S T A N I S L A V
K A T E Ř I N A
M I C H A L
BILER
T U Č K O VÁ
KONEČNÝ
V E L K Ý
A T L A S
BRNĚNSKÝCH POVĚSTÍ A S T R A Š I D E L H O ST3
Zaniklý náhon na Starém Brně, před 1900
11
Úvod: Popisy neviditelného města 2 5
Historické centrum (západ) 113
Historické centrum (východ) 171
Staré Brno 23 5
Královo Pole, Veveří a Stránice 2 93
Ře!kovice a Mokrá Hora 3 5 5
Maloměřice, Obřany, Černá Pole, Husovice a Židenice 399
Lí&e, 43 3
Po proudu řeky Svratky 469
Po proudu řeky Svitavy 491
Hrad Veveří 52 9
Obsah a zdroje pověstí
8
10
ÚVOD
POPISY NEVIDITELNÉHO M Ě S TA ILUSTRACE:
ANETA
FRANTIŠKA
Z
HOLASOVÁ
atímco historie probouzí dávno zapomenuté příběhy, události a jména ze stránek starobylých knih, kronik, listin, archeologických nález( a uměleckých děl, pověsti křísit nepotřebují. Jsou stále -ivoucí historií předávanou a udr-ovanou mnohdy celá staletí oby!ejným vyprávěním lidí. Pověsti jsou přítomny v&ude. Sta!í se jen trochu zamyslet nad tím, jaký význam mají v na&ich vlastních -ivotech. Nej!astěji je tvoří nepodlo-ené, domy&lené, zkratkovité, trvale přítomné a vět&inou zosobněné představy o ně!em !i o někom, které nám někdy někdo řekl nebo s nimi- jsme jako s neotřesitelnou pravdou vyr(stali. Víra v tyto představy je obvykle základním bodem, od něho- se následně odvíjí spletitá my&lenková spirála, v ní- dal&í místa, osoby, podobné příklady a tajemství tvoří příběh. Neméně jde také o snahu dát význam nepochopitelným jev(m, a. u- je to tajemná ponorná řeka, osamělá skála, nebo okázalý gotický sloup na předměstí Brna, který drá-dil lidskou zvědavost a obrazotvornost natolik, a- jej Br,ané natrvalo spojili s dávným přemyslovským vilikem Zderadem. Sloup dostal jméno, získal příběh a náhle se z tajuplné architektury, její- p(vodní smysl odnesl !as, stala d(le-itá městská památka. To bylo dávno, ale stejným zp(sobem funguje lidská představivost i dnes. Jejím příkladem m(-e být tragická událost z města Kuřimi nedaleko Brna, kde si v jednom z nedostavěných panelák( vzal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století -ivot !lověk. Od té doby neřekl paneláku -ádný Kuřimák jinak ne- „u vobě&enca“. Postupem !asu se z „vobě&enca“ stal pomístní název jinak úplně oby!ejné !ásti Kuřimi, bě-ně opakovaný i mlad&ími lidmi, kteří v(bec netu&ili, z !eho pojmenování pochází. Pokud v&ak po divném ozna!ování místa pátrali, pak zajisté narazili na pamětníka, nabízejícího celý příběh, v něm- se stal dosud mytický „vobě&enec“ konkrétním !lověkem z konkrétní adresy, s konkrétním povoláním a podobou, jistě také !lověk, s ním- se někdo známý znal, a ur!itě !lověk, jeho- pohnutky a d(vody k sebevra-dě byly jasné jako facka. Bylo to jistě kv(li tamté, s kterou tamto… Nehledě na to, -e kdy- ho 11
dělníci, toti- ne dělníci, ale instalatéři na&li ráno obě&eného v paneláku, měl na sobě pestře barevnou větrovku. Od těchto imaginárních vzpomínek je u- jen kousek k tomu, aby se s „vobě&encem“ za!aly spojovat vě!ně mizející kola před vchodem, neustálé blikání světla na chodbě a zcela ur!itě také podivné zjevení cizího chlapa ve !tvrtém patře, které onehdá viděla Jarka. V minulosti, stejně jako dnes, objas,ovaly pověsti lidem v&e jinak nevysvětlitelné. Tro&ku pozměněné ka-dým vyprávěním seznamovaly poslucha!e se stra&idly a přízraky, nabádaly je k poctivému a spravedlivému jednání nebo pou!ovaly o p(vodu jmen obcí a míst. Stejně tak připomínaly zlé i dobré osoby a mnohdy, tak jako v případě pověstí o p(vodu měst !i erbovních znamení, upozor,ovaly na