ÚVOD
Alexej Navalnyj nechtěl zemřít. Nechtěl žít mimo Rusko. A nehodlal mlčet, což Kreml štvalo ještě víc.
Poté, co jej atentátníci ruské vlády v listopadu roku 2020 otrávili nervověparalytickou látkou, byl Navalnyj, hlavní protivník ruského prezidenta Vladimira Putina, přes dva týdny v kómatu v německé nemocnici. Když se probudil, prohlásil, že jakmile se zotaví, vrátí se do Moskvy. Nenechal se zastrašit a nehodlal zůstat v exilu.
Necelé tři týdny poté, co opět nabyl vědomí, zatímco byl stále roztřesený a trpěl dalšími následky otravy a náročné léčby, absolvoval dlouhý rozhovor s populárním novinářem a youtuberem Jurijem Duděm, obvinil Putina, že má na svědomí zbídačení a úpadek Ruska, a dokonce se vysmál vládě, že ho nedokáže zavraždit.
Duď a Navalnyj se nejprve smáli zvláštním podobnostem s rozhovorem, který absolvovali o tři roky dříve. Duď poznamenal, že Navalnyj byl v roce 2017 právě propuštěn z vězení, ve kterém skončil po protestní akci. A že v roce 2020 se právě probral z kómatu. V roce 2017 mu někdo postříkal obličej dezinfekčním prostředkem, který mu způsobil jasně zelené skvrny. V roce 2020 mu agenti tajné služby postříkali spodní prádlo nervověparalytickou látkou s názvem Novičok.
Duď se zeptal, jak se Rusko změnilo od jejich rozhovoru před třemi lety. Navalnyj odpověděl jako politik, kandidující ve volbách, což je obvyklý způsob jeho vyjadřování – jako by jeho budoucnost nezávisela na rozmarech despotického vládce, nýbrž na rozhodnutí voličů, jestli se jim žije lépe než před posledními volbami.
„Rusko je zbídačené,“ řekl Navalnyj. Zmínil se o neúspěšných projektech, včetně vývoje ruského dopravního letadla, které nikdo nechtěl koupit, a budování nového vesmírného střediska pro starty raket.
„Žádný z Putinových projektů nebyl úspěšný,“ prohlásil Navalnyj. „A mimochodem, pokud jde o to, jestli mě otrávili, nebo neotrávili, ruský systém nemůže všude upadat, a přitom excelovat v oblasti vražd. Je zjevné, že upadá i v této oblasti. To je ale dobře.“
Když se Navalnyj probral z kómatu, musel se znovu naučit chodit, psát a vykonávat další základní činnosti. V listopadu roku 2021 nicméně vypovídal prostřednictvím videopřenosu před Evropským parlamentem, zatímco se stále zotavoval. Naléhal na vlády členských zemí Evropské unie, aby byly přísnější k Putinovu režimu a postihovaly například s Kremlem spojené oligarchy, kterým bylo na Západě dovoleno podnikat a mít rozsáhlý majetek, včetně luxusních domů, obrovských jachet a profesionálních sportovních týmů.
O měsíc později identifi koval Navalnyj ve spolupráci s investigativními médii Bellingcat a Insider většinu ruských agentů, kteří se ho pokusili otrávit. Navalnyj dokonce předstíral, že je asistentem šéfa Rady bezpečnosti Ruské federace, a přiměl jednoho z agentů k přiznání, že se podílel na pokusu o atentát a následné kamufláži. Tento agent během téměř hodinového telefonátu řekl, že příčinou Navalného přežití byly smůla a naléhavá léčba, kterou mu poskytli záchranáři.
* *
Navalnyj se nenechá zastavit. Nebylo tudíž žádným překvapením, že když se v lednu roku 2021 vracel do Ruska, jeho letadlo bylo odkloněno na jiné letiště, aby se nesetkal s davy stoupenců, kteří jej přišli přivítat, a byl zatčen předtím, než prošel pasovou kontrolou.
Existuje mnoho způsobů, jak lze někoho připravit o život. Jed selhal. Nouzovým řešením tedy bylo vězení.
Navalnyj stanul dva týdny po svém zatčení v přeplněné soudní síni, vzpurný jako vždycky, aby se bránil nejnovějšímu absurdnímu obvinění ze strany ruské vlády: že se nehlásil probačním úředníkům, zatímco byl v kómatu.
