Děkujeme Janě Kubínové za to, že si knihu vybrala, odpovědné redaktorce Natálii Mrkosové a Davidovi Dvořákovi za trpělivou spolupráci na naší nové knize. A všem, kdo se na vzniku knihy podíleli. Za podporu v další tvorbě také děkujeme všem blízkým, přátelům, kamarádům a kamarádkám a všem dětem, kterým se naše knihy líbí.
Který kluk by neměl rád vojáčky a nechtěl by si vytvořit opravdovou armádu? Určitě by ses ale chtěl o vojáčcích, které si vystřihneš a postavíš i něco dozvědět. Třeba s jakou zbraní bojovali a z kterého období pocházejí. Kromě vojáčků v naší knize najdeš mnoho informací o zbraních a vojenské technice. Pokud jsi šikovný, určitě si postavíš skutečný hrad, nebo model létající stíhačky.
Co v této knize najdeš?
barevných, oboustranně vytištěných vojáčků. Vystřihni si je a postav si z nich svoji armádu! S vojáčky si můžeš hrát, nebo si je vystavit na poličce ve svém pokoji.
černobílých vojáčků. Vybarvi je pastelkami nebo vodovkami, můžeš zvolit stejné barvy jako u barevné varianty. Ovšem fantazii se meze nekladou, takže je klidně můžeš vybarvit podle svých představ!
zajímavé deskové hry. Můžeš se těšit na bitvu u Verdunu nebo si zahrát Vojenské kvarteto a trénovat paměť a kombinační schopnosti.
skvělé vystřihovánky. Postavíš si nefalšovaný středověký hrad. A k němu si vystřihneš dalších 30 figurek. Můžeš si také vyrobit moderní létající vystřelovací stíhačku.
příloh nabitých informacemi. Dozvíš se, jak vypadaly zbraně a technika v dobách minulých. Jaké se používaly bojové strategie a čím se vojáci chránili.
mnoho obrázků zbraní, uniforem a vojenské techniky.
Také se dozvíš hodně o historii. Určitě tě také zajímá, v jaké době tví vojáčci vlastně žili.
Co k tomu budeš potřebovat?
Připrav si nůžky, lepidlo a pastelky nebo vodovky. Pokud si budeš chtít postavit model stíhačky, budeš potřebovat i ostrý nůž, vteřinové lepidlo, dřevěné kolíčky na prádlo, gumičky, špejle a další drobnosti.
Hodně zábavy přejí autoři Pavel a Jakub
Zbroj v průběhu dějin
Starověká zbroj
V počátcích válčení nepoužívali bojovníci žádnou zbroj. Jedinou ochranu tvořil štít, který se u různých národů lišil svým tvarem i velikostí. Nejprve se vyráběl ze dřeva a potahoval zvířecími kůžemi. Později ho vyztužovali bronzem a dalšími kovy a někdy mohl být z bronzu celý. Například u řeckých hoplítů. Jako první část zbroje používali válečníci jednoduché děné helmy různých tvarů, které kryly hlavu, ale nikoliv obličej. K ochraně těla se zpočátku používaly oděvy z tvrzené kůže. Jedny z prvních skutečných zbrojí v Mezopotámii i jinde byly z malých kovových destiček připojených k podkladu, nebo k sobě navzájem. Používala se rovněž brnění z větších kovových plátů jako u válečníků mykénského období nebo římského legionáře z vrcholného období (na obrázku vlevo). Hoplíté a Etruskové používali brnění z jednodílného bronzového kyrysu, často tvarovaného jako svalstvo. K tomu nosili také jednodílný chránič holeně. Ale většinou jen té levé, protože jediná vyčnívala zpod velkého kruhového štítu. Keltové už používali kroužkové brnění z tisíců pospojovaných drátěných kroužků, které od nich převzali Římané. Důmyslné brnění vymysleli Makedonci. Pláty z mnoha vrstev látky měly stejnou odolnost jako kovová zbroj, ale byly mnohem lehčí! (bojovník vpravo)
Zbroje středověku
V raném středověku pokračovali bojovníci v užívání kroužkové i lamelové (destičkové nebo šupinové) zbroje. Drátěná košile převládala v západní Evropě a lamelová zbroj zase na Blízkém východě. Drátěná (kroužková) košile sahala mnohdy až ke kolenům a kromě otevřené helmy představovala jedinou zbroj (válečník vlevo). Později začali rytíři přidávat další části zbroje jako chrániče ramen, holení, paží, loktů, stehen a také hrudní kyrys tvořený z jednoho kusu kovu. Jednotlivé kusy brnění tvořil jeden nebo více různě tvarovaných plátů kovu. Helmy v následujících obdobích byly uzavřené a už kryly i obličej. Výhled umožňovaly pouze úzké průzory. Kryt obličeje s hledím se často dal odklápět. Rytíř pozdního středověku měl obrněné prakticky celé tělo (obrázek vpravo). Takové brnění ale vážilo desítky kilogramů a téměř se v něm nedalo pohybovat. Na koně tak často museli rytíře vysazovat jeřábem!
