PROLOG
Národní park Šumava, září 2014
Chlapci pod podrážkami bot křupaly větvičky. Čelo měl orosené, nohy unavené a v krku sucho. Kolem jen houštiny a nekonečné zástupy stromů. Za běžných okolností by mu zdejší divoká krajina připadala parádní. Jenže teď, v osamění a nejistotě, si už nemohl nic namlouvat. Zabloudil.
Ztratit se v lese? Taková pitomost! Kdyby byl nějaké malé děcko, jenže jemu bylo skoro deset. Nedovedl to pochopit, a čím víc o tom přemýšlel, tím se mu to zdálo nemožnější. Žádná známka lidí nebo civilizace. Ani vzdálené hlasy, ani ozvěna motorových pil lesníků, zkrátka nic! Ještě před několika minutami by mu bránila hrdost, ale s rostoucí beznadějí mu na tom už nesešlo. Zakřičel.
Z nedaleké větve se vznesl polekaný pták. Zakroužil chlapci nad hlavou a zmizel.
Žádná odezva.
Zavolal znovu. A ještě jednou. Jeho řev byl zprvu naléhavý, poté plný vzteku, nakonec zoufalství. Teprve když zaječel tak hlasitě, až ho zabolelo v krku, přestal.
Ticho. Jen netečné vrzání větví, do nichž se jemně opíral vítr.
„Jak je to možný?“ zaskuhral. Vždyť jsem šel pořád jedním směrem… Dávno měl narazit na turistickou stezku, chatku nebo alespoň seník, prostě na cokoli, co by připomínalo
lidskou přítomnost. Kontrola mobilu přinášela stále tentýž výsledek – žádný signál. Moc dobře věděl, že se čas od času někdo v lese ztratí.
Ale takovýho člověka přece vždycky najdou…
– Opravdu? ozval se zlotřilý hlásek v koutku jeho mysli.
Jistě… Vím, po jaké cestě jsme s rodiči šli. Vím, jakou měla barvu značka.
Ručička buzoly ukazovala pořád tamtéž. Pamatoval si na mapu, kterou měli rodiče. Cesta byla na severu.
– Tak proč jsi ji už nenašel?
Protože… protože… Já nevím, sakra!
Že by byl kompas rozbitý? Pitomost. Střelka se točila jako vždy. Rozčileně ho strčil do kapsy. Od chvíle, kdy se ztratil, několikrát pocítil opravdový strach. Ten teď narůstal.
„Ne, já se nebojím,“ zašeptal. „Nebojím se ani trochu!“ zvýšil hlas, aby si dodal odvahy. Rodičům se ztratil před víc než hodinou.
Co když se nedostanu ven před setměním? Bylo už po šesté. Slunce pořád stojí vysoko, ale za takové dvě hodiny… Zkusil nepříjemnou myšlenku zahnat. Prostě si říct, že je to směšné. Nemyslet na to.
Jít dál, nebo zůstat na místě? Nevěděl, která varianta je lepší. Byl příliš rozrušený, než aby uvažoval logicky. Nohy rozhodly za něj. Vyběhl na kopec plný kopřiv, které ho šlehaly na kůži. Prodíral se jimi a potlačoval stále rostoucí zoufalství v srdci. Hvozd každým krokem temněl. Divoké keře i kmeny stromů ho svíraly těsněji, až se už téměř nemohl dostat dál. Určitě jdu špatně… Ale jinou cestu neviděl. Procpal se hustou hradbou ostružiní. Pak další. A ještě jednou. Kompas nelže. Nemůže lhát! Šel pořád rychleji, a když se rozběhl, ani si to neuvědomil. Krajina se před ním svažovala. Utíkal, zuřivě lámal větvičky a vůbec nedbal na to, jak bolestivě mu drásají kůži. Když ho na obličeji škrábl
trn, zavrávoral a zavadil špičkou boty o kořen. Najednou letěl vzduchem s vykulenýma očima a rukama nataženýma před sebou. Dopad ve svahu byl tvrdý. Nekontrolovatelně se kutálel a nabíral rychlost. Chtěl se něčeho chytit, aby pád zbrzdil, ale neměl čeho. Když narazil na ostrý kámen, ucítil prudkou bolest v noze. Zastavil až o pořádný kus níž, kde sklon půdy končil.
