ZÁPISEK
DEN 1
u
ž se téměř stmívalo a náš návrat od mistra Tósaie se blížil. Byli jsme i s mým průvodcem dost znaveni, a tak jsme si udělali malou zastávku, abychom se napili vody z čutor a v prodlužujících se stínech věkovitých stromů občerstvili zemdlené údy.
Můj málomluvný společník si opět zapálil dýmčičku a utrousil, že cesta k lidským příbytkům, která nás navrátí na stezičku divoké zvěře, je velice blízko. Těšil jsem se na večeři, za celý den mi dost vyhládlo. Umínil jsem si, že si večer dopřeji horkou lázeň, ať se taky jednou poměju.
Vtom jsem uslyšel zapraskání větve. Prudce jsem se otočil a díky tomu mě střela z muškety, která by mně jinak roztříštila čelo, minula tak blízko, až jsem cítil závan žhavého letícího kovu ve skráních. Třesknutí výstřelu splynulo s mým výkřikem: „Pozor!“ Rychle jsem překvapeného uhlíře srazil k zemi, až mu dýmka odletěla do mlází.
Zjevně však ne dost rychle, protože jsem postřehl, že má v rameni zabodnutý šuriken ve tvaru dýky s kroužkem na konci nazývaný kunai a obvykle používaný nestydatými ničemy z provincie Iga.
Oba jsme leželi ve vysoké trávě a nad námi poletovalo božstvo smrti šinigami. Nevěděl jsem, jak vážné je jeho zranění, ale uvědomil jsem si, že je celý zalitý krví.
Sykl jsem: „Nehýbej se, do ničeho se nepleť, a jestli můžeš, uteč, co nejdál to půjde!“ Pak jsem vytasil dlouhý meč, nesignovanou čepel z provincie Mino, která nahradila mého Muramasu a na níž dosáhl můj skromný rozpočet, a počal jsem se plížit pryč. Ani na okamžik jsem nepochyboval, že když se vztyčím, další výstřel z muškety bude nepochybně veden mým směrem. Ale co to? V dáli třesklo několik dalších výstřelů, ozvaly se výkřiky a bojový ryk.
Že by horští bandité sanzoku? S vědomím toho, že střelec nemohl tušit, kterým směrem jsem se plazil, jsem se rychle vztyčil, abych se rozhlédl. Po útočníkovi ani vidu ani slechu. Přeskakoval jsem polomy a vývraty, a nedbaje křovin, které mě rozdíraly, jsem s taseným mečem v pravačce utíkal ke zdroji celé vřavy. Prásklo několik dalších výstřelů, teď již docela blízko. Střelce z muškety jsem zahlédl až na poslední chvíli jako temnou siluetu, u které žhnul zapálený doutnák a zářil jako světluška.
Překvapení bylo oboustranné.
„Cooo, ty…,“ zaklel a snažil se na mě zamířit. Ale už jsem byl blízko a vší silou jsem po něm tnul obouručním vertikálním sekem. V poslední chvíli se snažil zablokovat seknutí puškou, drženou obouručně nad hlavou, ale síla tnutí ho rozsekla i s mušketou. Čepel však nevydržela tak velkou sílu seku a praskla hned u rukojeti. Viděl jsem, že k zemi hroutící se nepřítel má za pasem dlouhý meč, kterým bych mohl nahradit ten svůj zničený. Odhodil jsem již nepotřebný pahýl své zbraně a tu si na poslední chvíli uvědomil, že ve tmě září druhá světluška zapáleného doutnáku. Na vzdálenost ani ne tří ken stál další střelec. Byl tak blízko, až bylo jasné, že nemůže minout. Instinktivně jsem vytrhl zpoza opasku krátký mečík wakizaši a vrhnul ho po útočníkovi metodou na způsob šurikenu , při níž se čepel protočí o obvod celého kruhu. Mečík se zabodl ničemovi do hrudi a to do hloubky celé stopy. Ten přidušeně zachrčel a vystřelil mým směrem, ale naštěstí minul a kulka mě jen
škrábla na rameni. I tento darebák měl u sebe dlouhý meč, pořádné tači pověšené šikmo přes záda, jenomže ani to mi nebylo souzeno.
Opět třeskly dva tři výstřely, až kule trhaly větve v mé blízkosti.
Ozvalo se dusání několika desítek nohou a pánovitý hlas zavelel:
„Tady musí být! Za ním!“ Vyběhl jsem do lesní temnoty s vědomím, že jsem – vůbec netuším proč – pronásledován.
