Issuu

PROLOG čtvrtek, 04:00 jedenáct hodin od zmizení Marie Z pohledu klečícího muže vypadala hlaveň brokovnice jako dlouhá kolej táhnoucí se až někam k peklu. Její konec měl téměř u nosu, cítil železo, střelný prach, svůj pot a především smrt. Chlapovi, který zbraň držel, se říkalo Špína. Nebylo na něm téměř nic zvláštního, dorostl průměrné výšky, ramena měl široká tak akorát a svaly se mu pohodlně vešly pod většinu oblečení. Nevýrazná tvář byla orámována krátkými černými vlasy, v nichž ale už místy probleskla stříbrná nitka. Kdybyste ho míjeli v davu, neexistoval důvod, proč si ho zapamatovat. Tím byly až jeho oči, které jediné ho dokázaly odlišit od všech ostatních mužů ve městě. Pod šedomodrou hladinou jako by věčně zápasily oheň a led; dokázaly člověka pohledem přibít k podlaze a zároveň mu propálit díru do břicha. Právě teď jimi Špína probodával muže, který se třásl u jeho nohou a úkosem hleděl do hlavně jeho zbraně. „Ten disk,“ připomněl mu.

Martin Goffa

„Necháš mě být, když ti ho dám?“ zeptal se chlap. Oba věděli, že jde o tu nejzbytečnější otázku na světě. „Když ho nebudu muset hledat,“ řekl Špína, „nebude tě to bolet.“ Co se stane, když ten disk nevydá dobrovolně, věděli taky oba dobře. Pravidla hry byla jasná; ani jeden z nich je nevymyslel, ale už dávno se jim přizpůsobili. „Můžeme se přece nějak dohodnout,“ navrhl muž na kolenou a přitom se všemožně snažil odněkud vydolovat zbytky svých přesvědčovacích schopností. „Už jsme se přece dohodli. Ty mi dáš, co chci, a já to s tebou skončím rychle. Jinak to bude nejdřív jedno koleno, pak druhý, dlaň, koule... Dokud se nedozvím, co potřebuju. Však to znáš.“ Samozřejmě, že to chlap na podlaze znal. Dělal to stejně často jako kdysi dříve Špína a navíc to na rozdíl od něj dělal rád. Ubližovat někomu bylo pro něj spíš cílem než prostředkem, to poznal každý, kdo s ním přišel do styku. Teď ale v té hře s jasnými pravidly, na kterou kdysi přistoupil, tahal za kratší konec. Špína co chvíli přejel pohledem místnost, šlo o jednu z tisíce zvyklostí, které se mu v průběhu života zaryly pod kůži. Vystřelit ze zbraně umí každý, dožít se ve zdraví penze zvládnou jen někteří. Za okny byla tma, noci jsou v téhle ulici ospalé. Simon, jak se klečící muž jmenoval, si bydlení vybral dobře. Dům stál v klidné čtvrti na okraji města a ničím nepřipomínal doupě zabijáka. Dokonce ani Špína by nevěděl, kde svého člověka hledat, k tomu potřeboval někomu rozvázat jazyk. „Ten disk,“ připomněl znovu důvod své návštěvy.

