„Tak jo. Běžte na to. Já jdu zas tam… Dej mi pusu. Pro štěstí.“ Nancy se zašklebila, ale pak mu líbla pusu na tvář. Zakřenil se na ni. Pivo začínalo působit.
„Pizizubko.“ „Blbečku.“
Děvčata začala vycházet ve skupinkách ven. Oliver pozoroval, jak mizí v dešti.
Když odešla i Nancy, vzal si hůl a začal kulhat cestou, kterou sem s Nancy přišli.
Noha bolela jako čert. Snažil se dávat pozor, kam došlapuje, ale bylo to těžké. Nebylo skoro vidět a přes déšť ani slyšet. Po cestě zpozoroval jednu skupinku děvčat – nejstarší hlídala a viděla ho dřív. Zahlédl, jak ztuhla, ale uklidnila se, když ho poznala. Kývl na ni, na víc se nezmohl, a ploužil se dál, až došel ke dveřím ve zdi.
Nohou zpod nich vyrazil kus dřeva a opatrně otevřel. Zdálo se, že na druhé straně je klid, tak jimi prošel a zase je za sebou zavřel.
Ocitl se poblíž prken, zpod kterých před asi tisícem let spolu s Nancy vylezli. Začal se rozhlížet po tom, co potřeboval. Všude se povalovaly kusy dřev a rezavého železa. Za okamžik našel, co hledal. Vtom se ozval známý zvuk, dobře slyšitelný i přes dopadání deště. Závora!
Nejdřív chtěl zalézt zase do původního úkrytu, ale okamžitě mu došlo, že ho ve svém stavu nezvedne, navíc byl moc daleko.
Dveře se zabouchly.
Závora se dala do pohybu.
Kulhavě se rozběhl k nejbližšímu výklenku, ale noha mu na bahně podjela a rozmázl se jak široký, tak dlouhý. Hůl ale pořád držel. Hlavu měl otočenou směrem ke vchodu do Zubu, odkud se právě v dešti nezřetelně vynořila postava. Po pár krocích ho
Oliver podle rytmu chůze poznal. Byl to ten slizák, co doprovázel jejich cíl až do té strašné boudy. Nejspíš se šel podívat, jestli jeho klientovi při zábavě něco nechybí. Třeba pivo. Co s tím pivem pořád mám? blesklo mu hlavou.
S chlapem se muselo něco udělat. Nebylo prostě možné, aby dívky s jejich úkolem nepotkal. I kdyby ale na nějakou náhodou nenarazil, až dorazí do boudy, bude celý plán v trapu. Náhle mu došlo, že nechal dveře odemčené; stejně by je neuměl zamknout. Muž šel po prknech, protože mu tam nepršelo na hlavu. Oliver ležel v bahně asi jen deset stop od něj, ale doufal, že ho ve tmě nebude vidět. Zabořil tvář do bláta, aby si ji začernil. Pravou rukou sevřel hlavici hole, pak pomalu zvedl hlavu a s přimhouřenýma očima, aby mu ve tmě nesvítila bělma, pozoroval, jak se muž blíží.
Ten šel svojí obvyklou, křivou chůzí, podle níž ho Oliver poznal. Byl to tlustý, malý človíček s patkou mastných mokrých vlasů, které se mu deštěm lepily na jednu stranu hlavy. Podivně cupital, jako by šel po špičkách, a opět si něco mumlal. Koukal se, kam našlapuje a na ležícího Olivera se ani nepodíval. Když ho míjel, začal se hrabat v kapsách.
Oliver vstal. Déšť přehlušil jeho přerývaný dech, když se v předklonu rychle rozešel za tlouštíkem. Bláto po dopadu jeho bot trochu mlaskalo, ale zdálo se, že by to mohlo vyjít. Chlapík mezitím strčil klíč do zámku a snažil se jej otočit, což nešlo. Vzal za kliku a dveře se začaly otevírat. Oliver slyšel, jak si cosi znepokojeně mumlá, a když byl za ním, napřáhl hůl a udeřil.