Těžce oddechoval a bolestí zatínal zuby. Tělo měl plné modřin. Narazil si pravé koleno i loket. Posadil se na zadek a úpěnlivě zaskučel. Tenký potůček krve se mu jako červený had plazil po holeni až k ponožce. Prohlédl si dlaně. Překvapilo ho, jak hluboké šrámy si přivodil. Do očí se mu draly slzy, ale zakázal si plakat.
Sundal si baťůžek a vytáhl z něj láhev vody. Obsah stačil jen na pár hltů. Zbytek použil na omytí poraněných rukou. Když víčko zašrouboval, uvědomil si, že se nachází v křivolaké rokli. Nebyla široká, ale její konec neviděl. Ležely zde hnijící kmeny padlých stromů, které shodila dávná bouře. Popotáhl a opatrně se zvedl. Kolenem mu projela pichlavá bolest. S kňučením klopýtl.
Nějakou dobu trvalo, než se odvážil znovu hnout. Další kroky volil opatrněji. Zkoušel přenášet váhu na zdravou nohu, ale v terénu to šlo špatně. Dobelhal se ke kmeni mohutného smrku a unaveně se o něj opřel. Sáhl do kapsy pro kompas. Nebyl tam! Vyděšeně se rozhlížel po zemi, dokud mu nedošlo, že ho musel ztratit při pádu. Začal ho hledat, ale nikde ho neviděl. Mapoval směr, odkud spadl, a zkoušel vyšplhat zpět, jenže bolavá noha mu bránila. Kompas byl fuč. Sevřela ho tíseň. S nadávkami padl na zadek a několik chvil bojoval s brekem.
Nakonec se přinutil zvednout a zamířil roklinou dolů. Každý krok představoval utrpení, každá lesní překážka nepříjemné zdržení. Ale šel pořád dál.
Náhle ho do chřípí udeřil pronikavý zápach. Překvapeně se ohlédl. Poznával ho.
Takhle smrdí… zkažené maso.
Stranou od něj, v nakupeném jehličí, něco leželo. Obezřetně se přiblížil.
Ze všeho nejdřív uslyšel hmyz. Mouchy. Obrovské množství much. Hemžily se nad zdechlinou zvířete. Mezi dlouhýma nohama s kopýtky ležela hromada lesknoucí se tmavorudé hmoty. Kroutili se v ní červi. Chlapec odporem nakrčil nos. Až na druhý pohled si všiml, že zvířeti chybí hlava. Místo ní viděl jen mohutný krk s otevřenou hnijící ránou.
Co je to? Srna? Jelen?
Výjev v něm probouzel smíšené pocity. Nechuť, ale také fascinaci. Naživo nikdy nic podobného neviděl. Uvažoval, jak dlouho tu zdechlina leží a kdo mohl zvíře zabít. Myslivec. Určitě. Srdce mu poskočilo. Možná najdu jeho stopy a vyvedou mě pryč z lesa! Udělal krok, ale vzápětí ztuhl. Něco mu na výjevu nesedělo.
Myslivec by tady mrtvé zvíře přece nenechal. Odvezl by ho. Musel to udělat pytlák. Na stromě, u něhož se zdechlina válela, spatřil divnou značku vyrytou do kůry. Hrubě vyřezaný symbol. Nedokonalý ovál s několika šikmými čárami v horní části. Až teď si uvědomil, že symbol připomíná oko bez panenky. Zíralo na něj.
V korunách zašeptal vítr. Nepříjemný pocit sílil. Nepřibližuj se. Odejdi. Není tu bezpečno! Varování se zdálo každou vteřinou naléhavější.
Vtom se mezi větvemi ozvalo hlasité klepnutí.
Chlapec leknutím vyjekl.
Zlověstná ozvěna se nesla roklinou. Rozhlížel se a hádal, odkud zvuk přišel.