význam, urozenost a tradici, které lidem zd(vod,ovaly, pro! se právě některá města !i rody tě&í takovému významu a výsadám. Pověsti utvářely krajinu, prostupovaly tajuplnými skalami, prosvětlovaly temné sklepy, chránily osamělé stromy, prozrazovaly starobylost kostel( a hrad(, nabádaly k opatrnosti při přechodu potok( a řek, odhalovaly i připomínaly dávné zlo!iny a zp(sobovaly lidem obavy, radost a potě&ení. Předávání pověstí vedlo k tomu, -e se tradované příběhy přesouvaly z jednoho místa na druhé. Z jedné m(ry se neustálým vyprávěním stalo m(r několik, a ty &kodily lidem, kde se právě hodilo. Jeden potrestaný lump a hří&ník se zase přesouval po brněnských předměstích jako bludný Holanďan jen kv(li tomu, -e pokojní lidé chtěli mít podobnou výstrahu přítomnou také hned za domkem. Pověsti vznikaly r(zně. Pokud se na jednom místě v krátké době utopilo v rybníce nebo vodním toku více lidí, nemohly za to ne&.astné okolnosti !i nezkrocený proud, ale vodník. Kdysi lidé povídali o dávných procesech s !arodějnicemi, které se v lidské paměti dr-ely obzvlá&tě dlouho, zjevení ropu&ných babic se zanedlouho za!ala objevovat na rozcestích a dal&ích místech budících hr(zu, tedy u starých, ve větru kvílících a vrzajících strom(, na prostranstvích, do nich- udeřil blesk, nebo u osamělé studánky. A co teprve kdy- v pr(jezdu brněnské radnice visel v&em na o!ím drak, na jejím podivuhodném gotickém portálu stra&ila kamenná fiála prohnutá tak, jako by byla z vosku, a na ostění jednoho z oken kostela svatého Jakuba vystrkoval jakýsi kamenný paná!ek na celé město holý zadek. Co pak dělat jiného ne- hledat nějaké vysvětlení, třeba stejně nepravděpodobné a divné, jako byly a jsou v&echny jmenované památky? Pověsti nemusel nikdo psát ani uvádět v -ivot. Pověsti povstávaly mezi lidmi, kteří by dali ruku do ohně za to, -e v&echno, co vyprávějí, se skute!ně stalo. Pověstem věřili vypravě!i i poslucha!i. Kdy- pověst obsahovala závěr zp(sobený nadpřirozenými silami, sta!il jen kr(!ek k tomu, aby se do ní přidalo i podobenství, které odpovídalo lidským představám o spravedlnosti a morálce. A to nebylo málo. Chudí lidé z pověstí mají u pekelných mocností stejnou startovací !áru jako lidé bohatí. Kdy- se 12
Ulice )evcovská, dříve Mezi bohatými krámy, vedoucí ke Staré radnici v roce 1905 13
Brněnské kolo a drak na svém p(vodním místě v pr(jezdu do ulice Me!ová v padesátých letech 20. století 14
někde zjeví !ert a chce vyu-ít d(věřivé lidi, nejde o moc, &lechtické tituly ani peníze. Lidé si mohou od pekla pomoci jen !istotou svých úmysl(, vírou v Boha, moudrostí a dobrým úsudkem. A!koli se pověsti vět&inou zaměřují jen na krátký úsek vytr-ený z &iroce pojatých souvislostí, pro lidi v době „předtelevizovité, předinternetovité a předinstagramovité“ plnily zcela nezastupitelnou roli lidového dějepisu, utvářejícího identitu místa i lidí samotných mnohem více ne- vzdálené a nedostupné spisy u!ených pán(. Ti stejní u!ení páni samozřejmě pova-ovali pověsti, stejně jako dal&í výtvory lidové kultury, za něco méněcenného, chrapounského, nezajímavého a neuměle převzatého ze &patně pochopené vy&&í kultury. Sami přitom vědecky zd(vod,ovali oprávněnost &lechtických pověstí a bez vět&ích rozpak( dokládali některým aristokrat(m kořeny jejich rod( v antickém Římě nebo na kři-áckých výpravách do Svaté země. Zvrat v přístupu k lidovým pověstem přineslo a- období romantismu na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, úzce související s pr(myslovou revolucí a nastupujícím nacionalismem. Brno je toho skvělým příkladem. Od konce osmnáctého století za!alo do německy hovořícího města, spoutaného hradbami a dávnými sociálními vazbami mezi zdej&ími mě&.any, přicházet !