Úvodem
Jetomu hezkých pár let, co jsme začali nejprve točit všechny ty neobvykle pojaté, akční dokumenty – a nakonec jsem se též pustil do knihy Morávkova zpověď aneb Věřím v Boha a ve své pistole. Materiálů se ale v průběhu její tvorby shromáždilo nakonec tolik, že se do této publikace prostě vše vejít nemohlo. Už tak měla oproti původní dohodě s nakladatelstvím více než dvojnásobný obsah.
Proto vznikla tato další kniha. Ta zahrnuje nejen to, „co v první nebylo“, ale je též naprosto jinak pojatá. Jaksi „reportážně“. Namísto románového ztvárnění se zaměřuje především na naše související pátrání, výzkumy, rekonstrukce, jakož i řešení mnohých otazníků. Míněno záhad, či dokonce mýtů, které nezřídka přetrvávají. Všech těch, které dosud doprovázejí tu obrovskou, dechberoucí story Tří králů. A příběhy s tímto související.
Nechtěli jsme však vycházet a čerpat výhradně z obvyklých archivních zdrojů, tj. protokolů, výpovědí a svědectví, jako to obvykle dělají běžní publicisté. Naše metoda spočívá v kombinaci exaktních dohledaných historických pramenů s praktickou stránkou. Prostě jsme si chtěli některé věci vyzkoušet doslova „na vlastní kůži“.
Navíc jsme vlastně celou věc pojímali coby jakési „policejní pátrání“. S vyšetřovacími pokusy, rekonstrukcemi, či dokonce plnohodnotným kriminalistickým ohledáním, tj. důkladnými expertními prohlídkami míst, kde došlo k popisovaným událostem. Cílem též bylo posuzovat události i pohledem soudních lékařů a dalších odborníků, kteří měli k věci co říci. Jen to mohlo přinést odpovědi na spoustu otázek, které jsme měli.
Také jsme se snažili zaobírat věcmi, jimž zatím nikdo jiný nevěnoval moc pozornosti. A někdy tak bylo na konci více otazníků než odpovědí. Čili dalších hypotéz a podnětů k přemýšlení.
O čem tedy tahle knížka vlastně je? Především o legendárním hrdinovi druhoválečného odboje Václavu Morávkovi – a lidech kolem něj. A o jeho třech největších střetnutích s německou tajnou policií.
I když je asi jen málo těch, kdo o tomto výjimečném člověku nic neslyšeli, uvedeme něco stručně především pro ty, kteří naši první zmíněnou knihu nečetli.
Kdo byl škpt. Morávek? Doslova noční můra pražského Gestapa. Jedna z vůbec nejhledanějších osob nejen v tehdejším Protektorátu, ale i v celé Němci obsazené Evropě. Voják a vlastenec každým coulem. Sportovec, závodní jezdec na koni. Hluboce věřící, známý svou biblí, kterou prý nosil všude s sebou. Legendární odbojář, který pod upravenými oděvy s ustřiženými kapsami s sebou nosil ve speciálně vyrobených pouzdrech na tu dobu hotový arzenál. Tedy dvě pistole a k tomu spoustu náhradních zásobníků, což mu dávalo o mnoho větší šance v přestřelkách s Gestapem. A této výhody využíval dosyta. Více, než by si jeho němečtí protivníci přáli.
Byl to člověk s neuvěřitelnou odvahou, ale i se značně specifickým smyslem pro humor, což dokládají jeho až recesistické kousky, které gestapákům nezřídka prováděl. Také dělal vše pro to, aby jej jednou Gestapo rozhodně „nedostalo zadarmo“. Jak koneckonců právě Morávek řekl: „Věřím v Boha a ve své pistole.“ A jak řekl, tak i konal.
