9788028405090

ROBERT VANO

VANO 001 az 296.indd 1

25.03.2025 15:42

Foto Vojtěch Vinduška, Lanzarote 2018

VANO 001 az 296.indd 2

25.03.2025 15:42

Konečně je tady! Kniha, ke které mě dlouho přemlouvali moji přátelé i lidé, se kterými spolupracuji. „Roberte, proč neuděláš knihu, která by chronologicky, od začátku do konce, rekapitulovala tvůj život?“ ptali se mě a já jsem cítil, že když má ta kniha vzniknout, vznikne v ten správný okamžik.

Pustil jsem se tedy do své, možná poslední publikace. Nevěděl jsem, jak těžké to bude. V hlavě máte nějakou představu a všechno na jednom místě. Ale když hledáte, kontrolujete, skenujete a vybíráte negativy od roku tisíc devět set padesát, zjistíte, že potřebujete mnohem více času i trpělivosti.

I když dnes existuje spousta různé techniky, verzí photoshopů a umělá inteligence, své fotografie dělám pořád stejně. Tak, jak jsem se to naučil. Měl jsem štěstí, že jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech působil v New Yorku. V období, kdy ještě žili fotografové z první republiky, jako byli André Kertész, Brassaï, Richard Avedon, Irving Penn, Lillian Bassmanová nebo Horst P. Horst. Ti všichni fotili svoje fotografie s denním světlem. Když bylo panu Horstovi tolik let, kolik mám já teď, říkával: „Nejlépe svítí pán Bůh a já jsem ten druhý.“ Já jsem dnes ten třetí… Snažím se přizpůsobovat světlu, které existuje. Většina fotografů to dělá opačně. Chtějí, aby se světlo přizpůsobovalo jim.

Z fotografování se stal byznys, kdy fotograf plní přání klienta. Ten má velký budget na asistenty, světla, blesky, kabely, pozadí a další věci, ale za samotnou fotografii nakonec zaplatí nejméně.

Nemám strach ze žádných technologií. Nedávno jsem viděl dokument o fotografovi, který říkal, že miluje veškeré inovace, protože čím víc jich bude, tím cennější budou jeho ručně vyrobené platinové fotky.

5

VANO 001 az 296.indd 5

25.03.2025 15:42

Můj první akt, Nové Zámky 1948

Na svět jsem přišel v roce tisíc devět set čtyřicet osm. Narodil jsem se v Nových Zámcích, bývalém Československu, maďarským rodičům. Když se vzali, mámě bylo osmnáct a tátovi třiadvacet. Máma pracovala jako prodavačka v lahůdkách a otec jako elektrikář. Cestoval za prací do různých částí republiky a domů se vracel jednou za měsíc. Ani máma nebyla nikdy doma. Pořád pracovala. Zůstal jsem tedy s babičkou, která mě vychovávala.

Moje první rodinné fotografie (zleva doprava): > > >

Babička s dědou v den svatby.

Máma s tátou v den svatby.

Já a moje mladší sestra Erika.

>

Celá rodina o Vánocích.

6

VANO 001 az 296.indd 6

25.03.2025 15:42

7

VANO 001 az 296.indd 7

25.03.2025 15:42

Když byl táta mladý, hrával fotbal. Když byl starší, chodil se na něj koukat. Zápasy probíhaly vždy v neděli v deset. Někdy končily v půl dvanácté, někdy později. Nevím proč, ale vždy jsme obědvali přesně ve dvanáct. Když to otec na dvanáctou nestihnul a sednul si za stůl, máma už myla nádobí a nedala mu najíst. „Co si myslíš, že budu vařit každých patnáct minut? Utíkej za tou děvkou, od které si teď přišel. Ta ti určitě něco uvaří!“ Otec se nechtěl hádat. Vstal a odešel do hospody naproti. Opilý se vrátil ve tři odpoledne. Lehnul si do postele, v šest se vzbudil a bylo vše v pořádku. Rodiče spolu vydrželi hodně dlouho.

Největší vliv na moji výchovu měla babička. To, jak mluvím a myslím, mám po ní.

Když mi bylo šestnáct, otec mi koupil fotoaparát. Konečně jsem mohl dělat něco sám, protože ve škole bylo všechno týmové. Fotografie mě nadchnula a chtěl jsem ji studovat na střední škole. Pan učitel mi však řekl, že v Nových Zámcích bych mohl fotit akorát tak pohřby a že to není profese pro chlapa. Doporučil mi, abych se raději vyučil na horníka nebo elektrikáře. Nakonec jsem vystudoval gymnázium. Po jeho skončení jsem chtěl zkusit opět fotografii, ale na vysokou školu jsem nemohl dělat přijímačky, protože jsem se neučil a měl špatné známky.

Kluci, kteří se nedostali na vysokou, museli absolvovat povinnou vojenskou službu. Věděl jsem, že ty dvouleté prázdniny nejsou pro mě. Nechtěl jsem dopadnout jako voják z filmu Sám voják v poli, který v té době promítali v kině.

Vojenská služba se nezamlouvala ani mému kamarádovi Jardovi, který se také nedostal na vysokou školu. Domluvili jsme se, že emigrujeme.

K fotografiím (zleva doprava): > > >

V mámině náručí.

S babičkou při koupeli v dřevěném korytě na našem dvoře.

Jako čtyřletý cestou na maškarní ples v převleku Karkulky.

> > >

Mé šesté narozeniny.

Se svými houslemi, na které jsem měl příliš malé ruce.

Původní fotografie z maturitního tabla, která neprošla. Nakonec jsem se musel nechat vyfotit jako ostatní spolužáci.