Na poslední chvíli tlouštíka něco varovalo a začal se otáčet. Oliver se na okamžik bál, aby to nedopadlo stejně jako s teď už mrtvým mužem, ale tentokrát měl díky své výšce a rychlosti výhodu. Tenhle chlápek navíc neměl zdaleka takovou páru jako ten parchant v boudě.
Hůl dopadla s tupým nárazem na temeno. Oliver viděl, jak se oči protočily vzhůru, pak do něj narazil a spadli na mokrá prkna. Dveře se vyvrátily s poryvem větru ven a práskly.
Muž ležel na boku, Oliver přes něj. Rána do hlavy dědka vykolejila, ale začínal se rychle probírat. Trochu se hýbal a potichu si pro sebe naříkal. Oliver při pádu narazil na zničenou čelist a bolest se v jeho hlavě rozprskla jako rachejtle. Chytil se té bolesti a přinutil se hýbat. Hůl měl pořád v pravé ruce, levá byla pod tlouštíkovou hlavou. Snažil se ji vytáhnout, ale ležel ve špatném úhlu. Bědování nabíralo na síle.
Konečně se vztyčil do kleku, vytrhl levačku zpod hlavy ležícího a nahmatal druhý konec hole. Palec stiskl knoflík, ocel jedovatě zasyčela.
Oliver se zaklonil dozadu a pak bodl rychle dopředu, čepel zajela muži pod bradu. Vytryskla krev. Oliver přitlačil. Měkká ruka ho začala bít do boku, ale rány neměly sílu.
„Chcípni, ty parchante,“ zachrčel Oliver a cosi vyplivl. Další zub. Dneska to tu bude jak u víly Zubničky, pomyslel si nesouvisle.
Lehce zakroutil zápěstím a železo se v tlusťochově krku konečně pootočilo správným směrem a pokračovalo skrz horní patro do mozku. Muž se roztřásl a pak zcepeněl. Bělma se opět vytočila vzhůru.
Ve vůni moře, nesené deštěm, se náhle objevil silný pach moči a výkalů; muži povolily svěrače.
Oliver ztěžka vstal a vrátil čepel do hole. Povedlo se mu to až napodruhé a stačil se lehce říznout na hřbetu ruky. S otíráním se neobtěžoval.
Ztěžka dýchal. Bolest mu přestala dávat sílu a cítil, že se zhroutí. Potřeboval by se posilnit, ale pivo bylo daleko. Bude to muset zvládnout bez něj.
Mrtvolu nechal ležet, ani ji neprohledával. Stejně u sebe tlouštík nejspíš nic neměl. Neměl strach, že ji někdo objeví… Jestli se jim podaří, co naplánovali, bude tu jenom o mršinu navíc.
Sebral dřevo, které našel, a odkulhal za pomoci hole k původní skrýši, kde se schovával s Nancy. Na ulici nikdo nebyl vidět, ale to se mohlo kdykoliv změnit. Hlídky v okolních domech byly sice nejspíš zaměřeny na příchozí cestu, jejich přesné pozice ale neznal. Nedalo se tím pádem vyloučit, že ho někdo bude pozorovat. S tím ale stejně nemohl nic dělat.
Teď bude záležet na načasování. Připravil si kusy dřeva, které našel. Už se chystal vyrazit, když si všiml vidlí opřených o stěnu přístřešku. Přemýšlel. Tlouštík vyšel asi před třemi minutami, možná pěti. K boudě to bylo tak deset. Kdyby šel za klientem, mohl se u něj zdržet zhruba deset minut. Pak by se vrátil, to je dalších deset… Má maximálně půl hodiny, spíš méně. Pokud se něco neposere.
