POLIBEK PRO KRÁLE
Praha 2023
Přeložila: Kristina Volná
Barbara Cartland: Polibek pro krále Vydání první Copyright © 1975 by Cartland Promotions All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2023 jako svou 2586. publikaci Přeloženo z anglického originálu A Kiss for the King Český překlad © 2023 Kristina Volná Odpovědná redaktorka Jana Markusová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2023 Martina Černá Přebal a vazba © 2023 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-2037-3 BARONET Praha 2023
Barbara
Cartland POLIBEK PRO KRÁLE
POZNÁMKA AUTORKY
Savojsko a Nice se staly součástí francouzského císařství 2. dubna 1860, jen pár týdnů poté, co se odehrál tento příběh. Přestože o připojení proběhl plebiscit, Angličané to stejně považovali za neomluvitelnou agresi. V Anglii panika způsobená invazí nezmizela náhle, ale odplývala postupně. V polovině roku 1861 Británie navýšila počet obrněných fregat ze čtyř na patnáct a i kvůli vývoji stotunových děl značky Armstrong měli britští politici pocit, že to nejhorší už je za nimi. Jenže vztahy mezi viktoriánskou Anglií a císařskou Francií se nikdy docela nespravily. Roku 1870 utržila francouzská druhá republika zásadní ránu, když byla císařská vojska poražena Pruskem v bitvě u Sedanu. V této knize uvádím, že H. M. S. Warrior – první britská obrněná fregata – brázdil vody už roku 1860, když ve skutečnosti to bylo až o rok později. Tato změna byla nutná pro potřeby příběhu.
7
Kapitola 1. 1860
M
iluji tě, Anastasie!“ „Je mi to líto, Christophere.“ „Chci si s tebou promluvit. Můžeme jít někam, kde budeme mít klid?“ „Na hradě to nejde, jak dobře víš.“ „Ale já ti musím něco říci.“ „Pak to bude muset počkat.“ Její královská Výsost princezna Anastasia na svého partnera nezbedně mrkla, ale vikomt Lyncombe se tvářil zachmuřeně, když společně tančili v rytmu vídeňského valčíku v červeném salonu hradu Windsor. Mihotavé světlo stovek svíček se třpytilo na tančících párech a zářilo na ozdobách gentlemanů. Dámy v krinolínách se nesly ladně jako labutě a pohybovaly se s téměř nepopsatelnou grácií. Přesto se královna trochu mračila, když před chvílí sledovala své hosty, jak tančí živější mazurku a německý tanec, kterému se říkalo Grossvater. „Musím s tebou mluvit,“ opakoval vikomt Lyncombe tvrdohlavě. „Týká se tě to – a musíš mě vyslechnout.“ „Jestli mne chceš zase požádat o ruku, Christophere,“ 9
povzdechla si Anastasia, „nemá smysl, abych tě poslouchala. Víš přece, že se stejně nemůžeme vzít.“ „Ale proč?“ zeptal se vikomt podrážděně. „Protože jsem královské krve – i když mi to mnoho nepřineslo.“ „Ale co to znamená?“ zeptal se. „Titul mého otce je koneckonců jedním z nejstarších v Británii. Byli jsme hrabata už v časech bitvy u Azincourtu, zatímco tvou –“ Zarazil se, jako by si uvědomil, že to, co chce říci, by mohlo vyznít hrubě. „To je v pořádku, řekni to,“ vybídla ho Anastasia. „Tvou domovinu spolklo Prusko.“ „Papá možná pochází z Hohlensteinu,“ odtušila Anastasia, „ale mamá je sestřenice královny a ty víš stejně dobře jako já, že Její Veličenstvo nikdy nedovolí, aby se kdokoli z nás spojil s někým, kdo není královské krve.“ „Můžeme utéct,“ navrhl jí vikomt. Mluvil tak naléhavě, že na něj princezna překvapeně pohlédla. Christophera Lyncomba znala už od dětství, protože její matka a hraběnka z Coombe byly blízké přítelkyně. Byl o šest let starší než ona, a když byla malinká, často si z ní utahoval, dokud ji nerozplakal. Tahal ji za vlasy a později ji nutil, aby pro něj dělala různé „službičky“, kdykoli princezna Beatrice, arcivévodkyně z Hohlensteinu, přijela za hrabětem a hraběnkou z Coombe na jejich venkovské sídlo. Když však bylo Anastasii téměř osmnáct, vikomt, který žil velmi luxusní a veselý život v Londýně, se do ní nečekaně zamiloval. Jeho samotného překvapilo, jak silné city v něm vyvolala, a Anastasia měla pocit, že něco takového by ji nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. 10