ím dál tím více lidí z okolních i vzdálených obcí, aby zde nalezli práci ve vznikajících textilních továrnách na předměstí. Mluvili divným jazykem venkovan(, chovali se neurvale a podezřele. Dokud se v&ak zdr-ovali za hradbami, mohli nad nimi ctihodní mě&.ané ohrnovat nos. A bylo pro!. Z ukoptěných předměstí se na staroslavné Brno valil &tiplavý dým z komín(, řeky a náhony se měnily v odporné stoky a obvyklý klid za!al překřikovat v&udypřítomný rachot stroj( a povoz(. V&echny ty ohavné hartusící stroje ve fabrikách ov&em lidem, alespo, některým, přinesly do té doby událost nevídanou. Byl jí volný !as. Obyvatelé města Brna se proto za!ali v neděli vypravovat do okolní přírody, kde bylo ticho, a vzdáleni ruchu města v ní objevovali věci nevídané. Řeky, skály, starobylé kostely, zříceniny hrad(, jeskyně, mokřady, opu&těné domy, propasti a osamělé stromy. Pokud se dali do ře!i s někým z místních, s údivem poslouchali neuvěřitelné příběhy, které to v&echno podivuhodné okolo za!aly vysvětlovat. Zříceniny o-ívaly loupe-ivými rytíři a vábily skrytými poklady, v t(ních !íhali vodníci a propast Macocha se stala úplně ně!ím jiným, kdy- se rozechvělí první turisté dozvěděli pověst o zlé mace&e házející do pekelné díry svěřené děti. Pověsti za!aly dávat míst(m hlub&í obsah a smysl. Stejně jako Zderad vysvětlil Br,an(m poněkud nepochopitelný sloup u řeky Svitavy, vystupovaly postavy z pověstí jako pr(vodci minulostí, díky nim- lidé za!ali ke krajině a jejím tajuplně romantickým zákoutím poci.ovat hlub&í vztah. Po nějakém !ase si za!ali uvědomovat, -e v kon!inách nedaleko jejich domova poslouchají příběhy podobné těm, jaké jim v románech, pohádkách, ver&ích a divadelních hrách předkládají jejich oblíbení něme!tí romanti!tí autoři. Ti, co se donedávna domnívali, -e oslavovaná vysoká 15
kultura -ije jen v německých zemích, náhle zjistili, -e ji ve vyprávění oby!ejných lidí mají přímo před nosem. Pověsti se za!aly &ířit, a to tak, -e zanedlouho upoutaly i velké umělce. Nadaný rakouský básník a dramatik Franz Grillparzer (1791–1872), p(sobící jako vychovatel v několika &lechtických rodinách na Moravě, se nechal okouzlit jednou pověstí ze zámku ve Velkých Losinách natolik, -e ji přetvořil v osudovou tragédii Pramáti, úspě&ně uvedenou roku 1817 ve Vídni a reprízovanou následující p(l století. Významu pověstí si pov&imli také !e&tí vlastenci, kteří je za!ali sbírat jako doklady folklorních tradic a jazyka. Od za!átku devatenáctého století se tak za!aly donedávna opovrhované lidové povída!ky objevovat i v literatuře. Významnou osobností, která na pověstech postavila zna!nou !ást svého literárního díla, byl historik a archivář Karel Jaromír Erben (1811–1870), autor legendární básnické sbírky Kytice z pov!stí národních, vydané v !asech tuhého Bachova absolutismu roku 1853. Není překvapením, -e ke sběru pověstí převedených do ver&( jej přivedly snahy bratří Grimm(, s nimi- se znal a jejich- pr(kopnické !innosti na poli německých !i germánských mýt( chtěl vytvořit protiváhu v podobě sběru pověstí !eských a slovanských. Erben, který v &edesátých letech vydal dvě knihy představující !eským !tenář(m pověsti bratrských národ( slovanských, se stal vzorem pro řadu dal&ích spisovatel(, mezi ně- patřila i Bo-ena Němcová (1820–1862), sbírající v duchu slovanské vzájemnosti v