Měl na sobě tmavě modrou mikinu s kapucí a zelené kalhoty. Světlé vlasy měl dokonale učesané a jeho hranatá čelist a brada s dolíčkem byly odhalené, zatímco téměř všichni ostatní měli roušku, aby se chránili před koronavirem.
Když se plný života ironicky usmíval z uzamčeného, skleněného boxu, kterému Rusové říkali „akvárium“, bylo těžké uvěřit, že byl před pouhými pěti měsíci téměř zavražděn mezinárodně zakázanou chemickou zbraní. Obelstěný agent FSB měl pravdu. Navalného život byl zachráněn díky kombinaci příznivých okolností: pomohlo mu zmatené počínání agentů, kteří se ho snažili zabít, rychlé nouzové přistání letounu, ve kterém se nacházel, a profesionalita posádky sanitky a lékařů v sibiřském městě Omsk, kterým nebylo řečeno, že ho mají nechat zemřít.
Když Navalnyj mluvil, jeho hlas byl pevný a vyznačoval se pro něj typickým tónem – směsí maximálního sebevědomí a naprosté nedůvěry, pramenící z dlouholetých tahanic se stupidně nelogickým soudním systémem Ruska. Tento systém dává určitý smysl, jen když si uvědomíte, že je zavázán vládcům a produkuje předem dané rozsudky, nezaložené na zákonech a faktech.
Navalnyj zdokonalil tón hlasu a jeho styl, když namlouval videa na YouTube, byl zahloubaný a přátelský. Ve vyprávěních popsal ohromnou korupci v Rusku, které se dočkalo milionů zhlédnutí. V jednom z vyprávění odhalil svoje neúspěšné atentátníky – podivně klidným způsobem vylíčil, jak naplánovali jeho smrt.
Jak bylo zřejmé z jeho uzavření ve skleněném boxu, Navalnyj byl obviněn z porušení pravidel podmínečného propuštění, což mohlo vést –a vedlo – k téměř tříletému věznění v nechvalně známé vězeňské kolonii. Když ale vypovídal během onoho mrazivého únorového odpoledne, učinil z absurdity ruského soudního systému svoji výhodu. Z obžalovaného Navalného se stal žalobce, ze svojí obhajoby učinil závěrečnou řeč prokurátora a vznesl obvinění proti muži, který byl podle něj zodpovědný za jeho otravu a uvěznění: proti Vladimiru Vladimiroviči Putinovi, novodobému carovi.
Soudkyně Natalja Repnikovová, která na poslední chvíli zastoupila jiného soudce, žalobkyně Jekatěrina Frolovová a zástupce Federální vězeňské služby Alexandr Jarmolin se pro Navalného stali druhotnými cíli
přezíravého, výsměšného opovržení. Jeho argumenty se týkaly přímo Putina, bývalého šéfa KGB, který je nejvyšším vládcem Ruska od demise Borise Jelcina na Silvestra roku 1999. Navalnyj vznesená obvinění odmítl a zdůraznil, že byl obviněn z porušení pravidel podmínečného propuštění v případu, který už Evropský soud pro lidská práva shledal nepodloženým a za který mu ruská vláda zaplatila odškodnění. Dodal, že v roce 2014 dostal v tomto případu tři a půl roku podmíněně. „Je to prostá matematika,“ řekl Navalnyj typicky jízlivým, ironickým způsobem. „Teď je rok 2021.“ „Avšak,“ pokračoval a zaměřil se na Putina, „někdo opravdu chce, opravdu chtěl, abych po návratu do této země neučinil jediný krok jako svobodný člověk. Byl jsem vězeň od chvíle, kdy jsem překročil hranici. A víme, o kom mluvím. Víme, proč se to stalo. Příčinou toho všeho je nenávist a strach jednoho člověka, který žije v bunkru. Dopustil jsem se totiž neodpustitelného přečinu, když jsem přežil poté, co se mě na Putinův rozkaz pokusili zabít.“
Žalobkyně Frolovová se ho snažila přerušit, Navalnyj ji ale zastavil. „Nepotřebuji vaše poznámky,“ odsekl. „Skutečnost, že se mě zástupkyně obžaloby snaží přerušit a zavřít mi ústa, také dokonale vystihuje všechno, co se děje. […] Budu tedy pokračovat. Dopustil jsem se neodpustitelného přečinu, když jsem přežil. Díky dobrým lidem – pilotům a lékařům. Pak jsem ho [Putina] urazil ještě víc tím, že jsem se po přežití neschovával, nežil někde pod ochranou v menším bunkru, který bych si mohl dovolit.“
Navalnyj už nepromlouval k soudkyni Repnikovové, která se již rozhodla, že ho pošle do vězení, a byla pouhou oporou dlouhotrvajícího scénáře. Navalnyj hrál pro svoje publikum – miliony stoupenců – v Rusku a vlastně na celém světě.
