v lásce postřelili; ta svému zranění nakonec podlehla – zemřela v myslivně na Sedle. Vévoda toskánský pak v roce 1700 i se synem svádovské sídlo opustil. Pro svého neurozeného potomka prý dokonce v cizině získal titul Conte di Molino (hrabě ze mlýna).

Potomci tohoto rodu údajně žijí ve Florencii dodnes.

Pozůstatkem mlýna je snad torzo budovy upravené k bydlení hned pod Olšinským vodopádem, který prý v minulosti poháněl mlýnské kolo. Malebný vodopád na Kojetickém potoce, spadající přes výrazný stupeň v čedičovém podloží, je asi sedm metrů vysoký. K jeho horní části vede vyšlapaná pěšinka, která odbočuje ze žlutě značené cesty směrem na Kojetice asi 200 metrů za posledními domy.

Ještě romantičtější Budovský vodopád najdeme v nedaleké divoké Vlčí rokli pod osadou Budov. Patří k nejhezčím v celém Českém středohoří. Malý potok, který pramení na okraji Budova, tady přepadá přes hranu svislé skalní stěny podkovovitého tvaru, tvořené čedičovými sloupy s dobře patrnou sloupcovou odlučností. Vodopád je vysoký asi 11 m; pod ním se vytvořil suťový kužel, v němž voda částečně mizí, pak teče dál dolů roklí, ale v polích u Svádova se ztrácí ve štěrkových náplavech. Jako většina vodopádů v Českém středohoří má nedostatek vody, takže nejhezčí podhled na něj je po vydatném dešti nebo při jarním tání. Ze vsi k němu sestupuje úzká pěšina, provázená odbočkou modré turistické značky. Traduje se, že okolí vodopádu použil jistý výtvarník v 19. století ve Vídeňské opeře jako kulisu pro Weberova Čarostřelce. V někdejší vesnici Budov se dochovalo několik hodnotných stavení se zděným přízemím, hrázděným patrem a bedněnými štíty z první poloviny 19. století; slouží převážně k rekreaci.

Pýchou vsi Svádova, dnes ústecké městské části na pravém břehu Labe a v údolí potoka Bahniště, je kostel sv. Jakuba Většího, významná památka pozdní gotiky, přesněji z období, kdy

Malířský koutek pod střekovským hradem

p 35 P

Ústí nad Labem a okolí

Krvavá pomsta

Ústí nad Labem a okolí

gotický sloh začal přijímat prvky nastupující renesance. Svatyni s obdélnou lodí, trojbokým presbytářem a sakristií doplňuje hranolová věž v průčelí.

Nejstarší je presbytář z roku 1477, zatímco loď, věž a sakristie byly dokončeny až za Bedřicha Salhausena v roce 1606. Kostel zpevňují vnější opěráky, hrotitá okna mají pozdně gotické kružby, na jižní Starobylý gotický kostelík v ústecké čtvrti Svádov straně lodi je renesanční portál s ornamentální výzdobou a znaky Když řádí Švédové Salhausenů a Bocků. Nad presbytářem se kle- V roce 1631 vtrhl poprvé na Svádovsko švédský ne síťová žebrová klenba stejně jako nad lodí, král Gustav Adolf se svým vojskem a Sasy. Jak sakristie má klenbu hvězdovou. Ve skvostném napsal salhausenský kronikář: „Obrátili celý sváa velmi hodnotném zařízení vyniká pískovco- dovský statek v trosky, uloupili koně, skot, ovce vý oltář s alabastrovou výzdobou z roku 1606, a jiný dobytek, vyplundrovali stodoly i vinrenesanční kazatelna z doby před rokem 1582 né sklepy a odvlékli s sebou i všechen jiný maa pozdně renesanční mramorová křtitelni- jetek.“ Vesničané se odvážili vrátit z lesů, až ce z doby kolem roku 1620 – vesměs díla ka- když se protestantské vojsko vydalo plenit do soumeníků ze saské Pirny. Cenný je soubor epi- sedního Ústí. Roku 1634 přitáhli Švédové potafů z 16. a 17. století, náležejících především druhé. Ve Svádově spálili a srovnali se zemí Salhausenům. Ve hřbitovní zdi jsou dva bohatě zámek a jiné budovy, stodoly i sýpky, stáje i chlézdobené renesanční portály z roku 1606 a vál- vy. Stejně tak řádili v celém okolí. V kraji zůcová hřbitovní kaple s kuželovitou střechou při- stali dlouho, odtáhli až v květnu dalšího roku. pomínající baštu, s hvězdovou žebrovou klen- Místní obyvatelé, pokud nebyli povražděni, bou. U silnice stojí barokní patrová fara čp. 1 umírali v lesích hladem a nemocemi. Ti, ktes mansardovou střechou z roku 1731, uprave- ří přežili, nestačili obdělat pole a postavit domy. ná na vinárnu, zahradu zdobí sloup se sousoším Vrchnost proto povolala nové kolonisty z ciziny, sv. Tří králů a pietou z roku 1731. hlavně ze Saska, což přispělo k postupnému poněmčení Ústecka. V prosinci 1647 byl švédskýPrvní zmínka o vsi pochází z roku 1188, kdy mi vojáky přepaden pán na Svádově Bohumír český kníže Bedřich potvrdil darování Svádo- Konstantin ze Salhausenu, tehdy hejtman liva s okolím velmožem Hroznatou řádu joha- toměřického kraje, a držen v žaláři až do konnitů. Už jen opravdoví znalci vědí, že tu v mi- ce ledna 1648, kdy za něj bylo složeno výkupné nulosti stával i hrad, který byl na přelomu 1 000 zlatých. Naposledy se Svádovští a Ústečtí 13. a 14. století v držení Vartemberků. V letech potkali se Švédy v roce 1648, když švédský vo1548–1675 patřil Salhausenům, kteří ho začát- jevůdce Koenigsmark vezl z Prahy kořist na člukem 17. století přestavěli na renesanční zámek, nech po Labi. Aby někdo na uloupené cennosti později upravený a rozšířený barokně. Zle bylo nedostal zálusk, hlídalo několik set jeho mužů ve Svádově za třicetileté války. labské břehy od Ústí až po Děčín. p 36 P