Čechách i na Slovensku. Během druhé poloviny devatenáctého století pokryli regionální badatelé a vlastivědci sběrem pověstí vět&inu dne&ní České republiky. Pracovali v obou zemských jazycích. V !e&tině i něm!ině probíhal sběr pověstí i na Moravě. Pověsti a příběhy z romantické krajiny Moravského )výcarska, tedy Moravského krasu, a dal&ích přita-livých míst za!aly uběhem prvních desetiletí pronikat na stránky v Brně vydávaného vlastivědného !asopisu Jurende’s Mährischer Wanderer a dal&ích plátk(, co- do zna!né míry rozpoutalo boj o národní povahu pověstí. Stranou nez(staly ani pověsti z Brna, hlavního města Země moravsko-slezské, které měly být přirozeně v rukou převa-ujících německých badatel(. Ov&em nestalo se tak. Jako první otiskl některé brněnské pověsti v knize Sbírka pov!stí moravských a slezských z roku 1844 !eský vlastenecký spisovatel Matěj Mik&í!ek (1815–1892). Chápal je v duchu romantického nacionalismu jako doklady dávného !eského charakteru země i jejího hlavního města, a přesto-e byla tato víra jen snem a do zna!né míry pověstí, autorovi to nijak nevadilo. Do knihy vlo-il tehdy nejroz&ířeněj&í a nejznáměj&í brněnskou pověst o zázraku Panny Marie při obléhání Brna )védy, kterou celá staletí udr-ovala sdílená pamě. konzervativně smý&lejících a věřících obyvatel města. Publikování té-e pověsti je vlastně bibliografií dal&ích brněnských pověstí vydaných v devatenáctém století. V roce 1848 zmínil Brno i nedaleký hrad Veveří ve své sbírce pověstí Mährens Burgen und Ihre Sagen 16
Franz Alexander Heber (1815–1849), ov&em ani tato kniha, doplněná romantickými oceloryty s pohledy na moravské hrady, nemohla nahradit ucelenou sbírku brněnských pověstí. Na tu si museli !tenáři po!kat do následujícího století. Do zna!né míry nebylo divu. Na rozdíl od Prahy, Znojma, Kutné Hory, Olomouce a dal&ích měst, v jejich- středověkých a barokních ulicích se to stra&idly a přízraky jen hem-ilo, patřilo Brno k pr(myslovým oporám habsburské monarchie. Moravský Manchester s -eleznicí, desítkami továren a s nimi spojenými sociálními a národnostními problémy rozhodně nep(sobil jako místo, kde se měly připomínat drkotavé dějiny. Brno přelomu devatenáctého a dvacátého století hledělo jako typické velkoměsto kupředu. Tím, kdo &el v Brně proti proudu a sna-il se pátrat po v&em, co jen trochu zavánělo historií, byl v té době vá-ený kustod a následně ředitel městského muzea, vá&nivý vlastivědec a „městský historik“ Leopold Masur (1868–1941). Zajímal se o dějiny brněnských spolk( a hospod, studoval historii hradu )pilberk, ře&il vývoj brněnských předměstí i jednotlivé brněnské domy a jako -ák malíře Emila Pirchana (1844–1928) s oblibou maloval a kreslil pohledy na staré Brno před velkým bouráním na konci devatenáctého století. Sbíral samozřejmě také městské pověsti, které vydal roku 1935 pod názvem Alte Brünner Sagen. Kniha brněnského Němce Leopolda Masura se stala první vydanou sbírkou brněnských pověstí, do ní- spolu se známými příběhy o drakovi, brněnském kole a křivých fiálách vlo-il také méně známé pověsti kolující mezi tehdej&ími Br,any. Kniha se stala mimořádně d(le-itou. Kromě toho, -e byla prvním po!inem tohoto druhu v Brně, zachycovala brněnské pověsti ze stovky let utvářené německé perspektivy, která měla zanedlouho skon!it. Nutnost představit druhé největ&í !eskoslovenské město Brno jeho obyvatel(m vyvstala i na !eské straně, a!koli rozhodně nedosáhla proslulosti Leopolda Masura. V roce 1934 zaslal spisovatel Antonín Daněk Ústřednímu