otevřené mě-
V třicetileté válce už těžce obrnění rytíři vymizeli. Některé části brnění jako kyrys se zachovaly. Chrániče ramen a stehen ale už jezdci neměli tak masivní, stejně jako helmy, které se vrátily k otevřené formě a tvořilo je více kusů. Rozšířenou helmou tohoto typu u jízdy byla takzvaná penheimka (u jezdce vpravo). Měla odklopné chrániče uší a umožňovala celkově lepší rozhled při zachování dobré ochrany hlavy. Celkově bylo brnění v období třicetileté války složitější, ale pohyblivější. Nicméně i tyto řemeslné skvosty mizely a později už jízdě zůstaly jen kyrys a helma. U pěchoty používali kyrys a helmu odlišného typu, zvanou morion, pouze jednotky elitních pikenýrů. Mušketýři, arkebuzíři a většina pikenýrů nenosila žádné brnění, jen občas helmu. lepší pohyblivější. Nicméa
Asijští válečníci Blízkého a Středního východu nosili také kroužkové a lamelové brnění, rovněž ho doplňovali různými pláty a zesilovali jednotlivá místa samostatnými chrániči ramen, kolen, holení a podobně. Nikdy si neprošli fází masivního celoplátového brnění jako u evropských rytířů pozdního středověku. I oni ale měli své těžce obrněné jezdce a válečníky (perský válečník vlevo). Na Dálném východě tvořili Číňané složitá lamelová brnění. Mongolové oproti tomu vzhledem k potřebě vysoké pohyblivosti a lehkosti nosili hlavně zbroje složené z kožených plátů, částečně pobitých kovovými destičkami. Na lehkost a pohyblivost sázeli také japonští samurajové, kteří nosili hlavně lehčí kožené (ale i kovové) zbroje z bohatě prošívaných pásků. Složité prošívání a bohaté zdobení nebyly jen na okrasu. Vrstvy kůže, látek a nití utvářely velmi pevné brnění, kterým nepronikly ani šípy a zároveň nebránilo samurajům bojovat.
18. a 19. století
V období sedmileté války nebo napoleonských válek už většina prvků brnění úplně vymizela. Žádné už nedokázalo odolat palbě z mušket, a tak bylo zbytečné ho nosit. V 18. století se z jízdy stala pouze vedlejší složka armády. Jezdci, kteří nosili brnění během a po třicetileté válce, o své kyrysy přišli, i když si ponechali jméno kyrysníci. Až za napoleonských válek začali kyrysníci získávat své kyrysy zpět s tím, jak začala jízda opět aktivněji bojovat. Francouzští jezdci nosili oboustranné kyrysy, které chránily i záda, zatímco Rakušané a další nosili jednostranný, který chránil jen přední část trupu. Sice mohl zastavit odražené nebo zdálky vypálené kulky, ale byl určen hlavně proti chladným zbraním v boji z blízka. Kromě kyrysů nosili někteří jezdci a pěšáci železné helmy (na obrázku). Většina pěšáků i jezdců ale neměla žádnou ochranu, nosila pouze uniformy a na hlavě klobouky a různé druhy čapek, které v některých případech mohly zmírnit například dopad meče. Proti kulkám ale žádnou ochranu neposkytovaly. armády.