Přemýšlel, jak jsou na tom dívky s Nancy. To, co od nich chtěl, jim mohlo zabrat cokoliv mezi deseti a dvaceti minutami. Deset minut mu trvalo, než se sem dostal, pět, než se postaral o slizouna. Byl čas začít, lepší už to nebude.
Přešel ke dveřím do Zubu. Táhla si nevšímal. Dveře se otvíraly ven, aby nešly snadno zvenčí vyrazit. To bylo to, na čem založil svůj plán. Vložil první, špičatý kus dřeva pod dveře jako klín. Zapadl tam krásně. Přidal ještě jeden. Kopl do něj. Trochu to zadunělo, ale Oliver si myslel, že to nebude vadit – viděl přece cizince, jak mlátil do dveří holí a nic –, ale pro jistotu zrychlil. Další dva klínky nahoru k futrům. A vidle – pod kliku.
Pracoval rychle a úsporně. Déšť opět zesílil a vítr se mu opíral do promočené haleny. Přestal vnímat bolest a soustředil se jenom na svůj úkol.
Během několika vteřin měl hotovo. Vzal hůl, rozhlédl se, ale pořád nikoho neviděl. Teď musí rychle.
Rozběhl se zpátky k boudě. Jednou mu noha podklouzla na prknech, ale dokázal pád za pomoci hole vyrovnat. Podruhé už tak úspěšný nebyl, zakopl o nějakou pohozenou rohož a znovu spadl na obličej. Bolest v nose byla strašná, ale proti tomu, co cítil v lícních kostech, to bylo jen škrábání. Zařval bezmocí do bláta, až mu vlezlo do úst. Odporná jílovitá chuť mu naplnila patro a začala ho dusit. Přinutil se zvednout hlavu a vyplivnout ho. „Vstávej, kurva,“ zašeptal.
Znovu se zvedl. Hůl se ukázala jako neocenitelná. Dal se na cestu. Sípal a nemohl popadnout dech, znovu si odplivl a v ústech cítil mastnou, železitou chuť krve smíchané s jílem.
Dorazil na křižovatku a dal se vpravo. V provazech deště viděl boudu a stodolu, obojí bylo zavřené.
Znovu uklouzl a upadl.
Otočil se na záda a nechal déšť, aby ho uklidnil. Chtělo se mu najednou strašně spát. Už nemohl. Zavřel oči.
Facka ho probudila stejně jistě jako kopanec do rozkroku. Měl pocit, že i bolest je srovnatelná. Napřímil se se zaječením.
„Neřvi, fešáku,“ řekla polohlasem se svým typickým úsměškem Nancy, „to jsme my. Je to hotový.“
„Máš pro mě pivo?“
Nancy se rozchechtala. „Jasně. Našla jsem ti nějakou novinku. Jsem si jistá, že bude vyvážená.“
„Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Jenom chvilku. Viděla jsem tě ze dveří a běžela jsem pro tebe… vypadáš fakt mizerně.“
Jen se na ni usmál. „Tak mi pomoz vstát… a vezmi mě k těm holkám dovnitř.“
Nancy podala Oliverovi ruku; chytil ji levačkou, pravou se vzepřel o hůl a vstal. Pomáhala mu, takže mohl kulhat o něco rychleji. Za chvilku byli u dveří do stodoly. Škvírou vyhlížela Sally ven.
Byla promočená jako všichni. Zavolala jednu menší dívku a nechala ji stát na stráži u dveří, pak se připojila k Oliverovi a Nancy. Nancy držela Olivera kolem ramen.
Přibližně uprostřed stodoly se tísnily dívky okolo lucerny, všechny promočené. V místnosti to páchlo petrolejem.
„Tak,“ řekl Oliver.
Otočilo se na něj dvacet párů očí.
