Issuu

Obsah Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Cesta k „americké válce“ – Francouzi ve Vietnamu . . . . . . . . . 11 Američané ve Vietnamu v letech 1964–1968 . . . . . . . . . . . . . . 20 Začátek roku 1968 – obléhání základny Khe Sanh . . . . . . . . . 32 Operace Pegasus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Ofenziva Tet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Tet v Saigonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Delta Mekongu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Krátký pohled na některá další místa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Boje v Hue . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Stručné zhodnocení ofenzivy Tet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Pokračování bojů roku 1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Boje v údolí A Shau a u Dai Do . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 „Mini-Tet“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 Jednání o míru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Operace Phoenix . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Vpád do DMZ na podzim 1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Thuong Doc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Operace Meade River . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Válka v deltě Mekongu a na dalších řekách . . . . . . . . . . . . . . . 123 Masakr v My Lai . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Domácí fronta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Odkaz vietnamského roku 1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Slavní veteráni vietnamského roku 1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . 136

Obraz v populární kultuře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Pokračování války ve Vietnamu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 1969 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 1970 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 1971 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 1972 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 1973–1975 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Slovníček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Chronologie událostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Internetové zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174

Američané ve Vietnamu v letech 1964–1968 Rok 1964 se obvykle označuje za počátek aktivní americké přítomnosti ve Vietnamu, ač vojenští poradci (nemluvě o vojenském vybavení a penězích) se pohybovali v jihovýchodní Asii již po nějakou dobu. Roky 1954–1963 každopádně představují pro západní historiky obvykle jakési slepé místo v dějinách Indočíny, a tedy obou vietnamských států. Umělý vznik právě těchto dvou států znamenal, že jako první byla třeba nutná konsolidace toho či onoho útvaru. Na jihu byl stát – nutno říci taktéž autoritářsky orientovaný – pod větším a pečlivějším dohledem okolního světa, zatímco Severní Vietnam se světu rozhodl uzavřít. Výjimkou z tohoto historiograficky slepého místa je například objevná a rozsáhlá syntetizující práce Maxe Hastingse.10 Americká přítomnost byla zkraje více materiální a zpravodajská, v druhé polovině padesátých let začala narůstat velmi pozvolna a teprve šedesáté roky přinesly skutečný příliv amerických prostředků, vybavení, zpravodajců, a hlavně amerických vojenských poradců či speciálních sil, které se již pozvolna bezprostředně zapojovaly do nekončícího konfliktu. Rychle se ukázalo, že bez této všestranné pomoci jiho10 HASTINGS, M., c. d.

Američané ve Vietnamu v letech 1964–1968

vietnamský režim není schopen udržet proti sílícímu tlaku ze severu. A zřejmě v konečném důsledku to byla tato pomoc, která Jižnímu Vietnamu nedovolovala postavit se na vlastní nohy, závislost na Americe znamenala pro Jižní Vietnam, jeho vládu i armádu (ARVN) skutečnou zkázu, jelikož do státu se sice lily miliardy dolarů, armáda a letectvo disponovaly úžasnými stroji, byla to však pouhá prázdná skořápka. Mnozí velitelé bojových jednotek ARVN si totiž příliš zvykli na direktivní vedení ze strany amerických důstojníků, takže nebyli schopni samostatných akcí. Americká prezidentská administrativa přece jen rozhodla, že Vietnam je místo, kde je nutné se okamžitě postavit narůstající komunistické moci nejen v jihovýchodní Asii. Vietnamský konflikt stále pokračoval, tentokrát se do něj měly otevřeně, aktivně a masivně vložit americké ozbrojené síly. Za prvního Američana padlého ve Vietnamu bývá označován seržant Richard Bernard Fitzgibbon, nicméně Fitzgibbon nepadl v boji, byl v Saigonu zavražděn dalším Američanem 8. června 1956. Za velkou, možná zásadní událost, která v konečném důsledku vedla k příchodu amerických pozemních jednotek, se označuje bitva u vesnice Ap Bac z 2. ledna 1963. Část 7. pěší divize ARVN měla být nasazena k likvidaci seskupení bojovníků Vietkongu ve zmíněné osadě. Po počáteční přestřelce měly být na bojiště zhruba v poledne dopraveny posily na palubách amerických vrtulníků, z patnácti nasazených strojů byla však třetina rychle ztracena, čímž se úder rázem proměnil v nejčernější den pro americké vrtulníky v dosavadním průběhu války. Síly Vietkongu (značně početnější, než tvrdily zpravodajské informace) dokázaly odolat všem útokům, způsobit ARVN velké ztráty a posléze se soumrakem 21

