Rozkládalo se na březích veliké řeky.
Tento
příběh však není o lidech.
Je to vyprávění o kocourovi.
A onoho chladného podzimního večera se kocour schovával před deštěm se svou velmi dobrou přítelkyní krysou.
Ze střech se valily potoky vody a stékaly do okapů.
Obyvatelé města v lijavci spěchali se shrbenými rameny do svých domovů.
Kocour je pozoroval.
Po chvíli se obrátil ke kryse a řekl:
„Pátrám už mnoho let, ale pořád je toho tolik, čemu nerozumím.“
„A co hledáš?“ zeptala se krysa.
Kocour si povzdychl.
„To kdybych věděl.
Klid?
Přijetí?
Snad způsob, jak pochopit svět…“
„Takže nic moc složitého,“ usmála se krysa vlídně.
„Možná ti můžu pomoct – doslechla jsem se, že daleko odsud, hluboko v javorových lesích obklopujících údolí, roste jediná prastará borovice. A ten, kdo posedí v její koruně, nalezne klid a porozumění jako nikdo jiný.“
„Opravdu?“ zeptal se kocour. Krysa přikývla.
„Pak
tedy vím, kam mám jít. Okamžitě vyrazím.“
Rozloučil se, neslyšně seskočil ze zídky a vydal se po staré cestě, která vedla z města do údolí.
Kocour putoval mnoho hodin.
Když se na krajinu začal snášet soumrak, spatřil, jak se z jeskyně v dáli line záře ohně.
Byl promoklý a byla mu zima, a tak se rozhodl, že se tam zkusí podívat.
Opatrně nahlédl do jeskyně.
Překvapilo ho, když uviděl, že se u ohně vyhřívá zmáčený zajíc.
„Jé… ahoj,“ řekl zajíc trochu vylekaně. „Posaď se ke mně. Kde ses tu vzal?“