Mám působivou sbírku trofejí, které jsem nevyhrála.
Většinu jsem si nakoupila v charitativních obchodech nebo v garážových výprodejích. Dvě mi dal táta k sedmnáctým narozeninám. A jen jednu jsem ukradla.
Tu ukradenou mám asi nejradši. Sebrala jsem ji v ložnici Drewa Waldrupa po tom, co se se mnou rozešel. Chodili jsme spolu dva měsíce a bylo to poprvé, co jsem mu dovolila, aby mi strčil ruku pod tričko. Zrovna mi letělo hlavou, jak je to příjemné, když se na mě podíval a prohlásil: „Já už s tebou nechci chodit, Merit.“
Tak to bylo. Já si užívala, jak mi laská prso, a on celou dobu myslel jen na to, že už mi ho nikdy laskat nechce. Stoicky jsem vyklouzla zpod jeho těla a vstala. Když jsem si narovnala tričko, přešla jsem k poličce a sebrala z ní ten největší pohár, který tam měl. Drew neřekl ani slovo. Usoudila jsem, že když se se mnou mohl rozejít s rukou pod mým tričkem, můžu si za to aspoň odnést jeho trofej.
Ten pohár z okresního fotbalového přeboru mládeže byl prvním kouskem v mé sbírce. Od té doby jsem trofeje začala hledat v garážových výprodejích i krámcích charit a nosila si je odtamtud pokaždé, když se mi stalo něco hnusného.
Vyletěla jsem u závěrečného testu v autoškole? První místo ve vrhu koulí.
Nikdo mě nepozval na ples? Vítězství v recitační soutěži.
Táta požádal o ruku svou milenku? Šampion Malé ligy baseballu.
Byly to už dva roky, co jsem ukradla první trofej. Teď jsem jich měla dvanáct, i když od chvíle, kdy mi Drew Waldrup strčil ruku pod tričko, se v mém životě určitě podělalo víc než dvanáct věcí. Jenže nacházet nechtěné trofeje je kupodivu těžké. Proto jsem teď stála v místním bazaru a prohlížela si pohár za sedmé místo v soutěži krásy. Prahla jsem po něm už od chvíle, kdy jsem ho tady před půlrokem uviděla poprvé. Byl asi půl metru vysoký, z dallaské soutěže Krásky v kovbojských botách z roku 1972. Líbil se mi ten zvláštní název a taky obrázek na poháru. Byla na něm dívka se zlatými copy, čelenkou a v plesové róbě, k níž si obula boty s ostruhami. Ta trofej byla prostě směšně absurdní, a to včetně ceny osmdesát pět dolarů. Ale šetřila jsem si na ni od chvíle, kdy jsem ji poprvé uviděla. A teď jsem konečně měla dost peněz na to, abych si ji mohla koupit.
Vzala jsem pohár a vydala se k pokladně, když jsem si všimla mladíka u zábradlí galerie ve vyšším patře obchodu. Díval se na mě. Bradu si nenuceně opíral o předloktí a vypadal, jako by v téhle pozici strávil už nějakou dobu.
Sotva jsme navázali oční kontakt, usmál se.
Odpověděla jsem mu stejně, což u mě není zrovna typické. Rozhodně nejsem holka, která umí reagovat na flirtování. Ale jeho úsměv byl milý a stáli jsme od sebe tak daleko, že jsem se nemusela bát možných rozpaků.
„Co tady děláš?“ zavolal.
Přirozeně jsem se otočila, abych viděla, jestli vůbec mluví na mě. Třeba to patřilo někomu, kdo stojí za mnou. Jenže
8 | colleen hooverová
kromě matky, která nevzrušeně zkoumala zboží spolu se svým malým synkem, tu nikdo nebyl. Ona i chlapec se dívali jiným směrem, takže to zavolání muselo být určené mně.
Vzhlédla jsem. Pořád mě sledoval s tím milým úsměvem. „Kupuju si pohár!“ odpověděla jsem hlasitě.