Špína

Muž na kolenou si olízl rty. Hlaveň u jeho obličeje najednou páchla o něco víc, než ještě před chvílí. „Myslím to vážně, chci se dohodnout. Udělám cokoli!“ „Já přece vím, že uděláš cokoli. Třeba před sebe nastrčíš cizí ženskou.“ „Nevěděl jsem, že je to tvoje–“ „Drž hubu!“ obořil se na něj Špína a hlaveň brokovnice zarazil klečícímu Simonovi do úst. „Jediný, co chci slyšet je, kde najdu ten zkurvenej disk!“ Až do té chvíle držel nervy na uzdě, ale najednou z něj vztek přímo sálal. Siluety obou mužů vypadaly v šeru jako sousoší; trestající a trestaný, v jejich životech ty nejčastější role. „Ten disk, do prdele!“ Pažba brokovnice opsala oblouk a dopadla Simonovi do obličeje. Kůže pod okem praskla a stružka krve se začala splétat s těmi, které se mu po tváři už nějakou chvíli plazily. Měl zlomený nos, dva vyražené zuby a rozseknuté obočí. Pravé oko mu natékalo. Zároveň však věděl, že když Špína hovoří o bolesti, rozhodně nemyslí trochu krve v obličeji. „V trezoru!“ vyštěkl konečně odpověď. „A ten trezor?“ „Ve sklepě.“ „Tak se hni!“ Do sklepa se scházelo po schodech v předsíni, museli projít kolem vchodových dveří. „Jestli něco zkusíš, ustřelím ti nohu,“ řekl Špína a pobídl Simona pažbou, aby vstal. Muž se pomalu zvedl z kolenou a napřímil se. Byl vyšší než Špína, možná i širší v ramenou, ale zrovna teď to

Martin Goffa

nehrálo roli. Hlavní slovo měla zbraň, kterou jeden z nich držel v rukou. Prošli chodbou, minuli mohutné domovní dveře a po schodech se vydali dolů. Na všem, čeho se Simon dotkl, zůstala krvavá šmouha. Jedna se teď táhla i na zdi podél schodů a postupně se ztrácela ve tmě. „Rozsviť!“ poručil Špína. Simon měl výhodu domácího hřiště, mohl najednou odněkud vytáhnout ukrytou pistoli. Vlastně by bylo s podivem, kdyby se k něčemu takovému nechystal. Namísto toho ale zalilo sklep tlumené žluté světlo. Za okamžik se dostali ke dveřím a muž se zkrvavenou tváří rozpačitě přešlápl. „Otevři a ruce drž tak, abych je viděl,“ uslyšel za zády. Jenže sotva sáhl na kliku, ucítil ránu do zátylku, která ho srazila na kolena. Špína se rozhodl nic neriskovat, za dveřmi mohlo čekat nepříjemné překvapení. Nakonec se ukázalo, že jde jen o místnost plnou harampádí, která nejvíc ze všeho připomínala nepoužívanou prádelnu. V jedné ze stěn si muž s brokovnicí všiml ocelových dveří s číselníkem. Celou dobu nepřestával na Simona mířit a teď kývl hlavou k trezoru. „Otevři to.“ „Poslyš, chlape, já...“ Simon se při těch slovech sbíral z podlahy, když mu najednou dopadla Špínova bota na koleno natažené nohy a vzápětí mu bolest téměř roztrhla tělo vejpůl. Řev, který se rozlehl sklepem, byl okamžitě umlčen ocelovou hlavní. Zabořila se muži do úst, vyplňovala snad každý jejich kousek a jazyk mu tlačila téměř až do krku. Nemohl dýchat

Špína

a z očí se mu draly slzy. Nohu měl nepřirozeně zkroucenou, od kolene dolů mu bezvládně visela a každý pohyb mu do těla vyslal novou dávku příšerné bolesti. Špína mu vytáhl zbraň z úst a nechal ho se nadechnout. „Otevři ten sejf a drž už konečně hubu!“ „Vždyť ani nevstanu, kurva!“ Z podlahy teď Simon skutečně nedosáhl na číselník. Oba muži si několik chvil upřeně zírali do očí, pak ale Špína opřel brokovnici do kouta a zvedl Simona z podlahy. Místnost prořízl další výkřik, to když ho Špína přirazil na zeď vedle dveří od trezoru. Jednu jeho ruku si pak přehodil přes ramena a přidržel ho v podpaží. „Dělej!“ Jeden zabiják podpíral druhého, dlaň s roztřesenými prsty se natáhla k mechanickému číselníku a několikrát jím otočila. Ozvalo se cvaknutí a vzápětí dvířka povolila. Špína zraněného muže okamžitě upustil a ten se s výkřikem sesunul na podlahu. Do trezoru vpadlo světlo; stálo v něm podlouhlé plastové pouzdro se sniperskou puškou a na háčku zadní stěny visel izraelský samopal UZI. Dole v kastlíku ležel ve vystlané krabici ruční granát. V horní části trezoru byla přihrádka, Špína tam sáhl a vzal do ruky podlouhlou černou krabičku. Externí terabytový harddisk, kvůli kterému to před pár hodinami všechno začalo. „Jede v tom ještě někdo kromě tebe a toho vola z firmy?“ obrátil se Špína k Simonovi, ale ten se jen držel za koleno a sténal. „Na něco jsem se ptal,“ zopakoval, a když se od muže nedočkal odpovědi ani napodruhé, na rozlomený kloub mu prudce dupl.

