SRDCE
Praha 2023
Přeložila: Zuzana Selementová
Melanie Moreland: Ronanovo srdce Vydání první Copyright © 2020. Finding Ronan’s Heart by Melanie Moreland. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2023 jako svou 2587. publikaci Přeloženo z anglického originálu Finding Ronan’s Heart vydaného v roce 2020 Český překlad © 2023 Zuzana Selementová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover design by Karen Hulseman, Feed Your Dreams Designs Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-2038-0 BARONET Praha 2023
Melanie Moreland
SRDCE Vested interest: ABC Corp. (2)
Věnování Beth, děkuju Ti za všechnu Tvoji podporu, pomoc, upřímnost a péči. Zvedni hlavu a dej se do boje, moje přítelkyně. Máme Tě rádi. Scarlett, děkuju za slova, která jsem si od Tebe vypůjčila, za Tvoji velkorysost a neutuchající laskavost. Matthewe, jsi pro mě tím, u koho všechno začíná i končí. A k tomu všechny ty úžasné okamžiky mezi tím patří Tobě, stejně jako já. Navždycky.
Kapitola 1
RONAN
Z
íral jsem na obrazovku, nakláněl hlavu blíž
a mhouřil oči. „Ne, něco je špatně.“ Paul mi nahlédl přes rameno a jeho rozložitá postava vrhala stín na monitor. „Je to moc?“ zeptal se. „Nebo málo,“ odpověděl jsem. Vymazal jsem dvojité sloupy a nahradil je jednolitými, těžší struktury. Přidal jsem detaily na spodní část a nahoře je černě vystínoval. „Perfektní.“ Jeremy mě poplácal po rameni. „Takhle je to jedinečný.“ Sundal jsem si brýle a protřel si oči. Už bych si měl opravdu dojít na oční prohlídku. „Pošlu to takhle Addi a uvidíme, co na to řekne.“ Jeremy se svalil do křesla vedle mě. „Bude nadšená. Zítra začneme dělat na dispozicích jednotlivých místností. Chce jich tam mít jenom čtyřiadvacet, že jo?“ Sáhl jsem po termosce s vodou, kterou jsem nosil všude s sebou. Měl jsem rád studenou vodu. Ledově studenou, takže velkou dvoustěnnou lahev jsem si plnil několikrát denně a pokaždé jsem přidal spousty ledu. 7
„Jo. Všechny luxusní, samostatné. Oddělené ložnice, kuchyňský kout, obývací pokoj a velkolepé koupelny.“ Paul se zasmál, šel si nalít kafe a taky se posadil. „Tohle bude paráda.“ „Trvalo dlouho, než se nám podařilo získat starý hotel v Port Albany. Addi ho chce propojit s vinařstvím. Přijeďte do resortu, navštivte vinařství. Když se uspořádá akce ve vinařství, hosté se ubytují v hotelu. Má v plánu kyvadlovou dopravu, vzájemnou propagaci a spoustu dalšího.“ „Heather už má nějaké nápady na interiér. Celkově plážová atmosféra. Celý dny skicuje.“ Pousmál jsem se. Heather VanRyanová byla jednou z našich „sestřenic“. Naše rozšířená rodina byla obrovská a mnoho z nás pracovalo tady v ABC Corp, což byla divize společnosti BAM, specializující se na podnikání a územní rozvoj v okolí Toronta neboli GTA – Greater Toronto Area, jak se oblasti říká. Naši otcové to město už využili dost. My jako další generace jsme do projektu přinesli novou energii. Nakupovali jsme pozemky, vytvářeli a