Vůbec, ta celá story Václava Morávka pro mě byla vždycky fascinující. Jsou to příběhy, které připomínají, či v mnohém překonávají, divoké bondovky. Tedy knihy Iana Fleminga a následnou akční filmovou produkci. Ale na rozdíl od fiktivních knižních a filmových hrdinů byl škpt. Morávek hrdina skutečný. Oprav-
du žil a jeho činy – neméně strhující, akční a dramatické než ty agenta 007 – se skutečně staly.
A teď už je čas naplno se pustit do bádání, testování a všelijakých našich pokusů…
Útěk z pasti
Jekrásný slunný den. Podobný, jako byl 13. května roku 1942. Záznamy i následné potvrzení ze strany pracovníků Českého hydrometeorologického ústavu dokládají, že onoho odpoledne mohlo být kolem sedmnácti stupňů, beze srážek. Parkujeme na adrese 1238/19, ulice Čiklova. V dobách Protektorátu se nazývala Pod Terebkou. Ti tři, tedy zbytek odbojové skupiny Tří králů, pplk. Josef Mašín a škpt. Václav Morávek spolu se svým radistou rotmistrem Františkem Peltánem, sem dorazili navečer. Nejprve jeli tramvají a prudký kopec zdolali pěšky. My dnes přijeli autem. Není divu. To, co sem vezeme, bychom jen tak v rukách rozhodně nedotáhli.
Před domem, na kterém se nachází deska upomínající událost, která se zde stala za války právě zmíněného dne, už čeká Jirka Košař. Pomáhá mi ze střešního nosiče sundat hmotnou masivní dřevěnou konstrukci, tak trochu připomínající šibenici. Tu jsem předchozího dne stloukal z mohutných trámů. Konstruoval jsem ji a předtím promýšlel vskutku pečlivě a uvážlivě. Má na tom záviset můj život. A viset. Doslova. Pustili jsme se totiž do projektu, o kterém jsem se raději doma ani nezmínil. Když se mne ptali, co to na trávníku kutím, vymluvil jsem se, že „uvidí, potom jim to řeknu“. To abych neposlouchal otravné řeči, zda mám „snad něco takového zapotřebí“ (možná i s trpkou připomínkou „ve tvém věku…“).
O co půjde? O jakousi rekonstrukci jedné stěžejní události obrovského „morávkovského“ příběhu – a pochopitelně jedné z klíčových kapitol v naší minulé knize Morávkova zpověď aneb Věřím v Boha a ve své pistole. Nutno však dodat, že o naprosto věrné napodobení by se nikdo pokoušet asi nechtěl, protože to, co se zde těm dvěma kdysi povedlo, byl spíš zázrak. K tomu ještě ale dojdeme. Pěkně popořádku.
Už od natáčení našeho filmu Morávek kontra Gestapo před lety mi to doslova nedalo spát. A neustále se vtírala neodbytná myšlenka: co si to zkusit též…?
V našem týmu není od myšlenky k realizaci nikdy daleko. Napřed jsme však dumali, jak to vlastně v té ulici Pod Terebkou (dnes Čiklova) provést. Začalo to získáním souhlasu.
Naštěstí jsme zde narazili na fandy a úžasné lidi, kteří uctívají ty, co za nás kdysi tolik riskovali a pokládali životy. I když Ing. Jan Vyšata spolu se svým synem, majitelé domu, byli napřed trochu nevěřícní a k našim nápadům spíše skeptičtí. Ale nakonec nám na to kývli. Jen prý tu nesmíme nic zničit. Což se – viz dále – ukázalo jako ne zrovna jednoduché…
Další fází byla nájemnice bytu, kde se tehdy vše odehrálo, paní Nováková. Byli jsme trochu napnutí. Nedivili bychom se, kdyby nás s takovými návrhy úplně poslala „do pytle“. Najednou vám tlupa trochu bláznivých chlápků vtrhne do
kvartýru – a rozjede podobnou akci. Avšak tahle skvělá paní, která v tom nevelkém bytě po léta bydlí, nám to nakonec dovolila. Dokonce s nadšením.
