INVAZE
Perský král králů Dáreios III. již při nástupu na trůn vzal na vědomí, že mladý makedonský král Alexandr převzal záměr svého otce Filipa II., takže se nespokojí pouze vpádem Parmeniónova vojska do Malé Asie, ale podnikne proti němu válečné tažení. Proto Dáreios tak snaživě podplácel zlatem řecké rozvratníky, podněcující povstání proti makedonskému králi. Doufal, že tak nebezpečí řeckého vpádu do Persie pomine samo od sebe. Víc než tři sta talentů ve zlatě nabídl Athénám, když podpoří thébské povstání. Jejich vláda si však uvědomila, že kdyby jeho nabídku oficiálně přijala, Makedonci by ji obvinili z otevřené zrady helénských zájmů. Neměla však nic proti tomu, když perští agenti přijížděli tajně do Athén a velkokrálovým zlatem tiše podněcovali k činům zavilé odpůrce Alexandra, jako byl Démosthenés, který pak z těchto peněz štědře podporoval thébské vyhnance, nejradikálnější stoupence a podněcovatele protimakedonského povstání. Zároveň se perský velkokrál chystal udeřit na Parmeniónův předvoj okupující egejské pobřeží.
Alexandrovy překvapivé úspěchy při likvidaci odboje ho však znervózňovaly. Byl nejvyšší čas srazit jeho vojska do moře dřív, než se přes Helléspont přepraví s celou svou armádou.
Parmenión si jako vrchní velitel invazního předvoje počínal skvěle. Jeho sbor úspěšně plnil oba své hlavní úkoly: připravit podmínky pro vylodění hlavních sil a přitom osvobodit řecká města na maloasijském území zpod perské nadvlády a získat jejich podporu. Ne všechna pokládala příchod makedonských vojsk za osvobození, neboť pod perskou nadvládou se jim docela dobře žilo. Většina však prozíravě Makedonce vítala jako osvoboditele. Zavřít před nimi bránu, jako to učinili obyvatelé malého řeckého města Grymionu, ležícího na jónském pobřeží mezi ostrovy Lesbos a Chios, se nevyplácelo. Parmenión je v červenci roku 335 prudkým útokem dobyl a obyvatelstvo prodal do otroctví. Makedonské agresi na maloasijském pobřeží se nyní Dáreios rozhodl učinit přítrž. Vyslal proti Parmeniónovi na 5000 řeckých žoldnéřů pod velením svého nejzkušenějšího vojevůdce Memnóna z Rhodu. Žoldnéřské vojsko doplněné početným sborem Peršanů spěšným pochodem na sever nejkratší cestou přes Idy dorazilo do Tróady k městu Kyziku,
ohroženému již postupem Makedonců. Memnón odvrátil nebezpečí jeho ztráty. Po zpustošení a vyplenění celého širokého okolí v čele oddílu řeckých žoldnéřů vytrhl spěšně západním směrem a zmocnil se přístavu Lampsaku, jednoho z míst, kde se kromě Helléspontu dalo předpokládat vylodění makedonských invazních jednotek. S částí svého vojska postupoval pak k jihu ve snaze zjednat si dotyk s Parmeniónovými oddíly, které v té době obléhaly menší město Pitané. Současně vyslal zvláštní perský oddíl do Tróady proti makedonským jednotkám generála Attala, kterým nyní po jeho popravě velel Kalás, syn Harpalův. Makedonci pod jeho velením svedli urputný boj s přesilou Peršanů a byli zatlačeni daleko na jih až do Rhoiteia poblíž zřícenin Tróje. Uchýlili se do hradeb přístavu Abýdu, posledního využitelného místa k invazi, které zůstávalo v makedonských rukou.
