Udání
Kterého dne se to stalo, není známo. Existuje pouze odhad, že k tomu došlo někdy v době od poloviny května do začátku června roku 1942, zcela jistě tedy v době atentátu na Heydricha a následujících represí. Student Antonín Stočes přinesl do své třídy VI. A několik starších čísel časopisu (čtrnáctideníku) Světový zdroj zábavy a poučení, vydávaného v nakladatelství Melantrich. Měl mít řečnické cvičení na téma světové malířství a chtěl svůj výklad podložit, ilustrovat kvalitními reprodukcemi obrazů, které v tomto časopise vycházely. O přestávce v jednom ze starších čísel listoval, pozorován několika spolužáky (za jeho zády stál Miroslav Červenka), a objevil stránku s vyobrazením Adolfa Hitlera. Se slovy „to sem nepatří“ stránku z časopisu vytrhl, zmačkal a hodil do odpadkového koše (s velkou pravděpodobností se jednalo o stránku č. 81 ročníku 1940, kde vyšel o Hitlerovi článek Syn svého lidu s fotografií Hitlerovy busty). Červenka proti tomu údajně vystoupil, nelíbilo se mu to, a se Stočesem se pohádal. Vyhrožoval mu prý udáním. Spolužáci Červenku okřikovali a po vyučování jej tajně sledovali, zda půjde na policii. Nešel.
48
Co o tom řekl Červenka krátce po válce? Při výslechu před vyšetřující komisí Okresního národního výboru v Příbrami dne 29. srpna 1945 Červenka uvedl („k udání pravdy napomenut“): „V roce 1942, když já jsem chodil do 6. třídy zmíněného gymnázia, do oktávy chodil můj kamarád Karel Kepka z Příbrami. Tento měl na mě velký vliv, s ním jsem se znal již delší dobu a jednou mne žádal, abych se věnoval politice a abych vstoupil do Vlajky. Já jsem ho však neuposlechl a do Vlajky jsem nevstoupil. Dále chtěl na mně, abych se přihlásil k Němcům, a žádal ode mne, abych mu podával zprávy o všem, co se ve škole děje, za což mi slíbil, že snadno udělám maturitu a pak se budu moci věnovati politice. Hlavně mně dal za úkol, abych pozoroval činnost dr. Lukeše, ředitele Gymnázia v Příbrami a všímal si ostatních členů profesorského sboru, a to především profesora Francouze z Březových Hor a profesora Praibiše z Příbrami. Dále mi dal za úkol, abych sledoval celkové smýšlení žactva své třídy.“ Tedy chytrý oktaván Kepka jako pronacistický „řídící element“ hloupého sextána Červenky? K samotné události Červenka vypověděl: „Koncem května nebo začátkem června roku 1942 přinesl o přestávce můj spolužák Stočes do školy jako ukázku ke svým přednáškám 49
Udavači
o malířství celý ročník časopisu Zdroj. O přestávce, když ve třídě nebyl žádný profesor, Stočes otevřel, opravuji, listoval v časopise Zdroj a ukazoval nám obrázky. Pojednou uviděl obraz Hitlera, který Stočes ihned vytrhl, zmačkal a zahodil s poznámkou ‚to sem nepatří‘. Asi za čtyři dni po tomto potkal jsem se s Kepkou, který mě zastavil v Pražské ulici a ptal se mne, co jest nového. Nejdříve jsem mu ukazoval noviny, protože jsem se domníval, že tím myslí, co se děje ve světě, ale on odpověděl, že se mu jedná, co jest nového ve škole. Na to vyprávěl jsem mu případ Stočesa. Kepka se rozčiloval na jednání Stočesa (cituji přesně z protokolu – pozn. aut.) a řekl, že to je veliké darebáctví. Pak již o případě Stočesa jsem s nikým nemluvil, až když jsem byl povolán na policejní strážnici v případě ředitele dr. Lukeše, při té příležitosti byl jsem dotazován na případ mého spolužáka Stočese. Gestapákům, kteří mě tenkrát vyšetřovali, jsem řekl vše, co jsem věděl v případě Stočesa, byl se mnou sepsán protokol, který jsem podepsal.“ Tolik Červenka k „případu Stočes“.