Tohle nemohlo udělat zvíře… Znělo to, jako by někdo praštil dřevěnými palicemi o sebe.
Zvuk přišel znovu. KLEP! Hlasitěji. Agresivněji.
Přešlápl na místě a napětím sevřel pěsti. Co je to?!
Při třetím klepnutí ho silně rozbolela hlava. Jako by mu někdo vrazil do spánků žhavé jehlice. Chytil se za uši a zaskučel. Přestaň! Čtvrté klepnutí nepřišlo. Ozvěna pomalu doznívala a po chvíli utichla docela.
Svět kolem jako by zadržel dech. Předtím slyšel šumění v korunách a bzučení hmyzu, ale teď se vše ponořilo do hrobového ticha. Cítil, jak mu v hrudi bije srdce a jak se mu strachem prohlubuje dech.
Do široka rozevřenýma očima pátral mezi stromy, jako by čekal, že přijde něco strašného. Mlčení lesa by se dalo krájet, a každou vteřinou bylo horší. Bolest hlavy nepochopitelně sílila. Spolu s ní mu začaly zaléhat uši. Svět se chvěl zadržovaným napětím.
CO SE TO DĚJE?!
Ustoupil a přitiskl se zády k drsné kůře borovice. Neodvažoval se ani mrknout. Stočil pohled k odpornému oku na stromě. Pozorovalo ho. Vysmívalo se mu.
Mezi těmi stromy něco je. Dívá se to na mě skrze to oko. Vím, že se to dívá! Chtěl vzít nohy na ramena, utéct od odporné mršiny co nejdál, ale nemohl se odhodlat, jako by mu podrážky bot zakořenily do půdy. Musím pryč… Napravo ve svahu rokle se něco hnulo.
Zděšením zadržel dech. Stín. Mezi stromy. Srdce se mu roztlouklo zběsilým rytmem. Co to bylo? Zvíře? Pohyb se odehrál na okraji zorného úhlu. Možná představivost. Ne. Něco zahlédl. Určitě.
„Ne-nemám strach,“ špitl, ale hruď se mu zvedala stále rychleji.
Teď zaslechl něco za zády. Praskání větviček a šustění lesního podrostu. Kroky? Někde blízko. A stále blíž. Kráčely rozvážně, ale přímo. Chlapci se rozechvěla brada. Neměl
odvahu nahlédnout za kmen. Věděl, že by měl, ale nešlo to. Vlhký vzduch začal páchnout jako zkažené maso. Silněji a silněji.
Maminko…
Pak se to neznámé prudce hnulo a on pohlédl hrůze do očí. Poslední výkřik chlapce byl hlasitý, táhlý a nesl se roklí do dáli. Když utichl, v korunách stromů tiše zaševelil vítr a hmyz se zvolna vrátil k hostině na hnijícím mase.
Jako by se nic nestalo.
C a ST PRVNi
JELENÍ
Praha, červenec 2023
Toho sobotního rána se Nikol probudila s prudkým škubnutím. Nepříjemné procitnutí způsobil velmi živý sen. Oči už měla otevřené, ale stále ho cítila. Pronikavý pach kouře a žár na kůži. Dokonce i v bránici jako by zůstal stín vlastního křiku. Plameny. Byly všude. Nevěděla, odkud se vzaly, ale ocitla se bez šance na únik.
Zůstala jsem opuštěná? Nikdo nepřišel na pomoc? Uhořela jsem, nebo unikla? Nemohla si vzpomenout. Žádné rozuzlení ani smysluplná pointa.
Unaveně se převalila na bok. Na stolku vyzváněl budík iPhonu s melodií rockové kapely The Verve. Nemotorně po něm sáhla. Přístroj spadl na koberec mimo její dosah. Rezignovaně se obrátila na záda, zavřela oči a přikryla si je předloktím. Vzpomínka na oheň neodcházela. Viděla ji za víčky jako mlhavý, ale nepříjemný otisk.