„Pak se stalo něco strašného,“ řekl. „Nejenže jsem přežil, nedostal strach a neschoval se, ale podílel jsem se na vyšetřování svojí otravy. A prokázali jsme, že to byl Putin, kdo s pomocí Federální bezpečnostní služby uskutečnil tento pokus o atentát. A nebyl jsem jediný. Dnes to vědí všichni a dozvědí se mnohem víc věcí. Toho malého zloděje, ukrytého v bunkru, to dohání k šílenství. Přesně tato skutečnost – že bylo všechno prozrazeno. Chápete?…
Úvod 11
Ukázalo se, že aby se [Putin] vypořádal s protivníkem, který nemá přístup ani k televizi, ani k politickým stranám, musí se pokusit zabít ho chemickou zbraní,“ pokračoval Navalnyj. „A pochopitelně kvůli tomu šílí. Všichni si totiž uvědomili, že je pouhým byrokratem, náhodně vybraným pro prezidenství. Nikdy se neúčastnil žádných debat ani voleb a to je jediný způsob boje, který zná – snažit se někoho zabít. A bez ohledu na to, jak předstírá, že je velký politik a světový vůdce, kvůli svému vzteku na mě vejde do dějin jako travič.“
Navalnyj v nezapomenutelné, často citované části svojí řeči připomněl dva legendární ruské vládce. Jedním byl Jaroslav I. Moudrý, kníže kyjevský, který vládl Kyjevské Rusi v letech 1019 až 1054 a zavedl první systém zákonů v zemi, jež se později stala ruským impériem. Druhým byl car Alexandr II., který vládl v letech 1855 až 1881, byl proslulým reformátorem soudního systému, zrušil tělesné tresty a osvobodil ruské nevolníky. „Měli jsme Alexandra Osvoboditele a Jaroslava Moudrého,“ prohlásil Navalnyj se sžíravým, neskrývaným opovržením. „A teď máme Vladimira, který dokázal nastražit do spodního prádla jed.“ * * *
Alexej Anatoljevič Navalnyj nechce být známý jako disident.
Několikrát skončil ve vězení kvůli svým politickým názorům, přežil několik státem organizovaných pokusů o atentát a držel hladovku na protest proti podmínkám ve vězení. Neúnavně bojoval proti veřejné korupci a vedl opoziční hnutí proti ruské autokratické vládě, složené z válečných štváčů, což vedlo k uvěznění mnoha jeho společníků a stoupenců. Terčem útoků se stali dokonce i někteří jejich příbuzní, včetně Navalného bratra Olega. A přesto se Navalnyj brání tomu, aby byl označován jako disident. Je úhlavním nepřítelem Putina, bývalého agenta KGB, který vládne zemi čím dál sevřenější železnou pěstí jako prezident, jako premiér a opět jako prezident. Aby svoje panování prodloužil, zmanipuloval výsledky voleb a přepsal ústavu země. A k Navalnému cítí tak niterné opovržení, že odmítá vyslovit jeho jméno a označuje ho jako „berlínského pacienta“ nebo „osobu, o které hovoříte“.
Tyto podivné, nevhodné zmínky jsou důkazem toho, že se Navalnému podařilo dostat pod kůži všemocného vládce Ruska. V postsovětském Rusku však slovo „disident“ obsahuje historickou zátěž, kterou Navalnyj a jeho nejbližší společníci nechtějí „nosit“. Podle nich Navalnyj, který si v době psaní této knihy odpykává několik trestů – celkem třicet let –v přísně střežené trestanecké kolonii, nosí dost dalších břemen.
Navalnyj chce být známý především jako politik a nesporný vůdce ruské opozice.
Během téměř dvacetiletého vzestupu k národní význačnosti a celosvětovému věhlasu získal mnoho dalších titulů: právník, bloger, řadový politický organizátor, aktivista bojující za práva akcionářů, bojovník proti korupci, vůdce protestů, kandidát na starostu, šéf politické strany, stratég kampaní a voleb, adept na funkci prezidenta, nepřítel podvodníků a zlodějů.