Moderní ochrana
Od první světové války nosí vojáci jako svou hlavní ochranu helmu. V první i druhé světové válce šlo o ocelové přilby, které většinou nedokázaly zastavit přímou trefu od kulky. Měly zastavovat zejména pomalejší střepiny od dělostřeleckých granátů a různou letící a padající suť. Až v moderní době se objevily neprůstřelné (takzvané balistické) helmy z různých kompozitních materiálů a uhlíkových vláken. V první světové válce si někteří vojáci provizorně vyráběli ocelové kyrysy či plátová brnění pro boj v zákopech a ochranu proti střepinám. Většina vojáků ale opět neměla žádnou ochranu těla. Až během sedmdesátých let 20. století byl vynalezen kevlar, který umožnil výrobu neprůstřelných vest, které jsou od té doby standardní ochranou vojáka, někdy doplněnou kovovými deskami. Pláty neprůstřelného materiálu tvoří dodatečnou ochranu ramen i třísel. Speciální jednotky používají navíc helmy s neprůstřelným hledím (vpravo). kovovými tvoří dodatečnou ochranu ramen i třísel. Speciální jednotky používají
Postav si vojáčka
Všichni vojáčci jsou vytištěni oboustranně!
(A) Vyber si vojáčka, kterého si chceš postavit. Opatrně ho vystřihni podle přerušované čáry. Čím přesněji to zvládneš, tím lépe.
B přerušované čáry.
) Rozstřihni bílý podstavec podle
(C) Každou polovinu pak podle pravítka přehni na jinou stranu, aby vznikl stabilní podstavec.
Některé vojáčky můžeš vybarvit pastelkami nebo vodovými barvami. Zapoj fantazii. Nechceš nic vymýšlet? Nevadí! Inspiruj se naší předlohou.
Válečníci starověku
Období starověku zahrnuje tisíce let vývoje lidské civilizace od prvních zemědělských osad až po mocné říše Persie nebo Říma. Už před začátkem zemědělství spolu drobné skupinky lovců a sběračů vedly boje s jednoduchými palicemi, kamennými mlaty a sekerami, luky i oštěpy, nástroji, které používali také k lovu. Bili se o zdroje, lovecká teritoria nebo kvůli osobním rozporům či náboženským kultům. Kdo přesně bojoval s kým? To dnes nevíme, neboť písemné záznamy ještě neexistovaly a ústní podání jednotlivých událostí se v průběhu věků vytratilo nebo se změnilo v báje a mýty. Že spolu však skutečně bojovali víme z nálezů kosterních pozůstatků tehdejších lidí. Takovéto rozbroje a půtky ale nemusely být velmi časté. V těch dobách žilo na Zemi jen málo lidí a zdrojů poskytovala příroda hodně. Neustále cestující tlupy lidí se tak většinou ani nemusely potkat.
S nástupem zemědělství a usazením obyvatel na jednom místě se ale situace změnila. Z počátku měly samostatné vesnice dostatek prostoru a ležely daleko od sebe. Jak rostl počet obyvatel a s tím i jejich potřeba zdrojů, začala jednotlivá společenství narážet na své sousedy, a bojovat s nimi. A to se nezměnilo ani tehdy, když se z vesnic stala města, která přerostla ve státy a ty zas v říše. Stále se bojovalo o zdroje a území, ke kterým se přidaly rozmary náčelníků, králů a vládců. Možná znáš příběh o trójské válce, známý díky Homérovým eposům Illias a Odyssea. Tehdy se trójský princ Paris zamiloval do manželky spartského krále Menelaa a odvedl ji s sebou do Tróji. Následkem toho začala strašlivá válka mezi Trójou a řeckými městskými státy, která trvala celých deset let a skončila zničením Tróje! I když dnes není jisté, zda se příběh vyprávěný Homérem skutečně stal, ukazuje, jak snadno mohlo tehdy dojít k válkám. Konflikty vyvolávalo i stěhování národů utíkajících před častými přírodními katastrofami nebo špatnými přírodními podmínkami.
