„V tom případě nevidím problém. Ale pokud vám to udělá radost, klidně si na mě stěžujte.“
Vzhledem k tomu, komu se Walter zodpovídal, Fanda při té představě splihl jako mokrý ši-tzu. Být téměř na špici mělo své výhody.
„Ale musím trvat alespoň na půlhodinové karanténě, abychom měli jistotu.“
„Stando, postarejte se o to a pak ji přineste do garáže.“
V podchodu před veřejnými záchodky na náměstí Míru postávala větší skupinka lidí, ale to nebylo nic divného, podobná srocení lidu se tam konala pravidelně. Místní dobře věděli, kdo na nich občas úřaduje, a když tam nějaký neznalý chudák zašel ve špatnou dobu, chodili se podívat, jak to s ním dopadne. Felix si dokonce pamatoval na jednu starší hajzlbábu, která na zeď vedle vchodu přibila malou tabuli a zapisovala na ni sázky, v jakém stavu návštěvník odejde. Nabízené možnosti byly: v klidu, silně rozrušený, útěk se zapnutými kalhotami, s rozepnutými kalhotami, s kalhotami u kotníků a bez kalhot, přičemž na tu první byl kurz srovnatelný se sázkou na Ugandu na hokejovém mistrovství světa.
Když však Felix přišel blíž, všiml si, že složení davu se od obvyklého publika liší. Nejenže všichni byli slušně a čistě oblečení, ale postávaly mezi nimi i matky s menšími děti, které na záchodky dokonce ukazovaly, místo aby se svým ratolestem snažily zakrýt oči i uši zároveň.
Felix se zastavil a chvíli si je podezřívavě prohlížel, než se obezřetně přikradl blíž.
Potom se rozhlédl na obě strany, aby se ujistil, jestli je na správné adrese.
Byl.
Felix tušil, že normálnost minulého týdne brzy něco vykompenzuje, ale tohle nečekal.
Podchod před veřejnými záchodky… rozkvetl.
Oprýskaná zeď se ztrácela pod šlahouny hned několika druhů popínavých rostlin. Ve spárách v podlaze vyrašilo po kolena vysoké nazlátlé obilí. Každé semínko, které kdy vítr k záchodkům zavál, se najednou rozhodlo vykvést a ze zelené masy se vynořovaly desítky pestrobarevných květů.
Felixovi se dokonce zdálo, že tam zahlédl několik červenajících se lesních jahod.
Uprostřed podchodu.
Uprostřed ledna.
To snad za Vincencem skočilo na kus řeči dvanáct měsíčků?
Felix opatrně zamířil ke vchodu.
Lidem se snažil z principu vyhnout, ale jedna z matek si ho všimla, a protože neměl pusu dokořán a nadšeně na malou džungli neukazoval, logicky usoudila, že s ní má něco společného.
„Prosím vás, pane, kdy otvíráte?“
Felix se na ni nechápavě podíval.
„Kdy otvíráme?“
Ze dveří vyletěl skřivan, dvakrát hlasitě vrznul a zmizel zpátky na záchodcích, než mohl zmrznout. Felix ho spolu s celým shromážděným publikem celou dobu sledoval pohledem.
„Ptám se, kdy otvíráte? Na té tabuli nic není a už tady čekáme dvacet minut. Jeden pán se zkoušel zeptat uvnitř, ale hlídač ho vyhodil.“
„Hlídač?“ držel se Felix vyzkoušené strategie, že když nevíš, která bije, je nejlepší opakovat části otázek a doufat v další nápovědu.
„No ten nevrlý pán uvnitř. A musím vám říct, že by mu měl někdo pořádně domluvit, s takovým agresivním vystupováním a slovníkem se na svou práci moc nehodí.“
Dobře, takže Vincenc byl doma.
„Zařídím to,“ slíbil a přidal do kroku, než si ho odchytí někdo další.
Uvnitř bylo ještě zeleněji než venku. Život si zjevně najde cestu i na ta nejnehostinnější místa.
Stanoviště hajzlbáby bylo opuštěné a rozpínal se tam šípkový keř. Staré popraskané dlaždice zmizely pod hustou mechovou přikrývkou, ze které vykukovaly klobouky hub. Po stěnách se plazily vřes a ostružiní. Dveře kabinek blokovalo kapradí tak vysoké, že by se za ním schoval dospělý jelen. Nebo velociraptor. Předposlední pisoár v řadě nahradila jabloň, jejíž úzký kmen nabízel poslednímu pisoáru nevídané soukromí. Větve se proplétaly pod stropem jako extravagantní chrámová klenba a zelenala se na nich malá jablka.