Trochu jsem na to popravdě spoléhal. Když jsme zde totiž před pár lety točili právě náš neobvykle pojatý „morávkovský“ dokument, ta samá dáma nám, jen jsme sem tehdy nastěhovali všechnu natáčecí techniku, řekla: „Budete točit dlouho?“ A já na to: „No, asi tak hádám hodinu…“ A ona na to: „Tak to já si zatím zajdu nakoupit. Jen tu nic neponičte…“ A k našemu nemalému překvapení nás tam nechala samotné. Jen ještě mezi dveřmi na nás se smíchem houkla: „Tady ani není co ukradnout… Nezabouchněte si dveře!“ A zmizela.
Jediným problémem, kvůli němuž tu se souhlasem všichni tak trochu váhali, se ukázala zcela nová okna, která se sem ne zas tak dávno instalovala. Ta stará, původní, jsou díky Karlu Polatovi a jeho Iniciativě A. (ještě tu o ní bude řeč) zachráněna. Nyní jsou jak u mě na půdě, tak i porůznu v muzeích – a namísto nich se zde ocitly parádní plasťáky. Takže bylo zřejmé, že pokud by se to, na čem se bude viset, zatížené průměrnou lidskou hmotností zabořilo do rámu s nahoru vystouplým těsněním, zákonitě by došlo k promáčknutí a bezpochyby i k destrukci. Což jsme nechtěli a nesmělo se to stát.
Takže se musel poměrně pracně udělat takový speciální můstek, který by tuto citlivou část překlenul a co nejlépe chránil. Sice to pak poměrně komplikovalo nastupování na lano, ale akce se tím stala o něco málo reálnější. Druhou, majiteli domu původně navrženou alternativou totiž bylo upevnění lana až na střeše, za velký komín. To se mi však zdálo, jak to říci, poněkud trapné. Takové „neautentické“. Prostě jsem si řekl, „když už, tak už“ – a začal doma na zahradě ze zbytků pergoly postupně montovat bytelnou speciální konstrukci, která by v bytě co nejlépe posloužila coby kotevní bod.
Mělo to dvě kritéria. Předně aby to bylo dostatečně promyšlené a pevné. Kdo by také chtěl z té výšky sletět – a to navíc kotoulem vzad, na záda a na hlavu. Z 12 metrů (později námi přesně změřeno) přímo na tvrdý beton. Navíc tu byla
Pohled z výšky přesně 12 metrů – který se naskytl nám stejně jako našim „předchůdcům“ před více jak 80 lety.
podmínka, aby se v samotném bytě nic neponičilo. Aby snad ten náš, pro někoho dozajista kapku bláznivý nápad neznamenal nějaké nevratné a trvalé stopy pro majitele i obyvatele. Prostě aby svého souhlasu nelitovali. Znáte to – pro dobrotu… Naštěstí jsem už při předešlých návštěvách vše pečlivě naměřil a naplánoval – kdyby na to mělo skutečně dojít. Tedy jak ukotvit celé zařízení až v předsíni, příčně za futra. Základní, nosný trám pak byl raději ještě posílen pro tento účel dovezenou lešenářskou trubkou – jak se říká, „sichr je sichr“.
Pak už zbývala jen realizace. To znamená sezvat tým (už obvyklých) pomocníků. A zajistit, jinými slovy doma na půdě přebrat výbavu. Naštěstí bylo z čeho vybírat, protože výškovým pracím jsem se věnoval jak v rámci svého působení u policie, tak i coby armádní instruktor pro „vojensko-praktické lezení“, které jsem absolvoval v rámci armádního oboru při FTVS.
Někdo se může zeptat: proč jsem se do toho pustil já sám? Po pravdě, z nouze. Bylo totiž pitomé to už „nedorazit“, když jsem to leckde avizoval, sehnal všechny zmíněné souhlasy a na místě té dávné proslulé akce bylo vše dohodnuto.