spolku jednot u!itelských na Moravě strojopis své knihy Brno a jeho okolí v pov!stech. Do historického vyprávění vlo-il hned několik rozsáhlej&ích pověstí, díky nim- se stal historický výklad zna!ně !tivým. Spolu se známými pověstmi převzatými z Masura zmínil Daněk v textu také několik dal&ích vyprávění, které se jen díky jeho strojopisu zachovaly dodnes. Jak napsal v pr(vodním textu, u!inil tak zejména proto, -e „mnohá ústní poddání uvedená v kní-ce lid si u- nevypravuje, jsou jizapomenuta…“. K vydání knihy v&ak nedo&lo. Kv(li popravě state!ného autora během druhého stanného práva v Kounicových kolejích u- nebyl nikdo, kdo by dal knihu dohromady. Její strojopis je v&ak ulo-en v Archivu města Brna. Během války zanikla brněnská -idovská komunita, mezi jejími- !leny se nepochybně utvářely stejné pověsti, jaké se předávaly mezi křes.any. Ty v&echny zanikly spolu s ní ve vyhlazovacích táborech okupované východní Evropy. Pak následoval nucený odchod drtivé vět&iny brněnských Němc(, 17
kteří s sebou po druhé světové válce odnesli i velkou !ást brněnské historické paměti. Zdej&í domy a usedlosti nepři&ly jen o své majitele, ale také o příběhy rodin, které je vybudovaly a -ily v nich. Podobně osiřela i brněnská zákoutí, předměstí na jihu, ulice a náměstí, které se staly pouhými místy, na nich- příli& nezále-elo. Vedení povále!ného Brna se sna-ilo z kolektivní paměti města někdej&í německé spoluobyvatele vymazat. Tato snaha se kv(li pochopitelné sou!innosti brněnských ob!an( dařila. Z města, kde pospolu -ila je&tě před nedávnem tři etnika, se stalo město národnostně jednotné. A jednostranný za!al být i pohled na zdej&í dějiny. Tomuto názorovému postoji vy&el vstříc Urbář pov!stí brn!nských Bohumíra Popeláře z roku 1946. Z německých pověstí se staly pověsti brněnské, !i spí&e pověsti !eského Brna. Mistra podivuhodné fiály z portálu Staré radnice Antona Pilgrama přejmenoval Popelář na mistra Pelhřima a !eská křestní jména mají snad v&echny jednající postavy, kterým !as od !asu &kodí nějaký Něm!ík. Podobně je ře&ena i vlastivědně pojatá kniha v&estranného vlasteneckého právníka a spisovatele Hynka Bulína Čtení o starém Brn! z roku 1948, kde bylo v donedávna aktuální národnostní otázce zařazeno na neutrál. Brněnské obyvatelstvo z(stalo pouze obyvatelstvem, a pokud se mezi ním objevili nějací Němci !i ú!inkující podezřelí z loajality k Habsburk(m, nic dobrého městu nepřiná&eli. V !ase postupného zasypávání vodních tok( a náhon( protékajících městem a překotné bytové výstavby v okrajových městských !ástech, do té doby připomínajících spí&e vesnice, to bylo s pověstmi v&elijaké. Brno utvářelo svou novou identitu jako moderní veletr-ní město s mezinárodním věhlasem a brněnský drak !i kolo byli dobří jen jako inspirace pro skleněné objekty Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, zasazené do dekorativní mří-e v interiéru hotelu International. Ve chvílích nejtě-&ích, kdy se z brněnských stra&idel a přízrak( za!aly stávat silně ohro-ené druhy, přispěchala na pomoc Al-běta Čihařová-Odehnalová (1894–1983). I kdy- se narodila v Brně, rodinné kořeny ji táhly do krajiny kolem Blanska a Boskovic, co- se projevilo na jejím jediném vydaném !lánku v !asopise Český lid, kde roku 1925 otiskla !lánek „Divé -eny a hastrmani na Boskovsku“. A!koli dále nepublikovala, o pověsti se zajímat nepřestala. Od padesátých let do poloviny let sedmdesátých se jí mezi lidmi podařilo nasbírat 1 359 pověstí, jejich- strojopisy se nacházejí v archivu brněnského pracovi&tě Etnologického ústavu Akademie věd České republiky. Přibli-ně třicet procent souboru jsou pověsti a vyprávění z Brna a jeho předměstí, kde Al-běta Čihařová-Odehnalová bydlela a- do smrti. Zp(sob její neúnavné a úctyhodné práce vyplývá z jejích vlastních poznámek na stránkách strojopis(. Cíleně oslovovala star&í obyvatele města, s nimi- se setkávala na Zelném trhu, v parcích a hromadné dopravě. Některé příběhy náhodně odposlechla a za mnohými pověstmi si 18