řídili podniky. Talenty v naší rodině byly hojné a různorodé, a protože jsme vyrostli pohromadě, mohli jsme teď vzájemně dobře spolupracovat. Nikdy jsme od našich otců nepocítili žádný tlak na to, abychom se stali součástí jejich světa. Thomas, Bentleyho syn, byl námořní biolog a o korporátní svět vůbec neměl zájem – s výjimkou peněz, které jeho otec vynakládal na projekty drahé synovu srdci. Shelby, Maddoxova dcera, byla umělkyně, a před správní radou dávala přednost svým obrazům. Každý z bratranců a sestřenic šel vlastní cestou, a pokud je přivedla do ABC, byli vítaní. Podporovali jsme jeden druhého s láskou a respektem, jež nás naučili naše rodiče. 8
Melissa Hansonová, jedna z našich asistentek, zaklepala na dveře a vešla se sáčkem v ruce. „Přinesla jsem vám oběd.“ Paul se zaculil. „Super. Už mám hlad.“ Jeremy sáhl po pytlíku, ale já jsem se zamračil. „Neřekl jsem si, co chci.“ Zasmála se. „Jako bych to nevěděla. Krůta na bílém chlebu, spousta salátu a hořčice. Pro všechny tři to samý. S váma je to snadný, kluci.“ „Vlastně dávám přednost rajčatům navíc a majonéze. Žádnou hořčici ani salát. A chci kváskovej chleba.“ Vypadala zaskočeně. „Prosím? Vždycky jste si dávali to samý.“ „Protože se nás nikdo neptal,“ zahuhlal jsem potichu. „To je v pohodě,“ pronesl jsem však dostatečně nahlas, aby mě mohla slyšet. Sním tu zatracenou věc tak jako vždycky. „Je to v pořádku.“ „Přinesla jsem vám taky brambůrky,“ dodala a odešla. Ani jsem se neptal jaký druh. Ani náhodou se nemohlo stát, že by to byly ty se zakysanou smetanou a cibulkou. Samozřejmě že když Paul vytáhl tři pytlíky brambůrek, byly všechny se solí a octem. Bez řečí jsem si jeden vzal. Nemělo cenu dělat vlny kvůli sendviči a brambůrkám. Většinu odpoledne jsme společně pracovali, zdokonalovali návrhy a specifikace budovy. Byl už podvečer, když jsem zaklapl notebook. „Měli bysme to dneska oslavit. Jdeme na tacos?“ zeptal jsem se dychtivě. Paul s Jeremym se na sebe podívali a já jsem se zamračil. „Co je?“ 9
„Hmm, my máme rande.“ Překvapeně jsem povytáhl obočí. „Už zase?“ V poslední době se to stalo několikrát, že mě odmítli. Byl jsem zvyklý být součástí trojice, která se držela neustále pohromadě, a tak mi teď bráchové chyběli. Byl jsem z trojčat ten nejstarší. Narodil jsem se čtyři minuty před Paulem a o šest minut dřív než Jeremy. Rád jsem se svým statusem staršího chlubil. Nebyli jsme identická trojčata, ale podobní jsme si byli. Všichni jsme byli vysocí a statní jako náš otec, Aiden. Po naší matce, Cami, jsme měli zelené oči. Povahově jsme však byli spíš jako otec – hluční, bouřliví a pozitivní. Paul s Jeremym si byli podobnější – já jsem byl o něco vyšší, trošku statnější, a jak mi bratři rádi připomínali, také ustaranější. Uměl jsem to docela dobře skrývat, ale měl jsem sklony se o svoje bratry starat, jako by mě ten čtyř a šestiminutový rozdíl v našem věku činil zodpovědnějším. Byl jsem také klidnější než oni, ale toho si moc lidí ani nevšimlo. Většinou vždycky viděli celou skupinu, a ne jednotlivce. Lidé často vykřikovali úžasem, jak jsme si podobní, ale když se zadívali delší dobu, uvědomili si, jak rozdílní ve skutečnosti jsme. Přimhouřil jsem oči. „Vy máte rande oba dva, nebo se scházíte se stejnou holkou?