8

VANO 001 az 296.indd 8

25.03.2025 15:42

S Richardem, Štúrovo 1967

9

VANO 001 az 296.indd 9

25.03.2025 15:42

Když jsme s Jardou a jeho přítelkyní přelezli dráty, dostali jsme se do utečeneckého tábora v Terstu, který byl financován Američany. Platily tam americké zákony. Podle nich jsme byli nezletilý a mohl nás někdo adoptovat. Jardova přítelkyně však otěhotněla a s Jardou se nakonec dostali do Švédska. Mě přes církev adoptovala rodina z Filadelfie, u které jsem žil do svých jednadvaceti.

10

VANO 001 az 296.indd 10

25.03.2025 15:42

V Terstu jsme dostávali kapesné. Tuto košili od Emilia Pucci jsem koupil za tři dolary na tržišti v Miláně, Řím 1968

11

VANO 001 az 296.indd 11

25.03.2025 15:42

„Gucci, Pucci, Capucci, Fiorucci.“ Gucci zná zřejmě každý. Málokdo však ví, že Pucci vymyslel psychedelické motivy látek, z kterých šil košile, Capucci tvořil nevšední šaty, které vypadaly jako barevné sochy, a Fiorucci dělal super džíny Jesus Jeans.

K fotografiím (zleva doprava): > > > > > > > >

Do Ameriky jsem přišel s image, kterou jsem nosil v Itálii. Měl jsem dlouhé vlasy, na sobě psychedelickou košili a džíny. To bylo moje jediné oblečení. Když jsem procházel kontrolou, ptali se mě, jaká je moje profese, a já odpověděl, že jsem umělec. Úředníci ze mě nebyli příliš nadšení. Řekli, že umělce potřebují nejméně a chtějí někoho, kdo bude pracovat a nebude fetovat.

Po návštěvě imigračního úřadu jsem si musel najít práci, nechat se ostříhat a vyměnit hipísáckou košili za něco normálnějšího.

Nejstarší dcera rodiny rumunských Maďarů, která mě adoptovala, organizovala kulturní akce pro maďarský klub ve Filadelfii. Dostala mě do tanečného souboru.

Vystupovali jsme v národních krojích.

Toho kluka jsem poznal na imigračním úřadě. Stali se z nás kamarádi. Byl u mě na návštěvě. Místo kina jsme zůstali doma a já mu předvedl pár povedených kousků s kočkou.

Když jsem se ve škole naučil anglicky, musel jsem začít pracovat. Moje adoptivní matka, která chodila každou sobotu na úpravu vlasů, mi poradila, abych se vyučil kadeřníkem. Říkala, že budu mít vždy peníze, protože vlasy rostou i po smrti. No a takhle mě ostříhali v kadeřnické škole, kde jsem se učil.

Osm měsíců jsem se učil stříhat také v Londýně u Vidal Sasson, s kterým jsem podepsal smlouvu.

Jako kadeřník jsem vydělával víc než fotograf. Když už jsem byl známější, v zimě jsme pravidelně odlétali na karneval do Rio de Janeira a v létě na řecký ostrov Mykonos.

Tento image jsem vymyslel mnohem dříve, než ho začal nosit Karl Lagerfeld. Na krku mi visí kříž, který už nemám. Byl vyroben z křišťálu, zasazen do dvaadvacetikarátového zlata.

Myslím, že byl od Gucciho, který vyrobil jenom tři takové kříže.

12

VANO 001 az 296.indd 12

25.03.2025 15:42

Londýn 1974

13

VANO 001 az 296.indd 13

25.03.2025 15:42

Vidal Sasson byl nejenom skvělý kadeřník, ale také obchodník. S časopisy se domluvil, že když uveřejní práci jeho salonu, ke každému účesu na fotografii bude vytištěno i jeho jméno. Tak jsem začal dělat make-up a vlasy pro fotografy, kteří pro ty časopisy fotili. Všichni fotografové, s nimiž jsem spolupracoval, byli muži. Říkal jsem si, že bych konečně mohl mít šanci být jedním z nich. Koupil jsem foťák a sledoval je při práci. Když jsem nepracoval, tak jsem fotil. Zároveň také cestoval. V té době se na fotografii nešetřilo. Když si klient, šéfredaktor nebo fotograf vymysleli třeba fotopříběh v Madridu, tak celý štáb s modelkami odletěl do Madridu.

V Maroku jsem na každém kroku potkával žebráky. Spousta z nich neměla ruce. Později jsem se dozvěděl, že jim byly odťaty zákonným způsobem, protože kradli. Všude byl písek. Byly z něj postaveny také vysoké zdi, za kterými bydleli bohatí lidé. Ti do ulic vůbec nevycházeli. Za jednou takovou zdí jsem objevil nádherný obraz – bazén s lehátky. Každý den personál měnil a upravoval plachty, polštáře a ručníky, které na nich ležely, i když byla pořád prázdná.

Když se pozorně podíváte na snímek z bývalého letoviska Christiana Diora v jižní Francii na stránce 21, u pravé strany bazénu objevíte pejska.

O jeho přítomnosti jsem dlouho nevěděl.

Tyto prvotiny patří k nejžádanějším fotografiím na mém e-shopu.

14

VANO 001 az 296.indd 14

25.03.2025 15:42

Palm Springs, Kalifornie 1968

15

VANO 001 az 296.indd 15

25.03.2025 15:42

V Maroku nebyl jenom písek, ale také růže. Ty, které neskončily v pleťových vodách, olejích nebo krémech, zdobily okna a interiéry. Nejkrásnější z nich zas skončily na mém filmu.

16

VANO 001 az 296.indd 16

25.03.2025 15:42