50
A jak to bylo s udáním ředitele gymnázia dr. Lukeše? Citujme ze stejného protokolu: „Ještě před atentátem na Heidrycha (sic!) měli jsme hodinu řečtiny s řed. dr. Lukešem, který po přečtení článku nám vylíčil celý vznik kultury a vývoj Řeků a i Římanů a ku konci přednášky uvedl, že když byli tito národové na nejvyšší metě jejich síly, že náhle klesli. Za několik dnů také ještě před atentátem na Heidricha (sic!) potkal jsem Karla Kepku, který se mě ptal, co je nového, a hlavně v řečtině (byl snad Kepka „kýmsi“ úkolován? – pozn. aut.). A já jsem mu řekl, že při řečtině čteme články z řecké čítanky, které jsou závadné a dají se vykládati ve smyslu Říše, a že jsou stejného obsahu jako články, které byly v téže čítance cenzurovány. Kepka na to nic neřekl a pak až v době atentátu na Heidrycha (sic!) jsem byl povolán na městskou policii strážníkem. Když jsem se tam dostavil, byl jsem uveden do místnosti vedle záchodu v přízemí, kde mne počal vyslýchat něm. učitel Teufel v přítomnosti jednoho neznámého muže v civilu (byl jím gestapák Löschl – pozn. aut.) a pol. komisaře Třešňáka (Třešňák byl rovněž udavačem a vlajkařem – pozn. aut.). Neznámý Němec v civilu, který měl brýle, psal celé moje udání na stroji v německé řeči. Zprvu jsem jim 51
Udavači
vylíčil celý případ, jak se udál v záležitosti Dra Lukeše, o které byl se mnou sepsán protokol, který po přetlumočení jsem podepsal.“ A poté prý přišly na řadu otázky ohledně Červenkova spolužáka Antonína Stočese. „Po podepsání protokolu jsem byl dotazován na spolužáka Stočesa a o tom, co jsem jim řekl v případě Stočesa, byl sepsán také protokol, který jsem rovněž podepsal. Než se mnou byl sepsán protokol, byl jsem napomenut, abych mluvil pravdu, že jistě vím, že je vážná doba a že kdybych jim pravdu neřekl, že bych byl zatčen. Dříve však, než mě z místnosti propustili, upozornil mne Němec Teufel, že o všem, co jsem jim řekl a podepsal, nesmím nic říci, jinak bych byl zatčen.“ Nezůstalo však jen u dr. Lukeše a studenta Stočesa. „Vzpomínám si, že po sepsání obou protokolů se mnou a po podepsání, ptal se mne Teufel, koho máme na němčinu. Odpověděl jsem mu, že máme na němčinu profesora Praibyše (sic!). Dále se mne ptal na profesora Francouze, o kterém jsem řekl, že ho znám, ale že mne nikdy neučil. Po těchto dotazech na zmíněné profesory se mi Teufel představil, že jest německý učitel, a řekl mi, že když se něco o těchto profesořích (sic!), jakož i vůbec o profesorech dozvím, že jsou proti Říši apod., že mu to musím ihned hlásiti, a to do německé školy. (…) Asi za několik dní potom přišel ke mně Kepka a řekl mi, pojď se mnou. Zprvu mne vedl do bytu Teufla, ale když ten nebyl přítomen, zavedl mě do hostince k Hulínkovi, já jsem zůstal v chodbě hostince a Kepka šel dovnitř do místnosti a vrátil se s Teuflem. Podotýkám, že když pro mne přišel Kepka, ptal se mne, jestli vím něco o Praibyšovi (sic!) a Francouzovi, a já jsem odpověděl, že nic nevím.“ 52
A jak to bylo s udáním ředitele gymnázia dr. Lukeše?