Kalás vyslal jízdní spojku k Parmeniónovi s naléhavou žádostí o pomoc z obavy, že nemá dost sil, aby přístav udržel. Parmenión okamžitě zanechal obléhání Pitany, a vyhnuv se Memnónovu oddílu, spěchal k severu. Podařilo se mu zachránit Abýdos, ovšem za cenu ztráty značné části území, které předtím ovládl.
Makedonský vpád nebyl v té době jedinou starostí Dáreia III., vládce perské veleříše, největšího, nejmocnějšího a nejlépe organizovaného státu, sahajícího od maloasijského pobřeží až po řeku Indus, na severu ohraničeného Kaspickým mořem a protějšími jižními hranicemi zabíhajícími až do Libyjské pouště. Velkou část své obrovské armády a loďstva musel vyslat do Egypta, jedné ze svých provincií, aby potlačily povstání vedené posledním dědičným faraonem, zatímco sám se plně věnoval organizační přestavbě a budování své královské hrobky v Persepoli.
Alexandr v egyptském povstání spatřoval pobídku, aby urychlil svůj vpád do Persie. Nezdržoval se proto zbytečně dlouho u dýmajících trosek zničených Théb a spěšně se vracel do Pelly.
Do Malé Asie poslal kurýra k Parmeniónovi se vzkazem, aby se rovněž dostavil do Pelly k poradám. Nejraději by jej nahradil někým sobě oddanějším, komu by mohl bezvýhradně důvěřovat, ale mezi makedonskými aristokraty nebyl nikdo jiný, kdo by se starému vojevůdci vyrovnal zkušenostmi z vítězných bitev, kterými prošel pod králem Filipem a které sám vítězně vybojoval v jeho službách. Byl rozhodnut navzdory všemu ho jmenovat svým zástupcem.
Nyní Alexandr svolal do Pelly všechny své nejbližší důvěrníky a státní hodnostáře k důležité poradě o chystané válce s Persií. Antipatros i Parmenión shodně doporučovali, aby s ní nespěchal. Podle jejich soudu bylo žádoucí, aby se, dříve než opustí Makedonii, oženil a postaral se o narození následníka trůnu. Jejich radu král bez rozmýšlení zamítl.
„Bylo by ostudné, kdyby vrchní velitel Helénů,“ prohlásil tónem nepřipouštějícím námitky, „který stojí v čele nikdy neporažené armády krále Filipa, ztrácel nyní čas vybíráním manželky.“ Nedalo se popřít, že králi při jeho způsobu řízení boje, kdy po vzoru svého statečného otce je v jeho průběhu vždy v místech nejurputnějšího zápolení a jako první s šílenou odvahou na hrotu klínové formace elitní jízdy rozráží nepřátelský šik, hrozí v každém okamžiku těžké zranění nebo smrt, takže starost o trvání dynastie nebyla bezpředmětná. Alexandr však zajisté domýšlel do důsledků možnost rozbrojů, které by jeho sňatek vyvolal v jeho nepřítomnosti za jeho zády mezi makedonskou šlechtou, kdyby volbou nevěsty povýšil některý z rodů na královskou úroveň. Nebezpečí smrti, a tím i zániku dynastie si zřejmě v přesvědčení o svém božském původu nepřipouštěl.
Že nepokládal uzavření sňatku za přijatelný důvod k odkladu invaze, mělo své závažné opodstatnění. Regent Antipatros mu nasadil brouka do hlavy podrobnou zprávou o stavu královské pokladnice. Stejně jako otec Filip se o hospodářské záležitosti nezajímal. Spoléhal na správce královských financí, že udržuje v náležité rovnováze příjmy a nezbytná vydání. Nyní se však dozvídal zneklidňující skutečnosti. Již král Filip se zadlužil ve výši 500 talentů na žold své armádě. Oněch tisíc talentů, které každoročně vynášela těžba stříbra na hoře Pangaiu stačilo sotva k úhradě jedné třetiny nezbytných výdajů na udržování jeho velké, dokonale vyzbrojené a vybavené armády v neustálé bojové pohotovosti. Alexandr ke všemu ještě při nástupu na trůn unáhleně zrušil daně. Lid ho sice velebil, ale královská pokladna se nebezpečně vyprázdnila a zbylé příjmy ji nestačily naplňovat. Pokud nechtěl dopustit, aby se země ocitla zcela na mizině, musel snížit početní stav armády, anebo ji rozpustit, což bylo pro něj zcela nepřijatelné.
