Děkuji všem, kteří mi byli nápomocni při vzniku této knihy, zejména panu Janu Egonovi hraběti Kolowrat-Krakowskému-Liebsteinskému ajeho manželce Andree hraběnce Kolowrat-Krakowské-Liebsteinské. Za cenné připomínky děkuji ing.Zdeňce Dokoupilové, kastelánce zámku vRychnově nad Kněžnou, aVítu Pávkovi zNového Hradu uJimlína.
Vknize jsou použity zjednodušené rodokmeny apočeštěné verze jmen, např. Libštejnský zKolowrat namísto Liebsteinský.
Kolowratové paří mezi nejstarší české šlechtické rody. Své jméno si udržují ve staročeské verzi „Kolowratové“, podobně jako např. Sternbergové. Již koncem 14. století se rozdělili do řady větví, ze kterých nejvýznamnější byli Libštejnští zKolowrat, Krakowští zKolowrat, Novohradští zKolowrat aBezdružičtí zKolowrat.
Znich pocházely desítky významných azajímavých osobností, které se zapsaly do českých istředoevropských dějin, těch starších inovějších. Patří mezi ně např. Hanuš II. Libštejnský zKolowrat, voják apozději duchovní, který vyhlásil roku 1469 papežskou klatbu nad králem Jiřím zPoděbrad, významný politik jagellonského období Albrecht II. Libštejnský zKolowrat nebo císařský vyslanec František Karel I.ze stejné rodové větve, se kterým je spojen iznámý ceremoniální meč moravského zemského hejtmana. Tato větev vymřela roku 1861 nejvyšším purkrabím pražským aprvním ústavním premiérem rakouské monarchie hrabětem Františkem Antonínem II. Zvětve Krakowských zKolowrat připomeňme nejvyššího hofmistra Viléma Albrechta, který své páté manželce Ludmile Evě hraběnce Hýzrlové zChodů daroval svatební šaty posázené 6 500 diamanty, ze kterých byla vyrobena Sluncová monstrance pražské Lorety. Ztéto větve rodu pocházela dlouhá řada vojevůdců nebo velkopřevorů řádu maltézských rytířů. Někteří znich byli majiteli aveliteli pěších ajízdních pluků „Kolowrat“. Kolowratové patřili také mezi nejvýznamnější mecenáše kultury, ať se již jednalo obudování proslulé kolowratské obrazové galerie, která je zvětší části dodnes dochována vzámku vRychnově nad Kněžnou, nebo výstavbu paláců, zámků nebo kostelů. Jejich podporu aštědré dary knih arukopisů Národnímu muzeu vPraze dodnes připomínají busty hned tří Kolowratů vjeho hlavní dvoraně. Také naše novodobé dějiny jsou protkány osudy hned několika členů jediné dodnes žijící větve rodu – Krakowských zKolowrat. Většinou byli ve 20. století pronásledováni oběma totalitními režimy, ať již se jedná ohraběte Jana Hanuše ajeho syna Kryštofa nebo vlastence hraběte Jindřicha, který po únoru 1948 rezignoval na funkci československého vyslance vTurecku azůstal vzahraničí. Osudy rodu Kolowratů ukazují, že jeho členové se vždy drželi rodového hesla „Věrně astále“, ať již jde ovlast, panovníka nebo víru. Vždy si uvědomovali, že dílo svých předků musí udržet, rozmnožit apředat dalším generacím. Že mají zodpovědnost za svou vlast, za své hmotné inehmotné statky iza zaměstnance, kterým dávali nebo dávají práci. Své kroky proto nemohli anemohou hodnotit jen měřítky své doby. Atoto je jedním ztypických rysů výchovy členů šlechtických rodin, kterému bychom se měli naučit všichni.
Autor
Kolowratové (psáno staročeským pravopisem) jsou jedním znejstarších českých šlechtických rodů. Počátky mají společné spány zJanovic asČejky zOlbramovic. Jejich kořeny nalezneme vobci Kolovraty, dnes části Prahy 10 na jejím jihovýchodním okraji, mezi Uhřiněvsí aŘíčany. První písemná zpráva orodu pochází zkonce 13. století, ale jeho rodokmen můžeme podrobněji sledovat až od roku 1347, od Albrechta zKolowrat.
Jméno získal rod podle legendy: jakýsi statečný silák zachytil loukotě kola splašeného královského povozu, azachránil tak malého králova synka od jisté záhuby. Ze slov „kolo“ a „vrať“ se pak odvozuje jméno rodu. Skutečný původ jména je ale podle jazykovědců jiný. Pochází ze staročeského významu slova „kolowrat“, což byl starý druh lisu adalší mechanismy skolovratným pohybem (např. napínač tětivy kuše, vratidlo tkalcovského stavu aj.).