V dobách lovců a sběračů i prvních zemědělců bojovali obyčejní lidé, kteří se v míru věnovali běžným činnostem. V počátcích prvních států, kdy se boje a války stávaly stále častějšími, se obrana proti útočníkům stala jednou ze základních potřeb jako zemědělství. Objevil se válečník jako společenská skupina, jejíž činností byl pouze boj. Válka se stala řemeslem.
Jedněmi z prvních stran válečných konfliktů, o kterých máme záznamy, jsou městské státy Mezopotámie, jako například Ur, Uruk, Lagaš a další. Všechny dobyl vojevůdce Sargon, který vytvořil první známou říši Blízkého východu, Akkadskou říši. Tu nahradily další říše jako Asyrská, Babylonská a Perská. Nedaleko od nich spolu sváděly slavné boje starověký Egypt s Chetitskou říší. Západně od nich válčily řecké městské státy, jako proslulá města Sparta a Athény, které se spolu utkaly v neméně slavné peloponéské válce. V jiném období čelily řecké státy, Egypt, Chetitská říše a minojská civilizace na Krétě vpádům tajemných mořských národů. S jistotou známe pouze jeden z nich, Pelištejce (dříve se jim říkalo Filištíni), k nimž patřil například i obr Goliáš, kterého porazil izraelský král David. Celý prostor řeckých státečků i prvních říší, včetně Egypta, dobyl jeden z nejlepších vojevůdců všech dob – Alexandr Makedonský, který došel až do Indie. Po jeho smrti se ale jeho říše rozpadla a na výsluní se začala drát jiná, Římská říše. Z pouhého městského státu Říma se postupně stala jedna z největších a nejslavnějších říší v dějinách. Po celá staletí Řím expandoval a neustále válčil. Několikrát se i dostal na pokraj zničení jako v období punských válek, kdy čelil velkému vojevůdci Hannibalovi. Vždy ale dovedl ve svých řadách najít vlastní skvělé vojevůdce jako Julia Caesara. Nakonec ale každá říše padne, stejně jako slavný Řím, a uvolní místo dalším říším.
Bojové taktiky starověku
První bojovníci nepoužívali žádné složité taktiky. Dva houfy nepřátel se na sebe vrhly a boj pak probíhal individuálně jeden na jednoho. Docházelo k přepadům a léčkám. Výsledek bojů pak závisel zejména na osobní odvaze a schopnostech každého bojovníka. Šampioni vyzývali protivníky z nepřátelského tábora na souboje, které mohly rozhodnout o výsledku celé války. Nebo zvítězila strana s jasnou početní převahu. Takto válčily méně rozvinuté společnosti, které nevytvářely organizované centralizované státy řízené králi a úředníky. Byly rozděleny do menších nezávislých kmenů, které se, hlavně pro případ války, sdružovaly do kmenových svazů. Takto fungovaly i v pozdějších dobách Římské říše národy Keltů a Germánů a mnohé kočovné národy, které putovaly po Blízkém a Středním východě. S organizací států přišla i organizace armád a složitější způsoby vedení bitvy. Různé části vojsk se začaly specializovat a dostávat odlišné bojové úkoly. Jádro vojsk tvořila těžká pěchota bojující na blízko kopími, meči a sekerami. Na větší vzdálenost bojovala lehká pěchota ozbrojená praky, oštěpy a luky. I tady existovali šampioni bojující o slávu v osobních soubojích. Stačí si vzpomenout na slavný souboj Achilla s trójským princem Hektorem v trójské válce. Vojáci armád ale šli do bitvy v hustém nebo méně hustém houfu, který neumožňoval složitější manévrování, takže v bitvách docházelo k čelnímu střetu obou armád, kde šlo o početní převahu a individuální schopnosti válečníků. To změnily armády starověkého Řecka a Říma, které tvořila zejména těžká pěchota. Ale dovedená k dokonalosti! Řekové používali hustou formaci zvanou falanga, která nepřítele porážela silou celé formace. Štít každého válečníka chránil spolubojovníka nalevo a ti v zadních řadách podpírali přední řady. Římané vymysleli důmyslnou taktiku boje. Každý legionář nesl s sebou dva oštěpy a před přímým bojem tak nepřítele výrazně oslabil zdálky. Armády se dělily do menších jednotek, které se stahovaly mezerami mezi formacemi a nechávaly nastoupit čerstvé síly, takže vyvíjely na nepřítele neustálý tlak. Římané navíc vymysleli skvělou formaci zvanou želva, která byla chráněna štíty ze všech stran, a tudíž ji téměř nešlo rozrušit střelbou zdálky.