„Večeře a horká lázeň!“ pomyslel jsem si s trpkostí.
Utíkal jsem jen tak nazdařbůh, ani nevím, jak dlouho to bylo, až jsem dospěl k závěru, že jsem již pronásledovatele setřásl. Vtom jsem se zastavil. Přede mnou se z lesní vegetace vynořila cesta, náš původní cíl. Stála na ní nosítka a kolem nich byla rozeseta mrtvá těla jako spadané listí javorů momidži na podzim. Koutkem oka jsem postřehl, že se jedná o jejich nosiče a samuraje v civilním formálním oděvu. Celkem jsem napočítal asi patnáct těl, některá z nich byla proklána šípy. Někteří stačili ještě před svým koncem vytasit meč či odstranit pochvu z kopí, jiní ale ne a smrt je zastihla nečekaně. Byla již tma a já nedokázal identifikovat jejich rodové znaky. Náhle se z nosítek, ze kterých trčelo také několik šípů, ozvalo zasténání. Rychle jsem k nim doběhl a odsunul dvířka, naseknutá silným tnutím. Zahlédl jsem urozenou asi třicetiletou dámu, smrtelně bledou, probodnutou několika šípy. Přesto stále žila, i když bylo jasné, že každým okamžikem odejde do říše kořínků.
Když jsem si všiml velkého tratoliště krve kolem nosítek, až mě udivilo, že je žena ještě stále schopna být při vědomí, byť bezesporu s vypětím všech svých sil.
„Prosím, toto předejte panu Mizunovi Kacunarimu.“ A podala mi rukou bledou jako sníh jakési lakované pouzdro, přibližně půl stopy dlouhé. Ukryl jsem ho ihned v záňadří. Údivem jsem otevřel ústa: „Jakže, Kacunarimu?“ Toho jsem přeci dobře znal.
Dáma už neodpověděla, vykašlala trochu krvavé pěny a brada jí klesla na hruď. Byla mrtvá. Rychle jsem zarecitoval mantru Buddhy
Amidy za její šťastné zrození v příštím životě a už mi kolem hlavy prosvištěl šíp. Pronásledovatelé byli zjevně nablízku a stihli se vybavit pochodněmi. Viděl jsem, jak se plameny mezi stromy komíhají jako pekelná světla nebo bludičky kouzelných lišek kicune. Byl čas dát se na útěk noční temnotou. Tu a tam mě švihnula větev, tu jsem zakopnul o neviděný balvan. Najednou jsem šlápnul do prázdnoty, když jsem se ohlížel po blížících se pronásledovatelích, a kamsi padal. Prudký náraz mě zbavil vědomí.
MON t Ó Z EČIZEN u
Když recituji mantru „vzývám Buddhu Amidu“, vše přestává existovat.
Je tu jen hlas, který volá: „Vzývám Buddhu Amidu.“
Kdo byli stoupenci sekty „jednotné mysli“ Ikkó-ikki, která v minulosti provincii Ečizen po nějakou dobu ovládala?
Věřící Renjóovy sekty převzali moc v provincii Kaga, ale část byla vytlačena sem, do území Ečizenu. Velké potíže způsobili panu Odu Nobunagovi také v jeho domovské provincii Owari. Pan Oda se souběžně s nimi utkával i s dalšími nepřáteli, jako byly klany
Asai, Asakura, Takeda a další, což činilo jeho situaci ještě složitější. Tito montó, jak se nazývali příslušníci Ikkó-ikki, souvěrci školy
čisté země Buddhy Amidy, byli jak osoby samurajského stavu, tak i jiní lidé různých společenských tříd, zemané džizamurai, buddhističtí mniši, ale i rolníci či obchodníci. Protože byl život ve válečných časech nad pomyšlení tvrdý, upnuli se k víře ve slitovného Buddhu Amidu. Stali se pro sebe navzájem oporou, neboť jedinec je slabý, ale komunita silná. Spojovala je víra, která hlásala, že pokud padnou v bitvě, narodí se v západním ráji Buddhy Amidy, což prý je podobné kirišitanské sektě.
Do bitvy nastupovali s hromadnou recitací nembucu, vzývání Buddhy Amidy, a když v bitvě prohráli, jejich mrtvá těla padla vpřed, na břicho, jak je obvyklé u statečných bojovníků, což je
ovšem s podivem, uvědomíme-li si, že mezi nimi byli rolníci, měšťané a další neurozená chamraď.