Martin Goffa

„Ne! Jen my dva! A jdi už do hajzlu!“ Nebyla to ani tak jednotlivá slova, jako spíš táhlé zakvílení. Dalo se tomu chlapovi věřit? Za jistých okolností ano, jenže Špínovy zkušenosti hovořily proti. Zvedl nohu a znovu ji nechal dopadnout na Simonovo pochroumané koleno. Výkřik, který se ozval, mu téměř protrhl ušní bubínky. „Jen my dva, kurva!!!“ Nelhal. Kdyby jich v té věci bylo zapleteno víc, už by to přiznal. Simon věděl, kolik bolesti člověk vydrží, stejně jako to, že existuje hranice, za kterou se už jít nedá. Za kterou se nedostane ani on. Ve zkoumání lidské odolnosti měl stejně zkušeností jako muž, který ho právě držel v šachu. V přihrádce trezoru bylo několik svazků bankovek, Špína si je nacpal do kapes a pak z něj vytáhl i odstřelovací pušku, samopal a granát. „Vlez dovnitř,“ poručil Simonovi, ale ten jako by ho neslyšel, jen se dál svíjel na podlaze a držel se za koleno. Špína pokrčil rameny a natáhl se po brokovnici opřené o zeď. Beze slova zamířil na Simonovu hlavu a zmáčkl spoušť. Sklepem se ozvala rána, na okamžik vyplnila každou skulinu v domě, ale vzápětí se všude zase rozhostilo ticho. Odložil zbraň, vzal bezvládné tělo pod pažemi a nacpal je do trezoru. Z hlavy moc nezůstalo, nohy skrčil až pod zbytek brady, ruce zasunul mezi stehna. Jednou dlaní tělo přidržel uvnitř, tou druhou zabouchl dvířka a pak zatočil číselníkem. Na krvavé stříkance v místech, kde přišel Simon o hlavu, natahal okolní haraburdí.

Špína

Nově získané zbraně si hodil přes rameno, granát opatrně vložil do kapsy saka stejně jako disk a spěchal po schodech nahoru. A teď rychle dál.

1. „Jsi doma, zlato?“ Zabouchl dveře a klíče hodil do misky na komodě. Prošel předsíní a přes obývák se dostal do kuchyně s jídelním stolem a dvěma židlemi. Čekal, že Marie připravuje večeři, ale nebyla tam. Nenašel ji ani v ložnici nebo v koupelně. Koukl na hodinky, bylo skoro osm. Pak zkontroloval telefon, ale nevolala, dokonce ani nenechala vzkaz, že přijde později. Vrátil se do kuchyně a otevřel lednici. Chvíli bloudil pohledem po jejím obsahu, ale najednou vůbec neměl chuť k jídlu. Ne bez Marie. Jakmile se sestěhovali, společné večeře se staly rituálem, který vynechali jen málokdy. Už od začátku věděli, že jejich životy jsou příliš rozdílné, než aby splynuly jen tak bez pomoci. Potřebovali záchytné body, které by dávaly jejich soužití řád a udržovaly ho ve vytyčených mantinelech. Třeba právě společné večeře. Jistěže to nevyšlo každý den, jeden z nich se mohl někde zaseknout, ale v takovém případě si dali aspoň vědět. Teď se ale Marie ani neozvala. A její telefon byl hluchý. Možná se cestou ocitla někde mimo signál. Možná se jí telefon prostě vybil. Možná