Zaniklý barokní portál ve středu města Brna ve dvacátých letech 20. století 19
Schodi&tě jednoho domu na ulici Jánská na konci 19. století 20
do&la k doporu!eným lidem. S nimi se setkávala zejména na brněnských předměstích a jejich výpovědní hodnota, týkající se obvykle více pověstí, byla zna!ná. Amatérská etnolo-ka vyprávění nijak stylisticky neupravovala, sna-ila se je zaznamenat se v&emi nepřesnostmi, zkomoleninami i protimluvy. Zvlá&tě dbala na přepis autentické přímé ře!i. Při svých výpravách, které se samozřejmě netýkaly pouze Brna, se !asto setkávala s pověstmi s Brnem souvisejícími. Dělo se tak například při náv&těvách domov( d(chodc( a ústav( sociální pé!e. Zásluhy Al-běty Čihařové-Odehnalové jsou dodnes nedoceněné. V rozjitřené atmosféře povále!ného Brna, hledajícího novou identitu, hovořila s lidmi vy&&ího věku, kteří !asto vzpomínali na vyprávění svých rodi!( a prarodi!(, !ím- zaznamenávala lidovou pamě. sahající a- do poloviny devatenáctého století. Zajímaly ji pověsti i letmé zmínky o výskytu tajuplných jev(. Brala v&echno. Jen díky svému osobnímu zájmu si mohla kolem roku 1960 povídat v ulicích Starého Brna o vodnících z nedávno zaniklého svrateckého náhonu, a získávat tak zprávy, nad nimi- by si jiní lidé klepali na !elo. Nic z toho si nenechala pro sebe a jen díky ní z(staly na poslední chvíli zachráněné pověsti zachovány pro dal&í zpracování. Její strojopisy se staly jedním ze základních pramen( i pro tuto knihu. Z(staly v&ak pouze vydatným pramenem. Autoři s p(vodními texty zacházeli volně a ře! první poloviny dvacátého století se pokusili předat jazykem lidí na&í přítomnosti. Při svých vyprávěních tak dělali vlastně toté- co lidé, s nimi- se potkávala Al-běta Čihařová-Odehnalová. I oni pověsti domý&leli, fabulovali, vysvětlovali a zasazovali do souvislostí, jaké se jim právě hodily. Jak u- nazna!il úvod tohoto textu, pověsti nejsou pevně uspořádaným celkem, ale proměnlivou a -ivoucí historií města Brna. Ostatně i pověsti z této knihy, pokud nebudou zapomenuty, změní během několika let svou podobu i tvar. Jako první pochopili význam práce Al-běty Čihařové-Odehnalové etnograf Oldřich Sirovátka (1925–1992) a histori!ka Eva Kilianová (1930–2020), kteří roku 1963 vydali knihu Na Veveří dev!t v!ží. Pov!sti z Brn!nska, v ní- po dlouhých letech připomněli obyvatel(m města nejznáměj&í brněnské pověsti, doplněné o několik nejbarvitěj&ích příběh( ze strojopis(, uchovaných v brněnském Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky. Kniha to byla skvělá a skvělý byl i její ilustrátor, brněnský malíř Alois Mikulka (1933–2024). Tím ov&em Sirovátka neskon!il. Celá sedmdesátá a osmdesátá léta dvacátého století vydával jednu knihu moravských pověstí za druhou. Vět&inou ve spolupráci s Evou Kilianovou a od roku 1979 s brněnskou folkloristkou Martou )rámkovou (1935), s nínapsal dvě zásadní knihy brněnských pověstí Brn!nské kolo a drak z roku 1982 a dva roky poté vydanou knihu Pod Brn!nským hradem, opět ilustrovanou Aloisem Mikulkou. Vedle Oldřicha Sirovátky, Evy Kilianové a Marty )rámkové se pověstmi z brněnské !ásti Bystrc zabýval Zdeněk Kalá&ek, autor roku 1969 vydané 21