Některými termíny se jej snažili znevážit jeho kritici – například výrazy „zrádce“, „zahraniční agent“, „terorista“ a „extrémista“. Vzhledem k jeho vášnivé, patriotické oddanosti Rusku jsou to absurdní označení a byla by směšná, nebýt závažných kriminálních důsledků. A některým nálepkám se v průběhu let snažil vyhýbat nebo uniknout – byl označován jako zastánce držení střelných zbraní, odpůrce imigrace, ultranacionalista nebo ruský imperialista. Tyto nálepky byly trefné nebo částečně trefné, dokud se nezměnily jeho názory.
„Disident“ je nicméně pojmenování, které on a jeho příznivci odmítají, přestože uznávají, že má mezinárodní punc.
„Slovo ‚disident‘ evokuje v ruštině například osm odvážných lidí na Rudém náměstí v roce 1968, že ano?“ řekl Leonid Volkov, dlouholetý šéf Navalného týmu a manažer jeho volební kampaně v roce 2013, kdy kandidoval na starostu Moskvy. „Těch osm lidí mělo v roce 1968 velkou odvahu. Obdivujeme je. Všem bylo ale jasné, že byli menšinou, obklopenou obrovskou, mlčící většinou.
Tito lidé byli podobně jako velcí hrdinové sovětské inteligence, patřící ke generaci šedesátníků , kterými byli Sacharov a Bonnerová, Marčenko a Gorbaněvská, odtrženi od lidu,“ pokračoval Volkov. „Sehráli velmi důležitou historickou roli. Hluboce je obdivujeme. Mezi nimi a naším hnutím ale byl velký rozdíl, protože my nechceme být menšinou a nejsme jí.“
Úvod 13
Volkov, který byl mnohokrát vězněn a dosud čelí vážným obviněním v Moskvě, seděl v kavárně v hlavním městě Litvy Vilniusu, kde žije v dobrovolném exilu přinejmenším od srpna roku 2019 a kde do roku 2023 řídil Fond boje s korupcí, který pokračuje v Navalného práci.
V Litvě byli Volkov a ostatní členové Navalného týmu mimo dosah ruské vlády, která nemilosrdně stíhá veškerý politický disent. Nebyli však mimo dosah kremelských atentátníků, kteří se dopouštějí nestoudných vražd v zahraničí, například v Německu a Velké Británii.
Volkov je stejně jako Navalnyj známý tím, že mluví bez obalu. Když ale hovořil o legendárních a uznávaných šedesátnících, byl zdvořilý. Ve skutečnosti chtěl říct, že tito odvážní disidenti byli ztroskotanci. Nikoli v hovorovém smyslu – jeho obdiv vůči jejich odvaze a obětem je upřímný –ale v doslovném smyslu, tedy že neuspěli v boji proti sovětskému režimu.
Disidenti, kteří měli štěstí, věznění v gulagu přežili. Někteří dokonce uprchli a žili pak příliš daleko na to, než aby se mohli do Ruska vrátit a prožívat ranou postsovětskou bujarost. Podle mnoha ruských občanů však stateční disidenti nezvítězili nad represivním komunistickým režimem – tak jako Spojené státy neporazily Sovětský svaz a pouze si nárokovaly vítězství, když se Sovětský svaz kvůli špatnému, prohnilému řízení země a korupci rozpadl.
Má se rovněž za to, že tito disidenti – vesměs příslušníci samozvané inteligence – díky svojí význačnosti nebo neblahé proslulosti trpěli méně než běžní Rusové. Někteří z nich, například Natalja Gorbaněvská, mohli se svolením sovětských úřadů emigrovat, zatímco jiní, například Natan Šaransky, byli propuštěni z vězení v rámci výměny mezi východním a západním blokem. Poté byli uvítáni jako celebrity a morální autority ve Spojených státech, Izraeli a Evropě a dlouhodobému strádání v Rusku, zejména na počátku 90. let 20. století, se tak vyhnuli.
Ignorujeme-li v globálnějším kontextu citlivost tohoto výrazu pro Rusy, je dnes Navalnyj pravděpodobně nejzřetelnějším disidentem na světě. Ve vězení je výhradně kvůli svým politickým názorům a tvrdohlavé houževnatosti, s níž napadá Putina a kritizuje korupci a kriminalitu, obklopující a udržující tohoto moderního cara.