Druhou možností, jak ozdravit makedonské hospodářství, bylo naopak využít této skvělé armády k naplnění prázdné královské pokladnice válečnou kořistí. Proslulé bohatství perského krále králů slibovalo, že by se mohlo stát účinným lékem na úbytě makedonského hospodaření.
Alexandr stanul před železnou nezbytností co nejdříve vítězným tažením porazit perského velkokrále, ovládnout jeho říši a zmocnit se jejích nevyčerpatelných pokladů. Proto tak spěchal. Královská rada však poukazovala na závažné nesnáze, které bylo naléhavě nutné odstranit před zahájením perského tažení.
Balkánské tažení a boje v Illyrii si vyžádaly velké výdaje. Výtěžek prodeje zajatců do otroctví snad postačí na úhradu Filipových dluhů, ale kde vzít ještě před zahájením tažení peníze na žold pro armádu ve zbrani, která se v Makedonii nemůže odškodňovat jako na perském území, nebo na potlačování vzpour v Řecku. Odhadovalo se, že nezbytný výcvik, kterým musí projít jednotky určené k invazi, si vyžádá nejméně šest měsíců a bude stát nejméně 1000 talentů. Zcela nezbytně se přitom počítalo s příspěvkem spojenců, ale kde vzít ostatní peníze, kterých je neodkladně zapotřebí okamžitě?
„Musíme si peníze vypůjčit,“ mínil Alexandr. Ano, zajisté. Správce státního pokladu s jeho názorem souhlasil. Jenže na koho se obrátit s žádostí o půjčku? Bankéři a lichváři se v té době nacházeli hlavně, ne-li výlučně v bohatých Athénách a kdo z nich byl natolik nakloněn Alexandrovi, aby byl dobrovolně ochoten podpořit finanční stabilitu jeho království?
Mladý král učinil jediný krok, který ještě zbýval. S žádostí o výpomoc se obrátil na makedonskou šlechtu. Počítal s tím, že sotva někdo z magnátů bude mít odvahu mu půjčku odmítnout, zvláště když mezi ně rozdělil své vlastní pozemky a závazně jim přislíbil vysoké důchody. Perdikkás se ho s údivem otázal: „A co sis, Alexandře, ponechal pro sebe?“
„Své naděje,“ odpověděl král.
„V tom případě,“ řekl Perdikkás, „musíme stejně jednat i my. Neslušelo by se, aby bohatí přijímali, co patří Alexandrovi. Všichni zůstaňme u toho, co máme, v naději, že získáme podíl na bohatství Dáreia.“
Ne všichni královi druhové byli tak šlechetní jako Perdikkás, aby svůj vklad nakonec věnovali svému králi darem, ale přece jen se Alexandrovi podařilo před vyražením do pole sehnat 800 talentů (4 800 000 drachem). Peněžní nouze však trvala, neboť když se armáda dala na pochod, neměl Alexandr údajně víc než 70 talentů, což vystačilo na dvoutýdenní žold pro jeho vojáky a potraviny na 30 dní. Nebyl to nejlepší začátek, ale o začátcích všeobecně platí, že nebývají snadné.
