Skip to main content

9788027802982

Page 1

II. Mrtvola Když jsem projížděl autem kolem advokátní kanceláře Rieger, Martin zrovna vcházel dovnitř. Zmateně jsem zamrkal na palubní desku, kde svítilo 11:06, tedy čas, který značná část úředníků považuje už za předzvěst konce pracovní doby. Ale jestli Martin ještě nezačal pracovat, možná by nebylo od věci ho s sebou vzít, napadlo mě. Když nic jiného, alespoň se cestou nebudu nudit. Objel jsem blok kolem dokola a zaparkoval. Rychle jsem vyřešil platbu za parkování a pak přeběhl ke kanceláři. Zevnitř se ozýval Romanin monolog a nechtěl jsem klepáním přerušit něco důležitého, proto jsem počkal, až hlasy utichnou, a zaťukal na dveře. „Dobrý den,“ pozdravila mě Romana, když otevřela a ustoupila z cesty, abych mohl projít. „Martine! Je tu pan Kolínský!“ „Čau,“ pozdravil mě advokát a zatvářil se nejistě. To mi přišlo trochu divné, ale je pravda, že jsem za ním vpadl bez ohlášení, takže bylo asi na místě svoji nenadálou přítomnost nějak vysvětlit.

41


Petr Brožovský

„Jedu něco prověřit. Hodila by se mi tvoje expertíza, jestli teď máš čas,“ ozřejmil jsem a mrkl směrem k Romaně, která pohledem naznačovala, že dneska je tu její šéf v podstatě zbytečný. „Hned?“ naklonil zvědavě hlavu na stranu. „Pokud teda nemáš nějakou schůzku,“ pokrčil jsem rameny. „Ne, asi nemám,“ zabloudil očima ke kalendáři. „Dáš mi vteřinku?“ „Počkám v autě,“ přikývl jsem a rozloučil se s Romanou. Martin dorazil po chvilce a předklonil se do otevřeného okénka spolujezdce mojí octavie, aby na mě viděl. „Hele, potřebuju něco s sebou?“ Je pravda, že oblek asi nepatřil mezi úplně ideální ošacení na průzkumnou misi starého baráku, ale pokud nepoleze do nějakých zasviněných koutů, asi bude v pohodě. „Nic, jde jenom o prověření povídaček, co se šíří mezi bezďákama. Ale bude tam prach a špína. Nemáš tu něco na převlečení?“ „Nemám, ale to nevadí,“ zavrtěl hlavou a jal se nasedat. „Tak si jenom hlídej, ať si neponičíš hadry, a bude to o. k.,“ nahnul jsem se a zapnul rádio, Život není Lucifér (book edit) zatímco se Martin poutal.

42


Život není Lucifér

„O co jde?“ zeptal se, když jsme vyrazili směrem na Rokycanskou, a při tom si posouval sedačku trochu dozadu. „Mezi bezdomovcema se povídá, že se pár lidí ztratilo, ale policie o ničem neví,“ zabručel jsem a pohledem do levého zrcátka si zkontroloval, že mohu přejet z pruhu do pruhu. „Kus od Boleváku je taková stará skladová barabizna, kde občas přespávali, ale teď se tomu místu vyhejbají jako čert kříži. Teda bez urážky,“ hodil jsem po něm rychlým pohledem. „V pohodě,“ zašklebil se Martin. O jeho smlouvě s Luciferem, lovení démonů a následné soudní anabázi jsem samozřejmě věděl. Jednak proto, že mi posléze všechno řekl, ale hlavně proto, že jsme ho ke konci už po očku sledovali. Martin nám totiž tehdy zavolal s poptávkou řešení nadpřirozeného problému a všechny tyhle hovory si následně prověřujeme. Většinou o nic nejde, ale občas najdeme nějakého zatoulaného Probuzeného ze špatné strany barikády, o kterém si jeho soused myslí, že jde o posedlé dítě. Tady jsme našli jednoho právníka s rakovinou a k tomu pekelné démony, což by nás asi překvapilo mnohem víc, kdybychom o existenci nadpřirozena nevěděli už několik let. Existence nadpřirozena se mi stala přirozenou a rozhodně jsem z něj neměl nahnáno.