Martin Goffa

přijde každou chvíli a není proč se bát. Možná, možná, možná. Vytáhl z lednice plechovku piva, a když vylomil uzávěr, ozvalo se hlasité zasyčení. Lačně se napil, bylo to jako lít do sebe život. S chlastem skončil, ale pivo za alkohol nepovažoval. Ne za opravdový alkohol. Kdysi pil. Obvykle bourbon, jindy vodku. Systematicky se ničil, i když o tom neměl ani tušení. Přesněji řečeno ho to nezajímalo, dělal jen to, co vždycky. Ruka se mu netřásla a reakce měl rychlejší než většina chlapů v branži. Svlékl si sako, přehodil ho přes opěradlo židle a znovu zkusil Mariin telefon. S plechovkou v ruce pak stál u okna a pozoroval večerní město. Svoje město. Žil v něm odnepaměti; týdny, které strávil jinde, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Samozřejmě vyjma doby, kterou jinde strávit musel. Čtyři roky na té špinavější straně mříží. Ale to už je pryč. Teď ve světlech dole pod okny rozeznával obrazce, které nikdo jiný neviděl. Poznával čtvrti, ulice i jednotlivé domy, znal každý kout, však taky většinu svých let prožil v noci. K jeho práci se tma hodila víc než denní světlo. Ale to už je taky pryč. V noci teď většinou spí a namísto bourbonu snídá toasty. Taky pravidelně večeří, ačkoli zrovna dnes to zatím nějak nevychází. Odvrátil se od okna, odložil pivo a otevřel zásuvku pod televizí. Vyndal z ní notes s telefonními čísly, která do něj Marie poznamenala pro všechny případy. Její rodiče, kamarádky, číslo na firemní recepci. Rodiče neznal. Za téměř dva roky, co s Marií žil, je nenavštívili. Vlastně s nimi nikdy ani nemluvil telefonem, dokonce ani Marie jim nevolala nijak často. Bydleli desítky

Špína

kilometrů daleko, byla hloupost myslet si, že by o ní mohli něco vědět. Jejich číslo proto přeskočil a vytočil až to další ze seznamu. Ale ve firmě, kde Marie pracovala, to jenom nekonečně dlouho vyzvánělo. Přešel k dalšímu kontaktu. „To je Sára?“ zeptal se, když se na druhém konci linky konečně ozval ženský hlas. „Ano, kdo volá?“ „Dobrý večer, hledám Marii. Já jsem její přítel, jednou jsme se...“ „Rob? Vzpomínám si.“ „Jo, Rob.“ Marie mu říkala jeho skutečným jménem, přezdívku Špína nikdy nevyslovila. Mračila se dokonce i tehdy, když ji jen zaslechla. „Marie nepřišla domů a má hluchý telefon,“ pokračoval, „tak jsem si myslel... Však víte.“ „Já se s ní viděla naposled minulý týden... Ale nemějte strach, nejspíš se jen někde zasekla. Určitě se brzy ozve.“ Nemějte strach. Co, krucinál, může tahle ženská vědět o strachu? „Nejspíš máte pravdu, Sáro. Promiňte, že jsem obtěžoval.“ Další číslo patřilo Anně, se kterou se na rozdíl od Sáry ještě ani nesetkal. Nikdy nebyl zrovna přátelský typ, nepotřeboval k životu společnost; za každým novým člověkem viděl jenom nové problémy, o kterých bude muset poslouchat. Tohle byla jedna z věcí, kterou v něm kriminál posílil. Začal si cenit soukromí. Pochopil, že největší svoboda spočívá v možnosti si zvolit, s kým člověk chce či nechce