Povzdechla si a v duchu nevrle zaláteřila. Nechci, nechci, nechci. Vstávat. Někam jezdit. Hlava jí třeštila po včerejším večírku, který pořádala se spolužačkami v klubu Déjàvu. Byl to příjemný večer. Dobrá muzika i koktejly. Troška sněhu. Fajn lidé. A jeden kluk, kterému dala číslo. Ne že by ji extra zaujal, ale měl snahu. Prvního odmítnutí, kterým si zkoušela vytrvalost každého floutka, se nijak nelekl. A byl pěkný. No… spíš průměr. Ale hezky voněl a působil inteligentně.
A jak si s oblibou říkala – na první rande se dá jít s ledaským. Otázkou zůstává, jestli bude následovat další.
Rozespale se zahleděla na strop. Střep v hlavě ji donutil zakňučet. Přiložila si dlaň na čelo. Fuck! Proč jsem, sakra, tak moc pila? Zkrátka pátek večer. Zvedla se do sedu. Nic moc, ale taky mohla skončit s hlavou v záchodové míse.
Než spustila nohy na zem, Richard Ashcroft v iPhonu už notoval refrén: „No change, I can’t change, I can’t change…“
Došla k oknu a trhnutím odhrnula záclonu. Slunce zalilo místnost teplým jasem. Nikol nesnášela brzké vstávání. Často chodila spát hodně pozdě a obvykle se u ní o plné výkonnosti dalo mluvit až kolem poledne. Vláčným krokem se přesunula do koupelny, kde se opláchla. Chvíli zůstala stát před zrcadlem, uvězněna pohledem na svůj odraz. Stále v sobě kvůli snu pociťovala skličující nesoulad.
Položila si dlaň na prsa. Na moment měla nutkání proniknout prsty skrz hrudní koš a vyrvat ten odporný pocit ven. Nehty se zaryly do kůže tak silně, až to zabolelo. Vše se začalo vracet. Kouzlo vybledlých vzpomínek i představ, které nabraly jasnější kontury.
Hořící pokoje. Plameny šplhající po záclonách, nábytku a zdech. Kouř, který štípe v očích, pálí v plicích a dusí. Beznadějný křik. Napadlo ji, že nikdy v životě neměla důvod řvát tak hlasitě a silně.
Hrůza. Pach spáleného masa. A to jméno, které by nejraději vyškrtla ze svého života.
Hotel Ticho.
Přiměla se vzpomínku odehnat. Nechtěla se k ní vracet. Dnes ani zítra. Už nikdy!
Napětí v prstech povolilo. Chytila se umyvadla a naklonila se blíž k zrcadlu. Tísnivý pocit ustupoval před úvahou, že se chová nezdravě. Kdyby mě teď viděla babička… Rázem ji napadlo, jak by asi reagovala.
„Myslíš, že jsi jediná, koho to bolí? Ženy v naší rodině jsou lecjaké, ale rozhodně se nechovají slabošsky. Rozumíš?! Takže se koukej sebrat!“
Rozkaz! prohlásila v duchu ironicky a pomyslně zasalutovala.
Vlažná sprcha z ní smyla největší nápor únavy. Když do sebe hodila ibuprofen a připravila si kávu, začala s přemáháním balit věci na cestu. Vyčesala si vlasy a stáhla je do krátkého culíku na temeni. Až na jediný žlutý pramen měly tmavohnědou barvu. Několika vrstvami řasenky si zvýraznila oči a rty přejela rtěnkou. Ze skříně vytáhla šaty, které si koupila předevčírem, bílé s velkými, sytě modrými květy. Pěkný kousek bez ramínek, pod pasem volné a hodně krátké, takže v nich vynikaly její štíhlé nohy. Natočila se k zrcadlu bokem a přejela po šatech dlaněmi. Látka příjemně chladila a Nikol v nich vypadala přesně tak, jak chtěla. Nenuceně a žensky. Zašněrovala si tenisky, sebrala kabelku a nasadila si sluneční brýle. Věděla, že má v sobě ještě zbytkáč, ale mávla nad tím rukou. Dala si vydatnou snídani a tak blbou náhodu, aby potkala poldy, nepředpokládala. Krátce po deváté zamkla byt a nasedla do auta. Než vyrazila na cestu, nepříjemný pocit po probuzení se zdál jen jako vzdálený sen.