43


Petr Brožovský

Nepatřil jsem mezi lidi, kteří se před spaním dívají pod postel, jestli tam není strašidlo. Strašidla se před spaním dívala pod postel, jestli tam nejsem já. „Prostě to jen okoukneme, jestli tam neuvidíme něco divnýho. A pak můžem klidně dát oběd,“ navrhl jsem a odbočil směrem na Bílou Horu. *** „Je tu dost much,“ zkonstatoval Martin, když jsme vystoupili z auta kousek od opuštěného objektu. „A?“ podivil jsem se, zatímco jsem si ukládal klíčky do kapsy a kontroloval zbraň. Press-checkem jsem ověřil usazení náboje v komoře a vrátil pistoli do IWB kydexového pouzdra. „V hororech to znamená, že je někde blízko mrtvola,“ pokrčil rameny. „Však taky jsem,“ zazubil jsem se. „Ale v Plzni to obvykle znamená, že je někde blízko nasráno od bezďáků, tak koukej, kam šlapeš.“ Vydali jsme se kolem starého plotu a Martin mhouřil oči proti téměř polednímu slunci. „Co když tam něco bude?“ „Pochybuju,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale popravdě by mě docela uklidnilo, kdyby to konečně byl náš démon. Ten tvůj čtvrtej, co ti utek.“

44


Život není Lucifér

„Mě tedy ani ne,“ zavrtěl hlavou. „Na to s sebou nemáš dost zásobníků a já bych si musel připomenout tu inhibiční formuli,“ zafuněl, když složitě obcházel trnitý keř, aby si neroztrhl kalhoty. „Víš, jak to myslím,“ uchechtl jsem se a křovím prošel. Moje kalhoty byly o něco míň vhodné k soudu, ale zato jsem v nich nemusel řešit takové banality jako trny. „Hledáme ho už rok. Jasně, možná je někde na druhý straně světa, ale byl bych klidnější, kdybychom ho mohli vrátit do pekla a odškrtnout si tuhle položku ze seznamu.“ „Milerád, ale musíme na to být připravení,“ kontroval, jako bych byl nějaký nezodpovědný harant. „Na všechno se připravit nedá, občas musíš prostě improvizovat,“ mrkl jsem na něj, naskočil na pletivo, nechal jsem těžiště přetočit mě na druhou stranu plotu a elegantně jsem seskočil do trávy. Martin poodstoupil pár kroků dozadu, přejel rychlým pohledem plot a zašklebil se. „A nebo se neukvapovat a trochu přemýšlet,“ zabručel, obešel další křoví a prošel starou brankou, která se za ním ukrývala. Trochu mě tou svojí schopností argumentovat sral, ale tentokrát měl jen situační štěstí, takže si moje ego mohlo oddechnout.

45


Petr Brožovský

„Pojď, omrkneme to,“ vyzval jsem ho a posunkem hlavy naznačil, kudy vlezeme do budovy. Nejreálnější nebezpečí, které nám hrozilo, bylo, že na nás ta barabizna spadne, případně že se škrábneme o nějaký hřebík a dostaneme otravu krve, ale přesto jsem zbraň vytáhl. Mám rád, když jsem tím nejnebezpečnějším v okolí já. Protáhli jsme se vylomenými vraty do menší haly, Martin se postavil trochu za mě, aby nepřekážel, a já začal pečlivě čistit prostor. Postupovali jsme místnost za místností, výklenek za výklenkem, dveře za dveřmi, dokud jsem si nebyl naprosto jistý, že je celé první patro dokonale liduprázdné. Zatočil jsem prstem ve vzduchu na znamení návratu a Martin přikývl, že mi rozumí. Neměl sice armádní výcvik, ale spoustu toho od nás odkoukal. Byla vlastně zatracená škoda, že si nerozuměl se zbraněmi a střílel jako ožralý hajný po mrtvici, jinak bych ho dokázal určitě zlanařit k širšímu zapojení a mohl by s námi chodit pravidelně na mise. Prý jeho střelecká averze měla co dělat s tím incidentem, při kterém musel odprásknout ty dva mafiány. Existují jen dva typy lidí, co někoho střelili do hlavy. Ti, co potom už nechtějí vzít zbraň do ruky, a ti, co se zlobí, že rána šla