Navíc, už to nebylo zdaleka jen o nás – bylo domluveno, že se z toho udělá i kromobyčejně zajímavá reportáž pro televizi CNN. Byla to pro ně nemalá exkluzivita, natočit něco takového na tak památných, pro veřejnost naprosto nedostupných místech. Není divu, že po tom „skočili“. A kdyby z toho všeho sešlo, vypadal bych, s prominutím, jako trubka.
Zpočátku jsem na to sice, celkem pochopitelně, chtěl sehnat jiné lidi. Abych v klidu mohl vše raději jen koordinovat. Nejdříve jsem tak uháněl někoho ze speciálních policejních útvarů. Zdálo se mi přirozené takto zajímavě prezentovat, i oficiálně, nějakou jednotku. Je to přece sakra výzva, sjet ze stejného okna jako Morávek s Peltánem. Kdo může říci, že po těch letech znovu (i když symbolicky, za jiných podmínek) něco takového udělal.
Avšak ouha. Došlo k tomu, čeho jsem se obával – vůle by asi i byla, ale… Nadřízení těch lidí se lekli, cukli a vše zakázali. Či nepovolili. Co kdyby totiž k něčemu
došlo a něco se jejich podřízeným stalo. V případě průšvihu, který nemůže nikdy nikdo vyloučit, nechtěli čelit dotazům, kdo k tomu vlastně dal souhlas apod. Prostě nechtěli nést za můj nápad odpovědnost…
Pak mě napadla další možnost. Začal jsem shánět kaskadéry (nebudu zmiňovat jaké, dost mě vypekli a tím naštvali). Zpočátku: prý to udělají. Velké nadšení. Ale jak se říká, sliby chyby. Najednou nekomunikace. Nebrání telefonu. Řekl jsem si: kašlat na to. Znáte to: co si člověk neudělá sám… Aneb, jak mi potom bylo mými kolegy řečeno: „Když sis to vymyslel, tak si to taky udělej.“
Takže nikoho dalšího jsem už nesháněl. Koneckonců scénu, jak jede Morávek dolů, jsem si v duchu sám tolikrát přehrával – a to nejen při tvorbě filmového dokumentu a pak i naší knihy, kde jsem se při psaní této konkrétní akční kapitoly vše snažil co nejautentičtěji prožívat. Jako Morávek. Tak proč to tak trochu nezažít sám „na vlastní kůži“?
Mělo to malý háček. Či spíše hák. Já osobně jsem v tomto měl „drobnou pauzu“. Nejen já, ale i lana a ostatní mé potřebné vybavení, které takříkajíc „odpočívalo“. A to (když jsem to spočítal) dobrých 20 let. Šel jsem na to tedy z voleje. S vědomím pouček o expiraci horolezeckého materiálu, tedy dávno teoreticky skončené životnosti mnou skladovaných lan (zde však šlo o statickou zátěž, ne žádné trhy a pády), a též bez možnosti si znovu alespoň kapku osvěžit potřebné
dovednosti (zkoušel jsem najít nějakou hasičskou věž, kde bych odpovědně potrénoval a vše vyzkoušel, ale prý „civil tam nesmí“, ufff).
Už jen v úvodu nastíněná doprava dost hmotné konstrukce (vypadající skutečně jak šibenice pro trpaslíky) se ukázala ne zrovna jednoduchá (aby se vše nerozpadlo). Montáž v té mrňavoučké garsonce, pokud měla být pečlivá, též zabrala nějakou dobu. Doplněno již zmíněným „ochranným můstkem“ pro okno. Konečně bylo vše připraveno a přepečlivě zkontrolováno – raději dvakrát. Chybu v takovémto případě uděláte jen jednou. Když se při pádu naznak na tvrdý povrch rovnou nezabijete, budete do konce života ležet nehybní v nemocnici, v nejlepším případě jezdit na vozíku. I když jsem kdysi, tedy v mládí, dělal divoké a dost bláznivé kousky, jako skákal padákem z mostů nebo je sjížděl na laně hlavou dolů, tady jsme k tomu už přistupovali nepoměrně rozumněji.