válečný vůz
První mobilní složku vojska tvořily válečné vozy tažené dvěma nebo čtyřmi koni, které vezly původně vozataje a vojáky s luky nebo oštěpy. Kroužily kolem formací pěchoty a obtěžovaly je střelbou. Mohly se rychle stáhnout a zaútočit z jiné strany. Jejich největší předností byla pohyblivost. Později byly používány i k přímému útoku s dlouhými kopími. Vozy používaly hlavně říše Blízkého východu, například v jejich nejslavnější bitvě u Kadeše mezi Egyptem a Chetitskou říší. Používali je ale rovněž národy starověké Anglie v bojích proti Římanům. Až později se v armádách rozvinutých států a říší objevila jízda jako bojová složka účastnící se bitev, a to jak v boji z dálky, tak z blízka. Těžká jízda měla dlouhá kopí a využívala sílu rychle běžící masy koní. Hrozivou pověst měla těžce obrněná jízda Parthské říše, kde brnění nosily i koně. Lehkou jízdu používaly hlavně kočovné národy. Vyhýbaly se přímému střetu a nepřítele zasypávaly šípy. Takto prosluli zejména Hunové, ale i Skythové a další národy.
Egypťan má tradiční egyptský šátek, meč chopeš a štít potažený zebří kůží.
Skyt využívá reflexní luk.
Pelištejec používá bronzovou sekeru a chrání se dřevěným štítem pobitým měděnými poklicemi.
Mykéňan nosí plátové bronzové brnění, bronzový meč a dřevěný štít potažený volskou kůží.
Války a válečníci Číny
Dlouhá historie Číny sahá do mlhavých dálav tisíciletí před naším letopočtem. Do období 4000 let př. n. l. umisťují mýty a pověsti legendární císaře a dynastie. Už tehdy docházelo k bezpočtu válek, o čemž svědčí i název celého jednoho období čínských dějin, které trvalo více než 200 let. Období Válčících států, které trvalo od roku 475 př. n. l. do roku 221 př. n. l. V tomto období žil i vojevůdce Sun-c', který napsal dílo Umění války, které tvoří základ vojenské teorie až do dnešních dnů a učí se z něj studenti moderních vojenských akademií. Tehdy byla Čína rozdrobena na mnoho malých státečků, které spolu neustále válčily a postupně z nich zůstalo jen několik větších států. Ty spolu soupeřily o to, kdo sjednotí celou Čínu. To se nakonec podařilo slavnému vůdci státu Čchin, který se stal císařem celé Číny pod jménem Čchin Š'-chuang-ti. Znáš slavnou čínskou památku, terakotovou armádu? Ta byla vytvořena právě pro hrobku tohoto císaře! Už v té době prý v armádách válčících států bojovali stěží uvěřitelné statisíce až miliony bojovníků. Tak obrovské počty vojáků se spolu potýkaly na bojištích i v dobách středověku, kdy v Evropě čítaly armády několik tisíc, maximálně několik desítek tisíc mužů!