„To myslíš vážně?“ zeptala se ho. Opatrně se podívala kolem sebe, jestli jejich hovor nikdo neposlouchá. Naštěstí byla na vánočním večírku na hradě Windsor spousta lidí, a když se královna rozhodla uspořádat poslední den jejich návštěvy ples, pozvala jen nemnoho lidí zvenku, takže to celé byla spíše rodinná sešlost. „Samozřejmě že to myslím vážně,“ ujistil ji vikomt rozhořčeně. „Miluji tě, Anastasie, a nemohu bez tebe žít.“ „Je pro mne těžké uvěřit, že mne doopravdy miluješ,“ odsekla Anastasia. „Ještě jsem nezapomněla, jak protivně ses ke mně choval, když mě přede dvěma lety poštípali komáři a tys mi začal říkat Vaše královská Tečkovanosti.“ „Jenže to jsi nevypadala tak, jak vypadáš nyní,“ namítl s pohledem upřeným do její drobné tváře srdčitého tvaru. Pak skoro rozzlobeně dodal: „Jsi nádherná. A ty to samozřejmě dobře víš. Jsi tak krásná, že tě nemůžu ztratit, Anastasie.“ „Proč mi to říkáš?“ zeptala se Anastasia. „Právě teď a tady?“ Vikomt se na okamžik zarazil, jako by zvažoval, co řekne, a pak dodal: „Můj otec byl dnes ráno na jednání státní rady. Jednalo se tam o tvé budoucnosti.“ „O mé budoucnosti?“ opakovala Anastasia šokovaně. „A právě proto se mnou musíš utéct,“ odvětil vi komt. „Můžeme jít, kam budeš chtít, a nikdo nám nezabrání se vzít. A pak budeme spolu.“ „Ale kam bychom šli?“ zeptala se Anastasia zvědavě. 11
„Kamkoli budeš chtít,“ odtušil vikomt. „Mám spoustu peněz a budeme spolu tak šťastni, že na ničem jiném nebude záležet.“ „Královna tomu zabrání – to vím určitě. A kromě toho si nejsem jistá, že bych byla šťastná. Byli bychom vyloučeni z veřejného života a museli bychom žít někde v cizině.“ „Ale to budeš stejně.“ Anastasia se na něj podívala doširoka otevřenýma modrýma očima. „O čem rozhodli – že musím udělat?“ zeptala se hlasem sotva slyšitelnějším než šepot. „Provdat se za Maximiliana z Maurony!“ „Krále?“ „Ano, krále. Staneš se královnou, Anastasie, protože se provdáš za muže, jehož jsi nikdy neviděla. Za muže, který podle toho, co jsem slyšel, pro tebe není vhodný.“ „Jak to – všechno víš?“ zeptala se Anastasia. „Můj otec říká, že to navrhla královna a že už povolali britského velvyslance z Maurony zpět sem, aby mu dali patřičné instrukce. A královi prý už učinili návrh.“ „Možná že mne – odmítne,“ uvažovala Anastasia nahlas. „Nebude mít v té záležitosti na výběr, stejně jako ty,“ opáčil vikomt. „Maurona je malá země a nemůže si konflikt s Británií dovolit. A přestože by královi nevadilo, kdyby je Francie obsadila, obyvatelům Maurony by to vadilo hodně.“ „Proč by to královi nevadilo?“ zeptala se Anastasia zvědavě. „Jestli to chceš opravdu vědět,“ odvětil vikomt, „Jeho Veličenstvo miluje vše francouzské. Kromě to12
ho, že je častým hostem v Paříži, kde se baví se všemi kráskami druhého císařství, má doma skandální poměr s manželkou francouzského velvyslance.“ Vikomt mluvil se škodolibostí v hlase, ale pak dodal jaksi zahanbeně: „Neměl bych ti to říkat, ale byl bych rád, kdybys pochopila, že si toho chlapa prostě vzít nemůžeš.“ „Potkal jsi ho někdy?“ Vikomt hned neodpověděl, protože je kroky zavedly ke královně, která poklidně tančila s jedním z bratranců prince Alberta Sasko-Koburského. Když se konečně ocitli z doslechu, vikomt odvětil: „Ano, dvakrát. Je vcelku příjemný, umí se chovat, ale není pro tebe vhodný, Anastasie.“ „A já v tom směru – nemám co říci?“ zajíkla se Anastasia. „Víš přece moc dobře, že se tě ani na nic nezeptají,“ odtušil vikomt Lyncombe. „Jen ti oznámí, že se budeš vdávat, a dovol, abych tě upozornil, že ani nebudeš mít čas o tom uvažovat. Bude to rychlé.