“ Zasmáli se. „Ne. Chodíme každej s jinou.“ „Aha. Jsou to kámošky?“ Paul se zatvářil rozpačitě. „Vlastně to jsou sestry.“ Vyměnil si pohled s Jeremym. „Dvojčata.“ „Vy randíte s dvojčaty?“ vyděsil jsem se. „Proč jste mi to neřekli?“ zeptal jsem se a připadal jsem si podivně ublíženě. „Kde jste se s nima seznámili?“ Jeremy se naklonil dopředu. „V Oscarově Taverně – před pár tejdny. Ten večer, jak jsme z fitka zašli do baru, ale ty jsi šel domů.“ 10
Vzpomněl jsem si a přikývl. Nebyl jsem tak velký nadšenec barové scény jako moji bratři. Všeobecně jsem byl spíš vážnější a měl jsem sklon ke klidnějšímu způsobu života. Často jsem šel domů a ještě chvíli pracoval, zatímco oni dva zašli do baru na pivo a grilovaná kuřecí křídla. Všichni jsme měli svůj byt v Torontu ve stejném domě. Já jsem taky vlastnil dům v Port Albany, kde jsem trávil hodně času. To byl další rozdíl mezi námi – oni do Port Albany rádi jezdili na návštěvu, ale jinak dávali přednost ruchu města. Já jsem si poklidný život u vody užíval a do Port Albany jsem jezdil co nejčastěji – jak na víkendy, tak třeba jen na jednu noc během týdne. Všichni jsme tam vyrostli a i v současnosti jsem si připadal víc doma v klidnějším prostředí než v tom torontském blázinci. Paul a Jeremy to měli naopak – což byl další rozdíl mezi námi, který lidé většinou nepostřehli. „Neřekli jsme ti to…“ Paul se odmlčel a podíval se na Jeremyho. „Nic jsme ti neřekli, protože jsme tě nechtěli naštvat, Ronane. Nechtěli jsme, aby sis myslel, že tě opouštíme.“ Musel jsem se zasmát. Všiml jsem si, že bývají často pryč, i když jsem třeba zůstal doma. „Vždyť mě neopouštíte. Jsem rád, že máte s někým rande. Teda dvě rande. Nemůžu uvěřit, že jste se dali dohromady s dvojčaty. Myslím tím, jak často se to může stát?“ „To je fakt. A ty holky jsou skvělý.“ „Chodíte vždycky na dvojitý rande?“ „Ne. Jenom někdy. Jindy jdeme každej zvlášť. Chtěli bychom tě s holkama seznámit.“ „To by bylo fajn.“ Zaváhal jsem. „Mají ty vaše holky taky nějaký jména, nebo jim prostě říkáte ,holky‘?“ Paul se zasmál „Kim a Diane.“ 11
Jeremy se zaculil. „Jsou fakt úžasný. Kim, ta moje holka, je učitelka. Diane, Paulova holka, je zdravotní sestřička. Mají kamarádku, která by se mohla hodit, kdybys…“ Zbytek slov nechal viset ve vzduchu. Zavrtěl jsem hlavou. „Nemám zájem, ale díky.“ „Všechny nejsou jako Loni,“ podotkl Paul tichým hlasem. Zvedl jsem ruku, abych tenhle rozhovor ukončil. „Jasně, chápu. Jenom prostě nemám zájem.“ „No dobře. A chceš jít taky a seznámit se s nima? Jdeme na pizzu a pak do kina.