Jeho úsměv se mi líbil, ale jinak byl ten kluk moc daleko na to, abych mohla posoudit, jestli je přitažlivý. Jeho sebejistota však přitažlivá byla. Jeho tmavé vlasy působily trochu neupraveně, ale zrovna já to můžu těžko soudit: svoje jsem si nekartáčovala od včerejšího rána. Na sobě měl šedivou mikinu s rukávy vyhrnutými k loktům. Na tom předloktí, o které se opíral bradou, měl tetování, ale takhle na dálku jsem nerozeznala, co zobrazuje. Z dálky mi připadal moc mladý a moc potetovaný, než aby ve všední den dopoledne bloumal po bazarech, ale zase – já mám nejmíň co povídat. Taky bych teď měla být ve škole.
Otočila jsem se a předstírala, že si prohlížím další zboží. Věděla jsem, že mě jeho oči dál sledují. Snažila jsem se to ignorovat, ale tu a tam jsem zaletěla pohledem na galerii, abych se ujistila, že tam pořád stojí. Stál.
Třeba tady pracuje, a proto tam stojí, jenže to nevysvětlovalo, proč na mě tak zírá. Pokud to byla jeho představa flirtování, tak dost divná. Jenže mě to bohužel k podivínům a nekonvenčním klukům táhlo vždycky. Celou dobu, kdy jsem brouzdala po obchodě, jsem se snažila tvářit jakoby nic, i když ve skutečnosti to pro mě „něco“ bylo. Jeho oči jsem na sobě cítila při každém kroku. Pohledy nic neváží, ale to vědomí na mě doléhalo tak, že jsem nohy táhla jen ztěžka. A jako by mi ztěžkl i žaludek.
Už jsem si prohlédla skoro všechno, co v obchodě vystavovali, ale ještě se mi nechtělo zaplatit a odejít. Na to mě jeho hra až moc bavila.
Chodila jsem do malé státní školy v malém městečku, a když říkám malé, je to ještě pořád moc lichotivé označení. V každém ročníku bylo asi dvacet dětí. Žádné třídy. Jen ročníky.
V tom maturitním nás bylo dvaadvacet. Dvanáct holek a deset kluků. Osm z těch deseti se mnou chodilo do školy už od první třídy. Což trochu zužovalo možnosti randění.
Těžko vás začne přitahovat někdo, s kým trávíte čas den co den už od svých pěti let.
Toho kluka, co mě tak upřeně pozoroval, jsem vůbec neznala. Což znamenalo, že mě přitahoval mnohem víc než všichni spolužáci jen proto, že jsem o něm nic nevěděla.
Zastavila jsem se v uličce, kam musel z galerie dobře vidět, a předstírala zájem o vystavené cedule. Jedna byla bílá, plechová, s nápisem POZOR, DÍRA. Těžko říct, na jakou díru kdysi upozorňovala, ale hned vedle ní ležela další cedule, zřejmě z nějaké zoologické zahrady, s nápisem PTÁCI. Chvíli jsem přemítala, jestli někdo vedle sebe ty lechtivě znějící nápisy umístil schválně, nebo je to náhoda. Kdybych měla dost peněz, asi bych si obě koupila a založila v ložnici novou sbírku sexuálně dvojznačných cedulí.
Jenže sbírat trofeje je nákladný koníček.
Chlapeček, který přišel do obchodu s matkou, teď stál jen pár kroků ode mě. Mohly mu být tak čtyři nebo pět.
Jako mému bráškovi Mobymu. Maminka ho už asi desetkrát okřikla, že nemá brát nic do ruky, ale teď vzal z police skleněné prasátko. Proč děti tyhle křehké věci vždycky tak přitahují? S rozzářenýma očima si ho prohlížel. Ocenila jsem, že zvědavost je pro něj důležitější než poslušnost. „Mami, můžu si ho vzít?“
Jeho matka se opodál prohrabovala starými časopisy. Ani se neotočila, aby se podívala, nač se hoch ptá. „Ne.“
| colleen hooverová
Chlapcovy oči zesmutněly a zamračil se, když natáhl ruku, aby vrátil prasátko do police. Na poslední chvíli mu ale vyklouzlo z prstů a roztříštilo se o podlahu u jeho nohou. „Pozor, nešlápni do toho.“ Byla jsem u něj dřív než matka. Sehnula jsem se, abych posbírala střepy. Žena chlapce popadla za ruku a odtáhla ho od té spouště. „Řekla jsem ti, ať na nic nesaháš, Nate!“ zaječela na něj.