Vůně napalmu

opustit bojiště. Bitva je považována za první velké vítězství Vietkongu v „regulérní“ válce. Ztráty se uvádí na straně spojenců (dále v knize zpravidla míněni souhrnně příslušníci jihovietnamských, amerických a dalších ozbrojených či podpůrných sil, kterými pod záštitou zadržení komunistického postupu a zvýšení bezpečnosti v Asii přispěly státy sdružené v tzv. Free World Military Forces čili Jednotkách svobodného světa – zejména Jižní Korea, Thajsko, Austrálie, Nový Zéland a Filipíny; nezaměňovat se spojenci proti Ose za druhé světové války) ve výši 89 padlých (z toho tři američtí poradci), 116 zraněných (z toho osm Američanů). Na straně Vietkongu pak 18 padlých a zhruba 40 zraněných.11 Tímto se ukázalo, že ARVN není dostatečně pružná ani dobře vycvičená a příliš se spoléhá na americkou techniku i vedení, takže nebyla schopna porazit Vietkong sama. Téměř všechna hodnocení bitvy u Ap Bac zmiňují nedostatečné schopnosti jihovietnamských pozemních jednotek ve skutečném boji, neuspokojivou připravenost důstojnického sboru a také nízkou úroveň mladých, nedostatečně vycvičených branců. Nebýt technologické a palebné podpory (dělostřelectvo a bitevní vrtulníky) ze strany USA, bitva by pro ARVN dopadla zřejmě ještě zoufaleji. Zásadně tentokrát nepomohla ani osobní přítomnost amerických poradců na bojišti.12 Projevilo se zde několik důležitých tendencí, které byly posléze dobře viditelné právě v první polovině roku 1968 a dále. Jednou z nich byla velká závislost úspěšnosti bojů na dostupnosti americké podpory, druhou kolísavá kvalita výkonů ARVN a třetí problém souvisel s medializací. Ap Bac 11 MATLOFF, M., c. d., s. 645.

12 K bitvě a jejímu hodnocení velmi přesně a objevně: HASTINGS, M., c. d.,

s. 176.

Američané ve Vietnamu v letech 1964–1968

nebylo nic jiného než obstojné taktické vítězství Vietkongu, jehož vnesení do veřejného povědomí a „nafouknutí“ ze strany amerických či částečně i jihovietnamských novinářů z něj však udělalo cosi víc, cosi zásadnějšího, což se dále ukázalo zejména na příkladu útoku commandos Vietkongu na americkou ambasádu v Saigonu. Rok 1964 s sebou nesl zásadní vnitropolitické problémy Jihovietnamské republiky, protože se do konfliktu, opět, dostávala vládnoucí katolická menšina s buddhisty a zároveň se aktivizovaly partyzánské jednotky posilované a zásobované ze severu, které prováděly rostoucí množství sabotážních a teroristických akcí. USA stále silněji vnímaly Vietnam jako klíčový bod v Asii, o který je nutno svést boj s expandujícími komunistickými režimy. Severní Vietnam i díky dodávkám zbraní z Číny zintenzivnil podporu Vietkongu na jihu a ten získával nejen podporu obyvatelstva (nutno přiznat, že mnohdy vynucenou), ale také sbíral vojenské úspěchy proti ARVN, která i přes přítomnost a práci amerických vojenských poradců nedokázala odpovídat adekvátním způsobem. Výcvik stále nedosahoval dostatečné výše a morálka byla velmi nízká, což mezi jinými způsobovaly nízké platy a také ne zrovna vysoká všeobecná podpora vůči politice vlády zastupované ARVN. Prezident Lyndon B. Johnson plně podporoval jihovietnamskou vládu a diskutabilní Tonkinský incident následně ospravedlnil rozhodnutí zapojit se do vojenských operací.13 13 Označení „Tonkinský incident“ v sobě fakticky skrývá nejméně dvě události

proběhnuvší v podobném prostoru. K první, dobře zdokumentované a akademickými historiky nezpochybňované, došlo 2. srpna 1964 a jejím hlavním objektem byl torpédoborec USS Maddox, jenž byl napaden trojicí torpédových člunů plujících pod vlajkou Severního Vietnamu. Maddox se pohyboval poblíž