46


Život není Lucifér

trochu moc doleva a měli by tedy víc trénovat. Martin byl v té první, já v té druhé. Ale je pravda, že ta kancelář mu asi fakt vydělávala a v obleku vypadal na rozdíl ode mě celkem frajersky, takže jsem chápal, proč se spokojil s rolí externisty a dál se věnoval advokacii. Vrátili jsme se do hlavní haly a vydali se po rozvrzaném zrezivělém schodišti do patra. Našlapoval jsem opatrně, nehodlal jsem tady pořádat letecký den, ale po chvilce jsem nad schody zahlédl nějaké odhozené deky a batoh, tedy známku nedávné lidské přítomnosti, takže pokud po tom dokázali vyjít nakalení bezdomovci, musíme toho být schopni i my. Vystoupal jsem nad schody a přes mířidla zbraně nahlédl za roh. „Čistý,“ oznámil jsem Martinovi, jehož hlava se právě objevila nad schodištěm. „Někdo tu nechal konzervy a půl flašky vodky,“ zašeptal, zatímco špičkou boty opatrně rozevřel útroby odloženého batohu. „Chápu,“ přikývl jsem a vydal se chodbou dál. Měl pravdu. Když se člověk každý den stará jen o to, kde sehnat střechu nad hlavou, něco k snědku a nějaký ten šláftruňk, jen těžko by to všechno dobrovolně nechal ležet ladem a zdekoval se pryč.

47


Petr Brožovský

Prověřil jsem všechny tři místnosti nad schody, avšak bez výsledku. „Celej barák čistej,“ zavolal jsem nakonec a vrátil zbraň do kydexu. Z dálky se k nám donesl zvuk zvonů, které právě odbíjely poledne. BIM. BAM. Martin opatrně otevřel dveře a postavil se mi po boku. „To vypadá jako nějaký velín. A na chodbě jsou stopy krve.“ BIM. BAM. „To sice nemusí nic znamenat, ale dobrý oko,“ pochválil jsem ho. „Nemohl si někdo trhnout žílu při fetování?“ BIM. BAM. „Nepřijde mi. Je jí celkem dost.“ BIM. BAM. „Fakt?“ podivil jsem se. „Já si ničeho nevšimnul.“ BIM. BAM. „Není moc vidět, protože už je starší,“ odtušil Martin. BIM. „Ukaž mi ji,“ poprosil jsem ho. BAM. Dvanáctý úder dozněl. Martin chtěl něco říct, ale pak se nervózně ošil. Taky jsem to cítil. Navzdory teplému srpnovému poledni se mi udělala husí kůže.

48


Život není Lucifér

Instinktivně jsem hmátl po zbrani, když se dveře rozletěly dokořán a na chodbě se objevilo to stvoření. *** Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká opravdu politováníhodná bezďačka. Vysoká špinavá stařena v hábitu, který kdysi snad byl bílý, což nyní nebylo pod nánosy špíny úplně rozeznatelné. V jedné ruce měla dlouhou dřevěnou hůl, v té druhé srp. Ale bezdomovkyně nemají špičaté zuby a červené oči. Moje ruka se zastavila na půli cesty ke zbrani. Ne, že bych zaváhal. Být to na mně, už bych v ní měl nasázenou půlku zásobníku, ale ruce mě nějak neposlouchaly. Ani nohy, když už na to přišla řeč. Stařena praštila holí do země a já i Martin jsme padli na kolena sraženi nějakou magickou silou. Stvoření udělalo krok k nám. Pak promluvilo hnusným, chrčivým hrdelním hlasem: Jsem ti souzena,

dle pradávného zvyku.