*
Na kalendáři se psalo osmého července a léto bylo v plném proudu. Betonové ulice Prahy rozpalovalo horko a vzduch se nehnul. Listy stromů byly svěšené a chodníky zely prázdnotou. Velká část Pražanů si užívala víkend po chatách nebo na dovolených u moře. Tradiční dopravní chaos výrazně prořídl. Nikol se vymotala na dálnici D4 a nabrala rychlost směrem na Příbram. Krajina kolem překypovala zelení a nebe bez mraků bylo jasné a tyrkysové. Cesta se odvíjela v klidu a po rozpačitém ránu se Nikol zvedla nálada.
V klimatizovaném SUV popíjela vychlazenou kolu, poslouchala muziku a hlasitě si u toho zpívala. Když před desátou minula Dobříš, cinkla jí v mobilu esemeska od sestry.
Doufám, že jsi už na cestě. Oběd bude přesně ve dvanáct. Upozorňuju, že čekat nebudeme.
Mrkla na hodinky. S přehledem stíhá. Okamžik uvažovala, jestli se namáhat s odpovědí. Sestřino apelování na dochvilnost hraničilo s neurózou. Obědvali přesně ve dvanáct, večeřeli v sedm a minutové zpoždění prakticky neexistovalo.
Nikol hbitě naťukala strohou odpověď.
OK.
S informací, v kolik přesně dojede, se však nezdržovala.
V Sušici si udělala malou přestávku a pokračovala po silnici 196. Okolo ubíhala pole se zlátnoucím obilím. Zanedlouho se před ní začalo vykreslovat malebné panorama kopců a hor. Šumava. Dlouhé kilometry nekonečných lesů, které při pohledu z podhůří připomínají divoké vlnobití. Nikdo už dnes neví, proč jim tak lidé říkají. Jestli proto, že šumí, nebo snad proto, že ve staroslovanštině se lesu říkalo Šuma.
Mimo turistická centra krajina dodnes zdařile předstírá, že se člověk ani nenachází v zalidněné střední Evropě. Po staletí se tu vzájemně obohacoval český a německý živel, a i přes komercializaci moderní doby zůstal příhraniční pás hor z velké části pustý. Pro většinu lidí oblíbené místo, kam se rádi vracejí na dovolenou. Pro Nikol domov. Před čtyřiadvaceti lety se tu narodila, strávila zde téměř celý život a zažila mnoho dobrých a šťastných věcí.
Asfaltka lemovaná alejí borovic se před ní vinula jako had. Na louce vpravo spatřila ve volném výběhu několik koní.
Míjela vesničky a její zelený Range Rover se v záři slunce leskl jako chrobák. Pastviny a rozlehlé usedlosti vystřídaly zástupy smrků, které mezi sebe pouštěly slunce jen výjimečně. Úzká silnice se klikatila vzhůru.
Náhle se zpoza prudké zatáčky s burácením vyřítila dvojice čtyřkolek. Za řídítky mladíci v helmách a na sedadlech za nimi dívky. V rizikovém úseku nijak nezpomalily. Nikol sevřela volant a sjela k pravému pruhu, jak jen zatáčka dovolila. Myslela, že se nestihne vyhnout, a stiskla klakson. Když ji míjeli, bylo to o fous. Jedna z dívek na ni s úšklebkem zvedla prostředníček. Čtyřkolky s rachotem zmizely. Nikol zakroutila hlavou. Vzpomněla si na dobu, kdy se chovala podobně debilním způsobem a popravdě to nebylo dávno. Telecí léta měla sice za sebou, ale co se týkalo hloupostí obecně, vyváděla je se zvláštní pravidelností dodnes.