Bombardér B-52F Stratofortress. Právě masivní nálety na severovietnamskou infrastrukturu měly razantní měrou přispět ke zlomení odporu protivníka. severovietnamského pobřeží, a proto se zdál pro tamější loďstvo legitimním cílem. V nastalé bitvě šel ke dnu jeden z člunů, další byl vážně poškozen (padlo nebo zranění utrpělo deset příslušníků severovietnamského námořnictva), bitvy se účastnila i čtveřice bitevních letounů z americké letadlové lodě v oblasti. Dne 4. srpna se měl odehrát druhý útok, přičemž cílem se opět stal USS Maddox, nyní dokonce v doprovodu dalšího torpédoborce USS Turner Joy. V nepřehledné meteorologické situaci (silný vítr, bouře a vysoké vlny) posádky obou torpédoborců na základě údajných radarových kontaktů podlehly dojmu, že jsou pod nepřátelským útokem. Po více než hodině a půl zuřivé „bitvy“ opustily „vítězně bojiště“ a nárokovaly si potopení dvou nepřátelských torpédových člunů. Podle všeho k žádnému střetnutí nedošlo, jen dodnes někteří historici a publicisté uvažují, zda šlo opravdu o omyl nebo o připravenou provokaci. Jisté je, že Lyndon B. Johnson bral dvojici incidentů v Tonkinském zálivu jako příslovečnou poslední

Američané ve Vietnamu v letech 1964–1968

Na konci roku 1964 USA měly ve Vietnamu přes dvacet tisíc mužů, kteří byli sice stále označováni jako poradci a působili výhradně v rámci jihovietnamských ozbrojených sil, to se však mělo velmi rychle a dosti znatelně změnit. První čtvrtletí roku 1965 se neslo ve znamení dvou zásadních rozhodnutí, jejichž důsledky se ihned citelně propsaly do praxe. Nejdříve 2. března začíná operace Rolling Thunder, která potrvá ještě dlouhou dobu, a v jejímž rámci budou podniknuty tisíce leteckých úderů na území Severního Vietnamu.14 Dále se v souladu s připraveným plánem hned 8. března vyloďují u strategického přístavu Da Nang první americké pozemní síly – jak jinak než námořní pěchota –, která sice očekává okamžitý boj, nicméně její přivítání je mnohem srdečnější. Jednalo se o čtrnáct stovek mariňáků z 9. expediční brigády. O tři dny později začíná operace Market Time, během níž se US Navy bude snažit narušit zásobovací trasy Severního Vietnamu po moři. Mariňáci z Da Nangu od 1. dubna mohou provádět nejen defenzivní, ale také ofenzivní operace. Zřejmě nejznámější bitvou roku 1965 je krvavé střetnutí v údolí Ia Drang, kdy se do sebe pustili vojáci 1. americké aeromobilní divize a pravidelné oddíly NVA (North Vietnamese Army aneb Severovietnamská armáda, známá také kapku, na kterou zřejmě i čekal s připraveným plánem na zahájení otevřené vojenské intervence v oblasti. Kdyby nedošlo k řečenému incidentu (lépe řečeno incidentům), bezpochyby by se brzy objevilo něco podobného. Viz TOVY, Tal, The Gulf of Tonkin. The United States and the Escalation of the Vietnam War, London 2021; GUILFOYLE, Douglas, The Gulf of Tonkin Incident 1964, in: RUYS, Tom – CORTEN, Olivier – HOFER, Alexandra (eds.), The Use of Force in International Law. A Case-Based Approach, Oxford 2018, s. 108–117; HASTINGS, M., c. d., s. 290. 14 Viz například FRANKUM, Ronald Bruce, Like Rolling Thunder. The Air War in Vietnam 1964–1975, Wilmington 2004.