Jejich víra ve spasení milosrdným Amidou musela být opravdu veliká.
Takováto, řekli bychom, chátra by patrně nebyla soupeřem cvičených válečníků, kdyby se její učedníci nenaučili ovládat novou zbraň jižních barbarů, mušketu, a dovedně ji používat. Každý z nich rovněž za den zhotovil sedm šípů. Jednou týdně se věnovali tréninku střelby a lukostřelby, učili se samozřejmě ovládat i jiné zbraně, jako je kopí nebo meč, a to podle svých možností či sklonů. Ačkoliv měli zbroje jen někteří z nich, jejich palebná síla byla impozantní.
Proto zpočátku působili jednotkám pana Ody v jeho domovské provincii Owari velké ztráty, především při obraně svých pevností a opevněných klášterů. Navíc byli mezi jejich veliteli i zdatní samurajové, kteří dokázali opakovaně zvítězit nad nepřáteli vhodně zvolenou strategií.
Zjevně si svým spojenectvím připomínali mnichy na posvátné hoře Čching-Liang v čínské říši za vlády velkých Tchangů, kteří se spojili a zahnali vojsko císaře Chuei Čchanga.
Ale zbraněmi těchto montó nebyly pouze muškety, používali rovněž všechny obvyklé zbraně, které získali, anebo si je sami zhotovovali, a když neměli jinou možnost, ozbrojovali se také jari, kopími z bambusu s hrotem vytvořeným šikmým seříznutím stvolu a jeho následným vytvrzením v ohni.
Proti panu Nobunagovi povstalce mobilizovalo především vypálení hory Hiei a pobití všech mnichů a obyvatel tohoto posvátného místa, stejně tak i jeho další svatokrádežné zločiny, například bezuzdné hromadění kamenných sošek bódhisattvů Džizó a dalších božstev a buddhů jako materiálu pro stavbu zdí hradu Azuči. Pan Oda s nimi válčil kolem deseti let, protože si nemohl dovolit mít ve své provincii ani jinde ekonomicky nezávislou a vojensky silnou
komunitu, která by se potenciálně mohla postavit na stranu nepřátel. Až když pan Oda eliminoval ostatní nepřátelské klany, mohl se soustředit i na Ikkó-ikki. Zlomil je, až když po několikaletém obléhání ve druhém roce éry Tenšó obsadil jejich pevnost Nagašima, přičemž dal bez milosti pobít všechny montó v počtu asi dvaceti tisíc osob včetně žen a dětí.
Stejně krutě a rozhodně naložil s montó i v Ečizenu. Tato provincie je, jak je všeobecně známo, dobře strategicky umístěna, proto ji pan Oda, usilující o ovládnutí celého podnebesí, nemohl ignorovat. Ikkó-ikki zde měla v obzvláště horských oblastech mnoho opevněných klášterů a obsadila i několik hradů.
A jak vlastně k invazi do provincie Ečizen došlo?
Na počátku byla nabídka míru.
Vazal pana Nobunagy, jistý Higuči Naofusa, zastával úlohu strážce důležitého průsmyku Kime. Jak Ikkó-ikki v oblasti posilovala moc, přišli její stoupenci ve druhém roce éry Tenšó za Higučim s nabídkou klidu zbraní, pokud jim průsmyk přenechá.
Ten, vědom si realisticky toho, že přesile montó nemůže vzdorovat, se z průsmyku se svými bojovníky bez boje stáhnul.
Tak ale umožnil ovládnout montó celý Ečizen a navíc kontrolovat důležitý průsmyk, kterým mohla na provincii zaútočit Nobunagova invazní armáda.
To ale pan Nobunaga vnímal jako akt zrady a běsnil vztekem, ačkoliv Higuči nezamýšlel proti svému pánovi nic zlého a opuštění průsmyku bylo jediné, co mohl učinit, jinak by si ho montó stejně snadno vzali silou. Higuči byl zajat, s celou rodinou popraven a jejich hlavy byly poslány v pytlích se solí panu Nobunagovi, aby mu zlepšily náladu. To byl ale jen začátek.
Nobunaga podnikl invazi, ne nepodobnou potlačení povstání v provincii Iga. I zde proti němu stáli obránci dobře obeznámení s terénem a podporovaní místním obyvatelstvem. Boj v divočině
a náhlé přepady náležely k jejich způsobu boje. Pan Oda se s nimi utkával v bitvách i šarvátkách, obléhal klášterní pevnosti a nechával k smrti vyhladovět jeho obyvatele. Promyšlenou brutalitou posílal do podnebesí vzkaz – Kdo se mi pokusí odporovat, bude bez milosti zničen!