Jakmile projela kolem vrchu Srní, stromy po stranách silnice jako mávnutím kouzelného proutku zmizely. Na jihu se rýsovaly půvabné svahy, z nichž vystupovaly skály. Vpravo se odkryl výhled na vesnici. Stříšky a střechy ve stromové zeleni. Za následující odbočkou stála cedule s důvěrně známým nápisem Vítá vás obec a pod tím výrazným písmem Jelení.
Pokaždé když sem Nikol přijela, poznávala důvěrně známá místa: potok, líně se vinoucí kolem modřínů, kam jako děti chodili s bráchou stavět hráz. Stará kaplička vedle silnice, kde vykouřila v dospívání první cigaretu. Benzínová pumpa Paseka, tradiční zastávka na nákup pití, když se s kamarádkami vracela z diskotéky. A zánovní lavička pod letitým dubem. Kdysi ji tam trochu neobratně, ale poprvé s otevřenými ústy, políbil Petr, první opravdový kluk v jejím životě.
Stáhla okénko a zhluboka vdechla svěží vůni přírody. Byly to fajn vzpomínky, nijak nezkalené tím, co přišlo potom.
Jelení byla nevelká obec, ale na zdejší poměry patřila k lidnatějším. V roce 2010 zde evidovali méně než sto obyvatel.
Idylické místo, z něhož dýchá krásná atmosféra obrázků na pohlednicích. Povrchní fasáda, pod kterou se skrývaly méně hezké věci i události. Tak jak tomu bývá na venkově všude.
Rok založení Jelení nebyl znám, zakládací listina se nedochovala, ale předpokládaný vznik historici stanovili na přelom třináctého století. Několik zarostlých hald v blízkém okolí svědčilo o těžbě zlata a pro hornickou minulost hovořilo i pozlacené paroží. Dříve bylo součástí radnice, jak dosvědčovala dochovaná fotografie z roku 1911. Historie osídlení se však táhla do minulosti, o níž se dnes už mnoho neví. V nedalekém okolí byly objeveny důkazy svědčící o přítomnosti keltských kmenů. Většina lidí zná proslulý Obří hrad u Popelné. Dávné pozůstatky osídlení lze však najít na více místech Šumavy, a jedno bylo i nedaleko Jelení. Po staletí si místní nedovedli vysvětlit původ kamenného valu, který se rýsoval v kruhu na zalesněném kopci Černava. Tajemné kameny sem vždy lákaly archeology. Každoročně přicházeli také turisté i lovci záhad, kteří náruživě hledali důkazy mystérií a prahli po strašidelných historkách o divných úkazech.
Když Nikol přijížděla na křižovatku k centru vsi, ohlédla se doleva. Nechtěla to udělat, šlo o instinkt – podobně jako když člověk sleduje horor a ví, že přijde děsivá scéna. Nechce se dívat. Možná si zakryje oči, ale současně cítí nutkání vědět, co se stane, a tak se podívá malinkou škvírou mezi prsty. Často toho lituje. Alespoň Nikol to tak mívala.
Hotel Ticho.
Stál v dálce na kopci, zpola skrytý v tmavozeleném moři smrků, a zlověstně shlížel na ves. Zchátralá budova po ničivém požáru. Nevěděla proč, ale připadalo jí, že vypadá ještě ponuřeji než posledně. Místo, které v ní vyvolávalo nejhlubší odpor. V parném vedru se zdálo nemožné cítit mrazení na zátylku. Nesešlo na tom, jak moc doufala a kolikrát prosila, aby se ten pocit nevrátil. Byl tu. Pokaždé. A okamžitě v ní zadusil předchozí dobré rozpoložení.
Příliš pozdě si uvědomila, že přestala dávat pozor na silnici. V jednu chvíli bylo vše v pořádku, v další měla před sebou
chodce. Vytřeštila oči a prudce dupla na brzdu. Pneumatiky na asfaltu zapištěly a auto zastavilo.
Byl to muž středních let, značně omšelého vzhledu.
„Krávo pitomá!“ rozkřikl se. „Kam, do prdele, čumíš!?“
Nikol zaskočeně civěla před sebe, protože se vyhnula nehodě jen o pouhé centimetry. Naznačila gesto omluvy, ale cizinec se z cesty neklidil.
