Je začátek listopadu a šedivé těžké mraky se snáší nízko nad městem.
Rukavice ještě nikdo nenosí, lidé si promrzlé ruce schovávají
do kapes. Vítr sviští a ohýbá větve stromů, ze kterých padá nažloutlé listí.
Na tramvajové zastávce netrpělivě přešlapuje několik lidí.
„Á, už jede,“ potěší je, když v dálce zahlédnou blížící se vůz. Vystrkují prokřehlé brady z bund a pohledem popohání tramvaj k ostrůvku.
Ta zničehonic hlasitě zacinká a prudce zabrzdí. Nikdo uvnitř nic takového nečeká. Celé se to odehraje v pouhých několika vteřinách, a tak
učitelka Agáta ani učitel Tonda nestihnou zareagovat včas – několik dětí se svalí na tvrdou podlahu tramvaje. Zavládne ticho, které až po chvíli
přeruší skuhrání a nadávky.
„Au, to bolí!“ ozve se. A taky: „Slez, blbečku!“
Zatímco Tonda s Agátou rozplétají chuchvalec překvapených
dětských těl, Berta popojde dopředu ke kabině, ve které omráčeně
sedí řidička tramvaje. Zadívá se stejným směrem jako vysoká paní s rozechvělými dlouhými prsty, které se vznáší těsně nad rozsvícenými
kno íky palubní desky. A spatří, že přes tramvajové koleje právě přechází obrovská bílá vlčice a za ní poslušně cupitají čtyři mláďata. Je pátek devět hodin ráno a na rušné silnici ve městě se volně pohybují vlci!
Vlčice snad vycítila Bertin pohled a přesně v ten okamžik se zastaví. Hrdě napřímí hlavu a otočí se směrem k dívce. Čtyři chundelatá vlčata pokračují dál, zatímco jejich máma hledí dívce zpříma do očí.
Řidička vyděšeně rozhodí rukama a až teď si všimne Berty s nosem přimáčknutým na skleněných dveřích kabiny.
Dívka pocítí zvláštní odhodlání, pohledu vlčice neuhýbá. Její oči Bertě připomínají dvě rozžhavená slunce. Ráda se dívá do sluníčka,
ale nesmí ji u toho vidět babička – hned by spustila o tom, jak si ničí zrak. Vzápětí si Berta vzpomene na dědečka. A na velkou encyklopedii
o vlcích, kterou má v knihovně za pracovním stolem. Je to stará knížka se spoustou černobílých fotogra í, a přestože se na nich někteří vlci dívají
přímo do objektivu fotoaparátu, na žádná slunce v jejich očích si dívka nevzpomíná. Ta knížka v knihovně stále je, ale dědeček už tu není.
„Utíkej, ať ti neublíží!“ vykřikne Berta a myslí si, že se to odehrává jen v její hlavě. Ve skutečnosti to ale vyslovila dostatečně nahlas, aby to zaslechli někteří spolužáci.
„Zase začíná, ona je fakt máklá! Už si zas povídá sama pro sebe!“
prohodí jeden z nich, zatímco se sbírá z podlahy, kam nečekaným trhnutím tramvaje upadl, a oprašuje si kalhoty na kolenou.
Vše se potom seběhne velice rychle. Vlčice prudce odvrátí zrak a slunce, která svítila jen pro Bertu, vyhasnou. Dívka se mlčky loučí s ní i jejími mláďaty a pohledem je doprovází až k dlouhé cihlové zdi, kde se jí ztratí z dohledu. Řidička nevěřícně zakroutí hlavou a uvede tramvaj zase do pohybu. Uvnitř vozu to opět švitoří, děti si porovnávají díry na kalhotách a punčocháčích. Krev naštěstí neteče. Agáta s Tondou přesto bědují, rušit výlet však nechtějí.
Tramvaj urazí sotva sto metrů a zastaví. Agáta vystupuje jako první
a na zastávce řadí děti do dvojic. Jako poslední tramvaj opouští Berta
s Albertem, za nimi Tonda.
„Vy dva půjdete spolu úplně na konci a dohlédnete, že jsme všichni.
Spoléhám na vás,“ mrkne na ně Tonda na znamení, jak dobře to vymyslel.
Berta s Albertem na to nic neřeknou, ani jeden z nich totiž nepatří
k dětem, které s radostí čekají, až od učitelů dostanou nějaký speciální úkol.
Berta a Albert, nebo taky Berta a Berťa, kdysi nejlepší kamarádi.
Přátelství je však křehké, v nestřežený okamžik se dokáže rozbít jako
váza. Stačí malá chvilka nepozornosti a místo pevného tvaru zůstane jen hromada střepů.
Když Bertě umřel dědeček, Albert se ji snažil povzbudit. Volal jí a psal, klepal na dveře kamarádčina bytu. Nosil jí úkoly, i když věděl, že
Tonda s Agátou všechno posílají její mámě na e-mail. Snažil se možná až příliš v době, kdy si Berta přála jen ležet se zavřenýma očima pod dekou a s nikým nepromluvit. V období, kdy nerozuměla vůbec ničemu a kdy se jakoby všechno to smutné a nepochopitelné nedělo přímo jí, ale kdesi opodál. I kdyby zkusila hodně natáhnout ruku, nedokázala by se ničeho z toho dotknout.
A potom si začala povídat sama pro sebe. Možná to dělala vždycky, ale spolužáci si toho teď začali nějak víc všímat a posmívali se jí. Albert ji
nejprve bránil, ale Berta jeho odvahu neviděla. A tak to vzdal. Přestal svou kamarádku obhajovat a jeden druhému se postupně ztratili.
Nyní vedle sebe našlapují bez jediného slova. Dnes jsou Dušičky a jejich třída se vypravila na hřbitov, aby uctila památku zemřelých.
V hlavní hřbitovní aleji minou několik starších lidí, kteří se obtěžkáni taškami pomalou kolébavou chůzí vydávají k hrobům svých blízkých.
„Teď se dáme všichni tudy…“ Agáta mává rukou a ukazuje na nenápadnou, neupravenou cestičku. Klikatí se kolem zdi zarostlé
břečťanem, pod zeleným porostem se v těch místech ztrácí i náhrobky.
Po chvíli chůze se všichni zastaví.