a byl ponechán svému osudu; vesničané pak postupně rozebírali jeho zdivo na stavbu domů.

V roce 1894 se velká část toho, co ještě zůstalo, zřítila, zbytek byl stržen. Dnes na jeho místě v ulici K Zámku stojí moderní vila továrníka Peschla z roku 1900.

Vládli tady loupežníci Na východě na Svádov stavebně navazuje ústecká část Olešnice s několika pěknými hrázděnými objekty (čp. 12, 15). Z jejího středu vybíhá jihovýchodním směrem údolí Olešnického potoka; asi 300 m za posledním domem, na výrazném kuželovitém návrší Na Starém zámku nad levým břehem stával hrad Varta, založený zřejmě v polovině 14. století Vartemberky. Po roce 1378, kdy se připomíná poprvé, jej získali Škopkové z Dubé, od počátku 15. století patřil opět Vartemberkům. V 15. století vznikly o Vartu dlouhodobé spory a boje, za nichž byl hrad rozbořen. Naposledy se uvádí v roce 1465. Jeho zbytek pak využívali lapkové a loupeživí rytíři. Dodnes se z něj zachovaly jen skromné zbytky zdiva. Na jihovýchodní straně jsou patrné pozůstatky čtverhranného předhradí chráněného dvojicí příkopů a valem, s výraznou prohlubní po zaniklé budově. Výše položené oválné jádro chráněné hradbou obsahovalo okrouhlou věž a palácové budovy na jižní straně. Zde jsou také nejvýraznější zbytky zdiva, patrně nároží jednoho z paláců.

Dům čp. 12 s hrázděným patrem v Olešnici

Jak polapit lapky Lapkové, kteří se v 16. století usadili na rozpadávajícím se hrádku, přepadávali obchodníky na blízké cestě, spojující Čechy se Saskem. Moc jim chutnalo hlavně víno, které ústečtí vozili saským sousedům. Když jejich řádění dosáhlo vrcholu, domluvili se obchodníci se sedláky z okolí na společné akci. Na Vartu vyslali volavku – jednoho z nich převlečeného za žebráka. Poté, co ho lapkové chytili, prozradil jim, že druhý den vyjedou Ústečtí s vozem vína za hranice. Náklad samozřejmě do místa určení nedojel, sudy s lahodným mokem byly „přesměrovány“ na zpustlou Vartu. Loupežníci se hned pustili do popíjení, netušili ale, že Ústečtí do vína nasypali uspávací prostředek. Jakmile upadli do hlubokého spánku, sedláci ukrytí v okolí je zajali, svázali a odvezli do vězení. Od té doby byl na Vartě klid.