Se mnou rána jsou studená. Máš mne na jazyku. Kdo jsem?

49


Život není Lucifér

Červené oči nás probodávaly, stařena udělala dva kroky k nám a pozdvihla srp. V jejím obličeji se objevil úsměv, ze kterého by zubař dostal infarkt. Cože to říkala? To byla nějaká hádanka? Žena máchla srpem. „Smrt!“ zvolal Martin a srp se zastavil vprostřed úderu. Stařena se zklamaně zašklebila, hladově si olízla rty a pak se otočila k odchodu. V tu chvíli mě začaly zase poslouchat končetiny. Tak moment! Kam si jako myslí, že jde? „Hej, krávo!“ zavolal jsem na ni, vytrhl pistoli z pouzdra a našil jí do zad pět ran v rychlém sledu. „Co blbneš?“ vykřikl Martin zděšeně, ale to už se stařena vztekle otočila zpátky do místnosti a zavrčela. Pět střel v zádech jí evidentně nic moc neudělalo. Odjakživa mám vědecký mozek, proto jsem rychle podnikl druhý experiment, a sice jak moc ocení dalších deset nábojů v břiše a hrudníku, načež jsem bleskově přebil zá­ sobník. Rozhodně je neocenila, ale že by jí to nějak zvlášť ublížilo, se říct nedalo. Vydala nechutný skřek a skočila po mně.

51


Petr Brožovský

Vyhnul jsem se srpu, kterým se mi snažila rozpárat pupek, a nohou srazil úder holí. Nejlepší zbraní na boj zblízka je pistole, takže zatímco jsem levačkou a nohama vykrýval rány, sypal jsem do ní jednu střelu za druhou. Něco málo to přece jen dělalo, protože jedna z kulek si našla cestu do jejího úsměvu a vzala s sebou dva špičáky. Zubař by v tu chvíli k infarktu přihodil nádavkem i mrtvici. Martin zatím naslepo skočil ke stěně a za­ padl do hromady nějakého bordelu. Prát se moc neuměl, takže jsem mu to neměl za zlé. Navíc byla pravda, že to já jsem jí na rozloučenou namasíroval záda olovem. „Nechte své peníze pracovat pro vás!“ ozvalo se z rohu. „Co děláš?“ zakřičel jsem, zatímco jsem levačkou uchopil stařenu pod krkem, aby se mi nemohla zahryznout do ramene. Ošklivě mě při tom pořezala srpem, tak jsem ji na oplátku střelil do oka, na což reagovala vřískotem. Snad neuplatňuje zásadu oko za oko, zub za zub, protože v obojím jsem jí udělal díry jako v ementálu. Navíc mi právě došly náboje v zásobníku a na to, abych přebil na poslední, třetí, jsem neměl zrovna moc prostoru. „Jsou tam reklamy!“ hulákal Martin, který si hrál s mobilem. Jestli mi chtěl pustit k bit-

52


Život není Lucifér

ce soundtrack, dokázal jsem to ocenit, ale v takovém případě mi mohl prokázat alespoň tolik slušnosti, že hudbu pustí na placené platformě bez reklam. Babice mě mezitím dotlačila ke stěně a narazila mě zády na vlhkou omítku. „Investujte s Cash Future! Váš partner ve financích!“ pokračoval telefon. Martin přidal hlasitost. Srp se mi zaryl do boku a tesáky se nebezpečně přiblížily mému krku. Stařena měla páru. Pokusil jsem se ji odtlačit kolenem, ale to bych se stejně dobře mohl snažit prokopnout železobeton. Nacpal jsem jí proto aspoň nepoužitelnou pistoli do pusy a zabránil jí tak ve skousnutí. „Posloucháte Český rozhlas Plzeň…,“ ozvalo se z telefonu a já se zašklebil. Jestli se mi snažil udělat radost soundtrackem, nevybral právě nejlépe. „… je právě třináct hodin a nás čekají zprávy…,“ pokračoval hlasatel. Babice ztuhla. Využil jsem jejího zaváhání a pravým loktem jí odrazil ruku se srpem. Najednou to šlo. Jako by ztratila sílu. Nečekal jsem, až se jí vrátí energie a chuť mě sežrat, uchopil ji za zápěstí a rameno, opřel se svým zdviženým kolenem o její loket a zapáčil.