Montó i v lesnatém Ečizenu bojovali statečně, ale kdo by se dokázal postavit démonickému panu Odovi? To je jako by se zeď z písku snažila zastavit mořský příboj.
Mnozí z nich tím či oním způsobem zemřeli, někteří – obzvláště ženy a děti – byli zotročeni, prodáni do nevěstinců a podobně.
I v současnosti jsou v lesích, údolích a na horách odlehlá a zlověstná místa, na kterých jako by se za zvuku větru v korunách pinií ozývalo tiché recitování sútry „namu Amida bucu“ – vzývám Buddhu Amidu , či smrtelné chroptění a výkřiky umírajících z oněch smutných časů.
ZÁPISEK
DEN 2
Podzimní vítr
bude znít jak tvé jméno nad mými kostmi a jen měsíc v úplňku občas vyhlédne z mraků.
Zdál se mi opět zvláštní sen. Nacházel jsem se v setmělé rozlehlé místnosti připomínající buddhistický chrám nebo nějakou podobnou stavbu. Vstal jsem z futonu a rozhlédl se v příšeří tajemného prostoru. Neměl jsem žádné meče či jiné zbraně, které si vždy ukládám vedle lůžka, ale v podivném snovém světě mě to vůbec neudivovalo ani neznepokojovalo. Pociťoval jsem chlad a téměř neznatelnou vůni kadidla, snad proto jsem měl prve pocit, že se nacházím ve svatyni. To, co ihned upoutalo mou pozornost, byl dlouhý úzký svitek, vznášející a třepotající se v jakémsi neviditelném větru výšce dospělého muže. Rozbalený procházel otevřenými posuvnými dveřmi na obou stranách místnosti, takže neměl počátek ani konec. Připadlo mi, že připomíná proporcemi buddhistické sútry nebo také mistrovskou licenci menkjó, kterou dávají mistři v některých školách strategie svým žákům jako potvrzení o dosa-
žení úrovně. Ale místnost byla příliš setmělá na to, abych dokázal přečíst, co je na vlajícím svitku napsáno.
Nazdařbůh jsem se vydal jedním směrem, abych svitek sledoval jako vodicí nit. Prošel jsem několika prostornými tmavými místnostmi, až mě svitek zavedl do rozlehlé haly, která byla na rozdíl od těch předchozích slabě osvětlena svícemi a olejovými lampičkami.
Dominantu místnosti tvořila obří socha kosmického Buddhy
Vairóčany, nazývaného v naší zemi Dainiči. Nezdála se mi ovšem menší než ta, kterou jsem kdysi viděl v chrámu Tódaidži v Naře, v lotosovém sedu a s rukama složenýma na klíně v mudře –gestu meditace.
Z jeho hrudi vycházel příslušný svitek, a když jsem se podíval pořádně, všiml jsem si, že je jeho konec k soše přibodnutý šípem se sokolími pery. Celý výjev vypadal velice podivně. Natáhnul jsem paže, abych svitek uchopil a podíval se, co je na něm napsáno. Náhle vzplál jasným plamenem, který na chvilku jasně osvětlil celou místnost, a poté se mi mezi prsty rozpadnul v černý popel, snášející se jako sněhové vločky ke ztemnělé podlaze.
K vědomí mě probral intenzivní pocit bolesti a chladu. Jak jsem zjistil, spadl jsem do úzké prolákliny o výšce jednoho a půl kopí a přibližně stejně široké, která snad vznikla za zemětřesení nebo ji během věků prohlodal potůček, tekoucí na jejím dně. Hustá vegetace zakrývala její ústí, proto jsem ve večerní tmě proláklinu snadno přehlédnul. Lačně jsem se napil vody z potůčku – mou bambusovou čutoru, jak jsem zjistil, roztříštila střela z muškety – a také jsem se pokusil ohledat, jestli mi nic nechybí a nemám nic namoženého. Štěstí stálo při mně, potlučený a poškrábaný jsem byl ažaž a pravou rukou jsem bolestí téměř nepohnul, ale díky tomu, že jsem
spadl do písku, se mi nic nestalo. Kdybych však dopadl jen o stopu vedle, rozkřápl bych si hlavu nebo přerazil páteř o velký černý balvan trčící ze země.