Navalnyj je odloučen od milované manželky Julije, dospělé dcery, dospívajícího syna a stárnoucích rodičů a komunikuje s vnějším světem
prostřednictví ručně psaných vzkazů, často načmáraných na milimetrovém papíru – kterému se v Rusku říká milimetrovka –, jež z vězeňské kolonie vynášejí jeho právníci.
V březnu roku 2022 byl Navalnyj odsouzen za podvod a zpronevěru a v srpnu roku 2023 za extrémismus. Tyto rozsudky představují celkem dvacet osm let vězení, což znamená, že Navalnyj má zůstat za mřížemi do roku 2051 a nemůže kandidovat v následujících pěti prezidentských volbách. Změny v ruské ústavě z roku 2021 umožňují Putinovi kandidovat v dalších dvou volbách, tedy v letech 2024 a 2030, díky čemuž může zůstat u moci až do roku 2036, kdy mu bude osmdesát tři let.
Navaljnyj se tedy může řadit k Nelsonu Mandelovi, Lechu Wałęsovi a dalším vůdcům, včetně Aun Schan Su Ťije z Myanmaru, kteří bojovali proti autoritářským režimům a jsou jednoznačně považováni za disidenty. Někteří z nich mají i nálepku revolucionářů, která je v Rusku mnohem více znepokojivá než slovo „disident“, vzhledem k dění v této zemi na počátku dvacátého století.
Pro značnou část světa, zejména pro Západ, je Navalnyj největší nadějí pro éru po Putinovi, během níž Rusko přestane válčit s Ukrajinou a opět se připojí k civilizovaným zemím. Jiné scénáře – mocenský vzestup jiného zločinného tyrana, jakým je vůdce wagnerovců Jevgenij Prigožin, nebo rozpad Ruska v chaotickou směsici území, vedených lidmi typu Ramzana Kadyrova – jsou děsivější než Putin. Z tohoto hlediska by bylo optimálním výsledkem propuštění Navalného z vězení – Navalnyj by byl novodobým Mandelou, z disidenta by se stal prezidentem a vedl by zemi v duchu usmíření a demokratických reforem.
Nálepka „disidenta“ přesto kvůli svojí morální vážnosti, historickému významu a globální prestiži nevyhovuje Navalnému ani jeho nejvěrnějším přátelům, spolupracovníkům a milovaným osobám – což vysvětluje, proč měli smíšené emoce, když Evropský parlament v říjnu roku 2021 oznámil, že Navalnému byla udělena Sacharovova cena za svobodu myšlení – prestižní vyznamenání, které je pojmenováno podle Andreje Sacharova, patrně nejvýznačnějšího příslušníka disidentské generace šedesátníků.
Sacharovova cena, zahrnující 50 000 eur, byla představena v sídle Evropského parlamentu ve francouzském Štrasburku v prosinci roku
2021. Převzala ji Navalného dcera Darja, studentka Stanfordovy univerzity.
Darja Navalná, která je vysoká blondýnka jako její matka, pronesla krátký, ale šokující proslov, ve kterém obvinila Západ a evropské lídry, včetně členů parlamentu, že v konfrontaci s Putinem a jeho autoritářským režimem byli příliš bázliví. Označila je za „pragmatiky“, jako by to byla urážka, a vyčetla jim, že učinili málo pro osvobození jejího otce a ukončení toho, co nazvala rodinnou „noční můrou“.
Navalná se postavila za řečnický pultík se zarámovanou fotografi í svého otce, na které byl zatýkán – ruce policistů svíraly jeho paže a trup.
„Bude to upřímné a nepříjemné,“ varovala členy parlamentu poté, co je okouzlila slovy o tom, jak ji „děsí“, že zpacká svůj proslov. A poté je sladkým hlasem obvinila, že vydávají bezzubá prohlášení, podlézají diktátorům a hloupě upřednostňují malicherné ekonomické zájmy před demokratickými ideály.
„Slyšela jsem to už mnohokrát a určitě to uslyším znovu, možná i po tomto ceremoniálu: ‚Víš, Dašo,‘ říkají mi, ‚chápu, proč se tak cítíš, jde o tvoji rodinu a blízké lidi, ale v reálném světě musíme být pragmatičtější.‘ Já přikývnu a řeknu ‚ano, samozřejmě‘. Co jiného mohu říct? Jsem dvacetiletá studentka a není pro mě příliš příjemné hádat se se zkušenými a zodpovědnými pragmatiky.