“ „Proč? Vysvětli mi to,“ prosila ho Anastasia. „Je to tajemství, ale řeknu ti to,“ odvětil vikomt. „Říká se, že poté co císař vyjednal příměří v Rakousku, nemá kde bojovat, a tak uvažuje o tom, že napadne Nice a Savojsko.“ „Ale to přece nemůže!“ zvolala Anastasia. „Proč ne?“ odvětil vikomt Lyncombe. „Pokud Francouzi uvažují o tom, že napadnou nás, je proti tomu obsazení nějaké malé zemičky na kontinentě hračka.“ „Nikdy mě nenapadlo, že je to nebezpečí skutečné,“ poznamenala Anastasia nejistě. Napětí panující v Anglii přimělo vládu o dva roky dříve schválit vytvoření dobrovolnického střelec13
kého sboru jako pomocné složky pravidelné armády a domobrany. Zájem byl ohromující – během několika týdnů se přihlásilo 134 000 mužů. Dobrovolníci ochotně opouštěli svá méně vzrušující zaměstnání a čtyřiadvacet dní v roce cvičili, aby mohli před obdivnými pohledy svých manželek a milenek chránit svou vlast a královnu. Ve vesnických i městských parcích se ozývaly fanfáry trubačů a cvičilo se válečné umění. Vlastenectví a touha připravit se na francouzskou invazi se neprojevovaly jen v Londýně. Po velkolepé přehlídce se 10 000 dobrovolníků z Lancashiru odebralo na pozemky lorda Derbyho. Uvádělo se, že zkonzumovali 11 340 masových nákypů a 59 beček piva. Anastasia věděla, že karikaturisty podobné příhody těšily, ale státníci a politici, kteří navštěvovali její matku, měli skutečné obavy. Sir Charles Napier, který velel baltské flotile během krymské války, v její přítomnosti prohlásil: „Francie představuje největší nebezpečí od chvíle, co jsem byl chlapec a kdy první Napoleon ohrožoval naši zem obrovskou flotilou a milionem ozbrojených mužů.“ Když se královna a princ manžel v srpnu 1858 vrátili z námořní přehlídky v Cherbourgu, vyprávěli arcivévodkyni, že je obrovské válečné přípravy francouzského loďstva znepokojují. A když koncem minulého roku Francouzi spustili na vodu první obrněnou fregatu, La Gloire, královna zděšeně rozkázala: „Něco se musí udělat. A musí se to udělat rychle.“ „Podle zpravodajské služby má císař Ludvík Napoleon velké ambice,“ řekl lord Palmerston arcivévodkyni zrovna minulý týden při večeři na hradě Windsor. 14
Anastasii až nyní napadlo, jestli neměl nějaké skryté motivy, když její matce vykládal o svých obavách z Francouzů. Nepotřebovala, aby jí vikomt nebo kdokoli jiný vysvětloval, že rozhodnutí oženit krále Maximiliana s příbuznou anglické královny je výhradně politickým manévrem. Maurona byla malé království ležící ve Lvím zálivu ve Středozemním moři, které z jedné strany sousedilo s Francií a ze druhé se Španělskem. Po mnoho let si udržovala samostatnost, ale stejně jako Nice a Savojsko ji zastiňovali její větší a významnější sousedé. „Asi chápeš, proč musíme jednat rychle,“ řekl jí vikomt Lyncombe a přerušil tak tok jejích myšlenek. „Musíš se mnou odejít, Anastasie. Jestli mi to slíbíš, o všechno se postarám. Kdy máš jet domů?“ „Mamá a já odjíždíme zítra.“ „Pak tedy útěk naplánujeme na čtvrtek.“ „Ne – ne, Christophere. Neříkej to,“ zvolala Anastasia. „Během tance se přece nemohu rozhodnout o něčem tak důležitém. A kromě toho, jak si mohu být jistá, že mi říkáš pravdu?“ „Brzy se to dozvíš,“ odtušil vikomt ponuře. „Víš stejně dobře jako já, Anastasie, že můj otec nikdy nemluví do větru. Když něco říká, je si tím jistý.“ Anastasia věděla, že je to pravda. Hrabě z Coombe byl u dvora velmi váženou osobou a nikdy nemluvil bez rozmyslu, a proto jen zřídkakdy prozradil něco překvapivého. Pokud právě on řekl, že se státní rada rozhodla poslat ji jako nevěstu králi Maximilianovi z Maurony, nepochybně se tak stane. A přece bylo těžké uvěřit, že o její budoucnosti rozhodli tak snadno. 15