Z jabloňových větví se na Felixe dívaly desítky ptáků. Kromě vrabců žádné nepoznával. Holubi tu překvapivě chyběli. Okřídlené krysy měly život ve městě v malíčku a náhlé zjevení zelené oázy v nich muselo spustit všechny varovné systémy.
Felix to viděl stejně. Dlouholeté studium áčkové, béčkové i céčkové hororové tvorby ho naučilo, že na záchodech se mohou stát neskutečně příšerné věci a potrubím se do nich ze stok může dostat prakticky cokoliv, ale tohle… tohle byla novinka i pro něj.
Vincence nikde neviděl, a tak se rozhodl udělat to samé, za co už v hororech zkritizoval celý zástup budoucích obětí, a opatrně zavolal: „Haló?“
„Okamžitě vodsud vysmahni!“
Vzteklý výkřik přišel z nejvzdálenější kabinky.
Felix opatrně obešel vysoušeč rukou, ve kterém se podle bzučení usadil včelí roj a odkapával z něj med, a přišel blíž ke kabince. Mechový povrch byl tak tlustý, že se do něj propadal po kotníky.
„Co se to tady…“
„Tohle není žádná BOTANICKÁ ZAHRADA!“ zaječel Vincenc.
„Hele…“
„Není to ani ZOOKOUT, EKOKOUT a určitě ne DĚTSKEJ KOUTEK! Není to žádný ARBORETREUM, MOTÝLÁRIUM, TERÁRIUM nebo AKVÁRIUM! A není to žádná UMĚLECKÁ EXPOZICE, PERFORMACE, PERFORACE nebo DEFORMACE!“
„To jsem…“
„Tohle je VEŘEJNEJ HAJZL!“ zavyl zoufale Vincenc, než smířlivěji, což v jeho případě znamenalo stáhnutí hlasitosti z letadlového motoru na automobilový, dodal: „Ale jestli ses přišel jen vysrat, použij první kabinku u dveří, jen se ve vlastním zájmu nejdřív domluv se žábou!“
Felix se nadechoval k další námitce, ale poslední poznámka ho trochu zaskočila. Ustoupil, prodral se kapradím ke kabince a opatrně do ní nakoukl. V míse seděla obří ropucha a její chladné oči slibovaly středověk každému, kdo si troufne se na záchod posadit. Felix dveře znovu zavřel, vrátil se k Vincencově kabince a zaklepal na ni.
„Ty jsi mě snad neslyšel?!“
Jabloňové větve se zachvěly. Ptáci nadšeně zatrylkovali. Vysoušeč hlasitě zabzučel. V kabince temně kvákla žába.
„Vincenci, to jsem já.“
V kabince se na okamžik rozhostilo ticho, než se ozvalo: „Felix?“
„Jo,“ potvrdil. „Co se tady stalo?“
Další tichá chvilka.
„Nechce se mi o tom mluvit.“
„Naštval jsi snad Ester?“
„O ní se bavit taky nechci.“
Felix zamyšleně pokýval hlavou a chvíli sledoval trávu růst. Doslova. U jedné zdi se několik trsů hrdinně bránilo útoku mechu a Felix si byl dost jistý, že tráva ještě před chvílí k okraji pisoáru nedosahovala.
„Walter říkal, že jsi dneska nepřišel do práce.“
„Vzal jsem si sickáče.“
„Seš nemocnej?“
„Ne, jen už se mi z týhle mizerný existence zvedá kufr!“
Na dveřích kabinky se objevil výstupek ve tvaru špičky boty a připojil se k velké rodině starších příbuzných. „Musím chodit do práce! Každej den! A ve formálním oblečení! Nemůžu skoro mluvit, protože jakmile něco řeknu, všichni tam začnou vyšilovat! Jedna ženská tam po mně jede jako slepice po flusu! Vymaštěný krávy, se kterýma se dělím o kancl, poslouchaj pop! Korejskej pop! A už jsem ti říkal, jakou mi Walter přidělil práci?“
Říkal, ale Felix usoudil, že bude lepší dát mu šanci to zopakovat a nepřipomínat, že se na práci u Waltera původně těšil.