53


Petr Brožovský

Její loketní kloub se prolomil na opačnou stranu a babizna upustila srp. Svezl jsem se zády po stěně, podtrhnul jí nohy nízkým kopem, srazil ji na zem, při­šlápl druhé předloktí a vypáčil ze špinavých prstů hůl. Pokusila se zvednout, tak jsem jí dupnul na hrudník a pak vší silou vrazil těžký kus dřeva do obličeje. Masivní berla s hnusným křupnutím projela její hlavou, stařena sebou zaškubala a pak začala hořet. Uskočil jsem, aby mi od ní neblafly boty, ale než jsem se stačil zorientovat, byla babice ta tam. „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se Martina, zatímco jsem sebral ze země pistoli a chvatně přebíjel na poslední zásobník pro případ, že by to nebylo všechno. Český rozhlas dál hlásil včerejší zprávy. „Jo,“ zahuhlal právník, který se právě vyhrabával z hromady něčeho nechutného. „Ale tobě teče krev.“ „Už moc ne,“ odvětil jsem, protože moje léčivé schopnosti se staraly o rozřízlé předloktí i roztržený bok. Pak jsem se na Martina podíval pořádně. „Kámo, zapomeň na moje zranění. Viděl jsi už svůj oblek?“

54


Život není Lucifér

*** „Byla to polednice,“ vysvětloval Martin, zatímco jsem ho u auta oprašoval košťátkem, které jsem vozil v kufru na odmetání sněhu. „Tak jsem ji zkusil rozhodit archivem včerejšího vysílání.“ „Moc pěkný,“ pochválil jsem ho. „Jak jsi věděl, že je to polednice?“ „Kvalifikovaný odhad,“ odtušil. „Mám načteno z pekelných zdrojů z doby, kdy jsem dával dohromady postupy proti těm čtyřem uprchlíkům. Objevila se přesně v poledne. Měla srp. Chyběl jí bič, ale asi nemusí být všechny pověsti úplně přesné. Srazila nás na kolena, dala nám hádanku, v Erbenovském pojetí pak jako bonus hlas vichřice podoba,“ usmál se. Byl opravdu moc dobrý. Vytáhl jsem z kapsy krabičku cigaret a zapálil si. Snažil jsem se to omezovat, ale některé situace si o žváro prostě říkaly. „Toho obleku je mi líto,“ zabručel jsem, když si Martin s kritickým pohledem prohlédl obrovský hnědý flek na modrém saku. „To je v pohodě,“ zavrtěl hlavou. „Přidám ti ho na fakturu.“

55


Petr Brožovský Život není Lucifér Ilustrace na obálce a obálka Žaneta Kortusová. Ilustrace Žaneta Kortusová. Příběh a scénář komiksu Petr Brožovský. Kresby, barvy a lettering komiksu Žaneta Kortusová. Hudba a texty původních písní Petr Brožovský. Edice Fantastická Epocha, svazek 169. Edici řídí Václav Kotrman. Redakce Pavlína Kajnarová. Korektury Anežka Černá. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2026 jako svou 1086. publikaci. První vydání, 312 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytisklo Printo, spol. s r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat s 25% slevou přímo u nás: v e-shopu na adrese: www.epocha.cz, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, nebo telefonicky na čísle: 737 195 997. facebook.com/nakladatelstvi.epocha facebook.com/fantastickaepocha


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
9788027802982 by Knižní­ klub - Issuu