Ačkoli mnoha lidem připadaly Vánoce na hradě Windsor nudné a nezáživné, Anastasia si večírky zde užívala. V porovnání s životem, který vedla s matkou v jejich domě pojmenovaném „Milost a přízeň“, jenž byl součástí Hampton Courtu, jí večírek ve Windsoru připadal veselý a vzrušující. Bezútěšný, chladný a trochu děsivý hrad rozhodně vypadal mnohem lépe, když ho nazdobili. V královnině soukromém salonu sundali lustry a na jejich místo zavěsili velké vánoční stromky ozdobené svíčkami a karamelami. Jídelní stoly se prohýbaly pod množstvím jídla a na příborníku ležel obrovský kus svíčkové. V Dubové komnatě byl další vánoční stromeček, obklopený dárky pro všechny členy domácnosti, a na každém byla pohlednice napsaná samotnou královnou. Letos zamrzlo jezero a každý den se chodilo na led bruslit nebo se pod kožešinovými pokrývkami projíždět na ledových saních. Večer se celá společnost bavila. Buď děti z královského rodu hrály divadelní představení, nebo se na galerii Waterloo zpívala opera. Sice tam nebyla příliš dobrá akustika, ale pro Anastasii, která do divadla směla chodit jen velmi zřídka, to byl ohromný zážitek. Účinkující a orchestr přivezl do Windsoru zvláštní vlak, ale bohužel je hned po představení zase odvezl zpátky, takže Anastasia neměla příležitost si s nimi promluvit a dozvědět se něco o jejich životě. Život každého z nich, říkala si často, musí být mnohem vzrušující – a rozhodně méně jednotvárný – než ten její. S radostí si povídala s novými lidmi, s nimiž se seznámila, a vesele se smála s princem manželem, který, 16
když měl dobrou náladu, dělal slovní hříčky a vymýšlel hádanky. Kromě toho často hovoříval o námořních záležitostech a vědeckých tématech a dívka se v rozhovoru s ním pokaždé dozvěděla něco nového. Protože zbytek roku byl klidný a vlastně i nudný, bavila se na hradě Windsor vlastně pořád, dokonce i když hrála „mikádo“ s mladšími dětmi nebo novou hru zvanou „lindor“, při níž dělali takový randál, že je k pořádku musela vyzvat sama královna. Dnes večer ji mimořádně bavily irské a skotské tance, které tančila s vervou a elegancí, i když si byla jistá, že ji za to zítra matka pokárá. „Musíš se chovat jako dáma,“ opakovala princezna Beatrice své dceři neustále. Ale Anastasia měla pocit, že jako dáma se bude moci chovat, až bude stará. Teď se chtěla bavit. „Nuže, už ses rozhodla?“ zeptal se jí vikomt Lyncombe. „Víš dobře, že ne,“ odsekla Anastasia. „Nemůžu jen tak utéct, aniž bych se nad tím zamyslela.“ „Kdybych měl trochu rozumu, prostě bych tě donutil se mnou jít,“ řekl jí vikomt. „Jak se jmenoval ten chlapík z té básně, který popadl dívku, přehodil si ji přes sedlo a odcválal s ní pryč?“ „Myslíš mladého Lochinvara,“ připomněla mu Anastasia. „To je ovšem mimořádně hloupé jméno, ale asi chápeš, co jsem tím chtěl říct.“ „Nenechám se od tebe odvézt přehozená přes sedlo – jsem si jistá, že by to nebylo moc pohodlné,“ zasmála se Anastasia. „A taky se neobejdu bez šatů a dalších věcí, které používám, abych se zkrášlila.“ „Vypadáš nádherně, ať už máš na sobě cokoli,“ řekl jí vikomt. 17
Promluvil hlubokým hlasem a výraz jeho očí Anastasii přivedl do rozpaků. Zároveň ji bavilo pomyšlení, že dokáže vyvolat city v chlapci, který si ji vždycky dobíral tak, že ho kdysi opravdu nesnášela. Ples se chýlil ke konci, a když se páry zastavily proti sobě, vikomt se zeptal: „V kolik zítra odjíždíte?“ „Myslím, že brzy ráno,“ odvětila Anastasia. „Královna už nás tou dobou bude mít dost.“ „Navštívím tě zítra večer. Přivezu zprávu od své matky nebo si vymyslím nějakou jinou výmluvu.“ „Zjisti všechno, co dokážeš,“ nabádala ho Anastasia. „Zajímalo by mě, jestli o tom někdo mluvil s mou mamá.