Vůně napalmu

jako People‘s Army of Vietnam (PAVN) neboli Lidová armáda Vietnamu). V bojích okolo přistávací plochy X-Ray zahynulo 79 Američanů a NVA měla mít ztráty více než desetkrát vyšší, v závěrečné fázi bitvy u přistávací plochy Albany Američané přišli o 151 padlých oproti asi trojnásobnému počtu bojovníků NVA. Bitva byla popularizována mimo jiné výpravným filmem We Were Soldiers (Údolí stínů, 2002, r. Randall Wallace),15 v němž hlavní roli hrál Mel Gibson. Roku 1966 došlo k dalšímu posílení americké přítomnosti, na počátku tohoto období bylo v jednotkách ve Vietnamu na sto osmdesát tisíc Američanů, postupem času se objevovaly i odřady dalších spojenců – pětačtyřicet tisíc Jihokorejců, několik tisíc australských a filipínských vojáků plus menší kontingenty Thajců a Novozélanďanů. Po krátké přestávce pokračovala operace Rolling Thunder a pozemní síly se dostávaly při řadě místních operací do střetů jak s Vietkongem, tak s NVA. Nepolevovaly ani srážky katolíků s buddhisty v Jižním Vietnamu, napětí bylo tak zásadní, že ovlivňovalo rozhodování i chování Američanů. Buddhisté dokonce v reakci na počínání některých amerických vojáků a představitelů mimo jiné zaútočili na americký konzulát ve městě Hue a podpálili ho. V srpnu proběhla bitva na plantáži Long Tan, zřejmě nejznámější střetnutí ve Vietnamu, kterého se účastnili Australané.16 Nadto docházelo k přestřelkám na hranicích s Kambodžou, americké jednotky opakovaně vstoupily na její území, což vyvolalo diplomatické problémy. 15 MOORE, Hal, Údolí stínů. Bitva v údolí Ia Drang, Neratovice 2016.

16 Australané natočili podle událostí na gumovníkové plantáži Long Tan po-

měrně zdařilý film pod názvem Danger Close – The Battle of Long Tan (2019, r. Kriv Stenders). ANDERSON, Paul, Když bodá škorpion. Historie australského 3. jízdního pluku v Jižním Vietnamu v letech 1965–1972, Praha 2004, s. 39–56.

Američané ve Vietnamu v letech 1964–1968

Rok 1967 nezaostával v počtu oboustranných menších i větších ofenzivních akcí. Vypadalo to, že americké síly budou slavit rozhodný úspěch, jejich tlak přinášel plody a Vietkong i NVA se octly v hluboké defenzivě. Zmínit lze například bitvu u Tra Bonh Dong 14. února, která byla z převážné části vybojována jihokorejskými vojáky a zřejmě je nejdůležitějším střetnutím, v němž se armáda Jižní Koreje ve Vietnamu samostatně představila – její ztráty činily 15 mužů, přičemž si nárokovala likvidaci asi 250 bojovníků Vietkongu či NVA. Hned 16. února na druhou stranu USA utrpěly nejvyšší ztráty vrtulníků za jeden jediný den války – bylo to celkem třináct strojů, zahynuli však „pouze“ čtyři letci. Mezi 22. únorem a 14. květnem proběhla operace Junction City – jedna z největších vojenských operací války spojená s rozsáhlým leteckým výsadkem (nejmasivnější výsadek od anglo-americké operace Market Garden v roce 1944). Spojenci tvrdili, že zlikvidovali asi 2800 nepřátel, jejich ztráty dosáhly 282 padlých.17 Domácí fronta v USA však byla všechno, jenom ne poklidná. Dne 4. dubna se Martin Luther King ve své řeči zcela otevřeně přihlásil k protiválečnému mínění, které ve společnosti značně sílilo. Obecně se protiválečné protesty rozšiřovaly (například v Detroitu v červnu a červenci), ostatně 17. října měl premiéru protiválečný muzikál Hair, který o dvanáct let později zfilmoval Miloš Forman. V druhé polovině října se konal pochod na Pentagon, jehož se zúčastnilo na padesát tisíc demonstrantů, téměř sedm stovek jich bylo zatčeno. Dne 26. října byl během mise nad Hanojí sestřelen a zajat John McCain (létal na A-4E Skyhawk), budoucí prezidentský kandidát, jenž byl propuštěn až v roce 1973. 17 ROGERS, Bernard W., Cedar Falls Junction City. A Turning Point, Washington

2001.