Dnes chci ale využít skutečnost, že mám mikrofon […], a tomuto pragmatismu vzdorovat. Tohle je Sacharovova cena a Andrej Sacharov byl pravděpodobně jedním z nejméně pragmatických lidí na světě. Nechápu, proč ti, kteří obhajují pragmatické vztahy s diktátory, nečtou knihy o historii. Bylo by to velmi pragmatické, a kdyby to dělali, velmi snadno by porozuměli nevyhnutelnému zákonu politiky: že pacifi smus ve vztahu k diktátorům a tyranům nikdy nefunguje.“
Pacifi smus pochopitelně není součástí Navalného strategie. Jeho politika není násilná. Mítinky a demonstrace, které pořádal, se vždycky týkaly nějakého poselství a mobilizace, nikoli destrukce. Navalnyj je ale bojovník už ze svého instinktivního založení. Jeho rétorika
je často velmi emotivní a zažil mnoho pěstních soubojů a rvaček. Pohání jej rozhořčení a to, co popsal jako „nenávist“ – osobní, niterná nevraživost vůči protivníkům. Nesnáší, když mu někdo lže, když ho někdo podvádí a když ho někdo považuje za hlupáka.
„Vím to o sobě,“ řekl Duďovi během rozhovoru, který vedli v Německu. „Jednou z mých chyb je sklon používat určité přívlastky, které bych měl používat méně nebo jimž bych se měl vyhýbat. Rozhodně bývám osobní. Je to součást mojí politické strategie. Začal jsem se totiž věnovat politice, abych mimo jiné kritizoval určité lidi. […] Nebojuji proti korupci jako fenoménu, ale zaměřuji se na jednotlivé zkorumpované úředníky – podvodníky, které nesnáším. Vždycky je urážím. Je to můj zásadový postoj. Znamená to zjevně spoustu emotivních a osobních slov. Připouštím, že je to možná moje minus. Patří to ale k mojí povaze.“
Darja onoho dne ve Štrasburku pokárala Západ za to, že se snaží uchlácholit běloruského diktátora Alexandra Lukašenka, že umožňuje, aby Putinovy tajné služby beztrestně páchaly atentáty, a že opouští statečné disidenty, jakým je například její otec.
„Přestože si mnoho lidí nalhává, že další šílenec, lpící na moci, se bude v reakci na jejich ústupky a koketování chovat slušně, nikdy se to nestane,“ prohlásila.
„Podstatou autoritářských režimů je neustálý růst rizik a agresivity a hledání nových nepřátel,“ řekla a dodala:
„Další věcí, kterou pragmatici z nějakého důvodu nechtějí udělat, je zhodnocení nákladů jejich pragmatismu, zejména pro evropské daňové poplatníky.
Putinovi je po letech tohoto koketování jasné, že aby zvýšil svůj rating, může rozpoutat válku. Kolik bude válka na Ukrajině stát Evropu?“
Tento proslov byl ještě osobnější, když Navalná popisovala vraždy a pokusy o vraždu ruských opozičních vůdců, včetně několika pokusů o otrávení jejího otce. Po jednom z těchto pokusů, který se odehrál v červenci roku 2022, byla její matka tak nemocná, že nedokázala vstát. „Boris Němcov, jeden z opozičních vůdců, byl zabit několika výstřely
Úvod 17 do zad přímo u Kremlu,“ řekla Navalná členům parlamentu. „A pak přijde nějaký pragmatik a řekne: ‚Moc toho nenaděláme. Omezme se na tvrdé prohlášení a pokračujme v dialogu.‘ A oni pak zavraždí druhého člověka, třetího člověka, čtvrtý bude zabit v centru Berlína a pátý v Británii. Načež vyhodí do vzduchu nějaké sklady v Evropě a začnou zabíjet chemickými zbraněmi.“
Navalná dodala: „Skutečná teroristická skupina byla vytvořena v Putinových tajných službách a začala zabíjet občany mojí země, aniž by stanuli před soudem – bez jakékoli spravedlnosti. Téměř zabili moji matku. Málem zabili mého otce. A nikdo nemůže zaručit, že evropští politici nezačnou zítra umírat poté, co se dotknou kliky u dveří.“
Členové Evropského parlamentu hlasitě tleskali její kritice, namířené proti nim – byla to surrealistická scéna, připomínající Gogolova Revizora , mistrovské, jedovatě satirické dílo o veřejné korupci v Rusku, které si Navalnyj oblíbil.