Ohlédla jsem se na kluka. Díval se na rozbité prasátko s takovým výrazem, jako by oplakával nejlepšího kamaráda. Jeho matka si přitiskla dlaň na čelo, jako by byla úplně vyčerpaná a zoufalá. Pak si přidřepla ke mně, aby mi pomohla posbírat střepy.
„On za nic nemůže,“ řekla jsem jí. „To jsem shodila já.“
Matka se ohlédla na syna. Ten mě obezřetně pozoroval, jako by si nebyl jistý, jestli to není nějaký chyták. Mrkla jsem na něj a vysvětlila jeho mamince: „Nevšimla jsem si, že tam stojí, vrazila jsem do něj a upustila to.“
Zatvářila se překvapeně a možná i trochu provinile, že hned podezírala syna. „Aha,“ hlesla, ale stejně mi dál pomáhala sbírat střepy. Najednou se mezi policemi vynořil muž, který předtím seděl u pokladny. Nesl smeták a lopatku.
„Já to uklidím,“ oznámil nám, ale ukázal na zeď, kde visela cedule: ROZBIJETE – ZAPLATÍTE.
Žena vzala chlapečka za ruku a vedla ho pryč. Ohlédl se přes rameno, usmál se na mě a já věděla, že to za to stálo. Otočila jsem se k prodavači. „Kolik to bude?“
„Čtyřicet devět dolarů. Ale budu vám počítat jen třicet.“
Povzdychla jsem si. Už jsem si nebyla tak jistá, jestli dětský úsměv stojí za třicet dolarů. Vrátila jsem trofej ze soutěže krásy do police a vybrala si jinou, levnější
na obtíž | 11
a mnohem míň zajímavou. Pak jsem u pokladny zaplatila rozbité prasátko a pohár za první místo v bowlingu. Prodavač mi dal trofej do sáčku a já zamířila ke dveřím. Teprve tam jsem si vzpomněla na toho mladíka na galerii a otočila se, jenže už tam nestál. Kupodivu jsem teď měla krok ještě těžší.
Přešla jsem silnici a zamířila k jednomu ze stolů u fontány. Od narození jsem bydlela v okresu Hopkins, ale jen málokdy jsem se dostala sem na náměstí. Nevím proč, milovala jsem ho od chvíle, kdy sem umístili ty ujeté cedule k přechodům pro chodce. Byla na nich postavička muže přecházejícího ulici, ale nohu měl zvednutou a vystrčenou v tak bláznivém úhlu, že vypadal jako z Ministerstva švihlé chůze od Monty Pythonů.
Na náměstí byly taky záchodky, které tam radnice nechala postavit před pár lety. Dvě vysoké budky, které zvenku vypadají jako zrcadlové krabice, ale zevnitř vidíte ven. Je dost divné vykonávat potřebu a přitom sledovat, jak kolem vás jezdí auta. Jenže mě zvláštní věci přitahují, takže asi patřím k těm několika málo místním, kteří tuhle vymoženost opravdu oceňují.
„Pro koho je ten pohár?“
Nejenže mě zvláštní věci přitahují. Taky se mi stávají. Přede mnou stál ten kluk z bazaru a já už teď mohla beze všech pochybností potvrdit, že je atraktivní. Jeho oči byly neobyčejně modré, ta barva mě upoutala hned od začátku. Jako by se vymykaly celkovému vzhledu, jeho pleť byla snědá a vlasy tmavé. Nevím, jestli jsem někdy viděla téměř černé vlasy na někom s tak modrýma očima. Bylo to trochu znepokojivé. Aspoň pro mě.