Shazování zásob během operace Junction City. 28

Američané ve Vietnamu v letech 1964–1968

Jak už bylo v amerických ozbrojených silách běžné, a je to běžné až doposud, mezi jednotlivými složkami vládla pořádná rivalita. Skvěle to bylo vidět hlavně na vztahu mezi armádou a námořnictvem, zejména námořní pěchotou.18 Lepší a srdečnější to nebylo ani mezi letci a „pěšáky“, nemluvě o nevraživém vztahu mezi bojovými jednotkami nasazenými v poli a mezi vojáky, důstojníky, úředníky či logistiky umístěnými v relativně bezpečném zázemí, kterých tedy byla v jihovýchodní Asii většina. Muži na palebných základnách, členové nekonečných patrol vysílaných do džungle či nájezdů v Deltě Mekongu nenáviděli zásobovače a členy různých štábů, o kterých rozšiřovali (občas pravdivé) informace, že sami žijí korupcí a kradou všechno, co by mělo dorazit k bojovým jednotkám. V zázemí se rozhodně žilo mnohem lépe než na bojových základnách nebo v džungli. Poměrně důležité je připomenout, že ač Američané vydávali na obranu Vietnamu, ba i na běžný provoz státu, miliardy dolarů a nemálo jich padlo, mnohdy byl jejich vztah k Vietnamcům pohrdlivý a přezíravý, případně o Vietnamcích a jejich skutečném životě nic nevěděli, přestože v zemi strávili třeba celý rok. Na velkých základnách nebyl problém po většinu dne či týdne kromě pomocného personálu nepotkat jediného „domorodce“. Jeden z vojáků speciálních jednotek dislokovaných v roce 1962 v pevnosti Khe Sanh, o níž bude záhy řeč, prohlašoval o členech spojeneckých jihovietnamských sil, a nebyl sám, že jsou to LLDB – Lousy Little Dirty Bastards (mizerní malí špinaví parchanti).19 Část Američanů se sice do Vietnamu zamilovala, většina však s odstupem času 18 SHUMLINSON, Jack – SMITH, Charles R. – DAWSON, David A., U.S. Mari-

nes in Vietnam. The Defining Year 1968, Washington D.C. 1997, s. 14.

19 HASTINGS, M., c. d., s. 156.

Helikoptéra UH-1D stoupá do vzduchu během operace v údolí Ia Drang v listopadu 1965.

přiznávala, že ho vůbec nechápala a ani se ho nesnažila pochopit. Bylo pro ně důležitější vytvořit si tam na základnách prostředí, které by připomínalo svět, z něhož sem přišli, než jakkoli porozumět podmínkám, které okolo nich skutečně panovaly. Jako ohromný problém se ukazoval nedostatek úcty – nebo by bylo lepší použít slova respekt? – vůči jihovietnamským spojencům, zejména vůči bojovým schopnostem ARVN a dalším jejich uniformovaným složkám. Oproti tomu náhled na Vietkong (případně NVA) byl směsicí od prvotního pohrdání – malí mužíčci v džungli vyzbrojení jen ručními zbraněmi a obutí v sandálech vyřezaných z ojetých pneumatik – po pozdější děs z jejich údajných bojových schopností. 30

CMY

Obálku navrhl Lukáš Tuma. Mapu nakreslil Martin Ďásek. Fotografie Library of Congress, National Archives and Records Administration, Wikimedia Commons. Redakce Daniel Wiesner. Jazyková korektura Martin Ďásek. Edice Magnetka, svazek 59. Edici řídí Martin Ďásek. 1. vydání, 176 stran. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, jako svou 1083. publikaci. Sazbu a litografii provedl Lumír Kaděra. Vytiskl Finidr s.r.o.

Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat s 25% slevou přímo u nás: v e-shopu na adrese: www.epocha.cz, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, nebo telefonicky na čísle: 737 195 997.