S loupežníky na Vartě bývá spojována i nedaleká Loupežnická jeskyně v severním svahu Zámeckého vrchu, největší nekrasová jeskyně v neovulkanitech v Česku a jedna z našich největších puklinových jeskyní vůbec. Vznikla posunem jednotlivých bloků rozpukané znělcové horniny během čtvrtohor. Skládá se ze šesti až pět metrů vysokých síní, propojených sotva půlmetrovými plazivkami. Celková délka chodeb je asi 130 metrů. Od vchodu jeskyně klesá až do hloubky 36 metrů, šířka chodeb je od 30 centimetrů do dvou metrů, největší výška sedm až osm metrů. Za válek tady obyvatelé schovávali majetek. Jeskyně

p 37 P

Ústí nad Labem a okolí

V roce 1676 koupil Svádov vévoda Julius František Sasko-Lauenburský a připojil jej k ploskovickému panství. Zámek tak už nebyl potřebný – přestal sloužit jako sídlo vrchnosti a změnil se na byty úředníků, v letech 1799 až 1810 v něm sídlila škola. V roce 1810 vyhořel

Ústí nad Labem a okolí

je zimovištěm netopýrů a vrápenců i lokalitou mloka skvrnitého. Je dobře skrytá a nevede k ní žádná cesta, takže putování k ní může být malým dobrodružstvím. Podívat se dovnitř ale nemůžeme, vstup zajišťuje mříž. Stráň s jeskyní je chráněna jako přírodní památka o rozloze 13 hektarů.

Asi 220 metrů východně od zříceniny hradu Varta, na severním svahu Liščího pahorku (kóta 300 m) nad osadou Varta, jsou na stěnách a kamenech Neštědice – hrázděný dům čp. 4 starého pískovcového lomu vytesány až 55 centimetrů vysoké reliéfy lidských objevit desítky. O jejich stáří, autorovi ani tváří, většinou označovaných jako Tajemné o tom, koho představují, není nic známo. Stěny obličeje, doplněné nápisy. Groteskních až po- lomu postupně zarůstají mechem, a tak některé někud strašidelných tváří tu můžeme postupně vytesané výtvory jsou již špatně vidět.

Na levém břehu Kdybychom uměli létat jako ptáci, mohli bychom se na Zámeckém vrchu vznést do vzduchu, přeletět labské údolí a přistát na druhém břehu řeky ve vsi Neštědice, kde se dochovalo několik usedlostí v lidovém stylu se zděným přízemím, hrázděným patrem a bedněnými štíty. Odtud se vydáme proti toku Labe zpět do města. Vpravo nad železniční tratí se zvedá mohutná a strmá skalní stěna dominantního kopce homolovitého tvaru zvaného Kozí vrch (379 m). Skalní stěnu tvořenou znělcem odkryla těžba v dnes již opuštěném lomu, ale i silná říční eroze. Kozí vrch je klasickou ukázkou průniku třetihorních vulkanických hornin druhohorními vrstvami slínovců a vápnitých jílovců.

Na různých místech můžeme vidět tři druhy odlučnosti horniny, a to sloupcové s mohutnými sloupy o průměru 70–120 cm, kostičkové a kulovité. Dobře patrný je důsledek sesuvu na severozápadním svahu z ledna 1770, kterým byla zasažena osada Veselí; uvolněná suť a kamení tehdy zasáhly koryto Labe až do jedné třetiny jeho šířky. Celý vrch je přírodní rezervací (36,86 hektaru), která chrání cenná rostlinná

společenstva skal a skalních sutí, teplomilných křovin a přirozeného dubohabrového lesa.

Vzácnou květenu zastupují zvláště chráněné druhy jako lomikámen vždyživý, bělozářka liliovitá, tařice skalní, třemdava bílá, koniklec luční, lilie zlatohlavá a další. Z vrcholové skály se otvírají nádherné výhledy.

Kozí vrch odděluje Neštědice od Mojžíře, bývalé vsi u Labe při úpatí zalesněných kopců, v současnosti nejvýchodnější ústecké části. Vznikla jako slovanská již v 10.–11. století, stejně jako sousední Neštěmice, největší rozvoj ale prožila až v období 19.–20. století, z něhož také pochází většina současné staré zástavby.