“ Zamaskoval jsem úšklebek. Bylo to naplánované rande a já bych na něm působil jako páté kolo u vozu. Díky, ne. „Ne. Ale vy si klidně jděte. Třeba bychom se ale mohli sejít o tomhle víkendu?“ „Super. Domluvíme se s nima a zítra si řekneme.“ Plácli jsme si a oni odešli, přitom už probírali svoje plány a zapomněli, že mě tam nechali. Zavrtěl jsem hlavou nad tou podivnou myšlenkou. Nebyli jsme přece přilepení jeden k druhému. Naši rodiče nás už od malička pobízeli, ať něco taky děláme každý zvlášť. Faktem je, že tenhle plán často selhával. Když jsme byli menší, chodili jsme ve škole do stejné třídy a učitelé nás v různých pracovních skupinách a projektech vždycky dávali dohromady. Ale dokonce i později, když jsme si sami vybírali obory studia, jsme často skončili zase pohromadě, protože jsme všichni směřovali stejným směrem, co se týče kariéry. Naše životy byly vždycky propojené, i když jsme všichni mívali každý vlastní přátele a každý z nás někdy chodil s nějakou dívkou. Byli jsme si však neuvěřitelně blízcí. Nějak jsme však vždycky směřovali ke stejnému 12
c íli, vždycky každý z nás byl součástí života těch dvou ostatních. Tohle bylo poprvé, kdy Paul a Jeremy podnikali něco společně a já jsem se na tom nepodílel. Navíc to vypadalo, že je to dlouhodobá záležitost – bylo to prostě něco jiného než obyčejné „rozhodli jsme se odjet na víkend bez tebe“. Cítil jsem se divně. Zavrtěl jsem hlavou. Jsem přece dospělý chlap a jsem absolutně v pohodě, když jsem sám. Odnesl jsem si notebook do kanceláře, tam si vzal tašku do fitka a zavřel dveře. Když jsem procházel chodbou a mířil ke schodišti, nepřekvapilo mě, že jsem v práci zůstal jako poslední. V poslední době se to stávalo často. Addi s Braydenem už byli manželé skoro dva roky, ale pořád se chovali jako o líbánkách. Gracině dcerce Kylie už byl skoro rok, a tak za ní vždycky běžela domů co nejdřív. Reed a Heather dnes byli v Port Albany dohlédnout na poslední úpravy nové budovy. Po mnoha měsících odkladů a zdržení jsme konečně zahájili stavbu, kde bude sídlit společnost ABC Corp a kam se během několika příštích týdnů budeme stěhovat. Měl jsem v úmyslu se přestěhovat do Port Albany natrvalo a Paul i Jeremy také. I oni to měli v plánu, protože jsme tam každý den pracovali – bylo to tak nejrozumnější. Když jsem na to nyní pomyslel, zpomalil jsem krok. Když se teď dali dohromady s těmi děvčaty, nezmění svoje plány na stěhování? Nikdy jsem nebydlel jinak než se svými bratry nebo v jejich blízkosti. Sakra, dokonce i naše byty byly vedle sebe na stejném patře domu. Vždycky mi bylo jasné, že se to jednoho dne změní. Oženíme se a usadíme. Ale tak nějak jsem si představoval, že budeme mít stejné směrovací číslo. 13
Najednou se mi přestalo chtít jít do fitka v naší budově. Nechtěl jsem být sám. Změnil jsem směr, vyšel hlavním vchodem ven a vydal se do posilovny pár ulic odtud. Byl hezký jarní večer, jako stvořený pro procházku. Hezky si zacvičím, dám si do těla a vyčistím si hlavu.