Kterýsi den na začátku jara roku 334 král Alexandr Makedonský v doprovodu svého zástupce generála Parmenióna projel na koni kolem svých jednotek nastoupených na travnaté pláni za královským palácem do protáhlého, bezmála kilometr dlouhého šiku, rozčleněného uličkami na setniny, prapory, pluky a brigády. (Základní jednotkou Alexandrova vojska byla desítka, dekada, v síle 10–16 mužů, což se přibližně rovná družstvu v soudobých armádách. Šestnáct dekad tvořilo lochos, jednotku přibližně na úrovni novodobé roty či setniny, později nazývanou syntagma. Čtyři nebo šest těchto lochodů či syntagmat tvořilo jednotku zvanou chiliarcha, tisícovka, srovnatelná s novodobým praporem. Dvě chiliarchy tvořily taxis, pluk, který mohl početně dosáhnout až síly soudobé, zhruba třítisícové brigády.) Vojáci nastoupili k přehlídce v plné zbroji, s meči, oštěpy a kopími i štíty a zdravili svého vrchního velitele ohlušujícím „Alalalaaaj…“ Bylo tu seřazeno téměř 50 000 mužů lehké i těžké pěchoty a více než 6000 jezdců. Obrovská vojenská síla. Pověstné makedonské falangy v počtu 12 000 mužů, řecké kontingenty účastnických států spolku v celkovém počtu 7000 bojovníků v tradiční řecké výstroji a výzbroji, stejný počet krétských lučištníků a lehkooděnců z Agrianie, 5000 žoldnéřů a 11 000 příslušníků pomocných jednotek, 1800 mužů makedonské jízdy, stejně početné a také stejně vyzbrojené, organizované i vycvičené thessalské jezdectvo, necelá tisícovka thráckých a paionských jízdních zvědů, šest set řeckých jezdců odlišného vzhledu i výzbroje ze spolkových států a přibližně tisícovka mužů pomocného jezdectva.
Kromě řadových bojovníků byly do invazního vojska zařazeny početné oddíly zákopníků, stavbařů pro výstavbu silnic, mostů, průchodů a tunelů, obsluh vrhacích strojů a šípometů. Do jejich početního stavu náleželi i zvlášť vycvičení běžci pro měření vzdálenosti, písaři a administrativní úředníci. Do válečné výpravy byla zařazena skupina architektů a učenců, astronomů, matematiků, přírodopisců a zeměpisců. Alexandrovi záleželo i na tom, aby průběh celého tažení byl podrobně zaznamenáván. Úkolem kronikáře byl pověřen Eumenés z Kardie, ale hlavně oficiální historik výpravy Kallisthenés. Ten se znal s Alexandrem ještě z doby, kdy se kralevic pod Aristotelovým vedením vzdělával v Mieze. Držel se zásady říkat každému otevřeně, co si myslí. Svou upřímnost nijak neomezoval ani v rozhovoru se sebemocnějšími
osobnostmi. Již Aristotelés, který ho tehdy slyšel rozmlouvat s králem, ho varoval před přílišnou upřímností citací výroku z Homéra: „Ty příliš brzy zemřeš, můj synu.“
Kallisthenés však nezměnil své zásady a ani v rozhovorech s Alexandrem se s ničím netajil jen proto, že hovoří s králem, byť i šlo o záležitosti pro krále nepříjemné. Alexandr, i když ho Kallisthenova bezohledná přímost nejednou až nepříjemně zbavovala iluzí, oceňoval, že se před ním neuchyluje k přetvářce a lacinému pochlebování. Jako známého již historiografa jej hodlal v dané chvíli využít k propagaci svých činů v řeckém světě. Kallisthenova názorová nepřizpůsobivost a neschopnost pochopit a plnit pouze to, co se od něj očekává, mu způsobí v budoucnu nesnáze a bude nakonec skutečně příčinou jeho předčasné smrti.