V průběhu naší přípravy po nás celou dobu hned vedle, ve svém malém obýváku, pokukuje paní Nováková. Sedí si tu v klidu, jakoby nic, na gaučíku. A luští křížovky. Sleduje jen po očku, jak tu vše vážeme, a čas od času se shovívavým úsměvem zavrtí hlavou.
Během chystání toho všeho si připomínáme, jak se to vše zde vlastně mělo odehrát. Všechny podrobnosti toho „sjezdu“ podle dostupných, hodnověrných zdrojů. Těch není žel zas tak mnoho.
Co o tom vlastně říkají německé zdroje? Míněno následné hlášení Gestapa pro K. H. Franka ze dne 19. května 1941.1 Cituji: „Jak se dodatečně zjistilo, během boje opustili Peltánův byt dva muži. Uprchli na drátěném lanku od antény oknem, které je ve výši asi 12 m nad zemí. Pátrání po těchto osobách jsme zahájili…“ Toť vše…
Citujme ještě z poválečné výpovědi blízké spolupracovnice Tří králů Marie Rezkové, ke které zraněný Morávek ještě ten večer doráží a o všem jí tehdy „zatepla“ informuje:
1 Tato zpráva, dle toho, co v ní stojí v úvodu, byla vyhotovena na bázi předchozího hlášení přímo ze dne události, tedy 13. 5. 1941. Velká škoda, že se tento dokument dosud nepodařilo nikde objevit a není k dispozici.
„Měli jen tenký drát, kterého používali jako uzemnění k vysílačce. Zaklesli jej o nohu nábytku a spustili se z okna do dvora… Nejdříve sjel po lanku Morávek,2 konec drátu mu přidržoval Peltán. Morávek nesjel po drátě s tak velkou prudkostí, ale přesto si uřízl prst. Peltán sklouzl po lanku ihned za ním. Dopadl prudce a poranil si nohy…“
A jak o tom pak mluvila Marie Líkařová (manželka Josefa Líkaře, Mašínova nejbližšího spolupracovníka z Bílé Hory, výrobce „výbušných briket“ a jiných bomb) čili další z těch, kterým to vyprávěl sám Morávek? Opět cituji podstatné: „Vyprávěl, jak to bylo v Nuslích, na Terebce… O té přestřelce a útěku jich dvou, jeho a telegrafisty. Ukazoval nemocnou ruku, kterou měl v černé rukavici. Vyprávěl, jak sjel po ocelovém lanu bez rukavice. A že si přitom uřízl ukazováček…“
A poslední zmínka – jak to později popisuje známý odbojář docent Krajina: „Oba utekli po železném laně hromosvodu oknem, napřed Peltán a pak Morávek s vysílačkou pod ramenem, když se držel hromosvodu jen jednou rukou a o nešťastný jeho ocelový výběžek si uřízl svůj malíček…“
Zde je to vylíčeno značně divoce. Míněno vláčet s sebou ještě vysílačku, to už by byl skutečně supermanský výkon. Navíc v tomto místě není pražádný hromosvod.
A Morávek ověřeně nepřišel o malíček, nýbrž levý ukazovák, viz foto na straně 23.
Více o tom, jak to celé proběhlo, nevíme.
Dost ale teorie. Už je vše hotovo, jde se na to. Připínám se na krkolomně vybudovaný systém (a doufám, že nebude krkolomný doslova). Tandem pomocníků, tentokrát doslova mých strážných andělů, je v akci. Kamarádi Ríša Kraus s Jirkou Košařem bedlivě hlídají, aby lano během přelézání
Jedny z nejdůležitějších pomocnic skupiny Tří králů: Marie Rezková, jež tyto odbojáře dlouhodobě ukrývala a od které též pravidelně vysílali, a Marie Líkařová, manželka klempíře Josefa Líkaře, výrobce výbušných zařízení na Bílé Hoře, sestra Václava Řeháka, spojky Morávka (viz zde kapitola Prašný Most).