Původním erbem Kolowratů bylo kolo sosmi loukotěmi, které je možno nalézt na náhrobních kamenech vboleslavském kostele. Původní erb nakreslil hrabě Zdeněk Kolowrat-Krakowský ve své genealogii (viz str. 85). Již v13. století se ale objevuje současný erb. Orlice verbu Mladoty zKolowrat je doložena již kroku 1205. Pod červeno-stříbrnou orlici přidávají Kolowratové své rodové heslo „Věrně astále“, kterého se vždy drželi. Jsou tak jedním zmála českých šlechtických rodů, které zůstaly vždy věrné katolickému vyznání asoučasně byli horlivými vlastenci avěrni panovníkovi. Vdalších staletích se rod rozdělil do několika větví, znichž Krakowští, Libštějnští aNovohradští zKolowrat získali od panovníka vlastní podobu erbu (viz dále).
Prvním známým předkem rodu byl Albrecht zKolowrat († 1391), okterém máme písemnou zprávu zroku 1347, kdy byl svědkem při prodeji Rožmitálu. Přízeň císaře akrále Karla IV. si získal zejména tím, že ho 21. června 1355 za korunovační jízdy do Říma (4. dubna byl korunován na císaře Svaté říše římské) společně sJindřichem II. zHradce zachránil při zákeřném útoku vPise.
Tehdy Karel IV. cestoval smalým doprovodem zŘíma aubytoval se vPise vhostinci, kde bydlel iolomoucký biskup Jan Očko zVlašimi (od roku 1364 arcibiskup pražský). Zde byl císař přepaden nespokojenými Pisánci ajen díky statečnosti jeho doprovodu se mu podařilo se probít zobklíčení, zrádce porazit azatknout. Vůdce
Původní erb Kolowratů tvořilo kolo s osmi loukotěmi.
bouře Francesco byl spolu se šesti dalšími spolupachateli popraven na náměstí. Vpřípadě své nepřítomnosti vzemi Karel IV. jmenoval Albrechta zKolowrat „hejtmanem asprávcem Čech“. Vletech 1361–1363 byl maršálkem třetí manželky císaře Karla IV., královny Anny Svídnické, poté byl vletech 1374 až 1380 hejtmanem ve Vogtlandu vNěmecku.
Vroce 1375 založil Albrecht zKolowrat na opuštěném místě uprostřed lesů vDolním Ročově na Lounsku klášter augustiniánů poustevníků. Zde byl také jeho zakladatel pohřben. Zdejší krypta se stala nejdůležitější nekropolí Kolowratů, podobně jako Vyšší Brod uRožm berků.
Albrecht byl třikrát ženatý, ale jméno jeho první manželky neznáme (zemřela před rokem 1362). Druhou manželkou byla Anna ze Žeberka, zmiňovaná vletech 1375–1380, aposlední Anna ze
Obraz Fundace kláštera ročovského, znázorňující jeho založení roku 1375 Albrechtem z Kolowrat, pochází zřejmě z doby jeho rekonstrukce Václavem Bezdružickým z Kolowrat na počátku 16. století.
Záchranu českého a římského krále Karla IV. Albrechtem z Kolowrat při jeho přepadení spiklenci v italské Pise 21. 6. 1355 znázorňuje obraz z 19. století.
Švamberka. Sprvními dvěma manželkami měl
šest synů ačtyři dcery. Jeho synové avnuci se stali zakladateli několika rodových větví pánů
zKolowrat:
• Albrecht Mladší – Libštejnští zKolowrat, své jméno odvozuje od hradu Libštejn severně od Plzně
• jeho syn Jan zBezděkova založil linii Krakowských z Kolowrat, která své jméno odvozuje od hradu Krakowec na Rakovnicku.
• Mikuláš – Žehrovští zKolowrat
• jeho syn Jan založil linii Kornhauzských z Kolowrat, sídlící na tvrzi vMšeci (něm. Kornhaus)
• Purkart – Bezdružičtí zKolowrat
• jeho syn Albrecht založil linii Novohradských z Kolowrat
• Herbort – Mašťovští z Kolowrat
Většina větví záhy vymřela. Ztěch, které přetrvaly déle, Novohradští zKolowrat vymřeli roku 1802, Libštejnští zKolowrat až roku 1861 apouze Krakowští zKolowrat přetrvali do současné doby. Před vypuknutím husitské revoluce si Kolowratové začali budovat rozsáhlé pozemkové državy vzápadních Čechách, okolo hradů Libštejn aKrašov. Po skončení husitských válek vlastnili vtéto oblasti 52 vsí, ztoho 40 pocházelo zmajetku kláštera vPlasích uPlzně.