Martin Goffa

sdílet čas a prostor. Od chvíle, kdy se za ním zavřela velká plechová vrata a on se ocitl znovu na svobodě, se tímhle poznáním začal bezvýhradně řídit. Říkali o něm, že se změnil. No jistě, jak by ne? Tohle kriminál udělá s každým, a kdo to popírá, ten si lže do kapsy. Většinu lidí přitom změní k horšímu, vždyť co se tam můžou naučit? Jen fígle, které ještě neznali. Tak jako se je naučil on, i když o to nestál. „Haló?“ „Dobrý večer, to je Anna? Tady Rob, přítel vaší kamarádky Marie. Rád bych se zeptal, jestli... Špatně vás slyším... Co říkáte? Promiňte, to jsem netušil... Ne, nic se neděje, opravdu... Přeji hezký zbytek dovolené.“ Od chvíle, kdy přišel domů, uběhla už půlhodina; plechovka od piva se dávno válela v odpadkovém koši. Vytáhl z lednice další, ale dlouho ji jen tak držel v ruce a znovu koukal dolů na světla města. Bydleli v patnáctém patře jednoho z nejvyšších domů v okolí; tohle horizontální mraveniště zaručovalo anonymitu a paradoxně i dostatek soukromí. Především to však bylo dost daleko od života, který opustil. Podal si telefon a ještě jednou zkusil vytočit Mariino číslo. Opět marně. Pak znovu zavolal na recepci do jejího zaměstnání a konečně to tam někdo zvedl. „Prosím?“ „Kyuss?“ „Ano, Kyuss Enterprise. Co si přejete?“ „Hledám Marii Kozlowskou. Nemůžu se jí dovolat, ale pracuje u vás, tak mě napadlo, jestli třeba ještě není v kanceláři.“

Špína

„Moment, prosím.“ Vzpomínal, jestli někdy slyšel hlas, který by víc skřípal. „Slečna Kozlowská se odhlásila v sedmnáct hodin.“ „Jste si tím jistý?“ zeptal se Špína. „Mám to v systému. V sedmnáct končí skoro všichni. Můžu vám ještě nějak pomoct?“ Zavěsil a promnul si zátylek. Než začne obvolávat nemocnice, raději ještě nějakou dobu počká. Vždyť se zatím tak moc nestalo; nic, kvůli čemu by měl vyvádět. Po hodně dlouhé době dostal chuť na bourbon. Ale doma neměli ani kapku, Marie alkohol nesnášela. Pivo v lednici jí nevadilo, přesněji řečeno ho tolerovala, ale sama se nenapila ani toho. Špína se rozhodl nějak zabít čas, posadil se tedy k televizi a sledoval v ní obrazy, které mu ovšem v jeho rozpoložení nedávaly žádný smysl. Nerozuměl jim. Po necelé půlhodině televizi zase vypnul a postavil se zpátky k oknu. Pohledem zkontroloval hodiny. Bylo půl desáté.

2. středa, 22:00 pět hodin od zmizení Marie Později zkusil zavolat nejenom znovu na Mariin hluchý telefon, ale už i k jejím rodičům. Překvapilo ho, že vědí o jeho existenci. Marie je zřejmě připravovala na společné setkání, ke kterému dřív nebo později muselo dojít. Co všechno jim řekla? „Jsem rád, že vás konečně slyším, Robe.“ Hlas muže na druhém konci linky měl těžký přízvuk, Špína ho přímo viděl v pruhovaných pyžamových kalhotách, zašedlém nátělníku a dioptrických brýlích. „Taky vás rád slyším, pane Kozlowski. Chtěl bych se zeptat, jestli u vás není Marie.“ Co se děje, Adame? Ustaraný ženský hlas kdesi na pozadí hovoru zněl jako tiché varování. „Ne, Robe, Marie u nás není. Co by tady dělala? Stalo se snad něco?“ Tak co je, Adame? „Omlouvám se,“ řekl Špína, „nejspíš jsem vás jen zbytečně vylekal. Nemůžu se Marii už nějakou dobu dovolat