knihy Bystrcké pov!sti, na ní- pracoval spolu se -áky zdej&í základní &koly, kteří mu přiná&eli pověsti vyprávěné ve svých rodinách. Zajímavé přitom je, -e u- v !asech první republiky a tím spí&e v období komunismu z brněnských pověstí vypadla legenda dosud nejd(le-itěj&í, tedy o zázra!né ochraně města Pannou Marií během &védského obléhání. Republice i komunist(m na ní vadilo sepětí s Habsburky a barokní zbo-ností. Bez ohledu na !etná vyobrazení Panny Marie nad vedutou města pověst pomalu mizela a bez vět&ích potí-í ji nahradila pověst o zvonění na Petrově. Manipulace s historickou pamětí byla natolik úspě&ná, -e se pověst neobjevila ani v dal&ích knihách o brněnských pověstech, v nichpokra!ovala zejména Marta )rámková. Ve druhé polovině devadesátých let vydala dvě sbírky Pod brn!nskými v!žemi a Před brn!nskými hradbami, kde nadále vyu-ívala odkaz Al-běty Čihařové-Odehnalové. V nových !asech po listopadové revoluci, kdy se vydávání knih, nezatí-ené v&udypřítomným dohledem, stalo věcí bě-nou, se brněnské pověsti staly spí&e obchodním artiklem. V roce 1991 vydala brněnské pověsti v knize Z brn!nských pov!stí Marta Mack(, následovaná několika dal&ími autory. Ale& Marek napsal brněnské pověsti v knihách Mezi Svratkou a Svitavou v hantecu, !i spí&e bodré brněn&tině, a na toto ře&ení navázal roku 2016 také Jakub )afránek knihou Brn!nské pov!sti s výmluvným podtitulem Kam valíš to kolo, draku?. Na brněnské vodníky s oporou ve sběrech pověstí Al-běty Čihařové-Odehnalové se v knize O brn!nských vodnících zaměřil roku 2020 Jiří Nebenführ a s neotřelým pohledem na brněnské pověsti s pr(nikem do fenoménu „urban legends“ při&li Jan Kraj!irovi! a Tomá& Pavli!ík v knize BrrrNo! Staré, nové a nejnov!jší pov!sti brn!nské, vydané roku 2022. Zájem o pověsti nekon!í, codokládá nedávná kniha Špilberk v pov!stech Michaely Bystré Radvanové z roku 2024. Cílem Velkého atlasu brn!nských pov!stí a strašidel je vrátit se zpět ke kořen(m, zejména pak k nevydaným pověstem Al-běty Čihařové-Odehnalové a Antonína Da,ka, a s jejich pomocí objevovat v neviditelném městě Brně a jeho okolí novou literární krajinu, díky ní- nám Brno bude zase o trochu blí-.
Na tomto místě je nutné připomenout ty, bez nich- by kniha nikdy nevy&la: Miroslava Bala&tíka, Jiřího Du0u, Janu Janulíkovou, Petru Motesicky, Evu Petlákovou, Tomá&e Reichela, Evu Sládkovou, Ondřeje Vol!íka a Hanu Winklerovou. 22
Ulice Starého Brna ve dvacátých letech 20. století 23
Brněnský drak ve dvacátých letech 20. století 24
A
HISTORICKÉ CENTRUM (ZÁPAD)
25
A1
A2 A4
A3
A5 A6 A8
A7
A9
A 13
A14
A12 A10 A 11 A16 A 17
A15
A18
A19 A20
A 21
A25 A22 A23
A24 A26
A 27
26
A28
A
1
15
O střílení na mar&ála Torstensona
O portálu Staré radnice
2
16
O skřítkovi z Veselé ulice
O zazděné hlavě radního Haase
3
O stra&idle ve Veselé ulici 4
O duchovi z České ulice 5
O tajemném mu-i z Nové radnice 6
O Nové radnici na Dominikánském náměstí 7
O hlavě nevinné panny 8
O tajné chodbě 9
17
O drakovi 18
O kole 19
O -árlivé hraběnce 20
O pokladu pod Zelným trhem 21
O loupe-níkovi v utajení 22
O zvonu z Velké Bíte&e 23
O kří-ové chodbě dominikánského klá&tera
O zvonění na Petrově
10
24
O Domě pán( z Kun&tátu
O zvonu
11
25
O Sloupu pokání
O Dietrichsteinském paláci
12
26
O vě-ích dominikánského kostela
O zazděné Bídě
13
27
O prstenu
O Bílé paní od kapucín(
14
28
O pokladu v Domě pán( z Lipé 2 7
O kapucínském klá&teře
28