Modrý štít, stříbro-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí ase zlatým perizoniem, na prsou má červený štítek se stříbrným břevnem, korunovaný knížecí korunou. Klenot na zlatě korunované turnajské přilbě sčerveno-stříbrnými přikryvadly tvoří uzavřená orlí křídla, přední červené se zlatým perizoniem asknížecí korunou, korunovaným červeným štítkem se stříbrným břevnem. Pod štítem je na pásce rodové heslo: PRO FIDELITATE (česky: Za věrnost).
Nejstarší Albrechtův syn Ješek zKolowrat († asi 1388)se neoženil azemřel bezdětný. Jeho druhý syn Albrecht I. mladší Libštejnský zKolowrat († 1416) byl stejně jako jeho otec hejtmanem Vogtlandu (1393–1392). Byl také soudcem hrdelního soudu plzeňského ažateckého kraje, vletech 1390–1408 přísedícím dvorského azemského soudu avletech 1405–1412 hejtmanem Loketského kraje. Zastával tedy významná místa vregionální správě země, tedy úřady, které nejčastěji obsazovala nižší šlechta (rytíři). Pan Albrecht se stal zakladatelem větve Libštejnských zKolowrat. Smanželkou Kateřinou zHedčan měl tři syny avjeho majetku byly statky Krašov, Libštejn, Kolešovice, Bezděkov aJezeří.
Bedřich zKolowrat na Libštejně († 1432), nejstarší syn Albrechta I., byl vletech 1405 až 1412 hejtmanem Plzeňského kraje. Když
16. srpna 1419 zemřel na Novém Hrádku uKunratic nedaleko Prahy král Václav IV., vypukly vhlavním městě království znovu nepokoje aměstská chudina drancovala kostely akláštery. Podobně se vyvíjela situace ivdalších městech. Začátkem září se vPraze konal sjezd české šlechty, který stanovil podmínky, za kterých byla ochotna přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále (především povolení přijímání podobojí). Situace vzemi se dále radikalizovala, konaly se tábory venkovského lidu aradikální husitský kněz Václav Koranda vyhlásil Plzeň za „město Slunce“. Změsta musel nakonec odejít ajeho ozbrojená družina pak svedla 25. března 1420 úspěšný boj vbitvě uSudoměře. Bedřich zKolowrat se společně smladším bratrem Hanušem stal zapřisáhlým nepřítelem husitů. Již začátkem listopadu 1419 patřil mezi 135 českých pánů arytířů, kteří přivěsili své pečetě kopovědnímu listu, kterým vyhlásili nepřátelství městům pražským za to, že se postavila na stranu husitů. Orok později, 1. listopadu 1420, stáli Bedřich aHanuš zKolowrat vřadách Zikmundova vojska vbitvě uVyšehradu, kde bylo královské vojsko poraženo. Již 18. listopadu jim za to král Zikmund vMladé Boleslavi vydal listinu, kterou jim přiznal finanční náhradu ve výši 2 035 kop grošů českých „…za škody uVyšehradu vzaté“, které pojistil zástavou 27 vesnic zmajetku kláštera vPlasích uPlzně.
Vzemi probíhala občanská válka mezi stoupenci kalicha akatolickými pány aměsty, mezi kterými lavírovali umírnění. Šlechta na obou stranách (jak chudí zemané arytíři, tak pánové) získala velký majetek patřící původně katolické církvi nebo králi aneměla velký zájem dále bojovat. Proto se pražané ahusitská šlechta spojili asvedli sJanem Žižkou neúspěšnou bitvu uStrauchova dvora uHradce Králové (4. srpna 1423).