Špína

a vzpomněl jsem si, že se k vám chystala na návštěvu, tak jsem myslel...“ Lhal, nic jiného nepřicházelo v úvahu. „O tom, že by se k nám chystala, nic nevím. Nezdržela se prostě jen v práci?“ „Nejspíš ano. V poslední době pracuje víc, než by měla. Nezlobte se, že jsem... Ano, jistě brzy přijedeme. Taky vás rád poznám. Nashledanou, pane Kozlowski.“ Zavěsil a koukal na vyhasínající displej telefonu. Nezbývá než čekat. Anebo...? „Dobrý večer, už jsem dnes jednou volal kvůli Marii Kozlowské... Já vím, ale jste si jistý, že skutečně odešla? Nemohla zůstat v kanceláři? Ano, váš kolega mi říkal, že v systému... Zkusil byste mě k ní přepojit? No bezva, díky!“ Linka nekonečně dlouho vyzváněla, každý jednotlivý tón pálil jako škrábnutí rozžhavenou jehlou, ale sluchátko nikdo nezvedl. Posadil se na gauč, natáhl nohy a zvrátil hlavu dozadu. Zavřel oči. Slyšel tisíce zvuků, ale sám netušil, jestli nejde spíš o halucinace. Tolik si přál zaslechnout podpatky na chodbě, otočení klíče ve dveřích, jejich vrznutí, že se chytal všeho, co by to mohlo připomínat. Tváří v tvář tomuhle zjištění si najednou ke své hanbě uvědomil, že se možná víc než o Marii bojí o sebe. Že si neumí představit, co by bez ní dělal. Přešel k židli a z vnitřní kapsy saka si podal krabičku camelek. Jednu z ní vyklepl a pak si zapálil. Když vyfoukl kouř, šedivé psychedelické klubko se pomalu vznášelo ke stropu. S cigaretou v koutku úst se opět natáhl pro telefon. Znovu zkusil Marii zavolat. Věděl přitom, že je to zbytečné;

Martin Goffa

kdyby byla na příjmu, našla by několik zmeškaných hovorů a obratem by se ozvala sama. Potahoval z cigarety a přemýšlel. Vlastně nemyslel na nic konkrétního, žádný z obrazů, které mu táhly hlavou, neměl jasné kontury; možná šlo spíš o pocity. Koukl na hodinky, bylo deset pryč. Teprve deset pryč. Najednou si připadal směšně. Vždyť sotva začíná večer, město se chystá žít, a on trpí stihomamem jen proto, že má Marie tři čtyři hodiny zpoždění? A vůbec, dá se tomu říkat zpoždění? Copak může vyloučit, že se cestou z práce někde nezastavila s kolegy? Anebo... Není třeba v kině? V divadle? Není v divadle, sakra?! Vymrštil se ze sedačky a vzal to rovnou ke kalendáři. Jestli mi bůhví kdy říkala, že se dnes chystá do divadla, vlítlo mi to jedním uchem dovnitř a druhým hned zase ven! Jenže políčko v kalendáři bylo prázdné; vypadalo jako čerstvě zasněžený dvorek. „Do prdele!“ ucedil Špína a vztekle máchl rukou. Kalendář se několikrát zhoupl a pak se poroučel na podlahu. Přešel k oknu a s dlaněmi v kapsách kalhot už zase koukal na město. Cigareta mu visela z koutku úst, popel mu padal na košili a poté jen tak na podlahu. Tak co teď? Zkusit obvolat nemocnice? Jak moc směšné se jim bude zdát, že se shání po někom, kdo jenom nepřišel včas domů z práce? Jenže něco takového udělala Marie poprvé. Poprvé! Znovu pustil televizi, ale vydržel u ní sotva pár minut. Pak mu zrak padl na gramofon. Podle Marie šlo o nejužitečnější věc v bytě, podle něj o tu nejzbytečnější. Špínovi hudba nikdy nic neříkala, nechápal, proč se jí někdo dobrovolně nechá rušit. Vadila mu, byla pro něj balastem,