„Kontroluju výkazy! Pitomý papíry vyplněný kreténama, co si jezdí na akce a užívaj si všechnu srandu, zatímco já pak musím přeťukat do počítače, kolik vystříleli stříbrný munice a vycákali svěcený vody! Chceš vědět, kolik decilitrů svěcený vody před výjezdem fasuje člen zásahovýho týmu? Protože já to vím. Ne, já už si to pamatuju!“
Felix by mu jindy dopřál možnost vylít si srdce, protože to přece normální lidé pro přátele dělají, ale toaletní džungle mu nepřipadala jako nejlepší místo, kde to provést. A pokud teď vezme Vincence do hospody, mohli by z ní vylézt až v době, kdy v Praze bude vládnout stanné právo
Pentagramu nebo protektorát Oslovených. Tak mu nabídl druhou nejlepší možnost.
„Jestli se ti stýská po akci, něco pro tebe mám.“
Z kabinky odpovídalo jenom podezřelé ticho.
„No tak, nechceš si do někoho pořádně praštit?“ vábil ho Felix.
„Ani ne.“
Felix od kabinky ustoupil tak prudce, že narazil zády do jabloně, což naštěstí byla ta nejbezpečnější věc, do které na té straně mohl narazit.
S kým se to teď baví?
Vincenc to být nemůže. Vincenc, pro kterého měla pražská policie speciální kód, aby na dispečinku náhodou neposlali kolegy ke rvačce, do které se zapletl, by nikdy neodmítl příležitost vymlátit z někoho duši. Násilí bylo jeho náboženstvím a on ho šířil, kudy chodil.
„Mluvím s Vincencem?“ zeptal se opatrně.
„Cože? S kým jiným bys měl jako mluvit?“
„Necítíš se dneska trošku, já nevím, třeba jako Luzum?“
Džunglí znovu zazněla ptačí kakofonie a vysoušeč vychrlil oblak včel, které se daly do opylování záchodové flóry.
„Vypadám snad jako pitomej metrosexuál, co nosí těsný džíny, obráží kavárny a popíjí sójový latéčka?“ Vincenc se zarazil. „No, vypadám jako on, ale vercajk bych si takhle nikdy neškrtil a ten humus bych leda tak někomu chrstnul do ksichtu!“
Dobře, tohle už na Vincence vypadalo.
„Tak proč nechceš jít?“
„Nemám náladu.“
„Chtějí po mně prověřit menší masakr, který by se mohl brzy zopakovat.“
Ticho.
„Někdo naporcoval ruskou delegaci a pak zkusil plamenometem usmažit agenty Pentagramu.“
Zaujaté ticho.
„A použil k tomu dodávku přestavěnou na obřího robota.“
Obtížně udržované ticho.
„Prý vystřeloval disky z cirkulárky.“
Ticho podlehlo několika zamumlaným nadávkám.
„No tak dobře.“
Dveře se otevřely a vyšlo z nich tělo Jaroslava Luzuma, které se neúspěšně pokoušelo transformovat do Vincence. Výšku se snažil kompenzovat neustálým hrbením. Minulostí byly návštěvy posilovny, ale svalové hmoty na něm pořád bylo tak dvakrát víc, než bylo u Vincence zvykem. I pražské barbershopy přišly o pravidelného zákazníka a dříve pečlivě zastřižené vlasy se díky magickému popohánění pomalu začínaly dotýkat ramen. Vincenc teď vypadal jako vycházející hvězda akčních filmů, kterou někdo na večírku seznámil s novým kamarádem pervitinem.
Ptáci seskočili z větví a začali ho nadšeně obletovat. Vincenc je s otrávenou rezignací zahnal máváním ruky.
„Tak kam vyrážíme?“
„Na oběd s mým zdrojem.“
Když vyšli ze záchodků, okamžitě se na ně sesypaly matky s dotazy na otevírací dobu. Vincenc jejich dětem trochu rozšířil slovníky a zamířil k nejbližšímu schodišti.
Rodiny s dětmi pokračovaly v postávání, dokud se mezi nimi neprotáhl dělník, který pracoval na nedaleké stavbě a věděl, jakému účelu zelený koutek slouží. Bohužel pro něj zahnul do první kabinky u dveří. Jeho zoufalý křik rozehnal dav rychleji než oddíl těžkooděnců.