Pořád se usmíval, stejně jako tam na galerii. Napadlo mě, jestli mu ten úsměv nikdy nemizí z obličeje. Chtěla
12 | colleen hooverová
„Jo, tohle… to je pro mě.“
Naklonil hlavu na stranu pobavením nebo úžasem. Netušila jsem, co z toho je správně, ale ani jedno mi nevadilo. „Takže ty si pořizuješ trofeje, který jsi nevyhrála?“
Přikývla jsem a on se krátce zasmál, ale jen tiše. Jako by nechtěl, aby to někdo slyšel. Strčil si ruce do zadních kapes džínů. „Jak to, že teď nejsi ve škole?“
Nenapadlo mě, že je na mně tolik poznat, že ještě chodím na střední. Položila jsem sáček na stůl vedle nás a zula si sandály. „Je tak hezky. Nechci sedět zavřená ve třídě.“
Přešla jsem po betonu k fontáně, co vlastně žádná fontána nebyla. Jen kašna ve tvaru hvězdy vyhloubená v betonu a z každé její špice stříkala v pravidelných intervalech voda. Ponořila jsem chodidlo do jedné špice přes trysku a čekala, až mě zespodu začne šimrat proud.
Byl poslední říjnový týden, takže už bylo dost chladno na to, aby si ve vodě hrály děti jako přes léto. Ale ne tak chladno, abych si nemohla namočit nohy. Líbil se mi ten pocit, když jsem ucpávala chodidlem trysku. Na pedikúru jsem neměla peníze, ale tohle bylo skoro stejně příjemné.
Ten cizí kluk mě pořád upřeně sledoval, ale upřímně, už jsem si na to začínala zvykat. Skoro mi připadal jako můj osobní, o něco atraktivnější stín. Sledovala jsem ho jen koutkem oka, jak si nenuceně zouvá boty. Vzápětí stál vedle mě a tiskl svoje chodidlo na sousední trysku.
Teď jsem už viděla to tetování na jeho paži zblízka. Měla jsem pravdu, bylo jen na levičce. Na pravé, aspoň viditelně, neměl nic. Na levé paži neměl vytetovaný jeden obrázek, jak jsem čekala, ale samostatné, nijak nesouvisející
na obtíž | 13 jsem věřit, že to tak není. Že se nemůže přestat usmívat jenom na mě. Pokývl bradou k sáčku v mé ruce a mně konečně došlo, na co se mě ptal.
Pak spustila i jeho tryska, ale on neucouvl a dál zvědavě pozoroval svoje nohy. Voda je začala obtékat a mířila do prohlubně. Nazdvihl obočí, ale když se na mě podíval, už se neusmíval. Byl tak vážný, až se mi v hrudi všechno sevřelo. Když začal mluvit, visela jsem na každém jeho slově.
„Ze všech míst na světě, kde bychom mohli být, jsme se ocitli zrovna tady. Ve stejnou chvíli.“ V hlase mu zaznívalo pobavení, ale tvářil se spíš zmateně. Zavrtěl hlavou a popošel ke mně. Natáhl potetovanou ruku a odhrnul mi z obličeje zatoulaný pramínek vlasů. Bylo to tak důvěrné a nečekané gesto, stejně jako všechno, co zatím udělal, ale mě to potěšilo. Chtěla jsem, aby tam ruku nechal, jenže ji zase spustil k boku.
Nedokázala jsem si vybavit žádnou situaci, kdy by se na mě někdo díval tak jako on. Jako bych ho fascinovala. Chápala jsem, že se vůbec neznáme a že ten pocit spojení mezi námi nejspíš naruší první skutečný rozhovor. Nejspíš se z něj vyklube kretén, nebo já jemu budu připadat divná, pak se všechno zvrtne a budeme rádi, když si každý z nás půjde svou cestou. Tak to u mě většinou s kluky chodilo. Zatím jsem o něm ale nevěděla nic víc než to, jak intenzivně se umí dívat, a tak jsem si pořád ještě mohla představovat, že je dokonalý. Předstírat sama sobě, že je chytrý a zdvořilý a zábavný a umělecky založený. Protože
14 | colleen hooverová výjevy. Na jednom byl miniaturní topinkovač a z něj trčel krajíček chleba. Ten měl na vnější straně zápěstí. Poblíž lokte měl spínací špendlík. Po předloktí se táhl nápis „Teď vy, Doktore“. Klouzala jsem mu očima po tetováních, zatímco on sledoval svoje nohy. Už jsem se ho chtěla zeptat, jak se jmenuje, když jsem najednou zespodu na chodidle ucítila proud vody. Zasmála jsem se a ucouvla. Oba jsme sledovali, jak proud dopadá do středu hvězdy.
jestli je dokonalý, pak bude mít všechny tyhle vlastnosti.