Nad tmavýma očima se na ni mračilo rozježené obočí. Byl vysoký, robustní a budil dojem pobudy. Tváře měl zarostlé, vlasy na ustupujícím čele mastné a stažené do ležérního culíku. Odrbané džíny, letní košile a přes ni navlečená vojenská vesta s mnoha kapsami. Mnozí by nejspíš řekli, že už od pohledu působí podezřele, ale Nikol napadlo něco jiného – že vypadá ztrhaně, jako člověk zjizvený minulostí.
V ruce držel lahev piva, kterou praštil do kapoty auta.
Rána byla tak silná, až tekutina vystříkla.
Nikol prudce vykoukla z okénka. „To si děláte srandu?!“
„Když neumíš řídit, nemáš sedat za volant!“ Znovu praštil do kapoty.
„Přestaňte!“
Neposlechl, místo toho uhodil lahví do předního světla.
„Mám na vás zavolat policii?!“
Chtěla vystoupit, jenže chlap byl očividně opilý a zatraceně veliký. Co hodláš dělat? Handrkovat se s nějakým blbcem?
Obdobný incident nedávno viděla na záznamu z pražského metra. Buran okrádající asi padesátiletou ženu. Kabelku bránila jako lvice, a tak jí vrazil pěstí. Zlomil té chuděře nos.
Když ležela na zemi, ještě do ní kopnul. Lidé, kteří stáli na perónu, jí přišli na pomoc, až když útočník zmizel. Ve velkém městě se to občas stalo. Tváře, které potkáte v ulicích, jsou bezejmenné a cizí. Některé vás zaujmou, ale většinu minete bez povšimnutí.
Nikol se konfliktům ze zásady vyhýbala a nevěřila, že by mohla mít v životě podobnou smůlu. Navíc Jelení není Praha. Znovu si vzpomněla na babičku, dnes už podruhé, a její svérázné jednání. Kdyby se tohle stalo jí, ten zmetek by už vystrašeně upaloval pryč. Ale Nikol nebyla jako babička, a tak sáhla pro mobil.
„Fáro máš nejmíň za mega, ale v palici nasráno!“ pokračoval chlap.
Její ignorace ho rozlítila ještě víc. „Slyšíš mě, ty krávo!?“
Výhružně mu ukázala telefon. Volám poldy, kreténe!
Znovu uhodil do auta, tentokrát zatnutou pěstí. Přiložila iPhone k uchu, ale současně dostala strach. Když se pohnul, zavřela okénko. Myslela, že se bude muset zamknout, ale cizinec se náhle zarazil. Výraz jeho tváře se změnil. Pořád vypadal nebezpečně, ale také zahloubaně. Podezírala ho, že má v plánu nějakou zákeřnost. Vzápětí se obrátil na patě a zamířil na chodník, jako by se nic z předchozího nestalo.
Chvíli na něj nechápavě hleděla. Kráčel pryč, jen se několikrát ohlédl. Nevěřícně zavrtěla hlavou. Dobře věděla, že má v sobě cosi zbabělého. Nerada si tu skutečnost připouštěla, ale byla to pravda. Povahový rys, na nějž nebyla ani v nejmenším hrdá.
„Idiot…,“ uzavřela nepříjemnou situaci a přeřadila.
V tu ránu něco příšerně prásklo! Leknutím sebou škubla. Na přední kapotě přistála lahev. Odrazila se a s křachnutím se rozbila na asfaltu. Ohlédla se. Muž couval s široce rozpřaženýma rukama.
„Góóól!“ křičel na celé kolo.
Nejraději by na něj zařvala všechna sprostá slova, která jí proletěla hlavou. Neudělala to. Satisfakce posledního „výpadu“ opilci stačila. Otočil se a kolébavým krokem zmizel za rohem nedalekého domu.
Až teď si všimla, že roztržka přitáhla pozornost. Od koloniálu na druhé straně ulice ji sledovalo několik místních seniorů a také skupinka turistů na kolech, která zastavila opodál.