“ Jakmile druhý den ráno odjely, téměř okamžitě se dozvěděla, že arcivévodkyně o tom, co se chystá, ví. „Chci si s tebou promluvit, Anastasie,“ řekla jí, jakmile královský kočár, který je vezl do Hampton Courtu, projel branami hradu a začal sjíždět dolů k řece. „O čem?“ zeptala se Anastasia nevinně. „O tvém manželství.“ „Mém manželství, mamá?“ „Královna by si s tebou o tom bývala promluvila sama,“ pokračovala arcivévodkyně, „ale nakonec se rozhodla, že bude nejlepší, když to s tebou nejprve proberu já a vysvětlím ti, jaké máš štěstí.“ Anastasia mlčela. Ze zkušenosti věděla, že není dobré matku přerušovat, když jí chtěla něco sdělit. „Protože máš dobré vzdělání, Anastasie, nemusím ti vysvětlovat, že čelíme hrozbě francouzské agrese a invaze od těch, které jsme považovali za přátele.“ „To si uvědomuji, mamá,“ kývla Anastasia poslušně. 18
„Proto je nesmírně důležité, aby v Evropě zůstala rovnováha sil. Francouzi nesmí získat žádné další území.“ „To jistě ne, mamá.“ „A proto musí Maurona zůstat nezávislá. A jak toho lépe docílit než tím, že budou mít královnu, která sympatizuje s Británií.“ Arcivévodkyně pronesla poslední slovo velmi pomalu a obřadně, aby znělo co možná nejvýznamněji. Po chvilce ticha se Anastasia zeptala: „A jak se to týká mě, mamá?“ „Byla jsi, Anastasie, vybrána, aby ses provdala za krále Maximiliana a stala se královnou.“ Než mohla Anastasia cokoli říci, arcivévodkyně pokračovala: „Chápu, jaký je to pro tebe šok, Anastasie, a také je mi jasné, že pro tebe nebude lehké opustit Anglii a mě. Ale tohle je přesně to, co jsem pro tebe vždycky chtěla. A vím, že kdyby žil tvůj drahý otec, radoval by se, stejně jako já, že získáš pozici mezi evropskými panovníky.“ „Proč si královna vybrala zrovna mě, mamá?“ zeptala se dívka. Na okamžik bylo ticho, jako by arcivévodkyně uvažovala, jestli jí má říci pravdu. Pak se nečekaně usmála a na rovinu řekla: „Protože jsi ze všech dostupných princezen nejkrásnější.“ Anastasia se rozesmála. „Když jsem viděla ostatní, mamá, tak musím namítnout, že to není tak těžké.“ Arcivévodkyně spustila zrak z pobavené tváře své dcery a vážně řekla: „Král Maximilian je velmi vybíravý. Není možné mu za manželku nabídnout dívku, která by se mu nelíbila a kterou by nepovažoval za vhodnou pro mauronský trůn.“ V tu chvíli si vzpomněla, co jí řekla královna: „Ana19
stasia je pro tuto pozici příliš mladá, a co jsem slyšela, také příliš lehkomyslná, ale nikoho lepšího nemáme. Já i princ manžel jsme se té otázce hodně věnovali a nedokázali jsme najít nikoho jiného, kdo by byl zároveň přijatelný svým původem a dostatečně půvabný. Jsem si jistá, že právě vzhled bude totiž král Maxi milian považovat při výběru své ženy za zásadní.“ „Jsem za vaši volbu velmi vděčná,“ řekla arcivévodkyně pokorně. Nemohla se ubránit triumfálnímu pocitu, že si královna vybrala pro tak zodpovědnou pozici Anastasii. Když arcivévoda čtyři roky po svatbě zahynul při nehodě, princezna Beatrice se usadila v Anglii. Hohlenstein bez odporu anektovalo Prusko, a tak se vrátila do své domoviny i se svým jediným dítětem, tehdy dvouletým. Měla jen velmi málo peněz a jako arcivévodkyně bez manžela či vévodství neměla žádné oficiální postavení kromě svého královského původu a vztahu ke královně. Dostala k užívání dům zvaný „Milost a přízeň“, jenž byl součástí Hampton Courtu, zacházelo se s ní však jako s chudou příbuznou a ona i Anastasia se musely spolehnout výlučně na přízeň královny Viktorie. Královna v krásném tudorovském paláci vyčlenila tisíc pokojů, aby sloužily jako byty pro vdovy nebo děti významných služebníků koruny či osob s královským rodem spřízněných. Palác nechal postavit kardinál Wolsey a daroval jej Jindřichu VIII., který si zde vzal dvě ze svých manželek. Princezna Beatrice svého manžela skutečně milovala, a přestože ho oplakávala, neměla vcelku jinou možnost než se zachovat takto. 20