„Teď musíme bejt rychlý. Od týhle petrolejky si zapálíme louče –těch máme dost. Každá si vezměte aspoň dvě. Už jsou namočený.“
Chvíli nechal odpočinout krk a pak pokračoval. Vlastní hlas už nepoznával. „Za chvíli Sally sundá kryt z téhle lampy. Poběžíte tam, kde jste rozlily petrolej, ale dávejte bacha, aby vám louče cestou nezhasly. Jakmile se tam dostanete, zapalte, co půjde. Zbytek naházejte do všech sudů, co jsou kolem, nebo ke stěnám Zubu. Někde bude možná mazut, někde petrolej.“
Odmlčel se.
„To je všechno… Musí se nám to povést.“
Některé dívky přikývly s očima upřenýma na Olivera.
„Vypálíme to tady… Jdem na to.“
Dívky se podívaly na Sally. Ta kývla, klekla si na zem a sundala z petrolejky kryt. Začaly chodit s loučemi a připalovat je od plamene. Nikdo nemluvil. Pach petroleje ještě zesílil.
Když měly všechny louče zapálené a stály u dveří, ve stodole se začalo znatelně oteplovat a z šatů se zvedala pára.
„Nancy! Otevři to. Jdeme!“
Nancy otevřela dveře. Vítr se opřel do loučí; pár jich zhaslo, ale většina vydržela. „Kurva!“ zaklel Oliver. Zařval, až ho v hrdle zabolelo: „Běžte!“
Dívky se rozeběhly deštěm. Zdálo se, že nikdo není poblíž a nikdo si prozatím ničeho nevšiml. Oliver ale věděl, že klíčem bude, jestli neobjevili zablokované dveře; zmizeli by východy,
o kterých nevěděl, a ti odvážnější by mohli zkusit i stoku tekoucí pod hospodou. To, co potřebovali, byl oheň najednou ze všech směrů. Proto také nejdřív rozlili petrolej a až nyní, pokud možno naráz, jej zapálí.
Oliver se podíval do plamene louče, kterou držel. Pohlédl na Nancy.
„Jdeš se mnou?“
„Nestarej se a kulhej.“
Vyrazili rychle stejnou cestou ke dveřím, Oliver tudy šel dnes už potřetí. Viděl, že u zadní stěny Zubu stojí dívky a podpalují ji. Potom, co se plameny rozhořely, běžely dál. V bahně rozeznal místo, kde se rozplácl naposledy; pak došli na křižovatku. Nancy nakoukla za roh.
„Čistý.“
Podél boční stěny Zubu postupovali rychle. Nancy ještě rozlévala petrolej z láhve, kterou měla s sebou. Oliver přiložil pochodeň. Strašně to smrdělo. Nancy zahlédla mrtvolu tlusťocha a otočila se s otázkou v očích na Olivera. Jen mávl rukou a belhal se rychle dál.
Přede dveřmi ani na ulici pořád nikdo nebyl. Oliver vydechl úlevou.
„Polej to, Nancy.“
Nancy postříkala petrolejem dveře i futra. Černé staré dřevo se ve světle pochodně matně lesklo. Tekutina v něm zmizela, jako by to byla houba.
Oliver chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Keců už bylo dost, pomyslel si. Přiložil rychle pochodeň ke dveřím.
Plameny se nejdřív vznášely jakoby ve vzduchu, jak hořel odpařující se petrolej. Jak se ale rozběhly po celé ploše dveří, začalo být teplo. Světlo ohně od dveří vrhalo dlouhé stíny na ulici.
„Teď musíme zmizet… Brzy tu bude rušno.“
Nancy chytla Olivera pod paží a začali utíkat zase zpátky do stodoly.
Boční stěna hospody už hořela, zatím nízko, ale přece jen.
Z téhle strany na ni hodně vrhal vítr kapky deště, což hoření zpomalovalo, ale na druhou stranu foukal, což ohni pomáhalo. Teď už to bylo každopádně jedno.
Zablokovali dveře ve zdi klínem a doběhli na křižovatku; zadní stěna Zubu byla už celá v plamenech. Z hospody se začaly ozývat výkřiky, zatím jen varovné a překvapené.