•
O dvě hodiny později jsem zpomalil na běžícím pásu a otřel si čelo. Předtím jsem toho hodně nazvedal, pak jsem si dal kardio a zašel si i na lekci jógy. Měl jsem rád všechno, co mi pomáhalo zklidnit mysl a udržet se při síle. Bylo to to, co jsem potřeboval. Popovídal jsem si s některými trenéry a ostatními lidmi, co si přišli zacvičit, užíval si hučení strojů a hudbu, které mě obklopovaly. Měl jsem to místo v oblibě a bude mi chybět, až se odstěhuju, ale doufal jsem, že se mi majitele podaří přesvědčit, aby jedno takové fitcentrum otevřel i v Port Albany. Jeho filozofie malých a individuálně vedených posiloven fungovala. Personál tam byl skvělý a vybavení špičkové. V areálu BAM, jak jsme nazývali skupinu budov, kde jsme bydleli, jsme měli výbornou domácí posilovnu, ale čas od času, jako třeba právě dnes, jsem byl rád, že můžu být s jinými lidmi. Rychle jsem zvládl sprchu, ručníkem si vysušil vlasy, vyšel ven a nadechl se osvěžujícího chladného večerního vzduchu. Bylo teprve po deváté, ale uvědomil jsem si, že chuť na tacos mě už přešla. Nadechl jsem se znovu a do nosu mě praštila vůně kávy a čehosi pikantního a lahodného. Naproti přes ulici nedávno otevřela malá kavárnička v retro stylu. Cedule svítila a uvnitř seděli lidé, ale nebylo tam plno. Řekl jsem si, že burger a kafe mi udělají dobře, 14
a přešel jsem silnici. Vůni grilovaného masa jsem nedokázal odolat. Když jsem vešel dovnitř, vůně byla ještě intenzivnější. Vstoupil jsem do rohového boxu, sundal si kabát a vklouznul na vinylem potaženou lavici. Rozhlédl jsem se okolo sebe a musel se usmát. Podnik se tvářil, jako by tu byl už věky. Umakartové pulty s kulatými židličkami lemovaly stěny u kuchyně. Otevřený průhled umožňoval sledovat kuchaře v plné práci. Podlaha byla patinovaná, aby působila staře. Zdi pokrývaly zářivě barevné plakáty, a měli tu dokonce i jukebox. Líbilo se mi tady. Vytáhl jsem ze stojánku jídelní lístek a začetl se do něj. Najednou jsem dostal hlad jako vlk. Z prohlížení menu mě vyrušilo odkašlání a jemný hlas. „Vítejte v Nifty Fifty. Chcete si už objednat, nebo ještě potřebujete chvilku na rozmyšlenou?“ Sklapl jsem jídelní lístek, už jsem věděl. „Ne-e. V pohodě. Dám si…“ Vzhlédl jsem a zkameněl. Upíraly se na mě tmavě hnědé oči, něžné jako u srnky. Obličej, který jsem dokázal popsat jedině jako rozkošný, rámovaly vlasy v barvě písku ve slunečních paprscích. Zlaté, blond a nahnědlé prameny se proplétaly v divokých kudrnách, dlouhých pod bradu. Když čekala, až budu pokračovat, naklonila hlavu a záplava kudrn se rozlétla. Měla oblé tváře, plné rty a nos s dokonalou linií pih, které se odrážely od její světlé pleti. Mlčel jsem a ona se zamračila. „Chcete slyšet, jaký máme speciality?“ Odkašlal jsem si. „Ne. Dvojitý cheesburger s grilovanými cibulkami a s celou oblohou – teda kromě salátu.“ 15