V současné době tvoří převážnou část obyvatelstva místního sídliště romské etnikum. Historickým jádrem je hlavně prostor v sousedství kostela sv. Šimona a Judy, vystavěného goticky ve 14. století a obnoveného renesančně roku 1598. Současnou podobu získal při novorománské přestavbě v roce 1846. Z původní svatyně se dochoval polygonální presbytář s nárožními opěráky a polygonální věž. V zástavbě

p 38 P

Nad Mojžířem, na skalnatém výběžku vrchu Strážný (274 m), který směrem k západu prudce spadá do údolí Kamenného potoka, se dochovaly malé zbytky hradu, někdy nazývaného Wessenstein. Existoval krátce, podle nálezů keramiky zřejmě od druhé poloviny 13. století do počátku 14. století; historické zprávy o něm mlčí, není známo ani jeho skutečné jméno. Dochoval se z něj zbytek příkopu a valu, terénní nerovnosti a malé úseky hradeb a zdiva paláce. Hradní ostroh zakončuje rozeklaná čedičová jehla, od které je pěkný výhled. K hradišti nevede žádná turistická značka, je třeba se vydat po neznačené cestě do údolí Kamenného potoka a pak pěšinou vpravo vzhůru.

Na jihozápadní okraj Mojžíře navazuje městská část Neštěmice, dříve samostatné město na břehu Labe při ústí Neštěmického potoka. Prvotní slovanská osada se prvně zmiňuje

roku 1188 v listině českého knížete Bedřicha pod názvem Neschemici. Prakticky až do konce 19. století byly Neštěmice málo významnou zemědělskou vsí, zaměřenou na pěstování ovoce. Teprve po vybudování cukrovaru v letech 1890–1893 a Solvayovy továrny na výrobu sody v letech 1905–1908 se vesnice proměnila na význačné průmyslové centrum a středisko dělnického hnutí; aktivní byla zdejší česká menšina. V roce 1970 byly Neštěmice povýšeny na město, ale o 16 let později připojeny k Ústí nad Labem. Žádné významnější památky tu ale nenajdeme.

Gigant Tonaso Velká Solvayova továrna byla po roce 1945 znárodněna a dostala název Továrna na sodu, zkráceně Tonaso. Kromě sody produkovala také chromové soli, chlorid vápenatý, chlorid amonný, posypové soli a mořidla na dřevo. Výrobní areál byl větší než 38 hektarů a zaměstnával přes 1 100 pracovníků, měl vlastní říční přístav a blízká ložiska hnědého uhlí. Negativem však bylo, že výrobky Tonasa zatěžovaly životní prostředí – na jednu tunu výrobků připadly téměř tři tuny odpadu. Po roce 1990 se vedení firmy podařilo provést zásadní změny, takže dnes se tu vyrábějí už jen vysoce čisté, k životnímu prostředí šetrné chemické produkty.

Pohled přes Labe na Kozí vrch nad Neštědicemi

p 39 P

Ústí nad Labem a okolí

městské čtvrti se dochovalo několik lidových staveb, například čp. 24 s roubeným přízemím, předsazeným hrázděným patrem, bedněným štítem a hrázděnou stodolou, čp. 26 se zděným přízemím, hrázděným patrem a bedněným štítem a čp. 37 se zděným přízemím a hrázděným patrem – vše většinou z konce 18. a počátku 19. století.

Ústí nad Labem a okolí

Čím láká Krásné Březno? Úzký ostroh, který vybíhá od náhorní plošiny až k Labi a je zakončen strmou skalní stěnou, odděluje Neštěmice od čtvrti Krásné Březno.

Stávalo na něm výšinné hradiště, které dodnes připomínají zbytky valů. Vzniklo již v mladší době bronzové, aby strážilo labskou obchodní stezku spojující Čechy a Sasko. V 9. století je využívali Slované, ve druhé polovině 10. století hradiště zaniklo. Na samém konci ostrohu na skále nad řekou je upravená vyhlídka s přístřeškem a lavičkami.

Městská čtvrť Krásné Březno se původně jmenovala Březnice, ještě dříve Březník. Nynější název byl oficiálně zaveden až roku 1876. Vznikl uměle z německého jména Schönpriesen, které pocházelo z 18. století. Nejstarší písemná zmínka o prvotní slovanské vsi je v zakládací listině litoměřické kapituly z roku 1057; její jádro se nacházelo kolem dnešního zámku a zámeckého kostela. Ve druhé polovině 19. století, především po napojení na železnici z Prahy do Drážďan v roce 1850, se původně malá zemědělská obec proměnila ve významné průmyslové centrum, později v průmyslovou čtvrť města Ústí nad Labem. Důležitou roli hrála také výhodná poloha na břehu Labe. Do roku 1863 sloužil starý lodní přístav pod Mariánskou skálou,

Krásné Březno, renesanční kostel sv. Floriána

v letech 1889–1892 byl postaven nový v Krásném Březně, s překladištěm a velkými skladovými budovami, vlečkou napojený na železnici.