Oliver už sotva popadal dech, ale přinutil se ještě a běžel dál. Doběhli ke stodole, kde stály dívky a zář plamenů se jim odrážela v očích i mokrých vlasech. Některé se usmívaly. Oliver mluvil přerývaně, jak se snažil nadechnout. Hlasivky mu už skoro nefungovaly. Ve vzduchu byl cítit kouř.
„Teď to vezmeme druhou stranou… Musíme jít jinudy, než budou přibíhat stráže. Pochybuju, že se jim povede přiběhnout včas, aby jim otevřeli…, ale kdo ví. Rychle, ale opatrně. Většina těch parchantů se stáhne ke vchodu… Aspoň myslím. Pak můžeme zmizet.“
Šli podél Zubu. Plameny se plazily po celé výšce boční stěny. V jenom místě se ti uvnitř zřejmě snažili rozrazit prkna lavicí. Vypadalo to, že se jim začíná dařit. Prkna se uvolňovala dole u podlahy a při každém nárazu, kdy se prohnula ven, unikl škvírou černý kouř. Oliver i Nancy si toho všimli, ale nebylo nic, co by s tím mohli dělat.
Dvě prkna praskla. Vzniklým otvorem se začal prodírat muž. Hořely mu vlasy a křičel. Další muž se snažil narvat vedle něj, ale tím otvor ucpal. Potom najednou vypadli oba ven i s prkny, která se vylomila kolem nich. Spadli na zem, hořeli a křičeli. Pak si teprve Oliver všiml, že má Nancy u sebe petrolejku, která byla ve světle hořící hospody naprosto zbytečná.
„Nancy!“ zakřičel Oliver a ukázal na petrolejku a na vzniklý otvor. Nancy pochopila. Vzala lampu za držadlo, jednou promáchla dozadu a krásným obloukem hodila lampu přímo dovnitř. Uslyšeli třesk. Plameny zahučely. Zpod střechy se valil hustý černý kouř.
Do pachu petroleje se začal mísit pach hořícího masa a hadrů, ale s petrolejem prohrával. Z otvoru po prknech vyšel muž, kráčel jako nevidomý s rukama před sebou. Otevřel ústa, ale vyšly z nich jenom plameny. Chvíli stál, pak se zhroutil.
Došli k východu z areálu patřícího k Zubu. Tam stála železná brána; jak Oliver věděl, tenhle vchod byl normálně určen pro vozy se zbožím a byl silně hlídaný. Teď tu nebyl nikdo. Všichni hlídači byli nejspíš u požáru nebo pochopili, že Zub dneškem definitivně zavřel. Kovová brána byla zavřená, ale vchod přes strážní budku byl nehlídaný.
Nancy zavolala tiše na Sally a domluvily se, jak půjdou městem. Povede je Nancy, která se nejlíp vyzná, a půjdou všichni k Francouzům. Nebylo to tam dobré, ale bylo to pořád o chlup lepší než v přístavu. Tam hrozilo, že si dívky rozeberou pasáci, pokud k tomu budou svolné… a možná i když nebudou. U Francouzů byly naděje větší.
Dívky se pomalu rozeběhly, Oliver kulhal za nimi a dával pozor, aby se někdo neloudal. Ještě naposledy se otočil směrem k Zubu. Dveře byly v plamenech. Okolo postávali hlídači a snažili se odstranit klíny, ale nebylo to možné: oheň je nepustil blíž než na patnáct stop a ani dlouhými tyčemi nedokázali klíny vyšťourat. Dveře se otřásaly, jak se je někdo zevnitř snažil vyrazit, ale Oliver tušil, že jsou stavěné na odolnost. Představil si na vteřinu tělo v řetězech.
Doufal, že se ti uvnitř uškvaří.
Odplivl si jejich směrem a šel za dívkami.