Issuu

1 . KA P ITOL A

Co si pamatuju, vždycky jsem byla vzteklá. Vztek je koruna, kterou mi někdo prostě nasadí. Nemám na vybranou, najednou mi sedí na hlavě, svírá mě kolem čela a vystřeluje mi do mozku zuřivé hromy a blesky, které vyšlehávají do rukou a nohou. Pěsti se mi zatnou, paže vyletí do vzduchu a já udeřím. Vší silou. Nedělám to z vlastní vůle. Prostě se to stane. Když mám na hlavě korunu vzteku, úplně se přestanu ovládat. Bolí to. Ale zároveň je to příjemné. Protože někoho praštit pomáhá. Všechny moje pocity se rázem rozplynou. Já, Isabella Madeleine Karlsonová, jsem vždycky byla a vždycky budu horká hlava. Hromová královna. Teda to jsem si o sobě alespoň vždycky myslela.

Tady mě zrovna vidíte, jak se vrhám na Jonase z naší třídy. Jonas mě právě nazval Smrdubellou. Jasně, že jsem se rozčílila. Kvůli něčemu takovému má přece člověk právo se naštvat! Jonas mě pronásledoval týden a dva dny, hned od chvíle, kdy jsem do třídy přišla. I když jsem vypadala úplně obyčejně, měla jsem obyčejné šaty, umyté vlasy a zdravou svačinu jako ostatní, Jonas mě asi prokoukl. Jako by viděl, že bez ohledu na normální oblečení a pořádnou svačinu ve skutečnosti jako ostatní nejsem. Že ve skutečnosti do Dubového údolí nepatřím. A že sem nikdy patřit nebudu. Protože já nepatřím nikdy nikam. Obklopila nás hromada dětí. „Do toho, Jonasi!“ křikl jeden z těch jeho blbých kamarádů. „Natři jí to!“ „Sundej ji,“ povzbuzoval další. Jonasovi vystřelila ruka k mé hlavě. Závan úderu mě polechtal na tváři. Tělo zareagovalo dřív, než jsem si to uvědomila. Mě nedostane. Přikrčila jsem se. Jonas přepadl dopředu, zmatený, že minul. Vycítila jsem šanci. Zvedla jsem pravačku a praštila ho do prsou. Pořádně. Vyrazilo mu to dech, z hrdla se mu vydralo zaskučení. Praštila jsem ho ještě jednou, tentokrát jsem ho trefila do ramene. Jonas zavrávoral. Tak, a teď spadne, pomyslela jsem si. Jenže nakonec to vybalancoval a zůstal stát. Kolem nás všechno ztichlo. Jonas si rukama zakryl tvář, aby se chránil. Obličej měl rudý, oči se mu leskly. Ale mě to nerozhodilo. Stejně to nebyly opravdové slzy, leda tak krokodýlí, které vyždímal, aby ho ostatním bylo líto. Blesky z koruny mi šlehaly hlavou a dávaly mi obrovskou sílu. Pěst mi ztvrdla na kámen a já ho znovu udeřila.

Pak jsem ho pořádně kopla do nohy. A do kolena. A potom… rovnou do rozkroku. Do jediného místa, kam se kluci rozhodně kopat nemají. „Auuu!“ Zlomil se jako suchá větev, přitáhl si nohy k břichu a rozvzlykal se. Z očí mu vytryskly další krokodýlí slzy. Ufňukanec jeden! Jeho pláč se mnou ani nehnul. Hromobití v mojí hlavě ho navíc úplně přehlušilo. Stála jsem nad Jonasem, tělo mi vibrovalo, pěsti jsem měla zaťaté. Zvedl ruce, aby si chránil tvář. „Nech toho, prosím!“ Jenže mně se nechtělo. Chtělo se mi praštit ho ještě jednou. To on si začal, on mi hnusně nadával a zahlédl něco, co vidět neměl. Znovu jsem napřáhla pěst. Teď si to vypije. Teď si zapamatuje, že něco takového mi nikdo říkat nesmí! „Isabello?“ Za mnou se ozval slabounký, vyděšený hlas. Patřil Mikovi. Obrátila jsem se. Za námi stála celá třída. A spousta dalších lidí. Koukali na mě s očima navrch hlavy. Nikdo už nevykřikoval, nikdo nepovzbuzoval, nikdo ani nezamrkal. Mika s Lukou stáli s pusou dokořán. Mika s Lukou… které jsem se skoro odvažovala pokládat za svoje kamarády. Teď vypadali, že se bojí. Bojí se mě? „Isabello?“ ozval se znovu Mika. Znělo to jako otázka: Isabello, co to děláš? Slyšela jsem i další otázky: Isabello, to bych do tebe neřekl, Isabello, co se to s tebou děje, mysleli jsme si, že tě známe, jak můžeš udělat něco takového, nevidíš, že to Jonase bolí?