Koncem 19. století byl nejvýkonnější v celém Rakousku-Uhersku: roční objem překládky přesahoval 2,5 milionu tun zboží (z toho asi 80 % tvořilo hnědé uhlí), čímž převýšil i přímořský Terst. Jeho důležitost potvrdila v roce 1901 návštěva císaře Františka Josefa I., který do města přijel – samozřejmě lodí. V roce 1900 měla obec již 5 795 obyvatel, spojení s Ústím nad Labem zajišťovala pouliční dráha. Logickým vyústěním stálého sbližování s Ústím, s nímž byla obec postupně stavebně propojena a v němž pracovalo značné množství obyvatel, bylo spojení obou sídel do jednoho celku v roce 1900.

Ústecký masakr Tragická událost, k níž došlo v Ústí nad Labem 31. července 1945, se většinou označuje jako Ústecký masakr. Co se tehdy vlastně stalo?

V 15.30 h nastala mohutná exploze muničního skladiště v Krásném Březně, kde pod dohledem našich a sovětských vojáků pracovali nuceně nasazení Němci. Nebyla jediná – následovaly další, série výbuchů trvala nejméně 20 minut.

O život přišlo 27 lidí, mezi nimi i českoslovenští vojáci, další desítky utrpěly různá zranění. Příčiny detonací se nikdy spolehlivě neobjasnily, oficiálně však byly označeny za dílo německého werwolfu. Několik sekund po prvním výbuchu začal v prostorách před hlavním nádražím, na Mírovém náměstí, na Předmostí a na mostě Dr. Edvarda Beneše masakr místního německého obyvatelstva, na němž se podle novějších zjištění podíleli hlavně příslušníci Rudých gard, sovětští vojáci, vojáci československé Svobodovy armády a neznámí civilisté, kteří dorazili do města dopoledne vlakem. Nic

p 40 P

Ústí nad Labem a okolí Opravený zámek v Krásném Březně

nechápající Němci byli ubíjeni holemi a kameny, shazováni z mostu do řeky, topeni v kašně a stříleni. Jejich ostatky, pokud je řeka neodnesla do Německa, byly zpopelněny 1. srpna v terezínském krematoriu. Celkový počet obětí ústeckého

masakru se podle nejnovějších zjištění pohybuje mezi 43–100. Dne 1. srpna 1945 přijela do Ústí vládní vyšetřovací komise vedená generálem Svobodou a ministrem vnitra Noskem, která marně pátrala po příčině.

Od zámku k opicím Zámek v Krásném Březně si na přelomu 16. a 17. století postavili páni z Bünau (Bynova) na místě panského dvora s tvrzí, za Cavrianiů v roce 1630 byl přestavěn barokně. Jeho nejstarší část zvaná starý zámek je podélné patrové stavení s novodobou omítkou, z níž vystupují jen sluneční hodiny s datem 1603 a latinským nápisem „Soli Deo Gloria“ – „Jenom Bohu budiž sláva“. Tzv. nový zámek má čtyři křídla obklopující malé zastřešené čtvercové nádvoří, v nárožích stojí válcové věže s cibulovými báněmi. Je rovněž patrový, hlavní vstup chrání balkonový portikus, k němuž stoupá dvouramenné schodiště. Na zámek navazuje torzo parku. Po roce 1945 sloužil objekt potřebám železničních úřadů. V nové době byl nákladně rekonstruován na sídlo Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem. Krytou

chodbou je spojen s kostelem sv. Floriána, národní kulturní památkou, vzácnou a u nás ojedinělou památkou saské renesance, po roce 2010 také zrekonstruovanou a zpřístupněnou veřejnosti. Kostel (původně kaple Panny Marie) z let 1597–1603 je dílem saských mistrů; skvostné jsou síťová žebrová klenba, okenní kružby a portály s diamantovým řezem. Roku 1783 byly přistavěny schody, které řešily vstup do kostela po sesuvech půdy a poklesu stavby pod úroveň okolního terénu. Nejhodnotnější částí mobiliáře je naprosto unikátní renesanční hlavní oltář s alabastrovými reliéfy z roku 1604, práce jednoho z nejvýznamnějších renesančních sochařů v Sasku Melchiora Kuntzeho z Freibergu. Ústředním motivem výzdoby je rodokmen Ježíše Krista, tzv. Strom Jesse, další reliéfy znázorňují náměty z Ježíšova života. Z velice

p 41 P