Jak jsem postřehnul, již skoro svítalo. Po chvíli se mi podařilo nalézt spadlý kmen, šikmo opřený o okraj strže, a počal jsem po něm, sykaje bolestí, šplhat vzhůru. Když jsem byl téměř nahoře, strnul jsem.
Poblíž se opět ozval stejný panovačný hlas jako včera, který zvolal: „Kdo najde toho rónina , dostane deset velkých zlatých Taikóových mincí oban ! Pokračujte v hledání!“
Ozvalo se zachrastění zbroje a jiný hlas odpověděl: „Ten již bude mrtvý, pane, střelec Sató přísahal, že ho zasáhl.“
Pánovitý hlas nato odvětil: „Odměna platí i za nález mrtvoly. Ten chlap má při sobě něco velmi důležitého!“
Ani přirozená dobromyslnost mě nepřiměla k tomu, že bych chtěl dát vydělat některému z lotrů deset zlaťáků. Co nejopatrněji jsem se počal plazit pryč, a když jsem byl dle svého uvážení dost daleko, vstal jsem a upaloval, jak nejrychleji jsem uměl. To byla situace! Šlo po mně zjevně několik desítek zabijáků s mušketami, luky, a dokonce jsem včera zahlédl i kopí. A já byl zcela beze zbraně a vůbec jsem netušil, co se to vlastně děje. Připadal jsem si jako tehdy – mladíček po prohrané bitvě u Sekigahary, odkud jsem prchal, abych si zachránil život.
Co dělat? Mám se motat v kruhu v tomto zatraceném lese, dokud mě nenajdou a neudělají ze mě kopími jehelníček? Anebo nenaleznu cestu zpět a umřu hlady? Jediné, co mě napadlo, bylo vrátit se do noclehárny, kde bylo uloženo několik těch mých věcí, které jsem nechtěl vláčet na pouť k mistru Tósaiovi a které vlastně představovaly celý můj majetek. Napřed bylo nutno najít tu správnou cestu. Matně jsem měl představu, kde by se mohla nacházet. Ještě předtím ale bylo třeba nějak se ozbrojit. Jediné, co
se dalo použít proti puškám a lukům ničemů, byla krátká dýka od Raie Kunimicua. Trochu málo, ale alespoň něco.
S povděkem jsem si vzpomněl na útržky rad starého veterána od pěšáků ašigaru, které jsem jako dítě hltal v rodné vesnici. Která bylina zastavuje krvácení? Jaké bobule a lodyhy je možno pozřít v případě hladomoru či při obléhání hradu? Co z lesního porostu použít k výrobě provizorní zbraně? Tyto informace mi byly mnohokrát k užitku a nepřeháním, když řeknu, že mi nejednou zachránily holý život.
Teď jsem si dle těchto rad našel vhodný stvol bambusu madake, dýkou ho zkrátil na délku běžného kopí a na jedné straně šikmo seříznul, čímž vzniknul jakýsi hrot. Ideální by bylo ještě hrot vytvrdit v ohni, ale na to nebyl čas ani prostředky.
Pak jsem se velmi opatrně vydal hledat cestu, což se mi po určité době skutečně podařilo.
Obezřetnost mi nedala, abych šel přímo po ní, a tak jsem se vydal porostem podél, abych měl cestu po své pravé straně a dobře na ni viděl. Naštěstí již vyšlo slunce a nemusel jsem klopýtat a nesmyslně bloudit. Ale stejně jsem neunikl pozornosti. Na vyvráceném stromu seděl chlapík v lehké destičkové zbroji zvané tatami dó, kterou občas používají ašigaru. Kopí měl opřené vedle sebe a přemýšlivě ukusoval ředkev daikon. „Čekám tu na tebe!“ řekl s přízvukem západních provincií a odhodil ředkev. „Bylo mi na rozdíl od těch idiotů jasné, že půjdeš tímto směrem.“
Uchopil kopí s jistotou člověka, který ho má v ruce každý den, a počal se ledabyle blížit pohybem připomínajícím tygra. Tohle nebude jen tak ledajaký soupeř, pomyslel jsem si a zároveň si všiml, že tvář mého protivníka, věkem tak kolem čtyřicítky, brázdí několik pořádných jizev. Zjevně starý a zocelený veterán, který už ledacos přežil. Zaujal jsem horní střeh džódan kasumi no kamae a litoval, že nemám lepší zbraň než bambusové kopí.