Pomalu jsem nechala ruku klesnout a obrátila se k Jonasovi, který se krčil stočený u mých nohou. Obličej měl zakrytý rukama. Záda se mu otřásala. No jo, co to do mě vjelo? Co jsem to zač? Udělala jsem krok vzad. A pak ještě jeden. Kruh kolem mě se rozestoupil. Spolužáci couvali a v očích měli strach. A pak moje jméno vyslovil ještě někdo jiný, tentokrát dospělým hlasem. Zněl hlasitě a přísně: „Isabello? Co se to tady děje?“ Byla to naše učitelka Margareta.

Hnala se k nám, k Jonasovi, k tomu ubrečenému klubíčku na zemi. A ke mně. Obrátila jsem se a dala se co nejrychleji na útěk. Utíkala jsem pryč od Jonase, od Margarety, od školy, pryč od celé téhle pitomé vesnice jménem Dubové údolí. V běhu jsem ucítila, že se mi oči plní něčím mokrým a otravným. Něčím, kvůli čemu nevidím na cestu. Co nejrychleji jsem si je osušila. Zoufalá z toho, že se všechno zase rozsypalo. Všechno už je zase v troskách. Stačil na to jediný týden a dva dny. Přesně tak, před týdnem a dvěma dny jsem se ocitla v Dubovém údolí. Všechno začalo dobře, vlastně líp, mnohem líp než na spoustě jiných míst, kde jsem zatím bydlela. Dokonce jsem si začínala myslet, že tady bychom mohly vydržet.

2 . KA P ITOL A

Před týdnem a dvěma dny jsme sem s mámou přišly pěšky po lesní cestě. Zlatavé listy kolem nás vířily ve větru, slunce ozařovalo vysoké stromy zbarvené podzimem. Každá jsme táhla jeden odřený kufr. „Není to těžký, že ne?“ zeptala se mě máma. „Ne, není,“ ujistila jsem ji. Můj kufr totiž skoro nic nevážil, i když v něm bylo celé moje jmění. Několik kousků oblečení, pár knížek, jedna osamělá ponožka, ze které jsem si udělala kasičku, a jeden starý odřený plyšový medvěd, o kterém máma říkala, že už jsem na něj moc velká, ale já se ho nedokázala vzdát. Byl to přece jenom můj medvídek, a i když jsem věděla, že není živý, nemohla jsem se zbavit myšlenky, že by mu to bylo líto, kdybych ho prostě odložila na některém z mnoha míst, kde jsme bydlely. „Kdo žije nalehko, nalehko cestuje,“ řekla máma a usmála se.

„A kdo cestuje nalehko, nalehko žije,“ odpověděla jsem a taky se usmála. Protože jestli někdo žil nalehko, byly jsme to já s mámou. Toulat se takhle z místa na místo, jen samy dvě, bylo to nejhezčí na světě. Měly jsme před sebou cestu a na ní neustále nová místa, která si člověk mohl prohlédnout: úžasná, nádherná, famózní místa. Nová dobrodružství. Šlo o to nikdy se nezastavit, putovat pořád dál. Tak se žilo lehce. A jednoduše. A navíc zábavně! Aby byl život zábavný — právě to lákalo mámu víc než kohokoliv na světě. Proto jsme vedly mnohem fantastičtější život než každý, koho jsme kdy potkaly. Většina lidí bydlí pořád na stejném místě, tráví čas pořád se stejnými lidmi, dělá každý den, každý týden to samé. Snídají každé ráno pořád tu stejnou mazlavou kaši, večeří stejné vařené brambory a sladkosti dostávají jen o víkendu. Jenže takhle život vypadat nemusí. Člověk se může v pondělí v jednom městě vozit na kolotočích a ve středu jít v úplně jiném městě do cirkusu. A když si chce mezitím v úterý dát čokoládu, tak si na ní klidně smlsne!

Ne že bychom tak často chodily v pondělí na kolotoče a ve středu do cirkusu, protože na to jsme většinou neměly peníze. Ale my jsme to ani nepotřebovaly, protože náš život vlastně připomínal kolotoč nebo cirkus. My dvě máme vlastní cirkus, říkávala máma. Carpe diem, říkávala ještě. To je latinsky a znamená to: popadni den za pačesy. Máma byla toho názoru, že člověk musí všechny ty úžasné příležitosti, co život nabízí, využít, protože pak bude cirkus i kolotoč každý den. A z toho, kdo se do něčeho takového nepustí, se stane akorát tak šedivý a nudný člověk s šedivým a nudným životem. Proměnit všechno tak, aby to bylo krásné a úžasné, na to byla máma expert. Nesnášela nudné barvy oblečení, jako byla tmavě modrá, šedivá nebo černá. Nesnášela taky obyčejná, nudná jména. Mně dala to nejkrásnější, nejpohádkovější jméno z celého kalendáře: Isabella. To je jméno pro královny, říkávala, a ty jsi moje královnička. A k tomu přidala to druhé nejkrásnější a nejpohádkovější jméno, co mohla vymyslet: Madeleine. Isabella Madeleine. Taky vám to zní tak nádherně? Stávalo se, že jsem se na sebe dívala do zrcadla a přemýšlela nad svým jménem. Ze zrcadla se na mě nekoukala královna, ale obyčejná holka s rozcuchanými vlasy. Holka, co za poslední rok hrozně rychle vyrostla a byla někde na půl cesty mezi dítětem a slečnou. Holka, co jí oblečení v rozjásaných barvách bylo trochu malé, ale taky bylo často dost špinavé. Hodí se k ní vůbec jméno Isabella Made leine? Nebyla jsem si jistá. To jsem ale mámě nikdy neřekla, protože by jí to určitě bylo líto. Místo toho jsem se snažila svému jménu dostát, být jako máma, stejně úžasná a dobrodružná. Toho říjnového dne už jsme měly hezký kus cesty za sebou. Putovaly jsme skrz lesy a podél polí, míjely jsme malé i velké statky, prošly jsme kolem mlýna i louky, kde se páslo pár ovcí.