2 Není nezajímavé, že kupříkladu Zdena Mašínová pořadí onoho „sjezdu“ uvádí později opačně (viz foto strana 41): „… první vyskočil z okna III. poschodí Peltán a za ním ‚Vojta‘ (tedy Morávek).“
hrany při kontaktu s námi instalovaným můstkem správně dosedlo – a nesvezlo se bokem, mimo plochu chránící zcela nové plastové okno.
Proboha, jen to neponičit, to bychom tu rychle skončili, bleskne mi ještě hlavou. A též se snad nekontrolovaně neskácet dolů. To by zas nebylo tak těžké, protože mnou vybudovaný dřevěný ochranný můstek, když se na něj šlápne, dost jezdí na kachlech pokrývajících parapet.
Vše bylo ještě napínavější kvůli tomu, že jsem se to rozhodl dělat stylově –v historickém obleku. Pochopitelně včetně původní obuvi. Ale ouha, tyhle polobotky kvůli kožené podrážce na všem tak strááášně klouzají. Což jsem zjistil hned při prvním pokusu, kdy jsem si chtěl dolů do té hloubky elegantně odskočit přes hranu a ty boty se mi smýkly. Nemalé a dost nepříjemné překvápko. Až jsem sjel nekontrolovaně o kus dolů a nohama zcela ztratil kontakt se stěnou. Ruku držící lano mi to přitom docela bolestivě sevřelo mezi lano a hranu parapetu. Jen taktak jsem se nepustil a sotva tu bolavou, i přes rukavici odřenou ruku vyndal z toho svěráku.
V tu chvíli jsem si nejlépe představil, jak muselo být zrovna na tom samém místě těm dvěma. Morávkovi s Peltánem, kteří neměli žádné horolezecké lano, ale pouze nějaký drát. A ne ruce chráněné silnou rukavicí jako já, ale jen holé dlaně. Zvláště zde, těsně pod parapetem, v té výšce třetího patra, to muselo být hrozné. Brrr.
Jenže oni vlastně neměli na výběr. Byla to jejich jediná šance. Mohli snad zkusit toto – a třeba skončit dole rozplácnutí na tvrdém betonu, co pokrývá dvorek. Gestapáci kopající do dveří a vyhlídka na muka v Pečkárně, to byla panečku motivace.
Mimochodem, podnětná otázka: Jak vlastně vypadal drát, který ti dva drželi a sjížděli po něm? Jaká byla jeho šířka či průměr, popřípadě pružnost, tuhost a podobně? Odpověď: nikdo pořádně neví.
Jak již bylo řečeno, byla to prý anténa. Jelikož však naprostá většina vysílaček užívaných v té době odbojem byla postavena radioamatéry z nějakých pokoutně sehnaných dílů, tato nouzová anténa asi nebyla nějak standardizovaná. Proto ji nemůžeme něčím naimitovat a mít o ní lepší představu.
Zpět k věci, tedy na lano. Pak už jsem měl jen strach, aby mi snad nevypadly moje pistole. A neletěly z té výšky na lidi, co to celé fotili a točili. Protože neudělat to s kompletní výstrojí, tedy dvěma pistolemi vz. 24 a na zádech osmi zásobníky ve speciálním pásu, to by přece nebylo ono, ne?
Zakrátko byl první sjezd zdárně za mnou. Pak další. A další. Naštěstí jsem si po té delší pauze všechny dovednosti rychle oživil. Není to jen jako sjet odněkud ze skály. Zde člověk musí patřičně regulovat rychlost sestupu, a to s vhodným