Když se prý Teufel dozvěděl, že Červenka o těchto profesorech nic neví, rozčílil se. (Takže Karel Kepka ml. se stýkal s šéfem příbramské blokové služebny Teuflem také přímo, mimo okruh své rodiny, kam Teufel docházel?!) Červenka dále vypověděl: „Odtud (tedy z hostince – pozn. aut.) jsem šel rovnou domů a cestou jsem Kepkovi vytýkal, že proč mne do všeho zatáhl, že z toho mám nyní jenom samé nepříjemnosti. Kepka mi řekl, abych si nikde na něj nestěžoval, jinak mne nechá zavřít gestapem.“ A Kepka prý také podle Červenky vyhrožoval, že „zatočí s celým gymnáziem“. Vypovídal Červenka po válce pravdivě? Domnívám se, že ano. Přiznal, co řekl o dr. Lukešovi a spolužáku Stočesovi a také komu to řekl. Ostatně to, co tehdy uvedl, potvrdili po válce zatčení příslušníci táborského gestapa, do jehož služebního rajónu Příbram patřila. Vlastně od nich se tehdy vyšetřovatelé dozvěděli jak o Červenkovi, tak o Kepkovi a Teuflovi. Udavačská linie Červenka/Kepka (resp. Kepkovi)/Teufel byla zřetelná a prokázaná. Nebýt Červenky, nedostal by informace Kepka ml.; nebýt Kepky, nedostalo by se udání k Teuflovi. A nebýt Teufla, neskončili by na popravišti Stočesovi a dr. Lukeš. Ovšem Červenka nebyl udavačem v pravém smyslu toho slova. Je důležité, jestli se informace od Červenky dostaly k Teuflovi přímo od Kepky mladšího, nebo jeho otce, kterého informoval syn? Kepka mladší v tom všem v každém případě sehrál osudovou roli. Profesor Francouz, který sám byl objektem zájmu SD a gestapa, po válce Červenku vyšetřoval a uvedl, že Červenkův otec mu tehdy s pláčem řekl, že vším je vinen mladý Kepka… 53
Udavači
Omezený repetent Červenka byl, aniž si to uvědomoval, neštěstím celého příbramského gymnázia. Ale jen „díky“ svému spojenectví s mladším Kepkou, jímž byl ovlivňován a úkolován. Není to ostatně vzácným jevem, kdy defektní jedinci dokážou – snad právě proto – vyvolávat a ovlivňovat události, přinášející neštěstí, ba zkázu nevinným lidem. Zatímco hloupý Červenka měl defekt mentální, u chytrého Kepky šlo o defekt charakterový, jenž byl zřejmě způsoben genetickým a výchovným poselstvím jeho otce. Nelze si vůbec představit, a to za žádných okolností, že by někoho udal třeba student Stočes či dr. Lukeš. Ve stejný den, tedy 15. června 1942, byli dr. Josef Lukeš a Antonín Stočes zatčeni.
Dům Stočesových s pamětní deskou…
… na které je chyba (VI. B namísto VI. A) 54
A jak to bylo s udáním ředitele gymnázia dr. Lukeše?