Byla jsem ochotná mu to všechno přisuzovat, dokud on byl ochotný stát tady přede mnou.
Udělal krok směrem ke mně a najednou mi připadalo, jako bych do svého hrudníku pohltila jeho srdce, protože jsem tam cítila o tolik úderů víc než předtím. Jeho pohled sklouzl k mým rtům a já si byla jistá, že mě chce políbit. Doufala jsem, že chce. Což bylo divné, protože jsme na sebe promluvili doslova pár slov. A stejně jsem chtěla, aby mě líbal, dokud si o něm ještě myslím, že je dokonalý.
Doufala jsem, že je, protože to by znamenalo, že bude taky dokonale líbat.
Přejel mi prsty po zápěstí, ale připadalo mi, jako by mi spíš sevřel plíce do pěstí. Z místa jeho doteku se mi rozlévalo mrazení a stoupalo ke krku, jako by mě držel tam.
Nevím, jak jsem se vůbec dokázala udržet na nohou, protože se mi snažily podlamovat. Zakláněla jsem bezděčně hlavu, jeho rty byly kousek od mých, jako by váhal. Usmál se na mě a zašeptal: „Pohřbíš mě.“
Neměla jsem ponětí, jak to myslí, ale líbilo se mi to. Stejně jako se mi líbilo, jak se jeho rty po těch slovech měkce spojily s mými. A nemýlila jsem se. Bylo to dokonalé. Úplně jako ve starých filmech, kde muž přitiskne ženě ruku na záda, ona se prohne a jejich těla vytvoří tvar písmene C, zatímco se jejich rty setkají. Vážně, přesně takové to bylo.
Přitáhl mě k sobě a přejel mi jazykem po rtech. A jako ve filmech, moje paže zůstaly podél boků, dokud mi nedošlo, jak moc toužím být u něj. A tak jsem ho začala líbat i já. Jeho rty chutnaly po mátové zmrzlině, což bylo perfektní, protože v tu chvíli to byla moje nejoblíbenější příchuť. Bylo to skoro komické, že se ten kluk se mnou
na obtíž | 15
líbal tak, jako by to byla ta poslední věc, kterou chce v životě udělat. Napadlo mě, co ho k tomu asi vede.
Teď mě držel oběma rukama za obličej, jako bychom dnes byli právě tam, kde jsme měli být. Nespěchal s tím a rozhodně se nestaral o to, kdo nás může vidět. Stáli jsme uprostřed náměstí a dva řidiči už na nás pobaveně zatroubili.
Objala jsem ho kolem krku jednou paží a rozhodla se, že ho nechám pokračovat tak dlouho, dokud bude chtít, protože jsem nikam nespěchala. A kdybych spěchala, tak kvůli tomuhle bych všechny plány přehodnotila.
Když mi vklouzl rukou do vlasů, pod nohou mi vystříkla voda. Vypískla jsem, protože jsem to nečekala. On se rozesmál, ale nepřestal mě líbat. To už jsme byli celí mokří, protože jsem chodidlem trysku nezakryla pořádně. Ani jednomu z nás to ale nevadilo. To všechno jen přispívalo ke směšnosti téhle chvíle, tohoto polibku.
A pak k ní přispělo i zvonění jeho telefonu, které nás náhle přerušilo. No jasně, že se to muselo stát. Tohle bylo až moc dokonalé.
Odtáhl se ode mě. V očích jako by měl ukojený i hladový výraz zároveň. Vytáhl telefon z kapsy a podíval se na něj. „Ztratilas zrovna mobil, nebo je to vtip?“
Pokrčila jsem rameny, protože jsem nechápala, jak to myslí. Jestli je vtip, že jsem mu dovolila mě líbat? Že mu zrovna přitom někdo volá? Můj společník se usmál a přitiskl si přístroj k uchu. „Haló?“
Úsměv mu rázem ze rtů zmizel a zatvářil se zmateně. „Kdo volá?“ Čekal pár vteřin, pak odtáhl telefon od ucha a zadíval se na něj. Pak na mě. „Ale fakt. To je nějakej vtip?“
Nechápala jsem, jak to myslí, proč na mě mluví, jako bych to byla já, kdo mu telefonuje, a tak jsem pokrčila
16 | colleen hooverová
Měla jsem pocit, že mi v ten moment zmizela z obličeje všechna krev. Ta směšná chvíle s cizím klukem v kašně na náměstí rázem začala dávat smysl… a já si najednou zase připadala jako druhořadá kopie Honor Vossové, mé sestry-dvojčete. Dívky, která byla bezpochyby na druhém konci jeho linky.