Ty výrazné oči se jí rozšířily, přikývla a spirálovité kučery na hlavě jí poskočily. „No že jo? Já vím. Teplej salát je špatně. Tam se nehodí. Není to obloha na ozdobu.“ Zaculil jsem se. „Přesně tak. Tu si ale dám taky. S rančerským dresinkem. A cibulový kroužky a hranolky. Taky vanilkovej šejk. A vodu s ledem.“ Ukázal jsem na nabídku sladkostí pod poklopy, které lemovaly prodejní pult. „Potom možná i kus dortu kolibřík a kafe. Prosím,“ dodal jsem. Ohlédla se přes rameno. „Za váma ještě někdo přijde?“ zeptala se a na plných rtech jí zahrál úsměv. V očích jí pobaveně jiskřilo veselím. „Ne-e.“ Udeřil jsem se do prsou. „Kluk ve vývinu. Musím si udržet sílu.“ Zamrkala a já jsem si byl jistý, že si potichu zamumlala: „Bože, dej mně sílu,“ než se otočila a odspěchala pryč. Fascinoval mě její kulatý zadeček. Zaoblený. Tak akorát do ruky. Odhadoval jsem, že neměří o moc víc než metr padesát. Možná tak o pár centimetrů. Byla roztomilá. Sexy. Líbily se mi ty pihy. Potřásl jsem hlavou, abych si ji vyčistil. Kde se, sakra, tyhle myšlenky berou? Nehledal jsem vztah. Přesto jsem pořád sledoval pohledem, jak pracuje. Usmívala se, laškovala se zákazníky. Nalévala kávu do šálků, utírala a čistila stoly. Přicházela směrem ke mně, na podnosu balancovala velký salát a ledovou vodu zároveň s mléčným koktejlem. Kovový pohárek se leskl ve světle a já už jsem se nemohl dočkat, až tu studenou krémovou dobrotu ochutnám. Všechno to postavila přede mě včetně talířku s kouskem zabaleného dortu. „Tak tady to máte, velkej kluku. Burger bude hotovej za chvilku. Ukradla jsem pro vás jeden z posled16
ních kousků dortu a přidala vám na něj polevu. Tipla jsem si, že jste milovník polevy.“ Zaculil jsem se. Byla to pravda. Skutečně jsem polevy miloval. Zejména polevy z krémového sýra. „Děkuju, hmmm…“ Větu jsem nedokončil, protože jsem jí neviděl na cedulku se jménem. Usmála se a tmavé oči jí zářily. „Elizabeth. Ale přátelé mi říkají Beth.“ Tváře jí roztomile zrůžověly a pak si odkašlala. „Jmenuju se Beth.“ Její nadbytečná sdílnost mě přiměla k úsměvu. „Těší mě, Beth. Já jsem Ronan.“ Natáhl jsem k ní ruku a ona mi jí potřásla. Drobná dlaň vklouzla do té mojí, jako by tam patřila. Prsty měla malé, stejně jako byla ona celá, a já jsem jí je stisknul, než jsem jí ruku pustil. Ukázal jsem na dort. „A díky.“ Pod kůží obličeje se jí rozlila dvě kolečka tmavší barvy a pak zamrkala. „To nic.“ Odběhla pryč a já jsem ji opět sledoval pohledem. Teprve pak jsem sáhl po salátu a říkal si, čím to asi je, že se mi dnešní večer hned zdá nějak příjemnější. To musí být tím dortem. Nebo ne?
17
Kapitola 2
RONAN
Z
hltl jsem všechno, co mi Beth přinesla, odstrčil prázdné talíře a spokojeně zafuněl. Na jídle jsem si vážně pochutnal, ale v duchu jsem si říkal, jestli je to opravdu jenom jídlem, nebo jestli s tím má něco společného to, že se u mě občas zastavila ta hezká servírka. Pokukoval jsem po ní celou dobu, co jsem jedl, a schválně jsem žvýkal co nejpomaleji, abych tam mohl zůstat co nejdéle. Byla jako kolibřík, neustále poletovala sem a tam, nikde se nezdržovala příliš dlouho. K zákazníkům se chovala přátelsky, často si s nimi popovídala s rukou opřenou v bok a přitom dolévala hrnky a odpovídala na otázky. Když sem vstal, abych si z vedlejšího stolu podal lahev s kečupem, ve stejnou chvíli zrovna vyběhla zpoza rohu a málem do mě vrazila. Na okamžik jsme se ocitli blízko sebe. Dost blízko na to, abych uviděl zlatavé a zelené skvrnky v jejích tmavých očích. Natáhla ruku, aby udržela rovnováhu, a já jsem ji ze stejného důvodu přidržel za loket. Naše oči se setkaly. Její pohled byl plný překvapení. Odhadoval jsem, že je tak o čtvrt metru menší než