Pro dr. Lukeše si gestapo přišlo do školy, kde se právě konaly maturity. Podle svědků – tehdejších studentů – byl dr. Lukeš přítomen u právě probíhající maturitní zkoušky, „když vstoupili tři muži v kožených kabátech s klobouky na hlavě. Studenti museli vyjít na chodbu a vytvořit jakýsi špalír. Pak byl ředitel odveden“. Pro Toníka Stočese si přišli domů. Zatkli také jeho otce Václava Stočesa. Proč? To nikdo neví. Buď proto, že Toník ještě nebyl plnoletý, nebo spíše proto, že Václav Stočes proti odvedení svého syna protestoval a požadoval vysvětlení… (Toníkova sestra Růžena po válce vyprávěla, že dlouho nevěděly, tedy její matka a sestra Jiřina, co se stalo, proč gestapáci jejího otce a bratra odvedli; domnívaly se, že to bylo kvůli zakázanému poslechu zahraničního rozhlasu. Jakýsi dr. Polák z Prahy z nich pak prý lákal peníze a různé věci s tím, že bude orodovat na gestapu, jenže se později ukázalo, že šlo o gestapáckého provokatéra.) Karl Kepka ml. v červnu 1942 složil úspěšně maturitní zkoušku. Vysvědčení mu s datem 9. června podepsal dr. Josef Lukeš.
Tři oběti udání: dr. Josef Lukeš, Antonín Stočes, Vojtěch Stočes 55
Udavači
Stočesovi a dr. Lukeš byli odvezeni do věznice gestapa v Táboře. Po jejich krátkém pobytu za mřížemi došlo k pozoruhodné, zvláštní události. Na samém konci června či počátkem července se ke Stočesovým v Příbrami dostavil neznámý muž. Nepředstavil se, spěchal, řekl, že byl v táborské věznici v jedné cele s Toníkem Stočesem, který jej požádal, aby doručil matce a sestrám dopis, tzv. moták. Dopis byl datován 29. června 1942. Toho dne byl Toník popraven, jeho otec také. Toník v dopise mimo jiné napsal: „Udavač je Mirek Červenka. To pro vytržený list ze Zdroje, na jehož druhé straně byl Adolf Hitler. Prosím vás, odpusťte mu a nikdo ho netrestejte.“ Součástí motáku byla dlouhá Toníkova báseň, z níž vyjímáme: Odpusť, poutníče, jenž neseš tuto zprávu, že pláči Já vím, že nejsou v právu Odpusť! Ty spěcháš v domovinu Zatím co já zde v cele marně hledám svoji vinu za níž mám na smrt jít! Za niž již nesmím žít. Byl tento Stočesův moták pouze jedním z důkazů Červenkovy viny, nebo bylo jeho sepsání kýmsi umožněno, a pokud šlo o jméno udavače, nařízeno? Bereme za svůj názor, vyslovený reportérem Ladislavem Danešem v dokumentárním filmu Nejvyšší princip z roku 1967: „Už sám způsob doručení 56
A jak to bylo s udáním ředitele gymnázia dr. Lukeše?
z věznice gestapa vzbuzuje určité pochybnosti. To, že gestapo propustilo právě v době největší perzekuce po heydrichiádě vězně, který měl možnost setkat se s Toníkem Stočesem už po vynesení rozsudku, převzít od něho moták a vynést ho z vězení ven. Je to podezřelé proto, že právě v tomto motáku je udán pachatel tak jednoznačně a sugestivně, že to prakticky nepřipouští žádné pochyby.“ Nepřipouští to žádné pochyby… Televizní reportér Zdeněk Lavička vyslovil v roce 1967 tyto pochybnosti obdobně v týdeníku Reportér: „Koho při tom (při doručení motáku Stočesovým – pozn. aut.) napadlo se zeptat, proč gestapo pouští z kriminálu muže, vyšetřovaného pro politický delikt, právě v době strašných represálií! A ten že má hned odvahu nést z vězení vzkaz! Nemá se za sdělením, že Červenka je udavač, skrýt někdo jiný, jehož si nacisté chtěli ušetřit na doby příští? Žal ale strávil jakékoliv úvahy: Červenka je udavač!“ Doplňme snad jen otázky: Proč se onen muž nepřihlásil po válce, když se hledali svědkové okolností smrti Stočesových a dr. Lukeše? Proč po válce nevystoupil z anonymity? Byl snad také už po smrti? Nebo pro to měl jiné důvody? Zatčení ředitele gymnázia, jednoho ze studentů a jeho otce v Příbrami rezonovalo, šeptem se vyslovovaly možné důvody a hledali se viníci, neboť o tom, že zatčené někdo udal, málokdo pochyboval. Nejvíce byl na ráně Červenka, neboť jeho konflikt se Stočesem při vytržení listu s Hitlerem ze Zdroje byl mezi ostatními studenty znám a jimi tajně šířen, ale i toto podezření bylo jen vágní, ve sféře domněnek. Ale co dr. Lukeš? Tady se krčilo rameny. Červenka splnil svoji roli mouřenína a byl pro SD a gestapo jako prapodivný udavač odepsán. 57