Ve vrcholné části této hry přeruší hlavní postava, pokořený gubernátor, tirádu svých přisluhovačů, obrátí se k publiku a zeptá se: „Čemu se smějete?“ „Smějete se sobě.“
* * *
Na rozdíl od intelektuálních sovětských disidentů – Sacharov byl jaderný fyzik, známý jako otec ruské „vodíkové bomby“ – se Navalnyj a členové jeho týmu považují za běžné Rusy nebo přinejmenším za běžné příslušníky moderní, postsovětské střední třídy.
„Jsme politickou silou, která se těší podpoře ve velkých i malých městech, mezi lidmi s vysokými i nízkými příjmy, vzdělanými i nevzdělanými jedinci,“ řekl Volkov ve Vilniusu. „Máme zhruba 10 milionů předplatitelů na sociálních sítích. Máme 15 až 20 milionů stoupenců v celé zemi. Dokážeme současně zorganizovat protestní akce ve 180 městech. Rozhodně jsme tedy známí.“
Být běžným Rusem – a být známý – bylo vždycky velkým přáním Navalného. Začalo to v jeho dětství, když vyrůstal na předměstí Moskvy a na zdi svého pokoje měl plakát Arnolda Schwarzeneggera, v Rakousku narozeného kulturisty, herce a guvernéra Kalifornie.
Hrdinové typu Schwarzeneggera hrají v Navalného životě značnou roli, což je v souladu s jeho přesvědčením, že svět je plný dobrých lidí a padouchů. V roce 2010, dlouho předtím, než si Navalnyj zajistil mezinárodní věhlas, jej potěšilo, že Schwarzenegger, který byl tehdy guvernérem, četl v Los Angeles Time jeho článek o boji proti korupci.
„Hurá. Podařilo se to,“ napsal Navalnyj ve svém blogu. „Teď o mně ví. Člověk, který na mě mnoho let hleděl ze zdi mého pokoje. Arnold Schwarzenegger. […] Měl by guvernér Kalifornie číst celostátní noviny? Musí. Takže se o mně dočetl.“
Ve svém blogovém příspěvku citoval Navalnyj jinou repliku z Gogolova Revizora , ve které jedna z postav, Petr Bobčinskij, říká, že jeho jedinou nadějí je, že aristokraté z Petrohradu budou vědět o jeho existenci. Navalnyj tuto repliku přepsal, Bobčinského vyškrtl a do jeho role se stylizoval sám. „Schwarzenegger si zřejmě myslí, že Alexej Anatoljevič Navalnyj žije v Moskvě.“
(V Gogolově Revizorovi: Petr Ivan Bobčinskij žije v určitém městě.)
Tato touha být viděn, znám a uznáván pohání mnoho politiků, především jedince typu Navalného, kteří chtějí být velebeni za to, že pomáhají lidem. Touha po slávě a pozornosti však není Navalného hlavní motivací, jak tvrdí někteří kritici.
Jeho mimořádnou prioritou není ani bohatství. Má instinkt kapitalisty a jako mnoho dalších příslušníků jeho generace často nacházel investiční a obchodní příležitosti. Jeho zájem o peníze je nicméně cílen spíše na rozcupování chamtivých a zkorumpovaných úředníků, kteří jsou posedlí bohatstvím a vymoženostmi – tuto posedlost Navalnyj nikdy nesdílel.
Chceme-li Navalnému porozumět, musíme si uvědomit, že je instinktivně politik. Stejně důležité je vědět, že je hluboce patriotický, až nacionalistický Rus, niterně nesnáší lháře a podvodníky a pohání jej výrazný smysl pro spravedlnost a rozhořčení, jenž se často mění v ostražitost. Možná nejdůležitější je skutečnost, že vnímá život jako sled soubojů mezi silami dobra a zla.
Vzhledem ke svému pohledu na svět vykreslil Putina jako ďábla a přirovnal ruského vůdce ke zlému Voldemortovi ze série o Harrym Potterovi. Někteří z Navalného blízkých spolupracovníků říkají, že sebe a členy svého týmu dokonce považuje za superhrdiny v boji proti korupci.