Zakryla jsem si obličej rukou a odvrátila se od něj. Sebrala jsem ze země boty i sáček s pohárem. Doufala jsem, že se od něj dokážu dostat dost daleko, než mu dojde, že se nelíbal s Honor.
Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Právě jsem se líbala se sestřiným klukem.
Jasně, nebylo to úmyslně. Tušila jsem, že Honor začala zase s někým chodit, protože v poslední době byla pořád pryč, jenže jak jsem měla poznat, že chodí zrovna s tímhle?
Rázovala jsem pryč, ale nestačila jsem odejít dost daleko, protože vzápětí se za mnou ozvaly kroky. „Hej!“ zavolal.
Tak proto mě v tom obchodě pozoroval. Myslel si, že jsem Honor. Proto se ptal, proč nejsem ve škole. Pokud znal Honor natolik, aby ji rovnou začal líbat, musel o ní vědět i to, že by nikdy nešla za školu.
Konečně mi to všechno začalo dávat smysl. Tohle nebyla žádná jiskra, která přeskočila mezi dvěma cizími lidmi. Ten kluk si mě spletl se svou přítelkyní – a já byla úplně pitomá, že mi to hned nedošlo.
Cítila jsem, jak mě chytil za loket. Neměla jsem na vybranou, musela jsem se k němu otočit a vyřešit to s ním, protože jsem nechtěla, aby na to Honor někdy přišla.
na obtíž | 17 rameny. Mladík přiložil telefon znova k uchu a ucouvl o krok ode mě. „Kdo volá?“ opakoval. Nervózně se zasmál a volnou rukou se chytil zezadu za krk. „Ale… vždyť ty stojíš hned vedle mě.“
Když jsme se navzájem podívali do očí, už to nevypadalo, jako bych ho fascinovala. Zíral střídavě na telefon a na mě a pak vyhrknul: „Promiň. Myslel jsem, že jsi…“
„To sis myslel blbě,“ odsekla jsem, i když za to pochopitelně nemohl.
S Honor jsme jednovaječná dvojčata, jenže kdyby znal mou sestru dost dobře, věděl by, že by nikdy nevyšla z domu takhle. Bez mejkapu, s rozcuchanými vlasy a v oblečení, které měla na sobě už včera.
Ten kluk si schoval telefon do kapsy, ale hned mu zase začal zvonit. Když ho vylovil, viděla jsem na displeji jméno Honor. Vytrhla jsem mu mobil a přejela prstem po obrazovce. „Čau.“
„Merit?“ Honor se rozesmála. „Co se děje? Ty jsi se Saganem?“
„Ne, jenom… jsme na sebe náhodou narazili. Myslel si, že jsem ty, ale kdyžs mu zavolala, tak… je trochu zmatený.“ Tohle všechno jsem říkala s pohledem upřeným na Sagana. On se zase díval na mě. Nepokusil se mi mobil zase sebrat.
Honor se znova zahihňala. „To je sranda. Škoda že ho teď nemůžu vidět.“
„Jo, stojí to za to,“ odpověděla jsem s kamenným obličejem. „Mělas asi svýho kluka varovat, že máš jednovaječný dvojče.“ Vrátila jsem mobil Saganovi. Ucouvla jsem od něj. Držel ochable telefon a tvářil se, jako by ze mě nedokázal spustit oči. „Neříkej jí, co se zrovna stalo,“ zašeptala jsem. „Nikomu to neříkej. Nikdy.“
Přikývl, i když trochu váhavě. Sotva jsem získala jeho slib, že to nevyslepičí Honor, otočila jsem se k němu zády a vydala se pryč. Tohle bylo tak trapné, že to nemohlo trumfnout vůbec nic. Nikdy.
18 | colleen hooverová