Zajela s autem ke krajnici, vypnula motor a podrážděně vytrhla klíček ze zapalování. Při vystupování za sebou práskla dveřmi. Lahev si vybrala na kapotě svou daň. Nepoškrábala lak moc, ale přece.
Debil! Chvíli uvažovala, jestli zavolat policii. Nebyl jí povědomý, ale na podobné exoty člověk narazí v každé vsi. Jelení v tomhle směru nebylo jiné.
Lidé kolem přestávali mít o dění na křižovatce zájem. Divadlo, které narušilo rutinu líné soboty, skončilo. Nikol otevřela dveře, sáhla po kabelce a zamířila do koloniálu. Uvnitř bylo odporné vedro, protože neměli klimatizaci. Za kasou seděla žena středních let ve světlém tílku, které obepínalo její kypré tvary. Ani puštěný větrák nepomohl prodavačce od velikých skvrn v podpaží. Nebyla nalíčená, nezdobil ji žádný šperk a polodlouhé vlasy měla na temeni stažené obyčejnou gumičkou.
„Zdravím, paní Hartmanová,“ řekla Nikol. „Ahoj, zlato. Viděla jsem to z okna. Jsi v pořádku?“
Přikývla a zvedla si sluneční brýle nad čelo. „Určitě?“
Přilepila si na tvář lehký úsměv. Těžko říct, jestli byla ta grimasa přesvědčivá.
„Možná bys měla zavolat policajty. S tímhle grázlem jsou jen potíže.“
Povytáhla obočí. „Znáte ho?“
„Nějakej Kitner. Přistěhoval se před pár týdny do tý barabizny v lese hned za mostem. Jak ji vlastnili Rottovi.“
„Myslela jsem, že nebyla na prodej. Ségra měla ještě loni o ten pozemek zájem.“
„Taky že ne. Jen si to tam pronajal. Přistěhoval se sám. Neurvalej chlap. Sprostej jak kanál. Už tu měl pár potyček. Taky si otevíral pusu na paní Slanou a jejího syna. Věřila bys tomu? Chudák ženská se musí starat o postiženýho kluka, a ještě poslouchat řeči nějakýho debila? Myslím, že nebude trvat dlouho a naši chlapi mu daj po papule – a že by to potřeboval. Naštěstí do vsi nechodí často.“
„Jak to?“
„Většinou se toulá v lese. Vypadá, jako by tam trávil celý dny.“ Paní Hartmanová se naklonila blíž a ztišila hlas. „Myslím, že tam pytlačí.“
„To by si na něj hajný Telička už došlápl, ne?“
„Kdo ví. Manžel si dokonce všiml, že u sebe nosí pistoli. Řekl to poldům, aby si ho proklepli, jestli na ni má povolení.“
„A má?“
Přikývla. „Ale když takovej chlap nosí zbraň, dvakrát dobře se v jeho přítomnosti necítím. Příště se mu raději vyhni.“
Tak to je bez debat.
Prodavačka si ji zvědavě prohlédla. „Dlouho jsi tu nebyla… určitě je to už půlrok, ne? Přijela jsi na návštěvu?“
Očividně. Proč jinak? Přikývla.
„Vypadáš skvěle,“ řekla žena a pochválila jí šaty. „Tvou sestru tady člověk moc nevidí. Ani toho jejího opálenýho fešáka, ale babička se tu čas od času objeví. Jak se ti vůbec daří? Ty toho nikdy moc nenamluvíš. Člověk to z tebe musí tahat jak z chlupatý deky. To tvoje máma… ehm…“ Na moment se zarazila, jako by vypustila z pusy něco, co se nepatří. „Promiň.“
„To nic. Mám se fajn. Hodně práce. Studium. Však to znáte…“ Řečnický obrat. Paní Hartmanová mohla znát vysokoškolský způsob života leda z televize a knížek, které četla v práci za kasou. Snít znovu. Hořím pro tebe. Jiskření. Výčet těch ženských románů připadal Nikol nekonečný, stejně jako jejich barvité názvy.