Ještě předtím, než Alexandrovo vojsko se vším, co k němu patřilo, včetně mnoha set povozů s nákladem, nastoupilo k přehlídce před vrchním velitelem, uspořádal král Alexandr na počest zdařilého zakončení válečných příprav, podle dávné tradice založené králem Archeláem, devítidenní olympijské hry k poctě boha Dia a múz v městě Aigai a Dionu. Navzdory špatnému stavu královské pokladny byly zahájeny pompézními oběťmi bohům a pokračovaly velkolepými sportovními soutěžemi, divadelními a múzickými představeními pro vojsko i pro veřejnost, hostinami pro hetairy, vyšší důstojníky a zástupce řeckých městských států. Napjatost státního rozpočtu se Alexandr snažil zastřít vnější okázalostí předstírající bohatství, které nemusí šetřit zlatem.
Za břeskného hlaholu signálních rohů a trub se expediční armáda dala do pohybu. Na hrotu pochodového proudu jeli na koních královi trubači a jízdní tělesná garda. Za nimi, pozdravován jásotem a voláním davů, které se sbíhaly k cestě, se pohupoval na Búkefalovi ve své stříbrné přilbě s bílými chocholy, v bělostném oděvu s ochranným kovovým krunýřem a chrániči na pažích a holeních a řasnatém nachovém plášti přes ramena mladistvý, urostlý král Alexandr, krásný jako bůh, obklopen svými generály, šedivým, ale hrdě vzpřímeným a sebevědomým Parmeniónem, jeho synem Nikanórem, který velel gardě hypaspistů, Parmeniónovým zetěm Koinem a dalšími pěti veliteli praporů falangy, velitelem lehké jízdy Asandrem a desítkou velitelů všech ostatních druhů vojsk. Za nimi pak duněly okované podrážky pěchoty, kopyta jezdeckých koní a hrčely povozy a válečné stroje. Po obou stranách kolon jako ovčáčtí
psi poklusávaly jezdecké hlídky bočního zajištění a úplně vzadu s téměř dvoukilometrovým odstupem od čela proudu pochodoval zadní voj, určený k odrážení nepřátelských přepadů a útoků z týlu.
Vojsko táhlo z Pelly přes Amfipoli a dál k ústí řeky Strymónu. Po jejím překročení vedl Alexandr své vojsko k městům Abdéře a Maróneii na thráckém pobřeží. Dorazili k řece Hebru, bez potíží ji překročili a dosáhli řeky Černé, po jejímž překonání vtáhli do přístavu Séstu, kde již Parmeniónův předvoj obsadil předmostí a kam také bylo předem vysláno 160 lodí, které pro invazi vyčlenili spolkoví spojenci. Lodě i osádky byly ovšem druhořadé, takže se s nimi nedalo příliš počítat pro úspěšné střety s trojnásobně silnější a dokonaleji vyzbrojenou foiníckou flotilou velkokrále Dáreia.
Naštěstí se Peršané nepokusili helénskému loďstvu v plavbě nijak překážet, i když by snadno mohli. Velkokrál Makedonce domýšlivě podceňoval. Zatím se plně věnoval vnitřním problémům své říše. Svůj hlavní cíl spatřoval v dobytí Egypta, který se před šedesáti lety odtrhl a houževnatě se vzpíral opětnému podrobení. Egyptské záležitosti doposud plně zaměstnávaly armádu i loďstvo. Přesto měla Persie ještě dosti námořních i pozemních sil, aby Alexandrovi ztížila, či dokonce znemožnila vylodění hlavních sil. Ve velkokrálově vojenské radě však vrchní velitel Rhoďan Memnón, který se těšil Dáreiově plné důvěře, navrhl nestavět se Makedoncům zpočátku na odpor, klidně před nimi ustupovat, avšak před ústupem spálit pastviny i pole a zničit v širokém pruhu vše, co by jim mohlo posloužit jako potrava pro lidi i zvířata, bez ohledu na újmy, které tím utrpí vlastní obyvatelstvo, jemuž bude dodatečně poskytnuta náhrada.