Máma toho cestou moc nenamluvila. To jí nebylo moc podobné, normálně jí pusa jela pořád. Teď rázovala vpřed rozhodnými kroky, jako by věděla, kam jde. Slunce už zapadalo, když jsme došly k hezké, ručně malované ceduli stojící na kraji městečka. Vítejte v Dubovém údolí, stálo na ní. „Sem jsme chtěly dojít, do Dubového údolí?“ zeptala jsem se. „Nó, možná,“ odpověděla máma. „V každém případě se tam můžeme mrknout. Ale když tu bude nuda, vyrazíme hned dál.“ Řekla to úplně obyčejným tónem, ale stejně na tom něco nesedělo. Obvykle, když jsme přicházely někam na nové místo, měla máma ve zvyku jít pomalu, ukazovat na věci kolem sebe i na lidi, které jsme potkávaly — podívej, tenhle dům je pro nás jako dělaný, a podívej se na támhlety lidi, s těmi bychom se třeba mohly skamarádit, a podívej na tuhle uličku, vydáme se tudy, nebo možná půjdeme touhle, ta vypadá roztomile. Dneska ale pochodovala městečkem a nekoukala se napravo ani nalevo. Rozhlédla jsem se. Hlavní ulici lemovaly krámky, stály jeden vedle druhého. Obchod s ovocem a zeleninou, prodejna obuvi, knihkupectví. Některé z nich měly výlohy vyzdobené dýněmi a podzimním listím. Před železářstvím se nějaká paní chystala vystavit obrovské strašidlo a ve výkladu květinářství věšel jakýsi pán velikánské pavouky. Popošla jsem blíž. Pavouci měli dlouhé, chlupaté nohy a rozlézali se po dveřích obchodu. Fuj! Najednou ten pán vytáhl něco velkého bílého a začal to rozvinovat zvenku před výlohou, vypadalo to jako tenká záclona. Byla to pavučina! Neubránila jsem se smíchu. Byla to ta nejhnusnější a zároveň nejparádnější výzdoba, jakou jsem kdy viděla. Zastavila jsem se, protože jsem si chtěla počkat na to, až bude pán s výzdobou hotový, ale máma už byla daleko vpředu. A hned mě hubovala. „Máš na zadku lepidlo nebo co?“ „Ne, promiň.“

Pospíšila jsem si za ní. Chvátala ulicí a mumlala si pro sebe: „Přitroublý svátek.“ „Svátek?“ zeptala jsem se. „Svátek mrtvých, uf,“ odpověděla máma. Štrádovala si to tak rychle, že jsem musela popoběhnout, abych jí stačila. „Příšerná tradice,“ pokračovala. „Každý rok 31. října slaví v Dubovém údolí Svátek mrtvých.“ „A proč?“ „Převlečou se za příšery a strašidla, pobíhají po ulicích a vyvádějí lumpárny.“ „A k čemu to je?“ „Ještě že jsem odsud vypadla,“ dopověděla máma. Snažila jsem se jí podívat do obličeje, ale byla pořád hodně napřed, takže jsem ji viděla jen zezadu. „Ty už jsi tu někdy byla?“ Na to mi neodpověděla. „Mami?“ Doběhla jsem ji. Ve tváři měla neproniknutelný výraz a hleděla kamsi do dálky. „Mami?“ „Teď mě nech na pokoji, prosím tě,“ požádala mě. „Z tohohle místa na mě padá tíseň.“ Padá tíseň? Znovu jsem se rozhlédla, abych pochopila, co má na mysli. Vždyť tohle městečko bylo tak okouzlující! Na Svátek mrtvých byly vyzdobené nejen obchůdky, i v oknech řady domů v okolních uličkách visela strašidla a na schodech stály vydlabané dýně. Možná to mělo být strašidelné, ale mně to připadalo spíš roztomilé. Zahnuly jsme do další ulice a pokračovaly vzhůru do kopce. Hlavou mi vířila stovka otázek, ale když měla máma tuhle náladu, když se jí takhle zkřivila tvář, věděla jsem, že nemá cenu na ni mluvit. Nezbývalo než počkat.