18
já, a jak jsme na sebe tak hleděli, napadla mě podivná myšlenka, že bych ji musel líbat vsedě, aby mě z toho nebolel krk. A ještě lepší by bylo, kdybych si ji posadil na klín. Při té představě se mi prsty na její paži sevřely. Odkašlala si. „Je všechno v pořádku, ehm, Ronane? Potřebujete něco?“ Váhavě jsem jí loket uvolnil, ale ještě předtím jsem jí prsty přejel po hebké kůži. „Ne-e.“ Zvedl jsem lahev s kečupem. „Měl by se doplnit.“ „Aha. Ještě něco jiného?“ „Ještě trochu vody, kdybyste byla tak hodná.“ Přikývla a odspěchala, takže mi opět umožnila výhled na svou sladkou prdelku. Nikdy dřív mě nenapadlo, že bych si nějak zvlášť potrpěl na zadečky, ale teď jsem měl pocit, že se to právě změnilo. Přišla ke stolu, povytáhla obočí a sbírala prázdné nádobí. „Chtěl byste na ten dort krabičku?“ Zavrtěl jsem hlavou a zeširoka se usmál. „Jenom ještě trochu kafe, prosím.“ „Řekla bych, že tam spálíte spoustu kalorií.“ Ukázala na posilovnu na opačné straně ulice. „Jo, to jo. Ale taky rád jím.“ Stiskla rty a na plných ústech se jí objevil úsměv. Připoutal moji pozornost k malému znaménku krásy vpravo nad pusou. Na stejné straně se jí udělal malý dolíček a dodal jí rošťácký výraz. „Vážně?“ protáhla. „Toho bych si nevšimla.“ Musel jsem se zasmát. Odešla, vrátila se s konvicí kávy a dolila mi. Poděkoval jsem jí, pustil se do dortu a s prvním soustem jsem slastně zamručel. Chuť ananasu a banánu zaútočila na moje chuťové pohárky a poleva u krémového sýru chutnala bohatě a hříšně. „Sakra, to je dobrý,“ 19
zasténal jsem a olízl si rty. Vzhlédl jsem a setkal se s jejím temným pohledem. Dívala se na mě s pootevřenými rty a s rozšířenýma očima, konvice s kávou jí zůstala viset na prstech. Něco mezi námi proběhlo. Něco, co nás obklopilo, živé a pulzující. Moje tepny naplnil tepající žár, jak jsme na sebe upírali oči. Zelené se vpíjely do hnědých. V hrudi mi bušilo naléhavou touhou, jakou jsem ještě nikdy nezažil. Ruce mě svrběly, jak jsem po ní chtěl sáhnout a přitáhnout si ji k sobě. Ochutnat její plná ústa. Přejet rukama po těch jejích lákavých křivkách, popadnout ji za oblý zadeček. Pomalu jsem odložil vidličku na talíř a moje tělo se samo od sebe pohnulo blíž k ní. Nějaký zákazník zavolal: „Hej, je to kafe snad jenom pro něho, nebo můžeme dostat taky?“ Kouzlo okamžiku se rozplynulo a já jsem v šoku zjistil, že už jsem napůl venku z boxu. Beth se držela stolu, jako by si chtěla zabránit přistoupit blíž. Oběma se nám rychle zvedala hruď, jako bychom právě uběhli deset kilometrů. Zamrkala a odspěchala pryč. Znovu jsem se posadil. Byl jsem v šoku. Co se to sakra stalo?
•
Pomalu jsem jedl dort a sledoval ji ještě pozorněji než předtím. Bistro postupně ztichlo, bylo už dost pozdě. Druhá servírka, která tu byla, zmizela v kuchyni. Beth chodila kolem, doplňovala ubrousky do stojánků, utírala stoly a připravovala bistro na ráno. Dovnitř vešla skupinka mladších kluků, posadila se a objednala si jídlo. Halasili na celé kolo a bylo znát, že už něco vypili, hlavně jeden, který vypadal na vůdce celé party. Opřel se dozadu, civěl na Beth, před ka20