„Makedonská pěchota,“ zdůvodňoval Memnón svůj plán, „která svou silou a výcvikem předčí naši, perskou, nebude moci spálenou a zničenou krajinou postupovat vpřed.“ Memnón bystře vystihl, v čem tkví slabina Alexandrovy vojenské situace. Byla jí zranitelnost pravidelného zabezpečování jeho vojsk potravinami a krmivem při trvající nespolehlivosti řeckého zázemí. Memnónův plán „spálené země“ ve spojení s podněcováním neklidu na řeckém území byl reálnou cestou k ochromení bojeschopnosti makedonských sil. Memnón byl mimořádně prozíravý a schopný stratég. Pocházel z rhodského knížecího rodu. Sňatkem s dcerou satrapy Artabaza Barsinou se příbuzensky sblížil s vysokou perskou
šlechtou, a dokonce i s vládnoucí dynastií Achaimenovců. Těšil se tak velké důvěře panovníka, že byl jmenován hyparchou, vrchním velkokrálovým komisařem pro řecká města na pobřeží Anatolie. Vzdor svému vysokému postavení se ovšem musel podřizovat příkazům anatolského satrapy a ve velkokrálově vojenské radě měl pouze poradní hlas. Na rozdíl od perských aristokratů Alexandra nepodceňoval. Živý zájem o vyspělé makedonské vojenství jej před nějakým časem přivedl do Pelly za králem Filipem. Snažil se přijít na kloub vysoké bojeschopnosti a neporazitelnosti makedonských vojsk. Tehdy se setkal i s kralevicem Alexandrem a povšiml si jeho tělesné i duševní vyspělosti. Viděl ho při výcviku královské gardy a obdivoval jeho do očí bijící jezdeckou zdatnost, obratné zacházení se zbraněmi i velitelskou rozhodnost. Ráznost, s jakou se chopil moci a rozdrtil své odpůrce a potlačil kmenové vzpoury, ho přesvědčila, že přes své mládí je nebezpečným protivníkem. Taktika spálené země měla do krajnosti vyčerpat sílu jeho vojsk, znemožnit jim postup do vnitrozemí říše, aby mohla být vzápětí zcela zničena protiúderem velkokrálových svěžích sil.
Perští satrapové Arsités, Hippasch a Thrigin, kteří byli zároveň veliteli vojsk, vystupovali s ostrými námitkami. „Já nedopustím,“ vykřikoval Arsités, „aby mým poddaným shořel jediný dům!“ Ostatní satrapové ho podporovali. Podezírali Memnóna, že chce ze zištných důvodů protahovat válku. Memnón tvrdošíjně zdůvodňoval ústupovou fázi obrany jako vytvoření předpokladu k přechodu do útoku, který vrhne vyčerpaného nepřítele zpět a přenese válku na jeho území. Velkokrál dával zapravdu Memnónovi. Události však předběhly rozhodování velkokrálovy vojenské rady.
Alexandr svěřil Parmeniónovi organizaci přepravy jádra vojska přes průplav do Abýdu. Sám se s šesti tisíci muži vydal na pochod podél pobřeží do města Elaiúntu ležícího v jižním výběžku thráckého Chersonésu. Tady u hrobu Prótesiláa, účastníka Agamemnónova tažení proti Tróji, podle pověsti prvního Řeka, který vystoupil na trójský břeh, se Alexandr poklonil jeho památce a vroucí modlitbou snažně prosil bohy, aby mu dopřáli šťastnější přistání než Prótesiláovi, který vzápětí po vylodění jako první z Agamemnónových bojovníků padl. Poté Alexandr nařídil vybudovat oltář v místě, kde se chystal přeplavit na asijský břeh,
a přinesl oběť bohům s vroucí prosbou, aby mu dopřáli vítězství ve spravedlivém boji.
Zatím připlulo šedesát lodí, které mu sem podle předběžné domluvy poslal Parmenión. Nalodil se s celým svým vojskem na mohutné trojveslice a dal signál: „Odrazit od břehu!“ Sám se postavil ke kormidlu čelní lodi.