Chlapík pustil jednou rukou ratiště kopí a se svou zbraní namířenou hrotem na můj obličej se pomalu přibližoval, přičemž si rytmicky pomlaskával. Vtom prudce máchnul druhou rukou a já jen taktak uhnul dosud skrytě drženému srpu kama , který po mně vrhnul s neobyčejnou zručností. Srp se zabodl do kmene a hned nato jsem vykryl bodnutí soupeřova kopí, kterým mi mířil na břicho. Bodnul jsem zpět, ale nepřítel lehkým pohybem těla uhnul a máchnul horizontálně kopím tak, že mi jeho hrot, ostrý bezesporu jako břitva, minul obličej jen o několik palců.
Chlapík hvízdnul: „To bylo dobrý!“ a otočil se, jako kdyby odcházel. Náhle bodnul vzad. Ani nevím, jakou použil techniku, ale kopí proti mně vyrazilo jako jedovatý had. Naštěstí jsem přece jen nebyl včerejší a prudkou ranou svého bambusového kopí se mi podařilo jeho zbraň srazit k zemi tak prudce, až ji upustil. Na nic jsem nečekal a vyrazil vpřed, abych darebáka probodnul, ale ten nelenil a hodil mi do očí jakýsi prášek, který mě téměř oslepil a znemožnil mi plynule dýchat. Postřehl jsem v rozmazaném obrysu před sebou, že útočník vytasil meč a s překvapivě velkým skokem se ke mně vrhl, aby mě rozetnul shůry. Byl jako mohutný pták snášející se na kořist. Ani nevím, jakým způsobem se mi to v té rychlosti podařilo, ale bodnul jsem směrem vzhůru a kupodivu ho zasáhl. Cítil jsem, jak se bambus prohnul a zapraštěl. Tělo žuchlo na zem a já bambusové kopí pustil. Počalo mě nesmírně pálit v očích i v hrdle, téměř jsem se dusil a stále skoro nic neviděl. Ale můj protivník na tom byl naštěstí ještě mnohem hůř. Slyšel jsem jeho zoufalé sténání. Po nějaké době se mi podařilo trochu promnout oči a také dech se mi zklidnil. Nepřítel ležel v křečích s bambusovým kopím hluboce zaraženým v břišní dutině a dokonával ve velké kaluži temně červené krve. Destičková zbroj ho neochránila, protože se v podstatě nabodl vahou vlastního těla. Ještě že neměl pořádnou zbroj! Ta by z mého kopí při zásahu nadělala párátka.
„Tak vidíš!“ řekl jsem rezignovaně a sebral ze země okousaný kus ředkve.
Nenapadlo mě nic dalšího, co bych dodal, a hltavě jsem ředkev spolykal. Pak jsem chlapíka obral o oba meče, hrubé zbraně s pochvami i rukojeťmi omotanými přelakovanou vistárií.
Klopýtavě, napůl poslepu, jsem pokračoval vytyčeným směrem.
Chtěl jsem vzít i útočníkovo kopí, ale nemohl jsem ho v lesním šeru a s oslabeným zrakem nalézt a nechtěl jsem se na místě zdržovat příliš dlouho. Při odchodu bylo ještě slyšet ničemovo smrtelné chroptění. Po chvíli jsem se dobelhal k malému potůčku, kde jsem si vypláchnul oči i ústa. Konečně se mi trochu ulevilo, když se mi plně vrátil zrak. Přesto jsem se cítil mizerně.
Tak za tohle pěkně děkuji, co mě ještě čeká dalšího?
ZÁPISEK
ZÁPISEK
ZÁPISEK
ZÁPISEK
ZÁPISEK
ZÁPISEK
DEN 3 ....................................................
DEN 3 ......................................................
ZÁPISEK
bouři: DEN 3 .....................................................
ZÁPISEK
ZÁPISEK
ZÁPISEK
OBDOBÍ JAPONSKÝCH DĚJIN,
Obálku navrhl Lukáš Tuma. Ilustrace Jiří Straka. Redakce Ilona Podivínská.
Jazyková korektura Anežka Černá. Odpovědný redaktor Anežka Černá.
Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2026 jako svou 1074. publikaci. První vydání, 160 stran.
Sazbu a litografii provedl Lumír Kaděra. Vytiskl Finidr, s. r. o.
#epochalnibeletrie
Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat s 25% slevou přímo u nás: v e-shopu na adrese: www.epocha.cz , e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz , písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, nebo telefonicky na čísle: 224 810 353.