Touha zase vysedává na pobřeží a dívá se na moře.
Její balón leží už pěknou dobu rozložený na travnatých dunách a bledne na sluníčku.
Z oken majáku ji pozoruje Moudrost. Párkrát se s Touhou prošla po pláži. Pozvala ji na oběd. Donesla jí ještě teplý jablečný koláč. Ale Touze chybí něco úplně jiného. Nejhorší bylo, že Moudrost věděla co – ale kde to vzít?
Byla to další z mnoha věcí, které nemohla nijak ovlivnit. Jenomže
na Touhu, která se drží při zemi a celé hodiny se potuluje po dunách nebo pořád dokola balí a zase vybaluje kufry, ale k odletu se odhodlat nedokáže, je smutný pohled. Moudrost cítila, že se musí aspoň pokusit jí pomoct, i když měla pochybnosti, že to k něčemu bude.
S povzdechem sáhla po papíru a pustila se do psaní dopisu.
Touha se ocitla ve slepé uličce – začala.
Připravuje se na cestu, ale bez Tebe nevyrazí.
Pořád to odkládá. V trávě okolo balónu
už vyšlapala pěšinku. Nemohla by ses tu ukázat, že bys jí pomohla odstartovat?
Se srdečnými pozdravy
Moudrost
Dopis byl napsaný. Jenomže jak ho doručit? zamyšleně se drbala
Moudrost na hlavě. Kdyby znala adresu, šlo by to jednoduše. Ale Naděje žádnou trvalou adresu neměla. Co teď?
Moudrost pochodovala po majáku sem a tam, v tlapce svírala psaní stočené do ruličky a dumala a dumala… Pak se zastavila u okna a zadívala se na vlny a daleký obzor. Nemohla přijít na nic rozumného. Co naplat, pošle ho starým dobrým způsobem, který má Naděje nejraději. Nakonec s tím nápadem, že dopisy se házejí v láhvi do moře, přišla ona sama. Třeba ji to přivolá: láhev se svitkem papíru kolébající se na vlnách.
Moudrost vložila dopis do světlezelené láhve, pevně ji zazátkovala a z vrcholu vysokého pahorku ji hodila do moře. Slunce právě zapadalo a zelené sklo ještě dlouho pableskovalo na hladině.