Vlétě roku 1423 bylo zřejmé, že žádná ze stran nemá dostatek sil, aby zvítězila. Proto byl na 16. října svolán do Prahy tzv. svatohavelský sněm. Pozvání aochranný glejt dostal ipan Bedřich. Sněm jmenoval po šesti zástupcích strany katolické ahusitské, tedy celkem 12 členů prozatímní vlády: „…wywolili sobě awywolujem moci této
Královský hrad Točník, zařízený luxusním vybavením, byl nedobytným útočištěm krále Václava IV. Na levé straně obrázku – replika středověkého stavebního jeřábu. V polovině 15. století hrad drželi v zástavě Libštejnští z Kolowrat.
našie umluwy, urozené pány strany jedné: Jana staršieho zMichalowic, Čeňka zWartenberka, Oldřicha zRosenberka, Alše ze Šternberka, Hynka řečeného Hlawáč zLipého, Fridricha zKolowrat; astrany druhé: Haška zWalšteina, Heřmana zBorotína, Hynka zKolšteina, Hynka Krušinu zLichtenburka, Diwiše Bořka zMiletínka aJana ze Smiřic, za mocné spráwce ahauptmany země této wšie České; jim plnú moc apráwo dávajíce, tu zemi inás wšech sprawowati…“ Sněm se postavil proti „škůdcům země“. Ačkoliv nebyli jmenováni, všichni jimi chápali Jana Žižku zTrocnova ajím vedená polní vojska. Zemská vláda se rozpadla již na jaře příštího roku, protože ji uznávala jen malá část soupeřících stran. Poslední tečkou její krátké vlády byla bitva uMalešova (nedaleko Kutné Hory) 7. června 1424, ve které Jan Žižka porazil vojsko panské jednoty. Vkvětnu 1425 oblehli husité Bedřichův hrad Libštejn (asi 7 000 pěších a900 jezdců). Silně opevněný hrad se útoku ubránil, ale po sedmi týdnech obléhání byli obránci vyhladověni apan Bedřich raději přešel na stranu husitů, aby ochránil svůj majetek (král Zikmund ani jiní katoličtí páni mu
Kdysi pevný královský hrad Žebrák chránila kromě hradeb také soustava rybníků (pohled z hradu Točník).
nebyli schopni pomoci). Stejně se zachoval ijeho bratr Hanuš, který byl obležen na nedalekém hradě Krašov. Na rozdíl od jiných pánů svůj slib asi brali vážně apod symbolem kalicha bojovali vmnoha bitvách ajistě na tom neprodělali. Spolupráce shusity se panu Bedřichovi málem stala osudnou. Dne 1. dubna 1432 byla uChrustenic nedaleko Berouna svedena nebezpečná šarvátka. Bedřich Kolowrat Libštejnský cestoval vnádherném kočáře potaženém červeným sametem vdoprovodu asi 50 jízdních apěších zbrojnošů do Prahy. Ojeho cestě se ale dozvěděla posádka hradu Karlštejna věrná králi Zikmundovi, apočkala si na něj nedaleko Loděnického potoka uChrustenic. Dvojnásobná přesila karlštejnských je přepadla, ale pan Bedřich se sdalšími osmi muži zachránil, když přesedl na koně. Na místě zůstali dva mrtví, 46 zajatých ozbrojenců ajako kořist královská jednotka získala Bedřichův kočár a39 koní, které odvedla na Karlštejn. Bratři Kolowratové si to ale nenechali líbit. Už za necelé tři týdny, 19. května, Bedřich aHanuš I. zKolowrat, jejich strýc Beneš Svině aJenec sPetršpurku přitáhli se třemi stovkami jezdců apěších
avyhnali skot adrůbež ze šesti karlštejnských vesnic. Tomu se postižení vesničané snažili zabránit alupiče ipronásledovali. Přitom jich bylo deset zabito, mnoho bylo zraněno atřicet zajato. Jak píše dobový kronikář Bartošek zDrahenic: „Ať želí tak ohavných křivd všemohoucí Bůh nyní ina věky.“ Když pan Bedřich zanedlouho 16. července 1432 zemřel, téměř jako by to byl boží trest, na Libštejně bylo nalezeno více než 50 vězňů. Jak výše uvedený kronikář napsal: „...vesničanů ajiných, které nespravedlivě zajal adržel krutě ve sklepích akládách. Ať se za jeho duši modlí, kdo chce!“ Vězňové byli propuštěni až vzáří téhož roku. Kpanu Bedřichovi doplňme jednu zajímavost. Vroce 1421 provdal svou nejstarší dceru Elišku († 1467) za německého válečníka Heřmana ze Seinsheimu († 1448). Ten byl synem Erkingera ze Seinsheimu, majitele hradů Žebrák aTočník, aprvním předkem knížecího rodu Schwarzenbergů vČechách. Heřmanovi bylo slíbeno velké věno, aaby se smlouvě dostálo, nechal si Bedřich zKolowrat dát hrady Žebrák aTočník do zástavy jako záruku. Nakonec mu oba hrady zůstaly vmajetku apo jeho smrti je získal bratr Hanuš.