Udavači
Bylo možné jej obětovat. Nutné však bylo krýt udavače nadále využitelné a potřebné a také od nich odvést pozornost, což se na základě Toníkova motáku vlastně stalo. O Kepkových se v těchto souvislostech vůbec nemluvilo. Čert vem Červenku, mávl rukou čert samotný. Teufel. Herbert Teufel. Dr. Josef Lukeš byl zastřelen v Táboře 21. června 1942. Antonín a Václav Stočesovi byli zastřeleni 29. června 1942 tamtéž. Oficiální důvod: „Schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.“ Těla popravených byla spálena a popel odvezen neznámo kam. Matka a sestry Stočesovy dostaly oznámení o popravě svých nejbližších až 44 dní poté. Přinesl je místní policista, kolaborant a udavač Karel Třešňák. Karl Kepka ml. se záhy po maturitě dobrovolně přihlásil do wehrmachtu. Dostal se k letectvu, vyškolen byl na radiotelegrafistu a po absolvování vyššího leteckého učiliště působil údajně jako instruktor, aniž však byl v bojovém nasazení. Během války se měl v Příbrami jednou objevit, v uniformě, na dovolené. Jeho rodiče se někdy ke konci války v Příbrami vytratili, zřejmě odešli do Německa, a nikdo už o nich neslyšel.
58
Obsah Kdo je to udavač či denunciant? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
část první: VYŠŠÍ PRINCIP MRAVNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Vyšší princip . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Film Vyšší princip . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Vlajka a Příbram, Příbram a vlajkaři . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Václav Valta: Portrét „práskače“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Kdo byl Teufel? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Vlajkaři MUDr. Vladimír Kůna, Jindřich Sýkora a Karel Kepka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Příbramské gymnázium, květen–červen 1942 . . . . . . . . . 38 Udání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Co o tom řekl Červenka krátce po válce? . . . . . . . . . . . . . . 49 A jak to bylo s udáním ředitele gymnázia dr. Lukeše? . . . 51 Čas účtování, nikoliv zúčtování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 část druhá: VYŠŠÍ PRINCIP PO DVACETI LETECH . . . . . . . . . . . . . . 1. Akce „Vlajkař“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kepka se vrací? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po dvaceti letech v Čechách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kepka opět v Příbrami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Akce „Vlajkař“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
67 69 70 73 75 78
Jak dál na Kepku? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Jindřich Kühnel, publicista StB . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Špión a/nebo nacistický zločinec? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Vyhoštění Karla Kepky a co následovalo . . . . . . . . . . . . 90 Propagandistická kampaň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Konec akce „Vlajkař“? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 2. Akce „Herbert“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Herbert Teufel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Šetření k Herbertu Teuflovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Kühnlovy závěry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Konec akce „Herbert“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 část třetí: VYŠŠÍ PRINCIP PO TŘICETI A VÍCE LETECH . . . . . . . 111 1. Odraz případu „Vlajkař“ v literatuře a filmu . . . . . . . . . 113 Magnet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Kniha: Klíč k záhadě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Pár poznámek ke Klíči k záhadě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Film: Případ mrtvých spolužáků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 2. Případ „Vlajkař“ pokračuje! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Na závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142