V období let 206 př. n. l. až 220 n. l. vládla zemi dynastie Chan, od které odvozují Číňané své jméno. Za její vlády dosáhla říše velkého rozmachu a dobyla mimo jiné rozsáhlá území v pouštích na severozápadě dnešní Číny, aby chránila jeden z jejích symbolů – Hedvábnou stezku. Obchod s hedvábím vytvářel obrovské bohatství a čínské obchodní karavany se dostaly do kontaktu i se starověkou Římskou říší. V pozdějších staletích se ale Čína světu uzavřela a vedla méně dobyvačných výprav. Místo toho se často zmítala ve vnitřních rozbrojích a občanských válkách, takže se na císařském trůně říše středu vyměnilo mnoho dynastií a zem se několikrát rozdělila na samostatné státy jako v období Tří království mezi lety 220–280 n. l.
Kromě vnitřních krizí čelila Čína po celou dobu své existence útokům zvenčí. Japonští piráti wakó, kteří sužovali její jihovýchodní pobřeží, byli oproti nepříteli ze severu drobným problémem. Smrtelnou hrozbu představovaly kočovné národy z mongolských stepí, které neustále prováděly nájezdy na severní oblasti země. Někdy ale útočily obrovské armády, které dobyly rozsáhlá území a založily vlastní dynastie, vládly pak části nebo celé Číně po mnohá staletí. Nejznámějšími jsou Mongolové, jejichž dynastie Jüan založená Kublajchánem vládla celé Číně téměř sto let. Další dynastie vytvořily například kočovné národy Kitanů a Džürčenů, ale nejvíce se do historie Číny zapsali Mandžuové, jejichž dynastie Čching vládla celé zemi od roku 1644 n. l. až do roku 1911 n. l. To kvůli kočovníkům postavili Číňané jeden ze symbolů Číny, Velkou čínskou zeď. Ta, na kterou se dnes můžeme podívat jako turisté, pochází z vlády dynastie Ming (1368–1644 n. l.). Nejde ale o jednu zeď, která by se táhla bez přerušení tisíce kilometrů. Zdi stavělo mnoho předchozích dynastií už od dob dynastie Chan (i dříve) a některé byly tvořeny jen hliněnými valy. Velká čínská zeď tak sestává z mnoha úseků různé délky, typu a stáří, které na sebe nenavazují a tvoří místy i dvě řady. Už od dob prvního císaře Čchin Š'-chuang-tiho vládli císaři rozsáhlým územím prostřednictvím mocného úřednického aparátu. Striktní pravidla a složitá organizace se projevily i v čínských armádách, které byly hierarchicky členěny na menší jednotky a ty na další menší podjednotky. Vojsko tvořila převážně pěchota, ale i válečné vozy a později jízda. Čínští vojáci a vojevůdci si osvojili rozličné bojové taktiky a formace, do dokonalosti dovedli umění obléhání měst a pevností. Jako první vynalezli střelný prach a další zajímavé vynálezy, jako opakovací kuše a podobně (viz strana 17).
Jak vypadal čínský bojovník?
Válečníci podobní tomuto byli zvěčněni ve slavné terakotové armádě v hrobce prvního císaře Čchin Š'-chuang-tiho. Stejné nebo podobné zbraně a zbroj ale používali bojovníci mnohem dříve i později za dynastie Chan. Výzbroj v průběhu dějin Číny se hned tak neměnila a některé zbraně i zbroje mohly být používány celá staletí.
bronzová halapartna „ke“
Lamelová zbroj stejného typu mohla být z různých materiálů jako kůže, kámen (pohřební zbroj, která byla často z nefritu) nebo železo. Lamely byly spojeny šňůrkami nebo kovovými drátky a nýtky.
bronzový dvousečný meč „ťien“
jednosečný železný meč
Již v těchto dobách používali Číňané běžně kuše, staletí před Evropany. Stejně
